Andor.cz - Dračí doupě online

”Ano, udělal.” Pronesu naprosto vážně, div při těch slovech nestojím v pozoru.
Chránit ji a dopravit do bezpečí je mým posláním. Udělám vše pro to, abych nezklamal.
Nebudu se jí přiznávat s tím, že jsem vlastně rád za to, že si zvolil jako cíl mně. Není to kvůli praktické myšlence, že mně díky své schopnosti může dát zase dohromady.
Já jsem na bolest už poměrně zvyklý.
Opět se dám raději do jídla. Snažím se soustředit na každé sousto. Na chuť obzvláště u kompotu, který mi přijde naprosto dokonalý. Což mi na okamžik vyčaruje na tváři úsměv. Nejsem si jist, zda to je tím, že jsem jej dlouho neměl nebo to je tou změnou vůči tomu, co normálně jíme.

Ah… jako kdybych zapomněl… Její přístup je naprosto pochopitelný, vzhledem k tomu, že nezná všechny naše zvyky. Nemluvě o tom, že má vlastně pravdu ohledně toho to nechat na další moudřejší den.
”Dobře. Dává to smysl.” Usrknu trochu kávy. Rozhodnu se jí svěřit s tím, proč jsem vůbec začal ono téma.
”Chci to udělat kvůli tomu, aby jeho smrt nebyla zbytečná. Kdybych totiž zemřel já, tak bych byl s určitou pravděpodobností pohřben do země ke kořenům svého boha.” Nejsem si však úplně jist, zda-li by něco takového pro mně Shae udělala. Rád bych tomu však věřil.
”Nikdy jsem nelovil pro zábavu, ale protože to vždycky bylo nevyhnutelné.” Potřebuji, aby to pochopila. Aby rozuměla tomu, že ji žádám o svolení. Dal jsem Shae slib, který mně váže k tomu ji dostat, co nejdříve k civilizaci. Uctít mrtvého medvěda je zdržení a já potřebuji vědět, zda s tím souhlasí.

Nakrčím nechápavě obočí a pobaveně potřesu hlavou. Dál to ale nezpochybňuji. Asi to má co dělat s tím, že přežil napadení tím vražedným medvědem. Možná to u mužů funguje nějak jinak než u žen. Já bych asi byla rozklepaná. Ale kdo ví. Zjišťovat to rozhodně nechci. Všimnu si jeho bezradnosti, co se týká otvírání dveří a hned se nabídnu, že ty dveře otevřu.

"Oheň dneska mohu rozdělat já," nabídnu se, když mi dojde, že ani další věci pro něj nebudou s jednou rukou jednoduché. Odložím si vak s věcmi stranou ke stěně a pak se pustím do připravování ohniště. Když se nemusím vláčet se všemi věcmi, dýchá se mi o něco lépe. Práce přípravy ohniště mi jde docela od ruky. Kristopher se vrátí ze svého lovu se zavařovací sklenicí zrovna když se plamínek začne měnit v řádný plamen.

"Skvělé, myslím, že nám změna od sušeného masa prospěje," pousměji se na něj mírně. Ruce již natahuji k ohni, abych si chladné ruce prohřála. Teplo mnou příjemně prostupuje a já trochu relaxuji po tomto náročném dni. Sleduji, jak na stůl vyskládal několik konzerv a sušeného masa. Snažím se přemlouvat k tomu, abych začala připravovat věci na spaní, ale cítím se až příliš příjemně sedíce takto u ohně a chvíli se jen koupající v tom příjemném teple, až si sundám už i jednu vrstvu oblečení. Navíc nohy odpočívají po celodenním pochodu.

"Tak to bývá, bereme tyhle věci za samozřejmost. Ukaž," souhlasím s ním a převezmu od něj nádobu s kávou. "Ale neboj, dáme si trochu té kávy, najíme se a pak se ti podívám na tu ruku a spravím ti ji."

Připravíme tedy kávu a večeři. A já se přistihnu, že nežvýkám s nechutí, ale že mi jídlo docela přijde vhod. Příliš se nad tím nepozastavuji, mám skutečně hlad. A kompot je naprosto lahodný po několika dnech na sušeném mase. Pohlédnu na Kristophera, když začne tak obřadně mluvit. S úsměvem dokoušu sousto v mých ústech, polknu a potřesu hlavou.

