Andor.cz - Dračí doupě online

”Deset minut zpoždění. Říkal jsem, abys přišla hned v devět hodin večer.” Zazní z mých úst místo pozdravu, když spatřím zrzavou dívku, která už nějakou dobu pro náš gang pracuje. Na tváři se mi objeví úšklebek a jasně tak dávám najevo, co si o jejím postavení myslím. Je ta tam doba, kdy si mohli dovolit mít nosánek nahoru, teď ovšem patří nám a ona by se sakra měla naučit, když jí zavolám na devátou, že tady má být přesně v tu danou dobu. Pokud by se jí to povedlo dřív, měla by určitý bonus k dobru, ale s takovou.
”Tohle je naposled, co nad tím přimhouřím oči. Věř mi, že jestli se to bude opakovat tak si vymyslím, jak tě potrestám. ” Zabořím do ní jeden ze svých velmi nepříjemných pohledů a poté si dlouze povzdechnu.
”Máš štěstí, že jsi poměrně obstojná investice.” Nespokojeně mlasknu a přesunu svou pozornost k papírům, které mi leží na stole v mé kanceláři. Krom poměrně skromně vybavené kanceláře s klasickými věcmi, který byste v ní hledali, asi nejvíc upoutá svou pozornost obraz, který mám zde pověšený. Je naprosto jasné, že musel stát opravdu hodně peněz.
”Nuže, proč jsem tě sem zavolal. Mám pro tebe jak jinak práci. Dole v baru je chlápek.” Podám jí fotku vystřiženou z novinového článku. Nepotřebuje si přečíst celý článek. Čím méně toho ví, tím lépe.
”Chci, aby sis k němu klasicky přisedla. Rozptylovala ho. Až ti dám znamení, tak v momentě jeho nepozornosti mu nasypeš jako pokaždé prášek do pití.” Položím na stůl malý váček.
Něco takového už pro nás udělala třikrát a pokaždé se to vyplatilo. Jsem zvědavý, jestli se nic dnešního dne nezmění, když si u mně udělala takový vroubek za nedochvilnost.,
”Nějaké otázky?” Zaskřehotám nepříjemně a jasně tak dávám najevo, že pokud se bude jednat o hloupé dotazy, tak si je pro dnešek může odpustit.

"Rohkeuden polku," zopakuji po něm a tentokrát to zní jako kdybych ta slova říkala poprvé. Vlastně to je pravda. "To je vaše tradice, kterou jsem opravdu nepochopila. Když jsem slyšela ten název, tak jsem myslela, že jsem se přeslechla. Bylo to ještě z počátku, kdy jsem se vaší řeči učila, ale už jí mluvila, a tak jsem si myslela, že je to mou neznalostí, ale... teď to zní pořád stejně divně." Potřesu hlavou, až z toho zapomenu chvíli jíst. "Proč se to tak jmenuje? To někam tancujete, nebo někam na polku dojdete?"

Posléze pokračuji v jídle, pomalu a soustavně, tak jako vždycky. Ani teď, po celém dni námahy, nehltám. Spíše se občas v jídle vrtám. Chvíli přemýšlím nad jeho otázkou.

"Vlastně žádnou. Spíše naprostý opak," podotknu. "Je žádoucí umět věci spíše potlačit a schovat. Obzvláště ve městech se hraje hodně na status quo a tyhle věci. Hlavně nemít žádné drama, hlavně ukazovat čistý štít," rozpovídám se, ale pak sklopím hlavu a semknu krátce rty. "Ale to je trochu něco jiného. Nejspíš platné jen pro měšťany. Ale to s tím potlačením je pravda. Hlavně tedy u griš, ale i u jiných dětí. Slyšela jsem jenom historky o tom, že se něco takového dělo s muži griši z hor, ale to jsou nejspíše jen povídačky na strašení dětí. Nikde jsem neviděla žádné vykřesávání skryté síly pomocí takových zkoušek."

S poděkováním od ní převezmu hotové jídlo a s chutí se do něj pustím.
”Řekl bych, že s touto zkušeností by pro tebe nebyl problém zvládnout Rohkeuden polku, která se každý rok pořádá a jdou na ní jen ti nejodvážnější.” Nejsem si jist, jak mám reagovat na její poděkování a tak raději přijdu s jiným tématem.
Rohkeuden polku je taková stezka odvahy. Celé to je o tom, že dotyčný se vydá na týdenní tůru z bodu A do bodu B, kdy mu je ona trasa určena. Každý rok je to pochopitelně jiné.
Sám jsem to párkrát absolvoval. Pro nás lovce je to úplně poprvé povinné. Je to zkouška, která určuje, jak jsme si v učení vedli. Zda-li jsme se naučili vše potřebné k tomu, abychom přežili v divočině.

