Andor.cz - Dračí doupě online

Nevím, čím to bylo. Zda tím, že byl Hamlet neskutečně zdvořilý, milý a správně vychovaný, tou whisky, tím, že vypadal, že jsem jej uchvátila, a nebo tím, že jsem si rozhovor o divadle dost užívala. Každopádně čas s ním utíkal rychle a já si čas od času musela připomenout, proč tady s ním sedím. To byly ty okamžiky, kdy jsem se musela znovu trochu napít, abych nepolevila a nenechala prosáknout lítost a nejistotu do mé tváře.

"Samozřejmě," přikývnu na jeho omluvení a sleduji jej, jak se zvedá. Krátce se napiji na kuráž, než vytáhnu váček od Luciana a rychle jeho obsah vsypu do Hamletovy sklenice. Srdce mi tluče až v krku, když se vrací zpět. Ta chvíle mezi tím, kdy vsypu prášek do sklenice a kdy se ten dotyčný napije, je pro mě vždy neskutečně mučivá a dlouhá. Je to totiž přesně ta chvíle, kdy se to všechno může zvrtnout. Nevím jestli bohudík nebo bohužel, ale ani tentokrát se nic nezvrtne a Hamlet svou sklenku vypije do dna.

Jakmile slyším dvojí kroky, nakrčím se ve své židli. I já už poznám, že Hamlet je kompletně mimo, ovšem jejich rychlé a těžké kroky mi to potvrdí. Netuším, jak to ví, ale u nich to tak je. S těmi hrozivými muži nechci mít nic společného, a tak se snažím tvářit, že tam nejsem. Na bezmocného Hamleta v jejich rukou se nechci ani dívat, protože osten viny mě už tak dost píchá. Dívám se do své ještě nedopité sklenice a ve vzpomínkách vidím, jak takhle vláčí mého otce. Nejsem si pro tuto chvíli jistá, zda se to skutečně stalo, nebo si to jen představuji, ale i tato scéna bolí. Trhnou sebou, když uslyším Lucianův emocí odprostěný hlas.

*Ale mé svědomí je zase o něco těžší,* napadne mne automaticky v odpověď. Ale neřeknu to, moc dobře vím, co bych dostala za odpověď. Jeho jízlivý smích a 'dobře míněná rada', že se mám svého svědomí vzdát, mi rezonuje v hlavě ještě teď. Je mi jasné, že má pravdu, že tyhle věci jsou lehčí, když člověk nemá svědomí, ale co pak z něj jakožto z člověka zbyde? Je to ještě stále člověk, a nebo jenom skořápka? Z náhlého popudu do sebe kopnu zbytek své sklenky a rychle se zvednu.

"Počkej," ozvu se navzdory svému lepšímu úsudku, který mi radí, že bych měla mlčet a co nejrychleji odsud zmizet. Moji práci jsem přeci jen udělala. Jenže alkohol, vina a vzpomínka na zoufalého otce mě žene vpřed, jakkoliv nelogické to je. A navíc, Hamlet se nezdál jako špatný člověk, jen jako někdy zbičovaný osudem. A právě asi ta sounáležitost převážila mou opatrnost.

"Co s ním... bude? Co se mu stane?" zeptám se Luciana, když k němu dojdu. Sama na sobě cítím, že alkoholu jsem měla víc než by bylo vhodné, ale na nohou se ještě držím a slova také nemotám. Jsou to otázky, na které vím, že bych se neměla ptát, ale ... já musím.

”Jasně. Stejně tak ty sis už udělala obrázek ohledně strašlivého lovce čarodějnic, takže už to ničím nemohu zhoršit.” Slova jsou řečena v podobném duchu s lehkým pousmáním.

Její následná slova jsou jako balzám na bolavou duši. Jako kdyby potřela všechny rány a bolest z nich utlumila. Nevěděl jsem, co k tomu říct a tak jsem raději mlčel. Dával se přitom dohromady, abych byl opět schopen nás vést a dovést nás k našemu cíli.

