Andor.cz - Dračí doupě online

Lehce se zamračím, když prohlásí, že chce moje svolení. Copak jsem jeho felčar, nebo vedoucí oddílu? Proč bych mu měla dávat svolení, když je to on, který nás vede ven z téhle pekelně zmrzlé pustiny? Nedává mi to příliš smysl. Obzvlášť, když zpozoruji, jak je z toho celý nesvůj. Copak mu chybí příkazy a rozkazy? Neumí se lovci sami rozhodovat? Já mu nemůžu dělat kapitána, nebo jaké hodnosti to vlastně mají! Neumím si ani věci rozhodnout ve vlastním životě, natož v cizím! Neuklidní mě ani to, jak se pak usměje, když s ním vlastně souhlasím. To celé mi připadá jako varovný signál pro něco... nevím co.

"Ano, něco v tom smyslu. Hlavně budeš mít víc sil. Léčení, i to, co provádí griši, musí stát zákonitě energii. Hádám, že to nevyčerpává jen nás, griši, ale i pacienty. A já si vážně myslím, že by ses neměl přepínat, nebyl to jen škrábanec..." odvětím vážně. Snad o něco vážněji či odtažitěji, než jsem plánovala.

"To je překvapivě harmonická představa," odkývu mu opatrně jeho vizi posmrtného života. Opět vidím, jak ho cosi rmoutí. A já nevím, zda se mám ptát. To ho nejspíš vyděsilo tak to setkání s medvědem, uvažuje o životě a smrti... Určitě... Snad... Přemýšlím, že bych se zeptala, ale bojím se jeho odtažitosti, aby zase naše soužití nepodusil dalším dlouhým mlčením.

Jediné co vím, že moje slova občas pomohou. Sice netuším, co je tím klíčem, ale když spatřím jeho trochu rozpačitý výraz, který utnul jeho tonutí v jakémsi rybníku trýzně, vím, že jsem udělala aspoň něco správně.

"Dám si na sebe pozor. Když budu cítit, že toho je na mě moc, přestanu," ujistím jej a konejšivě se na něj pousměji. Pravda, jde to trochu ztuha. "Cítím se ale plná síly, tak toho využijme. " Pobídnu jej. "Ale... jestli nechceš, nebo se ti to příčí... Je to v pořádku. Mohu ti tu ruku aspoň převázat, když mi řekneš, jak to udělat lépe. Nebudu se zlobit." Dojde mi, co by mohl být ten problém pro něj...

”Já… nechci, aby to bylo rozhodnuté. Já jen žádám tvé svolení, ale zřejmě mi to moc nejde.” Dlouze si povzdechnu. Záleží mi na jejím rozhodnutí. Toužím po tom, aby s tím byla v pořádku. Neskutečně se to ve mně totiž pere. Touha být tu pro ní a splnit svoje slovo, proti duchovní výchově. Cítím, jak obojí na mně tlačí a já si přijdu uvězněn mezi dvěma mlýnskými kameny a ona je jediná, kdo je schopna to zastavit.
Neskrývám na sobě zoufalství, které prostupuje celým mým bytím.

Přemýšlí nad tím. Dojde mi úlevně a já se mohu opět nadechnout.
”Ano, souhlasím. To co říkáš je rozumné… myslím, že se říká něco na způsob ráno moudřejší večera?” Uleví se mi konečně a na tváři se mi na chvíli objeví úsměv.
Je to naprosto pochopitelné, že se bude ptát a já se na tuto skutečnost snažím navyknout. Zároveň se zkouším ptát zpátky.
”Ano, máme konkrétní strom, ale nemusí se konkrétně pohřbívat u něj… Jmenuje se Djel. Je všudypřítomný, každý strom je sním skrz kořeny propojen. Je v podzemí v celé své své kráse. Vidíme jenom jeho zlomek, protože by to naše mysl nebyla schopna zpracovat.” Víra v našeho Boha mně pomohla to všechno překonat. Děsí mně představa, že bych jej zradil. A hluboce doufám, že tím, že jí pomáhám jsem to už neudělal.

