Andor.cz - Dračí doupě online

Její slova mně uvádí do rozpaků. Má naprostou pravdu. I když je mi to svým způsobem nepříjemné, nechám jí v tom pokračovat. Připadám si trochu hloupě. Jako malý kluk, kterého při něčem načapali. Nejsem schopen slov, protože si nejsem jist, co bych jí měl k tomu říct, neboť bych jí to jen potvrdil a tak se to rozhodnu přejít. Věřím, že si všimla mých rozpaků.

Vzápětí se naopak mně podaří ji překvapit. Částečně si tuto skutečnost vychutnávám, na tu druhou jsem se jí nechtěl nějak dotknout.
”Nechtěl jsem ti zkazit náladu. Jen že ses začala chovat jinak a tak jsem se snažil pochopit, co to způsobilo.” Vysvětlím ji opatrně důvod své otázky. Samozřejmě jsem si to mohl nechat pro sebe a čekat na nějakou vhodnější dobu. Jenže jsem nemohl odolat. Sakra.
”Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel…ale musí to být opravdu náročné nepoužívat svou moc. Je to něco jako, kdybych nepoužíval svou pravou ruku, která je však plně funkční.” Najednou je mi jí docela líto. Jestli teď září štěstím, tak si nechci představit o co všechno musela být ochuzena do této chvíle.
”Jsi opravdu statečná. ” Smutně se pousměji a myslím svá slova opravdu vážně. Za celou dobu, co spolu putujeme mně nepřesvědčila o opaku. Zvládla tolik věcí, které by jiní na jejím místě už dávno nedali a stále bojuje. Jsem opravdu vděčný Djelovi, že naše cesty svedl dohromady.

Když se mi jeho kroky zdají až příliš blízko, pokusím se ustoupit, ale zjistím, že vitríny jste nejsou tak, abych je mezi sebe a něj mohla postavit. A tak jen zavřu na vteřinu oči, což by díky kápi neměl vidět. Snad jen poznat, že jsem nepatrně sklonila hlavu. Ruce pod pláštěm mám sevřené v pěsti a snažím se ovládnout třas, který hrozil, že zaplaví moje tělo.

Další otázky, další moje zmatení. Netuší, kam tím míří a dost mě to děsí. Vlastně mě víc děsí to, jak blízko stojí. Po té jeho poslední výhružce při našem posledním setkání, jsem se ho opravdu znovu bála. Ještě víc než když jsem ho potkala poprvé. To jsem si ještě totiž naivně myslela, že je to jen člověk se špatnou reputací, ne samotné převtělení ďábla. Při jeho zmínce o investici se částečně podívám jeho směrem. Ale moje oči dosáhnout jen koutků jeho úst. Víc odvahy jsem v tu chvíli neměla. Vrátím svůj pohled tedy ke šperkům ve vitríně, zatímco se trápím nad tímto nečekaným hlavolamem.

Trhnu s sebou, když uslyším jeho tichou výhružku. S vytřeštěnýma očima se podívám nejdřív na toho chudáka prodavače a pak na samotného Luciana. V očích sice mám jasně vepsanou otázku, ale stejně tak nemusí odpovídat on, protože ta odpověď je ďáblovým písmem vyrytá v jeho tváři. Nedělal si srandu a myslel to naprosto vážně. Zkroutí se mi žaludek a zoufalstvím zůstanu vteřinu či dvě opařená na místě.

Tak takhle se cítí člověk v pekle? Neustále mučen vnitřním rozkolem stojící před nemožnými úkoly, zoufalý a bezbranný proti zlovůli jiných?

"Vážený pane," začnu nahlas, ale můj hlas se zachvěje. Uhnu pohledem a přerývaně se nadechnu. Opět netuším, co po mně chce. Musí vědět, že neumím nic jiného než jen zpívat a hrát. A v tomhle místě určitě netouží po sonátě. Chce hru. Chce z nějakého zvráceného důvodu divadlo. A tak divadlo dostane. Jakmile se pro to rozhodnu a seberu poslední zbyteček odvahy na to, abych se přesvědčila, že mám být odvážná, začnu opět improvizovat.

