Andor.cz - Dračí doupě online

Ucítím zadostiučinění, když si všimnu jeho překvapeného výrazu. Vševědoucí Ďábel z Barelu byl překvapen mou improvizací! Znatelně méně nadšeně pak akceptuji fakt, že prodavač spravuje nějaký strojek. Takovým věcem nerozumím vůbec, ale vím, že opravy se mohou táhnout i dlouhé hodiny. Předtím jsem aspoň mohla doufat, že mu jen zašívá... co já vím, knoflík u košile!

Postřehnu zajiskření v jeho očích, které mě naprosto jednoznačně varuje před tím, že balancuji nad smrtící propastí a lano, na kterém stojím, je velmi vratké a nic mě nechrání před pádem do temnot propasti. Poselství toho pohledu beru na vědomí, a proto opět pokračuji s lichotkami a libějšími připodobněními ke krkavci. Pobavení přímo z něj čiší. A kdybych měla víc času a nemusela tak moc improvizovat, tak mu v duchu budu nadávat do samolibých parchantů. Ale na to můj mozek nemá teď kapacitu. Podvědomě jen vstřebává to, že zatím to vychází. Zatím... Ta myšlenka mi krátí dech, stejně jako jeho blízkost. Bojuji s paralýzou a chutí utéct.

Mlčky si prohlíží ty hodinky a protahuje tak mou agonii. Využiji aspoň toho, že se na mne nedívá a odvrátím pohled opět od jeho tváře. Místo toho hledám klid v pozorování detailů tkaniny v jeho oblečení. To je koneckonců obyčejné jako každého jiného člověka. Nemá to na sobě rysy ďábla. Podporuje to tak mou iluzi, kterou se krmím, abych tuto šarádu zahrála. Úsměv na tváři je jen lehký, spíše se tvářím v té chvíli ticha zamyšleně. Z mé malé herecké pauzy mne pak vytáhne opět jeho hlas.

"Takže jsem vás nepřesvědčila," přeložím si jeho odpověď. Doplním ho lehce pobaveným výrazem. Když mi vrátí hodinky tak, že se jeho ruka dotkne mé, s překvapením zjistím, že není na dotek slizký jako nějaký pekelný had, jehož v jeho úskocích a jednání občas vidím, ale že je jeho pokožka teplá a suchá jako každého jiného obyčejného člověka. Ne, že by mu to přidalo nějaké body k dobru... spíš... mu to nepřidalo žádné mínusové body. Statečně vzdoruji jeho intenzivnímu pohledu s maskou úsměvu. Ale zbytečně to neprotahuji a ruce s hodinkami stáhnu k sobě, řetízek stočím do ruky tak, abych jej odložila zpět.

Hádám, že jsem měla nějaký úskok tušit už od té doby, co se mu na tváři usadil ten pobavený úšklebek. Ale to, jak moc mě rád trýzní a testuje, se ukáže ve chvíli, kdy mne vezme za mnou ruku a pokusí se naznačit polibek na mou ruku. Myšlenka na to, že by se rty Ďábla z Barelu dotkly mojí kůže je mi naprosto odpudivá a děsí mě jako samotná smrt. Než se stačí ukázat, zda by skutečně polibek jen naznačil, nebo zda nezná správné společenské konvence, svou ruku z jeho sevření vysvobodím.

„Škoda, pokud by se dávali komise z takového obchodu, začala bych o tomto povolání více přemýšlet,“ odvětím mu a raději se odvrátím a dám si na čas, abych hodinky uložila zpět na jejich místo. Srdce mi bušilo v hrudi jako vyděšený lapený ptáček v kleci, který chtěl na svobodu. Žaludek jsem měla sevřený do nepříjemných křečí a měla jsem pocit, že co chvíli se mi podlomí kolena.

*Nemůžeš ho nechat zabít toho muže… Soustřeď se, odveď jeho pozornost jinam,* nabádám se v té nepatrné pauze mezi scénami, která netrvá více než pár sekund uklízení hodinek.

