Andor.cz - Dračí doupě online

Nespokojeně jsem se zastavil a zpražil ji pohledem přimhouřených očí dravce, který má svou kořist na dosah ruky a ona je ta, která mi stojí v cestě.
Ten chlap se jí musí líbit. Bleskne mi hlavou. Jindy jí to bylo naprosto ukradené. Teď je to jinak.
Samozřejmě, že ji poslat na něj byl docela risk, ale byl jsem ochoten to zkusit. Zajímala mně její loajalita. Zda-li kvůli hezké tvářičce nezaváhá.

"Jsi si opravdu jistá, že to chceš vědět. Neříká se pro nic za nic, že zvědavost kočku zabila." Neskrývám ve svém hlase nelibost z toho, že s ní musím něco takového řešit. Můj hlas je v této chvíli podobně nepříjemný jako když se nehty přejede po tabuli.
"Nicméně pokud bude aspoň trošku chytrý a bude spolupracovat, tak bude naprosto v pořádku… ale pokud ne…" Pokrčím rameny, nehodlám to víc rozebírat. Nač taky. Jen ať použije svou fantazii.
"Máš ještě něco na srdci nebo mně budeš jen hloupě obírat o můj drahocenný čas, kdy akorát budu více rozladěn a mohlo by se stát, že bych si to potřeboval nějak vybít." Obdařím jí jedním ze svých velmi nepříjemných pohledů díky kterému mi rádi přezdívají Ďábel z Barelu a jasně tak dávám najevo, že se momentálně pohybuje na velmi tenkém ledě.

Doháje, tohle jsem nedomyslela! uvědomím si s šokem, když medvěd padne přímo na Kristophera. Naprosto jasně vím, že je již medvěd po smrti, ale Kristopherovo srdce pořád bije, nicméně ani tak jsem nebyla v klidu. Ta obrovská těžká věc na něj dopadla celou svou vahou. A já netuším, jak moc ho stihla zřídit, než jsem padla k zemi.

"Kristophere?" zavolám ho, když k nim těch pár kroků doběhnu. Jen drobným množstvím své síly vnímám stále jeho tlukot srdce, abych se ujistila, že pořád žije. Ale pak si i všimnu, že se medvěd hýbe. Tedy ne! Medvědem někdo hýbe! Vyheknu námahou, když se snažím odtáhnout medvěda stranou. Zvedáním ničeho nedosáhnu, i jeho tlapa je příliš těžká na mne.

Do háje, proč si neumím nechat narůst svaly?! funím v duchu nadávky, zatímco nahlas jen... funím námahou. Nakonec ale dostanu spásný nápad, že není třeba medvěda zvedat, ale spíše odvalit. Zapřu se nohama do země, hlavu a ruce zabořím do medvědovi srsti a zaberu. Jednou. Dvakrát. Potřetí! Na potřetí se to povede, protože zabereme s Kristopherem společně. Udělám dva drobné krůčky dopředu, cítím, jak zapojuji všechny svaly i na zádech a najednou... žuch! Medvěd se odvalí, já ztratím rovnováhu a tak trochu přepadnu přes Kristophera. Překvapením vyheknu a hned se zvedám do kleku.

"Kristophere! Jsi celý?" zeptám se starostlivě a hledám na něm zranění, která by potřebovala ošetřit. Rány od drápů si okamžitě všimnu. A díky čerstvé krvi se pořádně zděsím. "Nehýbej se! Jak moc to bolí? Kde všude tě zasáhl?" ptám se zmateně. Nejsem trénovaný bojovný zdravotník, takže jednám trochu freneticky a nejspíš se tvářím i lehce vyděšeně, když na něm hledám další zranění.

Tohle je můj konec? Probleskne mi hlavou, když se snažím pravou rukou nahmat u svého pasu nůž, mezitím co mi snad tu levou ten medvěd drtí svou vahou a jeho drápy se do mně zarývájí a snaží se na tomto najednou tak křehkém těle napáchat co největší škodu.

Přežil jsem ztroskotání, abych se následně nechal sežrat medvědem?
Ruka konečně sevřela nůž a ani na chvíli neváhala, bodla do jeho mohutného těla, kde nůž následně zůstal a já byl beze zbraně.