"Já nevím, jak ty, ale já to skóre už přestala počítat," pronesu lehce rozverně. Jídlo a chata mi vážně sedli, protože se cítím v lepší náladě. "Navíc, vím, že ty bys pro mě udělal to samé, kdybych tam místo tebe byla já." Pokrčím rameny. Opravdu po něm nechci žádné sliby oplácení této laskavosti. A samotnou mě překvapí, jak jsi sem jistá tím, že by taky udělal naprosté maximum, aby mě zachránil, kdyby to bylo opačně.

Pak pokračuji v jídle dokud se nezeptá na toho medvěda. Přijde mi trochu zvláštní, že mi tu otázku pokládá, ale nechci se v tom šťourat. Mám pocit, že by to byl tenký led, na který bych vstoupila, kdybych se na to ptala. A já nechtěla do dnešního večera vnášet žádné rozmíšky. Upiji z kávy a skutečně si užiju teplý kofeinový nápoj. V rukou pak svírám ještě chvíli hrnek, jak si užívám to teplo, co poskytuje.

"Nevím, jestli to potřebujeme. Říkal jsi, že cesta by měla být už jen čtyři dny, ne? Jídla je tu snad dost a kožešin máme víc než dost," pokrčím rameny nad touto tématikou. "Ale jestli si myslíš, že je to potřeba, tak se tam můžeme vrátit. Ale bylo by lepší, kdybychom to nechali na zítra. Určitě nikam neuteče a v tomhle mrazu by se maso nemělo zkazit do zítra. A ty si potřebuješ odpočinout. I když ti tu ruku vyléčím, myslím, že bude lepší ji příliš nenamáhat. Tak jsi to říkal i ty mne, ne? Navíc, kdo ví, kdy zase najdeme další chatku na klidné vyspání se. Měl bys to využít."

”Já ehm… jsem na živu…” Jako kdyby to snad mělo vysvětlit moji energii. Po pravdě si nejsem sám vůbec jistý, proč tomu tak je.
Nicméně když se pokouším otevřít uvědomím si, že to s jednou rukou jde opravdu na dvě věci. Nemluvě o následném rozdělání ohně, kde by se mi hodila druhá ruka. Takže to co jsem pokaždé dělal, nechám na Shae a rozhodnu se být užitečný tím, že půjdu prozkoumat jak na tom jsou zásoby.

”Něco tu mají.” V ruce držím zavařovací sklenici, kde se nachází ovocný kompot. Naprosto skvělá změna oproti konzervám, kterými jsme se doposud živili. Samozřejmě jsem zde našel i něco jiného než pouze tu jednu zavařeninu. Opět pár konzerv, sušené maso a suchary. Z čeho jsem měl asi největší radost byla káva, která nám už před dvěma dny došla.
Posadil jsem se k ohni a pokoušel se to otevřít. Což se bohužel neobešlo bez toho, že jsem s tou zraněnou rukou blbě pohnul a tak jsem toho raději nechal.
”Nikdy jsem si nemyslel, že tu ruku tolik potřebuji.” V mém hlase je znatelná frustrace, když ani tak jednoduchou věc nejsem schopen udělat a nechávám to opět na ní.
Všímám si však, že ač je na ní vidět únava a vyčerpání, tak mi přijde že je v této chvíli víc naživu než za posledních pár dnů. V jejich tváří se objevila barva a prostě působí zdravějším dojmem. Dokonce se mi zdá a to si nejsem jistý, zda-li je to tou změnou večeře, tak má větší chuť. Jako kdyby snad to, že mně vyléčila, svým způsobem vyléčilo i jí.

”Nepoděkoval jsem ti a chtěl bych to napravit. Zachránila si mi opět život a já jsem tvým dlužníkem.” Zním velice vážně, protože to i tak myslím. Udělám všechno pro to, abych svůj dluh splatil.
”Měl bych se pak vrátit k tomu medvědovi. Kůže z něho, stejně jako maso by se nám mohla hodit. Co myslíš?” Jsem v tomhle ohledu praktický a nejspíš působím, že mně to celé nepoznamenalo, ale vnitřně a hlavně tiše se vzpamatovávám z toho co se stalo. Byl jsem vychováván k tomu, abych svoje emoce potlačil. Správný muž nedá najevo jakoukoliv slabost.
Avšak vzhledem k tomu, kdo je, tak by mohla být schopna odhalit dle mého dýchání, že něco skrývám a že nejsem tak v pohodě, jak to na první pohled vypadá. Stačí jen ťuknou na správné místo a mohl bych se rozsypat.