„Ale když už je řeč o té práci… Nechal jste pro mne poslat z nějakého pracovního důvodu, a nebo jste jenom chtěl dbát na to, abych měla dostatek čerstvého vzduchu při cestě sem?“ zeptám se a teprve až v tu chvíli se na něj opět podívám. Možná by čekal, že v tuhle chvíli mě zlomil, že padne opona a já mu ukážu to vyděšené děvče, kterým v hloubi duše jsem. Nicméně střetla jsem se s jeho pohledem schovaná za pevnou maskou usměvavé ženy, již netrápí jeho rozpínající se blízkost a neštítí se každého jeho doteku, a netouží mít už za sebou tuto část života, jež má spjatý s ním. Ne, ona se na něj dokonce i usmála a uvolněně lehce naklonila zvědavě hlavu ke straně a pozvedla jedno obočí.

Pohledem občas těknu směrem k jejím vlasům. To jak je plete neuklidňuje pouze jí samotnou. Fascinuje mně to pozorovat. Nejsem si jist, čím to vlastně je. S ní je to poprvé, co to takto mám a přijdu si poměrně hloupě. Možná je to i tím, že jsem nebyl delší dobu s žádnou z žen. Osud má zvláštní smysl pro humor.
Kdybych byl obklopen soukmenovci a všimli by si toho, určitě by se mi vysmáli.
Nejspíš by mně osočili z toho, že jsem úchyl. A tak po chvíli raději stočím pohled jinam a doufám, že jsem nebyl přistižen.

”Eh… není zač?” Rozpačitě si prohrábnu vlasy. Nejsem jsem si jist, jestli to myslela jako lichotku. I když mi to tak přišlo z jejího hlasu.

”Nijak?” Pokusím se odpovědět. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel, ale najednou díky ní jsem se nad tím na chvíli zamyslel. Není to však první věc, kterou díky ní dělám jinak. Cítím, jak se pomalu měním. Přetvářím se do něčeho jiného.

”Myslel jsem to celkově.” Stočím svůj pohled do země. Někomu lichotit mi opravdu moc nejde. Vlastně se ze sebe něco dostat. Jsem si najednou tolik nejistý a není to jen tím, že na sobě nemám košili, i když záda mám zakrytá kožešinou.
”Já ehm… zachránila si mi život a riskovala, místo toho aby ses zachránila útěkem. Nezaváhala jsi ani na chvíli. Tomu říkám statečnost.” S tím na ní opatrně pohlédnu. Nejsem si jistý, proč jí to vlastně říkám. Povzdechnu si.
"Já… chci, abys věděla, že to nebude zapomenuto." Vyhrknu ze sebe rychle, aniž bych se zamyslel nad tím, zda mi rozuměla. Záchranu svého života, je dluh, který musím splatit a do té doby nebudu mít klidu.

Jeho rozpaky cítím, skoro jako kdyby byly moje. Když mlčí a nic neříká, rozhodnu se pro velkorysé gesto a nešťourám se v tom dál. Ostatně, já to ani nechtěla, jen jsem chtěla vysvětlit, proč jsem se předtím začala smát. Ale slova se mi nějak vymkla z rukou a utekla si kamsi jinam. Navíc, teď je tady ta palčivější věc. Já a moje síla. Tak jako vždy, když jdou věci do kopru, vždy je to ta samá písnička. Celý můj život.

"Já vím že ne," odvětím tiše a trochu mumlavě. Povzdychnu si. Nepodívám se na něj. "Je to oprávněná otázka. A správná úvaha. Nikdy jsem se nad tím nezamyslela. Ale... asi to dává smysl. Nevím. Slyšela jsem, že je to návykové, ale vždy jsem si myslela, že se o tom takhle mluví spíše jako o tom pocitu moci, co člověk asi pak má, když se povyšuje nad přírodní zákony a ovládá elementy, nebo umí svou vůli ovlivnit jiné věci..." Pletení copu se blíží ke konci a já s jistým smutkem uzavřu provázkem konec copu, abych svou uklidňující práci ukončila. Nikdy bych si nenadála, že bych potřebovala delší vlasy. A tak si nervózně třu rukama do stehen a opět se odmlčím.

"Hádám, že to je něco podobného. Ale spíš mě vždy trápilo to, že se musím hlídat, abych nikomu neublížila," zarazím se a pohlédnu na něj překvapeně. "Ach... tohle mi došlo až teď. Páni, na někoho tak málomluvného, ze mě umíš dostat věci, které jsem nepřiznala ještě ani sama sobě." Do slov se mi pozvolna dostává opět víc život a energie. Je těžké nechat se strhávat temnotou minulosti, když život jsem měla v rozpuku.