Pochyboval jsem však, že by můj chabý pokus měl být k něčemu platný a tak mně překvapilo, že řádění bylo z ničeho nic zastaveno a já pocítil na svém těle plnou jeho váhu, jak se na mně svalil. Těžce jsem hekl, jak mi to vyrazilo dech.
Skrz to, jak byl na mně rozvalený jsem neviděl, co se vlastně událo a tak jsem z posledních shromážděných sil se snažil z pod něj dostat.
Upřímně jsem doufal, že Shae bude v naprostém pořádku a v bezpečí.

Potěšilo mě, když jsem viděla na Kristopherově tváři úsměv. O to víc, když to znamenalo, že můj humor, či snad jen pouze nadsázku, pochopil a sám v tom zvládl pokračovat. V duchu to nazvu obrovským pokrokem. Ne, že bych chtěla přetvořit Kristophera k obrazu svému, ale rozhodně to zvyšuje naděje, že nebude dál docházet k těm nepříjemným nedorozuměním, díky kterým jsme si občas vjeli do vlasů.

Po mých dalších slovech se zdál být dost nesvůj. Rozhodně jsem netrvala na dalším rozhovoru na toto téma. Věděla jsem díky předchozím zkušenostem, že je to pořád dost tenký led. Přešla jsem proto na bezpečnější téma - a to je učení jazyka. Bylo na něm vidět, že to je pro něj mnohem lepší varianta. A dokonce bych řekla, že se snažil víc než předtím. Možná se mu líbilo téma - přeci jen to byl mladý muž, a nebo prostě ho toto učení začalo bavit. Ať tak či tak, prošli jsme dost frází i cestou a trénovala jsem s ním pár jednodušších odpovědí, když najednou nalezl stopy. Kdyby mě na ně neupozornil, asi bych si jich nevšimla, a i kdybych si jich všimla, tak bych nedokázala určit, jak dlouho tu jsou. Navíc mě překvapí, když mi naznačí, že mám být potichu. Nechovali jsme se posledně naprosto jinak? Čím dál tím víc si uvědomuji, jak bych bez něj v téhle pustině určitě umřela. Znejistěná tím vším našlapuji tiše a opatrně v Kristopherových stopách. Kvůli tomu je o něco napřed. Dost často se ohlížím přes rameno a do okolí.

V momentu, kdy zaduněly skoky rozlíceného, jsem tak dál a za Kristopherem. Tudíž není divu, že si ho vybral za svůj cíl. Kdybych tam stála já, nezvládla bych uhnout, i tady jsem zůstala stát jako přimrazená při pohledu na to děsivé a rozlícené monstrum. Tesáky v jeho otevřené tlamě mi připomněly příběhy o hrozivých tvorech z dob dávno zaniklých. Mohutné tlapy s ostrými drápy byly děsivé zbraně. A když jsem viděla, jak se rozmáchl po Kristopherovi a ten spadl k zemi, viděla jsem ve svých představách hned krev.

"Ne, Kristophere!" vyhrknu vyděšeně a konečně se proberu z vyděšeného tranzu.

Není v tom žádné rozhodování. Bylo to buď Kristopher nebo ten medvěd. A medvědovi jsem nedlužila svůj život. Pustila jsem na zem svůj vak a vztáhla ruku směrem k medvědovi. Automaticky jsem sáhla po své síle, cítila, jak medvědovi i Kristopherovi bijí srdce. Ačkoliv to byly orgány možná podobná, já naprosto jasně věděla, které je které. A sevřela jsem svou silou to srdce medvěda. Možná jsem mohla uvažovat o tom ho jen vystrašit, ale já nechtěla nic riskovat. Sevřela jsem to srdce s úmyslem zabít.

(Hod - 84%.)

Nevím, čím to bylo. Zda tím, že byl Hamlet neskutečně zdvořilý, milý a správně vychovaný, tou whisky, tím, že vypadal, že jsem jej uchvátila, a nebo tím, že jsem si rozhovor o divadle dost užívala. Každopádně čas s ním utíkal rychle a já si čas od času musela připomenout, proč tady s ním sedím. To byly ty okamžiky, kdy jsem se musela znovu trochu napít, abych nepolevila a nenechala prosáknout lítost a nejistotu do mé tváře.