”Jenom trochu. Nedělal bych si s tím však starosti.” Všechno je můj hrubý odhad, který by se neměl brát zas tak vážně. Udělal jsem ho, aby měla nějakou představu. Plně bych mu však nevěřil. Tuhle skutečnost si raději nechám pro sebe. Nechci jí s tím zbytečně znervózňovat. Pokračuji dál v jídle a je na mně vidět, že to nehodlám více rozebírat.

”Máte taky podobné zkoušky stezky odvahy, které každého nechají si sáhnout na dno a odhalí tak jeho potenciál?” Zeptám se s neskrývaným zájmem.

Vím, o co se Kristopher snaží, když jde vedle mě a povzbudivě na mne mluví. Je to vlastně docela milé, ale chápu, že to dělá hlavně z praktických důvodů. Bojí se, že by nakonec musel nést i mně. A nedivím se mu, že se té možnosti děsí. I když bohužel nejsem krev a mléko, stejně se určitě i moje váha pronese. A tak jen tiše funím a moc mu neodpovídám. Na to mi shází dech a síla. Vtip o želvě mě zastihne nepřipravenou. Je to právě ta druhá zastávka, o které jsem se zmiňovala. Zlomím se v pase a začnu se smát. Ne, ten vtip není tak vtipný, ale je to tak absurdní a já jsem na pokraji sil, že si prostě nemohu pomoci. Dlouho se mi nedaří zastavit smích a slzy tekoucí z koutků očí. Chladné stopy po jejich trasy po mých tvářích cítím okamžitě.

"To je jeden z nejhloupějších vtipů, co jsem kdy slyšela," nechám se slyšet po té, co konečně popadnu dech. Otřu si prsty zbytky slz z očí a s úsměvem se na něj podívám. "Díky." S tím se zhluboka nadechnu a vydechnu. Podívám se na zbývající kus stoupání před námi, pak na to již za námi. A dojde mi, že jsem už víc jak za půlkou. "Tak jo, jdeme. To už dojdu," řeknu a přesvědčuji hlavně sebe. S novým odhodláním se vydám opět vzhůru. Možná je to tím, že už vidím konec naší cesty, nebo to, že vím, že Kristopher mě tu nenechá samotnou se courat, a tak si už i kvůli němu musím pospíšit, ale najednou mi ta cesta jde o něco rychleji. Asi proto o to víc se pak cítím naprosto vyšťavená. Ale když vidím, jak se po rozdělání ohně Kristopher vrhnul na vytváření ležení, donutím se zvednout.

"Udělám jídlo," navrhnu a sednu si k ohni, abych začala připravovat jídlo. Je to méně náročná práce, aspoň co se chození týče. A taky je to práce u ohně, a tak si aspoň rozhýbu snáze zmrzlé prsty.

S hotovým jídlem v rukách jsem už konečně ochotná si sundat jednu vrstvu oblečení a přestanu tak připomínat eskymáka. V pánském loveckém oblečení se sice necítím ve své kůži, ale teď oceňuji její funkčnost. Aspoň že vlasy jsem si zatím stříhat nemusela. Sedím blízko ohni a vychutnávám si jídlo prostě proto, že je to klidná činnost a tiším tak svůj stažený žaludek. Pohlédnu na Kristophera po té nečekané - jak jinak u něj také - lichotce. Pousměji se na něj.

"Zvládla jsem to jen díky tobě. Děkuji. Ten kopec mě zdolal hlavně v hlavě. A co si budeme. Moje nohy nejsou na chůzi ve sněhu zvyklé," vrátím mu to upřímně. Mám takové nepříjemné tušení, že se mě snaží tou chatkou navnadit, abych zvládla další náročný den chůze. Odmítám si však tyhle zlé myšlenky připustit příliš k tělu. "To zní přímo skvěle. Nezdrželi jsme se proti plánu příliš?"