"Jeden by řekl, že je naprosto jednoduché si říct "nechci nikomu ublížit" a prostě to nedělat. Ale někdy, když je to naprosto podvědomé. Jak zabráníš tomu, aby sis nemyslel špatné věci, co ve skutečnosti nechceš, aby se druhým staly?" zeptám se trochu filosoficky a obrátím se v sedě k němu čelem. Široce se usměji, když mě nazve statečnou. Zavrtím vesele hlavou.

"Statečná a já? Ale kdeže, jen dělám to, co musím," odmítnu jeho lichotku. "Jen nejsem sadista, abych se v ubližování vyžívala. Tak jsem se vždycky hlídala. Je to komplikace, ale jsem v pořádku. Vážně, není důvod pro mě smutnit. Stejně by se mi to určitě rychle okoukalo,“ pokrčím bezstarostně rameny. Nechci, aby se tím trápil.

Pozvednu obočí. Tohle jsem nečekal a to se děje opravdu velmi zřídka.
Koupit něco pro sebe… Na tváři se mi po krátké chvíli objeví úsměv dravce, se kterým ji následuji.
Koutkem oka si všimnu, že je prodavač poměrně nervózní a zároveň se mu nelíbí, co tu provádíme. Má naštěstí však dost rozumu, že mlčí a nechává nás tak dál hrát, místo toho se raději plně soustředí na svou práci. Kdyby si dovolil jen hloupě ceknout, bylo by mi jedno jak dokonale se moje investice snaží zahrát svou roli, zastřelil bych ho.
Naštěstí pro něj dál nerušeně pokračujeme.
Ophélie, která stejně jako já předtím těkne pohledem k prodavači. Postřehne, že se snaží opravit maličký strojek, který z dálky připomíná hudební skříňku smíchanou s hodinovým strojkem.

Líbí se mi, jak mi lichotí. Je to dokonalá hudba pro mé uši. Dokonce jí odpustím ono rýpnutí si a přejdu ho s úšklebkem. V očích mi však zlověstně jiskří a dávám tak najevo, že opravdu tančí na tenkém ledě. Kdyby těch rýpnutí na mou adresu bylo víc, nemuselo by to pro ni dopadnout dobře. Dráždit hada bosou nohou se nevyplácí.
Skřížím tedy ruce na hrudi a se zájmem pozoruji, co pro mně vymyslela. Musí se nechat, že vybrala jedny z nejatraktivnějších hodinek.
Zajímavé. Sice je tu poprvé, ale zvládá dobře pracovat s terénem a využít jej, co nejvíce to jde. Dobře si všímá reakcí. Následně s nimi dál pracuje.
Dokonce si troufla být v mé blízkosti delší dobu a statečně dál pokračuje ve své roli.
Všímám si, jak je pro ni obtížné mi lichotit a jak ji pomalu docházejí slova. Neskrývám pobavení z toho.
Notnou chvíli si mlčky prohlížím hodinky a zvažuji zda do nich investovat. I když ten, kdo by si za ně zasloužil peníze by měla být ona.

”Ještě si to budu muset promyslet.” Zaskřehotám a vrátím ji hodinky, tak že se jí s neskrývaným záměrem dotknu. Upřeně jí přitom hledím do očí a zkoumavě svádím boj s tím, jak dlouho vydrží se na mně dívat než odvrátí svůj pohled.
Nemůžu si pomoct, ale jsem neskutečně zvědavý, co je schopna vydržet.
”Je škoda, že tu nepracujete, protože kdyby ano… tak byste mně dostala.” Dodám ještě a opatrně jí uchopím za ruku s úmyslem na ní naznačit políbení.

Jeho úsměv mě uklidní, ale ne tím, že by mi byl příjemný. Pořád mi připadal zlověstný, ale šlo o to, že jsem z něj vyčetla, že jsem se trefila. Tahle hra bylo to, co požadoval. Tahle šílená improvizovaná hra byla to, co prodavače udrží naživu. A tak hraji divadlo. Vnímám, jak mně se zájmem sleduje a poslouchá. Nejspíše čeká na vhodnou příležitost, aby našel chybu v mém představení a já tak mohla poznat pachuť následků. A dnes poprvé jsem byla ráda, že jsem byla donucena dost často sedět v místnosti, když za otcem přišla návštěva domů a on chtěl mít u sebe svou dokonalou rodinku. Kvůli tomu jsem si vyslechla různé spekulace o bílém zlatě a složitostech jeho dopravy. Stejně tak se očekávají tyto problémy i s kardamomem a dalším kořením z této oblasti. Jenže to mi teď bylo k ničemu, tady jsem byla ve vetešnictví. Dle jeho výrazu soudím, že při téhle informaci jsem zabodovala.

