Andor.cz - Dračí doupě online

Jeho zaražení mne pobaví, ale jak připravuji tu jeho loži, tak si jej už dále neprohlížím a předpokládám, že ten vtip pochopil a není třeba jej dále vysvětlovat. Jeho zakoktání odpovědi si vlastně ani neuvědomím, a tak jen následuji instrukce a pokračuji v práci. Jenže pak je všechno hotovo a já si opět sednu, když spatřím jeho stále trochu zamyšlený pohled, který mu sklouzne k vlasům, které si zandavám za ucho.

"Jsi v pohodě?" zeptám se ho opatrně a jedno obočí mi povyleze nahoru.

Brzy mi však dojde, co jsem asi prohlásila za blbost, která ho takto vykolejila. V duchu si začnu nadávat do nerozumných telat, když si připomenu naše velké rozdíly ve výchově, národnosti, ale i v povahách a humoru. Opět cítím hlubokou propast mezi námi.

"Promiň, to byl jenom vtip. Nemyslela jsem skutečně. Ale jenom jako. A byl to vtip," začnu vysvětlovat rychle. "Prosím tě, Kristophere, kdykoliv řeknu něco divného, co se ti bude zdát divné a .,.. divné, tak to prostě ber jako, že to myslím jako nevinný žert, ano? Já se pokusím už to před tebou nedělat, ale někdy mi to ujede a nedojde mi, že no... Nedojdou mi věci. A teď jsem navíc unavená a tak všechno." Zagestikuluji rukama a omluvně se na něj podívám.

Jeho další odpověď mi taky moc nepomůže. Nevím, jestli je správné řešení mu do košile pomoci, a nebo se k němu teď raději nepřibližovat, aby si nemyslel, že po něm něco chci. Vzápětí si ale představím, jak v noci pořádně nemůže usnout, protože nemá svou košili a pak se tady po tmě bude snažit si natáhnout to oblečení. Způsobí mu to jen víc bolesti. A tak mám rozhodnuto.

"Pomůžu ti. Ráno to pak nemusíme řešit a když se probudím dřív než ty, můžu se pustit rovnou do toho spravování té staré košile..." pronesu tak neutrálně, jak jen zvládnu. Natáhnu se pak pro jeho košili navrch jeho vaku a přisednu si k němu blíž. Nejdřív mu opatrně protáhnu zraněnou ruku jedním rukávem, pak se přesunu s košilí k hlavě.

"Myslím si, že nebude problém tvrdit, že jsme ze stejné vsi, nebo kolonie, tam nutně lidi nemusí vypadat podobně. Uvidíš. Bude to v pohodě. Váš jazyk umím a kdyby něco, tak mi dáš znamení a já zmlknu a nechám to na tobě. Ale Věřím tomu, že to takový problém nebude. Nikdo o nás neví, nikdo nás nehledá. Tak proč by byli divní dva lidi, co sotva přežili pustinu?" mluvím na něj zatímco jej oblékám do košile.

Snažím se působit konejšivě na něj. Sama si přitom až bolestivě uvědomuji jeho blízkost i teplo sálající z jeho těla. Pod prsty občas cítím teplou pokožku, zahlédnu svaly na jeho těle a vnímám jak voní a jak má ten obezřetný, ale jaksi... opatrný pohled v očích. Ačkoliv se nestal v mých očích instantně atraktivním, ale spíš ho po prvé po dlouhé době vnímám jako muže.

"Uhum, tak... hotovo. Jestli to je všecko, tak... já si půjdu lehnout..."