Ve chvíli, co na mně zavolá, tak se k ní vrátím. Vezmu od ní dřevo a batoh, aby se jí mohlo lehčeji chodit. V duchu si přitom nadávám, že jsem měl mít více rozumu a tu zátěž navíc jí zbavit na začátku výšlapu. Netuším, proč jsem tak už předtím neučinil. Možná jsem naivně věřil, že si je vědoma toho, co zvládne a ne. I když na druhou stranu zněla nejistě.
Příště bych měl její nejistotu brát jako ne a ušetřím oběma práci navíc.
Zvolním svoje rychlé tempo a jdu zároveň s ní. Nejdřív se jí snažím nějak povzbudit, což mi po chvíli přijde jako totální hloupost. Nakonec se z ničeho nic rozhodnu ji přivést na jiné myšlenky tím, že si vzpomenu na jedne vtip a začnu jí ho vyprávět.
”Potká stará želva mladou a povídá: "Ahoj, kde máš krunýř?" A mladá na to: "Ale utekla jsem z domova."

Konečně nahoře se pustím do přípravy ohně, nechám ji, ať si v klidu odpočine. Trvá mi to déle, než bych chtěl, ale nakonec oheň pořádně chytne a my tak budeme nějakou dobu v teple.
Pokud stále odpočívá, nemám jí to vůbec za zlé a dám se do chystání tábora. Udělám oběma ležení. V případě, že se toho chopila, tak začnu připravovat jídlo.

Ač tak či onak po chvíli už sedíme u ohně s přídělem jídla a to nejhorší máme za sebou. Je mi jasné, že ta cesta dolů bude taky poměrně náročná. Jenže to je něco s čím si budu dělat starosti až další den.
”Zvládla jsi to skvěle.” Pronesu s povzbudivým úsměvem na rtech a myslím to opravdu vážně.
”Další noc bychom měli strávit v chatce.” Dodám a upřímně tomu věřím, že tam dojdeme. Doposud jsem si vedli docela dobře.

*Ne vždycky, ale dost často to ten černý scénář určitě je... Hele, nebyl to náhodou on, kdo nikdy neuměl udržet myšlenky pozitivní?* napadne hlásek uvnitř mojí hlavy.

"Víš, že některé griši zemřou, když se učí ovládat svoje schopnosti?" zeptám se ho, ale vlastně nečekám na odpověď. "Proto se u nás hledají griši a berou se do škol, aby měli kolem sebe lidi, kteří jim pomohou schopnosti ovládat a pochopit. Ne všichni tam jdou, ale ti, co mají to štěstí a jsou tam mají mnohem větší šanci na přežití." Smutně se pousměji. "Vím, že se u vás říká, že se griši berou do škol, aby se z nich udělali vojáci, ale většinou to tak není. Je to kvůli tomu, aby měli větší šanci na život."

Nevím, zda jsem se snažila říci něco pozitivního, nebo co to mělo být, ale vím, že mně samotné tohle téma taky moc nepomohlo. A tak se raději rozhodnu soustředit na sbírání klacíků jakkoliv je to nudná práce, ze které mě zase zebou prsty. Když se zastaví, tak do něj málem narazím. Vzhlédnu a rozhlédnu se.

"Co je? Stalo se něco?" zeptám se s očekáváním nějakých špatných zpráv. To, že je před námi jeskyně je naopak dost dobrá zpráva. Tedy, to si aspoň myslím do chvíle, než spatřím jak prudký to je kopec. Frustrovaně vydechnu.

"Já... jo asi jo," vydechnu nejistě, jak si tak měřím kopec znovu pohledem. Chce se mi tam méně a méně, i když vím, že mě tam čeká snad sucho a pak i trochu tepla. "Stejně mi nic jiného nezbývá, tak veď."

V tom jsem se pletla. Zbývalo mi víc možností. Ani ne v půlce kopce jsem se totiž zastavila. Noha se nespokojeně ozývala a vlastně tak i moje plíce a ruce, co nesly dřevo. Kristopher na druhou stranu vypadal, že to s ním nic nedělá. Zapudím rychle myšlenku na téma, zda lovce krmí jako děti ocelí, aby byly tak houževnají a nezničitelní, nebo co to je a místo toho jsem na něj zavolala:

"Kristophere? Mohl bys... zvládl bys ... vzít i to moje dřevo? Já... dám si pauzu, ale obávám se, že se tam s tím nevyškrábu," požádám jej na základě jeho rozhodnutí buď to dřevo nechám tam, kde jsem si dala pauzu, a nebo mu jej předám. Trvá dobrou čtvrthodinu, než se opět donutím k pohybu. Jde mi to pomalu a cestou se zastavím na pár vteřin ještě dvakrát. Cítím se trochu hloupě, že jsem se musela vzdát dřeva. Automaticky jdu rovnou do jeskyně a najdu si plácek, kde sebou můžu více méně seknout a na chvíli dát odpočinout nohám. Svůj batoh nechám na zemi u svých nohou a s unavenou hlavou se opřu o kámen ve výšce mého ramene. Pokud nebude mít Kristopher se mnou svatou trpělivost, tak dnešní rozdělávání ohně bude zcela na něm.

