Andor.cz - Dračí doupě online

Z života provazochodkyně se mi zvedá neskutečně žaludek a motá hlava. V jednu chvíli pevně stojím a vychutnávám si ovace v podobě aspoň spokojeného úsměvu, když ne hezkého úsměvu, Luciana a v další vteřině prošlápnu do prázdna při něčem, co měl být rutinní krok. Už jen ta prostá otázka z jeho úst mi dávalo najevo, do jak hluboké a nebezpečné vody jsem vkročila. O to je moje vysvětlování překotnější.

Skloním tvář k zemi, když přikáže svým mužům, aby sehnali kočár. Tiše jsem vydechla pro sebe a snažila se uklidnit, protože jsem se přesvědčovala, že jsem unikla onomu již tolikrát zmiňovanému trestu. To, jak moc jsem se mýlila zjistím vzápětí. Trhnu sebou, když se na mě oboří s varováním. V obličeji mám kombinaci zděšení a překvapeně.

"Cože? To by mě ani ve snu nenapadlo!" zadeklamuji zoufale, ale šeptem. Sotva ta slova vyřknu, zděšeně se kouknu kolem, jestli tu je nějaký z jeho mužů a ustoupím od něj o krok s rukama v tom pradávném a instinktivním gestu - nemám nic v rukou jsem tu v míru - je zvednu a ukáži mu své dlaně. Jemně jimi mávnu pokrčené v loktech v zamítavém gestu, že jsem to tak nemyslela.

"Máš pravdu, nic jsem neřekla. Rozumím, už se to nestane. Dám si na to pozor," kapituluji dále šeptem a ustoupím o další malý krok. Nerozumím tomu ani za mák, ale copak se mužům dá rozumět? Některé rozzuří do běla i sebemenší komentář. A někteří evidentně překvapené otázky berou jako podrývání jejich autority. Ale mě nic jiného jako odpověď nezbývá. Hold se kroky k tomuto tanci musím naučit rychle a bez předchozí průpravy.

”Ano… Ale občas se najdou výjimky. Jenže pochopitelně to na sebe upoutává pozornost a to my nechceme, takže jako kdybych nic neřekl. ”

Musím připustit, že má v tomhle pravdu. Něco jednoduchého a nejpravdivějšího. Rukou si promnu tvář a uvědomím si přítomnost několikadenního strniště. Potřeboval bych se oholit. Možná bych se tu mohl porozhlédnout, jestli tu něco najdu. Pak se zarazím. Už nejsem lovcem. Nemusím to dělat kvůli tomu, že je to mou povinností, ale protože to chci. Opět si rukou párkrát přejedu tvář a nakonec se stejně rozhodnu pro to se oholit. Docela jsem si na to zvykl.

Mezitím, co jsem řešil svoje dilema, mi Shae sdělí svůj nápad.
”Hmm… vzhledem k tomu, že mně nic lepšího nenapadá by se s tím dalo pracovat.” Připustím po chvilce přemýšlení. Nicméně, ač si s tím lámu hlavu sebevíc, tak tohle je asi nejlepší.
”Akorát moc nevypadáme na sourozence a nevím, zda by nám uvěřili jakkouliv vzdálenou příbuzenskost.” Povzdechnu si opět zoufale.

”Byl bych ti moc vděčný.” Ač se cítím jakkoliv hloupě a jako naprostý slaboch, tak si moc dobře uvědomuji, že bych si u toho akorát ruku ještě více pochroumal.
”To je pravda. Je to trošku zvláštní… ale asi budu ještě chvíli přemýšlet nad tou naší historkou. Naštěstí máme dost času na to, zkusit to ještě lépe vypilovat.” I přestože se snažím tímto uklidnit, tak mi to moc nejde. Děsím se toho, že na to nakonec přijdou. Zjistí, kdo jsme a oba dva nás popraví.
Nesmím to dopustit.

”Tak to jsem opravdu potěšen.” Zaskřehotám a vyčaruji opět na své tváři mně typický úsměv. Musím přiznat, že je to už poslední dobou po několikáté, kdy moji tvář zdobí něco jiného než má klasická maska bezcitného netvora. Měl bych na tom zapracovat a víc se hlídat. Nicméně lhal bych, kdybych tvrdil, že mi to neudělalo radost. Věděl jsem o tom, že ovládá jazyky, ale nebyl jsem si jist, zda-li i tento.