"Budu opatrná," ujistím ho ještě.

Nevím, jak moc se mých schopností stále může bát, jestli vůbec, ale mám pocit, že bych to říct měla. Částečně tak připomínám sobě, že mám být opatrná. Kdybych svou sílu použila špatně, tak bych mu mohla snadno přitížit. Dost dobře jsem slyšela jeho srdce bít, abych věděla, že ho celá situace stresuje. Během práce neslyším jeho křik, ale jen jeho tlukot srdce. Je to jako metronom určující rychlost mojí práce. Když se snažím setřást mdloby, co se ke mně kradou, dojdou mi dvě věci. Zaprvé, Kristopher skutečně za celou dobu ani nepípl, což je neskutečně obdivuhodné. Vzápětí si ale vzpomenu na jeho záda posetá jizvami a dojde mi, že k této neuvěřitelné odolnosti došel nejspíš až pomocí praxe. Což mě přivádí k druhému uvědomění, jeho tep se zvolna zpomalil do klidného. Jeho bolest ustala. Tedy, tipuji to na základě jeho tepu a úsměvu, který se mu rychle rozšířil po tváři. Je to nečekaně příjemná změna jeho grimas, že mu krátce, unaveně, ale spokojeně ten úsměv opětuji.

"Pozor na-" varuji jej opatrně, když se chce zvedat do sedu. Má slova jsou ale umlčena jeho syknutím, jak se omylem o svou zraněnou ruku opřel.

Asistuji mu při hledání věcí na dlahu. Ovšem pohybuji se úsporně a s rozvahou. S lehce kyselým úšklebkem si uvědomím, že právě za takové chování by mě matka s otcem pochválili. Mlčky obdivuji, jak dokáže jednat klidně i po tom útoku před chvilkou a sám řeší své zranění ruky s chladnou logikou. Pomáhám mu jen coby náhrada za jeho nefunkční ruku. A co chvilku, když mě nepotřebuje, tak se dívám směrem k tomu mrtvému medvědovi a po okolí, jestli něco dalšího se k nám neblíží. Takže, byť jsem strhaná, jsem velmi ráda, když se opět dáme do pohybu. Krok-sun-krok se brodím tím odporným sněhem s očima upřenýma jen na Kristopherovi paty ve sněhu a občasné ohlédnutí se za nás. Udržuji stálé tempo, které Kristopher určuje, jen kvůli jisté setrvačnosti, co v sobě mám. Neodvažuji se dívat před sebe a hledat cestu k chatě. Bojím se totiž možnosti, že ji zahlédnu někde na vzdáleném kopci a moje nohy pak vypoví službu. Jenže pak najednou Kristopherovy nohy přidají a já se zmateně koukám na prázdné šlépěje před sebou. Až za ostudných několik vteřin mi dojde, že Kristopher přidal. Nechápavě zvednu oči a najdu lovcova záda s vakem, jak nyní rychlým tempem kráčí kupředu.

"Oh, paní štěstěno, zůstaň na naší straně," vydechnu unaveně, když zjistím, že chata je již skutečně, co by kamenem dohodil. Nohy se mi na chvíli zpevní a já tak zvládnu pokračoval dál k chatě. Jen teď doufám, že je chata prázdná a že tam bude nějaké jídlo. Seberu poslední zbytky mých sil a o něco zrychlím já sama, abych Kristophera nenechala jít dovnitř samotného.

"Kde se v tobě ta energie bere?" zeptám se se zavrtěním hlavy, když ho u chaty doženu.

