Andor.cz - Dračí doupě online

"Nemáš zač, Kristophere," ujistím jej a zvednu se, abych přešla k mému místu na spaní. "Dobrou noc."

Zachumlám se pod kožešiny, ruce si položím pod hlavu a těknu pohledem k mému spolucestujícímu, který si vzal dnešní večerní hlídání ohně na starosti. Trochu mě trápí ten můj vtip. Obávám se, zda jsem zase neplácla něco, co uráží jejich zažité dogma. Spatřím, jak se dívá do ohně a jak se mu mírně zvlní koutky úst do úsměvu. Oddechnu si a palčivý pocit mne opustí. Ulehčeně zavřu unavené oči. To, jak těžká mám víčka, zjistím až když mám oči pevně zavřené. Žádná pozemská síla by mi je nezvládla toho večera již otevřít, ani mne vyhnat z přikrývek. Usnu téměř okamžitě. Tělo si žádá odpočinek.

Ráno je to opět moje tělo, kdo si něčeho žádá. Probudím se mírně rozlámaná po bezesné noci a vím, že bych zvládla prospat ještě asi tak půlku dne, ale rozhodnu se tak nedělat. Pohled k oknu mi připomene, kde jsem, a že je záhodno z této pustiny, rychle zmizet, abych mohla konečně uvěřit tomu, že jsme skutečně unikly. Tělo, které si užívalo svoje vlastní teplo pod kožešinami, mělo však pádné argumenty. A tak jsem se rozhodla pro kompromis, zůstala jsem tiše sedět v kožešinách a pouze jsem si přitáhla roztrženou košili od Kristophera, abych se dala do jejího spravování. Nepříliš aktivně se také pokusím přidat pár tenčích prkének do ohniště, jestli se tam nenajde ještě jiskra, která by se uchytila. Přidám i pár větviček a nechávám oheň pomalu opět vzplanout. Oheň se mi zdá stejně unavený jako já. Ale bezpečně zabalená pod kožešinami, mám trpělivost. Hlavně se snažím neprobudit Kristophera. Stačil mi jen krátký pohled jeho směrem, abych věděla, že je ještě pevně v náručí paní Snů. Jeho léčení rozhodně jenom prospěje, když z jejího léčivého objetí nebude příliš spěchat.

V titěrné avšak kompletně nenáročné práci se na nějakou dobu ztratím. Díky šíři ran si uvědomím, jak blízko smrti Kris byl. Soustředěně zašívám stopy po tom hrozném incidentu a ve vší děsivosti si představím toho zuřivého medvěda, jenž se pokusil nás oba zabít. Prsty pak přejedu po zašité košili a vzpomenu si vzápětí na to, jak snadno se rány zacelily pod použitím mé síly.

*Měla bych se naučit to víc kontrolovat. Sice, nebudu nikdy tak dobrá jako léčitelka, ale aspoň by k něčemu moje schopnost mohla být dobrá...* uvědomím si. A dám si za úkol se v tomto oboru začít vzdělávat.

Odložím košili a vezmu ven s sebou kýbl na sníh a pak i hrnec pro stejný účel. Vodu v kýbly chci využít na pokus přeprat trochu tu košili a vodu v hrnci na zalití kávy. Jsem si jistá, že vůně čerstvé kávy je jedno z nejlepší probuzení, co mohu v těchto podmínkách nabídnout.

Už čekám, že se mi rozhodne oponovat. Vidím na ní, že to nebylo zrovna to, co měla na dnešní večer v plánu. Je pravdou, že jsme spolu poprvé tak dlouhou dobu a ještě nějakou dobu budeme. Sám si nejsem jistý, jaké pocity bych z toho měl mít. Vím však jediné, musím si dávat pozor na své reakce. Nemohu si dovolit se smát před dalšími svědky. To by mohlo narušit mou pověst.