”To snad není možný, jak jsi naivní.” Tiše zaúpím a neudržím to, prostě mi padne maska a já se začnu smát. To je tak neskutečně hloupá otázka, že to není ani možné. Ta absurdita mně dostává a je to po druhé, co vyplouvá ven něco, co mělo být dávno pohřbené. Můj smích mi zní tak cize. Je až děsivý pro někoho, kdo se zapomněl smát a mít celkově jakékoliv kladné emoce.
”Samozřejmě, že nikomu nevěřím. Ani ty bys neměla.” Je to jen chvíle, jen pár vteřin než přestanu a vrátím na tvář opět svou masku.
”Zatraceně… tohle se mi dlouho nestalo.” Rozpačitě se ohlédnu, jestli to někdo další neviděl. K mému štěstí si nás nikdo v okolí nevšímá. Hledí si svého a tak je to správně. Nepotřebuji, aby někdo roztruboval o tom, že mám i lidskou stránku. Pohlédnu na Ophélii s jasně řečenými slovy, které nehodlám říkat nahlas, protože bych se opakoval. Tohle prostě neviděla. Nic se nestalo. Má reputace není otřesena a můžeme jet dál.
Jenže co když se to bude zase opakovat? Vnitřní otázka mnou zamává. Nejsem schopen na to odpovědět. Vůbec si nejsem jistý, co se to se mnou děje.
Ne… je to její vina. Něco se mnou musí dělat.

Naštěstí nás oba zachrání příjezd kočárů. Kdy se rozhodnu být jako kavalír a pomůžu jí dovnitř. Následně tam za ní nasednu.
”Chci být u toho, jak budeš překládat. Takže to vypadá, že večer přespíš jinde než doma.” Oznámím jí a sám si nejsem vůbec jistý tím, zda je to dobrý nápad. Opravdu si mohu dovolit opět uklouznout a zahodit masku? Nebude to už smrtelné?

Moje překvapení se z tváře ne a ne smazat. Jen ten děs ustupuje naprosté... nejistotě. Jinak to popsat neumím. Očima těkám po jeho rozezlené, ale ne rozlícené tváři a snažím se dát si tato jeho další slova do celého obrazu. stojím dost křečovitě a čekám, co dalšího řekne. Očekávám odpověď na nevyřčenou otázku, zda Lucian seznámí moje plíce se slanou vodou v přístavu, nebo mě uhodí hřbetem ruky v tom prostém a známém gestu, které se využívá i v mých kruzích?

K mému nekonečnému překvapení nepřichází ani jedno. Místo toho mi všechno... vysvětluje? Nejistě stáhnu ruce opět k tělu a přestanu se tak hrbit. Až teprve, když mě upozorní na to, že mám dýchat mi dojde, že i zadržuji dech a ona bolest v hrudi je ze stažených plic. Roztřeseně, ale kontrolovaně se nadechnu a ohlédnu se po místech, kde předtím jeho muži stáli. Opravdu jsem si ničeho nevšimla. Ani mě nenapadlo, že by oni cokoliv podnikli, dokud by nedostali jednoznačný pokyn od něj. Stahuje se mi znovu žaludek, když si uvědomuji, kolik žraloků plave v té vodě, kterou se teď brodím a mám ji až po bradu...

"To... jsem si nevšimla...," dostanu po chvilce ze sebe, ale to už opět vdechuji silný tabák dalšího ze svých tenkých doutníků. Ne, jinak jsem nevěděla, jak celou situaci zpracovat. A ano, opět jsem jednu sirku zlomila, než se mi podařilo si připálit. S každým vydechnutým oblakem kouře se mi projasňovaly myšlenky. A čím dál tím víc jsem si uvědomovala, že jeho poslední slova - ta vyřčená o samotě - nebyly výhružky, ale rady. I když podané příšerným způsobem, neměla bych si stěžovat. Byť mě to jeho jednání přivedlo už na pokraj nervového zhroucení.

"Ty... jim nevěříš a nebo je to jenom... protiopatření?" zeptám se ho šeptem s výdechem dalšího oblaku. Čekání na kočár je pro mě neskutečně trýznivým nekonečnem, a tak položím otázku, která mi pomůže zase několik dílků složit k sobě dohromady.

