Andor.cz - Dračí doupě online

Zatímco Kristopher přemýšlí, já se zvednu ze svého teplého místa u ohně a vydám se k mým věcem. Připravím si místa na spaní blíže k ohni. Zima, jež se do mně zakusuje už teď, se mi nelíbí. A to přitom vím, že tu je teplo. Jen ne tolik teplo jako u ohně. Po včerejší noci chci načerpat tuto komoditu naprosto maximálně.

"Myslela jsem, že ženy nerybaří," promluvím k němu přes rameno, když slyším jeho nápad ohledně naší zástěrky.

To už mám ale vlastní místo na spaní hotové. Slyším onen dlouhý povzdech jen tak krásně vystihuje frustraci mého společníka. Nemusím se na něj ani dívat, abych věděla, jak zkroušeně se teď tváří. Což mi potvrdí i jeho další kapitulující slova o tom, že neumí moc lhát. Sednu si na chvilku opět k ohni.

"Řekla bych, že to chce něco jednoduchého a co nejpravdivějšího, abychom si nemuseli pamatovat moc navíc," zapřemýšlím nahlas. "Ne, teda, že bych byla věhlasná lhářka," dodám a pousměji se na něj. Dám si pramínek vlasů za ucho.

"Prostě, jsme šli do města něco prodat. Ale cestou nás nečekaně napadl ten medvěd, přišli jsme o všechno, krom věcí, co jsme si neseme. A ta kůže je prostě z toho medvěda, co jsi ho skolil. Ano, ty, protože kdyby ho zabila žena, bylo by to příliš otázek. Navíc před tím prvním jsi nás zachránil. A kůži jsme z něj stáhli, protože jsme si řekli, že budeme něco potřebovat do začátku, když jsme o všechno přišli. Když musíme začít od začátku. Hm?" navrhnu svou verzi příběhu o naší cestě a pohlédnu s otázkou na Kristophera.

"Klidně to upravuj dle libosti. Připravím ti taky spaní? Nejsem si totiž jistá, jak dlouho dneska ještě vydržím vzhůru, tak aby ses s tím tady pak nemusel prát," vysvětlím a zazívám do ruky. "Dneska asi půjdu spát první. To bude asi poprvé, ne?" nadhodím rozverně a zvednu se, že mu připravím jeho kožešiny, pokud neprotestuje.

”Jedná se o jistý mrtvý jazyk, který se však stále udržuje hlavně v církvi.” Doufám, že pochopila o jakém jazyku mluvím a také to, že jsem to řekl schválně tak, aby jen málokomu došlo o čem je vlastně řeč. Ne, že bych svým mužům nevěřil, ale jsem rád opatrný.

”Dobře, to je velmi dobře. V tom případě, už se o tom tedy nebudu zmiňovat.” Jasně tím dávám najevo, že varována byla a pokud se tedy dopustí dané chyby, nebudu jakkoliv mírný a rovnou ji bude čekat kulka mezi oči. Nebude mi v té chvíli záležet na tom, jak moc dobrou investicí mohla ještě být. Škodná bude eliminována. To já jsem se za její rodinu zaručil. Já v ní viděl potenciál. Takže všechno špatné co provede, bude na mou hlavu. Nemohu dopustit, aby se má pověst tímto způsobem očernila. Jsem sice tváří, co je vidět, ale úplně to nevedu.

Nechám jí zodpovědět mou otázku. Samozřejmě jsem to už věděl dávno.
”Záleží samozřejmě na tom, co z toho textu dostaneme. Nicméně ano je velice pravděpodobné, že kvůli tomu budeme muset cestovat.” Chci být u toho přítomen. Chci být ten, kdo to objeví. Toužím spatřit nepoznané. A taky to je celé můj výmysl a já nesmím riskovat, aby se cokoliv pokazilo tím, že to nechám jen tak na někom.