To co se právě stalo beru jako zázrak. Zacelené rány, které by se jindy hojili nehorázně dlouho dobu. Chápu, že z toho až rozum stojí. Jenže místo toho, aby se lovili, by se měli na rukou nosit a oslavovat jejich existenci. A já jsem došel k naprostému rozhodnutí, že tuto mocnou osobu budu chránit do svého posledního dechu. Pokud se budou chtít dostat k ní, budou muset nejdříve projít přes mou maličkost.
”Jsem v tvých rukou.” To je jediné, co k tomu řeknu a se zadrženým dechem očekávám, že budu svědkem dalšího zázraku. Úplně tak potlačuji naučenou část, která se pokouší vydrat na povrch a s křikem vzít nohy na ramena. Myslel jsem naprosto vážně, když jsem jí řekl, že jí věřím a tak jen čekám, mezitím co ona dělá svou práci a snaží se mně zase dát dohromady.
Tuším, že z mého ošetření může být dost vyčerpaná.
Učili nás, že užití schopností dle náročnosti, je stojí síly. A tak když se jednalo o mocnou grišu se často dělalo všechno pro to, aby svou moc vyčerpala a mohla se potom snadněji unést.
Takže je mi jasné, že jen co se dostanu z toho nejhoršího, se budu muset za to o ni postarat.

Měla pravdu s tou bolestí, ale já jsem byl na ní díky jejímu varování připravený a tak se pouze moje tvář na chvíli zkřivila grimasou. Nicméně opravdu se mi potom dýchalo mnohem lépe.
”Ano, mnohem, děkuji.” S tím jsem na tváři vykouzlil úsměv na rtech a pokud tentokrát neměla nic proti, tak jsem se pokusil posadit. Snažil jsem se přitom nepoužít zraněnou ruku, což napoprvé moc nevyšlo.

Ze dvou klacků, co jsme našli poblíž a kusu látky jsem použili provizorní dlahu na ruku.
Kdyby na zemi kousek ode mně neležela mrtvola medvěda, nevěřil bych tomu, že jsem se s ní před nějakou chvíli střetl.
Co bych si bez ní jen počal. Dojde mi, když jí pomohu vstát, pokud to nezvládla už dávno bez mé pomoci.
Dáme se opět do pohybu a netrvá to vůbec dlouho, než se před námi objeví lovecká chatka.
S radostí někoho, kdo opět podlehl smrti do tváře a unikl jí, si uvědomuji krásu toho být naživu. Chce se mi hulákat na lesy, skákat a místo toho raději jen o něco málo zrychlím chůzi, jak mi to jen moje zranění dovolí.

Sice poslouchám, co mi říká, ale verbálně mu neodpovím, pouze přikývnu. Většina mé pozornosti je totiž zaměřená naotevřenou ránu na hrudníku od drápů toho Hully, nebo jak to monstrum nazval. Doplňující informace o tom medvědovi z pekel mě překvapí tak moc, že se na chvíli zarazím a krátce střelím pohledem k Lovcově obličeji, jestli si ze mě nedělá šoufky. Medvěd, co si užívá zabíjení? ptají se moje oči zatímco povytáhnu krátce obočí, než se vrátím k tomu důležitému. K ráně.

"Promiň," špitnu, když sykne bolestí, jak se ho neúmyslně dotknu kousek od rány.

Zarazím se podruhé, když mi řekne, že se mi věří. Neodolám a těknu mu pohledem k obličeji, i když mi tlukot jeho srdce napovídá, že to myslí vážně. A netuším, co víc bych měla z jeho tváře vyčíst. Nicméně ta slova jsou přesně to, co potřebuji, protože mi to dodá odvahy a přimíchá to trochu touhy nezklamat víru ve mne. A tak konečně udělám to, k čemu jsem se odhodlávala. Soustředím svou sílu a zahojím mu ránu od drápů. Sleduji, jak se mi před očima zavírají Kristopherovi rány současně. Během pár vteřin je pak kůže celistvá, jako kdyby se nic nikdy nestalo. Vydechnu.

"Tak jo, krvácení je zastavené," vydechnu. Dýchnu si pak na ruce, aby nebyly tak ledové. "Priority. Dýchání je... větší problém než ta ruka. Ta se dá prozatím jen nějak... zpevnit nebo hodit do šátku. Takže, dýchání. Takže... žebra." Drmolím si pro sebe a dýchám při tom na ruce, aby nebyly tak studené s tím si je i mnu. "Dám ti do pořádku ta žebra. Poznám, jestli jsou zlomená, nebo naražená. Měla bych být schopná je vyléčit. Jen... asi to bude bolet. A no... bude lepší, když ti budu moct sáhnout přímo na kůži," vysvětlím následně Kristopherovi. A pokud neprotestuje, tak mu rozepnu kus oblečení, abych se dostala rukama na hrudník. Tak opatrně, jak to jenom jde, mu položím ruce na hrudník a začnu se soustředit. Ačkoliv je to otázka několika vteřin, mně přijde jako kdyby uplynula hodina, nebo víc. Ruce mi během těch pár vteřin výrazně ochladnou, zatmí se mi před očima a v hlavě mi začne bolestivě zvonit.

