Andor.cz - Dračí doupě online

Pozvednu obočí. Tentokrát tu zvědavost a mírné překvapení hrát nemusím. Tak využití těchto mých schopností jsem nečekala, že bude součástí mojí práce pro Ďábla z Barelu. Ovšem, jsem si naprosto jistá, že i takto nevinnou mou schopnost dokáže využít na něco nekalého, podlého, či krutého. Neměla jsem již žádné iluze o tomto muži a jeho podnicích.

"Jako obvykle, máte naprosto přesné informace," pronesu souhlasně s přikývnutím hlavy. Opět se rychle snažím vymyslet, jak pokračovat v tomto hovoru, ovšem vychloubačně zmiňovat své jazykové schopnosti mi přišlo nezáživné, až dokonce otravné. Lucianovo netrpělivé poklepání nohou mne vyděsilo a já už otvírala ústa ke slovům, jež jsem ještě nepromyslela, když se ozval sám prodavač. Vydechnu úlevou, ale naštěstí tento zvuk zanikne ve vrčení našeho soudobého určovatele osudu.

Sleduji, jak Lucian odhodlaně kráčí k prodavači a schová si ten malý strojek do vnitřní kapsy u jeho kabátu. Kohokoliv jiného bych se konverzačně zeptala, co to je. Ale u něj mám předtuchu, že bych se dostala buď odseknutí, že to není moje věc, nebo by mi vyjevil nějaký trýznivý faktor věci. Protože ani o jedno nestojím, mlčím. Vzápětí se pobaveně uculím, když uslyším, že si chce vzít i dané hodinky. Rychle se obrátím zády k celé scéně a tvářím se, že si něco prohlížím v tom obchodě, abych nebyla nachytána, jak se moje hraná persona nebála dát najevo pobavení nad tím, že přeci jen její lichocení fungovalo.

*Nejspíš je aspoň v něčem jako ostatní lidé...* napadne mne s jistým zadostiučiněním.

Jenže, to by to nebyl ďábelský Lucian, kdyby mě vzápětí neuvedl do čirého zmatení, když ke mně došel a po ujmutí se hodinek mi vložil peníze do ruky. Zatímco on vykročil již pryč, neboť byl se svou činností zde hotov, já se krátce napůl obrátila k majiteli vetešnictví s penězi stále v ruce. Zaváhala jsem, zda mu přeci jen ty peníze nemám dát. Byla to jeho živnost...

*Ale já mu právě zachránila život a on o tom ani neví! Ty peníze jsem si zasloužila, bylo by nemoudré se jich vzdát. A navíc... co kdyby se Lucian urazil?* pomyslím si. Pocítím lehké píchnutí v hrudi vinny, když si alibisticky vytvářím důvody, proč si ty peníze nechat, byť byli od někoho, kým pohrdám a koho se neskutečně bojím.

"Pěkný den, přeji," brouknu směrem k majiteli zdvořile, neutrálně mu kývnu hlavou a rychle vykročím za Lucianem, jenž je již ve dveřích. Peníze schovám do kapsy ve svých šatech a jsem neskutečně ráda, když ucítím slabé sluneční světlo na tváři, když vyjdu z domu. Už jsem se poučila z předchozích varování, že se nemám příliš vyptávat, navíc jsem stále roztřesená tím, co se tam uvnitř málem stalo, že mě ani nenapadne klást otázky jako kam jdeme, nebo proč sakra nemáme kočár. Mlčky následuji Luciana několik kroků za ním a vnímám, že i jeho věrní pekelní psi jdou s námi. Nečekala bych ani nic jiného. Cítím, jak se mi ruce klepou pod pláštěm, jak mám slabá kolena a jak můj žaludek se stále křečovitě svírá. V posledním týdnu jsem se naučila přijít na chuť tenkým doutníkům. A tak si jeden z nich vytáhnu z nemalé kapsy, již mám skrytou v šatech a pak se pokusím škrtnout sirkou, abych si mohla připálit. Napoprvé, ani napodruhé se mi to nepovede a já do krabičky tak musím vrátit zlomenou, nebo předčasně sfouknutou sirku. Napotřetí se na vteřinku zastavím, abych rozhořelou sirku nesfoukla opět vánkem při chůzi a důkladně si ji schovám za ruce, než se mi povede zapálit si doutník. Hladově nasaji kouř a vyfouknu slabý obláček, než se opět rozejdu bryskním krokem, abych dohnala své ztráty. Nyní, s doutníkem v ústech a onou povědomou chutí a rytmus udávající činností se mi pomalu roztahuje křečovitý uzel v břiše.

