Andor.cz - Dračí doupě online

Nevšimla jsem si toho až dokud nebylo pozdě. Celou cestu jsem se soustředila na sebe a na to, abych se uklidnila a začala vnímat víc prostředí. Šla jsem jako ovce za pastýřem, bez vlastní vůle či myšlení. Necítím se o nic bezpečněji, když vystoupáme do jeho kanceláře. Přesto pečlivě a pomalu zavřu dveře. Spíš pro to, abych měla svou chvilku, než budu muset čelit Luciani, ať měl rozpoložení jakékoliv. Po dnešním dni jsem si u něj nebyla jistá vůbec ničím.

Obrátila jsem se do místnosti čelem. Spatřila, jak si pověsil sako na a pak jak se zadíval na svou košili. Všimla jsem si tmavé skvrny a nechápala jsem, co je to za módní výstřelek. Ale pak Lucianovi někdo přestřihl provázky, co jej držely vzpřímeně a on sebou švihnul na zem. Zalapám po dechu a dost hloupě se rozhlédnu po místnosti, jestli tu je někdo, kdo by mi řekl, co mám dělat. Není. Jsem tu jenom já a Lucian na zemi. Donutím své nohy se hýbat a kleknu si k němu na zem.

"Luciane, slyšíš mě?" oslovím jej opět děsně hloupě. Otočím jej přitom na zda. Teplá tmavá tekutina mi ulpívá okamžitě na rukou, když zavadím rukou o jeho košili. "To je moc krve. Příliš." mumlám si pro sebe a opatrně rozepnu roztřesenýma rukama jeho košili, abych se na tu ránu podívala. A čím dál tím víc mi připadá, že nemůže už mít žádnou krev v sobě, že prostě všechna mi teď ulpívá na rukou a na tom zbytku obvazu, pod který nahlížím.

Vidíš, i Ďábel z Barelu krvácí. Teď by byla příležitost se ho zbavit... Těknu obličejem k jeho mrtvolně bledé tváři, která se projednou nešklebí a netváří se povýšeně. Byl tak mladý, obyčejný a bezbranný. A tak blízko smrti. Sundám si plášť a zmuchlám jej do neúhledné koule a položím jej pod jeho hlavu. Nemůžu ho tady nechat. Jeho smrt by mi stejně nepomohla. Beztak by se našel někdo, kdo by vzal po něm tuhle práci. A můj dluh by se nejspíše jen přesunul. Musím mu pomoct.

Zvednu se rychle na nohy a rychle odcupitám ke dveřím, kde se zarazím. Ohlédnu se přes rameno.

" Ještě jednou se budeš před mými muži pokoušet mi rozporovat, budu na to muset reagovat. Bylo to napadení mé autority." Jako kdybych ho slyšela ta slova pronášet. "Je náročné si zachovat svou pověst. A každý prahne potom si kopnout do lva, když je skolen.”

Kousnu se do rtu. Jestli vzbudím poplach a o jeho stavu se dozví lidi, budou chtít toho využít. Což je přesně to, čeho se Lucian obával. A přesně to, čeho jsem se musela vyvarovat, pokud nechci, aby se mi na hlavu snesli hromy a blesky jeho zloby, až by přišel k sobě.

"Fajn, proberu ho a on ať si rozhodne sám," vydechnu si pro sebe rozhodně, obrátím se a vyklouznu rychle z jeho kanceláře. Čas na další divadelní představení plné improvizace. Rychlým krokem, ale se sklopeným pohledem a jedním kapesníkem přitisknutým k dlani více zkrvavené ruky jsem došla k barmanovi. Nenápadně jsem mu naznačila, aby přešel ke mně.

"Já... potřebovala bych kýbl s vodou a čistý hadr a láhev s whisky...a jestli máš i nějaké obvazy," požádala jsem jej pološeptem. Polkla jsem, uhnula před jeho pohledem, když se podíval na mou zkrvavenou ruku a pak zpět na mě. Nemusela jsem si vymýšlet, jak bych se měla chovat v takovém případě. Já jsem věděla, jak se chová člověk v takovém postavení.

"Já jsem... já jsem rozbila láhev, co měl v pracovně. Mám to po sobě uklidit..." vydechnu a do očí se mi nahrnou slzy. Rychle zamrkám a rukou, ve které nemám kapesník, si otřu oči a zamrkám, abych je zahnala. Barman si tiše zabručel pod vousy.

