Andor.cz - Dračí doupě online

Ve chvíli, co na mně zavolá, tak se k ní vrátím. Vezmu od ní dřevo a batoh, aby se jí mohlo lehčeji chodit. V duchu si přitom nadávám, že jsem měl mít více rozumu a tu zátěž navíc jí zbavit na začátku výšlapu. Netuším, proč jsem tak už předtím neučinil. Možná jsem naivně věřil, že si je vědoma toho, co zvládne a ne. I když na druhou stranu zněla nejistě.
Příště bych měl její nejistotu brát jako ne a ušetřím oběma práci navíc.
Zvolním svoje rychlé tempo a jdu zároveň s ní. Nejdřív se jí snažím nějak povzbudit, což mi po chvíli přijde jako totální hloupost. Nakonec se z ničeho nic rozhodnu ji přivést na jiné myšlenky tím, že si vzpomenu na jedne vtip a začnu jí ho vyprávět.
”Potká stará želva mladou a povídá: "Ahoj, kde máš krunýř?" A mladá na to: "Ale utekla jsem z domova."

Konečně nahoře se pustím do přípravy ohně, nechám ji, ať si v klidu odpočine. Trvá mi to déle, než bych chtěl, ale nakonec oheň pořádně chytne a my tak budeme nějakou dobu v teple.
Pokud stále odpočívá, nemám jí to vůbec za zlé a dám se do chystání tábora. Udělám oběma ležení. V případě, že se toho chopila, tak začnu připravovat jídlo.

Ač tak či onak po chvíli už sedíme u ohně s přídělem jídla a to nejhorší máme za sebou. Je mi jasné, že ta cesta dolů bude taky poměrně náročná. Jenže to je něco s čím si budu dělat starosti až další den.
”Zvládla jsi to skvěle.” Pronesu s povzbudivým úsměvem na rtech a myslím to opravdu vážně.
”Další noc bychom měli strávit v chatce.” Dodám a upřímně tomu věřím, že tam dojdeme. Doposud jsem si vedli docela dobře.

*Ne vždycky, ale dost často to ten černý scénář určitě je... Hele, nebyl to náhodou on, kdo nikdy neuměl udržet myšlenky pozitivní?* napadne hlásek uvnitř mojí hlavy.

"Víš, že některé griši zemřou, když se učí ovládat svoje schopnosti?" zeptám se ho, ale vlastně nečekám na odpověď. "Proto se u nás hledají griši a berou se do škol, aby měli kolem sebe lidi, kteří jim pomohou schopnosti ovládat a pochopit. Ne všichni tam jdou, ale ti, co mají to štěstí a jsou tam mají mnohem větší šanci na přežití." Smutně se pousměji. "Vím, že se u vás říká, že se griši berou do škol, aby se z nich udělali vojáci, ale většinou to tak není. Je to kvůli tomu, aby měli větší šanci na život."

Nevím, zda jsem se snažila říci něco pozitivního, nebo co to mělo být, ale vím, že mně samotné tohle téma taky moc nepomohlo. A tak se raději rozhodnu soustředit na sbírání klacíků jakkoliv je to nudná práce, ze které mě zase zebou prsty. Když se zastaví, tak do něj málem narazím. Vzhlédnu a rozhlédnu se.

"Co je? Stalo se něco?" zeptám se s očekáváním nějakých špatných zpráv. To, že je před námi jeskyně je naopak dost dobrá zpráva. Tedy, to si aspoň myslím do chvíle, než spatřím jak prudký to je kopec. Frustrovaně vydechnu.

"Já... jo asi jo," vydechnu nejistě, jak si tak měřím kopec znovu pohledem. Chce se mi tam méně a méně, i když vím, že mě tam čeká snad sucho a pak i trochu tepla. "Stejně mi nic jiného nezbývá, tak veď."