"Samozřejmě," přikývnu na jeho omluvení a sleduji jej, jak se zvedá. Krátce se napiji na kuráž, než vytáhnu váček od Luciana a rychle jeho obsah vsypu do Hamletovy sklenice. Srdce mi tluče až v krku, když se vrací zpět. Ta chvíle mezi tím, kdy vsypu prášek do sklenice a kdy se ten dotyčný napije, je pro mě vždy neskutečně mučivá a dlouhá. Je to totiž přesně ta chvíle, kdy se to všechno může zvrtnout. Nevím jestli bohudík nebo bohužel, ale ani tentokrát se nic nezvrtne a Hamlet svou sklenku vypije do dna.

Jakmile slyším dvojí kroky, nakrčím se ve své židli. I já už poznám, že Hamlet je kompletně mimo, ovšem jejich rychlé a těžké kroky mi to potvrdí. Netuším, jak to ví, ale u nich to tak je. S těmi hrozivými muži nechci mít nic společného, a tak se snažím tvářit, že tam nejsem. Na bezmocného Hamleta v jejich rukou se nechci ani dívat, protože osten viny mě už tak dost píchá. Dívám se do své ještě nedopité sklenice a ve vzpomínkách vidím, jak takhle vláčí mého otce. Nejsem si pro tuto chvíli jistá, zda se to skutečně stalo, nebo si to jen představuji, ale i tato scéna bolí. Trhnou sebou, když uslyším Lucianův emocí odprostěný hlas.

*Ale mé svědomí je zase o něco těžší,* napadne mne automaticky v odpověď. Ale neřeknu to, moc dobře vím, co bych dostala za odpověď. Jeho jízlivý smích a 'dobře míněná rada', že se mám svého svědomí vzdát, mi rezonuje v hlavě ještě teď. Je mi jasné, že má pravdu, že tyhle věci jsou lehčí, když člověk nemá svědomí, ale co pak z něj jakožto z člověka zbyde? Je to ještě stále člověk, a nebo jenom skořápka? Z náhlého popudu do sebe kopnu zbytek své sklenky a rychle se zvednu.

"Počkej," ozvu se navzdory svému lepšímu úsudku, který mi radí, že bych měla mlčet a co nejrychleji odsud zmizet. Moji práci jsem přeci jen udělala. Jenže alkohol, vina a vzpomínka na zoufalého otce mě žene vpřed, jakkoliv nelogické to je. A navíc, Hamlet se nezdál jako špatný člověk, jen jako někdy zbičovaný osudem. A právě asi ta sounáležitost převážila mou opatrnost.

"Co s ním... bude? Co se mu stane?" zeptám se Luciana, když k němu dojdu. Sama na sobě cítím, že alkoholu jsem měla víc než by bylo vhodné, ale na nohou se ještě držím a slova také nemotám. Jsou to otázky, na které vím, že bych se neměla ptát, ale ... já musím.

”Jasně. Stejně tak ty sis už udělala obrázek ohledně strašlivého lovce čarodějnic, takže už to ničím nemohu zhoršit.” Slova jsou řečena v podobném duchu s lehkým pousmáním.

Její následná slova jsou jako balzám na bolavou duši. Jako kdyby potřela všechny rány a bolest z nich utlumila. Nevěděl jsem, co k tomu říct a tak jsem raději mlčel. Dával se přitom dohromady, abych byl opět schopen nás vést a dovést nás k našemu cíli.

Změna tématu a návrat k učení její řeči byl neskutečně vítaný. A tak jsem se ještě víc soustředil na vyuku a snažil se do toho vložit víc než předtím.

Opět jsme se vydali na cestu, která se zdála být naprosto skvělá a bezproblémová. Když jsme se však blížili k našemu cíli, všiml jsem si ve sněhu stop. Naznačil jsem Shae, aby se utišila a zkoumal jsem komu stopy patří. Byl to opět medvěd, ale tentokrát se jednalo o jiný druh, kde by bylo nejlepší se mu vyhnout a být tiše jako myšky.
Naznačil jsem Shae, abychom šli velice opatrně. Stopa byla poměrně čerstvá a někde by tu mohl číhat na svou kořist.