K mému překvapení je zřejmě učenlivější než jsem si myslel.
Svůj pohled stočím k okénku a rozhodnu se být k ní milostiví, dám jí na chvíli pauzu od mých nevraživých pohledů.
”Samozřejmě, nejsem přece netvor.” Po těch slovech si neodpustím uchechtnutí. Raději to zkusím skrýt do zakašlání. Částečně jsem se opět nehlídat, na druhou stranu tak aspoň mohu vyzkoušet zda na to bude nějak reagovat.

Fascinuje mně její starost o matku. I potom všem, co její rodina způsobila, se o ně stará.
Má je ráda? Odpustila jim do čeho ji dostali? Ty otázky jsou tak silné. Svrbí mně touha na to znát odpověď, že nejsem daleko od toho, abych se jí na to zeptal.
Sám jsem se kolikrát na to samé ptal, ale nebyl jsem schopen odpovědět. Nikdo mi z mé rodiny nezbyl. Mohl jsem jen pro ně ronit slzy. Být stejně slabý jako oni. Navíc mrtvé je dobré nechat na pokoji. Občas mne sice navštíví v podobě nočních můr, kdy se opět vrátím ve svých vzpomínkách do minulosti a jsem znovu svědkem tak strašné tragédie.
Zatraceně… Je to dlouho, co se mi to stalo naposledy, kdy mně to nečekaně lapilo a strhlo zpátky.
Teď je teď. Teď je teď. Teď je teď. Snažím se přitom uklidnit. Soustředím se na svůj dech a hned jí tak neodpovím na otázku, protože musím vylovit z paměti na co se vlastně ptala.
Ptala se na slovník…

”Samozřejmě, že mám. Nejsem žádný žabař.” Zavrčím skrze zaťaté zuby. Ruce, které jsem měl volně složené v klíně, momentálně křečovitě svírám v pěst.
”Zarecituj mi část druhého dějství ze čtvrteční hry… prosím.” Potřebuji se nějak udržet zpátky v realitě, nenechat se stáhnout a naprosto přitom ignoruji skutečnost, že jsem možná prozradil svou přítomnost na všech jejich hrách.

Trhnu s sebou, když se ozve ten nepříjemný skřípavý zvuk. Zpočátku si myslím, že jde o zrezlé kolo na kočáře, ale pak mi dojde, že je to zvuk vycházející z Luciana. Nakrčím obočí a odtáhnu doutník od úst, abych se ho zeptala, jestli je v pořádku. Nebyla jsem si jistá, jestli se dusí. Jenže pak pokračoval v povýšeném vysvětlování a mně došlo, že tohle má být smích.

*Tohle má být smích?! Jak někdo může mít takový... divný smích? To zní jako něco zrezlého, co se dalo znovu do pohybu...*

Obdobně s mou myšlenkou promluví i Lucian. Najednou to trochu začne dávat smysl. Když vím, že mu nejde o život a já nemusím zasahovat, odvrátím raději od něj tvář a vyfouknu kouř k nebi. Tvářím se, že se nic nestalo ještě dřív, než pocítím, jak do mě zavrtává ten svůj výhružný pohled. Došlo mi, jak je naprosto fascinující, že fyzicky cítím na sobě pohled, aniž by se mě skutečně dotkl. Jsem odhodlaná mlčet až do příjezdu kočáru. Chci zapomenout na ten divný výjev v podobě smějícího se (asi) Ďábla z Barellu a hlavně se mi už na nic ptát nechce. Jsem vyčerpaná tím emočním výtahem a chci to celé mít co nejdřív za sebou, abych mohla brzy domů, dlouze se vykoupat a pořádně vydrhnout a sednout si se skleničkou whisky a dobrou knihou a pokusit se v klidu vlastního pokoje upít ke spánku a vytlačit dnešní den do zapomenuté minulosti.

Zašlápnu zbytek z doutníku, když se tu objeví kočár. To, že mi Lucian otevřel dveře, vezmu na vědomí, ale nijak to nekomentuji. Jsem si jistá, že za tím je něco jiného než jeho touha být gentlemanem. Sednu si do kočáru co nejblíž druhému okénku, abych cestou mohla koukat ven. Očekávala jsem, že si také sedne dozadu. Přeci jen není kočí, aby seděl na kozlíku.

