Andor.cz - Dračí doupě online

Vidím, že ačkoliv už se mého dotyku a léčení nebojí, stále se s tím nějak srovnává. Nedokáži si ani představit, co všechno jim o grišách a jejich praktikách namluvili. Ale jestli to bylo jen trochu podobné tomu, co jsem se já jako malá dozvěděla o lovcích a tom, co grišám dělají, tak z toho musel mít noční můry minimálně pár měsíců v kuse.

"To chápu. Sama si na to celé zvykám," ujistím ho, že si nic nedělám z toho, že ještě nemá plně zformovaný názor na celý tento proces a co to vlastně znamená pro normální lidi a griši.

"Ukaž, pomůžu ti," řeknu mu, když vidím, jak bojuje s bolestí, když se snaží si sundat halenu. Snažím se vyvarovat nechtěným dotekům, a tak mu spíš pomohu se samotným přetažením přes hlavu a následně přes zraněné rameno. Pak košili hodím na zem vedle sebe. Nehodlám mu ji hned vrátit. Jak jsem řekla, bude potřebovat vyprat a zašít.

"Jenom klidně seď a kdyby to na tebe bylo moc, nebo se to nezdálo... dobrý, tak mi řekni," vydám instrukce. "Začnu žebrama... Ano?" A podívám se mu do tváře, jestli uvidím jeho souhlas, než svoje ruce opatrně položím na strany jeho hrudního koše, kde vidím už tvořící se podlitiny. Zhluboka se nadechnu, vydechnu a soustředím se pohledem na ta místa, kde mám položené ruce. Trvá to opět jenom chvíli v běžném čase, ale já mám zase pocit, že jsem strávila delikátní operací dlouhé hodiny. Stáhnu z jeho hrudníku ruce. Začnu rychle mrkat a ruce si položím na stehna a pomalu si procvičím prsty a líně zakroutím hlavou. Dostavila se zároveň vlna únavy, ale také euforie. Mám pocit, že se mi to povedlo. Opět, že jsem to zvládla.

"Asi to bude ještě citlivé, ale samotná žebra by měla být už v pořádku," oznámím mu, když se na něj zase podívám. Dokonce se usmívám. Opět se ujistím, že je v pořádku a můžu pokračovat s tou rukou. Stejně opatrně jako jsem se předtím dotýkala jeho hrudi, se dotknu dlaněmi jeho zraněné ruky. Zaostřím pohled, soustředím se a pak... Zatnu mu prsty do kůže. Naštěstí to není přesně místo zranění. Zamotala se mi hlava a já potřebovala ukotvit.

"Promiň," pustím se ho rychle a stáhnu ruce k tělu, abych mu už neublížila. "Já už... Nebyla bych přesná a nechci to ... pokazit." Vydechnu. Euforii předchozího léčení nahradilo lehké motání hlavy a vychladlé ruce, které si zmateně prohlížím. Jak se to mohlo stát tak rychle? Vždyť jsem se cítila plná energie? Jak se mohu cítit plná života, ale zároveň naprosto vyčerpaná? Rukama si promnu obličej a skoro se leknu, když cítím, jak jsou ledové.

Ophélie

Při tvé otázce ten málomluvný s sebou ošije. Za to tomu druhému se na tváři objeví úšklebek.
”Už jste slyšela, že by někdy Ďábel z Barelu nedostal to co chce?” Věnuje ti k tomu pohled ve stylu: Ach ty hloupá. Je na něm vidět, že ti k tomu nehodlá nic dalšího říct, jako kdyby jeho slova měla mluvit za vše. A tobě to otevírá nové dveře představa. Například to, jestli je možné, že už drahý Hamlet je po smrti.

