Andor.cz - Dračí doupě online

”Hmm… zajímavé. To je vskutku zajímavé. Řekl bych, že poměrně osvěžující.” Na jeho tváři se objeví úsměv. Nejspíše ho to velice potěšilo. Narozdíl od tebe se vůbec nesnažil být potichu.
”Dobrá tedy, v tom případě vás ještě s větší radosti pozvu.” Rozhlédne se kolem. Mávne na číšníka, vymění si s ním tiše pár slov. Následně od něj převezme celou láhev whisky.
”Možná by bylo fajn jít do pomyslného soukromí k mému zamluvenému místu.” S tím se sleze z barové židle a popojde do zadní místnosti k rohovému stolu. Pokud jej následuješ, tak vyčká, aby tě usadil a až poté si sedne.

”Řekněme, že jsem poměrně vlivný šlechtic. To by mělo pro začátek stačit. Nebudeme to kazit tím, že byste se dozvěděla více. Takhle mi to opravdu vyhovuje.” Chování k tobě se o něco více změnilo. Už ti nepřijde tak arogantní, jako kdyby to měla být jeho obrana.
”Jediné, co vám k tomu mohu říct je, že novináři chtěli senzaci a tak ji dostali, bohužel já byl ten, kdo tahal krátkou sirku.” Pokrčí rameny, jako kdyby se nic zas tak velkého nestalo.

”Nicméně, povězte mi, co vás trápí. Třeba bych vám mohl pomoci?”

"Spíš týden, nebo spíš měsíc," hlesnu v odpověď a opět upiji ze sklenky. Přemáhám chuť ji do sebe kopnout. Po očku se na něj podívám. Když ale sebejistě prohlásí, že vím, kdo to je, překvapeně se na něj obličejem otočím celá. Sleduji jej, jak do sebe kopne panáka a důkladně si jej prohlédnu, jestli mi skutečně nikoho nepřipomíná. Když ani po téhle chvíli mi vážně na mysl nevyskočí nic, kromě oné fotografie z novinového článku, pobaveně se na něj usměji. O to víc pobaveně, co vidím jeho arogantní pohled někoho, kdo očekává, že bude rozeznán. Mírně se k němu nakloním.

"Vůbec netuším, kdo jste, ale toho panáka beru," pronesu polohlasem, abych jej neztrapnila před okolím, ale abych mu dala najevo, že se ve mě obrovsky spletl. Pak se opět narovnám na svém židli a sklenici dopiji, nechám si nalít novou. Ano, tentokrát už budu pít opravdu pomalu.

"Hm, společnost na chvíli by mi stačila, než se trochu oklepu a whisky nezačne fungovat," poznamenám s pokrčením ramen a teď jsem to já, kdo se chvíli na něj nedívá. Jsem si přitom vědoma, že se on mým směrem dívá. V těchto chvílích jsem ráda, že moji rodiče tak bazírovali na společenský výchově, správném sezení a těchto věcech. Dělám to díky tomu automaticky. Už i proto vím, že sem až tak nezapadám. Ale pak se přeci jen k němu vrátím pohledem. Sklenku nechávám stát na baru, ale svírám ji v ruce. Obrátím se k němu čelem.

"Proč jste byl v novinách?" zeptám se s upřímnou zvědavostí. "Nevypadáte, že byste slavil úspěch, či radostnou událost. A na Jacka Rozparovače taky nevypadáte." S tímto doplněním se na něj mírně pousměji.

”Těžký den?” Hlesne, avšak k tobě nestočí svůj pohled. Stále hledí na svou netknutou skleničku.
”Budu hádat. Četla jste článek v novinách a když jste mně spatřila, hned jste mně poznala. Proto jste si sem přisedla.” Ač si mu řekla cokoliv, jako kdyby to vůbec neposlouchal. Vybalil na tebe toto a kopl do sebe panáka.
”Chcete, abych vás pozval na panáka? Peněz mám na to samozřejmě dost.” Povzdechne si a konečně k tobě přesune svou pozornost. Zároveň naznačí barmanovi, aby to napsal na jeho účet.

”Co byste chtěla dál?” V jeho hlase se zračí arogance bohatých lidí. Hledí na tebe, jako kdybys byla něco méně než je on a jen s tebou ztrácel čas. Na druhou stranu je v něm jistá zvědavost, co z tebe vypadne. Z toho, jak si tě prohlíží, jsi schopná usoudit, že se mu líbíš.