Opravdu mi poděkovala? Zarazím se na malou chvíli, rozhodnu se to však nijak nekomentovat.

”Nějaký problém?” Zeptám se a pozvednu tázavě obočí. Být kdokoliv jiný tak troufalý, tak jej nemine trest. Jí však nic neudělám a místo toho zkřížím ruce na hrudi. Koutkem oka zaznamenám, jak moji muži s sebou trhli. Naštěstí měli dost rozumu, že se k tomu nevyjadřovali a místo toho si hledí svého.
Zatraceně… měl bych je poslat pryč. Dojde mi. K ničemu se zatím však nemám, protože se mi snaží dát vysvětlení, jak to vlastně myslela. Jsem tak trpělivý, že čekám až se pořádně vymáčkne. Avšak propaluji jí pohledem, když se zasekne…
”To jsem rád, že nemáš nic proti tomu.” V mém hlase je jasný náznak varování, že jí to prozatím odpustím, ale následný příslib, že příště nebudu tak mírný. Tohle by mým mužům mělo stačit. Je jen málo těch, kterým se hodlám zodpovídat a ti tu naštěstí nejsou. O tom, co plánuji už vědí a v době mé nepřítomnosti se budou starat o chod ze svých tajných úkrytů.
”Správně řečeno.” Prozatím ti tvoji drzost odpouštím.

”V tom případě bychom se měli tedy přesunout ke mně do kanceláře.” S tím otočím svou pozornost na své chlapce.
”Sežeňte kočár.” Rozdám jednoduchý úkol, který by je mohl na nějakou chvíli zabavit. A já tak opět svou pozornost vrátím zpátky na Ophélii.
”Nebudu to víckrát opakovat, takže mně dobře poslouchej. Ber to jako takové varování. Ještě jednou se budeš před mými muži pokoušet mi rozporovat, budu na to muset reagovat. Bylo to napadení mé autority. ” Pronesu to tiše, avšak tak, aby tomu moc dobře rozuměla.
”Je ti to jasné?”

Nepřijde mi příliš těžké uhodnout o jaký jazyk se má jednat. Vlastně mi to přijde téměř komicky jednoduché, až se mám chuť zeptat, proč se tváří tak dramaticky a neřekne prostě, že jde o Latinu? Ovšem, Lucian není žádný můj vrstevník, jenž by snesl rýpnutí tohoto způsobu. A já se k žoviálnosti v jeho přítomnosti nemohla donutit.

"V tom případě bych mohla být nápomocná. Čtu v něm plynně," dodám místo toho formálně a raději dál koukám na lodě v přístavu. Možná to zní jako vychloubání, ale mne jazyky prostě vždy bavily, stejně jako čtení. A tenhle jazyk, možná proto, že je oficiálně už mrtvý, má prostě svoje kouzlo. Vrstvy a vrstvy pravidel gramatiky jsou pro mě v tomhle případě formy pro ladnost. Ano, začátky jsou těžké, ale když se v tom jeden naučí chodit... vše působí tak elegantně a harmonicky. O této mé zvláštní zálibě se raději nikomu nesvěřuji. Ani rodičům. Ví jen, že ráda čtu, a předpokládají, že je to částečně i kvůli mojí práci. Tudíž mi v tomto dávají prostor. Ach, kdyby jen věděli, že večer, když oni jdou ulehnout do postele, já si vytáhnu knihy a u světla svíčky vydržím ještě celé hodiny nehybně sedět a nořit se do příběhů. Jindy chodím po pokoji a trénuji rétoriku mých oblíbených děl.