Na sucho polknu ta myšlenka mně neskutečně ničí a já nemám sílu ji zahnat někam do ústraní.
Opět mně však zachrání její hlas. Rozpačitě se na ní podívám a chvíli přemýšlím nad tím, co mi to vlastně říká.
”Dobře.” Následně se však zarazím, není to kvůli však kvůli její žádosti o to, abych se svlékl. ”Neublíží ti to? Už jsi mně předtím léčila a dostala z toho nejhoršího. Nerad bych, aby se ti z toho udělalo špatně.” Nestojím za to. Poslední si raději pomyslím v duchu. Na mé tváři se zračí starostlivost. Už se tolik nebojím jejich schopností. Mám z nich samozřejmě stále neskutečný respekt, ale už je nevnímám tolik s odporem.

Ophélie

”Šéf už čeká.” Pronesl stroze mladší z mužů, který následně zaujal pozici na pravé straně, mezitím co ten starší si stoupl k tvé levé a ty jsi tak byli mezi nimi, jako šunka v sendviči.
Už z pár setkání ti bylo jasné, že ani jeden z nich nejsou moc hovorní a jsou věrní plně svému šéfovi.
Ve všech případech to byli právě oni, kteří se objevili hned na scéně, když na cíl zabrala droga. To oni pomáhali Lucianovi dostat potřebné informace z cílů.

Vypadá to, že se rozhodli jít pěšky, takže máte ještě nějakou cestu před sebou.
Možná by se ti povedlo z nich dostat, co se stalo s Hamletem. I když to ti možná za chvíli prozradí sám Lucian osobně.

Všímáš si, že když se na ulici někdo objeví tak poté co vaši trojici spatří, hlavně ty dva, rozhodnou se jít po jiné straně nebo vytvoří patřičný odstup, celkově se jim snaží nějak nepřekážet.
Oba totiž mají na oblečení viditelně daný znak, kterým jasně říkají svou věrnost. Je ti jasné, že Lucianův gang není v tomto městě jediný, ale díky Ďáblovi se stali nejznámějšími a poměrně nejbohatšími. Jeden by i řekl, že mu patřilo samotné město. Kdo ví jestli to byla skutečně pravda. Luciana, jak se mu s oblibou říkalo Ďábel z Barelu, předcházela pověst a jemu to tak vyhovalo.

Jakkoliv je to pro mě necharakterické, učím se mlčet. Tentokrát protože se mi zdá, že Kristopher by mohl chtít ještě něco dodat. Jsem mírně překvapena, že jsem měla pravdu a Kristopher opravdu pokračuje. Já mezitím upíjím kávu a dojídám večeři. Nepřestávám jíst, i když mi začne vysvětlovat svoje důvody. Musím v duchu přiznat, že to je mnohem spletitější a důležitější než holá praktičnost, kterou jsem mu přisuzovala.

"Zní mi to jakože je to rozhodnuté," odtuším a podívám se na něj přes hrnek s kávou. Zvažuji jestli opět nenechám fungovat mlčení, ale nakonec pokračuji.

"Je to pro tebe důležité a já uznávám, že je zbytečné nechávat ho ležet tady ladem. Ale přijde mi jako pošetilost se tam škrábat teď na sklonku dne, když máme po celodenním cestování. Takže pokud souhlasíš s tím, že počkáme do zítra, než se tam vrátíme a zužitkujeme jej, tak ti s tím klidně pomohu," pokračuji s pokrčením rameny a odložím prázdný hrnek dál od sebe. Nejsem sice nadšená z toho, že budeme vyvrhovat a zpracovávat medvěda, ale nejsem proti, aby jeho smrt byla k užitku.

"Máte nějaký konkrétní strom, u kterého máte být pohřbení?" zeptám se ho zvědavě, ale doufám, že ne dychtivě, ale uctivě.