"Hloupě ses jí postavila do cesty, když letěla vzduchem, co?" zeptal se tiše a já semkla ještě víc rty a přikývla.

"Jsem prostě nešikovná," přitakám tiše.

Následovalo další zabručení a pak mi došel sehnat potřebné věci. Kýbl i voda vypadaly čistě, obvazy byly nové překvapivě čisté. Dost jistě to musel vzít ze skrytých zásob pro potřeby gangu. Pak ke mně postavil ještě láhev whisky. Jednu z těch lepších.

"Děkuju," hlesnu dojatě a poberu všechny věci. Dávám si pozor, abych v ruce se šátkem nešla jen obvazy a hadr. Rychle s tím vším a stále se sklopeným pohledem vyjdu nahoru. Tak, aby skutečně nikdo neměl chuť se mnou mluvit. Cestou ještě cítím pohled barmana v mých zádech. Když ale vklouznu opatrně do dveří Lucianovi kanceláře, ujistím se, že sem nikdo nemíří. Uf, vypadá to, že to zabralo.

Všechny věci si rozložím kolem Luciana na zemi. Ze stolu ještě popadnu dýku, kterou jsem tam předtím viděla ležet a nejspíš sloužila na otvírání korespondence, nebo... nevím je sbíral. Neptala jsem se. Věděla jsem, že je to ostré a že mi zkrátí čas, který bych musela věnovat odvazování obvazů. Kleknu si k němu, ale než se do toho pustím, tak si přihnu z láhve. Ruce se mi třesou a to mi nepřijde jako žádoucí, když se budu ostřím ohánět u jeho těla. Rozepnu mu zbytek košile, vezmu do ruky onu dýku a rychle přeřežu zbytky obvazů. Ránu trochu poliji alkoholem, než k ní přitlačím látku a pak rychle začnu utahovat obvazy.

"Nechci ti kecat do tvé práce, ale jestli byla někdy vhodná chvíle na to, aby ses probral a začal panovačně říkat, co mám dělat, tak je to právě teď. Ve vší úctě, samozřejmě. V té nejvyšší, vaše krvavé veličenstvo. Oh, bože, jak může mít někdo v sobě tolik krve?" mumlám si pro sebe zoufale. Pak, když se mi podaří pár pruhů látky kolem jeho těla uvázat tak, aby byl vytvořen jakýsi tlak na to místo a zadrželo to snad proudění krve ven, si sednu na paty a zhrozeně si prohlédnu Luciana i ten chaos kolem.

Namočím volný a čistý hadr do kýble s vodou a částečně jej vyždímám. A pak ten mokrý hadr přiložím Lucianovi na čelo. Nemyslím, že má horečku, ale doufám, že ho ten chlad z vody probere.

"Hej, Luciane. Slyšíš mě? No tak, prober se. Kvůli ošetřování jsi mě nezaměstnal. Musíš vědět, že v tomhle nejsem zdatná," mluvím na něj a prsty kontroluji tep na jeho krku.

Zdá se mi sen o sněhobílé krajině, která nepůsobí tolik nehostinně, jako ta po které cestujeme. Spíš mi přijde klidná a magická, je to taková krajina o které se vypráví v pohádkách před spaním. Procházím se tou krajinou sám. Byl jsem však sám? Nebyl se mnou ještě někdo další?
Nejsem schopen si na ty otázky odpovědět, a tak raději stále jdu rovnou za nosem.

Netrvá to dlouho, když si uvědomím, že najednou nejsem sám a že mi jde po boku mohutný vlk, kterého jsem pojmenoval Villi. S ním po boku se cítím neohrožený, naprosto spokojený. Je ten dílek skládačky, který mi stačí k naprostému štěstí.
Kráčíme dál společně vstříc všemu, co nám život nadělí.