”Nejdeme totiž na klasické místo setkání. A šéf říkal, že vám čerstvý vzduch jen prospěje.” S tím se odmlčel a bylo na něm vidět, že už nemá v úmyslu ti cokoliv říct.
Dál jste tedy kráčeli mlčky, než jste dorazili do poměrně ošklivě vypadající zapadlé uličky.
Šel ti z ní až mráz po zádech a v hlavě se začalo rojit spoustu představ o tom, že by tě tu mohli zabít a tvou mrtvolu pohodit do odpadků. A když by tvou pozenou mrtvolu našli, kdo ví zda by to někdo vůbec řešil a neodvezla by se jen na smrťákův vor zapomenutá.
Zastavili se u dveří baráku, který vypadal že stojí pouze silou vůle a zaklepali na dveře.
”Šéf tě čeká uvnitř.” S tím ti naznačili, abys vstoupila do jámy lvové.

”Dobře.” Nezbývá mi nic jiného než věřit, že ví co dělá a opravdu je v pořádku, když se opět pustí do léčení.
”Ne… ne nepříčí, už ne.” Zavrtím hlavou. Předtím jsem tomu nerozuměl, viděl jsem v tom něco ďábelského. Tak jak mi to bylo po celá ta léta vštěpováno. Netvrdím, že jsem tomu nějak víc porozuměl. Jen jsem se k tomu rozhodl přistoupit jinak.
Přece mi nemusela zachraňovat život. Mohla utéct do bezpečí. Neudělala to a jen díky tomu, že použila svou schopnost tak jsem tady. Je to stále sice nad moje chápání.
”Je to jiné, ano.” Zatraceně, jak jen jí to vysvětlit. Už v tom nevidím jen to špatné. Protože co když je to dar od samotného Djela? Povzdechnu si.
”Já… snažím se k tomu přistoupit jinak.” S tím se pokusím si sundat košili, což mi pochopitelně jde hůř s tou zraněnou rukou.
”Co mám dělat?” Zeptám se a vyčkávám s odhaleným hrudníkem. Měl bych se opláchnout, protože na mně ulpěla trocha vlastní krve ze zranění po kterém není jiných památek.
Dar od Djela a já mám to štěstí, že byl použit na mně.

Je to neskutečně nepříjemný pocit, když se oba dva ti hrdlořezové postaví z obou stran a já musím jí mezi nimi jako nějaký provinilec k soudu. To si opravdu myslí, že uteču? Vždyť nemám kam, ani proč. Všichni znají reputaci Ďábla z Barelu a to, co dělá těm, kteří se ho pokusí zradit. Další z děsivých možností, co vyplynou v mé mysli, je to, že možná takhle stojí, aby mě chránili. Jsem přece jen investice. Někdo stojící proti Ďáblovi, by mohl zkoušet halabala útočit na jeho... zaměstnance. Tuto možnost ale zavrhnu, protože jsem v rámci jeho organizace opravdu bezvýznamná. Tedy, rozhodně by nikdo neměl tušit o mojí existenci až na tyhle dva bijce a samotného Luciana. A jinak si dávám pozor, abych nevypadala jako já, když se líčím na tyto pracovní cesty.

I když se cítím spíše jako něco, co se najde na spodku boty a člověk se nad tím ušklíbne a zhrozí se, jak špatný to má den, jdu s rovnými zády a klidným krokem. Hraju roli statečnější a nebezpečnější ženy než jsem já. Takové, která se nechvěje, jen se co podívá na svoje společníky. I když v duchu jsem jednoznačně jako všichni ti lidé, co raději přejdou na druhou stranu ulice, když vidí, kdo proti nim jde, nemám sklopenou hlavu a nechávám pouze hloubku kápě, aby mi vrhala stíny do tváří a chránila mne.

"Dostal Lucian, co potřeboval od toho muže posledně?" zeptám se tichým hlasem těch dvou, když mám pocit, že nikdy v doslechu není. Nepatrně se ohlédnu na toho staršího, který mi přijde méně vzpurný z těch dvou. Sice jsem chtěla dodržet jejich bobříka mlčení, ale moje myšlenky se pořád vracely k Hamletovi a tomu, že o něm nemám žádné informace. "Nechci vás nějak čímkoliv ohrozit, ale tohle... mi přijde jako neškodná informace, na kterou bych se vás mohla zeptat," přidám vzápětí, protože už takhle mám nervy z toho, že se vůbec pokouším s nimi mluvit. Povzdechnu si tiše a pohlédnu zase na cestu před sebou.