"Pokud jsi dojedl... podívám se ti na ta zbývající žebra a ruku," nabídnu mu. A maličko zaváhám. "Bylo by lepší, kdybych ti mohla sundat tu košili, slibuju, že nebudu zírat, ani se na nic dalšího ptát. Jen se lépe orientuji, když ... vidím, co opravuji a taky ti tu díru na košili budu moct pak zašít." Podívám se na něj vážně, protože vím, jak citlivé téma to pro něj je. "Ale pokud ti to je příliš nepříjemné, pokusím se to udělat bez toho..."

*Žádné zprávy jsou dobré zprávy. Žádné zprávy jsou dobré zprávy. Žádné zprávy, jsou dobré zprávy…* opakuji si v duchu, když prohlížím denně noviny. Otec byl mírně překvapen mým zvýšeným zájmem o dění ve světě, ale usoudil, že to není nic, co by mladé dámě uškodilo, byť se od ní příliš mnoho moudrosti nečeká. Matka mi přitom neopomněla připomenout, že na dámu se sluší se hlavně usmívat a kývat hlavou. Hlavně muže nikdy neponižovat třeba tím, že bych věděla víc než on. Tyto její poučky mi přišly hloupé, neboť jsem věděla moc dobře, jak se mám ve společnosti chovat. A o to víc mě mrzelo, že jediný slušný muž – no dobře nevím co Ďáblovi provedl – se kterým jsem v poslední době mluvila byl Hamlet. A po něm se slehla zem…

V polovině týdne mi začalo být divné, že se Ďábel z barelu nerozhodl pro mě poslat. Normálně bych touto dobou u něj byla už podruhé nebo potřetí, aby mi dal další práci, anebo aby mi povyprávěl, co se poslednímu cíli stalo. Dodnes nevím, proč přesně to děla. Předpokládala jsem, že je to nejspíš proto, aby mě děsil tím, čeho je schopný, abych neměla chuť jej nikdy podrazit, anebo se jen bavil tím, jak jsem bledla při některých praktikách. Jednou, když jsem se večer připila a ležela pak dlouho v posteli mě napadla i myšlenka, že to dělá možná prostě proto, protože to nemá komu říct. Mohl by být Ďábel z Barelu osamělý? Tuto myšlenku jsem rychle zavrhla dalšího rána, protože on nebyl někdo, kdo by cítil emoce, ani neměl špetku soucitu, tak jak by vůbec mohl toužit po souznění s duší jiného člověka? Proč by měl chtít pochopení?

Byla jsem mírně nervózní z toho, že se ještě neozval na konci týdne. Ovšem byla by to jen taková otravná, ale nepříliš výrazná myšlenka, kterou bych snadno zapudila, nebýt mých rodičů. Přišli mi naprosto teatrální – a ne tím dobrým způsobem! - jak se vymlouvali i ze společenských akcí, aby nemuseli mimo dům, protože co kdyby je Ďábel z Barelu zabil! Ale nemělo cenu jim vysvětlovat, že nemá pro to důvod. Dokonce jsem jednou použila i jeho vlastní slova:

„… Sám mi to naposledy říkal, že jsem dobrá investice a on nemá důvod mi uškodit, dokud se prokážu užitečná. A já užitečná jsem, takže k čemu by mu to bylo, kdyby vás zabíjel?“

Jenže rozum nevládl už dlouho naší domácnosti. Matky hysterie, s níž se potýkala již od mého mládí, se prohloubila a několikrát denně jsem se s ní musela pouštět do debaty, kdy mě téměř vyslýchala a co hůř i obviňovala, že jsem něco Lucianovi provedla a on je teď uražený! Pche! Copak by se dal ďábel urazit? Rozhodně by trucovitě neseděl v pokoji a nepsal zhrzené dopisy. Pomsta by na sebe nenechala čekat, to jsem věděla s železnou jistotou. A navíc, já věděla, že jsem nic neprovedla… Nebo snad ano? O onom zaváhání jsem se doma raději ani nezmínila. Matka byla hysterická už tak, že jsem trávila víc času v divadle než přes den v domě. Za což jsem si dnes ráno taktéž vyslechla několik výtek.