Změna tématu a návrat k učení její řeči byl neskutečně vítaný. A tak jsem se ještě víc soustředil na vyuku a snažil se do toho vložit víc než předtím.

Opět jsme se vydali na cestu, která se zdála být naprosto skvělá a bezproblémová. Když jsme se však blížili k našemu cíli, všiml jsem si ve sněhu stop. Naznačil jsem Shae, aby se utišila a zkoumal jsem komu stopy patří. Byl to opět medvěd, ale tentokrát se jednalo o jiný druh, kde by bylo nejlepší se mu vyhnout a být tiše jako myšky.
Naznačil jsem Shae, abychom šli velice opatrně. Stopa byla poměrně čerstvá a někde by tu mohl číhat na svou kořist.

Jak nám štěstěna doposud poměrně přála, samozřejmě nás musela zrovna v této chvíli opustit a před námi se objevil medvěd vysoký snad tři metry. Nevím, zda to bylo únavou nebo mně jen prostě šálil zrak, ale spletl jsem si z kamenem. Dal bych totiž ruku do ohně, že tam nebyl. Medvěd však nestál na místě a nečekal, rozeběhl se za námi. Jeho mohutná tlapa našla okamžitě svůj cíl v mé maličkosti a pod jeho tíhou jsem se svalil na zem. I přes vrstvu oblečení, jsem cítil, že se mu podařilo mně zranit. Hrudník mně pálil ze způsobených ran. A medvěd mně uštědřil dalšími ranami.
Jak jsem byl zaskočen, tak jsem nestihl ani na Shea zakřičet, aby se šla schovat dovnitř a zachránila si tak život.
Vnitřně jsem se peskoval za to, že jsem nedával pozor a zároveň jsem se snažil z posledních sil dostat ke zbrani…. a neskončit to tak snadno bez boje.

Dnes si byla naprosto úžasná. Moc dobře sis to uvědomovala, to jak ti visel na rtech a hltal každé tvé slovo, tě uvádělo do rozpaků. Měla bys být spokojená se svým výkonem, ale vědomí kam se to celé jen blíží ti to znemožňovalo.
Jako bys najednou opět slyšela Ďáblův výsměch o tom, že narozdíl od něj máš stále svědomí, které je ti momentálně naprosto k ničemu. Následovala pochopitelně drobná rada, kterou ti nebude účtovat a kterou by ses měla začít řídit, pokud chceš přežít a to zbavit se, co nejdříve toho svědomí. V tom co děláš ti takový luxus přinese pouze smrt.

”Omluvte mně, potřebuji si odskočit.” Pronesl ve chvíli, co se zvedal a cos vypozorovala, že balanc ho už pomalu a jistě opouští. Přesně to byla ona chvíle, která znamenala, že mu jeho nápoj dochutíš a tvoje mise se tak bude blížit ke konci.

Následné události ti jako pokaždé přišli neskutečně rychlé a v rámci zachování příčetnosti se ti je podařilo přesít. Stačilo jen, že když se vrátil z toalety tak pozvedl skleničku a celou ji následně do sebe vyklopil. Vůbec se nezastavoval nad změnou chutě, protože už byl značně podnapilí a tak si toho vůbec nevšiml. Jako na zavolanou, když droga začala působit se tam objevily dvě gorily samotného ďábla, které ho nadzvedly a vzaly jej na smluvené místo.

”Zase dnes tvá rodina dluží o něco méně.” Pronesl Lucian, který se jako pokaždé z ničeho nic objevil a se stejnými slovy odchází. Je to jako mantra, která by měla tvou duši uklidnit, ale nic takového se neděje. Cítíš se mnohem, mnohem hůř. Tenhle Hamlet měl něco do sebe, cítila si, že jsi byla blízko k nějakému odhalení. Jenže teď je vše ztracené. Teď z něj ďábel dostane to, co potřebuje on a ty už se s tím chlápkem nikdy neuvidíš. Nesmíš riskovat, že by tě náhodou mohl poznat a to i přestože jsi na sobě měla paruku, byla jsi jinak nalíčená a voněla ses naprosto něčím jiným.
Tak částečně si za to mohl sám… pro bohy, kdo si dá jako přezdívku Hamlet?