"Jen jsem pořád z toho všeho nervózní a to, že dnes jdeme pěšky, mě docela překvapilo. Obzvlášť, jestli už na nás čeká..." pokračuji s upřímností, kterou si nejspíš nemůžu dovolit.

Lehce se zamračím, když prohlásí, že chce moje svolení. Copak jsem jeho felčar, nebo vedoucí oddílu? Proč bych mu měla dávat svolení, když je to on, který nás vede ven z téhle pekelně zmrzlé pustiny? Nedává mi to příliš smysl. Obzvlášť, když zpozoruji, jak je z toho celý nesvůj. Copak mu chybí příkazy a rozkazy? Neumí se lovci sami rozhodovat? Já mu nemůžu dělat kapitána, nebo jaké hodnosti to vlastně mají! Neumím si ani věci rozhodnout ve vlastním životě, natož v cizím! Neuklidní mě ani to, jak se pak usměje, když s ním vlastně souhlasím. To celé mi připadá jako varovný signál pro něco... nevím co.

"Ano, něco v tom smyslu. Hlavně budeš mít víc sil. Léčení, i to, co provádí griši, musí stát zákonitě energii. Hádám, že to nevyčerpává jen nás, griši, ale i pacienty. A já si vážně myslím, že by ses neměl přepínat, nebyl to jen škrábanec..." odvětím vážně. Snad o něco vážněji či odtažitěji, než jsem plánovala.

"To je překvapivě harmonická představa," odkývu mu opatrně jeho vizi posmrtného života. Opět vidím, jak ho cosi rmoutí. A já nevím, zda se mám ptát. To ho nejspíš vyděsilo tak to setkání s medvědem, uvažuje o životě a smrti... Určitě... Snad... Přemýšlím, že bych se zeptala, ale bojím se jeho odtažitosti, aby zase naše soužití nepodusil dalším dlouhým mlčením.

Jediné co vím, že moje slova občas pomohou. Sice netuším, co je tím klíčem, ale když spatřím jeho trochu rozpačitý výraz, který utnul jeho tonutí v jakémsi rybníku trýzně, vím, že jsem udělala aspoň něco správně.

"Dám si na sebe pozor. Když budu cítit, že toho je na mě moc, přestanu," ujistím jej a konejšivě se na něj pousměji. Pravda, jde to trochu ztuha. "Cítím se ale plná síly, tak toho využijme. " Pobídnu jej. "Ale... jestli nechceš, nebo se ti to příčí... Je to v pořádku. Mohu ti tu ruku aspoň převázat, když mi řekneš, jak to udělat lépe. Nebudu se zlobit." Dojde mi, co by mohl být ten problém pro něj...

”Já… nechci, aby to bylo rozhodnuté. Já jen žádám tvé svolení, ale zřejmě mi to moc nejde.” Dlouze si povzdechnu. Záleží mi na jejím rozhodnutí. Toužím po tom, aby s tím byla v pořádku. Neskutečně se to ve mně totiž pere. Touha být tu pro ní a splnit svoje slovo, proti duchovní výchově. Cítím, jak obojí na mně tlačí a já si přijdu uvězněn mezi dvěma mlýnskými kameny a ona je jediná, kdo je schopna to zastavit.
Neskrývám na sobě zoufalství, které prostupuje celým mým bytím.

Přemýšlí nad tím. Dojde mi úlevně a já se mohu opět nadechnout.
”Ano, souhlasím. To co říkáš je rozumné… myslím, že se říká něco na způsob ráno moudřejší večera?” Uleví se mi konečně a na tváři se mi na chvíli objeví úsměv.
Je to naprosto pochopitelné, že se bude ptát a já se na tuto skutečnost snažím navyknout. Zároveň se zkouším ptát zpátky.
”Ano, máme konkrétní strom, ale nemusí se konkrétně pohřbívat u něj… Jmenuje se Djel. Je všudypřítomný, každý strom je sním skrz kořeny propojen. Je v podzemí v celé své své kráse. Vidíme jenom jeho zlomek, protože by to naše mysl nebyla schopna zpracovat.” Víra v našeho Boha mně pomohla to všechno překonat. Děsí mně představa, že bych jej zradil. A hluboce doufám, že tím, že jí pomáhám jsem to už neudělal.