Nedokáži pochopit, jak dokáže být tak chladný. Vždyť nemluví jen tak o nějaké věci, ale o člověku! O mně! Ten prachsprostý gangster s pohledem jedového hada a monstra schovaného v obleku, je naprosto bez taktu a bez špetky soucitu. Nerozumím tomu, jak někdo jako on dokáže vůbec existovat. Naprosto chápu, proč si vysloužil přezdívku Ďábel z Barelu. Už i já mám chuť se pokřižovat, kdykoliv stojím před jeho dveřmi, nebo vyjdu jeho směrem. Úšklebek, co se mu objeví na tváři způsobí, že se mi chce znovu omdlít. Ustojím to jen kvůli tomu, že se držím jednou rukou opěradla židle a zaryji do něj své prsty. Držím pevně svůj pokoj, když se na mně zkoumavě dívá a jsem opravdu ráda, že jsem si nechala na sobě svůj plášť. Jeho pohled je mi nanejvýš nepříjemný a nejraději bych se šla hned někam do lázní vykoupat. Vzápětí mi dovolí skončit schůzku s ním. Mám co dělat, abych se neotočila na podpatku a z místnosti neutekla jako nejvyděšenější dítě při návštěvě pekelníka.

Když kolem něj procházím ven, tak si opět všimnu, jak obrovský je. Tedy, není zase o tolik vyšší než já, ovšem něco v jeho personě, v jeho pohledu mě nutí se cítit jako červ v hlíně vzhlížející na někoho daleko mocnějšího. Snad samotnou vránu, která se rozhoduje, zda červa sežere hned a nebo až po té, co si s ním chvíli pohraje. Vyhnu se pohledu do jeho očí a raději se snažím vytěsnit tyhle myšlenky. Stáhnu si plášť z ramen až když sejdu ze schodů a zahlédnu muže na baru, kterého mám dnes večer zabavit. Lehce mokrý plášť si přehodím přes rameno a zamířím si to rovnou na bar. Neohlížím se po Lucianovi, ačkoliv jsem přesvědčená - a já nevím jak to vím - že se dívá a kontroluje, jak zvládnu tento úkol.

"Whisky, prosím," pronesu směrem k barmanovi, odložím si plášť na volnou židličku vedle sebe a netrpělivě sleduji barmana, jak daný drink nalévá. Sotva sklenice doputuje přede mne, vyklopím ji do sebe. S úšklebkem ji postavím opět na bar a přisunu k barmanovi. "Ještě jednu, prosím," požádám. Následně si povzdechnu a zavřu na moment oči. Moje svědomí se ve mně vzpouzí a hádám, že se dere na povrch i strach, co cítím z celé téhle situace.

*Nebylo by lepší, kdyby mě tehdá otec provdal za toho nechutného tlustého obchodníka? Sice by vyřešil jen část našich finančních problémů, a já bych mu musela být po vůli, ale co jsem poslouchala mé přítelkyně, tak dost možná bych to musela vydržet jen jednou, dvakrát do týdne a zbytek večerů bych si mohla stěžovat na bolest hlavy, či jiné problémy...* zamrkám se zakloněnou hlavou a potlačím slzy, jež se mi chtěly drát do očí.

"Taky máte ten pocit, že jestli Bůh existuje, tak musí mít děsně pokroucený smysl pro humor a spravedlnost, nebo je to děsně zákeřný bastard?" zeptám se tiše svého mlčenlivého spolusedícího, mého cíle.

Slovně se nevyjadřuji k její výmluvě, jen na ní zaměřím svůj velmi nepříjemný pohled, který mluví opravdu za vše. A tím, že jsem zmínil trest, aby si na to příště dávala větší pozor jsem, řekl poměrně dost. Vlastně jsem byl tak hodný a varoval ji. Taky jsem to nemusel udělat.

”Za ten kompliment bys měla být nanejvýš ráda. V opačném případě bych neměl potřebu tvou rodinu zachraňovat.” V mém hlase není znát ani známka emoci. Je to jasné jako facka, pokud bude dál užitečná, budu ji chránit a časem i více do ní zainvestuji.

