Andor.cz - Dračí doupě online

Spát venku je něco jiného, než spát pod střechou. Sice jsme nebyli úplně pod širým nebem, ale byla tu třeba se i přesto střídat v hlídání a musel se udržovat oheň, aby nám nebyla zima.
Pro mně to nebylo nic nového, přeci jen jsem byl tomuto způsobu života naučen. A když se nad tím zamyslím, tak se mi kolikrát venku spalo lépe než v pohodlí domova.
Takže jsem neměl problém, když na mně přišla řada s odpočinkem se pořádně vyspat. Žádný zvuk mně nebudil a řekl bych, že jsem sám vydával zvuk v podobě chrápání.

Ráno jsme se jako pokaždé nasnídali a psychicky připravovali na následnou cestu, kdy snad už k večerním hodinám dorazíme do chatky a noc tak strávíme ve větším bezpečí.

Cestu jsme si krátili tím, že mně Shae opět učila svoji řeči.
Docela nás to zabavilo. Nestačil jsem se pořádně divit a už jsme si dávali pauzu na oběd.
Sedl jsem si na rozpadlý strom a rozdělil mezi nás příděl jídla. Nepříjemně jsem si uvědomil, že máme u sebe tak ještě na jeden den a velmi dost se spoléháme na to, že v chatce budou nějaké zásoby. Snažil jsem se na sobě ony obavy nedat znát a doufal jsem, že nám ještě chvíli bude přát štěstěna.
Na druhou stranu tu samozřejmě stále byla možnost, že bych zkusil svoje lovecké dovednosti a něco nám k snědku sehnal. Což bych docela nerad. Je to asi směšné, ale opravdu nerad zabíjím zvířata. Vždycky jsem s tím měl problém a bylo pro mě náročné se tvářit, že mi to ani trochu nevadí. Kdyby poznali, jak moc se od nich liším, dali by mi to sežrat. A tak jsem za celou tu dobu schovával pod spoustou vrstev, že je teď opravdu náročné se jedné po druhé zbavovat. Nikdy bych nevěřil, že to budu dělat před někým, kdo by měl být podle všech můj úhlavní nepřítel.

"Život je plný paradoxů." Vůbec mi nedošlo, že jsem to řekl nahlas. Zarazím se a rozpačitě se podívám na Shae.
"Omlouvám se. Zamyslel jsem se. Já ehm…" Zarazím se na malou chvíli, než začnu pokračovat.
"Jen že ve tvé přítomnosti můžu být sám sebou a zatím… teda doufám… jsi mě ještě neodsoudila za to, že jsem slaboch." Poslední slova řeknu šeptem. Narážím tak na to, jak jsem se jí přiznal, že vařím nebo jsem zpíval či cokoliv dalšího, co se nehodí do loveckého kodexu.
"Takže ti asi děkuji."

Sama se zamyslím nad jménem, které si vybral. Jak moc velký pro něj má význam právě tato postava? Prožíval snad podobná muka jako hlavní hrdina? Či jen miluje tuto tragickou a tak krásnou hru? Když však začne Hamletův monolog, s mírným úsměvem jej pozoruji. Poslouchá se víc než dobře, dokázala bych si představit naslouchat jeho hlasu mnohem déle a pravidelně. Jsem okouzlena jeho přednesem a i chováním. Nechám si od něj vzít ruku a sleduji, jak se zdvořile k ní sklání a naznačuje polibek. Cítím horkost ve tvářích a nejsem si jistá, zda je to whisky.

"I mne těší, Hamlete," pousměji se.