Vzít? To myslela jako vtip, že? Chvíli na ní neschopen slova hledím. Naprosto mně tím dostala a já nejsem vůbec schopen se s tím poprat.
Musel to být vtip. Stále se známe jenom chvíli. Pořádně jsem se jí nedvořil a nešel jsem ani její rodiče požádat o svolení. Snažím se uklidnit. I když skrytá část ve mně trochu lituje, že to tak bylo myšleno. Je to právě ta část, která se v její přítomnosti cítí tak neskutečně uvolněná, že může být sama sebou. Užívá si to, když má občas chvíli se zaměřit na své pocity, kterým úplně nerozumí. Nemluvě o tom, jak se na ní ráda dívá, když si hraje se svými vlasy. A občas potají přemýšlí, jaké by to bylo, kdyby se i jí někdo dotkl.

”Kk…k ohni.” Pronesu po chvíli. Rozhodila mně opravdu dost, že jsem na malou chvíli zapomněl, jak se vlastně mluví.
Zatraceně… takto se nechat rozhodit. Připadal jsem si opravdu hloupě.

”Nepřekomplikovat…beru na vědomí.” Hlesnu tiše a zopakuji to spíše pro sebe. To se opravdu řekne jednoduše, ale těžce udělá. Zvlášť, když mnou ten její vtip otřásl.

”Eh… jo, moc děkuji.” Pohledem přejdu svoje připravené lůžko. Pohledem zabloudím opět k jejím vlasům a pohybu ruky. Musím trošku zamrkat, protože jsem se asi ztratil.
”Um… pokud budeš chtít.”

Na její reakci protočím oči v sloup.
”Jasně jsem řekl, když s námi bude někdo další. Momentálně jsme tu jen my dva…” Zavrčím šeptem. Dlouze si povzdechnu a plácnu se do čela.
Zatraceně…Tohle je teda materiál s kterým mám pracovat. Naivní kavka, kterou musím naučit, jak to chodí mezi žraloky a doufat, že nebude dřív sežrána. Úpím v duchu.

”Fajn. Jsem opravdu rád, že tomu rozumíš. Je náročné si zachovat svou pověst. A každý prahne potom si kopnout do lva, když je skolen.” Nevím proč jí vůbec to poslední říkám. Je určitě stejná jako všichni ostatní. Má ze mně strach, ale jakmile bude to monstrum poraženo, tak bude stát frontu, aby mi mohla dát co proto.
Je mi jasné, že jí to momentálně nedochází, ale já se ji snažím naučit jak v těch sračkách do kterých se dostala chodit a neutopit se. Vím, že to není procházka růžovou zahradou a naopak to představuje očistec. Ale až tím projde a přežije, už ji nikdo nezastaví a neskolí.

Dýchej. Nic ti teď neudělám… jen to bylo varování do budoucna. Ty sis jich možná nevšimla, ale moji muži čekali, co udělám a nelíbilo se jim, že jsem na to nějak nereagoval. Chtěli krev… Jestli v tom vyčte onu skrytou omluvu a přiznání chyby, nechám na ní. Upřímně doufám, že se rozhodne být rozumná a nějak to nebude komentovat. Musel bych ji pak už důrazně vysvětlit, že by si měla brát k srdci jedno přísloví a to “Mluviti stříbro, mlčeti zlato.”

"No v tom případě zbývá už jen jedno," pronesu a bráním se úsměvu, co to jde, abych tu větu pronesla vážně. "Hold si mě budeš muset vzít. Jinak to nevidím. Upřímnou soustrast." Dodám a to už na mé tváři je pobavený a trochu dětinský úsměv. Normálně bych to ani vtipem neřekla, ale když vidím jeho utrápený výraz a slyším jeho povzdechování si, nutí mě to k tomu situaci aspoň trochu ulehčit. Ještě na něj rozverně mrknu, než se zvednu, abych mu připravila jeho kožešiny.