Nelze si nevšimnout, že by se mě ráda na něco zeptala. Dle toho však jak mlčí, tak by to nebyly otázky k danému úkolu a byly by naprosto zbytečné. Na tváři se mi objeví úšklebek, který se dá naprosto těžce popsat jako úsměv. Nejspíš by jí to mohlo ještě více vyděsit, protože něco takového u mně zatím ještě neviděla.
”Skvěle.” Zkoumavě se na ní podívám, jako kdybych se snažil zjistit, jestli je jí opravdu jasné, co má dělat. ”Ano, řekl bych, že ano.” S tím vstanu, abych ji doprovodil ven. Potřebuji si taky něco dole vyřídit. Takže jakmile je venku z místnosti, tak svou kancelář zamknu.
Co se týče výšky, jsem od ní o necelou hlavu vyšší.

Nejdu však dál s ní. Nechám ji jít jako první a držím si od ní dostatečný odstup. Nepotřebuji, aby si nás dva hned spojili.

Všímám si však, jak se blíží ke svému cíli, který sedí u baru, zabraný ve svém vlastním světě. Na baru před ním je skoro netknutá sklenice s whisky.


Jo, tak to jsem na tebe zvědavý, jak se ti s ním povede navázat řeč. Rozhodnu se ještě zůstat v baru a se zájmem pozoruji situaci.
Mohla se zeptat na víc. I když po jejím pozdním příchodu, bych jí stejně asi nic neřekl.

Krátce jsem se zastavila před dveřmi do jeho kanceláře, abych si dodala odvahy krátkým nádechem a výdechem, než jsem zaklepala na dveře a po vyzvání vešla dovnitř. Nestihla jsem ani otevřít pusu a pozdravit, natož abych kompletně zavřela dveře, když mě ten hrubián rovnou sjel za to, že jdu pozdě.

"Je to jenom deset minut," zaprotestuji naprosto šokovaně. "A není to moje vina. Vyrazila jsem s předstihem. Venku je již tma a marast, takže bylo těžké sehnat kočár. A přijít jsem sem dost dobře nemohla."

Z jeho pohledu se mi sevřel žaludek a vzápětí udělal několik převratů, když zmínil, že mě příště potrestá. Ani na zlomek vteřiny u něj nepochybuji, že by toho byl schopný. Trochu se mi udělá mdlo jen z té představy, co by mohl na mě vymyslet. Bledá jsem nepochybně v obličeji dost. Ani jeho další slova nepomohou, když si pomalu sedám do volné nepohodlné židle před jeho stolem.

"Jestli to měl být kompliment, tak je to ten nejhorší, co jsem v životě dostala," odvětím mdle se stále pocitem lehké závratě. To, že se přestane na mě dívat a místo toho si prochází svoje papíry, by mě normálně pohoršovalo, ale teď jsem za to ráda. Jeho nepříjemný jedovatý pohled na mě funguje výtečně. Oči mi krátce zajedou k tomu obrazu, co na něm je a co to pro něj znamená? Znamená to vůbec něco, nebo je to jen... ukázka moci, peněz?

*Vážně je moje jediná hodnota jen v tom, že umím mluvit s muži a zvládnu udržet jejich pozornost? A pak je... zdrogovat?* mlčky a nenadšeně si prohlížím ten obrázek. Z mého výrazu mu je nejspíš jasné, že z toho nejsem nadšená, na druhou stranu, neprotestuji. Vím, že to nemá cenu. Tohle je pouze jedna z mnoha prací, co pro něj musím vykonat, abych smazala rodinný dluh. Vrátím obrázek zpět k němu na stůl a vezmu si drobný sáček. Je mi z toho zle. Čím se to tady stávám? Chvíli s váčkem v ruce váhám, zatímco jej moje prsty svírají. Zvednu oči od sáčku a podívám se na ďábla sedícího za stolem. Otázek mám spousty: Jak dlouho budu ještě muset být v tomhle pekle? Skončí to vůbec někdy? Nemůžeš si na tohle najít někoho jiného?! Za co mě trestáš, pekelníku? Copak jsem provedla něco špatného, krom toho, že jsem vyhověla otci, abych mu pomohla splatit jeho dluh? Na nic z toho se ale nezeptám, protože vím, že by to Luciana jen rozdráždilo a žádná z odpovědí by mě určitě nepotěšila. Semknu proto krátce rty a zavrtím hlavou.