*O Bože, to mi dělá naschvál,* zazoufám si v duchu, když mi oznámí, že ten překlad musí být celý dnes a že u toho musí být on. Tolik k mé vidině klidu a bezpečí daleko od něj a všeho, co představuje. Na vteřinku zadržím dech, abych si natrénovala neodporování mu. Jistě, sice tu s námi nikdo nesedí, ale stěny kočáru jsou tenké a já mám už tak pocit, že jsem se dnes až příliš zdržovala na tenkém ledu.

"Rozumím," přitakám opatrně, neutrálně, protože nadšená z toho opravdu nejsem. "Mohu poslat aspoň matce krátký vzkaz, že se zdržím přes noc mimo domov? Nechci podrývat její mentální zdraví ještě víc tím, že by v noci hlídala dveře," požádám jej polohlasně. Jistě, moudřejší by bylo na sebe neprozrazovat víc, než je naprosto nutné, ale já mám stejně pocit, že on si stejně už dopředu proklepl celou mou rodinu.

"Máš u sebe i slovník? Umím sice ten jazyk dobře číst. Ale podle stáří textu a autora se některá slova mohou lišit od toho, co znám," pokračuji pak pragmaticky. Nechci mu dávat další možnost kvůli čemu mě sjet, nebo kvůli čemu se mi vysmívat. A hlavně, nechci ten překlad protahovat víc než bude nutné.

”Dobře, když to bude divné… tak je to vtip.”
I přestože mi potvrdí, že to myslela jako vtip, tak mi vlastně není líp. Musím říct, že je to opravdu divné. Měl by mi spadnout kámen ze srdce. Jenže to tak není. Konečně jako kdybych prozřel, že celou tu dobu necestuji s dalším mužem. Ale s poměrně krásnou ženou, jejíž vlasy mně naprosto okouzlily. Snad poprvé v životě si uvědomuji, jakousi palčivou touhu potom být milován. Nikdy jsem nic takového nepoznal. Možná jen, když jsem byl opravdu malý a měl ještě svou rodinu. Jenže na to si nejsem schopen vzpomenout.
Dlouhou dobu jsem si nalhával, že si něco takového jako je láska nezasloužím. Nicméně teď, když najednou začínám mít tolik možností, se tahle potřeba hlásí o slovo.
Možná by se neměli dělat vtipy ohledně manželství. Zamyslím se nad tím, když mi pomáhá se obléknout do košile.
Mít jí najednou ve své blízkosti je najednou jiné. Svým způsobem bolestivé. Jako kdyby každá část mého bytí toužila po delších dotecích, než těch opatrných a nechtěných.
Co to se mnou je? Na malou chvíli jako bych zapomněl dýchat. Jsem naprosto vděčný za to, že na mně mluví a já se na to mohu soustředit.

”Jo, to by šlo.” Zarazím se však nad jejími dalšími slovy. Jsme si opravdu jistý, že nás nikdo nehledá? Co když ještě někdo další přežil? Svoje obavy se rozhodnu nechat zatím pro sebe. Vypadá opravdu vyčerpaně, nechci ji vytvářet zbytečné noční můry. Zaslouží si pořádný odpočinek.
Ač to může znít sebevíc blbě, ale jsem za ty obavy rád. Je to sice naprosto děsivé, ale je to pro mně normálnější než to druhé.

”Ano, je. Děkuji… Dobrou noc a hezké sny.” Zahledím se upřeně do ohně.
Přežili jsme další den a mluvíme o možnosti, že opravdu konečně dorazíme do cíle. Na tváři se mi objeví úsměv. I přesto všechno náročné kolem, bych byl schopen říct, že jsem svým způsobem šťastný.
A to víc se může něco pokazit.

Jeho zaražení mne pobaví, ale jak připravuji tu jeho loži, tak si jej už dále neprohlížím a předpokládám, že ten vtip pochopil a není třeba jej dále vysvětlovat. Jeho zakoktání odpovědi si vlastně ani neuvědomím, a tak jen následuji instrukce a pokračuji v práci. Jenže pak je všechno hotovo a já si opět sednu, když spatřím jeho stále trochu zamyšlený pohled, který mu sklouzne k vlasům, které si zandavám za ucho.