"Neboť kdo vydržel by kopance a výsměch doby, aroganci mocných, průtahy soudů, znesvěcenou lásku, nadutost úřadů a ústrky, co slušnost věčně sklízí od lumpů, když pouhá dýka srovnala by účty, a byl by klid? Kdo chtěl by nést to břímě, úpět a plahočit se životem, nemít strach z toho, co je za smrtí, z neznámé krajiny, z níž poutníci se nevracejí. To nám láme vůli – snášíme radši hrůzy, které známe, než abychom šli vstříc těm neznámým," pokračuji v jeho monologu. Ačkoliv nejsem pohoršena, svou ruku od něj stáhnu, ačkoliv předtím ještě jemně stisknu jeho prsty.

"Není zač se omlouvat, bylo to kouzelné. Vážně jste šlechtic? Škoda vašeho talentu, máte krásný hlas a vytříbený přednes," přiznám mu s úsměvem.

"Tak, tak. Ale krev není voda," souhlasím s pokrčením ramen, s úsměvem maličko skomírajícím na mé tváři. Přiťuknu si s ním a upiji - nyní již pouze trochu - ze své sklenice, než ji postavím na stůl.

"Jste příliš laskav, pane Hamlete," pousměji se na něj. "Ovšem uznávám, že i vy jste předčil všechna očekávání, co jsem od tohoto místa měla. Chodíte sem často?" zeptám se konverzačně.

”Oh, to se mi opravdu líbí. Dobře říkejte mi…” Na chvíli se odmlčí a je na něm vidět, že přemýšlí nad tím jaký alias si vybrat. Je do toho až roztomile zabraný.
”Říkejte mi Hamlet.” Pronese nakonec spokojeně s tím, co si vybral. Kdo ví, zda-li přitom počítal s tím, jestli budeš znalá ohledně toho koho si vlastně vybral.
”Být, nebo nebýt – to je otázka: je důstojnější zapřít se a snášet surovost osudu a jeho rány, anebo se vzepřít moři trápení a skoncovat to navždy? Zemřít, spát – a je to. Spát – a navždy ukončit úzkost a věčné útrapy a strázně, co údělem jsou těla – co si můžeme přát víc, po čem toužit? – Zemřít, spát – spát, možná snít – a právě v tom je zrada. Až ztichne vřava pozemského bytí, ve spánku smrti můžeme mít sny – to proto váháme a snášíme tu dlouhou bídu, jíž se říká život.” Zarecituje snad nejznámější pasáž a musíš sama uznat, že se opravdu velice dobře poslouchá. Má moc znělý hlas a dokázala by sis představit, kdyby ti před spaním předčítal z knih.
Něžně přitom vezme tvou ruku do své, aniž by žádal o svolení, zřejmě rozverný z toho, že udělal něco tak jiného a naznačí lehké políbení tvé ruky.
”Velice mě těší, Auroro.” Zarazí se následně.
”Omlouvám se, nechal jsem se unést.”

”To mě velice mrzí. Mohu jen doufat, že se vám podaří to v brzké době zvládnout. Rodina nám občas dokáže zamotat život.” Z jeho hlasu jako kdyby bylo patrné, že i jeho rodina mu něco provedla.
”Na to si opravdu rád připiju.” Na jeho tváři se objeví úsměv a pozvedne skleničku k přiťuknutí.
”Abych se pravdu přiznal, když jsem sem šel, vůbec jsem netušil jaká skvělá společnost mně bude dneska čekat. Jsem velice rád, že jsem nezůstal doma.”

Příjemně mne překvapí, že moje nerozvážné přiznání, že absolutně netuším, kdo je, které jsem řekla spíše na just jeho arogantnímu vystupování, mělo jako důsledek jeho rychlou změnu k otevřenosti a vřelosti. Spolu s tím mě ale trochu píchne výčitka. Já možná netuším, kdo je, ale Lucian rozhodně. A dost možná se o něj zajímá právě kvůli tomu novinovém článku.