"Ne, žádné," vydechnu poraženecky a zvednu se ze židle. Sáček mezitím schovám do kapsy šatů skrytých pod obyčejným pláštěm. Už i v tomhle jsem se musela značně uskrovnit. "Pokud to je všechno..?" naznačím otázku.

”Deset minut zpoždění. Říkal jsem, abys přišla hned v devět hodin večer.” Zazní z mých úst místo pozdravu, když spatřím zrzavou dívku, která už nějakou dobu pro náš gang pracuje. Na tváři se mi objeví úšklebek a jasně tak dávám najevo, co si o jejím postavení myslím. Je ta tam doba, kdy si mohli dovolit mít nosánek nahoru, teď ovšem patří nám a ona by se sakra měla naučit, když jí zavolám na devátou, že tady má být přesně v tu danou dobu. Pokud by se jí to povedlo dřív, měla by určitý bonus k dobru, ale s takovou.
”Tohle je naposled, co nad tím přimhouřím oči. Věř mi, že jestli se to bude opakovat tak si vymyslím, jak tě potrestám. ” Zabořím do ní jeden ze svých velmi nepříjemných pohledů a poté si dlouze povzdechnu.
”Máš štěstí, že jsi poměrně obstojná investice.” Nespokojeně mlasknu a přesunu svou pozornost k papírům, které mi leží na stole v mé kanceláři. Krom poměrně skromně vybavené kanceláře s klasickými věcmi, který byste v ní hledali, asi nejvíc upoutá svou pozornost obraz, který mám zde pověšený. Je naprosto jasné, že musel stát opravdu hodně peněz.
”Nuže, proč jsem tě sem zavolal. Mám pro tebe jak jinak práci. Dole v baru je chlápek.” Podám jí fotku vystřiženou z novinového článku. Nepotřebuje si přečíst celý článek. Čím méně toho ví, tím lépe.
”Chci, aby sis k němu klasicky přisedla. Rozptylovala ho. Až ti dám znamení, tak v momentě jeho nepozornosti mu nasypeš jako pokaždé prášek do pití.” Položím na stůl malý váček.
Něco takového už pro nás udělala třikrát a pokaždé se to vyplatilo. Jsem zvědavý, jestli se nic dnešního dne nezmění, když si u mně udělala takový vroubek za nedochvilnost.,
”Nějaké otázky?” Zaskřehotám nepříjemně a jasně tak dávám najevo, že pokud se bude jednat o hloupé dotazy, tak si je pro dnešek může odpustit.

"Rohkeuden polku," zopakuji po něm a tentokrát to zní jako kdybych ta slova říkala poprvé. Vlastně to je pravda. "To je vaše tradice, kterou jsem opravdu nepochopila. Když jsem slyšela ten název, tak jsem myslela, že jsem se přeslechla. Bylo to ještě z počátku, kdy jsem se vaší řeči učila, ale už jí mluvila, a tak jsem si myslela, že je to mou neznalostí, ale... teď to zní pořád stejně divně." Potřesu hlavou, až z toho zapomenu chvíli jíst. "Proč se to tak jmenuje? To někam tancujete, nebo někam na polku dojdete?"

Posléze pokračuji v jídle, pomalu a soustavně, tak jako vždycky. Ani teď, po celém dni námahy, nehltám. Spíše se občas v jídle vrtám. Chvíli přemýšlím nad jeho otázkou.

"Vlastně žádnou. Spíše naprostý opak," podotknu. "Je žádoucí umět věci spíše potlačit a schovat. Obzvláště ve městech se hraje hodně na status quo a tyhle věci. Hlavně nemít žádné drama, hlavně ukazovat čistý štít," rozpovídám se, ale pak sklopím hlavu a semknu krátce rty. "Ale to je trochu něco jiného. Nejspíš platné jen pro měšťany. Ale to s tím potlačením je pravda. Hlavně tedy u griš, ale i u jiných dětí. Slyšela jsem jenom historky o tom, že se něco takového dělo s muži griši z hor, ale to jsou nejspíše jen povídačky na strašení dětí. Nikde jsem neviděla žádné vykřesávání skryté síly pomocí takových zkoušek."