”Samozřejmě, že je v mém největším zájmu vaše zdraví.” Pronesu s jistým pobavením na tváři, protože je mi naprosto jasné, že zrovna v těchto končinách by se dalo polemizovat nad tím, zda je ten vzduch tady čerstvý.
”Nicméně ano, jedná se o práci. Pokud je mi známo, tak mezi vaše přednosti patří i znalost jazyků.” Rozhodnu se jí říct aspoň část. Další informace bych ji rád řekl na bezpečném místě a to ve své kanceláři. Nepotřebuji, aby mých záležitostech věděl někdo další.Což mně opět přivádí k tomu, že tu stále čekám až bude prodavač hotov. Poklepu netrpělivě nohou a následně svou pozornost přesunu na muže za pultem. Jasně tak říkajíc, že už mě to čekání opravdu nebaví a zrovna v té chvíli, kdy svou rukou zajíždím pod kabát, kde mám schované pouzdro se zbraní…

”Už je to hotové.” Pronese vítězoslavně muž a já se rychlým krokem vydám za ním.
”Bylo na čase.” Zavrčím. Vezmu si od něj onu věc a hbitými prsty jí ukriji ve svém kabátě.
”Ty hodinky si vezmu taky. Avšak za to, jak dlouho jsem tu musel čekat…” Nemusím nic vysvětlovat, protože ví s kým mluví a tak si vezme jen peníze za opravu.
Přejdu zpátky k vitríně kde byly hodinky vráceny a vezmu si je. Podívám se na cenu na nich a peníze, které by normálně dostal prodavač dám své investici.
”A teď pojďme. Nechci tu zbytečně trávit svůj drahocenný čas.” S tím se vydám ven.
Kdybych tu neměl Ophélii jako svůj doprovod, tak bych na něj poslal svoje muže, aby mu dali co proto.
Místo toho jen naznačím mávnutím ruky, aby šli za námi. Mohl bych si zavolat kočár, ale potřebuji trochu vychladnout a procházka mi vždycky pomůže.

”Řekl bych, že jsi můj první opravdový přítel za celý můj život. Nepočítám-li Villiho.” Na tváři se mi objeví smutný úsměv, když si vzpomenu na svého čtyřnohého společníka.
”Vždycky jsem byl považován za toho divného. Takže jsem si tím moc skutečných přátel neudělal. A vlastně jsem je ani nepotřeboval.” Dodám ještě na vysvětlenou. Nechci, aby měla potřebu mně litovat. Vždycky jsem byl spíš samotář, v tomhle jsem si s Villim skvěle rozumněl. Potřeboval jsem jen jeho. Byli jsme dva proti světu. Doufám, že ač je kdekoliv je, tak je v pořádku.
”Takže nyní, když jsem svého přítele našel, udělám vše pro to, abych neztratil jeho důvěru.” Pohlédnu za to já upřímně do jejich očí, aby z nich vyčetla, že svá slova myslím naprosto vážně.
K tomu, že jí důvěřuji se nehodlám vyjadřovat, neboť za mně mluvili činy, když jsem se od ní nechal ošetřit.
Stejně tak ji nebudu vysvětlovat, že stále cítím dluh za své předchozí číny, které nás dostali na toto místo. Že udělám vše proto, abych to odčinil a nebude to jen tím, že ji odsud dostanu do bezpečí.