"Budu to brát na zřetel i na dále. Děkuji," odvětím mu a krátce se na něj podívám. Poděkovat jsem mu sice nemínila, spíš mi to slovo vyklouzlo ze rtů, ale co se dalo dělat. Doufám, že se mi podařilo ve tváři skrýt překvapení z toho, že jsem to vyřkla. Raději jsem pokračovala svou další odpovědí. Částečně kvůli tomu, že tuším, že Lucian je jako vždy informován naprosto přesně, nemíním lhát a zapírat své cesty s matkou za její léčbou. On se netváří překvapeně, a tak mě to pouze utvrdí v tom, že o daném tématu věděl.

"My?"vypadne ze mne překvapeně a tentokrát se ani překvapení ve své tváři nesnažím skrýt. Nestihla jsem se ani radovat z možnosti, že bych opustila Barel a on už mi to kazí tím, že mi oznámí, že pojede taky? Zmateně jej krátce přejedu pohledem. "Tedy, omlouvám se, jen... nečekala jsem, že bys kdy plánoval opustit Barel... Chci říct..." potřesu hlavou, abych si utřídila myšlenky a neřekla nějakou kravinu. V hlavě mi to šrotuje zatímco se snažím si to urovnat. Proč by někdo s jeho mocí opouštěl město, které je třeba stále mít pod dohledem? Vždyť síla takové organizace je jen taková, jaká je i v nestřeženou chvíli... A takhle jeho kartel bude bez něj.

"Ach," myslí mi projede jasná myšlenka. To něco musí být velmi důležitého, když to chce mít pod dozorem. O to víc se mi výlet mimo hradby města přestává líbit. *Nebo snad, že bych si tak rychleji odpracovala otcův dluh...?*

"Já vím, nic mi do toho není a ty se můžeš zapojovat do jaké chceš činnosti. Já jen," pokusím se z toho vybruslit. Nadechuji se, že řeknu, jak mě překvapilo, že mi chce svěřit tak důležitý úkol, ale jakýsi instinkt mě varuje, ať to neříkám takto napřímo. Opět na něj pohlédnu. Už mám jasnou vizi toho, co chci říct a jak.

"Nic. Já jen nic. Udělám samozřejmě co můžu, ať je ten úkol cokoliv, jakkoliv důležitý, tady nebo jinde."

Komukoliv, kdo by to poslouchal, by to mělo připadat jako jen obyčejné omluvení za svoje pochyby. Ale Ďábel, který umí v lidech číst, natož v mé, když se na něj zpříma dívám, tak musel v tom nepatrném poklesu hlasu a mém pohledu poznat, že mi došlo, jak důležitá věc, to je.

"Kdy mám s tou knihou začít? Bude mi doručena, či mám pro ni někam zajít?" pokračuji v praktických otázkách, abych tu mezeru v rozhovoru využitou pro nenápadnou zprávu jen pro Luciana zamaskovala.

Zatímco Kristopher přemýšlí, já se zvednu ze svého teplého místa u ohně a vydám se k mým věcem. Připravím si místa na spaní blíže k ohni. Zima, jež se do mně zakusuje už teď, se mi nelíbí. A to přitom vím, že tu je teplo. Jen ne tolik teplo jako u ohně. Po včerejší noci chci načerpat tuto komoditu naprosto maximálně.

"Myslela jsem, že ženy nerybaří," promluvím k němu přes rameno, když slyším jeho nápad ohledně naší zástěrky.

To už mám ale vlastní místo na spaní hotové. Slyším onen dlouhý povzdech jen tak krásně vystihuje frustraci mého společníka. Nemusím se na něj ani dívat, abych věděla, jak zkroušeně se teď tváří. Což mi potvrdí i jeho další kapitulující slova o tom, že neumí moc lhát. Sednu si na chvilku opět k ohni.

"Řekla bych, že to chce něco jednoduchého a co nejpravdivějšího, abychom si nemuseli pamatovat moc navíc," zapřemýšlím nahlas. "Ne, teda, že bych byla věhlasná lhářka," dodám a pousměji se na něj. Dám si pramínek vlasů za ucho.

"Prostě, jsme šli do města něco prodat. Ale cestou nás nečekaně napadl ten medvěd, přišli jsme o všechno, krom věcí, co jsme si neseme. A ta kůže je prostě z toho medvěda, co jsi ho skolil. Ano, ty, protože kdyby ho zabila žena, bylo by to příliš otázek. Navíc před tím prvním jsi nás zachránil. A kůži jsme z něj stáhli, protože jsme si řekli, že budeme něco potřebovat do začátku, když jsme o všechno přišli. Když musíme začít od začátku. Hm?" navrhnu svou verzi příběhu o naší cestě a pohlédnu s otázkou na Kristophera.