"Jistě, proč ne," souhlasím s přesunem do nějakého salonku. Měla jsem ho rozmluvit a zabavit, takže součástí toho bylo, abych s ním prozatím souhlasila. Přesto, když jsem si brala plášť z vedlejší židle a díky tomu se na zlomek okamžiku otočila zády k mému cíli, zalétla jsem pohledem k místu, kde měl Lucian kancelář. Nevím co jsem tam čekala, ale tušila jsem, že nebude koukat na nás tahle okatě. Byl to spíš instinktivní pohled směrem, kde jsem čekala v nejhorším podporu, kdyby se cokoliv stalo. Přeci jen, jak to Lucian řekl, jsem docela obstojná investice a co víc, kdysi při jedné z našich prvních rozmluv mne ujistil, že když budu pro něj pracovat, dá na mě pozor. I když si skutečně myslím, že onen muž není nebezpečný, přesto mi přijde zvláštní s ním takto jít stranou.

"Děkuji," odměním se onomu muži širokým úsměvem, když mi galantně odsune židli a pomůže mi si sednout. Sklenici s whisky si položím na stůl před sebe.

"Dobrá, jak si přejete, nebudu dál vyzvídat," ujistím jej. "Ale jedno mi povězte, jak Vás mám oslovovat? Pokud chcete, můžeme se uchýlit k aliasům... Hm, já mohu být třeba... Aurora." Pousměji se na něj a užívám si, že jsem ve společnosti někoho kultivovaného, kdo nemá je vřelý asi jako kámen na dně severního oceánu.

S melancholickým úsměvem se na něj podívám od své sklenice s drinkem. Jo, kdybych jej potkala dříve, mnohem dříve jsem než uzavřela smlouvu s Ďáblem z Barelu, tak by asi pro něj nebylo příliš těžké pomoc mi. Ale teď? Něco mi říká, že Lucian by si navýšil cenu mého vykoupení. Rozhodně o takovou pomoc nemohu požádat někoho cizince.

"Cením si vaší nabídky, ale obávám se, že ani nikdo tak vlivný jako vy by mi teď nemohl pomoci. Nechci zabíhat do detailů, ale moji drazí rodiče, i když jednali ve svém nejlepším úsudku, pro mne připravili poměrně složitou cestu životem lemovanou nelehkými rozhodnutími," podám mlhavě svému společníkovi. Zvednu sklenku s whisky, abych si mohla s ním přiťuknout.

"Tak, co si třeba připít na to, aby se nám ten život začal brzy zlepšovat?" navrhnu.

”Hmm… zajímavé. To je vskutku zajímavé. Řekl bych, že poměrně osvěžující.” Na jeho tváři se objeví úsměv. Nejspíše ho to velice potěšilo. Narozdíl od tebe se vůbec nesnažil být potichu.
”Dobrá tedy, v tom případě vás ještě s větší radosti pozvu.” Rozhlédne se kolem. Mávne na číšníka, vymění si s ním tiše pár slov. Následně od něj převezme celou láhev whisky.
”Možná by bylo fajn jít do pomyslného soukromí k mému zamluvenému místu.” S tím se sleze z barové židle a popojde do zadní místnosti k rohovému stolu. Pokud jej následuješ, tak vyčká, aby tě usadil a až poté si sedne.

”Řekněme, že jsem poměrně vlivný šlechtic. To by mělo pro začátek stačit. Nebudeme to kazit tím, že byste se dozvěděla více. Takhle mi to opravdu vyhovuje.” Chování k tobě se o něco více změnilo. Už ti nepřijde tak arogantní, jako kdyby to měla být jeho obrana.
”Jediné, co vám k tomu mohu říct je, že novináři chtěli senzaci a tak ji dostali, bohužel já byl ten, kdo tahal krátkou sirku.” Pokrčí rameny, jako kdyby se nic zas tak velkého nestalo.

”Nicméně, povězte mi, co vás trápí. Třeba bych vám mohl pomoci?”