Jsem neskutečně rád za změnu tématu. Neumím mluvit o citech. Jako kdybych donedávna žádné neměl a najednou se probudili ze spánku. Jsou jako divoká bouře, která mně do sebe lapila a já nejsem schopen ji zkrotit. Přijde mi, že se v ní topím.
Nevyznám se v tom, co bych měl chtít a po čem toužit. Už si nejsem jistý tím, co je správné a co špatné. A proto raději volím praktičnost. Proto se raději zaměřím na důležitější problém, který máme před sebou. Tomu aspoň rozumím a vím, že ho společně zvládneme vyřešit.

”Hmm…” Chvíli se musím zamyslet nad tím, co jim povíme. Samozřejmě, že jim říct pravdu by nebylo vůbec rozumné. Nesmí to být však nic přetaženého za vlasy.
”Můžeme jim říct o tom, že jsme ztroskotali. Tohle se děje normálně. Můžeme být rybáři, kteří šli na lov a stala se nehoda.” Neřeknu nahlas však, že by možná mohlo být trošku divné, že i žena rybařila. Na druhou stranu, určitě by se na to dalo něco vymyslet.
”Nebo můžeme říct, že nás přepadli, když jsme šli prodat na trh zboží… chmmm… a kůži medvěda nám jen tak nechali.” Dlouze si povzdechnu. Tohle mi nikdy moc nešlo. Neuměl jsem pořádně lhát, téměř vždycky se na to přišlo a mně následně čekal trest. Jenže nejsem už malý chlapec a on tu není.
”Nejsem moc dobrý v lhaní a vymýšlení příběhů.” Pronesu marně.

V těchto místech se příliš nepohybuji, takže mi dojde, že jdeme k přístavu až poměrně pozdě, kdy zbývá vzduch už stejně zaplňuje pach vody a ryb. Mezitím vykouřím svůj doutník a zbytek odhodím do jednoho z odvodných kanálů na ulici. Žaludek už povolil do té míry, že jsem cítila, že ho mám jako na vodě. Věděla jsem, že si teď do žaludku nemohu poslat jen tak něco, abych to hned nevyzvrátila. Soustředím se raději na samotné dýchání a rukama si v ochranitelském gestu svírám týrané útroby. To naštěstí nejde pod volným pláštěm vidět. Kouření uklidnilo trochu i třas mých rukou a zpomalil moje otřesné myšlenky z toho, co se málem stalo v obchodě.

Obezřetně a nejistě se rozhlédnu po přístavišti, když se Lucian zastaví a mlčky se dívá chvíli na přístav. V hlavě mi okamžitě začne znít několik možností toho, jak se mě může chtít teď zbavit. Kotva kolem pasu, syrové krvavé maso do kapes, pytel přes hlavu a.. a..

*Ne, dost! Kdyby se mě chtěl zbavit, tak to neudělá za všedního dne všem na očích. I když přístavu velí jeho gang, nedovolil by si to. Navíc, proč by mi dával peníze za dobře odvedenou práci, kdyby se mě teď chtěl zbavit? Přestaň myslet jako matka, Ophélie. Její hysterický pohled na svět ti v ničem nepomůže. Mlč a počkej, co se z tohodle vyklube... *

Očima těkám po okolí a jednou dokonce zavadím pohledem o jeho doprovodu. Ale ani oni se nehýbají a čekají až Lucian dokončí... rozjímání? Denní kontrolování pořádku v přístavu? Vybírání si dalších obětí, nebo jen večeře v podobě čerstvé ryby? Kdo ví? Já rozhodně ne a jsem ráda, že mu do hlavy nevidím. Od každodenního chaosu přeplněného přístavu mě vyruší Lucianova slova, když z ničeho nic začne mluvit ke mně. Bez toho širokého a hraného úsměvu se mu podívám do tváře. Jeho pohled je stejně chladný a nepříjemný jako vždy. Ten tam je téměř přívětivý tón a úcta, co hrál v tom vetešnictví.