"Není problém, sem k ohni, nebo dál?" zeptám se ho ještě k tématu jeho ležení, a pak se dám do práce.

"Rozumím tomu, uvidíš, co tě napadne. Ještě máme stejně minimálně tři dny cesty. A řekla bych, že když neprojevím svou sílu, což neudělám, tak nebudou mít příliš důvodů nás podezírat. I když nebudeme vypadat příliš příbuzně. Hlavně si to nepřekomplikovat. Odpočiň si taky, třeba ráno bude opravdu moudřejší..." snažím se ho dál uklidňovat zatímco narovnávám kožešiny tak, aby se mu dobře leželo. Pak se na něj obrátím, když jsem hotová.

"Tak hotovo. Jako pro prince," pousměji se na něj a dám si za ucho neposlušný pramen vlasů, co se vysmekl z copu. Oči mi těknou k jeho polonahému tělu. "Budeš chtít ještě pomoct s košilí?"

Z života provazochodkyně se mi zvedá neskutečně žaludek a motá hlava. V jednu chvíli pevně stojím a vychutnávám si ovace v podobě aspoň spokojeného úsměvu, když ne hezkého úsměvu, Luciana a v další vteřině prošlápnu do prázdna při něčem, co měl být rutinní krok. Už jen ta prostá otázka z jeho úst mi dávalo najevo, do jak hluboké a nebezpečné vody jsem vkročila. O to je moje vysvětlování překotnější.

Skloním tvář k zemi, když přikáže svým mužům, aby sehnali kočár. Tiše jsem vydechla pro sebe a snažila se uklidnit, protože jsem se přesvědčovala, že jsem unikla onomu již tolikrát zmiňovanému trestu. To, jak moc jsem se mýlila zjistím vzápětí. Trhnu sebou, když se na mě oboří s varováním. V obličeji mám kombinaci zděšení a překvapeně.

"Cože? To by mě ani ve snu nenapadlo!" zadeklamuji zoufale, ale šeptem. Sotva ta slova vyřknu, zděšeně se kouknu kolem, jestli tu je nějaký z jeho mužů a ustoupím od něj o krok s rukama v tom pradávném a instinktivním gestu - nemám nic v rukou jsem tu v míru - je zvednu a ukáži mu své dlaně. Jemně jimi mávnu pokrčené v loktech v zamítavém gestu, že jsem to tak nemyslela.

"Máš pravdu, nic jsem neřekla. Rozumím, už se to nestane. Dám si na to pozor," kapituluji dále šeptem a ustoupím o další malý krok. Nerozumím tomu ani za mák, ale copak se mužům dá rozumět? Některé rozzuří do běla i sebemenší komentář. A někteří evidentně překvapené otázky berou jako podrývání jejich autority. Ale mě nic jiného jako odpověď nezbývá. Hold se kroky k tomuto tanci musím naučit rychle a bez předchozí průpravy.

”Ano… Ale občas se najdou výjimky. Jenže pochopitelně to na sebe upoutává pozornost a to my nechceme, takže jako kdybych nic neřekl. ”

Musím připustit, že má v tomhle pravdu. Něco jednoduchého a nejpravdivějšího. Rukou si promnu tvář a uvědomím si přítomnost několikadenního strniště. Potřeboval bych se oholit. Možná bych se tu mohl porozhlédnout, jestli tu něco najdu. Pak se zarazím. Už nejsem lovcem. Nemusím to dělat kvůli tomu, že je to mou povinností, ale protože to chci. Opět si rukou párkrát přejedu tvář a nakonec se stejně rozhodnu pro to se oholit. Docela jsem si na to zvykl.

Mezitím, co jsem řešil svoje dilema, mi Shae sdělí svůj nápad.
”Hmm… vzhledem k tomu, že mně nic lepšího nenapadá by se s tím dalo pracovat.” Připustím po chvilce přemýšlení. Nicméně, ač si s tím lámu hlavu sebevíc, tak tohle je asi nejlepší.
”Akorát moc nevypadáme na sourozence a nevím, zda by nám uvěřili jakkouliv vzdálenou příbuzenskost.” Povzdechnu si opět zoufale.