”Jakmile se dostaneme do civilizace, budeme si muset někde vydělat peníze na cestu. Nevím, jak ty, ale já žádné u sebe nemám.” Rozhodnu se opět stočit téma jinam k mnohem důležitějším věcem. Neboť tahle skutečnost mně trápí už delší dobu a čím víc se blížíme k našemu cíli, tím víc je palčivější. Je potřeba něco pořádného vymyslet.
Dokud nepoužije schopnosti, tak vypadá jako normální dívka. Takže nás ze začátku nebude nikdo podezřívat.
”Teoreticky můžeme kožešinu z toho medvěda zkusit prodat. Zároveň bych se mohl těsně před cílem pokusit ještě něco ulovit.” Samozřejmě tím myslím nějakou drobnou lesní zvěř, ne něco tak nebezpečného.

Zahlédnu, jak mne zamyšleně pozoruje, zatímco se ztrácí ve svých myšlenkách. Z výrazu v obličeji, který krátce zahlédnu, si vyvodím, že to nejsou vůbec myšlenky pěkné. Nejspíš se topí v jakýchsi sebetrýznivých představách. Netuším, jak mu od nich pomoci, protože netuším, co jsou zač. Ovšem z letmého náhledu do jeho minulosti, jež mi poskytl při koupání se v horkých pramenech, se děsím temnoty, jež si prošel. Naše krátká známost mi dost omezuje možnosti mé pomoci. Navíc, dle povahy jeho démonů z minulosti a démonické povahy mé schopnosti, se snažím vyhýbat konejšivým dotekům. Moc dobře si pamatuji, jak vždy ztuhnul, když jsem se ho při léčení dotkla. Bylo mi ho líto. Mnohem více než mne. Zdál se mi jako váza těsně před tím, než praskliny v ní se rozšíří až k povrchu a rozpadne se na tisíc kousků.

Tiše se uchechtnu nad jeho nejistým poděkováním. Vidím jeho vzrůstající nervozitu, a tak si odpustím poznámku, že jsem si tím do něj i trochu rýpla. Pokračuji tím tichým přiznáním a smutně se krátce pousměji, než na chvíli zase vrátím pohled k ohni. Kolena si přitáhnu k hrudi a obejmu si je. Cítím se tak podvědomě bezpečněji. Takhle si mohu dopřát aspoň jakousi osamělou formu utěšující obejmutí. Koneckonců zbyla jsem si na tohle já sama, jako vždycky.

"Zkoušela jsem se od věcí víc odprostit, říct si, že mi to za to nestojí, že je třeba nechávat věci plavat, že to nemá smysl... Hm, hádám, že i to pomáhalo tomu útlumu," pronesu trochu zamyšleně. Opřu si tvář o svoje rameno a spokojeně se usměji. A pak pronesu pyšně: "A díky tomu jsem neměla nehody. Neúmyslně jsem nikomu neublížila."

"Huhm?" zamumlám a podívám se zmateně na Kristophera, který se baví o mé statečnosti. Nevšímám si jeho odhaleného těla, při tom pohledu. Spíš hledám odpovědi v jeho tváři, která se té mé vyhýbá s obrovským úsilím. A když se na mne tak opatrně podívá, na tváři mi rozkvete příjemný potěšený úsměv. "Ale to nic nebylo. Zlé jazyky by řekly, že jsem to udělala, protože bych sama v pustině neměla šanci. Ale jak jsem ti řekla tam, neviděla jsem prostě jinou možnost. Bylo to o tom, nechať tě napospas tomu medvědovi, nebo ti pomoct." Odmávnu to slabý gestem ruky, díky kterému se trochu uvolním ze svého pevného sevření rukou.

"Kristophere," řeknu trochu pobaveně jeho jméno a zavrtím pak hlavou. "Nemusíš mi pořád děkovat. To, co jsem ti tam řekla, myslím vážně. Skóre nepočítám. Vím, že bys pro mě udělal to samé. A jestli to je nějaká otázka cti nebo tak něco, že jsi chtěl skolit medvěda sám, tak to prosím neřeš. Já se tím určitě nikde vychloubat nebudu. A ten medvěd překvapil i mne. Není zač se omlouvat ani děkovat. Prostě jsem to udělat, protože jsem cítila, že to tak je správně tě v tom nenechat." Zavalená energií a krásami živoucího světa pak pokračuji.