Oplatím mu krátký úsměv, ale dál se ho již na jeho tituly nevyptávám. Jednak vím, že on o tom příliš mluvit nechce a částečně si říkám, že bude lépe, když toho o něm budu vědět co nejméně a stejně tak, když on bude o mně vědět stejně málo. Bůh a Ďábel ví, co si pro něj Lucian připravil. A je dost možné, že si Hamlet dá dvě a dvě dohromady a pak si mou tvář bude spojovat s těmi nepříjemnými následky. Nalitou sklenku si sice přitáhnu v ruce po stole k sobě, ale tentokrát se již nenapiji. Nejsem žádný námořník, abych zvládla alkoholu hodně. A začátek jsem měla dnes opravdu rychlý.

Zamyšleně na něj hledím, když přizná, že tu už několikrát byl. Držím si tvář, abych se netvářila zahanbeně. Vzpomenu si přitom na jedno pořekadlo: šel tolikrát s džbánem pro vodu, až se ucho utrhlo. To platí pro Hamleta taky. Chodil jsem tak dlouho, než si ho číhající spáry pekla našly. Kdo ví, možná ho ten gauner poznal hned, jen mu nepřišlo výhodné ho zatím konfrontovat. Kdo ví? Nakonec se opět napiji ze sklenky. Nechci vědět na co někdo jako Ďábel z Barelu myslí. Takové věci bych ze sebe nesmyla ani svatým mýdlem.

"Proti mému nejlepšímu úsudku jsem se tady ocitla již několikrát, ano," připustím a pomalu otáčím sklenku s whisky ve svých rukou. "Ale pití tu mají skvělé, to se jim musí nechat. A za přijatelnou cenu." Násilím stáčím myšlenky pryč od toho, proč tu skutečně jsem.

"Stejně je to zvláštní," pronesu vzápětí a podívám se opět na muže sedícího se mnou u stolu. "Dívkám se od ranného věku říká, že mají být hlavně vzorné, cnostné a taky velmi zapamatovatelné. A přesto tu u stolu sedíme dva, kdo nechceme být znáni a poznáni." Usměji se na něj. Neodolám dalšímu drobnému loku whisky a vychutnám si ten teplý pocit v krku, když polykám.

"Pojďme si povídat ale o něčem veselém. Kromě Hamleta, viděl jste v poslední době nějakou zajímavou hru?" zeptám se a přejedu svého společníka hodnotícím pohledem. "Myslím, že vám by se mohla líbit hra O Maskách a lidech, je to nově uvedené v Sicinském divadle. Je to tragikomedie od jednoho brilantního Franckého spisovatele Belugia de Lunca. Je to tak trochu kritika společnosti, ale také krásný příběh s mnoha charakterově rozmanitými postavami. Je tam jedna scéna, kdy hlavní protagonista Isaac vede svou mladší sestru do jeho pokoje a ukazuje jí karnevalovou masku a povídá: "A hle, sestro má, zde je maska a v zrcadle vidíš muže, kterého nosí, když se lidi dívají. Masko, toto je mladý a čestný člověk v našem městě. Ano, ano, seznamte se, však i ona bude nějakou maskou nasazena, jinak bude ztracena v tom pekle jež nazýváme životem." Nebudu vám prozrazovat příliš z toho, co se tam stane, ale myslím, že muž jako vy, pane Hamlete, určitě oceníte i kvalitní šermíře, jež se v té hře objeví... Co říkáte, odhadla jsem váš vkus aspoň trochu?" zeptám se a pousměji se na něj.

”Ah, ano, jistě jsem.” Pronese s úsměvem na rtech.
”Něco mi říká, že se v tom vyznáte. I váš přednes byl velmi povedený.” Oběma nalije sklenku a napije se.