"Spíš týden, nebo spíš měsíc," hlesnu v odpověď a opět upiji ze sklenky. Přemáhám chuť ji do sebe kopnout. Po očku se na něj podívám. Když ale sebejistě prohlásí, že vím, kdo to je, překvapeně se na něj obličejem otočím celá. Sleduji jej, jak do sebe kopne panáka a důkladně si jej prohlédnu, jestli mi skutečně nikoho nepřipomíná. Když ani po téhle chvíli mi vážně na mysl nevyskočí nic, kromě oné fotografie z novinového článku, pobaveně se na něj usměji. O to víc pobaveně, co vidím jeho arogantní pohled někoho, kdo očekává, že bude rozeznán. Mírně se k němu nakloním.

"Vůbec netuším, kdo jste, ale toho panáka beru," pronesu polohlasem, abych jej neztrapnila před okolím, ale abych mu dala najevo, že se ve mě obrovsky spletl. Pak se opět narovnám na svém židli a sklenici dopiji, nechám si nalít novou. Ano, tentokrát už budu pít opravdu pomalu.

"Hm, společnost na chvíli by mi stačila, než se trochu oklepu a whisky nezačne fungovat," poznamenám s pokrčením ramen a teď jsem to já, kdo se chvíli na něj nedívá. Jsem si přitom vědoma, že se on mým směrem dívá. V těchto chvílích jsem ráda, že moji rodiče tak bazírovali na společenský výchově, správném sezení a těchto věcech. Dělám to díky tomu automaticky. Už i proto vím, že sem až tak nezapadám. Ale pak se přeci jen k němu vrátím pohledem. Sklenku nechávám stát na baru, ale svírám ji v ruce. Obrátím se k němu čelem.

"Proč jste byl v novinách?" zeptám se s upřímnou zvědavostí. "Nevypadáte, že byste slavil úspěch, či radostnou událost. A na Jacka Rozparovače taky nevypadáte." S tímto doplněním se na něj mírně pousměji.

”Těžký den?” Hlesne, avšak k tobě nestočí svůj pohled. Stále hledí na svou netknutou skleničku.
”Budu hádat. Četla jste článek v novinách a když jste mně spatřila, hned jste mně poznala. Proto jste si sem přisedla.” Ač si mu řekla cokoliv, jako kdyby to vůbec neposlouchal. Vybalil na tebe toto a kopl do sebe panáka.
”Chcete, abych vás pozval na panáka? Peněz mám na to samozřejmě dost.” Povzdechne si a konečně k tobě přesune svou pozornost. Zároveň naznačí barmanovi, aby to napsal na jeho účet.

”Co byste chtěla dál?” V jeho hlase se zračí arogance bohatých lidí. Hledí na tebe, jako kdybys byla něco méně než je on a jen s tebou ztrácel čas. Na druhou stranu je v něm jistá zvědavost, co z tebe vypadne. Z toho, jak si tě prohlíží, jsi schopná usoudit, že se mu líbíš.

Nedokáži pochopit, jak dokáže být tak chladný. Vždyť nemluví jen tak o nějaké věci, ale o člověku! O mně! Ten prachsprostý gangster s pohledem jedového hada a monstra schovaného v obleku, je naprosto bez taktu a bez špetky soucitu. Nerozumím tomu, jak někdo jako on dokáže vůbec existovat. Naprosto chápu, proč si vysloužil přezdívku Ďábel z Barelu. Už i já mám chuť se pokřižovat, kdykoliv stojím před jeho dveřmi, nebo vyjdu jeho směrem. Úšklebek, co se mu objeví na tváři způsobí, že se mi chce znovu omdlít. Ustojím to jen kvůli tomu, že se držím jednou rukou opěradla židle a zaryji do něj své prsty. Držím pevně svůj pokoj, když se na mně zkoumavě dívá a jsem opravdu ráda, že jsem si nechala na sobě svůj plášť. Jeho pohled je mi nanejvýš nepříjemný a nejraději bych se šla hned někam do lázní vykoupat. Vzápětí mi dovolí skončit schůzku s ním. Mám co dělat, abych se neotočila na podpatku a z místnosti neutekla jako nejvyděšenější dítě při návštěvě pekelníka.

