Andor.cz - Dračí doupě online

Z toho, jak vyjmenovává různé oslavy se mi hlava až točí. Přijde mi, že mají stále, co oslavovat. Nejsem si však jistý, jestli je to správné.
Na druhou stranu, když se mně zeptá na to, jak je na tom tahle země, začnu se trochu stydět, že to není tak pestré.
”Nemáme toho tolik, jako vy.” Začnu a odkašlu si.
”První den zimního slunovratu, kdy je nejkratší den, máme otevřená okna a dveře domu, abychom pozvali duchy předků dovnitř, aby se mohli schovat před mrazem.” Což pokud jsem pochopil správně, tak to máme docela obráceně.
”Za to první nejdelší den letního slunovratu nikoho nenajdeš doma, protože všichni budou v přírodě. Užíváme si tak to, že na nějakou dobu zima opustila své kralování. Na březích jezer se zapalují velké ohně, opeká se maso a tančí se. To jsou asi ty nejvýznamnější svátky.” Pokrčím rameny a schválně tak vynechávám jeden svátek o kterém stejně bude obeznámena. A to je ten, kdy děti se oblékají do různých kostýmů, tedy přesněji jsou na jeden den lovci nebo čarodějnicemi. Chodí od domu k domu a přejí zdraví sousedů. Dostávají za to buďto nějaké laskominy nebo peníze. Poté se pořádá něco jako velký hon. Děti v oblečcích lovců nahání čarodějnice a ty se musí před nimi schovávat. Když jsem byl mladší, byl pro mne tenhle svátek poměrně oblíbený. Nyní si připadám poměrně hloupě, protože si uvědomuji, že takhle děti byli už od malička vychováni.

Můj pokus o pokračování v konverzaci mi nevyšel, tak jak jsem plánoval. Opět se totiž ukázali rozdíly a to jak je můj národ vychován k nenávisti k jejímu.

Všimnu si jeho překvapeného výrazu. Krátce se pousměji. Napadne mne, že by se možná ani tolikrát nezarazil a nedivil, kdyby mluvil s dvouhlavým drakem. Já osobně mám pocit, že jeho zaražený a překvapený výraz jsou nejčastější výrazy jeho tváře, co jsem u něj viděla, když nepočítáme jeho zamyšlený soustředěný výraz.

"Znám se příliš dobře na to, abych neznala své neduhy a nedostatky," pronesu s pokrčením ramen. "Ty bys chtěl, aby chodilo po světě spousty tvých kopií?" vrátím mu tu otázku, aby snad problematiku víc pochopil. I když kdo ví, muži rádi o sobě přemýšlejí jako o něčem dokonalém a úctyhodném, ačkoliv jim ještě teče mléko po bradě.

*Přivedla jsem ho do rozpaků?* napadne mne, když si všimnu, jak sebou ošívá a těká očima všude možně. A ne tak systematicky a soustředěně jako obvykle.

"Nesnažím se ti podkuřovat. Jen říkám, co vidím. I když je pravda, že Lovci u mě měli v tomhle ohledu nastavenou dost nízkou laťku," dodám rychle, abych zkrotila jeho rozpaky a všemožné představy.

"Uf, to je těžká otázka. Slavíme spousty věcí," odvětím vděčná, že se pokouší dále držet rozhovor. "První letní déšť, žně, vznik prvního císařství, narození našeho císaře a císařovny, zrození prvního velkého Grišy, prolnutí Měsíce a Slunce, nejdelší den, nejdelší noc..." začnu vypočítávat na prstech a jsem si jistá, že na spousty věcí zapomínám. "Většinou jde o oslavy, kde se slaví společně. Kromě nejdelší noci, ta se slaví tím, že se před západem Slunce zavřou dveře a nesmí se vyjít z domu až do dalšího východu Slunce a být s rodinnou... Když se slaví císařské narozeniny, nebo oslavy našeho císařství, tak jsou ve městech přehlídky, největší oslavy jsou pak na narození císaře, kdy dochází i k velkému představení pomocí griš ovládající oheň a vítr. Je to opravdu impozantní..." pokračuji v zapáleném vyprávění o našich tradicích a detailně mu popisuji grišská představení, i obyčejné oslavy nejdelšího dne pomocí společného opékání prasat a přípravy jídla večerní hody a celodenní zpívání vesnických písní. I když to jeho jako muže nejspíš příliš nezajímá, zmíním i naprosto nutné stužkování děvčat v tento den, i toho, že jsou na některé tyto svátky určené dny, kdy se musí nosit nejnovější šaty, aby se ukázalo štěstí a bohatství rodin. Vyprávět mě baví, připadám si blíže domovu a necítím takovou svalovou bolest a zimu.