"Možná jsem hloupá a naivní, ale já tě za těch posledních několik dní už vážně nevidím jen jako lovce, se kterým tu trčím a musíme si pomáhat pro přežití. Já ti věřím," pokrčím rameny. "I když tě znám osobně jen pár dní, řekli jsme si věci, které jsme podle mě ani jeden neřekl téměř nikomu, nebo vůbec nikomu v našem životě... A to... společně s důvěrou a oběma ukázanou ochotou mít porozumění pro zvláštní svět toho druhého... No. Co tím chci říct je, že tě prostě považuji za přítele." Pohlédnu mu při těch slovech do očí, aby věděl, že to myslím vážně. Ať už tam vidí životní energii podpořenou použitou silou griši, mé skutečné já, nebo cokoliv špatného o mně. "Nechci žádné splácení, nechci, aby sis myslel, že mi teď musíš sloužit, nebo pomáhat, dokud mi to nesplatíš. Stačí mi, když tu důvěru nezradíš."

Ucítím zadostiučinění, když si všimnu jeho překvapeného výrazu. Vševědoucí Ďábel z Barelu byl překvapen mou improvizací! Znatelně méně nadšeně pak akceptuji fakt, že prodavač spravuje nějaký strojek. Takovým věcem nerozumím vůbec, ale vím, že opravy se mohou táhnout i dlouhé hodiny. Předtím jsem aspoň mohla doufat, že mu jen zašívá... co já vím, knoflík u košile!

Postřehnu zajiskření v jeho očích, které mě naprosto jednoznačně varuje před tím, že balancuji nad smrtící propastí a lano, na kterém stojím, je velmi vratké a nic mě nechrání před pádem do temnot propasti. Poselství toho pohledu beru na vědomí, a proto opět pokračuji s lichotkami a libějšími připodobněními ke krkavci. Pobavení přímo z něj čiší. A kdybych měla víc času a nemusela tak moc improvizovat, tak mu v duchu budu nadávat do samolibých parchantů. Ale na to můj mozek nemá teď kapacitu. Podvědomě jen vstřebává to, že zatím to vychází. Zatím... Ta myšlenka mi krátí dech, stejně jako jeho blízkost. Bojuji s paralýzou a chutí utéct.

Mlčky si prohlíží ty hodinky a protahuje tak mou agonii. Využiji aspoň toho, že se na mne nedívá a odvrátím pohled opět od jeho tváře. Místo toho hledám klid v pozorování detailů tkaniny v jeho oblečení. To je koneckonců obyčejné jako každého jiného člověka. Nemá to na sobě rysy ďábla. Podporuje to tak mou iluzi, kterou se krmím, abych tuto šarádu zahrála. Úsměv na tváři je jen lehký, spíše se tvářím v té chvíli ticha zamyšleně. Z mé malé herecké pauzy mne pak vytáhne opět jeho hlas.

"Takže jsem vás nepřesvědčila," přeložím si jeho odpověď. Doplním ho lehce pobaveným výrazem. Když mi vrátí hodinky tak, že se jeho ruka dotkne mé, s překvapením zjistím, že není na dotek slizký jako nějaký pekelný had, jehož v jeho úskocích a jednání občas vidím, ale že je jeho pokožka teplá a suchá jako každého jiného obyčejného člověka. Ne, že by mu to přidalo nějaké body k dobru... spíš... mu to nepřidalo žádné mínusové body. Statečně vzdoruji jeho intenzivnímu pohledu s maskou úsměvu. Ale zbytečně to neprotahuji a ruce s hodinkami stáhnu k sobě, řetízek stočím do ruky tak, abych jej odložila zpět.