Když kolem něj procházím ven, tak si opět všimnu, jak obrovský je. Tedy, není zase o tolik vyšší než já, ovšem něco v jeho personě, v jeho pohledu mě nutí se cítit jako červ v hlíně vzhlížející na někoho daleko mocnějšího. Snad samotnou vránu, která se rozhoduje, zda červa sežere hned a nebo až po té, co si s ním chvíli pohraje. Vyhnu se pohledu do jeho očí a raději se snažím vytěsnit tyhle myšlenky. Stáhnu si plášť z ramen až když sejdu ze schodů a zahlédnu muže na baru, kterého mám dnes večer zabavit. Lehce mokrý plášť si přehodím přes rameno a zamířím si to rovnou na bar. Neohlížím se po Lucianovi, ačkoliv jsem přesvědčená - a já nevím jak to vím - že se dívá a kontroluje, jak zvládnu tento úkol.

"Whisky, prosím," pronesu směrem k barmanovi, odložím si plášť na volnou židličku vedle sebe a netrpělivě sleduji barmana, jak daný drink nalévá. Sotva sklenice doputuje přede mne, vyklopím ji do sebe. S úšklebkem ji postavím opět na bar a přisunu k barmanovi. "Ještě jednu, prosím," požádám. Následně si povzdechnu a zavřu na moment oči. Moje svědomí se ve mně vzpouzí a hádám, že se dere na povrch i strach, co cítím z celé téhle situace.

*Nebylo by lepší, kdyby mě tehdá otec provdal za toho nechutného tlustého obchodníka? Sice by vyřešil jen část našich finančních problémů, a já bych mu musela být po vůli, ale co jsem poslouchala mé přítelkyně, tak dost možná bych to musela vydržet jen jednou, dvakrát do týdne a zbytek večerů bych si mohla stěžovat na bolest hlavy, či jiné problémy...* zamrkám se zakloněnou hlavou a potlačím slzy, jež se mi chtěly drát do očí.

"Taky máte ten pocit, že jestli Bůh existuje, tak musí mít děsně pokroucený smysl pro humor a spravedlnost, nebo je to děsně zákeřný bastard?" zeptám se tiše svého mlčenlivého spolusedícího, mého cíle.

Slovně se nevyjadřuji k její výmluvě, jen na ní zaměřím svůj velmi nepříjemný pohled, který mluví opravdu za vše. A tím, že jsem zmínil trest, aby si na to příště dávala větší pozor jsem, řekl poměrně dost. Vlastně jsem byl tak hodný a varoval ji. Taky jsem to nemusel udělat.

”Za ten kompliment bys měla být nanejvýš ráda. V opačném případě bych neměl potřebu tvou rodinu zachraňovat.” V mém hlase není znát ani známka emoci. Je to jasné jako facka, pokud bude dál užitečná, budu ji chránit a časem i více do ní zainvestuji.

Nelze si nevšimnout, že by se mě ráda na něco zeptala. Dle toho však jak mlčí, tak by to nebyly otázky k danému úkolu a byly by naprosto zbytečné. Na tváři se mi objeví úšklebek, který se dá naprosto těžce popsat jako úsměv. Nejspíš by jí to mohlo ještě více vyděsit, protože něco takového u mně zatím ještě neviděla.
”Skvěle.” Zkoumavě se na ní podívám, jako kdybych se snažil zjistit, jestli je jí opravdu jasné, co má dělat. ”Ano, řekl bych, že ano.” S tím vstanu, abych ji doprovodil ven. Potřebuji si taky něco dole vyřídit. Takže jakmile je venku z místnosti, tak svou kancelář zamknu.
Co se týče výšky, jsem od ní o necelou hlavu vyšší.