"Nejsou to všechna, ale... mělo by to být lepší... Je to lepší?" zeptám se ho tiše, když z něj stahuji ruce a zakrývám ho kožešinou, aby neprochladl víc jak za tu chvilku. Já sama cítím, jak se do mne zakousla zima s vervou toho vražedného krvežíznivého medvěda. Vzhledem k dalším fyzickým nevolnostem, co cítím, jsem si ale jistá, že to bylo použitím mojí síly v značně větším rozsahu, než jsem se kdy pokoušela. Čekám na jeho odpověď pár vteřin, zatímco si sednu na paty a sbírám se, abych se mohla zvednout a vymýšlet, jak mu zafixujeme tu ruku.

"Uhm… dobře." Snažím se jí tedy uposlechnout a nehýbat sebou. A to i přestože se opět ozve naučený děs z těch ďábelských triků čarodějnice. Čarodějnice, která mi opět zachránila život a snaží se mi pomoct. A to je přesně ten důvod, že sebou ani o píď nepohnu a místo toho se snažím soustředit na další poškození svého těla.

"Levá ruka…" Jako naprostý hlupák s ní zkusím pohnout, na což následně bolestivě sýknu. Názorná ukázka by byla.
"A žebra… dýchat a mluvit docela bolí, ale nic co by se nedalo zvládnout." Zatím to vypadá nadějně, že nohy zůstali nepoškozené. Uvidíme až se budu moct zvednout, jestli budu schopen chůze.

"Byl to medvěd. Říká se mu Hullu. V překladu Šílený. Většinou se jedná o alfa samce, kterému se zalíbilo zabíjení natolik, že začne vyhledávat své nepřátele."
Bolestivě sýknu, když neúmyslně zavadí o mé zranění, jak se ho snaží prohlédnout.
"Věřím ti." Nevím, jak jinak bych měl ohledně jejího popisu reagovat. Jsem v jejich rukou a zároveň mi něco říká, že to potřebuje slyšet. Myslím to opravdu upřímně, což pochopitelně poznala díky tomu, co je.

Na jednu stranu docela lituju, že nevidím, jak se rána zaceluje. Jsem tím do jisté míry fascinován, což docela dost potlačuje předchozí znechucení.
Zatím jako hodný pacient vyčkávám na další instrukce a doufám, že se nebudu dlouho válet na sněhu, protože bych si s takovou mohl ještě uhnat nějaké nachlazení.

To, že odpovídá na mé otázky, je trochu uklidňující. Pro jistotu, když leží, tak mu ohmatám ze stran krk, abych se ujistila, že nikde v těchto místem mu neteče krev a že hlavu nemá nějak poškozenou. Pak se vrátím pozorností k jeho hrudníku.

"Nezvedej se," napomenu ho automaticky, když cítím, jak sebou cuknul. "Zatím jenom lež, zkusím ti tuhle ránu zavřít, ano? Jestli potřebuješ něco dělat, tak povídej. Popisuj mi, co tě všechno bolí a čím můžeš a nemůžeš hýbat. Co to bylo sakra za přerostlou obludu a tak."

Opatrně se snažím přitom dostat rukama k tomu krvácivému zranění. Jistě, velké griši Smrtičky by zvládly takovou ránu zacelit z dálky padesáti metrů a nejspíš by ji nemuseli ani vidět. Jenže já nepatřila k těm velkým. Měla jsem jen malý - soukromý - trénink a jinak jsem k zdravotnickému řemeslu nikdy moc nepřičichla. A bála jsem se, abych to neudělala špatně. Zaváhám, když se na ránu dívám.

Neměla bych to spíš nějak vyčistit, než se to pokusím zavřít? To ho bude bolet ještě víc a ztratím tím hodně času... kousnu se do rtu a přemýšlím.