„Jak že mě nenajde? Matko, kdyby chtěl, najde mě i na druhém konci světa! A není to tak, že bych se schovávala, jen pracuji! A on ví moc dobře, že když nebudu tady, jsem nejspíše v divadle!“

Její ječivé obviňování způsobilo, že i otec vyšel ze své pracovny, aby nás mírnil. Jeho starost o to, co si o nás pomyslí sousedé jen přilil další olej do ohně, protože mi matka vzápětí neopomněla vyčíst i to, že trávit tolik času v divadle se též nesluší. Určitě si o mně už tam lidí musí šuškat!

*Ještě chvíli a nebudeš se muset bát, že tě zabije Lucian!* křičela jsem vztekle v duchu, ale nepřemohla jsem se na to, abych to skutečně řekla. Sama jsem se lekla už i toho, že jsem si něco takového pomyslela, jakkoliv daleko to bylo od skutečného činu. Utekla jsem do svého pokoje s pláčem a po zbytek dne jsem si četla, aniž bych vůbec vnímala byť jednu řádku textu.

Když přišli Lucianovi muži, matka mě na to promptně upozornila. A neopomenula mi ještě přes dveře mého pokoje říct, ať si pospíším, ať jej nenechávám čekat. A ať pro Boha samotného udělám naprosto vše, co řekne. Nechci přece, aby se mým drahým rodičům cokoliv stalo…

„Omlouvám se za zdržení, rychleji to nešlo,“ řeknu tiše k těm mužům, když vyjdu z bytu k nim. Matce i otci, kteří mě celou cestu bytem pozorovali, jsem se nepodívala do tváře. Nemusela jsem si ani nanášet vrstvy pudru, abych vypadala bledší. Když jsem se dneska viděla s tou černou parukou v zrcadle, než jsem odcházela, vypadala jsem bledě jako duch. Vlastně jsem se tak i cítila. Naprosto bez života a radosti v něm. Pokusila jsem se veškerou sebelítost schovat za masku neutrálnosti a lhostejnosti. A tak jsem si přehodila přes hlavu kapuci a bez zbytečných otázek jsem se vydala s těmi muži.

Ophélie

Uběhl týden, kdy po tvé přítomnosti netoužil Ďábel z Barelu. Týden kdy se v novinách neobjevil očekávaný článek s fotkou muže, kterého si mu naservírovala do pasti. Neměla si nejmenší tušení co se tam poté, co jsi odešla, stalo.
Zároveň bylo naprosto zvláštní, že tě hned po dvou dnech k sobě nevolal s dalším úkolem či jen kvůli tomu, aby ti dopodrobna popsal co udělal tvému cíli.
Občas se jednalo poměrně méně nebezpečné věci. Jako to když jednoho chlápka svlékl do naha a zamkl jej v jedné místnosti s mužem, následně je vyfotil a vydíral ho těma fotkama. Ten chlap nesnášel homesexuály a nejraději by je všechny vymýtil. Ty fotky by mu zničili celou reputaci. Samozřejmě, že udělal všechno pro to, aby už neexistovali.
Mohla si jen doufat, že se podobně zachoval k drahému Hamletovi

Nebyla si jediná, kdo cítil neklid z toho, že se Ďábel z Barelu nezajímá. Tvoji rodiče byli neskutečně nervózní. Báli se vycházet ven, jako kdyby snad čekali, že by je mohl zamordovat v postranní uličce. Nikdo si nechce znepřátelit Ďábla z Barelu a tobě se to možná podařilo.

Jenže uběhl týden a před vašimi domovními dveřmi se objevily jeho lidi, kteří si pro tebe přišli.
Opět zatoužil po tvé přítomnosti a otázkou je zda za to být ráda či nikoliv.
Půjdeš s nimi dobrovolně?