”Abych se pravdu přiznal, občas sem zajdu. Nehrozí tu tolik, že by mně někdo mohl poznat.” Kdyby jen tušil, že byl poznán tou nejhorší osobou.
”A vy sem chodíte často?”

Spát venku je něco jiného, než spát pod střechou. Sice jsem díky svým cestování spala i pod širým nebem, ale v drtivé většině případů jsem se nemusela účastnit střídání v hlídaní. Udržování ohně se většinou také příliš neřešilo, neboť do takto chladných krajin jsem se nikdy nedostala. A když, tak jsme si dali pozor, aby se spalo uvnitř nějakého domu.

Takže jsem dost trpěla, když na mě přišla řada s hlídáním ohně. I když jsem byla zabalená do tolika vrstev kožešiny, co jsme s sebou měli a toho loveckého oblečení, kvůli kterému jsem vypadala jako chlapec, mrzla jsem. Oči se mi klížily, a nebo jsem se lekala každého zvuku. Několikrát jsem byla už i v pokušení, probudit Kristophera, jestli nejsme v nebezpečí. Ale pak, když jsem viděla, jak spokojeně spí a u toho si i pravidelně chrápe, tak jsem od toho pokaždé upustila.

A když jsem byla na řadě se spaním já, tak jsem sice okamžitě usnula, naprosto vyčerpaná, ale ráno jsem neměla pocit, že jsem si skutečně odpočinula. Cítila jsem se rozlámaná, trochu nachlazená, podchlazená a zcela neprobuzená. Proto bylo naše ráno poměrně tiché, neboť jsem žádný hovor sama neiniciovala a soustředila jsem se jenom na jídlo a pití , zatímco jsem si sedla opravdu blízko k ohni. Dokonce jsem se napila i trochu z měchu s alkoholem jako takové preventivní a polní verzi léčení proti možným nemocen, co by se mi mohly usadit v krku. A co si budeme nalhávat, i možná taky trochu na kuráž na další den.

Ale když jsme se vydali na cestu a Kristopher se ozval, jestli nechci pokračovat v procvičování, s radostí jsem se toho chytla. Cesta mi tak utíkala znatelně rychleji, když jsem neměla čas myslet na špatné věci a mohla se soustředit na něco konkrétního. Snažila jsem se Kristophera povzbuzovat, kdykoliv se mu něco povedlo a příliš ho netýrat drobnostmi, abych ho neodradila. Byl šikovný, to se mu muselo nechat, ale můj jazyk byl docela náročný. Přesto jsem si byla více než jistá, že se Kristopher zvládne po naší zemi pohybovat a domluvit se, až na to přijde čas. Jen bude mít silný přízvuk. Ale to zase tak nevadí.

Pomalu a bez větší chuti jsem jedla můj příděl jídla. Suché maso už mi lezlo krkem, ale můj prázdný žaludek vzal s povděkem. Nikdy jsem nebyla velký jedlík, ale tato monotónní strava se už prostě zajídala. Takže se z jídla stala jen další nutná součást přežití a nic jiného. Ani tentokrát jsem nerozviřovala diskuzi, neboť jsem se nyní opět cítila promrzlá a unavená, navíc Kristopher vypadal sám ponořen do nějaké vnitřní - a ne zrovna veselé - rozpravy, a já nevěděla, zda mám nyní síly mu s tím pomoci.

Zmateně se podívám na Kristophera sedícího kousek ode mě na padlém stromu. Pozvednu přitom obočí v otázce. Chvilku jsem přemýšlela, jestli mi něco uteklo, jestli říkal něco jiného předtím, než jsem ho začala vnímat. Ale naštěstí můj málomluvný společník pokračoval a celou situaci víc rozvedl. Já mezitím pokračovala v pomalém a soustavném jedení sušeného masa a koukáním před sebe.

"Možná to je proto, že ti nezáleží na tom, co si myslí proradná, ďábelská ohavnost, kterou jako griša reprezentuji," odvětím prostě a hádám, že asi kvůli přemíry únavy se nad tím pousměji a podívám se na něj. Když šeptal ta slova o slabochovi, přišel mi mnohem křehčí než já. Uvědomovala jsem si, jak těžké pro něj musí být těžké připustit si jakoukoliv slabost. Lehce se k němu nakloním, aby se krátce naše ramena dotkla.