Odolám pokušení kmitnout pohledem k majiteli obchodu, abych se ujistila, že je se svou prací hotov. Vlastně ani netuším, co tu ten muž vytváří, a tak jsem nemohla ani odhadnout, jak dlouho tohle divadlo mám hrát. Pro teď, se spokojeně na něj usměji a narovnám hlavu.

"Třetí věc je to, co byste si měl koupit pro sebe," řeknu polohlasně, jako kdybych mu svěřovala jakési tajemství. "Pojďte za mnou a já vám ukáži, co přesně myslím."

Obrátím se takříkajíc na podpatku a zamířím blíž k prodavači. Využívám té chvíle, kdy jsem už od Luciana opět dál, abych se kontrolovaně nadechla a během těch pár kroků se taky zkusila podívat, co vlastně muž dělá, abych měla představu o čase, jež bude potřeba. Je to ale jen vedlejší informace. Hlavní důvod, proč jsem do tohoto kouta obchodu zamířila byla sada kapesních hodinek. Postavím se bokem k vitríně a elegantním pohybem ruky, který by mi kdejaká hosteska mohla závidět, ukáži na vystavené hodinky vzadu.

"Muž s reputací, jež ho předchází, by si měl čas od času dopřát i nákup pro sebe, jež není nejvyšší možnou investicí, avšak doplní jeho styl," pokračuji a opatrně přitom seberu nepatrné smítko z jeho klopy a vypustím jej na zem s mými posledními slovy. "Navíc, mám pocit, že někdo s vaším smyslem pro dochvilnost by měl mít hodinky vždy u sebe."

Ano, sama jsem si uvědomila, že jsem trochu na hraně, když jsem si dovolila do něj takto rýpnout. Ale rozvernost hrané postavy mě hnala do delších monologů a témata docházela.

"Osobně bych vám doporučovala tento zlatý, protože muž jako vy nedělá kompromisy," začnu vysvětlovat. Natáhnu se k vystaveným hodinkám a vytáhnu z měkké podestýlky právě ty hodinky i s řetízkem. Obrátím se pak zpět k Lucianovi a hodinky mu vložím do dlaně s umně vyrytým krkavcem na zavírání. Provázek přidržím u jednoho z knoflíků u jeho vesty. Být to kdokoliv jiný, zastrčím konec provázku přesně na jeho místo skrz knoflíkovou dírku. Ale u něj se k tomu nedonutím. Už tahle blízkost mě dusí. Raději se věnuji fabulování o hodinkách. "A symbol chytrého a nebezpečného krkavce? Které jiné zvíře nosí na obdiv svou temnotu na celému světu bez studu a obav? Kdo jiný by vystihl váš ostrý intelekt a schopnosti chladné kalkulace?" Velmi rychle mi došel seznam jeho kvalit, co by se dali zaobalit jako kladné. "A navíc, kdo by nechtěl mít možnost létat?" dodám vzápětí a pak stisknu otvírání na hodinkách. Naštěstí pro mne jsou docela zdárně vyvedené i uvnitř. Téměř si oddechnu nahlas. Na první pohled na nich nevidím žádnou vadu na kráse. Bůh ví, kdo se jich potřeboval zbavit, když je prodal do takového obchodu.

"A hle, uvnitř máte možnost pro monogram, fotku vaší milé, nebo kapsli s jedem, cokoliv je vašemu srdci bližší," zakončím nakonec a krátce a tiše se zasměji vlastními vtipu tak, aby to působilo roztomile a ne zlomyslně.

"Ovšem, to je jen můj pohled na věc. Důležité je nakonec to, jak se tyto hodinky líbí vám, jak se vám drží, a zda ve vašich očích nemají jiné větší hodnotu..." přidám posléze a pokrčím rameny. Znovu se odhodlám podívat se mu zpříma do tváře, chráněná přátelskou maskou této nové persony, co jsem dnes našla. "Co říkáte na moje závěry, pane? Trefila jsem se aspoň něčím do vašeho stylu, a nebo se kompletně pletu?"