"A co vy? Co se slaví u vás?" obrátím se pak po notné době ke Kristopherovi, kterému jsem teď nedala moc prostoru k mluvení.

Zarazím se.
”Proč naštěstí?” Zeptám se zvědavě. Nerozumím tomu. Přijde mi, že kdyby byly ostatní jako ona, tak by to bylo skvělé. Měli jsme sice pár neshod, ale zdá se mi být svým způsobem plná pochopení a řekl bych, že je i docela hodná. Tedy pokud ignorujeme fakt, že se mně pokusila zabít.
”To bych byl moc rád. Děkuji.”
Vím, že to pojmenování docela zlehčuje situaci ve které jsme se ocitli. Nicméně je to svým způsobem pravda.

Tváře mi najednou polije horkost a já nevím, kam se mám dívat. Uvedla mně svými slovy do rozpaků. Musím si odkašlat a na nějakou dobu jsem momentálně zbaven slov.
”Ehm… ano.” A tak se nejdříve zmůžu na to potvrdit, nejdříve že jsem si vědom svého slibu. Zároveň to prozatím uklidní pochybnosti, které jsem předtím cítil.
”Slavíte nějaké svátky? Nebo prostě slavíte něco?” Byla to první věc na kterou mně napadlo se zeptat a pokračovat dál v komunikaci. Nikdy jsem nebyl zrovna nejvyřečnější a sám pociťuji, že pokud by se to dál neslo v podobném duchu, tak by komunikace zase přestala.

Nejdřív nevěřím, co slyším, že Kristopher řekne. Vteřinu či dvě uvažuji, jestli jsem se nepřeslechla. Já a moudrá? To je přídavné jméno, co se mnou nikdo nikdy nepoužil. Ušklíbnu se.

"To rozhodně nejsem. Nejsou to žádné světoborné myšlenky, jen opakuji to, co jsem na cestách viděla a slyšela," bráním se té nečekané lichotce.

*Že jsme nemyslící zrůdy, co zabíjí na potkání? I když... já se tě vlastně pokusila zabít...* napadne mne a raději se kousnu do jazyka, abych to náhodou neřekla nahlas. Ne, není moudré to znovu vytahovat. Možná, když o tom budeme dost dlouho mlčet, přestanu si to vyčítat a zvládnu si nepředstavovat jak jsem se tehdy cítila silná a na zlomek vteřiny jsem si to snad i užívala. Potřepu hlavou, abych tu děsivou myšlenku zapudila. Ne, taková já přece nejsem! Odkašlu si.

"Ne, naštěstí nejsou," dodám mírně a zavrtím hlavou. "Griši jsou, stejně jako obyčejní lidé, všech příchutí." A bohužel i vím, že některé griši jsou přesně to, co se o nás říká v jiných zemích, ale to přiznávat zatím nechci. Ne nahlas. "A klidně se ptej. Nemám odpovědi na všechno, ale můžu ti poskytnout další názor... Za tu dobu, co, jak jsi to nazval? Co jsme spolu na cestách?" rozpomenu se na tu roztomilou přezdívku, kterou nazval Kristopher naše snahy společně přežít a nezabít se navzájem.

"Co jsme spolu na cestách jsi se ukázal jako neskutečně otevřený a přemýšlivý člověk, Kristophere. I tak ale musí být pro tebe těžké o věcech přemýšlet jinak než jak jsi byl učen. A někdy je třeba ta slova slyšet z jiných úst. A já jsem teď už téměř nezaujatý člověk. Mám tvůj slib, že mě dostaneš do bezpečí, když ti naoplátku taky budu pomáhat, takže nemám nic z toho, kdybych tě balamutila," pokusím se jej povzbudit do další konverzace, když už teď se mi trochu lépe chytá dech a snáze se mi jde, když se nesoustředím jen na tu hroznou cestu.

Když mi začne odpovídat na mou otázku, dojde mi z toho jak těžce dýchá, že bych mohl tempo zase zpomalit. Ani na chvíli mně nenapadlo, že by to mohlo být pro ni náročné.
Obzvláště poté, co si zranila kotník. Hlupáku.
Sice se jí podařilo s ním něco udělat, aby mohla lépe chodit. Nebylo by však vhodné, aby si s ním kvůli zbytečně rychlé chůzi něco udělala. Zpomalím tedy svou chůzi a pokusím se ji přizpůsobit té její.
Na jejich slovech něco skutečně je. Každou mou otázkou se dozvím odpověď, kterou bych opravdu nečekal. Znovu už po několikáté se stydím za to, co náš lid s jejím provádí. Jak tvrdí, že nejsou vůbec lidmi a považují je za monstra bez kapky myšlení. Celou dobu, co tu s ní hovořím si přijdu jako nějaký barbar bez špetky rozumu. A ani jednou by mně nenapadlo jí z toho nařknout.
”Jsi tak moudrá.” Povzdechnu si a zavrtím hlavou. Stále ve mně ta část, které se bohužel jen tak nezbavím, nevěřím tomu co vidí.
”Po celou dobu, co s tebou jsem na cestách, boříš to, co nás o vás učili.” Zhluboka se nadechnu a vydechnu.
”Omlouvám se, že se tak hloupě ptám. Jsou všichni takový jako ty?” Přijdu si blbě, že jí takový otázky pokládám. Možná by přeci jen bylo lepší, kdybych mlčel.