Na sucho polknu ta myšlenka mně neskutečně ničí a já nemám sílu ji zahnat někam do ústraní.
Opět mně však zachrání její hlas. Rozpačitě se na ní podívám a chvíli přemýšlím nad tím, co mi to vlastně říká.
”Dobře.” Následně se však zarazím, není to kvůli však kvůli její žádosti o to, abych se svlékl. ”Neublíží ti to? Už jsi mně předtím léčila a dostala z toho nejhoršího. Nerad bych, aby se ti z toho udělalo špatně.” Nestojím za to. Poslední si raději pomyslím v duchu. Na mé tváři se zračí starostlivost. Už se tolik nebojím jejich schopností. Mám z nich samozřejmě stále neskutečný respekt, ale už je nevnímám tolik s odporem.

Ophélie

”Šéf už čeká.” Pronesl stroze mladší z mužů, který následně zaujal pozici na pravé straně, mezitím co ten starší si stoupl k tvé levé a ty jsi tak byli mezi nimi, jako šunka v sendviči.
Už z pár setkání ti bylo jasné, že ani jeden z nich nejsou moc hovorní a jsou věrní plně svému šéfovi.
Ve všech případech to byli právě oni, kteří se objevili hned na scéně, když na cíl zabrala droga. To oni pomáhali Lucianovi dostat potřebné informace z cílů.

Vypadá to, že se rozhodli jít pěšky, takže máte ještě nějakou cestu před sebou.
Možná by se ti povedlo z nich dostat, co se stalo s Hamletem. I když to ti možná za chvíli prozradí sám Lucian osobně.

Všímáš si, že když se na ulici někdo objeví tak poté co vaši trojici spatří, hlavně ty dva, rozhodnou se jít po jiné straně nebo vytvoří patřičný odstup, celkově se jim snaží nějak nepřekážet.
Oba totiž mají na oblečení viditelně daný znak, kterým jasně říkají svou věrnost. Je ti jasné, že Lucianův gang není v tomto městě jediný, ale díky Ďáblovi se stali nejznámějšími a poměrně nejbohatšími. Jeden by i řekl, že mu patřilo samotné město. Kdo ví jestli to byla skutečně pravda. Luciana, jak se mu s oblibou říkalo Ďábel z Barelu, předcházela pověst a jemu to tak vyhovalo.

Jakkoliv je to pro mě necharakterické, učím se mlčet. Tentokrát protože se mi zdá, že Kristopher by mohl chtít ještě něco dodat. Jsem mírně překvapena, že jsem měla pravdu a Kristopher opravdu pokračuje. Já mezitím upíjím kávu a dojídám večeři. Nepřestávám jíst, i když mi začne vysvětlovat svoje důvody. Musím v duchu přiznat, že to je mnohem spletitější a důležitější než holá praktičnost, kterou jsem mu přisuzovala.

"Zní mi to jakože je to rozhodnuté," odtuším a podívám se na něj přes hrnek s kávou. Zvažuji jestli opět nenechám fungovat mlčení, ale nakonec pokračuji.

"Je to pro tebe důležité a já uznávám, že je zbytečné nechávat ho ležet tady ladem. Ale přijde mi jako pošetilost se tam škrábat teď na sklonku dne, když máme po celodenním cestování. Takže pokud souhlasíš s tím, že počkáme do zítra, než se tam vrátíme a zužitkujeme jej, tak ti s tím klidně pomohu," pokračuji s pokrčením rameny a odložím prázdný hrnek dál od sebe. Nejsem sice nadšená z toho, že budeme vyvrhovat a zpracovávat medvěda, ale nejsem proti, aby jeho smrt byla k užitku.