V tom jsem se pletla. Zbývalo mi víc možností. Ani ne v půlce kopce jsem se totiž zastavila. Noha se nespokojeně ozývala a vlastně tak i moje plíce a ruce, co nesly dřevo. Kristopher na druhou stranu vypadal, že to s ním nic nedělá. Zapudím rychle myšlenku na téma, zda lovce krmí jako děti ocelí, aby byly tak houževnají a nezničitelní, nebo co to je a místo toho jsem na něj zavolala:

"Kristophere? Mohl bys... zvládl bys ... vzít i to moje dřevo? Já... dám si pauzu, ale obávám se, že se tam s tím nevyškrábu," požádám jej na základě jeho rozhodnutí buď to dřevo nechám tam, kde jsem si dala pauzu, a nebo mu jej předám. Trvá dobrou čtvrthodinu, než se opět donutím k pohybu. Jde mi to pomalu a cestou se zastavím na pár vteřin ještě dvakrát. Cítím se trochu hloupě, že jsem se musela vzdát dřeva. Automaticky jdu rovnou do jeskyně a najdu si plácek, kde sebou můžu více méně seknout a na chvíli dát odpočinout nohám. Svůj batoh nechám na zemi u svých nohou a s unavenou hlavou se opřu o kámen ve výšce mého ramene. Pokud nebude mít Kristopher se mnou svatou trpělivost, tak dnešní rozdělávání ohně bude zcela na něm.

Nasbírané větve dám na jednu hromadu a svážu je k sobě provazem, aby se mi lépe nesly. Připevním si je k batohu, abych měl volné ruce.
Pokračuji dál v cestě, ještě kousek a bude nás od cíle dělit jen poměrně prudčí kopec.
Po chvíli mi dojde, že je moje společnice delší dobu mlčenlivá. Nelámu si dlouho hlavu s tím, co je tím důvodem.
”Ne, vždycky je ten scénář takový, jaký se ti odehrává nejspíš v hlavě. Často se stává, že rodiny za své děti bojují. Co jsem slyšel, tak tu existují tací, co je propašují z této země zpátky do té vaší.” Doufám, že jí tím uklidním. Myslel jsem, že o tom ví. Ale ano, scénář je stále černý. Těch rodin, co se dostanou pryč je stále málo.
Možná bychom taky mohli zkusit pomoct. Napadne mně náhle a já si nejsem jistý, jestli se jí s tím svěřit nebo raději mlčet. Něco mi říká, že je stále moc brzy. Ještě jsme se nedostali do civilizace a kdo ví, co nás ještě čeká.
Nejsem si jist, co bych jí dalšího povzbudivého řekl. Zase jsme zabrousili na onen pomyslný tenký led.

Z ničeho nic zastavím, protože jsme právě dorazili k našemu cíli a to jeskyni o které jsem se zmiňoval.
”Už jsme skoro tam. Jen zvládnout ten kopec a bude to pro dnešek všechno. Zvládne to tvoje noha?” Zeptám se jí. I přestože si vedla doposud skvěle, nesmím zapomenout na to, že tu nohu měla zraněnou. Nerad bych byl, kdyby si kvůli mému nezájmu ublížila. Kdyby to nezvládla, mohl bych ji zkusit tam vynést. Musel bych sice nechat všechna svoje zavazadla dole a jít to na dvakrát, ale jsem to ochoten udělat.



Zhruba takto vypadá jeskyně.
odkaz

Zamrzí mě, že o tom nechce dál mluvit. Nesnažím se tedy na něj déle v tomhle naléhat a nechám raději téma o Häxjakt být, jakkoliv bych o tom ještě ráda mluvila. Chtěla bych mu nějak naznačit, že je dobře, že se za to stydí, ale že není třeba to brát jako svou vlastní ostudu. Je to ostuda jeho země jako celku, ne jeho jako osoby. Obzvlášť teď, když se ke mně chová jako ke člověku. Ale ... já ho vlastně neznám a nevím, co bych přesně měla říct, aby to pochopil. Zatím jsem narazila jen na spousty věcí, co řeknu, a on nepochopí, nebo pochopí špatně. A doteků se hodlám vyvarovat už i kvůli příběhu, co mi předtím pověděl. Nehledě na množství vrstev, co nás dělá, takže by to dost možná ani necítil. A tak to přejdu a mlčím svorně s ním, dokud mne nenapadne ta otázka.

"Máš pravdu, nejsou. Zdaleka nejsou všichni nadaní," souhlasím s ním. S nečekaným bodnutím zármutku si vyslechnu i to, že griši se rodí do světa lovců. Děti, zcela ještě nevinné, se začnou projevovat a jejich vlastní rodina, nebo přátelé je vydají na pospas jisté smrti. Soudem to odmítám nazývat, protože Kristopher sám mě upevnil v mém přesvědčení, že je to jen první část popravy, nic jiného. Ačkoliv jsem chtěla ještě něco dodat, tahle najednou dost reálná představa mi sebrala dech a vůli dál diskutovat. Sleduji, jak sbírá větve, a tak se jej pokusím napodobit, abych přispěla svou trochou také do mlýna. A nebudu lhát, vidina ohně je pro mě dost lákavá, takže se opravdu snažím. A pro jednou konečně taky mlčím.