Je to mnohem kratší chvíli, kdy Villiho místo nahradí černovlasá přitažlivá dívka. Ze začátku k ní chovám nenávist a strach, ale potom jako kdybych díky ní objevil něco dávno zapomenuté. Už nevypadám jako mladý muž, ale jako usměvavý chlapec.
Tak kráčíme dál po sněhobílé krajině, dokud nám cestu nezahradí mohutný vlk, který byl předtím mým společníkem. Cení na nás zuby a vypadá, že nás chce rozsápat. Chvíli s tím nejsem schopen dělat nic. Nerozumím tomu, proč by mi chtěl ublížit. Proč se místo toho nevydá na společnou cestu s námi…

Zaznamenám otevření dveří… Tělo se automaticky přetočí na druhou stranu. Dále však spí…
Jakmile po nějakém čase se k mému nosu donese ta omamná vůně kávy, donutím se otevřít oči.
Je první vzhůru. Předtím šla jako první spát… je možné, že by se naše role vyměnili? Napadne mně jako první, když se opatrně posadím. Dokonce i oheň opět hoří. Bolestivě si uvědomím, že si s tím poradila sama. Už mně tolik nepotřebuje.
Rozhodnu se však touto špatnou myšlenkou dál netrápit a místo toho na své tváři vykouzlím úsměv.
”Dobré ráno.” Pronesu a rukou si přitom promnu oči. Cítím se poměrně odpočatě a mnohem lépe než kdy předtím. Jsem si jistý, že za to vděčím Shae.
”Jak dlouho jsi vzhůru? Jsi v pořádku?” Nerad bych, aby kvůli mně strádala. Stále tomu pořádně nerozumím. Je to pro mně tak neskutečně nové. Snažím se to však pochopit.

Nikdy mně ta cesta do kanceláře nepřišla tak neskutečně dlouhá a nekonečná, jako teď. Bylo to sice jen pár metrů a pak jen dvě patra po schodech. Jenže tělo mně ztěží poslouchalo.
Ztráta krve si zřejmě vybírala svou daň a probdělé noci plné nočních můr tomu moc nepřidávali.
Soustředil jsem se zatnutými zuby a varovným pohledem jasně říkajícím že ten kdo se mně pokusí vyrušit si bude přát aby zemřel, na každý svůj krok. Levá střídá pravou, práva zase levou.
I přesto v jakém jsem byl stavu, jsem si všiml čehosi zvláštního na Ophélii, jakýsi podivný záblesk. Neměl jsem však sílu se nad tím pozastavovat. Ne teď.
Ještě pár kroků mně dělilo od pomyslného bezpečí a mohl jsem jen doufat, že mně následuje.

Naštěstí všichni měli dost rozumu a já byl opravdu rád za svou pověst, že mně nechali na pokoji. Nebyl jsem si vůbec jistý, jestli bych zvládl názornou ukázku moci a dával tak světu najevo, že není radno si zahrávat s Ďáblem.

Jakmile jsem vešel do pokoje, pocítil bezpečí, zvládl jsem pouze sundat si kabát a sako, věnovat kritický pohled na svou zakrvácenou košili, než se mi podlomily nohy a já se zkácel k zemi.

Tak jako obvykle, když hraji a náhodou vidím své posluchače, všímám si, jak je má slova provázejí do jiných světů. Pryč od skutečnosti a fádnosti našich mrzkých životů. Kvůli tomuhle útěku jsem se sama zamilovala do knih a příběhů. Díky letům praxe, mnohem více let než kterých skutečně hraji, mám rétoriku velmi pěknou. Vím to a nebojím se to přiznat. Aspoň tedy v duchu a sobě. Však té také dlužím za svůj nynější život. A nejen svých služeb u Luciana. Ale celkově za nalezení své užitečnosti, která mi pomohla ochránit se.

Dívám se na něj důkladně, a tak nepřehlédnu pozvolné uvolňování tonusu jeho těla. Všímám si meditačního nádechu a výdechu. Kvůli jeho zavřeným očím si mohu dovolit i ten komfort a dívat se mu do tváře, aniž by mi opětovat ten přezíravý a vševidoucí pohled Ďábla z Barelu. Na chvíli takto vypadal jinak. S tím, jak se mu usadil na tváři úsměv, mi připomněl bratra. To on byl jedním z mých prvních posluchačů. I on hledal v mém přednesu a v těch příbězích útěk od skutečnosti. Poznám tak naprosto přesně tu emoci, vepsanou v Lucianově tváři. Zastupuje spokojenost pramenící z iluze, do které se ponořil. Možná do světa, kde mu někdo naprosto bezmezně podléhá, a nebo někdo, kdo jej vřele a zcela miluje.

Mohlo by mít i monstrum potřebu lásky? Mohla by ta skrytá potřeba být přesně to, co u mně začal hledat? Slyšel mě hrát a věděl, že mu můžu tu iluzi poskytnout? A ví, že to u mně hledá? napadne mne a pak přijde další, silná myšlenka, temná, pramenící z hlubin mně samotné. A neměla bych toho tedy využít? Není to můj lístek pryč?