"Pokud tím jazykem umím, tak samozřejmě..." odvětím mdle s mírným přikývnutím.

A pak, jak je to nejspíš jeho nedobrým zvykem, mi začne opět vyhrožovat. V té chvíli už nevydržím jeho pohled a raději se zahledím na třpytivou hladinu. Opět je tu ten nepříjemný pocit, že bych s ním vážně neměla ani mluvit, abych si zachovala svoje zdraví. A to přesto, že jsem ani na minutu neplánovala ho zradit. Přesto, každá další výhružka a rozhodnost a lhostejnosti v jeho očích mi přidělává další vrásky na obličeji a děsy na dlouhé neutěšené noci. Čím dál tím víc začínám být přesvědčená o tom, že je téměř nevyhnutelné, že zemřu jeho rukou.

"Nikdy o téhle práci nemluvím," odvětím prostě a krátce potřesu hlavou. Stisknu pevně sama sobě ruku, abych nepokračovala úšklebkem nebo poznámkou, že mi nemusí pořád vyhrožovat, nejsem tak blbá, abych se ho pokusila obejít. Je to pozůstatek persony, co s ním tak otevřeně a klidně mluvila v tom vetešnictví. Ta, která se ho nebála.

"Několikrát jsem dělala společenský doprovod matce, když měla nařízené léčebné pobyty u Solných jezer. Jinak ne. Vlastně ani u přístavu jsem byla už poslední dva roky. Naposled když bratr odjížděl do války," odpovím upřímně na jeho otázku, ačkoliv mne značně překvapí. Ale pak mi dojde, že to není zdvořilostní otázka, ale možná to bude součástí mé práce. "Bude potřeba, abych někam odjela kvůli tomu překladu?" navážu na svou myšlenku. Že by... že by to byla první dobrá věc, co by mě potkala za tu dobu, co pro něj pracuji? Mohla bych na chvíli opustit Barel a všechny a všechno v něm a podívat za hranice snad i města? Jakkoliv se snažím sama sebe přesvědčit, že v tom určitě bude nějaký háček a veselá dovolená to nebude, nemohu zamezit tomu, aby se drobná část mě chvěla nadšením. Opustit město je něco, po čem skutečně toužím.

Jeho úsměv má hluboký smutek v sobě schovaný. Kdybych mohla nějak měřit hloubku toho smutku, odhaduji, že by mi dřív došlo lano, než bych se dotkla jeho dna. Ale nemyslím si, že je to lítost pro jeho životní úděl. Myslím, že to je lítost z toho, že Villiho u sebe už nemá. Že mu chybí. O to musí být hezčí pocit, když ti dva byli spolu. A snad zase jednou budou. Neumím si ani představit ten přehršel citu, který člověk pak musí cítit, když někoho takto blízkého opět může sevřít ve svém náručí. Musí to být hezké. Snad ten pocit také jednou okusím.

Jakmile se Kristopher vrátí k definování toho, kým jsme my, pousměji se na něj a mlčky kývnu hlavou. Ono vlastně na to není nic víc, co říct. Mám pocit, že pro jednou si rozumíme, a co víc, nepoužíváme u toho skoro žádná slova. Já osobně jsem v jeho očích slib upřímnější a odhodlanější, než jsem kdy slyšela od kohokoliv na světě. A já mu ten slib mlčky oplácela.

"Hm," zabručím, když rychle změní téma. Jeho praktičnost opět vyplouvá na povrch a já se nad tím jen mírně pousměji a obrátím tvář opět k ohni, do kterého přiložím, aby tu bylo pořád příjemné teplo. Už se cítím unaveně, jak se celé tělo zahřívá a já si opět tak uvědomuji celý ten dnešní pochod a vše před tím a potom, co bylo také náročné.