"Klidně to upravuj dle libosti. Připravím ti taky spaní? Nejsem si totiž jistá, jak dlouho dneska ještě vydržím vzhůru, tak aby ses s tím tady pak nemusel prát," vysvětlím a zazívám do ruky. "Dneska asi půjdu spát první. To bude asi poprvé, ne?" nadhodím rozverně a zvednu se, že mu připravím jeho kožešiny, pokud neprotestuje.

”Jedná se o jistý mrtvý jazyk, který se však stále udržuje hlavně v církvi.” Doufám, že pochopila o jakém jazyku mluvím a také to, že jsem to řekl schválně tak, aby jen málokomu došlo o čem je vlastně řeč. Ne, že bych svým mužům nevěřil, ale jsem rád opatrný.

”Dobře, to je velmi dobře. V tom případě, už se o tom tedy nebudu zmiňovat.” Jasně tím dávám najevo, že varována byla a pokud se tedy dopustí dané chyby, nebudu jakkoliv mírný a rovnou ji bude čekat kulka mezi oči. Nebude mi v té chvíli záležet na tom, jak moc dobrou investicí mohla ještě být. Škodná bude eliminována. To já jsem se za její rodinu zaručil. Já v ní viděl potenciál. Takže všechno špatné co provede, bude na mou hlavu. Nemohu dopustit, aby se má pověst tímto způsobem očernila. Jsem sice tváří, co je vidět, ale úplně to nevedu.

Nechám jí zodpovědět mou otázku. Samozřejmě jsem to už věděl dávno.
”Záleží samozřejmě na tom, co z toho textu dostaneme. Nicméně ano je velice pravděpodobné, že kvůli tomu budeme muset cestovat.” Chci být u toho přítomen. Chci být ten, kdo to objeví. Toužím spatřit nepoznané. A taky to je celé můj výmysl a já nesmím riskovat, aby se cokoliv pokazilo tím, že to nechám jen tak na někom.

Jsem neskutečně rád za změnu tématu. Neumím mluvit o citech. Jako kdybych donedávna žádné neměl a najednou se probudili ze spánku. Jsou jako divoká bouře, která mně do sebe lapila a já nejsem schopen ji zkrotit. Přijde mi, že se v ní topím.
Nevyznám se v tom, co bych měl chtít a po čem toužit. Už si nejsem jistý tím, co je správné a co špatné. A proto raději volím praktičnost. Proto se raději zaměřím na důležitější problém, který máme před sebou. Tomu aspoň rozumím a vím, že ho společně zvládneme vyřešit.

”Hmm…” Chvíli se musím zamyslet nad tím, co jim povíme. Samozřejmě, že jim říct pravdu by nebylo vůbec rozumné. Nesmí to být však nic přetaženého za vlasy.
”Můžeme jim říct o tom, že jsme ztroskotali. Tohle se děje normálně. Můžeme být rybáři, kteří šli na lov a stala se nehoda.” Neřeknu nahlas však, že by možná mohlo být trošku divné, že i žena rybařila. Na druhou stranu, určitě by se na to dalo něco vymyslet.
”Nebo můžeme říct, že nás přepadli, když jsme šli prodat na trh zboží… chmmm… a kůži medvěda nám jen tak nechali.” Dlouze si povzdechnu. Tohle mi nikdy moc nešlo. Neuměl jsem pořádně lhát, téměř vždycky se na to přišlo a mně následně čekal trest. Jenže nejsem už malý chlapec a on tu není.
”Nejsem moc dobrý v lhaní a vymýšlení příběhů.” Pronesu marně.