Jeho pátravý pohled se upře na mne a já poznám, že ve mne hledá odpovědi. A možná, že já ty odpovědi mám. Skryté uvnitř sebe, hluboko pohřbené jako rodinné tajemství, o kterém se nesmí mluvit ani po těch všech letech. Ale dokud recituji, nic z toho se mi nedostane do tváře. V momentu, kdy dokončím přednes, mírně pokynu hlavou, vydechnu a na moment odvrátím pohled.

"Kdykoliv," odvětím šeptem, aniž bych věděla, jestli to bylo zašeptané z povinnosti, prozíravosti, nebo z toho, že teď vím, že to potřebuje. Opět se na něj podívám. Přesně včas, abych spatřila nasazení masky. Vyděsilo mě to, avšak ne pro to, že bych zapomněla, jak Ďábel vypadá, ale proto, jak moc mi to připomnělo mne samotnou. Tak hluboce mne ta proměna zasáhla, že jsem se byla schopná pohnout až když vystoupil z kočáru. Připomenutí vlastních masek a vystrašeného děvčete uvnitř, bylo až bolestné.

Na nejistých nohách vystoupím z kočáru a raději se příliš nerozhlížím. Nechci se s nikým setkat pohledem, potřebuji tu chvíli, abych zahnala vlastní démony a vrátila se do své současné role. Zapomenout, uschovat, přežít.

Mohu jen doufat, že dobře slyšela to slůvko, které jen tak nikomu neříkám. Už zase je tou osobou u které jsem udělal vyjímku. Vybral jsem si jí, protože bych snad toužil někdy potom před někým shodit své masky a odhalit svou pravou tvář? Ukázat jí, že i já jsem hercem v tehlé proklaté frašce. Že skutečný Ďábel nesedí vedle ní. Ale je to velmi mocná pomstychtivá osoba… Jenže jsem hloupě zapomněl, že s tím kráčí ruku v ruce bolest. Cítím, jak se po mně plazí a chce mně uštknout do odhaleného místa. Shodil jsem na malou chvíli své brnění a odhalil tak nechráněné místo.
Zatraceně… mluv už prosím. Už zase tě prosím. Úpím v duchu. Nemůžu se pořádně pohnout, jsem paralyzován strachem. Je jedno kolik času uplynulo. Vždycky to působí tak živě, jako kdyby se to odehrávalo teď. Jsem stále tím malým chlapcem, který se schovával ve skříni a pozoroval ty temné stíny… a pak dotek jejího kolene o to mé. Narušení, které jsem potřeboval.

Konečně promluvila. Stejně jako předtím na pódiu do toho vložila všechno. Zavřel jsem opatrně oči, abych si ji představil v šatech a správně nalíčenou.
Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. S každým jejím slovem, jsem se postupně uvolňoval. Nejdříve sevření pěstí, poté postupně celé tělo. Její slova byla pro mě záchranným lanem. Hlavně pokračuj dál. Pobízel jsem jí v duchu. Cítil jsem, že ještě jsem svůj boj nevyhrál.
Jedna má část je velmi potěšena jejími slovy a na tváři tak vyčaruje spokojený úsměv. Snaží se opět vytvořit ochranné vrstvy, obalit to něco tolik zmučené a zraněné, až by se jeden divil, že to ještě existuje.
Nebolí mně ani tak to zranění, které naštěstí není zatím viditelné, ale cítím jak prosakuje krev skrz obvazy. Další zničená košile…
A já si ač nerad uvědomuji, že budu opět po ní něco chtít a to pomoct s výměnou obvazů.

Kdybych jen tolik nepotřeboval ten překlad toho cárů papírů, který by mně měl možná navést na správnou cestu mého plánu, jak se konečně zbavit okovů a dostát spravedlnosti…Poslal bych ji domů a neriskoval dál, že odhalím opět něco dalšího. Že pozná, že jsem jen lhář… jen tvář. Jejich nastrčená figurka.
Stočím k ní pohled, zaměřím se na její tvář. Opravdu se stala mou kotvou, která mně drží pohromadě? Možná právě kvůli tomu jsem jí vždycky k sobě volal a vyprávěl jí ty ohavné věci, které jsem prováděl. Jako kdyby byla můj zpovědník a já se jí svěřoval se svými hříchy, doufal přitom v odpuštění. Jenže tenhle luxus pro mně nikdy nebude… mně nikdy nebude odpuštěno… Nicméně pokud to má být cena za to, že dosáhnu toho po čem toužím, tak je to přijatelná cena.