Už to chvíli vypadá, že její krásná hlavinka nic nevymyslí a chudáka prodejce bude čekat smrt, když však najednou promluví. Herečka, která našla svou roli.
Vykouzlí mi to na tváři spokojený pokřivený úsměv. Pochopila správně, co po ní chci.
Se zájmem v očích ji poslouchám a jen mně to utvrzuje v mém plánu, který se pomalu dává do chodu. Budu ji potřebovat, ač se mi to líbí nebo ne.
Celou dobu mlčím. Nechci jí zkazit její krásný monolog. I když musím uznat, že mně docela překvapí, že si je vědoma situace kolem bílého zlata. To jí přidá pár bonusových bodů k dobru. Nechám tedy toho chudáka žít, za to, že se tak snaží. I když by se měl spíš snažit on.

”Co je ta třetí věc?” Zaskřípe můj hlas, tentokrát však o něco příjemněji než kdy předtím.
Zaujala mně. Opravdu mou pozornost přesunula jinam.
Nechal jsem se vtáhnout do její hry a jsem zvědavý na to, co bude dál. Je to tak příjemně osvěžující. Stále to nemá na chuť všudypřítomného strachu, ale je to poměrně příjemné.

Její slova mně uvádí do rozpaků. Má naprostou pravdu. I když je mi to svým způsobem nepříjemné, nechám jí v tom pokračovat. Připadám si trochu hloupě. Jako malý kluk, kterého při něčem načapali. Nejsem schopen slov, protože si nejsem jist, co bych jí měl k tomu říct, neboť bych jí to jen potvrdil a tak se to rozhodnu přejít. Věřím, že si všimla mých rozpaků.

Vzápětí se naopak mně podaří ji překvapit. Částečně si tuto skutečnost vychutnávám, na tu druhou jsem se jí nechtěl nějak dotknout.
”Nechtěl jsem ti zkazit náladu. Jen že ses začala chovat jinak a tak jsem se snažil pochopit, co to způsobilo.” Vysvětlím ji opatrně důvod své otázky. Samozřejmě jsem si to mohl nechat pro sebe a čekat na nějakou vhodnější dobu. Jenže jsem nemohl odolat. Sakra.
”Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel…ale musí to být opravdu náročné nepoužívat svou moc. Je to něco jako, kdybych nepoužíval svou pravou ruku, která je však plně funkční.” Najednou je mi jí docela líto. Jestli teď září štěstím, tak si nechci představit o co všechno musela být ochuzena do této chvíle.
”Jsi opravdu statečná. ” Smutně se pousměji a myslím svá slova opravdu vážně. Za celou dobu, co spolu putujeme mně nepřesvědčila o opaku. Zvládla tolik věcí, které by jiní na jejím místě už dávno nedali a stále bojuje. Jsem opravdu vděčný Djelovi, že naše cesty svedl dohromady.

Když se mi jeho kroky zdají až příliš blízko, pokusím se ustoupit, ale zjistím, že vitríny jste nejsou tak, abych je mezi sebe a něj mohla postavit. A tak jen zavřu na vteřinu oči, což by díky kápi neměl vidět. Snad jen poznat, že jsem nepatrně sklonila hlavu. Ruce pod pláštěm mám sevřené v pěsti a snažím se ovládnout třas, který hrozil, že zaplaví moje tělo.

Další otázky, další moje zmatení. Netuší, kam tím míří a dost mě to děsí. Vlastně mě víc děsí to, jak blízko stojí. Po té jeho poslední výhružce při našem posledním setkání, jsem se ho opravdu znovu bála. Ještě víc než když jsem ho potkala poprvé. To jsem si ještě totiž naivně myslela, že je to jen člověk se špatnou reputací, ne samotné převtělení ďábla. Při jeho zmínce o investici se částečně podívám jeho směrem. Ale moje oči dosáhnout jen koutků jeho úst. Víc odvahy jsem v tu chvíli neměla. Vrátím svůj pohled tedy ke šperkům ve vitríně, zatímco se trápím nad tímto nečekaným hlavolamem.

