Andor.cz - Dračí doupě online

To co se právě stalo beru jako zázrak. Zacelené rány, které by se jindy hojili nehorázně dlouho dobu. Chápu, že z toho až rozum stojí. Jenže místo toho, aby se lovili, by se měli na rukou nosit a oslavovat jejich existenci. A já jsem došel k naprostému rozhodnutí, že tuto mocnou osobu budu chránit do svého posledního dechu. Pokud se budou chtít dostat k ní, budou muset nejdříve projít přes mou maličkost.
”Jsem v tvých rukou.” To je jediné, co k tomu řeknu a se zadrženým dechem očekávám, že budu svědkem dalšího zázraku. Úplně tak potlačuji naučenou část, která se pokouší vydrat na povrch a s křikem vzít nohy na ramena. Myslel jsem naprosto vážně, když jsem jí řekl, že jí věřím a tak jen čekám, mezitím co ona dělá svou práci a snaží se mně zase dát dohromady.
Tuším, že z mého ošetření může být dost vyčerpaná.
Učili nás, že užití schopností dle náročnosti, je stojí síly. A tak když se jednalo o mocnou grišu se často dělalo všechno pro to, aby svou moc vyčerpala a mohla se potom snadněji unést.
Takže je mi jasné, že jen co se dostanu z toho nejhoršího, se budu muset za to o ni postarat.

Měla pravdu s tou bolestí, ale já jsem byl na ní díky jejímu varování připravený a tak se pouze moje tvář na chvíli zkřivila grimasou. Nicméně opravdu se mi potom dýchalo mnohem lépe.
”Ano, mnohem, děkuji.” S tím jsem na tváři vykouzlil úsměv na rtech a pokud tentokrát neměla nic proti, tak jsem se pokusil posadit. Snažil jsem se přitom nepoužít zraněnou ruku, což napoprvé moc nevyšlo.

Ze dvou klacků, co jsme našli poblíž a kusu látky jsem použili provizorní dlahu na ruku.
Kdyby na zemi kousek ode mně neležela mrtvola medvěda, nevěřil bych tomu, že jsem se s ní před nějakou chvíli střetl.
Co bych si bez ní jen počal. Dojde mi, když jí pomohu vstát, pokud to nezvládla už dávno bez mé pomoci.
Dáme se opět do pohybu a netrvá to vůbec dlouho, než se před námi objeví lovecká chatka.
S radostí někoho, kdo opět podlehl smrti do tváře a unikl jí, si uvědomuji krásu toho být naživu. Chce se mi hulákat na lesy, skákat a místo toho raději jen o něco málo zrychlím chůzi, jak mi to jen moje zranění dovolí.

Sice poslouchám, co mi říká, ale verbálně mu neodpovím, pouze přikývnu. Většina mé pozornosti je totiž zaměřená naotevřenou ránu na hrudníku od drápů toho Hully, nebo jak to monstrum nazval. Doplňující informace o tom medvědovi z pekel mě překvapí tak moc, že se na chvíli zarazím a krátce střelím pohledem k Lovcově obličeji, jestli si ze mě nedělá šoufky. Medvěd, co si užívá zabíjení? ptají se moje oči zatímco povytáhnu krátce obočí, než se vrátím k tomu důležitému. K ráně.

"Promiň," špitnu, když sykne bolestí, jak se ho neúmyslně dotknu kousek od rány.

Zarazím se podruhé, když mi řekne, že se mi věří. Neodolám a těknu mu pohledem k obličeji, i když mi tlukot jeho srdce napovídá, že to myslí vážně. A netuším, co víc bych měla z jeho tváře vyčíst. Nicméně ta slova jsou přesně to, co potřebuji, protože mi to dodá odvahy a přimíchá to trochu touhy nezklamat víru ve mne. A tak konečně udělám to, k čemu jsem se odhodlávala. Soustředím svou sílu a zahojím mu ránu od drápů. Sleduji, jak se mi před očima zavírají Kristopherovi rány současně. Během pár vteřin je pak kůže celistvá, jako kdyby se nic nikdy nestalo. Vydechnu.