”Děkuji.” Šeptnu roztřeseným hlasem, který mi najednou připadá tak cize. Opět další slůvko, které jen tak nevypouštím z úst.
Než však stačím ještě něco dalšího dodat, kočár zastaví. Dorazili jsme do cíle. Jako mávnutím proutkem jsem opět ve své kůži s plně nahozenou maskou Ďábla z Barelu a jen doufám, že mi vydrží do kanceláře.

"Dobrá," hlesnu, pomalu přikývnu a odvrátím pohled k okénku. Hlavně, abych skryla kratičké cuknutí koutku úst na odvrácené strany obličeje od něj, když prohlásí, že není netvor. Ne, on je přece mnohem horší. Je to Ďábel z Barelu. A jsem si jistá, že oba dva jsme si vědomi jeho reputace mezi lidmi. Mlčení začíná být mým dobrým společníkem v tomto prostředí. Čerpám sílu zůstat v jednom kuse a nerozsypat se před ním na tisíc kousků, přestože si přesně tak připadám. A ne, není to strachem o matku... Och, kdyby se mě na ni zeptal, asi bych ho mou odpovědí dost překvapila.

Při pohledu přes okénko, počítám koně, sleduji lidi, všímám si šatů žen a sladkostí dětí. Upřeně mám odvrácený pohled od něj, aby neviděl, jak se těchto skutečností chytám, jak zaháním pocit zoufalství, jež mě přepadá. Soustředím se na život venku, na skutečnosti běžného života a na svůj dech. Násilím jej udržuji v klidném tempu a doufám, že si toho Lucian nevšímá. Dlouhodobé setrvávání v jeho přítomnosti není nic, co bych chtěla opakovat. Cítím se jako na trních celou dobu. A když se na mě oboří, že není žabař, překvapeně sebou opět trhnu. Klidně by mi mohl dát políček a můj výraz by byl stejně překvapený.

"Nemyslela jsem-" dostanu ze sebe jen část omluvy, když se na něj odvážím podívat. Všimnu si jeho zaťatých pěstí i toporného sezení. Jeho napnuté tělo mi napoví, že něco drží na uzdě. Zda vztek, či jinou negativní emoci, to už rozklíčit nedokáži. A pak přijdou další slova. Polknu a hledím nevěřícně na něj.

Čtvrtek? To byl... Kupec Benátský. On... on tam byl? Copak žádný stín už není pro mě bezpečný? Jak jsem mohla nepoznat, že mě pozoruje? Byl to stejný den jako mnoho jiných! Panenko na nebi, já budu zvracet...

Ale pak mi oči těknou k jeho zavřeným pěstím a následně k linii čelisti, kterou tak pevně svíral. Ne, zvracení by v tomto případě rozhodně nepomohlo. Podobně jako v tom vetešnictví, cosi ve mně přepne. Snad pud sebezáchovy, kdo ví. A kvůli tomu, jak vysloví to prosím mi je najednou jasné, jakou část mám odrecitovat. Pomalu se zhluboka nadechnu, zavřu při tom oči, vypustím dech z plic a pak se k němu obrátím více čelem. Kolenem se nepatrně, neúmyslně dotknu toho jeho. Dívám se na něj, když to recituji z více důvodů.

"Stojím tu před vámi, můj drahý pane,
taková, jaká jsem. A třebaže
pokud jde o mne, nemám ctižádost
být lepší, kvůli vám já dvacetkrát
chci ztrojnásobit všechno, co jen mám.
Tisíckrát krásnější bych chtěla být,
desettisíckrát bohatší, jen abych
pro vás, můj pane, zvýšila svou cenu
v ctnosti i kráse, majetku i přízni.
Úhrnem vzato, kdo já vlastně jsem?
Jen nevzdělaná, nezkušená dívka,
co štěstí má, že není příliš stará,
snad ani příliš od přírody hloupá,
a lecčemu se může naučit.
Svou duši navíc, v tom má nejvíc štěstí,
podřídit může bezvýhradně vám -
vy jste můj pán, můj vladař a můj král.
Všechno, co jsem a mám, teď patří vám.
Před chvilkou ještě byla jsem svou paní,
královnou svého sídla a svých sluhů,
teď ale sluhové i dům jsou vaše
a s nimi vaše jsem i já, můj pane."