Hádám, že jsem měla nějaký úskok tušit už od té doby, co se mu na tváři usadil ten pobavený úšklebek. Ale to, jak moc mě rád trýzní a testuje, se ukáže ve chvíli, kdy mne vezme za mnou ruku a pokusí se naznačit polibek na mou ruku. Myšlenka na to, že by se rty Ďábla z Barelu dotkly mojí kůže je mi naprosto odpudivá a děsí mě jako samotná smrt. Než se stačí ukázat, zda by skutečně polibek jen naznačil, nebo zda nezná správné společenské konvence, svou ruku z jeho sevření vysvobodím.

„Škoda, pokud by se dávali komise z takového obchodu, začala bych o tomto povolání více přemýšlet,“ odvětím mu a raději se odvrátím a dám si na čas, abych hodinky uložila zpět na jejich místo. Srdce mi bušilo v hrudi jako vyděšený lapený ptáček v kleci, který chtěl na svobodu. Žaludek jsem měla sevřený do nepříjemných křečí a měla jsem pocit, že co chvíli se mi podlomí kolena.

*Nemůžeš ho nechat zabít toho muže… Soustřeď se, odveď jeho pozornost jinam,* nabádám se v té nepatrné pauze mezi scénami, která netrvá více než pár sekund uklízení hodinek.

„Ale když už je řeč o té práci… Nechal jste pro mne poslat z nějakého pracovního důvodu, a nebo jste jenom chtěl dbát na to, abych měla dostatek čerstvého vzduchu při cestě sem?“ zeptám se a teprve až v tu chvíli se na něj opět podívám. Možná by čekal, že v tuhle chvíli mě zlomil, že padne opona a já mu ukážu to vyděšené děvče, kterým v hloubi duše jsem. Nicméně střetla jsem se s jeho pohledem schovaná za pevnou maskou usměvavé ženy, již netrápí jeho rozpínající se blízkost a neštítí se každého jeho doteku, a netouží mít už za sebou tuto část života, jež má spjatý s ním. Ne, ona se na něj dokonce i usmála a uvolněně lehce naklonila zvědavě hlavu ke straně a pozvedla jedno obočí.

Pohledem občas těknu směrem k jejím vlasům. To jak je plete neuklidňuje pouze jí samotnou. Fascinuje mně to pozorovat. Nejsem si jist, čím to vlastně je. S ní je to poprvé, co to takto mám a přijdu si poměrně hloupě. Možná je to i tím, že jsem nebyl delší dobu s žádnou z žen. Osud má zvláštní smysl pro humor.
Kdybych byl obklopen soukmenovci a všimli by si toho, určitě by se mi vysmáli.
Nejspíš by mně osočili z toho, že jsem úchyl. A tak po chvíli raději stočím pohled jinam a doufám, že jsem nebyl přistižen.

”Eh… není zač?” Rozpačitě si prohrábnu vlasy. Nejsem jsem si jist, jestli to myslela jako lichotku. I když mi to tak přišlo z jejího hlasu.

”Nijak?” Pokusím se odpovědět. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel, ale najednou díky ní jsem se nad tím na chvíli zamyslel. Není to však první věc, kterou díky ní dělám jinak. Cítím, jak se pomalu měním. Přetvářím se do něčeho jiného.

”Myslel jsem to celkově.” Stočím svůj pohled do země. Někomu lichotit mi opravdu moc nejde. Vlastně se ze sebe něco dostat. Jsem si najednou tolik nejistý a není to jen tím, že na sobě nemám košili, i když záda mám zakrytá kožešinou.
”Já ehm… zachránila si mi život a riskovala, místo toho aby ses zachránila útěkem. Nezaváhala jsi ani na chvíli. Tomu říkám statečnost.” S tím na ní opatrně pohlédnu. Nejsem si jistý, proč jí to vlastně říkám. Povzdechnu si.
"Já… chci, abys věděla, že to nebude zapomenuto." Vyhrknu ze sebe rychle, aniž bych se zamyslel nad tím, zda mi rozuměla. Záchranu svého života, je dluh, který musím splatit a do té doby nebudu mít klidu.