Trhnu s sebou, když uslyším jeho tichou výhružku. S vytřeštěnýma očima se podívám nejdřív na toho chudáka prodavače a pak na samotného Luciana. V očích sice mám jasně vepsanou otázku, ale stejně tak nemusí odpovídat on, protože ta odpověď je ďáblovým písmem vyrytá v jeho tváři. Nedělal si srandu a myslel to naprosto vážně. Zkroutí se mi žaludek a zoufalstvím zůstanu vteřinu či dvě opařená na místě.

Tak takhle se cítí člověk v pekle? Neustále mučen vnitřním rozkolem stojící před nemožnými úkoly, zoufalý a bezbranný proti zlovůli jiných?

"Vážený pane," začnu nahlas, ale můj hlas se zachvěje. Uhnu pohledem a přerývaně se nadechnu. Opět netuším, co po mně chce. Musí vědět, že neumím nic jiného než jen zpívat a hrát. A v tomhle místě určitě netouží po sonátě. Chce hru. Chce z nějakého zvráceného důvodu divadlo. A tak divadlo dostane. Jakmile se pro to rozhodnu a seberu poslední zbyteček odvahy na to, abych se přesvědčila, že mám být odvážná, začnu opět improvizovat.

*Je to jen další hra,* říkám si zatímco si sundám plynulým pohybem ruky kápi, než se k němu otočím čelem a konfrontuji jeho děsivou tvář - je to jenom kulisní maska Ophélie, ničeho se neboj! - dívčím širokým úsměvem.

"Vážený pane," zopakuji tentokrát mnohem jistějším hlasem. "To jsou dva různé úkoly, co jste mi zadal. Třpyt věci a jeho pravost je jedna věc, ale hodnota šperku v očích ženy se různí. Jde i o příběh, o ten, který předmět má sám a který mu vdechneme sami. Však pohleďte, tento červený prsten není zdaleka tak velký a jasný. Navíc se o jeho pravosti a hodnotě se nemůžeme vůbec bavit, neboť vidím už z této dálky, že jedna z nožek udržující kámen na svém místě, je ulomená a samotný kámen je opracován jen velmi hrubě." Poklepu prstem jemně na vitrínu před Lucianem. S pohledem ponořeným do vzpomínek se pousměji, než se obloukem vyhnu prodavači a opět se podívám na Luciana. "Přesto bych si jej vybrala spíše než cokoliv jiného z tohoto obchodu, protože mi připomíná brož, jež nosila má prabába, když jsem byla malá, a jež jsem od ní zdědila. Mám na ni jen ty nejlepší vzpomínky. Tudíž, vidíte.. Příběh." Energicky se kolem něj prosmíknu a přejdu těsně kolem něj, než se zastavím o dva kroky dál u vitríny. Prstem ukáži na prsten s velkým kamenem, ale hlavně s jemným zpracováním kovu.

"Ale jestli po mně žádáte vybrat vám nejlepší investici, doporučila bych vám tento prsten. Jeden z mála pravých v tomto obchodě a dost univerzální na to, aby se dal kdykoliv znovu prodat. Je z bílého zlata, a tak se jeho cena bude jen zvyšovat. Dodávky z těchto provincií se zpožďují a brzy kvůli bojům na moři dojde k jejich kompletnímu výpadku. Tipuji, že to nastane za týden až dva... A až to zjistí dámy z vyšších vrstev, že je bílé zlato nedostatkové zboží, budou žádat zásadně šperky z tohoto kovu. Protože která žena by nechtěla být naprosto jedinečná, byť některým tu jedinečnost propůjčují pouze jejich věci a nic z jejich osobnosti?" obdařím ho spikleneckým úsměvem doplněným o mrknutí. Odpoutám se od vitríny a přejdu opět zpět k němu. Zadržím dech, abych nemusela dýchat jeho pach, když jsem u něj tak blízko.

"A pak je tu ta třetí věc," řeknu sebevědomě zatímco zakláním lehce hlavu, abych se na jeho tvář mohla přímo dívat a ruce si spojím za zády. Pozvednu jeho obočí a chvíli nechávám ticho působit, zatímco se navenek usmívám. "Nechcete se zeptat, co je ta třetí věc, pane?" zeptám se ho s hranou veselostí a nakloním lehce hlavu ke straně.