Nikdo mi nemůže říct, že bych do toho nevložila vše. Stejně jako při každém mém vystoupení, se snažím do postavy vžít. I teď, když to recituji jemu, se snažím emoce. Tentokrát však cítím osten lítosti a smutku, když to říkám. Jak pravdivá slova jsem v tom našla pro nás dva? Kvůli dluhu teď patřím mezi lidi, co vlastní. Kvůli tomu samému dluhu, kvůli kterému už nemáme ani sluhy a služebné, na které jsem byla zvyklá. Jistě, ten dluh nevytvořil Lucian, ne, za ten mohl můj otec a jeho neduhy. Ďábel z Barelu je jen využil ve svůj prospěch. To jsem vše chladnou logikou věděla. Přesto jsem cítila-věděla, že tu teď tak úplně Ďábel z Barelu nesedí. Možná jen na tu chvíli, které jsem zcela nerozuměla, tu spíš byl Lucian, ať už byl krvežíznivý muž, co se drží, aby mě neuhodil za troufalost, jež jsem nepochopila, nebo někdo, kdo bojuje neviditelné vnitřní boje. Ať to byl kdokoliv, já tu byla a já se dívala a snažila jsem se zahlédnout.

"Nemáš zač, Kristophere," ujistím jej a zvednu se, abych přešla k mému místu na spaní. "Dobrou noc."

Zachumlám se pod kožešiny, ruce si položím pod hlavu a těknu pohledem k mému spolucestujícímu, který si vzal dnešní večerní hlídání ohně na starosti. Trochu mě trápí ten můj vtip. Obávám se, zda jsem zase neplácla něco, co uráží jejich zažité dogma. Spatřím, jak se dívá do ohně a jak se mu mírně zvlní koutky úst do úsměvu. Oddechnu si a palčivý pocit mne opustí. Ulehčeně zavřu unavené oči. To, jak těžká mám víčka, zjistím až když mám oči pevně zavřené. Žádná pozemská síla by mi je nezvládla toho večera již otevřít, ani mne vyhnat z přikrývek. Usnu téměř okamžitě. Tělo si žádá odpočinek.

Ráno je to opět moje tělo, kdo si něčeho žádá. Probudím se mírně rozlámaná po bezesné noci a vím, že bych zvládla prospat ještě asi tak půlku dne, ale rozhodnu se tak nedělat. Pohled k oknu mi připomene, kde jsem, a že je záhodno z této pustiny, rychle zmizet, abych mohla konečně uvěřit tomu, že jsme skutečně unikly. Tělo, které si užívalo svoje vlastní teplo pod kožešinami, mělo však pádné argumenty. A tak jsem se rozhodla pro kompromis, zůstala jsem tiše sedět v kožešinách a pouze jsem si přitáhla roztrženou košili od Kristophera, abych se dala do jejího spravování. Nepříliš aktivně se také pokusím přidat pár tenčích prkének do ohniště, jestli se tam nenajde ještě jiskra, která by se uchytila. Přidám i pár větviček a nechávám oheň pomalu opět vzplanout. Oheň se mi zdá stejně unavený jako já. Ale bezpečně zabalená pod kožešinami, mám trpělivost. Hlavně se snažím neprobudit Kristophera. Stačil mi jen krátký pohled jeho směrem, abych věděla, že je ještě pevně v náručí paní Snů. Jeho léčení rozhodně jenom prospěje, když z jejího léčivého objetí nebude příliš spěchat.

V titěrné avšak kompletně nenáročné práci se na nějakou dobu ztratím. Díky šíři ran si uvědomím, jak blízko smrti Kris byl. Soustředěně zašívám stopy po tom hrozném incidentu a ve vší děsivosti si představím toho zuřivého medvěda, jenž se pokusil nás oba zabít. Prsty pak přejedu po zašité košili a vzpomenu si vzápětí na to, jak snadno se rány zacelily pod použitím mé síly.

*Měla bych se naučit to víc kontrolovat. Sice, nebudu nikdy tak dobrá jako léčitelka, ale aspoň by k něčemu moje schopnost mohla být dobrá...* uvědomím si. A dám si za úkol se v tomto oboru začít vzdělávat.