"To asi není špatný nápad. Já se po městě vždy jen začala vyptávat a brzy jsem si nějakou práci našla. Ale je pravda, že tehdy jsem mívala u sebe nějaké peníze," odvětím. Příliš jsem se zatím nad tím nezamýšlela, protože jsem plánovala jen do doby, než se dostanu z téhle pustiny. Až teprve pak jsem si chtěla dát tu naději pro další život. Kdo ví, třeba je tohle jen náš očistec a my jsme po smrti...

"A asi budeme muset mít vymyšlenou nějakou historku, jak jsme se tam dostali bez peněz a z takového nehostinného koutu světa," připomenu taky. "Já nikdy nic vymyšleného neměla, jen jsem vždy tvrdila, že jen bloudím světem, což byla částečně pravda. Ale zpětně si uvědomuji, že jsem tím k sobě přitáhla občas dost zvědavých pohledů..." pobaveně se usměji nad svou naivitou a nerozvážností. Sama se až divím, že jsem se po světě dostala tak daleko.

Nejdu rovnou směrem ke svému podniku, jak by se ode mě očekávalo. Místo toho se vydám k přístavu, který našemu gangu patří. Rád se chodím sem uklidnit, kdy fascinovaně pozoruji vodu a všudypřítomný ruch, neboť se jedná o nejvíce frekventovaný přístav.
Tam se konečně zastavím. Dojde mi, že jsem zapomněl na to, že celou tu dobu mám s sebou doprovod v podobě Ophelie.
Hodím zase na tvář masku Ďábla, kterou ode mě očekává.

"Potřeboval bych něco přeložit." Začnu a zabodnu se do ní upřeným pohledem.
"Samozřejmě, je to velmi diskrétní. Jestli se to donese jinam, dozvím se to a samozřejmě dotyčná osoba si bude přát, abych ji zabil." Notnou chvíli ji takto mlčky probodávám pohledem. Varována byla. I když je pravdou, že jsem se mohl o jejím důvěryhodnosti mohl přesvědčit. Týden jsem jí skrytě pozoroval v divadle schovaný ve stínech, tak aby mně neviděla. Mohla za to zvědavost ověřit si, jak jí jde hraní. Nebylo to vůbec špatné, ale to co předvedla v tom vetešnictví, mně utvrdilo v tom, že bylo správné do její rodiny investovat.

"Byla jsi už někde jinde než v Barelů?"

Pozvednu obočí. Tentokrát tu zvědavost a mírné překvapení hrát nemusím. Tak využití těchto mých schopností jsem nečekala, že bude součástí mojí práce pro Ďábla z Barelu. Ovšem, jsem si naprosto jistá, že i takto nevinnou mou schopnost dokáže využít na něco nekalého, podlého, či krutého. Neměla jsem již žádné iluze o tomto muži a jeho podnicích.

"Jako obvykle, máte naprosto přesné informace," pronesu souhlasně s přikývnutím hlavy. Opět se rychle snažím vymyslet, jak pokračovat v tomto hovoru, ovšem vychloubačně zmiňovat své jazykové schopnosti mi přišlo nezáživné, až dokonce otravné. Lucianovo netrpělivé poklepání nohou mne vyděsilo a já už otvírala ústa ke slovům, jež jsem ještě nepromyslela, když se ozval sám prodavač. Vydechnu úlevou, ale naštěstí tento zvuk zanikne ve vrčení našeho soudobého určovatele osudu.

Sleduji, jak Lucian odhodlaně kráčí k prodavači a schová si ten malý strojek do vnitřní kapsy u jeho kabátu. Kohokoliv jiného bych se konverzačně zeptala, co to je. Ale u něj mám předtuchu, že bych se dostala buď odseknutí, že to není moje věc, nebo by mi vyjevil nějaký trýznivý faktor věci. Protože ani o jedno nestojím, mlčím. Vzápětí se pobaveně uculím, když uslyším, že si chce vzít i dané hodinky. Rychle se obrátím zády k celé scéně a tvářím se, že si něco prohlížím v tom obchodě, abych nebyla nachytána, jak se moje hraná persona nebála dát najevo pobavení nad tím, že přeci jen její lichocení fungovalo.