"A nebo to je tím, že ty sám uvnitř víš, že ty vaše parametry správného muže a lovce jsou dost mimo od toho, co skutečně znamená být slaboch," dodám přívětivě a povzbudivě se na něj pousměji, než se poodtáhnu.

"Takže asi nemáš zač, Kristophere," pokračuji s tím mírným úsměvem.

"Ale ano, vidím v tom ten paradox," přitakám a pokračuji v mechanickém rozmělňování sušeného masa v mých ústech. "Nicméně, abych ti připomněla tvoje vlastní slova, co jsi mi řekl tehdy v té první chatě. Můžeme zažít nový život. A ty už nemusíš žít ve stínu a strachu z obrazu toho, co tě naučili lovci, kým máš být. Až se dostaneme z téhle země, dost snadno si můžeš najít místa ve světě, kde budeš moct být sám sebou. A uvidíš, že tě za to většina lidí nebude odsuzovat. A dost nejspíš na těmito vlastnostmi i nějakou tu slečnu okouzlíš." Sice mi ještě dobrá čtvrtina dnešního přídělu zbývá, ale já ji sbalím a schovám, aniž bych se do ní pustila, protože se mi do toho už nutit nechce.

"Což mě přivádí k tématům, co jsme v naší konverzaci vynechali," pokračuji, abych se tedy zabavila jinak, než Kristopher dojí svou porci. "Když budeš chtít oslovit nějakou dívku a zalichotit jí, nikdy neříkej čau prdelko nebo kočeno, příjemnější na poslech a znatelně úspěšnější pro tebe bude, když jí řekneš krásko a "sličná dívko". A důležitá slova, co bys pak mohl říct je máš krásné oči." Začnu další lekci, ke které jsme se zatím ani nedostali.

Spát venku je něco jiného, než spát pod střechou. Sice jsme nebyli úplně pod širým nebem, ale byla tu třeba se i přesto střídat v hlídání a musel se udržovat oheň, aby nám nebyla zima.
Pro mně to nebylo nic nového, přeci jen jsem byl tomuto způsobu života naučen. A když se nad tím zamyslím, tak se mi kolikrát venku spalo lépe než v pohodlí domova.
Takže jsem neměl problém, když na mně přišla řada s odpočinkem se pořádně vyspat. Žádný zvuk mně nebudil a řekl bych, že jsem sám vydával zvuk v podobě chrápání.

Ráno jsme se jako pokaždé nasnídali a psychicky připravovali na následnou cestu, kdy snad už k večerním hodinám dorazíme do chatky a noc tak strávíme ve větším bezpečí.

Cestu jsme si krátili tím, že mně Shae opět učila svoji řeči.
Docela nás to zabavilo. Nestačil jsem se pořádně divit a už jsme si dávali pauzu na oběd.
Sedl jsem si na rozpadlý strom a rozdělil mezi nás příděl jídla. Nepříjemně jsem si uvědomil, že máme u sebe tak ještě na jeden den a velmi dost se spoléháme na to, že v chatce budou nějaké zásoby. Snažil jsem se na sobě ony obavy nedat znát a doufal jsem, že nám ještě chvíli bude přát štěstěna.
Na druhou stranu tu samozřejmě stále byla možnost, že bych zkusil svoje lovecké dovednosti a něco nám k snědku sehnal. Což bych docela nerad. Je to asi směšné, ale opravdu nerad zabíjím zvířata. Vždycky jsem s tím měl problém a bylo pro mě náročné se tvářit, že mi to ani trochu nevadí. Kdyby poznali, jak moc se od nich liším, dali by mi to sežrat. A tak jsem za celou tu dobu schovával pod spoustou vrstev, že je teď opravdu náročné se jedné po druhé zbavovat. Nikdy bych nevěřil, že to budu dělat před někým, kdo by měl být podle všech můj úhlavní nepřítel.