Odložím košili a vezmu ven s sebou kýbl na sníh a pak i hrnec pro stejný účel. Vodu v kýbly chci využít na pokus přeprat trochu tu košili a vodu v hrnci na zalití kávy. Jsem si jistá, že vůně čerstvé kávy je jedno z nejlepší probuzení, co mohu v těchto podmínkách nabídnout.

Už čekám, že se mi rozhodne oponovat. Vidím na ní, že to nebylo zrovna to, co měla na dnešní večer v plánu. Je pravdou, že jsme spolu poprvé tak dlouhou dobu a ještě nějakou dobu budeme. Sám si nejsem jistý, jaké pocity bych z toho měl mít. Vím však jediné, musím si dávat pozor na své reakce. Nemohu si dovolit se smát před dalšími svědky. To by mohlo narušit mou pověst.

K mému překvapení je zřejmě učenlivější než jsem si myslel.
Svůj pohled stočím k okénku a rozhodnu se být k ní milostiví, dám jí na chvíli pauzu od mých nevraživých pohledů.
”Samozřejmě, nejsem přece netvor.” Po těch slovech si neodpustím uchechtnutí. Raději to zkusím skrýt do zakašlání. Částečně jsem se opět nehlídat, na druhou stranu tak aspoň mohu vyzkoušet zda na to bude nějak reagovat.

Fascinuje mně její starost o matku. I potom všem, co její rodina způsobila, se o ně stará.
Má je ráda? Odpustila jim do čeho ji dostali? Ty otázky jsou tak silné. Svrbí mně touha na to znát odpověď, že nejsem daleko od toho, abych se jí na to zeptal.
Sám jsem se kolikrát na to samé ptal, ale nebyl jsem schopen odpovědět. Nikdo mi z mé rodiny nezbyl. Mohl jsem jen pro ně ronit slzy. Být stejně slabý jako oni. Navíc mrtvé je dobré nechat na pokoji. Občas mne sice navštíví v podobě nočních můr, kdy se opět vrátím ve svých vzpomínkách do minulosti a jsem znovu svědkem tak strašné tragédie.
Zatraceně… Je to dlouho, co se mi to stalo naposledy, kdy mně to nečekaně lapilo a strhlo zpátky.
Teď je teď. Teď je teď. Teď je teď. Snažím se přitom uklidnit. Soustředím se na svůj dech a hned jí tak neodpovím na otázku, protože musím vylovit z paměti na co se vlastně ptala.
Ptala se na slovník…

”Samozřejmě, že mám. Nejsem žádný žabař.” Zavrčím skrze zaťaté zuby. Ruce, které jsem měl volně složené v klíně, momentálně křečovitě svírám v pěst.
”Zarecituj mi část druhého dějství ze čtvrteční hry… prosím.” Potřebuji se nějak udržet zpátky v realitě, nenechat se stáhnout a naprosto přitom ignoruji skutečnost, že jsem možná prozradil svou přítomnost na všech jejich hrách.

Trhnu s sebou, když se ozve ten nepříjemný skřípavý zvuk. Zpočátku si myslím, že jde o zrezlé kolo na kočáře, ale pak mi dojde, že je to zvuk vycházející z Luciana. Nakrčím obočí a odtáhnu doutník od úst, abych se ho zeptala, jestli je v pořádku. Nebyla jsem si jistá, jestli se dusí. Jenže pak pokračoval v povýšeném vysvětlování a mně došlo, že tohle má být smích.

*Tohle má být smích?! Jak někdo může mít takový... divný smích? To zní jako něco zrezlého, co se dalo znovu do pohybu...*

Obdobně s mou myšlenkou promluví i Lucian. Najednou to trochu začne dávat smysl. Když vím, že mu nejde o život a já nemusím zasahovat, odvrátím raději od něj tvář a vyfouknu kouř k nebi. Tvářím se, že se nic nestalo ještě dřív, než pocítím, jak do mě zavrtává ten svůj výhružný pohled. Došlo mi, jak je naprosto fascinující, že fyzicky cítím na sobě pohled, aniž by se mě skutečně dotkl. Jsem odhodlaná mlčet až do příjezdu kočáru. Chci zapomenout na ten divný výjev v podobě smějícího se (asi) Ďábla z Barellu a hlavně se mi už na nic ptát nechce. Jsem vyčerpaná tím emočním výtahem a chci to celé mít co nejdřív za sebou, abych mohla brzy domů, dlouze se vykoupat a pořádně vydrhnout a sednout si se skleničkou whisky a dobrou knihou a pokusit se v klidu vlastního pokoje upít ke spánku a vytlačit dnešní den do zapomenuté minulosti.