”Byl bych ti moc vděčný.” Ač se cítím jakkoliv hloupě a jako naprostý slaboch, tak si moc dobře uvědomuji, že bych si u toho akorát ruku ještě více pochroumal.
”To je pravda. Je to trošku zvláštní… ale asi budu ještě chvíli přemýšlet nad tou naší historkou. Naštěstí máme dost času na to, zkusit to ještě lépe vypilovat.” I přestože se snažím tímto uklidnit, tak mi to moc nejde. Děsím se toho, že na to nakonec přijdou. Zjistí, kdo jsme a oba dva nás popraví.
Nesmím to dopustit.

”Tak to jsem opravdu potěšen.” Zaskřehotám a vyčaruji opět na své tváři mně typický úsměv. Musím přiznat, že je to už poslední dobou po několikáté, kdy moji tvář zdobí něco jiného než má klasická maska bezcitného netvora. Měl bych na tom zapracovat a víc se hlídat. Nicméně lhal bych, kdybych tvrdil, že mi to neudělalo radost. Věděl jsem o tom, že ovládá jazyky, ale nebyl jsem si jist, zda-li i tento.

Opravdu mi poděkovala? Zarazím se na malou chvíli, rozhodnu se to však nijak nekomentovat.

”Nějaký problém?” Zeptám se a pozvednu tázavě obočí. Být kdokoliv jiný tak troufalý, tak jej nemine trest. Jí však nic neudělám a místo toho zkřížím ruce na hrudi. Koutkem oka zaznamenám, jak moji muži s sebou trhli. Naštěstí měli dost rozumu, že se k tomu nevyjadřovali a místo toho si hledí svého.
Zatraceně… měl bych je poslat pryč. Dojde mi. K ničemu se zatím však nemám, protože se mi snaží dát vysvětlení, jak to vlastně myslela. Jsem tak trpělivý, že čekám až se pořádně vymáčkne. Avšak propaluji jí pohledem, když se zasekne…
”To jsem rád, že nemáš nic proti tomu.” V mém hlase je jasný náznak varování, že jí to prozatím odpustím, ale následný příslib, že příště nebudu tak mírný. Tohle by mým mužům mělo stačit. Je jen málo těch, kterým se hodlám zodpovídat a ti tu naštěstí nejsou. O tom, co plánuji už vědí a v době mé nepřítomnosti se budou starat o chod ze svých tajných úkrytů.
”Správně řečeno.” Prozatím ti tvoji drzost odpouštím.

”V tom případě bychom se měli tedy přesunout ke mně do kanceláře.” S tím otočím svou pozornost na své chlapce.
”Sežeňte kočár.” Rozdám jednoduchý úkol, který by je mohl na nějakou chvíli zabavit. A já tak opět svou pozornost vrátím zpátky na Ophélii.
”Nebudu to víckrát opakovat, takže mně dobře poslouchej. Ber to jako takové varování. Ještě jednou se budeš před mými muži pokoušet mi rozporovat, budu na to muset reagovat. Bylo to napadení mé autority. ” Pronesu to tiše, avšak tak, aby tomu moc dobře rozuměla.
”Je ti to jasné?”

Nepřijde mi příliš těžké uhodnout o jaký jazyk se má jednat. Vlastně mi to přijde téměř komicky jednoduché, až se mám chuť zeptat, proč se tváří tak dramaticky a neřekne prostě, že jde o Latinu? Ovšem, Lucian není žádný můj vrstevník, jenž by snesl rýpnutí tohoto způsobu. A já se k žoviálnosti v jeho přítomnosti nemohla donutit.