”Nazývá se to Häxjakt.” Hlesnu tiše. Samozřejmě, že se s tím už setkala. Ani trochu jsem o tom nepochyboval. Jen celé tohle je pro mně tak náročné, jako kdybych stál na tenkém ledě a každý špatný krok by měl za následek, že bych se propadl. Na druhou stranu, když se nad tím zamyslím, možná by to bylo lepší než toto. Tam je aspoň jistá smrt. V tomto případě si nejsem jistý naprosto ničím. A tak raději mlčím, protože vůbec netuším, co na to vlastně říct. Jestli se taky vůbec něco dá.

Její další otázka mně překvapí.
”Popravdě... Možná ano, možná ne.” Pokrčím rameny.
”Na druhou stranu ne všichni v naší zemi jsou lovci. Řekl bych, že za poslední dobu je lovců ve skutečnosti méně a méně. Pokud je mi známo, tak ne všichni ve vaší zemi jsou griši.” Nemluvě o tom, že i zde se občas rodině narodí griša. Což je samozřejmě způsobené tím, že se někdo z její země přistěhoval do naší a založil zde rodinu. Nemusím ani zmiňovat, co se stane s těmi o kterých se to zjistí.
”Nemluvě o tom, že grišové se občas najdou i zde. Nemusím se ti zmiňovat, jak to povětšinou s nimi dopadne.” Vždyť i jí jsme unesli a měli v úmyslu přivést k soudu.
Jelikož se pomalu k jeskyni blížíme a je mi jasné, že poblíž jeskyně nejsou žádné stromy, tak se začnu po cestě sbírat co nejsušší kousky dřeva. Musím se na tu činnost plně soustředit, pokud chceme spát dnes v noci v teple.

Rozdílnost našich kultur, co se týče zimního slunovratu je pro mě stále překvapivý, i když jsem o něm slyšela. Dost by mě zajímalo, z čeho tohle pramení. Je to jen kvůli tomu, že jeho národ je naučen žít v tomhle pásmu, kde je světla méně a chce si dokázat otevřením oken, že se tmy a duchů v nich nebojí? A my, národ zvyklý na slunce, se krátkého dne bojíme a nevíme, co se v noci skrývá? Nebo je za tím nějaká hluboká zapomenutá pravda? Škoda, že není jak něco takového zjistit.

"Ano, myslím, že jsem se k jedné oslavě slunovratu přichomýtla. Bylo to tak podobné našim slavnostem, až jsem se málem prořekla, odkud vlastně jsem. Ale musím uznat, že kořalku máte výbornou, taková se nikde jinde nedělá," připustím a vzpomenu si na to silné pálení v krku a teplo, jež se rozlévalo po těle, když jsem tehdy poprvé ochutnala jejich domácí pálenku. Bohužel, to co jsme nalezli my, té originální nesahá ani po kotníky.

Nejde mi, že se Kristopher odmlčel o svátek dříve, než měl. Dojde mi, že jej zatajuje, ať už proto, že se za něj stydí, a nebo si jen myslí, že je to nevhodné téma. V duchu toto uvědomění ocením. Začíná minimálně přemýšlet o těch věcech, jak působí na můj národ. Učí se tomuto novému způsobu přemýšlení dost rychle. Chvíli zvažuji, zda mlčet a využít toho, že Kristopher se tak vyhnul možné konfrontaci.

"Zapomněl jsi na maškarádu, nebo jak jí to říkáte," promluvím přece jen po několika minutách ticha. Jak jsem říkala, mlčení nesnáším. "Upřímně, ta část s maskami a rozdělování na griši a lovce mi přišla docela roztomilá. Když jsem ten svátek zažila a viděla jsem ty rozzářené děti, pro které to byla zajímavá večerní hra, a navíc, rozdávání laskomin dětem z okolí? To je překvapivě milá myšlenka na váš jinak odtažitý národ," poznamenám a pousměji se na něj přátelsky. Snad to nebude brát jako příliš velkou výtku. "Ale velké finále toho lovu jsem neocenila, to je pravda." Pálení, i když jen látkové, griši na hranici mi vyvolalo tehdy mrazení v zátylku na zbytek večera a noci.