V těchto místech se příliš nepohybuji, takže mi dojde, že jdeme k přístavu až poměrně pozdě, kdy zbývá vzduch už stejně zaplňuje pach vody a ryb. Mezitím vykouřím svůj doutník a zbytek odhodím do jednoho z odvodných kanálů na ulici. Žaludek už povolil do té míry, že jsem cítila, že ho mám jako na vodě. Věděla jsem, že si teď do žaludku nemohu poslat jen tak něco, abych to hned nevyzvrátila. Soustředím se raději na samotné dýchání a rukama si v ochranitelském gestu svírám týrané útroby. To naštěstí nejde pod volným pláštěm vidět. Kouření uklidnilo trochu i třas mých rukou a zpomalil moje otřesné myšlenky z toho, co se málem stalo v obchodě.

Obezřetně a nejistě se rozhlédnu po přístavišti, když se Lucian zastaví a mlčky se dívá chvíli na přístav. V hlavě mi okamžitě začne znít několik možností toho, jak se mě může chtít teď zbavit. Kotva kolem pasu, syrové krvavé maso do kapes, pytel přes hlavu a.. a..

*Ne, dost! Kdyby se mě chtěl zbavit, tak to neudělá za všedního dne všem na očích. I když přístavu velí jeho gang, nedovolil by si to. Navíc, proč by mi dával peníze za dobře odvedenou práci, kdyby se mě teď chtěl zbavit? Přestaň myslet jako matka, Ophélie. Její hysterický pohled na svět ti v ničem nepomůže. Mlč a počkej, co se z tohodle vyklube... *

Očima těkám po okolí a jednou dokonce zavadím pohledem o jeho doprovodu. Ale ani oni se nehýbají a čekají až Lucian dokončí... rozjímání? Denní kontrolování pořádku v přístavu? Vybírání si dalších obětí, nebo jen večeře v podobě čerstvé ryby? Kdo ví? Já rozhodně ne a jsem ráda, že mu do hlavy nevidím. Od každodenního chaosu přeplněného přístavu mě vyruší Lucianova slova, když z ničeho nic začne mluvit ke mně. Bez toho širokého a hraného úsměvu se mu podívám do tváře. Jeho pohled je stejně chladný a nepříjemný jako vždy. Ten tam je téměř přívětivý tón a úcta, co hrál v tom vetešnictví.

"Pokud tím jazykem umím, tak samozřejmě..." odvětím mdle s mírným přikývnutím.

A pak, jak je to nejspíš jeho nedobrým zvykem, mi začne opět vyhrožovat. V té chvíli už nevydržím jeho pohled a raději se zahledím na třpytivou hladinu. Opět je tu ten nepříjemný pocit, že bych s ním vážně neměla ani mluvit, abych si zachovala svoje zdraví. A to přesto, že jsem ani na minutu neplánovala ho zradit. Přesto, každá další výhružka a rozhodnost a lhostejnosti v jeho očích mi přidělává další vrásky na obličeji a děsy na dlouhé neutěšené noci. Čím dál tím víc začínám být přesvědčená o tom, že je téměř nevyhnutelné, že zemřu jeho rukou.

"Nikdy o téhle práci nemluvím," odvětím prostě a krátce potřesu hlavou. Stisknu pevně sama sobě ruku, abych nepokračovala úšklebkem nebo poznámkou, že mi nemusí pořád vyhrožovat, nejsem tak blbá, abych se ho pokusila obejít. Je to pozůstatek persony, co s ním tak otevřeně a klidně mluvila v tom vetešnictví. Ta, která se ho nebála.

"Několikrát jsem dělala společenský doprovod matce, když měla nařízené léčebné pobyty u Solných jezer. Jinak ne. Vlastně ani u přístavu jsem byla už poslední dva roky. Naposled když bratr odjížděl do války," odpovím upřímně na jeho otázku, ačkoliv mne značně překvapí. Ale pak mi dojde, že to není zdvořilostní otázka, ale možná to bude součástí mé práce. "Bude potřeba, abych někam odjela kvůli tomu překladu?" navážu na svou myšlenku. Že by... že by to byla první dobrá věc, co by mě potkala za tu dobu, co pro něj pracuji? Mohla bych na chvíli opustit Barel a všechny a všechno v něm a podívat za hranice snad i města? Jakkoliv se snažím sama sebe přesvědčit, že v tom určitě bude nějaký háček a veselá dovolená to nebude, nemohu zamezit tomu, aby se drobná část mě chvěla nadšením. Opustit město je něco, po čem skutečně toužím.