”Ano, udělal.” Pronesu naprosto vážně, div při těch slovech nestojím v pozoru.
Chránit ji a dopravit do bezpečí je mým posláním. Udělám vše pro to, abych nezklamal.
Nebudu se jí přiznávat s tím, že jsem vlastně rád za to, že si zvolil jako cíl mně. Není to kvůli praktické myšlence, že mně díky své schopnosti může dát zase dohromady.
Já jsem na bolest už poměrně zvyklý.
Opět se dám raději do jídla. Snažím se soustředit na každé sousto. Na chuť obzvláště u kompotu, který mi přijde naprosto dokonalý. Což mi na okamžik vyčaruje na tváři úsměv. Nejsem si jist, zda to je tím, že jsem jej dlouho neměl nebo to je tou změnou vůči tomu, co normálně jíme.

Ah… jako kdybych zapomněl… Její přístup je naprosto pochopitelný, vzhledem k tomu, že nezná všechny naše zvyky. Nemluvě o tom, že má vlastně pravdu ohledně toho to nechat na další moudřejší den.
”Dobře. Dává to smysl.” Usrknu trochu kávy. Rozhodnu se jí svěřit s tím, proč jsem vůbec začal ono téma.
”Chci to udělat kvůli tomu, aby jeho smrt nebyla zbytečná. Kdybych totiž zemřel já, tak bych byl s určitou pravděpodobností pohřben do země ke kořenům svého boha.” Nejsem si však úplně jist, zda-li by něco takového pro mně Shae udělala. Rád bych tomu však věřil.
”Nikdy jsem nelovil pro zábavu, ale protože to vždycky bylo nevyhnutelné.” Potřebuji, aby to pochopila. Aby rozuměla tomu, že ji žádám o svolení. Dal jsem Shae slib, který mně váže k tomu ji dostat, co nejdříve k civilizaci. Uctít mrtvého medvěda je zdržení a já potřebuji vědět, zda s tím souhlasí.

Nakrčím nechápavě obočí a pobaveně potřesu hlavou. Dál to ale nezpochybňuji. Asi to má co dělat s tím, že přežil napadení tím vražedným medvědem. Možná to u mužů funguje nějak jinak než u žen. Já bych asi byla rozklepaná. Ale kdo ví. Zjišťovat to rozhodně nechci. Všimnu si jeho bezradnosti, co se týká otvírání dveří a hned se nabídnu, že ty dveře otevřu.

"Oheň dneska mohu rozdělat já," nabídnu se, když mi dojde, že ani další věci pro něj nebudou s jednou rukou jednoduché. Odložím si vak s věcmi stranou ke stěně a pak se pustím do připravování ohniště. Když se nemusím vláčet se všemi věcmi, dýchá se mi o něco lépe. Práce přípravy ohniště mi jde docela od ruky. Kristopher se vrátí ze svého lovu se zavařovací sklenicí zrovna když se plamínek začne měnit v řádný plamen.

"Skvělé, myslím, že nám změna od sušeného masa prospěje," pousměji se na něj mírně. Ruce již natahuji k ohni, abych si chladné ruce prohřála. Teplo mnou příjemně prostupuje a já trochu relaxuji po tomto náročném dni. Sleduji, jak na stůl vyskládal několik konzerv a sušeného masa. Snažím se přemlouvat k tomu, abych začala připravovat věci na spaní, ale cítím se až příliš příjemně sedíce takto u ohně a chvíli se jen koupající v tom příjemném teple, až si sundám už i jednu vrstvu oblečení. Navíc nohy odpočívají po celodenním pochodu.

"Tak to bývá, bereme tyhle věci za samozřejmost. Ukaž," souhlasím s ním a převezmu od něj nádobu s kávou. "Ale neboj, dáme si trochu té kávy, najíme se a pak se ti podívám na tu ruku a spravím ti ji."

Připravíme tedy kávu a večeři. A já se přistihnu, že nežvýkám s nechutí, ale že mi jídlo docela přijde vhod. Příliš se nad tím nepozastavuji, mám skutečně hlad. A kompot je naprosto lahodný po několika dnech na sušeném mase. Pohlédnu na Kristophera, když začne tak obřadně mluvit. S úsměvem dokoušu sousto v mých ústech, polknu a potřesu hlavou.