*Nejspíš je aspoň v něčem jako ostatní lidé...* napadne mne s jistým zadostiučiněním.

Jenže, to by to nebyl ďábelský Lucian, kdyby mě vzápětí neuvedl do čirého zmatení, když ke mně došel a po ujmutí se hodinek mi vložil peníze do ruky. Zatímco on vykročil již pryč, neboť byl se svou činností zde hotov, já se krátce napůl obrátila k majiteli vetešnictví s penězi stále v ruce. Zaváhala jsem, zda mu přeci jen ty peníze nemám dát. Byla to jeho živnost...

*Ale já mu právě zachránila život a on o tom ani neví! Ty peníze jsem si zasloužila, bylo by nemoudré se jich vzdát. A navíc... co kdyby se Lucian urazil?* pomyslím si. Pocítím lehké píchnutí v hrudi vinny, když si alibisticky vytvářím důvody, proč si ty peníze nechat, byť byli od někoho, kým pohrdám a koho se neskutečně bojím.

"Pěkný den, přeji," brouknu směrem k majiteli zdvořile, neutrálně mu kývnu hlavou a rychle vykročím za Lucianem, jenž je již ve dveřích. Peníze schovám do kapsy ve svých šatech a jsem neskutečně ráda, když ucítím slabé sluneční světlo na tváři, když vyjdu z domu. Už jsem se poučila z předchozích varování, že se nemám příliš vyptávat, navíc jsem stále roztřesená tím, co se tam uvnitř málem stalo, že mě ani nenapadne klást otázky jako kam jdeme, nebo proč sakra nemáme kočár. Mlčky následuji Luciana několik kroků za ním a vnímám, že i jeho věrní pekelní psi jdou s námi. Nečekala bych ani nic jiného. Cítím, jak se mi ruce klepou pod pláštěm, jak mám slabá kolena a jak můj žaludek se stále křečovitě svírá. V posledním týdnu jsem se naučila přijít na chuť tenkým doutníkům. A tak si jeden z nich vytáhnu z nemalé kapsy, již mám skrytou v šatech a pak se pokusím škrtnout sirkou, abych si mohla připálit. Napoprvé, ani napodruhé se mi to nepovede a já do krabičky tak musím vrátit zlomenou, nebo předčasně sfouknutou sirku. Napotřetí se na vteřinku zastavím, abych rozhořelou sirku nesfoukla opět vánkem při chůzi a důkladně si ji schovám za ruce, než se mi povede zapálit si doutník. Hladově nasaji kouř a vyfouknu slabý obláček, než se opět rozejdu bryskním krokem, abych dohnala své ztráty. Nyní, s doutníkem v ústech a onou povědomou chutí a rytmus udávající činností se mi pomalu roztahuje křečovitý uzel v břiše.

”Samozřejmě, že je v mém největším zájmu vaše zdraví.” Pronesu s jistým pobavením na tváři, protože je mi naprosto jasné, že zrovna v těchto končinách by se dalo polemizovat nad tím, zda je ten vzduch tady čerstvý.
”Nicméně ano, jedná se o práci. Pokud je mi známo, tak mezi vaše přednosti patří i znalost jazyků.” Rozhodnu se jí říct aspoň část. Další informace bych ji rád řekl na bezpečném místě a to ve své kanceláři. Nepotřebuji, aby mých záležitostech věděl někdo další.Což mně opět přivádí k tomu, že tu stále čekám až bude prodavač hotov. Poklepu netrpělivě nohou a následně svou pozornost přesunu na muže za pultem. Jasně tak říkajíc, že už mě to čekání opravdu nebaví a zrovna v té chvíli, kdy svou rukou zajíždím pod kabát, kde mám schované pouzdro se zbraní…