*Je to jen další hra,* říkám si zatímco si sundám plynulým pohybem ruky kápi, než se k němu otočím čelem a konfrontuji jeho děsivou tvář - je to jenom kulisní maska Ophélie, ničeho se neboj! - dívčím širokým úsměvem.

"Vážený pane," zopakuji tentokrát mnohem jistějším hlasem. "To jsou dva různé úkoly, co jste mi zadal. Třpyt věci a jeho pravost je jedna věc, ale hodnota šperku v očích ženy se různí. Jde i o příběh, o ten, který předmět má sám a který mu vdechneme sami. Však pohleďte, tento červený prsten není zdaleka tak velký a jasný. Navíc se o jeho pravosti a hodnotě se nemůžeme vůbec bavit, neboť vidím už z této dálky, že jedna z nožek udržující kámen na svém místě, je ulomená a samotný kámen je opracován jen velmi hrubě." Poklepu prstem jemně na vitrínu před Lucianem. S pohledem ponořeným do vzpomínek se pousměji, než se obloukem vyhnu prodavači a opět se podívám na Luciana. "Přesto bych si jej vybrala spíše než cokoliv jiného z tohoto obchodu, protože mi připomíná brož, jež nosila má prabába, když jsem byla malá, a jež jsem od ní zdědila. Mám na ni jen ty nejlepší vzpomínky. Tudíž, vidíte.. Příběh." Energicky se kolem něj prosmíknu a přejdu těsně kolem něj, než se zastavím o dva kroky dál u vitríny. Prstem ukáži na prsten s velkým kamenem, ale hlavně s jemným zpracováním kovu.

"Ale jestli po mně žádáte vybrat vám nejlepší investici, doporučila bych vám tento prsten. Jeden z mála pravých v tomto obchodě a dost univerzální na to, aby se dal kdykoliv znovu prodat. Je z bílého zlata, a tak se jeho cena bude jen zvyšovat. Dodávky z těchto provincií se zpožďují a brzy kvůli bojům na moři dojde k jejich kompletnímu výpadku. Tipuji, že to nastane za týden až dva... A až to zjistí dámy z vyšších vrstev, že je bílé zlato nedostatkové zboží, budou žádat zásadně šperky z tohoto kovu. Protože která žena by nechtěla být naprosto jedinečná, byť některým tu jedinečnost propůjčují pouze jejich věci a nic z jejich osobnosti?" obdařím ho spikleneckým úsměvem doplněným o mrknutí. Odpoutám se od vitríny a přejdu opět zpět k němu. Zadržím dech, abych nemusela dýchat jeho pach, když jsem u něj tak blízko.

"A pak je tu ta třetí věc," řeknu sebevědomě zatímco zakláním lehce hlavu, abych se na jeho tvář mohla přímo dívat a ruce si spojím za zády. Pozvednu jeho obočí a chvíli nechávám ticho působit, zatímco se navenek usmívám. "Nechcete se zeptat, co je ta třetí věc, pane?" zeptám se ho s hranou veselostí a nakloním lehce hlavu ke straně.

Tiše se krátce zasměji nad jeho zmatenou a nejistou odpovědí. Rychle ten smích utiším a silou musím nutit koutky úst, aby nezvedaly příliš do výšky.

"Promiň, já jen... měla jsem to čekat, jsi tak... pragmatický až do morku kostí. Barvu květu odlišuješ, jen když je to rozdíl mezi léčivou a jedovatou bylinnou, že?" zeptám se ho pobaveně, ale nemá to být rýpnutí, jen konstatace. Jeho pobídnutí otevře další zábranu v mém mozku. A začnu opět mluvit. Mnohem méně opatrně než bych jindy mluvila, když se vrátí zpět s hrncem se sněhem.

"Ale chápu, že je to nejspíš proto, že ses učil určovat ty důležité věci při vyhodnocování situací. Sáhodlouhé rozmlouvání takovou věcí určitě není. Stručně a jasně popsat situaci, ať se neplýtvá časem. Ticho na myšlení a dávání pozor. A navíc, kdo nežvaní, nepředává nepříjemné myšlenky. Ač ve skupině, každý jste byl sám, není tomu tak? Věděli jste o sobě něco víc než jen to, co jsou slabiny v boji a přežívání toho druhého?"