Jak nám štěstěna doposud poměrně přála, samozřejmě nás musela zrovna v této chvíli opustit a před námi se objevil medvěd vysoký snad tři metry. Nevím, zda to bylo únavou nebo mně jen prostě šálil zrak, ale spletl jsem si z kamenem. Dal bych totiž ruku do ohně, že tam nebyl. Medvěd však nestál na místě a nečekal, rozeběhl se za námi. Jeho mohutná tlapa našla okamžitě svůj cíl v mé maličkosti a pod jeho tíhou jsem se svalil na zem. I přes vrstvu oblečení, jsem cítil, že se mu podařilo mně zranit. Hrudník mně pálil ze způsobených ran. A medvěd mně uštědřil dalšími ranami.
Jak jsem byl zaskočen, tak jsem nestihl ani na Shea zakřičet, aby se šla schovat dovnitř a zachránila si tak život.
Vnitřně jsem se peskoval za to, že jsem nedával pozor a zároveň jsem se snažil z posledních sil dostat ke zbrani…. a neskončit to tak snadno bez boje.

Dnes si byla naprosto úžasná. Moc dobře sis to uvědomovala, to jak ti visel na rtech a hltal každé tvé slovo, tě uvádělo do rozpaků. Měla bys být spokojená se svým výkonem, ale vědomí kam se to celé jen blíží ti to znemožňovalo.
Jako bys najednou opět slyšela Ďáblův výsměch o tom, že narozdíl od něj máš stále svědomí, které je ti momentálně naprosto k ničemu. Následovala pochopitelně drobná rada, kterou ti nebude účtovat a kterou by ses měla začít řídit, pokud chceš přežít a to zbavit se, co nejdříve toho svědomí. V tom co děláš ti takový luxus přinese pouze smrt.

”Omluvte mně, potřebuji si odskočit.” Pronesl ve chvíli, co se zvedal a cos vypozorovala, že balanc ho už pomalu a jistě opouští. Přesně to byla ona chvíle, která znamenala, že mu jeho nápoj dochutíš a tvoje mise se tak bude blížit ke konci.

Následné události ti jako pokaždé přišli neskutečně rychlé a v rámci zachování příčetnosti se ti je podařilo přesít. Stačilo jen, že když se vrátil z toalety tak pozvedl skleničku a celou ji následně do sebe vyklopil. Vůbec se nezastavoval nad změnou chutě, protože už byl značně podnapilí a tak si toho vůbec nevšiml. Jako na zavolanou, když droga začala působit se tam objevily dvě gorily samotného ďábla, které ho nadzvedly a vzaly jej na smluvené místo.

”Zase dnes tvá rodina dluží o něco méně.” Pronesl Lucian, který se jako pokaždé z ničeho nic objevil a se stejnými slovy odchází. Je to jako mantra, která by měla tvou duši uklidnit, ale nic takového se neděje. Cítíš se mnohem, mnohem hůř. Tenhle Hamlet měl něco do sebe, cítila si, že jsi byla blízko k nějakému odhalení. Jenže teď je vše ztracené. Teď z něj ďábel dostane to, co potřebuje on a ty už se s tím chlápkem nikdy neuvidíš. Nesmíš riskovat, že by tě náhodou mohl poznat a to i přestože jsi na sobě měla paruku, byla jsi jinak nalíčená a voněla ses naprosto něčím jiným.
Tak částečně si za to mohl sám… pro bohy, kdo si dá jako přezdívku Hamlet?

Oplatím mu krátký úsměv, ale dál se ho již na jeho tituly nevyptávám. Jednak vím, že on o tom příliš mluvit nechce a částečně si říkám, že bude lépe, když toho o něm budu vědět co nejméně a stejně tak, když on bude o mně vědět stejně málo. Bůh a Ďábel ví, co si pro něj Lucian připravil. A je dost možné, že si Hamlet dá dvě a dvě dohromady a pak si mou tvář bude spojovat s těmi nepříjemnými následky. Nalitou sklenku si sice přitáhnu v ruce po stole k sobě, ale tentokrát se již nenapiji. Nejsem žádný námořník, abych zvládla alkoholu hodně. A začátek jsem měla dnes opravdu rychlý.

Zamyšleně na něj hledím, když přizná, že tu už několikrát byl. Držím si tvář, abych se netvářila zahanbeně. Vzpomenu si přitom na jedno pořekadlo: šel tolikrát s džbánem pro vodu, až se ucho utrhlo. To platí pro Hamleta taky. Chodil jsem tak dlouho, než si ho číhající spáry pekla našly. Kdo ví, možná ho ten gauner poznal hned, jen mu nepřišlo výhodné ho zatím konfrontovat. Kdo ví? Nakonec se opět napiji ze sklenky. Nechci vědět na co někdo jako Ďábel z Barelu myslí. Takové věci bych ze sebe nesmyla ani svatým mýdlem.