"Jsi v pohodě?" zeptám se ho opatrně a jedno obočí mi povyleze nahoru.

Brzy mi však dojde, co jsem asi prohlásila za blbost, která ho takto vykolejila. V duchu si začnu nadávat do nerozumných telat, když si připomenu naše velké rozdíly ve výchově, národnosti, ale i v povahách a humoru. Opět cítím hlubokou propast mezi námi.

"Promiň, to byl jenom vtip. Nemyslela jsem skutečně. Ale jenom jako. A byl to vtip," začnu vysvětlovat rychle. "Prosím tě, Kristophere, kdykoliv řeknu něco divného, co se ti bude zdát divné a .,.. divné, tak to prostě ber jako, že to myslím jako nevinný žert, ano? Já se pokusím už to před tebou nedělat, ale někdy mi to ujede a nedojde mi, že no... Nedojdou mi věci. A teď jsem navíc unavená a tak všechno." Zagestikuluji rukama a omluvně se na něj podívám.

Jeho další odpověď mi taky moc nepomůže. Nevím, jestli je správné řešení mu do košile pomoci, a nebo se k němu teď raději nepřibližovat, aby si nemyslel, že po něm něco chci. Vzápětí si ale představím, jak v noci pořádně nemůže usnout, protože nemá svou košili a pak se tady po tmě bude snažit si natáhnout to oblečení. Způsobí mu to jen víc bolesti. A tak mám rozhodnuto.

"Pomůžu ti. Ráno to pak nemusíme řešit a když se probudím dřív než ty, můžu se pustit rovnou do toho spravování té staré košile..." pronesu tak neutrálně, jak jen zvládnu. Natáhnu se pak pro jeho košili navrch jeho vaku a přisednu si k němu blíž. Nejdřív mu opatrně protáhnu zraněnou ruku jedním rukávem, pak se přesunu s košilí k hlavě.

"Myslím si, že nebude problém tvrdit, že jsme ze stejné vsi, nebo kolonie, tam nutně lidi nemusí vypadat podobně. Uvidíš. Bude to v pohodě. Váš jazyk umím a kdyby něco, tak mi dáš znamení a já zmlknu a nechám to na tobě. Ale Věřím tomu, že to takový problém nebude. Nikdo o nás neví, nikdo nás nehledá. Tak proč by byli divní dva lidi, co sotva přežili pustinu?" mluvím na něj zatímco jej oblékám do košile.

Snažím se působit konejšivě na něj. Sama si přitom až bolestivě uvědomuji jeho blízkost i teplo sálající z jeho těla. Pod prsty občas cítím teplou pokožku, zahlédnu svaly na jeho těle a vnímám jak voní a jak má ten obezřetný, ale jaksi... opatrný pohled v očích. Ačkoliv se nestal v mých očích instantně atraktivním, ale spíš ho po prvé po dlouhé době vnímám jako muže.

"Uhum, tak... hotovo. Jestli to je všecko, tak... já si půjdu lehnout..."

”To snad není možný, jak jsi naivní.” Tiše zaúpím a neudržím to, prostě mi padne maska a já se začnu smát. To je tak neskutečně hloupá otázka, že to není ani možné. Ta absurdita mně dostává a je to po druhé, co vyplouvá ven něco, co mělo být dávno pohřbené. Můj smích mi zní tak cize. Je až děsivý pro někoho, kdo se zapomněl smát a mít celkově jakékoliv kladné emoce.
”Samozřejmě, že nikomu nevěřím. Ani ty bys neměla.” Je to jen chvíle, jen pár vteřin než přestanu a vrátím na tvář opět svou masku.
”Zatraceně… tohle se mi dlouho nestalo.” Rozpačitě se ohlédnu, jestli to někdo další neviděl. K mému štěstí si nás nikdo v okolí nevšímá. Hledí si svého a tak je to správně. Nepotřebuji, aby někdo roztruboval o tom, že mám i lidskou stránku. Pohlédnu na Ophélii s jasně řečenými slovy, které nehodlám říkat nahlas, protože bych se opakoval. Tohle prostě neviděla. Nic se nestalo. Má reputace není otřesena a můžeme jet dál.
Jenže co když se to bude zase opakovat? Vnitřní otázka mnou zamává. Nejsem schopen na to odpovědět. Vůbec si nejsem jistý, co se to se mnou děje.
Ne… je to její vina. Něco se mnou musí dělat.