Sedím přitom na stejném místě. Tentokrát mám stočené nohy pod sebe a ruce natažené k ohni. Někdo by řekl, že až příliš blízko. Ale já zatím cítím pouze teplo. Příjemné a intenzivní teplo. Hlavu mám zamyšleně natočenou ke straně a dívám se do ohně. Když se mě zeptá on, zarazím se já. Ruce si stáhnu k tělu a hlavu opět narovnám. Podívám se na něj zamyšleně. Pak uznale pokývám hlavou a opět se pousměji. Tentokrát trochu ostýchavě. Všimnu si totiž kapek na jeho hrudi, jež si razí cestičku po jeho kůži.

"Jo... to máš asi pravdu. Už i tam venku jsem cítila víc, když jsme pokračovali od toho medvěda. Myslela jsem si, že je to tím strachem a úlekem, ale..." nedořeknu a uhnu pohledem. Ošiju se trochu jako když jsem byla ve škole a byla jsem testována z věcí, co jsem si nedohledala během mé absence. Dám si pramen vlasů za ucho a pak si přetáhnu cop kupředu. V náhlém přívalu vzpomínek a přemýšlení nad tím, co to znamená, hledám uklidnění ve známé struktuře vlasů.

"Už je to dlouho," vydechnu, když začnu rozplétat cop. "Je to sakra dlouho, co jsem svou moc použila v nějakém větším rozsahu. Vždycky jsem se snažila ji spíš potlačit. Nechtěla jsem do armády. Nechtěla jsem být strašidlem pro děti. A mimo mou zem... je bezpečnější se neprojevovat. Schovávala jsem to. Nepoužívala jsem to..." Všechno je najednou intenzivnější. I ty špatné myšlenky a vzpomínky. Další slova zamumlám, že nemá šanci jim rozumět.

”V tom případě to je velice v pořádku.” Zamručím spíše směrem k tomu prodavači, který se stále věnuje své práci. Stále k ní kráčím blíž. Nelíbí se mi najednou to jaká vzdálenost nás dělí.
”A kdybyste byla v marnivé náladě, která z těch věcí by se vám líbila nejvíce?” Pokud se nepokouší nějak kličkovat, tak už stojím v její blízkosti.
Musím říct, že se chytla velmi dobře. Opravdu je to herečka. I přestože cítím její strach, tak se chopila své role. Pohrávám si s myšlenkou, že bych ji ještě víc vyzkoušel. Tohle je moje hra a já určuji, co se bude hrát.
”Chci, abyste si něco vybrala… Aby to byl ten nejlepší kousek. Ta nejlepší investice.” Poslední slova pronesu tak, aby svou drahou hlavinku zaměstnala otázkou, zda mluvím o ní nebo o tom šperku.
”Jak dlouho ještě?” Zavrčím k tomu prodavači. Už mi pomalu dochází trpělivost z toho jak dlouho to trvá.
”Jestli mně pořádně nerozptýlíš, tak ho zabiju.”
Pronesu šeptem k ní, tak aby to slyšela jenom ona. Jsem naprosto zvědavý, jak s touhle novou rolí popere. Musí jí být jasné, že jsem toho opravdu schopen.

Málem mi ublížila. Tohle její přiznání mně zarazí. Vůbec mi to nedošlo.
Riziko, kterému jsem se dobrovolně vystavil. … protože jí věřim. Dojde mi po chvíli tato skutečnost. Stále je smrtička. Nikoliv léčitelka. Sama mi vyprávěla o tom, jak ukončovala trápení tomu muži. Nechal jsem se zviklat představou, že mně už dvakrát vyléčila. Zatraceně. To bylo zbrklé.
Na druhou stranu se jí to úspěšně podařilo. Bez toho, co udělala bych na tom byl mnohem hůř a byl bych naprosto nepoužitelný. Už bych ji nebyl schopen dopravit do civilizace včas, jak jsem jí slíbil. Sehlal bych. Mohla mi ublížit, ale neudělala to. A to je to hlavní. Rozhodnu se umlčet ty špatné myšlenky, které ve své hlavě stále mám a jen tak se jich zřejmě nezbavím. Budu s nimi pokaždé svádět boj, než nad nimi konečně vyhraju.