Tiše se krátce zasměji nad jeho zmatenou a nejistou odpovědí. Rychle ten smích utiším a silou musím nutit koutky úst, aby nezvedaly příliš do výšky.

"Promiň, já jen... měla jsem to čekat, jsi tak... pragmatický až do morku kostí. Barvu květu odlišuješ, jen když je to rozdíl mezi léčivou a jedovatou bylinnou, že?" zeptám se ho pobaveně, ale nemá to být rýpnutí, jen konstatace. Jeho pobídnutí otevře další zábranu v mém mozku. A začnu opět mluvit. Mnohem méně opatrně než bych jindy mluvila, když se vrátí zpět s hrncem se sněhem.

"Ale chápu, že je to nejspíš proto, že ses učil určovat ty důležité věci při vyhodnocování situací. Sáhodlouhé rozmlouvání takovou věcí určitě není. Stručně a jasně popsat situaci, ať se neplýtvá časem. Ticho na myšlení a dávání pozor. A navíc, kdo nežvaní, nepředává nepříjemné myšlenky. Ač ve skupině, každý jste byl sám, není tomu tak? Věděli jste o sobě něco víc než jen to, co jsou slabiny v boji a přežívání toho druhého?"

Sedím přitom na stejném místě. Tentokrát mám stočené nohy pod sebe a ruce natažené k ohni. Někdo by řekl, že až příliš blízko. Ale já zatím cítím pouze teplo. Příjemné a intenzivní teplo. Hlavu mám zamyšleně natočenou ke straně a dívám se do ohně. Když se mě zeptá on, zarazím se já. Ruce si stáhnu k tělu a hlavu opět narovnám. Podívám se na něj zamyšleně. Pak uznale pokývám hlavou a opět se pousměji. Tentokrát trochu ostýchavě. Všimnu si totiž kapek na jeho hrudi, jež si razí cestičku po jeho kůži.

"Jo... to máš asi pravdu. Už i tam venku jsem cítila víc, když jsme pokračovali od toho medvěda. Myslela jsem si, že je to tím strachem a úlekem, ale..." nedořeknu a uhnu pohledem. Ošiju se trochu jako když jsem byla ve škole a byla jsem testována z věcí, co jsem si nedohledala během mé absence. Dám si pramen vlasů za ucho a pak si přetáhnu cop kupředu. V náhlém přívalu vzpomínek a přemýšlení nad tím, co to znamená, hledám uklidnění ve známé struktuře vlasů.

"Už je to dlouho," vydechnu, když začnu rozplétat cop. "Je to sakra dlouho, co jsem svou moc použila v nějakém větším rozsahu. Vždycky jsem se snažila ji spíš potlačit. Nechtěla jsem do armády. Nechtěla jsem být strašidlem pro děti. A mimo mou zem... je bezpečnější se neprojevovat. Schovávala jsem to. Nepoužívala jsem to..." Všechno je najednou intenzivnější. I ty špatné myšlenky a vzpomínky. Další slova zamumlám, že nemá šanci jim rozumět.

”V tom případě to je velice v pořádku.” Zamručím spíše směrem k tomu prodavači, který se stále věnuje své práci. Stále k ní kráčím blíž. Nelíbí se mi najednou to jaká vzdálenost nás dělí.
”A kdybyste byla v marnivé náladě, která z těch věcí by se vám líbila nejvíce?” Pokud se nepokouší nějak kličkovat, tak už stojím v její blízkosti.
Musím říct, že se chytla velmi dobře. Opravdu je to herečka. I přestože cítím její strach, tak se chopila své role. Pohrávám si s myšlenkou, že bych ji ještě víc vyzkoušel. Tohle je moje hra a já určuji, co se bude hrát.
”Chci, abyste si něco vybrala… Aby to byl ten nejlepší kousek. Ta nejlepší investice.” Poslední slova pronesu tak, aby svou drahou hlavinku zaměstnala otázkou, zda mluvím o ní nebo o tom šperku.
”Jak dlouho ještě?” Zavrčím k tomu prodavači. Už mi pomalu dochází trpělivost z toho jak dlouho to trvá.
”Jestli mně pořádně nerozptýlíš, tak ho zabiju.”
Pronesu šeptem k ní, tak aby to slyšela jenom ona. Jsem naprosto zvědavý, jak s touhle novou rolí popere. Musí jí být jasné, že jsem toho opravdu schopen.