"Máte nějaký konkrétní strom, u kterého máte být pohřbení?" zeptám se ho zvědavě, ale doufám, že ne dychtivě, ale uctivě.

"Pokud jsi dojedl... podívám se ti na ta zbývající žebra a ruku," nabídnu mu. A maličko zaváhám. "Bylo by lepší, kdybych ti mohla sundat tu košili, slibuju, že nebudu zírat, ani se na nic dalšího ptát. Jen se lépe orientuji, když ... vidím, co opravuji a taky ti tu díru na košili budu moct pak zašít." Podívám se na něj vážně, protože vím, jak citlivé téma to pro něj je. "Ale pokud ti to je příliš nepříjemné, pokusím se to udělat bez toho..."

*Žádné zprávy jsou dobré zprávy. Žádné zprávy jsou dobré zprávy. Žádné zprávy, jsou dobré zprávy…* opakuji si v duchu, když prohlížím denně noviny. Otec byl mírně překvapen mým zvýšeným zájmem o dění ve světě, ale usoudil, že to není nic, co by mladé dámě uškodilo, byť se od ní příliš mnoho moudrosti nečeká. Matka mi přitom neopomněla připomenout, že na dámu se sluší se hlavně usmívat a kývat hlavou. Hlavně muže nikdy neponižovat třeba tím, že bych věděla víc než on. Tyto její poučky mi přišly hloupé, neboť jsem věděla moc dobře, jak se mám ve společnosti chovat. A o to víc mě mrzelo, že jediný slušný muž – no dobře nevím co Ďáblovi provedl – se kterým jsem v poslední době mluvila byl Hamlet. A po něm se slehla zem…

V polovině týdne mi začalo být divné, že se Ďábel z barelu nerozhodl pro mě poslat. Normálně bych touto dobou u něj byla už podruhé nebo potřetí, aby mi dal další práci, anebo aby mi povyprávěl, co se poslednímu cíli stalo. Dodnes nevím, proč přesně to děla. Předpokládala jsem, že je to nejspíš proto, aby mě děsil tím, čeho je schopný, abych neměla chuť jej nikdy podrazit, anebo se jen bavil tím, jak jsem bledla při některých praktikách. Jednou, když jsem se večer připila a ležela pak dlouho v posteli mě napadla i myšlenka, že to dělá možná prostě proto, protože to nemá komu říct. Mohl by být Ďábel z Barelu osamělý? Tuto myšlenku jsem rychle zavrhla dalšího rána, protože on nebyl někdo, kdo by cítil emoce, ani neměl špetku soucitu, tak jak by vůbec mohl toužit po souznění s duší jiného člověka? Proč by měl chtít pochopení?

Byla jsem mírně nervózní z toho, že se ještě neozval na konci týdne. Ovšem byla by to jen taková otravná, ale nepříliš výrazná myšlenka, kterou bych snadno zapudila, nebýt mých rodičů. Přišli mi naprosto teatrální – a ne tím dobrým způsobem! - jak se vymlouvali i ze společenských akcí, aby nemuseli mimo dům, protože co kdyby je Ďábel z Barelu zabil! Ale nemělo cenu jim vysvětlovat, že nemá pro to důvod. Dokonce jsem jednou použila i jeho vlastní slova:

„… Sám mi to naposledy říkal, že jsem dobrá investice a on nemá důvod mi uškodit, dokud se prokážu užitečná. A já užitečná jsem, takže k čemu by mu to bylo, kdyby vás zabíjel?“

Jenže rozum nevládl už dlouho naší domácnosti. Matky hysterie, s níž se potýkala již od mého mládí, se prohloubila a několikrát denně jsem se s ní musela pouštět do debaty, kdy mě téměř vyslýchala a co hůř i obviňovala, že jsem něco Lucianovi provedla a on je teď uražený! Pche! Copak by se dal ďábel urazit? Rozhodně by trucovitě neseděl v pokoji a nepsal zhrzené dopisy. Pomsta by na sebe nenechala čekat, to jsem věděla s železnou jistotou. A navíc, já věděla, že jsem nic neprovedla… Nebo snad ano? O onom zaváhání jsem se doma raději ani nezmínila. Matka byla hysterická už tak, že jsem trávila víc času v divadle než přes den v domě. Za což jsem si dnes ráno taktéž vyslechla několik výtek.