"Život je plný paradoxů." Vůbec mi nedošlo, že jsem to řekl nahlas. Zarazím se a rozpačitě se podívám na Shae.
"Omlouvám se. Zamyslel jsem se. Já ehm…" Zarazím se na malou chvíli, než začnu pokračovat.
"Jen že ve tvé přítomnosti můžu být sám sebou a zatím… teda doufám… jsi mě ještě neodsoudila za to, že jsem slaboch." Poslední slova řeknu šeptem. Narážím tak na to, jak jsem se jí přiznal, že vařím nebo jsem zpíval či cokoliv dalšího, co se nehodí do loveckého kodexu.
"Takže ti asi děkuji."

Sama se zamyslím nad jménem, které si vybral. Jak moc velký pro něj má význam právě tato postava? Prožíval snad podobná muka jako hlavní hrdina? Či jen miluje tuto tragickou a tak krásnou hru? Když však začne Hamletův monolog, s mírným úsměvem jej pozoruji. Poslouchá se víc než dobře, dokázala bych si představit naslouchat jeho hlasu mnohem déle a pravidelně. Jsem okouzlena jeho přednesem a i chováním. Nechám si od něj vzít ruku a sleduji, jak se zdvořile k ní sklání a naznačuje polibek. Cítím horkost ve tvářích a nejsem si jistá, zda je to whisky.

"I mne těší, Hamlete," pousměji se.

"Neboť kdo vydržel by kopance a výsměch doby, aroganci mocných, průtahy soudů, znesvěcenou lásku, nadutost úřadů a ústrky, co slušnost věčně sklízí od lumpů, když pouhá dýka srovnala by účty, a byl by klid? Kdo chtěl by nést to břímě, úpět a plahočit se životem, nemít strach z toho, co je za smrtí, z neznámé krajiny, z níž poutníci se nevracejí. To nám láme vůli – snášíme radši hrůzy, které známe, než abychom šli vstříc těm neznámým," pokračuji v jeho monologu. Ačkoliv nejsem pohoršena, svou ruku od něj stáhnu, ačkoliv předtím ještě jemně stisknu jeho prsty.

"Není zač se omlouvat, bylo to kouzelné. Vážně jste šlechtic? Škoda vašeho talentu, máte krásný hlas a vytříbený přednes," přiznám mu s úsměvem.

"Tak, tak. Ale krev není voda," souhlasím s pokrčením ramen, s úsměvem maličko skomírajícím na mé tváři. Přiťuknu si s ním a upiji - nyní již pouze trochu - ze své sklenice, než ji postavím na stůl.

"Jste příliš laskav, pane Hamlete," pousměji se na něj. "Ovšem uznávám, že i vy jste předčil všechna očekávání, co jsem od tohoto místa měla. Chodíte sem často?" zeptám se konverzačně.

”Oh, to se mi opravdu líbí. Dobře říkejte mi…” Na chvíli se odmlčí a je na něm vidět, že přemýšlí nad tím jaký alias si vybrat. Je do toho až roztomile zabraný.
”Říkejte mi Hamlet.” Pronese nakonec spokojeně s tím, co si vybral. Kdo ví, zda-li přitom počítal s tím, jestli budeš znalá ohledně toho koho si vlastně vybral.
”Být, nebo nebýt – to je otázka: je důstojnější zapřít se a snášet surovost osudu a jeho rány, anebo se vzepřít moři trápení a skoncovat to navždy? Zemřít, spát – a je to. Spát – a navždy ukončit úzkost a věčné útrapy a strázně, co údělem jsou těla – co si můžeme přát víc, po čem toužit? – Zemřít, spát – spát, možná snít – a právě v tom je zrada. Až ztichne vřava pozemského bytí, ve spánku smrti můžeme mít sny – to proto váháme a snášíme tu dlouhou bídu, jíž se říká život.” Zarecituje snad nejznámější pasáž a musíš sama uznat, že se opravdu velice dobře poslouchá. Má moc znělý hlas a dokázala by sis představit, kdyby ti před spaním předčítal z knih.
Něžně přitom vezme tvou ruku do své, aniž by žádal o svolení, zřejmě rozverný z toho, že udělal něco tak jiného a naznačí lehké políbení tvé ruky.
”Velice mě těší, Auroro.” Zarazí se následně.
”Omlouvám se, nechal jsem se unést.”