Zašlápnu zbytek z doutníku, když se tu objeví kočár. To, že mi Lucian otevřel dveře, vezmu na vědomí, ale nijak to nekomentuji. Jsem si jistá, že za tím je něco jiného než jeho touha být gentlemanem. Sednu si do kočáru co nejblíž druhému okénku, abych cestou mohla koukat ven. Očekávala jsem, že si také sedne dozadu. Přeci jen není kočí, aby seděl na kozlíku.

*O Bože, to mi dělá naschvál,* zazoufám si v duchu, když mi oznámí, že ten překlad musí být celý dnes a že u toho musí být on. Tolik k mé vidině klidu a bezpečí daleko od něj a všeho, co představuje. Na vteřinku zadržím dech, abych si natrénovala neodporování mu. Jistě, sice tu s námi nikdo nesedí, ale stěny kočáru jsou tenké a já mám už tak pocit, že jsem se dnes až příliš zdržovala na tenkém ledu.

"Rozumím," přitakám opatrně, neutrálně, protože nadšená z toho opravdu nejsem. "Mohu poslat aspoň matce krátký vzkaz, že se zdržím přes noc mimo domov? Nechci podrývat její mentální zdraví ještě víc tím, že by v noci hlídala dveře," požádám jej polohlasně. Jistě, moudřejší by bylo na sebe neprozrazovat víc, než je naprosto nutné, ale já mám stejně pocit, že on si stejně už dopředu proklepl celou mou rodinu.

"Máš u sebe i slovník? Umím sice ten jazyk dobře číst. Ale podle stáří textu a autora se některá slova mohou lišit od toho, co znám," pokračuji pak pragmaticky. Nechci mu dávat další možnost kvůli čemu mě sjet, nebo kvůli čemu se mi vysmívat. A hlavně, nechci ten překlad protahovat víc než bude nutné.

”Dobře, když to bude divné… tak je to vtip.”
I přestože mi potvrdí, že to myslela jako vtip, tak mi vlastně není líp. Musím říct, že je to opravdu divné. Měl by mi spadnout kámen ze srdce. Jenže to tak není. Konečně jako kdybych prozřel, že celou tu dobu necestuji s dalším mužem. Ale s poměrně krásnou ženou, jejíž vlasy mně naprosto okouzlily. Snad poprvé v životě si uvědomuji, jakousi palčivou touhu potom být milován. Nikdy jsem nic takového nepoznal. Možná jen, když jsem byl opravdu malý a měl ještě svou rodinu. Jenže na to si nejsem schopen vzpomenout.
Dlouhou dobu jsem si nalhával, že si něco takového jako je láska nezasloužím. Nicméně teď, když najednou začínám mít tolik možností, se tahle potřeba hlásí o slovo.
Možná by se neměli dělat vtipy ohledně manželství. Zamyslím se nad tím, když mi pomáhá se obléknout do košile.
Mít jí najednou ve své blízkosti je najednou jiné. Svým způsobem bolestivé. Jako kdyby každá část mého bytí toužila po delších dotecích, než těch opatrných a nechtěných.
Co to se mnou je? Na malou chvíli jako bych zapomněl dýchat. Jsem naprosto vděčný za to, že na mně mluví a já se na to mohu soustředit.

”Jo, to by šlo.” Zarazím se však nad jejími dalšími slovy. Jsme si opravdu jistý, že nás nikdo nehledá? Co když ještě někdo další přežil? Svoje obavy se rozhodnu nechat zatím pro sebe. Vypadá opravdu vyčerpaně, nechci ji vytvářet zbytečné noční můry. Zaslouží si pořádný odpočinek.
Ač to může znít sebevíc blbě, ale jsem za ty obavy rád. Je to sice naprosto děsivé, ale je to pro mně normálnější než to druhé.

”Ano, je. Děkuji… Dobrou noc a hezké sny.” Zahledím se upřeně do ohně.
Přežili jsme další den a mluvíme o možnosti, že opravdu konečně dorazíme do cíle. Na tváři se mi objeví úsměv. I přesto všechno náročné kolem, bych byl schopen říct, že jsem svým způsobem šťastný.
A to víc se může něco pokazit.