Naštěstí nás oba zachrání příjezd kočárů. Kdy se rozhodnu být jako kavalír a pomůžu jí dovnitř. Následně tam za ní nasednu.
”Chci být u toho, jak budeš překládat. Takže to vypadá, že večer přespíš jinde než doma.” Oznámím jí a sám si nejsem vůbec jistý tím, zda je to dobrý nápad. Opravdu si mohu dovolit opět uklouznout a zahodit masku? Nebude to už smrtelné?

Moje překvapení se z tváře ne a ne smazat. Jen ten děs ustupuje naprosté... nejistotě. Jinak to popsat neumím. Očima těkám po jeho rozezlené, ale ne rozlícené tváři a snažím se dát si tato jeho další slova do celého obrazu. stojím dost křečovitě a čekám, co dalšího řekne. Očekávám odpověď na nevyřčenou otázku, zda Lucian seznámí moje plíce se slanou vodou v přístavu, nebo mě uhodí hřbetem ruky v tom prostém a známém gestu, které se využívá i v mých kruzích?

K mému nekonečnému překvapení nepřichází ani jedno. Místo toho mi všechno... vysvětluje? Nejistě stáhnu ruce opět k tělu a přestanu se tak hrbit. Až teprve, když mě upozorní na to, že mám dýchat mi dojde, že i zadržuji dech a ona bolest v hrudi je ze stažených plic. Roztřeseně, ale kontrolovaně se nadechnu a ohlédnu se po místech, kde předtím jeho muži stáli. Opravdu jsem si ničeho nevšimla. Ani mě nenapadlo, že by oni cokoliv podnikli, dokud by nedostali jednoznačný pokyn od něj. Stahuje se mi znovu žaludek, když si uvědomuji, kolik žraloků plave v té vodě, kterou se teď brodím a mám ji až po bradu...

"To... jsem si nevšimla...," dostanu po chvilce ze sebe, ale to už opět vdechuji silný tabák dalšího ze svých tenkých doutníků. Ne, jinak jsem nevěděla, jak celou situaci zpracovat. A ano, opět jsem jednu sirku zlomila, než se mi podařilo si připálit. S každým vydechnutým oblakem kouře se mi projasňovaly myšlenky. A čím dál tím víc jsem si uvědomovala, že jeho poslední slova - ta vyřčená o samotě - nebyly výhružky, ale rady. I když podané příšerným způsobem, neměla bych si stěžovat. Byť mě to jeho jednání přivedlo už na pokraj nervového zhroucení.

"Ty... jim nevěříš a nebo je to jenom... protiopatření?" zeptám se ho šeptem s výdechem dalšího oblaku. Čekání na kočár je pro mě neskutečně trýznivým nekonečnem, a tak položím otázku, která mi pomůže zase několik dílků složit k sobě dohromady.

Vzít? To myslela jako vtip, že? Chvíli na ní neschopen slova hledím. Naprosto mně tím dostala a já nejsem vůbec schopen se s tím poprat.
Musel to být vtip. Stále se známe jenom chvíli. Pořádně jsem se jí nedvořil a nešel jsem ani její rodiče požádat o svolení. Snažím se uklidnit. I když skrytá část ve mně trochu lituje, že to tak bylo myšleno. Je to právě ta část, která se v její přítomnosti cítí tak neskutečně uvolněná, že může být sama sebou. Užívá si to, když má občas chvíli se zaměřit na své pocity, kterým úplně nerozumí. Nemluvě o tom, jak se na ní ráda dívá, když si hraje se svými vlasy. A občas potají přemýšlí, jaké by to bylo, kdyby se i jí někdo dotkl.