„Jak že mě nenajde? Matko, kdyby chtěl, najde mě i na druhém konci světa! A není to tak, že bych se schovávala, jen pracuji! A on ví moc dobře, že když nebudu tady, jsem nejspíše v divadle!“

Její ječivé obviňování způsobilo, že i otec vyšel ze své pracovny, aby nás mírnil. Jeho starost o to, co si o nás pomyslí sousedé jen přilil další olej do ohně, protože mi matka vzápětí neopomněla vyčíst i to, že trávit tolik času v divadle se též nesluší. Určitě si o mně už tam lidí musí šuškat!

*Ještě chvíli a nebudeš se muset bát, že tě zabije Lucian!* křičela jsem vztekle v duchu, ale nepřemohla jsem se na to, abych to skutečně řekla. Sama jsem se lekla už i toho, že jsem si něco takového pomyslela, jakkoliv daleko to bylo od skutečného činu. Utekla jsem do svého pokoje s pláčem a po zbytek dne jsem si četla, aniž bych vůbec vnímala byť jednu řádku textu.

Když přišli Lucianovi muži, matka mě na to promptně upozornila. A neopomenula mi ještě přes dveře mého pokoje říct, ať si pospíším, ať jej nenechávám čekat. A ať pro Boha samotného udělám naprosto vše, co řekne. Nechci přece, aby se mým drahým rodičům cokoliv stalo…

„Omlouvám se za zdržení, rychleji to nešlo,“ řeknu tiše k těm mužům, když vyjdu z bytu k nim. Matce i otci, kteří mě celou cestu bytem pozorovali, jsem se nepodívala do tváře. Nemusela jsem si ani nanášet vrstvy pudru, abych vypadala bledší. Když jsem se dneska viděla s tou černou parukou v zrcadle, než jsem odcházela, vypadala jsem bledě jako duch. Vlastně jsem se tak i cítila. Naprosto bez života a radosti v něm. Pokusila jsem se veškerou sebelítost schovat za masku neutrálnosti a lhostejnosti. A tak jsem si přehodila přes hlavu kapuci a bez zbytečných otázek jsem se vydala s těmi muži.

Ophélie

Uběhl týden, kdy po tvé přítomnosti netoužil Ďábel z Barelu. Týden kdy se v novinách neobjevil očekávaný článek s fotkou muže, kterého si mu naservírovala do pasti. Neměla si nejmenší tušení co se tam poté, co jsi odešla, stalo.
Zároveň bylo naprosto zvláštní, že tě hned po dvou dnech k sobě nevolal s dalším úkolem či jen kvůli tomu, aby ti dopodrobna popsal co udělal tvému cíli.
Občas se jednalo poměrně méně nebezpečné věci. Jako to když jednoho chlápka svlékl do naha a zamkl jej v jedné místnosti s mužem, následně je vyfotil a vydíral ho těma fotkama. Ten chlap nesnášel homesexuály a nejraději by je všechny vymýtil. Ty fotky by mu zničili celou reputaci. Samozřejmě, že udělal všechno pro to, aby už neexistovali.
Mohla si jen doufat, že se podobně zachoval k drahému Hamletovi

Nebyla si jediná, kdo cítil neklid z toho, že se Ďábel z Barelu nezajímá. Tvoji rodiče byli neskutečně nervózní. Báli se vycházet ven, jako kdyby snad čekali, že by je mohl zamordovat v postranní uličce. Nikdo si nechce znepřátelit Ďábla z Barelu a tobě se to možná podařilo.

Jenže uběhl týden a před vašimi domovními dveřmi se objevily jeho lidi, kteří si pro tebe přišli.
Opět zatoužil po tvé přítomnosti a otázkou je zda za to být ráda či nikoliv.
Půjdeš s nimi dobrovolně?