"Proti mému nejlepšímu úsudku jsem se tady ocitla již několikrát, ano," připustím a pomalu otáčím sklenku s whisky ve svých rukou. "Ale pití tu mají skvělé, to se jim musí nechat. A za přijatelnou cenu." Násilím stáčím myšlenky pryč od toho, proč tu skutečně jsem.

"Stejně je to zvláštní," pronesu vzápětí a podívám se opět na muže sedícího se mnou u stolu. "Dívkám se od ranného věku říká, že mají být hlavně vzorné, cnostné a taky velmi zapamatovatelné. A přesto tu u stolu sedíme dva, kdo nechceme být znáni a poznáni." Usměji se na něj. Neodolám dalšímu drobnému loku whisky a vychutnám si ten teplý pocit v krku, když polykám.

"Pojďme si povídat ale o něčem veselém. Kromě Hamleta, viděl jste v poslední době nějakou zajímavou hru?" zeptám se a přejedu svého společníka hodnotícím pohledem. "Myslím, že vám by se mohla líbit hra O Maskách a lidech, je to nově uvedené v Sicinském divadle. Je to tragikomedie od jednoho brilantního Franckého spisovatele Belugia de Lunca. Je to tak trochu kritika společnosti, ale také krásný příběh s mnoha charakterově rozmanitými postavami. Je tam jedna scéna, kdy hlavní protagonista Isaac vede svou mladší sestru do jeho pokoje a ukazuje jí karnevalovou masku a povídá: "A hle, sestro má, zde je maska a v zrcadle vidíš muže, kterého nosí, když se lidi dívají. Masko, toto je mladý a čestný člověk v našem městě. Ano, ano, seznamte se, však i ona bude nějakou maskou nasazena, jinak bude ztracena v tom pekle jež nazýváme životem." Nebudu vám prozrazovat příliš z toho, co se tam stane, ale myslím, že muž jako vy, pane Hamlete, určitě oceníte i kvalitní šermíře, jež se v té hře objeví... Co říkáte, odhadla jsem váš vkus aspoň trochu?" zeptám se a pousměji se na něj.

”Ah, ano, jistě jsem.” Pronese s úsměvem na rtech.
”Něco mi říká, že se v tom vyznáte. I váš přednes byl velmi povedený.” Oběma nalije sklenku a napije se.

”Abych se pravdu přiznal, občas sem zajdu. Nehrozí tu tolik, že by mně někdo mohl poznat.” Kdyby jen tušil, že byl poznán tou nejhorší osobou.
”A vy sem chodíte často?”

Spát venku je něco jiného, než spát pod střechou. Sice jsem díky svým cestování spala i pod širým nebem, ale v drtivé většině případů jsem se nemusela účastnit střídání v hlídaní. Udržování ohně se většinou také příliš neřešilo, neboť do takto chladných krajin jsem se nikdy nedostala. A když, tak jsme si dali pozor, aby se spalo uvnitř nějakého domu.

Takže jsem dost trpěla, když na mě přišla řada s hlídáním ohně. I když jsem byla zabalená do tolika vrstev kožešiny, co jsme s sebou měli a toho loveckého oblečení, kvůli kterému jsem vypadala jako chlapec, mrzla jsem. Oči se mi klížily, a nebo jsem se lekala každého zvuku. Několikrát jsem byla už i v pokušení, probudit Kristophera, jestli nejsme v nebezpečí. Ale pak, když jsem viděla, jak spokojeně spí a u toho si i pravidelně chrápe, tak jsem od toho pokaždé upustila.

A když jsem byla na řadě se spaním já, tak jsem sice okamžitě usnula, naprosto vyčerpaná, ale ráno jsem neměla pocit, že jsem si skutečně odpočinula. Cítila jsem se rozlámaná, trochu nachlazená, podchlazená a zcela neprobuzená. Proto bylo naše ráno poměrně tiché, neboť jsem žádný hovor sama neiniciovala a soustředila jsem se jenom na jídlo a pití , zatímco jsem si sedla opravdu blízko k ohni. Dokonce jsem se napila i trochu z měchu s alkoholem jako takové preventivní a polní verzi léčení proti možným nemocen, co by se mi mohly usadit v krku. A co si budeme nalhávat, i možná taky trochu na kuráž na další den.