”Už je to hotové.” Pronese vítězoslavně muž a já se rychlým krokem vydám za ním.
”Bylo na čase.” Zavrčím. Vezmu si od něj onu věc a hbitými prsty jí ukriji ve svém kabátě.
”Ty hodinky si vezmu taky. Avšak za to, jak dlouho jsem tu musel čekat…” Nemusím nic vysvětlovat, protože ví s kým mluví a tak si vezme jen peníze za opravu.
Přejdu zpátky k vitríně kde byly hodinky vráceny a vezmu si je. Podívám se na cenu na nich a peníze, které by normálně dostal prodavač dám své investici.
”A teď pojďme. Nechci tu zbytečně trávit svůj drahocenný čas.” S tím se vydám ven.
Kdybych tu neměl Ophélii jako svůj doprovod, tak bych na něj poslal svoje muže, aby mu dali co proto.
Místo toho jen naznačím mávnutím ruky, aby šli za námi. Mohl bych si zavolat kočár, ale potřebuji trochu vychladnout a procházka mi vždycky pomůže.

”Řekl bych, že jsi můj první opravdový přítel za celý můj život. Nepočítám-li Villiho.” Na tváři se mi objeví smutný úsměv, když si vzpomenu na svého čtyřnohého společníka.
”Vždycky jsem byl považován za toho divného. Takže jsem si tím moc skutečných přátel neudělal. A vlastně jsem je ani nepotřeboval.” Dodám ještě na vysvětlenou. Nechci, aby měla potřebu mně litovat. Vždycky jsem byl spíš samotář, v tomhle jsem si s Villim skvěle rozumněl. Potřeboval jsem jen jeho. Byli jsme dva proti světu. Doufám, že ač je kdekoliv je, tak je v pořádku.
”Takže nyní, když jsem svého přítele našel, udělám vše pro to, abych neztratil jeho důvěru.” Pohlédnu za to já upřímně do jejich očí, aby z nich vyčetla, že svá slova myslím naprosto vážně.
K tomu, že jí důvěřuji se nehodlám vyjadřovat, neboť za mně mluvili činy, když jsem se od ní nechal ošetřit.
Stejně tak ji nebudu vysvětlovat, že stále cítím dluh za své předchozí číny, které nás dostali na toto místo. Že udělám vše proto, abych to odčinil a nebude to jen tím, že ji odsud dostanu do bezpečí.

”Jakmile se dostaneme do civilizace, budeme si muset někde vydělat peníze na cestu. Nevím, jak ty, ale já žádné u sebe nemám.” Rozhodnu se opět stočit téma jinam k mnohem důležitějším věcem. Neboť tahle skutečnost mně trápí už delší dobu a čím víc se blížíme k našemu cíli, tím víc je palčivější. Je potřeba něco pořádného vymyslet.
Dokud nepoužije schopnosti, tak vypadá jako normální dívka. Takže nás ze začátku nebude nikdo podezřívat.
”Teoreticky můžeme kožešinu z toho medvěda zkusit prodat. Zároveň bych se mohl těsně před cílem pokusit ještě něco ulovit.” Samozřejmě tím myslím nějakou drobnou lesní zvěř, ne něco tak nebezpečného.

Zahlédnu, jak mne zamyšleně pozoruje, zatímco se ztrácí ve svých myšlenkách. Z výrazu v obličeji, který krátce zahlédnu, si vyvodím, že to nejsou vůbec myšlenky pěkné. Nejspíš se topí v jakýchsi sebetrýznivých představách. Netuším, jak mu od nich pomoci, protože netuším, co jsou zač. Ovšem z letmého náhledu do jeho minulosti, jež mi poskytl při koupání se v horkých pramenech, se děsím temnoty, jež si prošel. Naše krátká známost mi dost omezuje možnosti mé pomoci. Navíc, dle povahy jeho démonů z minulosti a démonické povahy mé schopnosti, se snažím vyhýbat konejšivým dotekům. Moc dobře si pamatuji, jak vždy ztuhnul, když jsem se ho při léčení dotkla. Bylo mi ho líto. Mnohem více než mne. Zdál se mi jako váza těsně před tím, než praskliny v ní se rozšíří až k povrchu a rozpadne se na tisíc kousků.