"Tak jo, krvácení je zastavené," vydechnu. Dýchnu si pak na ruce, aby nebyly tak ledové. "Priority. Dýchání je... větší problém než ta ruka. Ta se dá prozatím jen nějak... zpevnit nebo hodit do šátku. Takže, dýchání. Takže... žebra." Drmolím si pro sebe a dýchám při tom na ruce, aby nebyly tak studené s tím si je i mnu. "Dám ti do pořádku ta žebra. Poznám, jestli jsou zlomená, nebo naražená. Měla bych být schopná je vyléčit. Jen... asi to bude bolet. A no... bude lepší, když ti budu moct sáhnout přímo na kůži," vysvětlím následně Kristopherovi. A pokud neprotestuje, tak mu rozepnu kus oblečení, abych se dostala rukama na hrudník. Tak opatrně, jak to jenom jde, mu položím ruce na hrudník a začnu se soustředit. Ačkoliv je to otázka několika vteřin, mně přijde jako kdyby uplynula hodina, nebo víc. Ruce mi během těch pár vteřin výrazně ochladnou, zatmí se mi před očima a v hlavě mi začne bolestivě zvonit.

"Nejsou to všechna, ale... mělo by to být lepší... Je to lepší?" zeptám se ho tiše, když z něj stahuji ruce a zakrývám ho kožešinou, aby neprochladl víc jak za tu chvilku. Já sama cítím, jak se do mne zakousla zima s vervou toho vražedného krvežíznivého medvěda. Vzhledem k dalším fyzickým nevolnostem, co cítím, jsem si ale jistá, že to bylo použitím mojí síly v značně větším rozsahu, než jsem se kdy pokoušela. Čekám na jeho odpověď pár vteřin, zatímco si sednu na paty a sbírám se, abych se mohla zvednout a vymýšlet, jak mu zafixujeme tu ruku.

"Uhm… dobře." Snažím se jí tedy uposlechnout a nehýbat sebou. A to i přestože se opět ozve naučený děs z těch ďábelských triků čarodějnice. Čarodějnice, která mi opět zachránila život a snaží se mi pomoct. A to je přesně ten důvod, že sebou ani o píď nepohnu a místo toho se snažím soustředit na další poškození svého těla.

"Levá ruka…" Jako naprostý hlupák s ní zkusím pohnout, na což následně bolestivě sýknu. Názorná ukázka by byla.
"A žebra… dýchat a mluvit docela bolí, ale nic co by se nedalo zvládnout." Zatím to vypadá nadějně, že nohy zůstali nepoškozené. Uvidíme až se budu moct zvednout, jestli budu schopen chůze.

"Byl to medvěd. Říká se mu Hullu. V překladu Šílený. Většinou se jedná o alfa samce, kterému se zalíbilo zabíjení natolik, že začne vyhledávat své nepřátele."
Bolestivě sýknu, když neúmyslně zavadí o mé zranění, jak se ho snaží prohlédnout.
"Věřím ti." Nevím, jak jinak bych měl ohledně jejího popisu reagovat. Jsem v jejich rukou a zároveň mi něco říká, že to potřebuje slyšet. Myslím to opravdu upřímně, což pochopitelně poznala díky tomu, co je.

Na jednu stranu docela lituju, že nevidím, jak se rána zaceluje. Jsem tím do jisté míry fascinován, což docela dost potlačuje předchozí znechucení.
Zatím jako hodný pacient vyčkávám na další instrukce a doufám, že se nebudu dlouho válet na sněhu, protože bych si s takovou mohl ještě uhnat nějaké nachlazení.

To, že odpovídá na mé otázky, je trochu uklidňující. Pro jistotu, když leží, tak mu ohmatám ze stran krk, abych se ujistila, že nikde v těchto místem mu neteče krev a že hlavu nemá nějak poškozenou. Pak se vrátím pozorností k jeho hrudníku.

"Nezvedej se," napomenu ho automaticky, když cítím, jak sebou cuknul. "Zatím jenom lež, zkusím ti tuhle ránu zavřít, ano? Jestli potřebuješ něco dělat, tak povídej. Popisuj mi, co tě všechno bolí a čím můžeš a nemůžeš hýbat. Co to bylo sakra za přerostlou obludu a tak."