Její následné chování mně naprosto zaskočí. Je najednou tak živá. Neschopen slova na ní delší dobu jen zírám a snažím se srovnat s touto novou skutečností. Takže nakonec celé obvazování mého zranění je na ní. Je jako divoká řeka. A já mám pocit, že se v ní topím. Na tváři mi to vykouzlí úsměv, nechám se strhnout dobrou náladou z toho, že jsme v bezpečí chatky. Možná má pravdu a je to důvod k radosti.
”Ughm… nevím, možná?” Vypadne ze mně jako první. Vůbec jsem neřešil, že by hořící dřevo mělo nějak vonět. Důležitý byl pro mně účel a to že nám bylo teplo. Na malou chvíli zalituji, že nejsem vnímavější a zkusím se také soustředit na vůni. Bohužel si nepamatuji, jak to vonělo předtím, abych to mohl srovnat.

”Ne, neomlouvej se.. Klidně mluv dál.” Pronesu poté co její příval slova najednou utichl. Opatrně se zvednu, jakmile mám ovázané zranění. Hodím na sebe kožešinu a jdu ven nabrat sníh do hrnce, aby se mohl proměnit ve vodu. Naberu si trochu vody a do něj namočím kus hadru, kterým se očistím od zaschlé krve. Při tom přemýšlím nad tím, proč je najednou tak jiná.
”Cítíš se živěji, poté co jsi použila svou schopnost?” Dojde mi najednou důvod toho proč se možná chová, tak jak se chová.

Nervózním pohledem těkám po místnosti. I když jsem věděla, že tu má být Lucian, když jsem ho spatřila na vlastní oči, znovu mi srdce strachy vynechalo tep či dva. Opatrně - budu se tvářit že to bylo ze strachu abych ty dveře nerozbila pouhým použitím - jsem dovřela dveře, než jsem se udělala dva kroky do místnosti. Lucianovo vykání mě překvapilo. Nikdy mi nevykal. To by totiž znamenalo jednat se mnou s respektem. A on mi od začátku dával najevo, že u něj nemám ani špetku respektu, obdivu, či čehokoliv pozitivního, co se ve slušné společnosti čekalo. Byla to tehdy tvrdá pilulka na spolknutí, a proto jsem si teď ihned všimla toho, že použil uctivou verzi promluvení. I samotná slova byla prazvláštní, protože věděl, že jsem na výběr neměla. Netušila jsem, co se děje, a tak jsem se rozhodla improvizovat a hrát jeho hru.

Předvedla jsem opatrné nepatrné pukrle, co by někdo nezkušení nerozeznal od toho správného. Ale hádám, že tady v těchto prostorách by to správné pukrle stejně vzbudilo jen překvapení a nepochopení. A tohle se mi zdálo jako správný kompromis pro ženu, co jí Lucian vyká a zatáhl jí na takové místo.

"Samozřejmě, že jsem přišla. Vyrazila jsem hned, jak jsem se o tomto... setkání dozvěděla," odpovím mu trochu rozechvělým hlasem, když si už pro jistotu stavím alibi, aby mě nenařkl opět z toho, že kvůli mě musel zbytečně někde čekat. Nejistě se rozhlédnu po vetešnictví a pohled mi padne na muže, který sebou trhne, když jej Lucian osočí z úskoku.

Raději na to nic neřeknu a jen mlčky stojím těch několik kroků od dveří. Bezpečně daleko od obou mužů. Nejistá, co se pro mě chystá. Když pokyne k vitrínám, s lehce tázavým pohledem se obrátím k vitrínám. Netuším, zda je to řečnická otázka, nebo ne, ale uvítám možnost se na něj chvíli nedívat. Přejdu k vitrínám a začnu si věci v nich prohlížet. Jeho otázka mě zaskočí a kroky mým směrem mě vyděsí. Urputně se snažím se na něj nedívat. Jeho úsměv dravce, co krouží nad obětí, mi vytanul před očima i tak dost barvitě.