"Já nevím, jak ty, ale já to skóre už přestala počítat," pronesu lehce rozverně. Jídlo a chata mi vážně sedli, protože se cítím v lepší náladě. "Navíc, vím, že ty bys pro mě udělal to samé, kdybych tam místo tebe byla já." Pokrčím rameny. Opravdu po něm nechci žádné sliby oplácení této laskavosti. A samotnou mě překvapí, jak jsi sem jistá tím, že by taky udělal naprosté maximum, aby mě zachránil, kdyby to bylo opačně.

Pak pokračuji v jídle dokud se nezeptá na toho medvěda. Přijde mi trochu zvláštní, že mi tu otázku pokládá, ale nechci se v tom šťourat. Mám pocit, že by to byl tenký led, na který bych vstoupila, kdybych se na to ptala. A já nechtěla do dnešního večera vnášet žádné rozmíšky. Upiji z kávy a skutečně si užiju teplý kofeinový nápoj. V rukou pak svírám ještě chvíli hrnek, jak si užívám to teplo, co poskytuje.

"Nevím, jestli to potřebujeme. Říkal jsi, že cesta by měla být už jen čtyři dny, ne? Jídla je tu snad dost a kožešin máme víc než dost," pokrčím rameny nad touto tématikou. "Ale jestli si myslíš, že je to potřeba, tak se tam můžeme vrátit. Ale bylo by lepší, kdybychom to nechali na zítra. Určitě nikam neuteče a v tomhle mrazu by se maso nemělo zkazit do zítra. A ty si potřebuješ odpočinout. I když ti tu ruku vyléčím, myslím, že bude lepší ji příliš nenamáhat. Tak jsi to říkal i ty mne, ne? Navíc, kdo ví, kdy zase najdeme další chatku na klidné vyspání se. Měl bys to využít."

”Já ehm… jsem na živu…” Jako kdyby to snad mělo vysvětlit moji energii. Po pravdě si nejsem sám vůbec jistý, proč tomu tak je.
Nicméně když se pokouším otevřít uvědomím si, že to s jednou rukou jde opravdu na dvě věci. Nemluvě o následném rozdělání ohně, kde by se mi hodila druhá ruka. Takže to co jsem pokaždé dělal, nechám na Shae a rozhodnu se být užitečný tím, že půjdu prozkoumat jak na tom jsou zásoby.

”Něco tu mají.” V ruce držím zavařovací sklenici, kde se nachází ovocný kompot. Naprosto skvělá změna oproti konzervám, kterými jsme se doposud živili. Samozřejmě jsem zde našel i něco jiného než pouze tu jednu zavařeninu. Opět pár konzerv, sušené maso a suchary. Z čeho jsem měl asi největší radost byla káva, která nám už před dvěma dny došla.
Posadil jsem se k ohni a pokoušel se to otevřít. Což se bohužel neobešlo bez toho, že jsem s tou zraněnou rukou blbě pohnul a tak jsem toho raději nechal.
”Nikdy jsem si nemyslel, že tu ruku tolik potřebuji.” V mém hlase je znatelná frustrace, když ani tak jednoduchou věc nejsem schopen udělat a nechávám to opět na ní.
Všímám si však, že ač je na ní vidět únava a vyčerpání, tak mi přijde že je v této chvíli víc naživu než za posledních pár dnů. V jejich tváří se objevila barva a prostě působí zdravějším dojmem. Dokonce se mi zdá a to si nejsem jistý, zda-li je to tou změnou večeře, tak má větší chuť. Jako kdyby snad to, že mně vyléčila, svým způsobem vyléčilo i jí.