Opatrně se snažím přitom dostat rukama k tomu krvácivému zranění. Jistě, velké griši Smrtičky by zvládly takovou ránu zacelit z dálky padesáti metrů a nejspíš by ji nemuseli ani vidět. Jenže já nepatřila k těm velkým. Měla jsem jen malý - soukromý - trénink a jinak jsem k zdravotnickému řemeslu nikdy moc nepřičichla. A bála jsem se, abych to neudělala špatně. Zaváhám, když se na ránu dívám.

Neměla bych to spíš nějak vyčistit, než se to pokusím zavřít? To ho bude bolet ještě víc a ztratím tím hodně času... kousnu se do rtu a přemýšlím.

"Já... krvácí to, ale ne příliš. Vypadá to docela čistě... Řekla bych, že tě ty vrstvy kožešiny zachránily od toho nejhoršího. Ale stejně si myslím, že bych ti to měla zavřít," popíšu situaci Krstopherovi, částečně ale mluvím i k sobě. Pokud nijak neprotestuje, tak dám svou ruku kousek od jeho zranění a lehce se dotknu jeho hrudi. Na prstech mi okamžitě ulpí jeho krev. A pak se soustředím na kůži a ránu a její zacelování.

I přes alkoholový opar jsem moc dobře registrovala jeho nespokojený pohled. A i přes to všechno odhodlání jsem věděla, že bych se měla, co nejdříve stáhnout, protože - ačkoliv jsem to tak nezamýšlela - stála jsem mezi ním a jeho kořistí. Díky tomu pohledu mi zaváhá krok a já se zastavím dobré tři kroky od něj. Najednou mi i tato vzdálenost přijde příliš blízko.

"Nechci to vědět," zamumlám a přemáhám touhu se nakrčit a vycouvat z místnosti. "Ale musím se zeptat," dodám o něco tišeji a jen díky whisky jsem schopná zůstat stát a necouvat okamžitě. I když je jeho odpověď poměrně neurčitá, i tak mi z ní přeběhne mráz po zádech. Není to o tom, co řekl, ale spíše o tom, co neřekl a jak při tom zněl. A nejvíc mě vyděsil jeho pohled. Teď už jsem ramena měla nakrčená, jak moje instinkty převládaly. Následně jsem cítila, jak mi odešla barva z tváří, když pokračoval.

"Ne, já ... ne," vykoktám ze sebe a pozpátku o krok ustoupím. Sice mi říkal, že jsem jeho investice, ale jsem si jistá, že jsou i jiné způsoby, jak by si uměl vybít svou frustraci, aniž by ublížil mé tváři. A byla jsem si naprosto jistá, že ten ďábel přede mnou znal naprosto všechny. Další věcí, kterou jsem si byla naprosto jistá je ta, že jsem nechtěla zažít ani jeden.

"Už jsem na odchodu," dodám konečně slova s pohledem raději upřeným na podlahu, než se na patě otočím, abych si došla pro svůj plášť, abych mohla tady z toho prokletého místa, co nejrychleji zmizet a hlavně se dostat, co nejdále od Luciana.

V duchu jsem se nenáviděla za svou slabost, ale copak jsem mohla požadovat odpovědi? Copak jsem mohla cokoliv po něm chtít? Ne, ačkoliv jsem se nenáviděla za to, že jsem Hamleta dostala do téhle situace, nebylo nic, co bych pro něj mohla udělat. Už takhle jsem pro něj riskovala víc, než bych chtěla. I když jsem toho večera si plánovala dát koupel, byla jsem si jistá, že pach dnešního večera ze sebe nesmažu a že pohled do děsivé tváře Ďábla z Barelu, mě nejednu noc bude budit.

Ach, jak jsem litovala, že jsou pryč doby, kdy jsem se probudila z noční můry a moje chůva mi řekla, že příšery neexistují...

"Shae?" Vyhrknu překvapeně, když zaslechnu svoje jméno. Nemyslím si, že bych byl natolik praštěný, aby z ničeho nic mrtvý medvěd volal mé jméno. Celou dobu jsem myslel, že je v bezpečí a ona se nešla schovat. Něco mi říká, že jí mohu být zrovna tak vděčný za svůj život. Určitě jsem ho tím chabým pokusem nezabil, takže to musela mít na svědomí ona.
A dřív by mně to trápilo a nesnášel bych jí za to, že zabila díky své schopnosti. Nicméně teď jsem jí za to byl neskutečně vděčný. Zachránila mi život.