Jeho rozpaky cítím, skoro jako kdyby byly moje. Když mlčí a nic neříká, rozhodnu se pro velkorysé gesto a nešťourám se v tom dál. Ostatně, já to ani nechtěla, jen jsem chtěla vysvětlit, proč jsem se předtím začala smát. Ale slova se mi nějak vymkla z rukou a utekla si kamsi jinam. Navíc, teď je tady ta palčivější věc. Já a moje síla. Tak jako vždy, když jdou věci do kopru, vždy je to ta samá písnička. Celý můj život.

"Já vím že ne," odvětím tiše a trochu mumlavě. Povzdychnu si. Nepodívám se na něj. "Je to oprávněná otázka. A správná úvaha. Nikdy jsem se nad tím nezamyslela. Ale... asi to dává smysl. Nevím. Slyšela jsem, že je to návykové, ale vždy jsem si myslela, že se o tom takhle mluví spíše jako o tom pocitu moci, co člověk asi pak má, když se povyšuje nad přírodní zákony a ovládá elementy, nebo umí svou vůli ovlivnit jiné věci..." Pletení copu se blíží ke konci a já s jistým smutkem uzavřu provázkem konec copu, abych svou uklidňující práci ukončila. Nikdy bych si nenadála, že bych potřebovala delší vlasy. A tak si nervózně třu rukama do stehen a opět se odmlčím.

"Hádám, že to je něco podobného. Ale spíš mě vždy trápilo to, že se musím hlídat, abych nikomu neublížila," zarazím se a pohlédnu na něj překvapeně. "Ach... tohle mi došlo až teď. Páni, na někoho tak málomluvného, ze mě umíš dostat věci, které jsem nepřiznala ještě ani sama sobě." Do slov se mi pozvolna dostává opět víc život a energie. Je těžké nechat se strhávat temnotou minulosti, když život jsem měla v rozpuku.

"Jeden by řekl, že je naprosto jednoduché si říct "nechci nikomu ublížit" a prostě to nedělat. Ale někdy, když je to naprosto podvědomé. Jak zabráníš tomu, aby sis nemyslel špatné věci, co ve skutečnosti nechceš, aby se druhým staly?" zeptám se trochu filosoficky a obrátím se v sedě k němu čelem. Široce se usměji, když mě nazve statečnou. Zavrtím vesele hlavou.

"Statečná a já? Ale kdeže, jen dělám to, co musím," odmítnu jeho lichotku. "Jen nejsem sadista, abych se v ubližování vyžívala. Tak jsem se vždycky hlídala. Je to komplikace, ale jsem v pořádku. Vážně, není důvod pro mě smutnit. Stejně by se mi to určitě rychle okoukalo,“ pokrčím bezstarostně rameny. Nechci, aby se tím trápil.

Pozvednu obočí. Tohle jsem nečekal a to se děje opravdu velmi zřídka.
Koupit něco pro sebe… Na tváři se mi po krátké chvíli objeví úsměv dravce, se kterým ji následuji.
Koutkem oka si všimnu, že je prodavač poměrně nervózní a zároveň se mu nelíbí, co tu provádíme. Má naštěstí však dost rozumu, že mlčí a nechává nás tak dál hrát, místo toho se raději plně soustředí na svou práci. Kdyby si dovolil jen hloupě ceknout, bylo by mi jedno jak dokonale se moje investice snaží zahrát svou roli, zastřelil bych ho.
Naštěstí pro něj dál nerušeně pokračujeme.
Ophélie, která stejně jako já předtím těkne pohledem k prodavači. Postřehne, že se snaží opravit maličký strojek, který z dálky připomíná hudební skříňku smíchanou s hodinovým strojkem.