S poděkováním od ní převezmu hotové jídlo a s chutí se do něj pustím.
”Řekl bych, že s touto zkušeností by pro tebe nebyl problém zvládnout Rohkeuden polku, která se každý rok pořádá a jdou na ní jen ti nejodvážnější.” Nejsem si jist, jak mám reagovat na její poděkování a tak raději přijdu s jiným tématem.
Rohkeuden polku je taková stezka odvahy. Celé to je o tom, že dotyčný se vydá na týdenní tůru z bodu A do bodu B, kdy mu je ona trasa určena. Každý rok je to pochopitelně jiné.
Sám jsem to párkrát absolvoval. Pro nás lovce je to úplně poprvé povinné. Je to zkouška, která určuje, jak jsme si v učení vedli. Zda-li jsme se naučili vše potřebné k tomu, abychom přežili v divočině.

”Jenom trochu. Nedělal bych si s tím však starosti.” Všechno je můj hrubý odhad, který by se neměl brát zas tak vážně. Udělal jsem ho, aby měla nějakou představu. Plně bych mu však nevěřil. Tuhle skutečnost si raději nechám pro sebe. Nechci jí s tím zbytečně znervózňovat. Pokračuji dál v jídle a je na mně vidět, že to nehodlám více rozebírat.

”Máte taky podobné zkoušky stezky odvahy, které každého nechají si sáhnout na dno a odhalí tak jeho potenciál?” Zeptám se s neskrývaným zájmem.

Vím, o co se Kristopher snaží, když jde vedle mě a povzbudivě na mne mluví. Je to vlastně docela milé, ale chápu, že to dělá hlavně z praktických důvodů. Bojí se, že by nakonec musel nést i mně. A nedivím se mu, že se té možnosti děsí. I když bohužel nejsem krev a mléko, stejně se určitě i moje váha pronese. A tak jen tiše funím a moc mu neodpovídám. Na to mi shází dech a síla. Vtip o želvě mě zastihne nepřipravenou. Je to právě ta druhá zastávka, o které jsem se zmiňovala. Zlomím se v pase a začnu se smát. Ne, ten vtip není tak vtipný, ale je to tak absurdní a já jsem na pokraji sil, že si prostě nemohu pomoci. Dlouho se mi nedaří zastavit smích a slzy tekoucí z koutků očí. Chladné stopy po jejich trasy po mých tvářích cítím okamžitě.

"To je jeden z nejhloupějších vtipů, co jsem kdy slyšela," nechám se slyšet po té, co konečně popadnu dech. Otřu si prsty zbytky slz z očí a s úsměvem se na něj podívám. "Díky." S tím se zhluboka nadechnu a vydechnu. Podívám se na zbývající kus stoupání před námi, pak na to již za námi. A dojde mi, že jsem už víc jak za půlkou. "Tak jo, jdeme. To už dojdu," řeknu a přesvědčuji hlavně sebe. S novým odhodláním se vydám opět vzhůru. Možná je to tím, že už vidím konec naší cesty, nebo to, že vím, že Kristopher mě tu nenechá samotnou se courat, a tak si už i kvůli němu musím pospíšit, ale najednou mi ta cesta jde o něco rychleji. Asi proto o to víc se pak cítím naprosto vyšťavená. Ale když vidím, jak se po rozdělání ohně Kristopher vrhnul na vytváření ležení, donutím se zvednout.

"Udělám jídlo," navrhnu a sednu si k ohni, abych začala připravovat jídlo. Je to méně náročná práce, aspoň co se chození týče. A taky je to práce u ohně, a tak si aspoň rozhýbu snáze zmrzlé prsty.

S hotovým jídlem v rukách jsem už konečně ochotná si sundat jednu vrstvu oblečení a přestanu tak připomínat eskymáka. V pánském loveckém oblečení se sice necítím ve své kůži, ale teď oceňuji její funkčnost. Aspoň že vlasy jsem si zatím stříhat nemusela. Sedím blízko ohni a vychutnávám si jídlo prostě proto, že je to klidná činnost a tiším tak svůj stažený žaludek. Pohlédnu na Kristophera po té nečekané - jak jinak u něj také - lichotce. Pousměji se na něj.

"Zvládla jsem to jen díky tobě. Děkuji. Ten kopec mě zdolal hlavně v hlavě. A co si budeme. Moje nohy nejsou na chůzi ve sněhu zvyklé," vrátím mu to upřímně. Mám takové nepříjemné tušení, že se mě snaží tou chatkou navnadit, abych zvládla další náročný den chůze. Odmítám si však tyhle zlé myšlenky připustit příliš k tělu. "To zní přímo skvěle. Nezdrželi jsme se proti plánu příliš?"