Tiše se uchechtnu nad jeho nejistým poděkováním. Vidím jeho vzrůstající nervozitu, a tak si odpustím poznámku, že jsem si tím do něj i trochu rýpla. Pokračuji tím tichým přiznáním a smutně se krátce pousměji, než na chvíli zase vrátím pohled k ohni. Kolena si přitáhnu k hrudi a obejmu si je. Cítím se tak podvědomě bezpečněji. Takhle si mohu dopřát aspoň jakousi osamělou formu utěšující obejmutí. Koneckonců zbyla jsem si na tohle já sama, jako vždycky.

"Zkoušela jsem se od věcí víc odprostit, říct si, že mi to za to nestojí, že je třeba nechávat věci plavat, že to nemá smysl... Hm, hádám, že i to pomáhalo tomu útlumu," pronesu trochu zamyšleně. Opřu si tvář o svoje rameno a spokojeně se usměji. A pak pronesu pyšně: "A díky tomu jsem neměla nehody. Neúmyslně jsem nikomu neublížila."

"Huhm?" zamumlám a podívám se zmateně na Kristophera, který se baví o mé statečnosti. Nevšímám si jeho odhaleného těla, při tom pohledu. Spíš hledám odpovědi v jeho tváři, která se té mé vyhýbá s obrovským úsilím. A když se na mne tak opatrně podívá, na tváři mi rozkvete příjemný potěšený úsměv. "Ale to nic nebylo. Zlé jazyky by řekly, že jsem to udělala, protože bych sama v pustině neměla šanci. Ale jak jsem ti řekla tam, neviděla jsem prostě jinou možnost. Bylo to o tom, nechať tě napospas tomu medvědovi, nebo ti pomoct." Odmávnu to slabý gestem ruky, díky kterému se trochu uvolním ze svého pevného sevření rukou.

"Kristophere," řeknu trochu pobaveně jeho jméno a zavrtím pak hlavou. "Nemusíš mi pořád děkovat. To, co jsem ti tam řekla, myslím vážně. Skóre nepočítám. Vím, že bys pro mě udělal to samé. A jestli to je nějaká otázka cti nebo tak něco, že jsi chtěl skolit medvěda sám, tak to prosím neřeš. Já se tím určitě nikde vychloubat nebudu. A ten medvěd překvapil i mne. Není zač se omlouvat ani děkovat. Prostě jsem to udělat, protože jsem cítila, že to tak je správně tě v tom nenechat." Zavalená energií a krásami živoucího světa pak pokračuji.

"Možná jsem hloupá a naivní, ale já tě za těch posledních několik dní už vážně nevidím jen jako lovce, se kterým tu trčím a musíme si pomáhat pro přežití. Já ti věřím," pokrčím rameny. "I když tě znám osobně jen pár dní, řekli jsme si věci, které jsme podle mě ani jeden neřekl téměř nikomu, nebo vůbec nikomu v našem životě... A to... společně s důvěrou a oběma ukázanou ochotou mít porozumění pro zvláštní svět toho druhého... No. Co tím chci říct je, že tě prostě považuji za přítele." Pohlédnu mu při těch slovech do očí, aby věděl, že to myslím vážně. Ať už tam vidí životní energii podpořenou použitou silou griši, mé skutečné já, nebo cokoliv špatného o mně. "Nechci žádné splácení, nechci, aby sis myslel, že mi teď musíš sloužit, nebo pomáhat, dokud mi to nesplatíš. Stačí mi, když tu důvěru nezradíš."