Nasbírané větve dám na jednu hromadu a svážu je k sobě provazem, aby se mi lépe nesly. Připevním si je k batohu, abych měl volné ruce.
Pokračuji dál v cestě, ještě kousek a bude nás od cíle dělit jen poměrně prudčí kopec.
Po chvíli mi dojde, že je moje společnice delší dobu mlčenlivá. Nelámu si dlouho hlavu s tím, co je tím důvodem.
”Ne, vždycky je ten scénář takový, jaký se ti odehrává nejspíš v hlavě. Často se stává, že rodiny za své děti bojují. Co jsem slyšel, tak tu existují tací, co je propašují z této země zpátky do té vaší.” Doufám, že jí tím uklidním. Myslel jsem, že o tom ví. Ale ano, scénář je stále černý. Těch rodin, co se dostanou pryč je stále málo.
Možná bychom taky mohli zkusit pomoct. Napadne mně náhle a já si nejsem jistý, jestli se jí s tím svěřit nebo raději mlčet. Něco mi říká, že je stále moc brzy. Ještě jsme se nedostali do civilizace a kdo ví, co nás ještě čeká.
Nejsem si jist, co bych jí dalšího povzbudivého řekl. Zase jsme zabrousili na onen pomyslný tenký led.

Z ničeho nic zastavím, protože jsme právě dorazili k našemu cíli a to jeskyni o které jsem se zmiňoval.
”Už jsme skoro tam. Jen zvládnout ten kopec a bude to pro dnešek všechno. Zvládne to tvoje noha?” Zeptám se jí. I přestože si vedla doposud skvěle, nesmím zapomenout na to, že tu nohu měla zraněnou. Nerad bych byl, kdyby si kvůli mému nezájmu ublížila. Kdyby to nezvládla, mohl bych ji zkusit tam vynést. Musel bych sice nechat všechna svoje zavazadla dole a jít to na dvakrát, ale jsem to ochoten udělat.



Zhruba takto vypadá jeskyně.
odkaz

Zamrzí mě, že o tom nechce dál mluvit. Nesnažím se tedy na něj déle v tomhle naléhat a nechám raději téma o Häxjakt být, jakkoliv bych o tom ještě ráda mluvila. Chtěla bych mu nějak naznačit, že je dobře, že se za to stydí, ale že není třeba to brát jako svou vlastní ostudu. Je to ostuda jeho země jako celku, ne jeho jako osoby. Obzvlášť teď, když se ke mně chová jako ke člověku. Ale ... já ho vlastně neznám a nevím, co bych přesně měla říct, aby to pochopil. Zatím jsem narazila jen na spousty věcí, co řeknu, a on nepochopí, nebo pochopí špatně. A doteků se hodlám vyvarovat už i kvůli příběhu, co mi předtím pověděl. Nehledě na množství vrstev, co nás dělá, takže by to dost možná ani necítil. A tak to přejdu a mlčím svorně s ním, dokud mne nenapadne ta otázka.

"Máš pravdu, nejsou. Zdaleka nejsou všichni nadaní," souhlasím s ním. S nečekaným bodnutím zármutku si vyslechnu i to, že griši se rodí do světa lovců. Děti, zcela ještě nevinné, se začnou projevovat a jejich vlastní rodina, nebo přátelé je vydají na pospas jisté smrti. Soudem to odmítám nazývat, protože Kristopher sám mě upevnil v mém přesvědčení, že je to jen první část popravy, nic jiného. Ačkoliv jsem chtěla ještě něco dodat, tahle najednou dost reálná představa mi sebrala dech a vůli dál diskutovat. Sleduji, jak sbírá větve, a tak se jej pokusím napodobit, abych přispěla svou trochou také do mlýna. A nebudu lhát, vidina ohně je pro mě dost lákavá, takže se opravdu snažím. A pro jednou konečně taky mlčím.