Líbí se mi, jak mi lichotí. Je to dokonalá hudba pro mé uši. Dokonce jí odpustím ono rýpnutí si a přejdu ho s úšklebkem. V očích mi však zlověstně jiskří a dávám tak najevo, že opravdu tančí na tenkém ledě. Kdyby těch rýpnutí na mou adresu bylo víc, nemuselo by to pro ni dopadnout dobře. Dráždit hada bosou nohou se nevyplácí.
Skřížím tedy ruce na hrudi a se zájmem pozoruji, co pro mně vymyslela. Musí se nechat, že vybrala jedny z nejatraktivnějších hodinek.
Zajímavé. Sice je tu poprvé, ale zvládá dobře pracovat s terénem a využít jej, co nejvíce to jde. Dobře si všímá reakcí. Následně s nimi dál pracuje.
Dokonce si troufla být v mé blízkosti delší dobu a statečně dál pokračuje ve své roli.
Všímám si, jak je pro ni obtížné mi lichotit a jak ji pomalu docházejí slova. Neskrývám pobavení z toho.
Notnou chvíli si mlčky prohlížím hodinky a zvažuji zda do nich investovat. I když ten, kdo by si za ně zasloužil peníze by měla být ona.

”Ještě si to budu muset promyslet.” Zaskřehotám a vrátím ji hodinky, tak že se jí s neskrývaným záměrem dotknu. Upřeně jí přitom hledím do očí a zkoumavě svádím boj s tím, jak dlouho vydrží se na mně dívat než odvrátí svůj pohled.
Nemůžu si pomoct, ale jsem neskutečně zvědavý, co je schopna vydržet.
”Je škoda, že tu nepracujete, protože kdyby ano… tak byste mně dostala.” Dodám ještě a opatrně jí uchopím za ruku s úmyslem na ní naznačit políbení.

Jeho úsměv mě uklidní, ale ne tím, že by mi byl příjemný. Pořád mi připadal zlověstný, ale šlo o to, že jsem z něj vyčetla, že jsem se trefila. Tahle hra bylo to, co požadoval. Tahle šílená improvizovaná hra byla to, co prodavače udrží naživu. A tak hraji divadlo. Vnímám, jak mně se zájmem sleduje a poslouchá. Nejspíše čeká na vhodnou příležitost, aby našel chybu v mém představení a já tak mohla poznat pachuť následků. A dnes poprvé jsem byla ráda, že jsem byla donucena dost často sedět v místnosti, když za otcem přišla návštěva domů a on chtěl mít u sebe svou dokonalou rodinku. Kvůli tomu jsem si vyslechla různé spekulace o bílém zlatě a složitostech jeho dopravy. Stejně tak se očekávají tyto problémy i s kardamomem a dalším kořením z této oblasti. Jenže to mi teď bylo k ničemu, tady jsem byla ve vetešnictví. Dle jeho výrazu soudím, že při téhle informaci jsem zabodovala.

Odolám pokušení kmitnout pohledem k majiteli obchodu, abych se ujistila, že je se svou prací hotov. Vlastně ani netuším, co tu ten muž vytváří, a tak jsem nemohla ani odhadnout, jak dlouho tohle divadlo mám hrát. Pro teď, se spokojeně na něj usměji a narovnám hlavu.

"Třetí věc je to, co byste si měl koupit pro sebe," řeknu polohlasně, jako kdybych mu svěřovala jakési tajemství. "Pojďte za mnou a já vám ukáži, co přesně myslím."

Obrátím se takříkajíc na podpatku a zamířím blíž k prodavači. Využívám té chvíle, kdy jsem už od Luciana opět dál, abych se kontrolovaně nadechla a během těch pár kroků se taky zkusila podívat, co vlastně muž dělá, abych měla představu o čase, jež bude potřeba. Je to ale jen vedlejší informace. Hlavní důvod, proč jsem do tohoto kouta obchodu zamířila byla sada kapesních hodinek. Postavím se bokem k vitríně a elegantním pohybem ruky, který by mi kdejaká hosteska mohla závidět, ukáži na vystavené hodinky vzadu.