”Kk…k ohni.” Pronesu po chvíli. Rozhodila mně opravdu dost, že jsem na malou chvíli zapomněl, jak se vlastně mluví.
Zatraceně… takto se nechat rozhodit. Připadal jsem si opravdu hloupě.

”Nepřekomplikovat…beru na vědomí.” Hlesnu tiše a zopakuji to spíše pro sebe. To se opravdu řekne jednoduše, ale těžce udělá. Zvlášť, když mnou ten její vtip otřásl.

”Eh… jo, moc děkuji.” Pohledem přejdu svoje připravené lůžko. Pohledem zabloudím opět k jejím vlasům a pohybu ruky. Musím trošku zamrkat, protože jsem se asi ztratil.
”Um… pokud budeš chtít.”

Na její reakci protočím oči v sloup.
”Jasně jsem řekl, když s námi bude někdo další. Momentálně jsme tu jen my dva…” Zavrčím šeptem. Dlouze si povzdechnu a plácnu se do čela.
Zatraceně…Tohle je teda materiál s kterým mám pracovat. Naivní kavka, kterou musím naučit, jak to chodí mezi žraloky a doufat, že nebude dřív sežrána. Úpím v duchu.

”Fajn. Jsem opravdu rád, že tomu rozumíš. Je náročné si zachovat svou pověst. A každý prahne potom si kopnout do lva, když je skolen.” Nevím proč jí vůbec to poslední říkám. Je určitě stejná jako všichni ostatní. Má ze mně strach, ale jakmile bude to monstrum poraženo, tak bude stát frontu, aby mi mohla dát co proto.
Je mi jasné, že jí to momentálně nedochází, ale já se ji snažím naučit jak v těch sračkách do kterých se dostala chodit a neutopit se. Vím, že to není procházka růžovou zahradou a naopak to představuje očistec. Ale až tím projde a přežije, už ji nikdo nezastaví a neskolí.

Dýchej. Nic ti teď neudělám… jen to bylo varování do budoucna. Ty sis jich možná nevšimla, ale moji muži čekali, co udělám a nelíbilo se jim, že jsem na to nějak nereagoval. Chtěli krev… Jestli v tom vyčte onu skrytou omluvu a přiznání chyby, nechám na ní. Upřímně doufám, že se rozhodne být rozumná a nějak to nebude komentovat. Musel bych ji pak už důrazně vysvětlit, že by si měla brát k srdci jedno přísloví a to “Mluviti stříbro, mlčeti zlato.”

"No v tom případě zbývá už jen jedno," pronesu a bráním se úsměvu, co to jde, abych tu větu pronesla vážně. "Hold si mě budeš muset vzít. Jinak to nevidím. Upřímnou soustrast." Dodám a to už na mé tváři je pobavený a trochu dětinský úsměv. Normálně bych to ani vtipem neřekla, ale když vidím jeho utrápený výraz a slyším jeho povzdechování si, nutí mě to k tomu situaci aspoň trochu ulehčit. Ještě na něj rozverně mrknu, než se zvednu, abych mu připravila jeho kožešiny.

"Není problém, sem k ohni, nebo dál?" zeptám se ho ještě k tématu jeho ležení, a pak se dám do práce.

"Rozumím tomu, uvidíš, co tě napadne. Ještě máme stejně minimálně tři dny cesty. A řekla bych, že když neprojevím svou sílu, což neudělám, tak nebudou mít příliš důvodů nás podezírat. I když nebudeme vypadat příliš příbuzně. Hlavně si to nepřekomplikovat. Odpočiň si taky, třeba ráno bude opravdu moudřejší..." snažím se ho dál uklidňovat zatímco narovnávám kožešiny tak, aby se mu dobře leželo. Pak se na něj obrátím, když jsem hotová.

"Tak hotovo. Jako pro prince," pousměji se na něj a dám si za ucho neposlušný pramen vlasů, co se vysmekl z copu. Oči mi těknou k jeho polonahému tělu. "Budeš chtít ještě pomoct s košilí?"