Na chvíli se odmlčím já, a pak, podobně jako předtím tolikrát Kristopher, položím otázku do ticha:

"Myslíš, že to, že z nás a z vás dělají naše národy téměř příšery, kterými se straší už děti je důvod, proč tolik lidí tak ochotně bojuje s druhou stranou ve válce? Že se snáz zabíjejí monstra, co jen vypadají jako lidi, než kdybychom proti sobě stáli jako člověk s člověkem?"

Z toho, jak vyjmenovává různé oslavy se mi hlava až točí. Přijde mi, že mají stále, co oslavovat. Nejsem si však jistý, jestli je to správné.
Na druhou stranu, když se mně zeptá na to, jak je na tom tahle země, začnu se trochu stydět, že to není tak pestré.
”Nemáme toho tolik, jako vy.” Začnu a odkašlu si.
”První den zimního slunovratu, kdy je nejkratší den, máme otevřená okna a dveře domu, abychom pozvali duchy předků dovnitř, aby se mohli schovat před mrazem.” Což pokud jsem pochopil správně, tak to máme docela obráceně.
”Za to první nejdelší den letního slunovratu nikoho nenajdeš doma, protože všichni budou v přírodě. Užíváme si tak to, že na nějakou dobu zima opustila své kralování. Na březích jezer se zapalují velké ohně, opeká se maso a tančí se. To jsou asi ty nejvýznamnější svátky.” Pokrčím rameny a schválně tak vynechávám jeden svátek o kterém stejně bude obeznámena. A to je ten, kdy děti se oblékají do různých kostýmů, tedy přesněji jsou na jeden den lovci nebo čarodějnicemi. Chodí od domu k domu a přejí zdraví sousedů. Dostávají za to buďto nějaké laskominy nebo peníze. Poté se pořádá něco jako velký hon. Děti v oblečcích lovců nahání čarodějnice a ty se musí před nimi schovávat. Když jsem byl mladší, byl pro mne tenhle svátek poměrně oblíbený. Nyní si připadám poměrně hloupě, protože si uvědomuji, že takhle děti byli už od malička vychováni.

Můj pokus o pokračování v konverzaci mi nevyšel, tak jak jsem plánoval. Opět se totiž ukázali rozdíly a to jak je můj národ vychován k nenávisti k jejímu.

Všimnu si jeho překvapeného výrazu. Krátce se pousměji. Napadne mne, že by se možná ani tolikrát nezarazil a nedivil, kdyby mluvil s dvouhlavým drakem. Já osobně mám pocit, že jeho zaražený a překvapený výraz jsou nejčastější výrazy jeho tváře, co jsem u něj viděla, když nepočítáme jeho zamyšlený soustředěný výraz.

"Znám se příliš dobře na to, abych neznala své neduhy a nedostatky," pronesu s pokrčením ramen. "Ty bys chtěl, aby chodilo po světě spousty tvých kopií?" vrátím mu tu otázku, aby snad problematiku víc pochopil. I když kdo ví, muži rádi o sobě přemýšlejí jako o něčem dokonalém a úctyhodném, ačkoliv jim ještě teče mléko po bradě.

*Přivedla jsem ho do rozpaků?* napadne mne, když si všimnu, jak sebou ošívá a těká očima všude možně. A ne tak systematicky a soustředěně jako obvykle.

"Nesnažím se ti podkuřovat. Jen říkám, co vidím. I když je pravda, že Lovci u mě měli v tomhle ohledu nastavenou dost nízkou laťku," dodám rychle, abych zkrotila jeho rozpaky a všemožné představy.

"Uf, to je těžká otázka. Slavíme spousty věcí," odvětím vděčná, že se pokouší dále držet rozhovor. "První letní déšť, žně, vznik prvního císařství, narození našeho císaře a císařovny, zrození prvního velkého Grišy, prolnutí Měsíce a Slunce, nejdelší den, nejdelší noc..." začnu vypočítávat na prstech a jsem si jistá, že na spousty věcí zapomínám. "Většinou jde o oslavy, kde se slaví společně. Kromě nejdelší noci, ta se slaví tím, že se před západem Slunce zavřou dveře a nesmí se vyjít z domu až do dalšího východu Slunce a být s rodinnou... Když se slaví císařské narozeniny, nebo oslavy našeho císařství, tak jsou ve městech přehlídky, největší oslavy jsou pak na narození císaře, kdy dochází i k velkému představení pomocí griš ovládající oheň a vítr. Je to opravdu impozantní..." pokračuji v zapáleném vyprávění o našich tradicích a detailně mu popisuji grišská představení, i obyčejné oslavy nejdelšího dne pomocí společného opékání prasat a přípravy jídla večerní hody a celodenní zpívání vesnických písní. I když to jeho jako muže nejspíš příliš nezajímá, zmíním i naprosto nutné stužkování děvčat v tento den, i toho, že jsou na některé tyto svátky určené dny, kdy se musí nosit nejnovější šaty, aby se ukázalo štěstí a bohatství rodin. Vyprávět mě baví, připadám si blíže domovu a necítím takovou svalovou bolest a zimu.