”To mě velice mrzí. Mohu jen doufat, že se vám podaří to v brzké době zvládnout. Rodina nám občas dokáže zamotat život.” Z jeho hlasu jako kdyby bylo patrné, že i jeho rodina mu něco provedla.
”Na to si opravdu rád připiju.” Na jeho tváři se objeví úsměv a pozvedne skleničku k přiťuknutí.
”Abych se pravdu přiznal, když jsem sem šel, vůbec jsem netušil jaká skvělá společnost mně bude dneska čekat. Jsem velice rád, že jsem nezůstal doma.”

Příjemně mne překvapí, že moje nerozvážné přiznání, že absolutně netuším, kdo je, které jsem řekla spíše na just jeho arogantnímu vystupování, mělo jako důsledek jeho rychlou změnu k otevřenosti a vřelosti. Spolu s tím mě ale trochu píchne výčitka. Já možná netuším, kdo je, ale Lucian rozhodně. A dost možná se o něj zajímá právě kvůli tomu novinovém článku.

"Jistě, proč ne," souhlasím s přesunem do nějakého salonku. Měla jsem ho rozmluvit a zabavit, takže součástí toho bylo, abych s ním prozatím souhlasila. Přesto, když jsem si brala plášť z vedlejší židle a díky tomu se na zlomek okamžiku otočila zády k mému cíli, zalétla jsem pohledem k místu, kde měl Lucian kancelář. Nevím co jsem tam čekala, ale tušila jsem, že nebude koukat na nás tahle okatě. Byl to spíš instinktivní pohled směrem, kde jsem čekala v nejhorším podporu, kdyby se cokoliv stalo. Přeci jen, jak to Lucian řekl, jsem docela obstojná investice a co víc, kdysi při jedné z našich prvních rozmluv mne ujistil, že když budu pro něj pracovat, dá na mě pozor. I když si skutečně myslím, že onen muž není nebezpečný, přesto mi přijde zvláštní s ním takto jít stranou.

"Děkuji," odměním se onomu muži širokým úsměvem, když mi galantně odsune židli a pomůže mi si sednout. Sklenici s whisky si položím na stůl před sebe.

"Dobrá, jak si přejete, nebudu dál vyzvídat," ujistím jej. "Ale jedno mi povězte, jak Vás mám oslovovat? Pokud chcete, můžeme se uchýlit k aliasům... Hm, já mohu být třeba... Aurora." Pousměji se na něj a užívám si, že jsem ve společnosti někoho kultivovaného, kdo nemá je vřelý asi jako kámen na dně severního oceánu.

S melancholickým úsměvem se na něj podívám od své sklenice s drinkem. Jo, kdybych jej potkala dříve, mnohem dříve jsem než uzavřela smlouvu s Ďáblem z Barelu, tak by asi pro něj nebylo příliš těžké pomoc mi. Ale teď? Něco mi říká, že Lucian by si navýšil cenu mého vykoupení. Rozhodně o takovou pomoc nemohu požádat někoho cizince.

"Cením si vaší nabídky, ale obávám se, že ani nikdo tak vlivný jako vy by mi teď nemohl pomoci. Nechci zabíhat do detailů, ale moji drazí rodiče, i když jednali ve svém nejlepším úsudku, pro mne připravili poměrně složitou cestu životem lemovanou nelehkými rozhodnutími," podám mlhavě svému společníkovi. Zvednu sklenku s whisky, abych si mohla s ním přiťuknout.

"Tak, co si třeba připít na to, aby se nám ten život začal brzy zlepšovat?" navrhnu.