”Nazývá se to Häxjakt.” Hlesnu tiše. Samozřejmě, že se s tím už setkala. Ani trochu jsem o tom nepochyboval. Jen celé tohle je pro mně tak náročné, jako kdybych stál na tenkém ledě a každý špatný krok by měl za následek, že bych se propadl. Na druhou stranu, když se nad tím zamyslím, možná by to bylo lepší než toto. Tam je aspoň jistá smrt. V tomto případě si nejsem jistý naprosto ničím. A tak raději mlčím, protože vůbec netuším, co na to vlastně říct. Jestli se taky vůbec něco dá.

Její další otázka mně překvapí.
”Popravdě... Možná ano, možná ne.” Pokrčím rameny.
”Na druhou stranu ne všichni v naší zemi jsou lovci. Řekl bych, že za poslední dobu je lovců ve skutečnosti méně a méně. Pokud je mi známo, tak ne všichni ve vaší zemi jsou griši.” Nemluvě o tom, že i zde se občas rodině narodí griša. Což je samozřejmě způsobené tím, že se někdo z její země přistěhoval do naší a založil zde rodinu. Nemusím ani zmiňovat, co se stane s těmi o kterých se to zjistí.
”Nemluvě o tom, že grišové se občas najdou i zde. Nemusím se ti zmiňovat, jak to povětšinou s nimi dopadne.” Vždyť i jí jsme unesli a měli v úmyslu přivést k soudu.
Jelikož se pomalu k jeskyni blížíme a je mi jasné, že poblíž jeskyně nejsou žádné stromy, tak se začnu po cestě sbírat co nejsušší kousky dřeva. Musím se na tu činnost plně soustředit, pokud chceme spát dnes v noci v teple.

Rozdílnost našich kultur, co se týče zimního slunovratu je pro mě stále překvapivý, i když jsem o něm slyšela. Dost by mě zajímalo, z čeho tohle pramení. Je to jen kvůli tomu, že jeho národ je naučen žít v tomhle pásmu, kde je světla méně a chce si dokázat otevřením oken, že se tmy a duchů v nich nebojí? A my, národ zvyklý na slunce, se krátkého dne bojíme a nevíme, co se v noci skrývá? Nebo je za tím nějaká hluboká zapomenutá pravda? Škoda, že není jak něco takového zjistit.

"Ano, myslím, že jsem se k jedné oslavě slunovratu přichomýtla. Bylo to tak podobné našim slavnostem, až jsem se málem prořekla, odkud vlastně jsem. Ale musím uznat, že kořalku máte výbornou, taková se nikde jinde nedělá," připustím a vzpomenu si na to silné pálení v krku a teplo, jež se rozlévalo po těle, když jsem tehdy poprvé ochutnala jejich domácí pálenku. Bohužel, to co jsme nalezli my, té originální nesahá ani po kotníky.

Nejde mi, že se Kristopher odmlčel o svátek dříve, než měl. Dojde mi, že jej zatajuje, ať už proto, že se za něj stydí, a nebo si jen myslí, že je to nevhodné téma. V duchu toto uvědomění ocením. Začíná minimálně přemýšlet o těch věcech, jak působí na můj národ. Učí se tomuto novému způsobu přemýšlení dost rychle. Chvíli zvažuji, zda mlčet a využít toho, že Kristopher se tak vyhnul možné konfrontaci.

"Zapomněl jsi na maškarádu, nebo jak jí to říkáte," promluvím přece jen po několika minutách ticha. Jak jsem říkala, mlčení nesnáším. "Upřímně, ta část s maskami a rozdělování na griši a lovce mi přišla docela roztomilá. Když jsem ten svátek zažila a viděla jsem ty rozzářené děti, pro které to byla zajímavá večerní hra, a navíc, rozdávání laskomin dětem z okolí? To je překvapivě milá myšlenka na váš jinak odtažitý národ," poznamenám a pousměji se na něj přátelsky. Snad to nebude brát jako příliš velkou výtku. "Ale velké finále toho lovu jsem neocenila, to je pravda." Pálení, i když jen látkové, griši na hranici mi vyvolalo tehdy mrazení v zátylku na zbytek večera a noci.

Na chvíli se odmlčím já, a pak, podobně jako předtím tolikrát Kristopher, položím otázku do ticha:

"Myslíš, že to, že z nás a z vás dělají naše národy téměř příšery, kterými se straší už děti je důvod, proč tolik lidí tak ochotně bojuje s druhou stranou ve válce? Že se snáz zabíjejí monstra, co jen vypadají jako lidi, než kdybychom proti sobě stáli jako člověk s člověkem?"