"Nejsem v marnivé náladě, abych se poohlížela po špercích," odpovím opatrně po pár dalších krocích. Téměř bych přísahala, že musí i ten prodavač slyšet moje srdce zběsile bít.

"Ale zajímavých kousků tu majitel rozhodně má. Jen, co je pravda. Musela bych je mít v ruce, abych vám to řekla přesně, ale tento modrý prsten, tyto červené náušnice a nebo tento třpytivý prsten se mi zdají pravé..." pokračuji vzápětí o něco rychleji a prstem ukáži na několik míst pod vitrínou, abych jeho pozornost odvrátila od té prapodivné otázky, co mi položil po té. Nevím, co ode mě na to chtěl slyšet! Chtěl mě ponížit, že si nemohu koupit šperk a on ví proč? Hraje tady nějakou maškarádu na toho muže? Odhodlaně koukám do vitríny a jsem opět vděčná za svou kápi, a tak ani do strany na Luciana nevidím.

U všech andělů strážných, co mi ještě zbyli, co se to tady dělo?

Jak bych si mohla nevšimnout toho, jak pod mým dotekem ztuhnul, jak jeho srdce začalo být jako splašené a jak zadržel dech? Jeho tělo bylo teď celý můj svět a já ho vnímala mnohem lépe než svoje vlastní. Snad proto jsem pak nebyla schopná však se odtáhnout, když jsem mu chtěla opravit tu ruku. Ovšem, netušila jsem kolik z toho panikaření má na vině jeho minulost. Sama bych si spíš tipla, že bojuje spíš s podstatou léčení a tím, kdo se ho dotýká. Nedokázala jsem si představit, že bych mu mohla jakkoliv připomínat jeho trýznitele. Vždyť byl víc než schopný mě ve fyzickém souboji porazit.

Vytlačím jeho pochybnosti z mojí hlavy a soustředím se na poraněná místa. Cítím v zátylku díky instinktu jeho pohled, ale nezvednu k jeho obličeji tvář. Nechci ji vidět, nepotřebuji ji vidět. O tu teď nejde...

"Není to v pořádku," namítnu prudce. "Málem jsem ti ublížila." Zamračím se na svoje ruce, co je odtáhnu od obličeje, než unaveně vydechnu. Zní to na pokraji vzlyku. Polknu a zaženu ten těžký knedlík v krku.

Griši schopnosti jsou nebezpečné. A ty jsi smrtička. Je důvod, proč se nesmí jen tak halabala používat tyhle schopnosti na léčení, když nemáš pořádný trénink. A ty, huso blbá, jsi ho málem zabila, protože jsi měla v prvních dvou pokusech štěstí.

Nadávám si mlčky v duchu. Vnímám teplo ohně intenzivněji, slyším jeho srdce jasněji, předměty v místnosti jsou zřetelnější a já mám po dlouhé době pocit, že skutečně žiju. Rozhlédnu se po místnosti a vnímám ten nový pocit někoho, kdo žil v šeru a najednou se rozsvítilo světlo a on skutečně vidí a cítí. A pak promluví Kristopher a já se na něj s mírným trhnutím podívám. I rysy v jeho obličeji jsou jasnější, emoce zřetelnější. Cítím jeho nervozitu a obavu. Automaticky a rychle se na něj usměji.