A nejen to, ještě mi pomohla se dostat z pod mrtvého medvěda.

"Já… uhm, myslím, že mám všechno na svém místě a nic mi neutrhl." Můj hlas je tichý, jelikož zjišťuji, že mně to docela bolí.
Rozhodnu se ji ohledně nehýbání poslechnout, protože je to tak mnohem nebolestivé.
"Řekl bych, že mi bývalo i hůř." Heknu, jak sebou cuknu, když se pokouším podívat na to, jak vypadám.
"Řekl bych, že hlavně hrudník. Víc se ze mě snažil udělat placku."

Nespokojeně jsem se zastavil a zpražil ji pohledem přimhouřených očí dravce, který má svou kořist na dosah ruky a ona je ta, která mi stojí v cestě.
Ten chlap se jí musí líbit. Bleskne mi hlavou. Jindy jí to bylo naprosto ukradené. Teď je to jinak.
Samozřejmě, že ji poslat na něj byl docela risk, ale byl jsem ochoten to zkusit. Zajímala mně její loajalita. Zda-li kvůli hezké tvářičce nezaváhá.

"Jsi si opravdu jistá, že to chceš vědět. Neříká se pro nic za nic, že zvědavost kočku zabila." Neskrývám ve svém hlase nelibost z toho, že s ní musím něco takového řešit. Můj hlas je v této chvíli podobně nepříjemný jako když se nehty přejede po tabuli.
"Nicméně pokud bude aspoň trošku chytrý a bude spolupracovat, tak bude naprosto v pořádku… ale pokud ne…" Pokrčím rameny, nehodlám to víc rozebírat. Nač taky. Jen ať použije svou fantazii.
"Máš ještě něco na srdci nebo mně budeš jen hloupě obírat o můj drahocenný čas, kdy akorát budu více rozladěn a mohlo by se stát, že bych si to potřeboval nějak vybít." Obdařím jí jedním ze svých velmi nepříjemných pohledů díky kterému mi rádi přezdívají Ďábel z Barelu a jasně tak dávám najevo, že se momentálně pohybuje na velmi tenkém ledě.

Doháje, tohle jsem nedomyslela! uvědomím si s šokem, když medvěd padne přímo na Kristophera. Naprosto jasně vím, že je již medvěd po smrti, ale Kristopherovo srdce pořád bije, nicméně ani tak jsem nebyla v klidu. Ta obrovská těžká věc na něj dopadla celou svou vahou. A já netuším, jak moc ho stihla zřídit, než jsem padla k zemi.

"Kristophere?" zavolám ho, když k nim těch pár kroků doběhnu. Jen drobným množstvím své síly vnímám stále jeho tlukot srdce, abych se ujistila, že pořád žije. Ale pak si i všimnu, že se medvěd hýbe. Tedy ne! Medvědem někdo hýbe! Vyheknu námahou, když se snažím odtáhnout medvěda stranou. Zvedáním ničeho nedosáhnu, i jeho tlapa je příliš těžká na mne.

Do háje, proč si neumím nechat narůst svaly?! funím v duchu nadávky, zatímco nahlas jen... funím námahou. Nakonec ale dostanu spásný nápad, že není třeba medvěda zvedat, ale spíše odvalit. Zapřu se nohama do země, hlavu a ruce zabořím do medvědovi srsti a zaberu. Jednou. Dvakrát. Potřetí! Na potřetí se to povede, protože zabereme s Kristopherem společně. Udělám dva drobné krůčky dopředu, cítím, jak zapojuji všechny svaly i na zádech a najednou... žuch! Medvěd se odvalí, já ztratím rovnováhu a tak trochu přepadnu přes Kristophera. Překvapením vyheknu a hned se zvedám do kleku.

"Kristophere! Jsi celý?" zeptám se starostlivě a hledám na něm zranění, která by potřebovala ošetřit. Rány od drápů si okamžitě všimnu. A díky čerstvé krvi se pořádně zděsím. "Nehýbej se! Jak moc to bolí? Kde všude tě zasáhl?" ptám se zmateně. Nejsem trénovaný bojovný zdravotník, takže jednám trochu freneticky a nejspíš se tvářím i lehce vyděšeně, když na něm hledám další zranění.