Nejdu však dál s ní. Nechám ji jít jako první a držím si od ní dostatečný odstup. Nepotřebuji, aby si nás dva hned spojili.

Všímám si však, jak se blíží ke svému cíli, který sedí u baru, zabraný ve svém vlastním světě. Na baru před ním je skoro netknutá sklenice s whisky.


Jo, tak to jsem na tebe zvědavý, jak se ti s ním povede navázat řeč. Rozhodnu se ještě zůstat v baru a se zájmem pozoruji situaci.
Mohla se zeptat na víc. I když po jejím pozdním příchodu, bych jí stejně asi nic neřekl.

Krátce jsem se zastavila před dveřmi do jeho kanceláře, abych si dodala odvahy krátkým nádechem a výdechem, než jsem zaklepala na dveře a po vyzvání vešla dovnitř. Nestihla jsem ani otevřít pusu a pozdravit, natož abych kompletně zavřela dveře, když mě ten hrubián rovnou sjel za to, že jdu pozdě.

"Je to jenom deset minut," zaprotestuji naprosto šokovaně. "A není to moje vina. Vyrazila jsem s předstihem. Venku je již tma a marast, takže bylo těžké sehnat kočár. A přijít jsem sem dost dobře nemohla."

Z jeho pohledu se mi sevřel žaludek a vzápětí udělal několik převratů, když zmínil, že mě příště potrestá. Ani na zlomek vteřiny u něj nepochybuji, že by toho byl schopný. Trochu se mi udělá mdlo jen z té představy, co by mohl na mě vymyslet. Bledá jsem nepochybně v obličeji dost. Ani jeho další slova nepomohou, když si pomalu sedám do volné nepohodlné židle před jeho stolem.

"Jestli to měl být kompliment, tak je to ten nejhorší, co jsem v životě dostala," odvětím mdle se stále pocitem lehké závratě. To, že se přestane na mě dívat a místo toho si prochází svoje papíry, by mě normálně pohoršovalo, ale teď jsem za to ráda. Jeho nepříjemný jedovatý pohled na mě funguje výtečně. Oči mi krátce zajedou k tomu obrazu, co na něm je a co to pro něj znamená? Znamená to vůbec něco, nebo je to jen... ukázka moci, peněz?

*Vážně je moje jediná hodnota jen v tom, že umím mluvit s muži a zvládnu udržet jejich pozornost? A pak je... zdrogovat?* mlčky a nenadšeně si prohlížím ten obrázek. Z mého výrazu mu je nejspíš jasné, že z toho nejsem nadšená, na druhou stranu, neprotestuji. Vím, že to nemá cenu. Tohle je pouze jedna z mnoha prací, co pro něj musím vykonat, abych smazala rodinný dluh. Vrátím obrázek zpět k němu na stůl a vezmu si drobný sáček. Je mi z toho zle. Čím se to tady stávám? Chvíli s váčkem v ruce váhám, zatímco jej moje prsty svírají. Zvednu oči od sáčku a podívám se na ďábla sedícího za stolem. Otázek mám spousty: Jak dlouho budu ještě muset být v tomhle pekle? Skončí to vůbec někdy? Nemůžeš si na tohle najít někoho jiného?! Za co mě trestáš, pekelníku? Copak jsem provedla něco špatného, krom toho, že jsem vyhověla otci, abych mu pomohla splatit jeho dluh? Na nic z toho se ale nezeptám, protože vím, že by to Luciana jen rozdráždilo a žádná z odpovědí by mě určitě nepotěšila. Semknu proto krátce rty a zavrtím hlavou.

"Ne, žádné," vydechnu poraženecky a zvednu se ze židle. Sáček mezitím schovám do kapsy šatů skrytých pod obyčejným pláštěm. Už i v tomhle jsem se musela značně uskrovnit. "Pokud to je všechno..?" naznačím otázku.