"Ne, jsem v pořádku.. Jen... jen jsem se lekla. Nic mi není. Ukaž, pomůžu ti s tím. A pak můžeš donést sníh z venku, co ty na to, Krisi? Rozmrazíme další vodu, doplníme do vaků a můžeme si pak ještě dneska pořádně odpočinout. Potřebujeme to oba dva. A musíme si užít to, že tentokrát se netěsníme ve zmrzlé jeskyni a máme ten příjemný oheň. Zdá se mi to, nebo je skutečně poznat, že tentokrát používáme jiné dřevo? Trochu... aromatičtější?" slova ze mne plynou samovolně, rychle a plynule. Sama tomu nerozumím, ale mám potřebu mluvit, jako kdybych příliš dlouho držela bobříka mlčení. "Ach, promiň, mám ledové ruce, že? Myslím, že je to tím, že jsou používala sílu. Snad jen moji bohové tuší, jak to funguje. Nemám zdání, ale asi by to vysvětlovalo, proč se říká, že má někdo ledové ruce jako smrt, ne? Jakože jsem smrtička - Haha... Teda. Pardon, tohle asi ještě není vtipné. Promiň. Už mlčím..." Utnu se násilím, protože bych žvatlala dál. Nechápala jsem, co se to se mnou děje. To jsem byla... opilá? Ale alkohol jsem žádný nepila! Snad jen, že bylo fajn... že jsem. A že jsem si nemusela na nic hrát. Mohla jsem mluvit o své podstatě s jiným člověkem nahlas, aniž bych se musela ohlížet přes rameno. Byli jsme tu na míle daleko sami. A pro jednou to nebyla děsivá myšlenka.

”Opovažte se mně podvést. Věřte mi, že jsem velice pomstychtivý a opravdu si to vychutnávám.” Varuji muže se kterým vyjednávám ohledně něčeho po čem opravdu toužím. V té stejné chvíli se na dveře ozve zaklepání a má drsná maska na chvíli zmizí. Neboť mi je jasné, kdo sem jde. Muž si naštěstí hledí svého, zřejmě se mu ulevilo, že svou pozornost nemířím plně na něj, ale dveřím do kterých vstoupí má drahá investice.
”Přišla jste. To je dobře.” Je mi jasné, že neměla vůbec na výběr, protože jsem pro ni nechal poslat své nejlepší muže.
Nacházíme se v pofidérním vetešnictví. Zrovna jsem dával něco do opravy, něco co je pro mě velmi důležité a byl bych opravdu nerad, kdyby se tomu něco stalo. Proto tu také čekám a dohlížím na jeho práci.
”Nebyl jsem si jist, jak dlouho to bude trvat. Říkám si však, jestli mně už náhodou neokrádají o můj drahocenný čas.” Druhá věta je myšlena tomu muži, který s sebou ošije.
To je dobře. Jen ať se mně bojí.
”Co říkáte na jeho zboží, přijde vám něco z toho pravé.” Pronesu a ukážu směrem na vitrínu se šperky. Sám nevím, proč něco takového po ní chci. Přijde mi to jako dobrá zábava. Líbí se mi jejich strach. Je to jako droga, kterou se živím.
”Líbilo by se vám snad něco?” S tím se k ní vydám líným krokem kocoura, který dostal chuť si hrát s myškou.

Kývl jsem hlavou v souhlas a začal tak něco, co snad nejde ani popsat slovy.
Pod jejím dotekem jsem ze začátku ztuhl a na chvíli přestal dýchat. Zavřel jsem oči ze strachu, co bych uviděl. Na chvíli jsem se nořil v hlubinách vzpomínek. Všechno ve mně křičelo, abych se od ní odtáhl.
Stálo mně to spoustu sil, ale zvládl jsem to po chvíli ignorovat. Obzvláště, když jsem začal postupně cítit úlevu od bolesti.
Dělá to, aby mi pomohla. Uklidňoval jsem se touto myšlenkou a pomalu se nadechl. Nebylo to už tolik bolestivé.
Otevřel jsem pomalu oči a upřel na ni svůj pohled. Byla tak blízko a zároveň mi přišla, že je vzdálená na míle daleko. Byla na dosah mé ruky, mohl bych se jí dotknout. Pohladit ji po tváři… Neudělám to však. Moje vlastní představy mně zaráží. Nechápu, proč jsem nad něčím takovým vůbec přemýšlel. Na sucho polknu a cítím se najednou tak neskutečně hloupě. Jako ten největší zloduch. Ano, je to žena. Je to krásná žena a je tak blízko.
Na něco takového je špatné myslet. Utnu jakékoliv další představy. Stále bojujeme o život. Ještě jsme se z této země nedostali do bezpečí a kdo ví, zda budeme někdy v bezpečí. Jakékoliv myšlenky směřující jinam se rovnají nepozornosti a to by nám mohlo ublížit.
Navíc zatraceně nejsem jako ten, kdo ji chtěl znásilnit. Vždyť jsem ji zatraceně před nějakou dobou považoval za nepřítele.