Tohle je můj konec? Probleskne mi hlavou, když se snažím pravou rukou nahmat u svého pasu nůž, mezitím co mi snad tu levou ten medvěd drtí svou vahou a jeho drápy se do mně zarývájí a snaží se na tomto najednou tak křehkém těle napáchat co největší škodu.

Přežil jsem ztroskotání, abych se následně nechal sežrat medvědem?
Ruka konečně sevřela nůž a ani na chvíli neváhala, bodla do jeho mohutného těla, kde nůž následně zůstal a já byl beze zbraně.

Pochyboval jsem však, že by můj chabý pokus měl být k něčemu platný a tak mně překvapilo, že řádění bylo z ničeho nic zastaveno a já pocítil na svém těle plnou jeho váhu, jak se na mně svalil. Těžce jsem hekl, jak mi to vyrazilo dech.
Skrz to, jak byl na mně rozvalený jsem neviděl, co se vlastně událo a tak jsem z posledních shromážděných sil se snažil z pod něj dostat.
Upřímně jsem doufal, že Shae bude v naprostém pořádku a v bezpečí.

Potěšilo mě, když jsem viděla na Kristopherově tváři úsměv. O to víc, když to znamenalo, že můj humor, či snad jen pouze nadsázku, pochopil a sám v tom zvládl pokračovat. V duchu to nazvu obrovským pokrokem. Ne, že bych chtěla přetvořit Kristophera k obrazu svému, ale rozhodně to zvyšuje naděje, že nebude dál docházet k těm nepříjemným nedorozuměním, díky kterým jsme si občas vjeli do vlasů.

Po mých dalších slovech se zdál být dost nesvůj. Rozhodně jsem netrvala na dalším rozhovoru na toto téma. Věděla jsem díky předchozím zkušenostem, že je to pořád dost tenký led. Přešla jsem proto na bezpečnější téma - a to je učení jazyka. Bylo na něm vidět, že to je pro něj mnohem lepší varianta. A dokonce bych řekla, že se snažil víc než předtím. Možná se mu líbilo téma - přeci jen to byl mladý muž, a nebo prostě ho toto učení začalo bavit. Ať tak či tak, prošli jsme dost frází i cestou a trénovala jsem s ním pár jednodušších odpovědí, když najednou nalezl stopy. Kdyby mě na ně neupozornil, asi bych si jich nevšimla, a i kdybych si jich všimla, tak bych nedokázala určit, jak dlouho tu jsou. Navíc mě překvapí, když mi naznačí, že mám být potichu. Nechovali jsme se posledně naprosto jinak? Čím dál tím víc si uvědomuji, jak bych bez něj v téhle pustině určitě umřela. Znejistěná tím vším našlapuji tiše a opatrně v Kristopherových stopách. Kvůli tomu je o něco napřed. Dost často se ohlížím přes rameno a do okolí.

V momentu, kdy zaduněly skoky rozlíceného, jsem tak dál a za Kristopherem. Tudíž není divu, že si ho vybral za svůj cíl. Kdybych tam stála já, nezvládla bych uhnout, i tady jsem zůstala stát jako přimrazená při pohledu na to děsivé a rozlícené monstrum. Tesáky v jeho otevřené tlamě mi připomněly příběhy o hrozivých tvorech z dob dávno zaniklých. Mohutné tlapy s ostrými drápy byly děsivé zbraně. A když jsem viděla, jak se rozmáchl po Kristopherovi a ten spadl k zemi, viděla jsem ve svých představách hned krev.

"Ne, Kristophere!" vyhrknu vyděšeně a konečně se proberu z vyděšeného tranzu.

Není v tom žádné rozhodování. Bylo to buď Kristopher nebo ten medvěd. A medvědovi jsem nedlužila svůj život. Pustila jsem na zem svůj vak a vztáhla ruku směrem k medvědovi. Automaticky jsem sáhla po své síle, cítila, jak medvědovi i Kristopherovi bijí srdce. Ačkoliv to byly orgány možná podobná, já naprosto jasně věděla, které je které. A sevřela jsem svou silou to srdce medvěda. Možná jsem mohla uvažovat o tom ho jen vystrašit, ale já nechtěla nic riskovat. Sevřela jsem to srdce s úmyslem zabít.

(Hod - 84%.)