"Muž s reputací, jež ho předchází, by si měl čas od času dopřát i nákup pro sebe, jež není nejvyšší možnou investicí, avšak doplní jeho styl," pokračuji a opatrně přitom seberu nepatrné smítko z jeho klopy a vypustím jej na zem s mými posledními slovy. "Navíc, mám pocit, že někdo s vaším smyslem pro dochvilnost by měl mít hodinky vždy u sebe."

Ano, sama jsem si uvědomila, že jsem trochu na hraně, když jsem si dovolila do něj takto rýpnout. Ale rozvernost hrané postavy mě hnala do delších monologů a témata docházela.

"Osobně bych vám doporučovala tento zlatý, protože muž jako vy nedělá kompromisy," začnu vysvětlovat. Natáhnu se k vystaveným hodinkám a vytáhnu z měkké podestýlky právě ty hodinky i s řetízkem. Obrátím se pak zpět k Lucianovi a hodinky mu vložím do dlaně s umně vyrytým krkavcem na zavírání. Provázek přidržím u jednoho z knoflíků u jeho vesty. Být to kdokoliv jiný, zastrčím konec provázku přesně na jeho místo skrz knoflíkovou dírku. Ale u něj se k tomu nedonutím. Už tahle blízkost mě dusí. Raději se věnuji fabulování o hodinkách. "A symbol chytrého a nebezpečného krkavce? Které jiné zvíře nosí na obdiv svou temnotu na celému světu bez studu a obav? Kdo jiný by vystihl váš ostrý intelekt a schopnosti chladné kalkulace?" Velmi rychle mi došel seznam jeho kvalit, co by se dali zaobalit jako kladné. "A navíc, kdo by nechtěl mít možnost létat?" dodám vzápětí a pak stisknu otvírání na hodinkách. Naštěstí pro mne jsou docela zdárně vyvedené i uvnitř. Téměř si oddechnu nahlas. Na první pohled na nich nevidím žádnou vadu na kráse. Bůh ví, kdo se jich potřeboval zbavit, když je prodal do takového obchodu.

"A hle, uvnitř máte možnost pro monogram, fotku vaší milé, nebo kapsli s jedem, cokoliv je vašemu srdci bližší," zakončím nakonec a krátce a tiše se zasměji vlastními vtipu tak, aby to působilo roztomile a ne zlomyslně.

"Ovšem, to je jen můj pohled na věc. Důležité je nakonec to, jak se tyto hodinky líbí vám, jak se vám drží, a zda ve vašich očích nemají jiné větší hodnotu..." přidám posléze a pokrčím rameny. Znovu se odhodlám podívat se mu zpříma do tváře, chráněná přátelskou maskou této nové persony, co jsem dnes našla. "Co říkáte na moje závěry, pane? Trefila jsem se aspoň něčím do vašeho stylu, a nebo se kompletně pletu?"

Už to chvíli vypadá, že její krásná hlavinka nic nevymyslí a chudáka prodejce bude čekat smrt, když však najednou promluví. Herečka, která našla svou roli.
Vykouzlí mi to na tváři spokojený pokřivený úsměv. Pochopila správně, co po ní chci.
Se zájmem v očích ji poslouchám a jen mně to utvrzuje v mém plánu, který se pomalu dává do chodu. Budu ji potřebovat, ač se mi to líbí nebo ne.
Celou dobu mlčím. Nechci jí zkazit její krásný monolog. I když musím uznat, že mně docela překvapí, že si je vědoma situace kolem bílého zlata. To jí přidá pár bonusových bodů k dobru. Nechám tedy toho chudáka žít, za to, že se tak snaží. I když by se měl spíš snažit on.

”Co je ta třetí věc?” Zaskřípe můj hlas, tentokrát však o něco příjemněji než kdy předtím.
Zaujala mně. Opravdu mou pozornost přesunula jinam.
Nechal jsem se vtáhnout do její hry a jsem zvědavý na to, co bude dál. Je to tak příjemně osvěžující. Stále to nemá na chuť všudypřítomného strachu, ale je to poměrně příjemné.