Utopen ve svých myšlenkách mi až pozdě dojde, že je s ní něco špatně. Uchlácholil mně dokonce i její úsměv. Kdybych si toho všiml dřív, tak bych jí zakázal, aby mi tu ruku ošetřovala. A o tom právě mluvím. Už se to nikdy nesmí opakovat.
”Neomlouvej se. To je v pořádku.”
Proč jí zdobí úsměv a její oči jiskří životem? Zmateně na ní hledím a nevím, co bych měl udělat.
”Jsi v pořádku? Mohu pro tebe něco udělat?” Tohle je celé pro mně nové. Nechci jen hloupě sedět a tak se rozhodnu raději opět si obvázat ruku, což mi samozřejmě moc nejde.
Kdyby se tu objevil nepřítel, nejsem si jist, jestli bych ji zvládl ochránit.

"Touché," vydechnu. Ne, takové příběhy nebyly žádné. Jedno z mála témat, o kterém lidé raději ani nelhali. Ale pak si uvědomím, v jaké společnosti jsem, a tak, abych je neurazila tím, že používám slovo, co možná neznají, plynule pokračuji. "To máte pravdu. O tom jsem neslyšela."

Pohled více-mluvné gorily mě ujistí, že jsem zpochybnila východ samotného slunce touto hloupou otázkou. Odvrátím od něj pohled a dále se nevyptávám, protože mě najednou přepadne nemilá představa, které jsem se podvědomě bránila celý týden. Co když už je Hamlet po smrti? C když jsem zavinila jeho smrt? Pod pláštěm zoufale propletu svoje ruce a drtím si je pevným stiskem.

Netuším, co ta poznámka o čerstvém vzduchu má znamenat, ale jsem si jistá, že tam kam jdeme, nebude vzduch vonět po přírodě a po čerstvosti. Když budu mít smůlu, tak bude čpět akorát tak čerstvou mrtvolou. A na tu jsem teda pořád nebyla připravená. Další představa mrtvého Hamleta mi sebrala veškerou vůli se vyptávat. Pokračovala jsem tedy mlčky a přála si, aby to byla cesta dlouhá, ale zároveň taky krátká. Ať už to mám za sebou, ale vlastně ne. Ach...

Ulička, do které mě vedou, najednou zažene představy o mrtvém muži s příjemným hlasem. Místo toho se objeví představy o mojí vlastní smrti. Polknu a ruce se mi pod pláštěm roztřesou. Opět se mi v hlavě rozezní hlas hysterické matky, která mě přesvědčuje, že jsem něco udělala špatně, že jsem Luciana nějak naštvala.

Navždy zapomenutá jako jedno tělo z mnoha... Oh, bohové! děsím se představy mé mrtvoly pohozené do řeky a její následné dopravení na anonymní smrťákův vor. To se nesmělo stát, měla jsem takové plány!

U dveří otálím. Nechápavě se na ně podívám, když zaklepou na dveře a pak mi řeknou, že mám jít dovnitř. Vždyť ta stavba stojí jen na magické slovíčko! Zamrkám a zoufale doufám, že řeknou, že si ze mě utahují. Ale když se po dlouhých několika vteřinách ticha nikdo nesměje, znovu polknu, opět o stupeň poblednu a rozechvělou rukou se opřu do zchátralých dveří té barabizny. Nevím, zda jsem ráda že ty gorily zůstávají venku, nebo ne. Ale stejně jako Dante se nemohu otočit, ale teď už musím vstoupit do pekla. A abych neskončila jako jeho milá, nesmím se ani jedinkrát otočit zpátky...