Jeho úsměv má hluboký smutek v sobě schovaný. Kdybych mohla nějak měřit hloubku toho smutku, odhaduji, že by mi dřív došlo lano, než bych se dotkla jeho dna. Ale nemyslím si, že je to lítost pro jeho životní úděl. Myslím, že to je lítost z toho, že Villiho u sebe už nemá. Že mu chybí. O to musí být hezčí pocit, když ti dva byli spolu. A snad zase jednou budou. Neumím si ani představit ten přehršel citu, který člověk pak musí cítit, když někoho takto blízkého opět může sevřít ve svém náručí. Musí to být hezké. Snad ten pocit také jednou okusím.

Jakmile se Kristopher vrátí k definování toho, kým jsme my, pousměji se na něj a mlčky kývnu hlavou. Ono vlastně na to není nic víc, co říct. Mám pocit, že pro jednou si rozumíme, a co víc, nepoužíváme u toho skoro žádná slova. Já osobně jsem v jeho očích slib upřímnější a odhodlanější, než jsem kdy slyšela od kohokoliv na světě. A já mu ten slib mlčky oplácela.

"Hm," zabručím, když rychle změní téma. Jeho praktičnost opět vyplouvá na povrch a já se nad tím jen mírně pousměji a obrátím tvář opět k ohni, do kterého přiložím, aby tu bylo pořád příjemné teplo. Už se cítím unaveně, jak se celé tělo zahřívá a já si opět tak uvědomuji celý ten dnešní pochod a vše před tím a potom, co bylo také náročné.

"To asi není špatný nápad. Já se po městě vždy jen začala vyptávat a brzy jsem si nějakou práci našla. Ale je pravda, že tehdy jsem mívala u sebe nějaké peníze," odvětím. Příliš jsem se zatím nad tím nezamýšlela, protože jsem plánovala jen do doby, než se dostanu z téhle pustiny. Až teprve pak jsem si chtěla dát tu naději pro další život. Kdo ví, třeba je tohle jen náš očistec a my jsme po smrti...

"A asi budeme muset mít vymyšlenou nějakou historku, jak jsme se tam dostali bez peněz a z takového nehostinného koutu světa," připomenu taky. "Já nikdy nic vymyšleného neměla, jen jsem vždy tvrdila, že jen bloudím světem, což byla částečně pravda. Ale zpětně si uvědomuji, že jsem tím k sobě přitáhla občas dost zvědavých pohledů..." pobaveně se usměji nad svou naivitou a nerozvážností. Sama se až divím, že jsem se po světě dostala tak daleko.

Nejdu rovnou směrem ke svému podniku, jak by se ode mě očekávalo. Místo toho se vydám k přístavu, který našemu gangu patří. Rád se chodím sem uklidnit, kdy fascinovaně pozoruji vodu a všudypřítomný ruch, neboť se jedná o nejvíce frekventovaný přístav.
Tam se konečně zastavím. Dojde mi, že jsem zapomněl na to, že celou tu dobu mám s sebou doprovod v podobě Ophelie.
Hodím zase na tvář masku Ďábla, kterou ode mě očekává.

"Potřeboval bych něco přeložit." Začnu a zabodnu se do ní upřeným pohledem.
"Samozřejmě, je to velmi diskrétní. Jestli se to donese jinam, dozvím se to a samozřejmě dotyčná osoba si bude přát, abych ji zabil." Notnou chvíli ji takto mlčky probodávám pohledem. Varována byla. I když je pravdou, že jsem se mohl o jejím důvěryhodnosti mohl přesvědčit. Týden jsem jí skrytě pozoroval v divadle schovaný ve stínech, tak aby mně neviděla. Mohla za to zvědavost ověřit si, jak jí jde hraní. Nebylo to vůbec špatné, ale to co předvedla v tom vetešnictví, mně utvrdilo v tom, že bylo správné do její rodiny investovat.

"Byla jsi už někde jinde než v Barelů?"