Ale když jsme se vydali na cestu a Kristopher se ozval, jestli nechci pokračovat v procvičování, s radostí jsem se toho chytla. Cesta mi tak utíkala znatelně rychleji, když jsem neměla čas myslet na špatné věci a mohla se soustředit na něco konkrétního. Snažila jsem se Kristophera povzbuzovat, kdykoliv se mu něco povedlo a příliš ho netýrat drobnostmi, abych ho neodradila. Byl šikovný, to se mu muselo nechat, ale můj jazyk byl docela náročný. Přesto jsem si byla více než jistá, že se Kristopher zvládne po naší zemi pohybovat a domluvit se, až na to přijde čas. Jen bude mít silný přízvuk. Ale to zase tak nevadí.

Pomalu a bez větší chuti jsem jedla můj příděl jídla. Suché maso už mi lezlo krkem, ale můj prázdný žaludek vzal s povděkem. Nikdy jsem nebyla velký jedlík, ale tato monotónní strava se už prostě zajídala. Takže se z jídla stala jen další nutná součást přežití a nic jiného. Ani tentokrát jsem nerozviřovala diskuzi, neboť jsem se nyní opět cítila promrzlá a unavená, navíc Kristopher vypadal sám ponořen do nějaké vnitřní - a ne zrovna veselé - rozpravy, a já nevěděla, zda mám nyní síly mu s tím pomoci.

Zmateně se podívám na Kristophera sedícího kousek ode mě na padlém stromu. Pozvednu přitom obočí v otázce. Chvilku jsem přemýšlela, jestli mi něco uteklo, jestli říkal něco jiného předtím, než jsem ho začala vnímat. Ale naštěstí můj málomluvný společník pokračoval a celou situaci víc rozvedl. Já mezitím pokračovala v pomalém a soustavném jedení sušeného masa a koukáním před sebe.

"Možná to je proto, že ti nezáleží na tom, co si myslí proradná, ďábelská ohavnost, kterou jako griša reprezentuji," odvětím prostě a hádám, že asi kvůli přemíry únavy se nad tím pousměji a podívám se na něj. Když šeptal ta slova o slabochovi, přišel mi mnohem křehčí než já. Uvědomovala jsem si, jak těžké pro něj musí být těžké připustit si jakoukoliv slabost. Lehce se k němu nakloním, aby se krátce naše ramena dotkla.

"A nebo to je tím, že ty sám uvnitř víš, že ty vaše parametry správného muže a lovce jsou dost mimo od toho, co skutečně znamená být slaboch," dodám přívětivě a povzbudivě se na něj pousměji, než se poodtáhnu.

"Takže asi nemáš zač, Kristophere," pokračuji s tím mírným úsměvem.

"Ale ano, vidím v tom ten paradox," přitakám a pokračuji v mechanickém rozmělňování sušeného masa v mých ústech. "Nicméně, abych ti připomněla tvoje vlastní slova, co jsi mi řekl tehdy v té první chatě. Můžeme zažít nový život. A ty už nemusíš žít ve stínu a strachu z obrazu toho, co tě naučili lovci, kým máš být. Až se dostaneme z téhle země, dost snadno si můžeš najít místa ve světě, kde budeš moct být sám sebou. A uvidíš, že tě za to většina lidí nebude odsuzovat. A dost nejspíš na těmito vlastnostmi i nějakou tu slečnu okouzlíš." Sice mi ještě dobrá čtvrtina dnešního přídělu zbývá, ale já ji sbalím a schovám, aniž bych se do ní pustila, protože se mi do toho už nutit nechce.

"Což mě přivádí k tématům, co jsme v naší konverzaci vynechali," pokračuji, abych se tedy zabavila jinak, než Kristopher dojí svou porci. "Když budeš chtít oslovit nějakou dívku a zalichotit jí, nikdy neříkej čau prdelko nebo kočeno, příjemnější na poslech a znatelně úspěšnější pro tebe bude, když jí řekneš krásko a "sličná dívko". A důležitá slova, co bys pak mohl říct je máš krásné oči." Začnu další lekci, ke které jsme se zatím ani nedostali.