"A co vy? Co se slaví u vás?" obrátím se pak po notné době ke Kristopherovi, kterému jsem teď nedala moc prostoru k mluvení.

Zarazím se.
”Proč naštěstí?” Zeptám se zvědavě. Nerozumím tomu. Přijde mi, že kdyby byly ostatní jako ona, tak by to bylo skvělé. Měli jsme sice pár neshod, ale zdá se mi být svým způsobem plná pochopení a řekl bych, že je i docela hodná. Tedy pokud ignorujeme fakt, že se mně pokusila zabít.
”To bych byl moc rád. Děkuji.”
Vím, že to pojmenování docela zlehčuje situaci ve které jsme se ocitli. Nicméně je to svým způsobem pravda.

Tváře mi najednou polije horkost a já nevím, kam se mám dívat. Uvedla mně svými slovy do rozpaků. Musím si odkašlat a na nějakou dobu jsem momentálně zbaven slov.
”Ehm… ano.” A tak se nejdříve zmůžu na to potvrdit, nejdříve že jsem si vědom svého slibu. Zároveň to prozatím uklidní pochybnosti, které jsem předtím cítil.
”Slavíte nějaké svátky? Nebo prostě slavíte něco?” Byla to první věc na kterou mně napadlo se zeptat a pokračovat dál v komunikaci. Nikdy jsem nebyl zrovna nejvyřečnější a sám pociťuji, že pokud by se to dál neslo v podobném duchu, tak by komunikace zase přestala.

Nejdřív nevěřím, co slyším, že Kristopher řekne. Vteřinu či dvě uvažuji, jestli jsem se nepřeslechla. Já a moudrá? To je přídavné jméno, co se mnou nikdo nikdy nepoužil. Ušklíbnu se.

"To rozhodně nejsem. Nejsou to žádné světoborné myšlenky, jen opakuji to, co jsem na cestách viděla a slyšela," bráním se té nečekané lichotce.

*Že jsme nemyslící zrůdy, co zabíjí na potkání? I když... já se tě vlastně pokusila zabít...* napadne mne a raději se kousnu do jazyka, abych to náhodou neřekla nahlas. Ne, není moudré to znovu vytahovat. Možná, když o tom budeme dost dlouho mlčet, přestanu si to vyčítat a zvládnu si nepředstavovat jak jsem se tehdy cítila silná a na zlomek vteřiny jsem si to snad i užívala. Potřepu hlavou, abych tu děsivou myšlenku zapudila. Ne, taková já přece nejsem! Odkašlu si.

"Ne, naštěstí nejsou," dodám mírně a zavrtím hlavou. "Griši jsou, stejně jako obyčejní lidé, všech příchutí." A bohužel i vím, že některé griši jsou přesně to, co se o nás říká v jiných zemích, ale to přiznávat zatím nechci. Ne nahlas. "A klidně se ptej. Nemám odpovědi na všechno, ale můžu ti poskytnout další názor... Za tu dobu, co, jak jsi to nazval? Co jsme spolu na cestách?" rozpomenu se na tu roztomilou přezdívku, kterou nazval Kristopher naše snahy společně přežít a nezabít se navzájem.

"Co jsme spolu na cestách jsi se ukázal jako neskutečně otevřený a přemýšlivý člověk, Kristophere. I tak ale musí být pro tebe těžké o věcech přemýšlet jinak než jak jsi byl učen. A někdy je třeba ta slova slyšet z jiných úst. A já jsem teď už téměř nezaujatý člověk. Mám tvůj slib, že mě dostaneš do bezpečí, když ti naoplátku taky budu pomáhat, takže nemám nic z toho, kdybych tě balamutila," pokusím se jej povzbudit do další konverzace, když už teď se mi trochu lépe chytá dech a snáze se mi jde, když se nesoustředím jen na tu hroznou cestu.