”Nepoděkoval jsem ti a chtěl bych to napravit. Zachránila si mi opět život a já jsem tvým dlužníkem.” Zním velice vážně, protože to i tak myslím. Udělám všechno pro to, abych svůj dluh splatil.
”Měl bych se pak vrátit k tomu medvědovi. Kůže z něho, stejně jako maso by se nám mohla hodit. Co myslíš?” Jsem v tomhle ohledu praktický a nejspíš působím, že mně to celé nepoznamenalo, ale vnitřně a hlavně tiše se vzpamatovávám z toho co se stalo. Byl jsem vychováván k tomu, abych svoje emoce potlačil. Správný muž nedá najevo jakoukoliv slabost.
Avšak vzhledem k tomu, kdo je, tak by mohla být schopna odhalit dle mého dýchání, že něco skrývám a že nejsem tak v pohodě, jak to na první pohled vypadá. Stačí jen ťuknou na správné místo a mohl bych se rozsypat.

"Budu opatrná," ujistím ho ještě.

Nevím, jak moc se mých schopností stále může bát, jestli vůbec, ale mám pocit, že bych to říct měla. Částečně tak připomínám sobě, že mám být opatrná. Kdybych svou sílu použila špatně, tak bych mu mohla snadno přitížit. Dost dobře jsem slyšela jeho srdce bít, abych věděla, že ho celá situace stresuje. Během práce neslyším jeho křik, ale jen jeho tlukot srdce. Je to jako metronom určující rychlost mojí práce. Když se snažím setřást mdloby, co se ke mně kradou, dojdou mi dvě věci. Zaprvé, Kristopher skutečně za celou dobu ani nepípl, což je neskutečně obdivuhodné. Vzápětí si ale vzpomenu na jeho záda posetá jizvami a dojde mi, že k této neuvěřitelné odolnosti došel nejspíš až pomocí praxe. Což mě přivádí k druhému uvědomění, jeho tep se zvolna zpomalil do klidného. Jeho bolest ustala. Tedy, tipuji to na základě jeho tepu a úsměvu, který se mu rychle rozšířil po tváři. Je to nečekaně příjemná změna jeho grimas, že mu krátce, unaveně, ale spokojeně ten úsměv opětuji.

"Pozor na-" varuji jej opatrně, když se chce zvedat do sedu. Má slova jsou ale umlčena jeho syknutím, jak se omylem o svou zraněnou ruku opřel.

Asistuji mu při hledání věcí na dlahu. Ovšem pohybuji se úsporně a s rozvahou. S lehce kyselým úšklebkem si uvědomím, že právě za takové chování by mě matka s otcem pochválili. Mlčky obdivuji, jak dokáže jednat klidně i po tom útoku před chvilkou a sám řeší své zranění ruky s chladnou logikou. Pomáhám mu jen coby náhrada za jeho nefunkční ruku. A co chvilku, když mě nepotřebuje, tak se dívám směrem k tomu mrtvému medvědovi a po okolí, jestli něco dalšího se k nám neblíží. Takže, byť jsem strhaná, jsem velmi ráda, když se opět dáme do pohybu. Krok-sun-krok se brodím tím odporným sněhem s očima upřenýma jen na Kristopherovi paty ve sněhu a občasné ohlédnutí se za nás. Udržuji stálé tempo, které Kristopher určuje, jen kvůli jisté setrvačnosti, co v sobě mám. Neodvažuji se dívat před sebe a hledat cestu k chatě. Bojím se totiž možnosti, že ji zahlédnu někde na vzdáleném kopci a moje nohy pak vypoví službu. Jenže pak najednou Kristopherovy nohy přidají a já se zmateně koukám na prázdné šlépěje před sebou. Až za ostudných několik vteřin mi dojde, že Kristopher přidal. Nechápavě zvednu oči a najdu lovcova záda s vakem, jak nyní rychlým tempem kráčí kupředu.

"Oh, paní štěstěno, zůstaň na naší straně," vydechnu unaveně, když zjistím, že chata je již skutečně, co by kamenem dohodil. Nohy se mi na chvíli zpevní a já tak zvládnu pokračoval dál k chatě. Jen teď doufám, že je chata prázdná a že tam bude nějaké jídlo. Seberu poslední zbytky mých sil a o něco zrychlím já sama, abych Kristophera nenechala jít dovnitř samotného.

"Kde se v tobě ta energie bere?" zeptám se se zavrtěním hlavy, když ho u chaty doženu.