"V tom případě bych mohla být nápomocná. Čtu v něm plynně," dodám místo toho formálně a raději dál koukám na lodě v přístavu. Možná to zní jako vychloubání, ale mne jazyky prostě vždy bavily, stejně jako čtení. A tenhle jazyk, možná proto, že je oficiálně už mrtvý, má prostě svoje kouzlo. Vrstvy a vrstvy pravidel gramatiky jsou pro mě v tomhle případě formy pro ladnost. Ano, začátky jsou těžké, ale když se v tom jeden naučí chodit... vše působí tak elegantně a harmonicky. O této mé zvláštní zálibě se raději nikomu nesvěřuji. Ani rodičům. Ví jen, že ráda čtu, a předpokládají, že je to částečně i kvůli mojí práci. Tudíž mi v tomto dávají prostor. Ach, kdyby jen věděli, že večer, když oni jdou ulehnout do postele, já si vytáhnu knihy a u světla svíčky vydržím ještě celé hodiny nehybně sedět a nořit se do příběhů. Jindy chodím po pokoji a trénuji rétoriku mých oblíbených děl.

"Budu to brát na zřetel i na dále. Děkuji," odvětím mu a krátce se na něj podívám. Poděkovat jsem mu sice nemínila, spíš mi to slovo vyklouzlo ze rtů, ale co se dalo dělat. Doufám, že se mi podařilo ve tváři skrýt překvapení z toho, že jsem to vyřkla. Raději jsem pokračovala svou další odpovědí. Částečně kvůli tomu, že tuším, že Lucian je jako vždy informován naprosto přesně, nemíním lhát a zapírat své cesty s matkou za její léčbou. On se netváří překvapeně, a tak mě to pouze utvrdí v tom, že o daném tématu věděl.

"My?"vypadne ze mne překvapeně a tentokrát se ani překvapení ve své tváři nesnažím skrýt. Nestihla jsem se ani radovat z možnosti, že bych opustila Barel a on už mi to kazí tím, že mi oznámí, že pojede taky? Zmateně jej krátce přejedu pohledem. "Tedy, omlouvám se, jen... nečekala jsem, že bys kdy plánoval opustit Barel... Chci říct..." potřesu hlavou, abych si utřídila myšlenky a neřekla nějakou kravinu. V hlavě mi to šrotuje zatímco se snažím si to urovnat. Proč by někdo s jeho mocí opouštěl město, které je třeba stále mít pod dohledem? Vždyť síla takové organizace je jen taková, jaká je i v nestřeženou chvíli... A takhle jeho kartel bude bez něj.

"Ach," myslí mi projede jasná myšlenka. To něco musí být velmi důležitého, když to chce mít pod dozorem. O to víc se mi výlet mimo hradby města přestává líbit. *Nebo snad, že bych si tak rychleji odpracovala otcův dluh...?*

"Já vím, nic mi do toho není a ty se můžeš zapojovat do jaké chceš činnosti. Já jen," pokusím se z toho vybruslit. Nadechuji se, že řeknu, jak mě překvapilo, že mi chce svěřit tak důležitý úkol, ale jakýsi instinkt mě varuje, ať to neříkám takto napřímo. Opět na něj pohlédnu. Už mám jasnou vizi toho, co chci říct a jak.

"Nic. Já jen nic. Udělám samozřejmě co můžu, ať je ten úkol cokoliv, jakkoliv důležitý, tady nebo jinde."

Komukoliv, kdo by to poslouchal, by to mělo připadat jako jen obyčejné omluvení za svoje pochyby. Ale Ďábel, který umí v lidech číst, natož v mé, když se na něj zpříma dívám, tak musel v tom nepatrném poklesu hlasu a mém pohledu poznat, že mi došlo, jak důležitá věc, to je.

"Kdy mám s tou knihou začít? Bude mi doručena, či mám pro ni někam zajít?" pokračuji v praktických otázkách, abych tu mezeru v rozhovoru využitou pro nenápadnou zprávu jen pro Luciana zamaskovala.