"Já... krvácí to, ale ne příliš. Vypadá to docela čistě... Řekla bych, že tě ty vrstvy kožešiny zachránily od toho nejhoršího. Ale stejně si myslím, že bych ti to měla zavřít," popíšu situaci Krstopherovi, částečně ale mluvím i k sobě. Pokud nijak neprotestuje, tak dám svou ruku kousek od jeho zranění a lehce se dotknu jeho hrudi. Na prstech mi okamžitě ulpí jeho krev. A pak se soustředím na kůži a ránu a její zacelování.

I přes alkoholový opar jsem moc dobře registrovala jeho nespokojený pohled. A i přes to všechno odhodlání jsem věděla, že bych se měla, co nejdříve stáhnout, protože - ačkoliv jsem to tak nezamýšlela - stála jsem mezi ním a jeho kořistí. Díky tomu pohledu mi zaváhá krok a já se zastavím dobré tři kroky od něj. Najednou mi i tato vzdálenost přijde příliš blízko.

"Nechci to vědět," zamumlám a přemáhám touhu se nakrčit a vycouvat z místnosti. "Ale musím se zeptat," dodám o něco tišeji a jen díky whisky jsem schopná zůstat stát a necouvat okamžitě. I když je jeho odpověď poměrně neurčitá, i tak mi z ní přeběhne mráz po zádech. Není to o tom, co řekl, ale spíše o tom, co neřekl a jak při tom zněl. A nejvíc mě vyděsil jeho pohled. Teď už jsem ramena měla nakrčená, jak moje instinkty převládaly. Následně jsem cítila, jak mi odešla barva z tváří, když pokračoval.

"Ne, já ... ne," vykoktám ze sebe a pozpátku o krok ustoupím. Sice mi říkal, že jsem jeho investice, ale jsem si jistá, že jsou i jiné způsoby, jak by si uměl vybít svou frustraci, aniž by ublížil mé tváři. A byla jsem si naprosto jistá, že ten ďábel přede mnou znal naprosto všechny. Další věcí, kterou jsem si byla naprosto jistá je ta, že jsem nechtěla zažít ani jeden.

"Už jsem na odchodu," dodám konečně slova s pohledem raději upřeným na podlahu, než se na patě otočím, abych si došla pro svůj plášť, abych mohla tady z toho prokletého místa, co nejrychleji zmizet a hlavně se dostat, co nejdále od Luciana.

V duchu jsem se nenáviděla za svou slabost, ale copak jsem mohla požadovat odpovědi? Copak jsem mohla cokoliv po něm chtít? Ne, ačkoliv jsem se nenáviděla za to, že jsem Hamleta dostala do téhle situace, nebylo nic, co bych pro něj mohla udělat. Už takhle jsem pro něj riskovala víc, než bych chtěla. I když jsem toho večera si plánovala dát koupel, byla jsem si jistá, že pach dnešního večera ze sebe nesmažu a že pohled do děsivé tváře Ďábla z Barelu, mě nejednu noc bude budit.

Ach, jak jsem litovala, že jsou pryč doby, kdy jsem se probudila z noční můry a moje chůva mi řekla, že příšery neexistují...

"Shae?" Vyhrknu překvapeně, když zaslechnu svoje jméno. Nemyslím si, že bych byl natolik praštěný, aby z ničeho nic mrtvý medvěd volal mé jméno. Celou dobu jsem myslel, že je v bezpečí a ona se nešla schovat. Něco mi říká, že jí mohu být zrovna tak vděčný za svůj život. Určitě jsem ho tím chabým pokusem nezabil, takže to musela mít na svědomí ona.
A dřív by mně to trápilo a nesnášel bych jí za to, že zabila díky své schopnosti. Nicméně teď jsem jí za to byl neskutečně vděčný. Zachránila mi život.

A nejen to, ještě mi pomohla se dostat z pod mrtvého medvěda.

"Já… uhm, myslím, že mám všechno na svém místě a nic mi neutrhl." Můj hlas je tichý, jelikož zjišťuji, že mně to docela bolí.
Rozhodnu se ji ohledně nehýbání poslechnout, protože je to tak mnohem nebolestivé.
"Řekl bych, že mi bývalo i hůř." Heknu, jak sebou cuknu, když se pokouším podívat na to, jak vypadám.
"Řekl bych, že hlavně hrudník. Víc se ze mě snažil udělat placku."