*Chce mě zničit,* napadne mě zoufale, když vidím, že natahuje krok. Tedy, ne že bych si myslela, že to tak skutečně je, ale přijde mi, že Kristopher se ponořil do svého mlčenlivé verze soustředící se na cestu ještě víc než předtím, že snad dokonce zapomněl, že s ním jde jižan a ne další seveřan, co sněhem umí chodit od batolete. Zajímavé, už se nazývám jen jižankou, ale ne grišou... Ale něco mi říká, že i v tomhle ohledu budou mezi námi problémy a nedorozumění...

Nechám myšlenky vířit a místo toho přidám do kroku, ačkoliv je mi jasné, že tohle ostré tempo nevydržím celou cestu. Ovšem odmítám zatím přiznat, že mu nestačím. Bohové ví proč. A tak to je Kristopher, který poruší naše několikaminutové mlčení, když prohodí tu otázku, co si nejsem jistá, jestli je řečnická, upřímná, a nebo zpochybňující. Pokrčím rameny, i když mě nemůže vidět.

"Poznala jsem různé lidi. Ty, co považovali za domov to, co mělo střechu, postel a místo, kde se dalo vařit. Jiní popisovali jako domov místo, kde jsou lidé na nichž jim záleží. A pak byli tací, kteří to popsali jako místo, kam patří. Většinou to byla ves, ve které se i sami narodili..." vysvětlím s menšími odmlkami mezi větami, jak se snažím při tom mluvení i jít. "Takže nevím. Asi záleží koho se zeptáš. Ale dost často jsem pak viděla v těch lidech pýchu, ať už šlo o palác, nebo o obyčejnou chajdu. Když mluvili o svém domově, jakkoliv měl spousty problémů, byli rádi, že jej mají." Ukončím s výdechem a už se soustředím opět jen na správné dýchání a cestu. Opět pokrčím rameny.

Ta její slova mně na chvíli zarazí. Nedám jí však žádnou odpověď.
Ptá se mně na to, protože mi nevěří, že jí chci pomoct a chtěla by utéct? Měl bych snad od ní očekávat bodnutí do zad? Otře se to o mou mysl slizce jako had.
To je hlavním důvodem, proč zrychlím svůj krok. Takhle nesmím přemýšlet. Dal jsem jí své slovo a hodlám ho dodržet nehledě na cenu, kterou budu muset zaplatit.
V tom případě jsi hlupák. Mrtvý hlupák. Vysmívá se tiše hlásek v mé hlavě.

Jsem neskutečně rád, že mi začne více vyprávět o té kočovné společnosti. Potřebuji ten hlásek v hlavě umlčet a tohle je ten nejlepší způsob. Myslet na něco jiného. Něco, co mně tak neskutečně zaujalo. Ten jejich způsob života je tolik fascinující.
Celý svět byl jejich domovem. Zopakuji si v duchu.
Nikdy jsem neměl skutečný domov. Na ten skutečný z dětství si nejsem schopen vzpomenout. Pak tu byla ulice, která možná nebyla tak špatná, když si vezmu jakou cenu jsem musel zaplatit za klam. Měl jsem sice střechu nad hlavou, bylo mi teplo… jenže to nebylo všechno.
Celý svět byl jejich domovem. Zní mi to jako rajská hudba. Jako neskutečně krásný sen.
”Co je to domov?” Ani si nejsem jistý, proč jsem to řekl nahlas. Myšlenku, která mi tlačila na mysl a nedala mi pokoj.
Zatřepu hlavou, jako kdybych se probral z mrákoty. Část mně chce slyšet odpověď na mou otázku a ta další se odpovědi bojí.

*Ah, už jsme opět módu mlčenlivého Kristophera...* poznamenám si pro sebe v duchu, když si všimnu, jak na jak dlouho se můj společník odmlčím. Začnu se tedy soustředit na cestu a soustředit se na krok za krokem, aniž bych se příliš rozhlížela, neboť bych snadno mohla propadnout trudomyslnosti s pohledem na tom bílé nekonečné peklo. Takže když Kristopher skutečně znovu promluví, jsem to já, kdo se zatváří překvapeně. A kdybych si nebyla téměř jistá, že mám obočí přimrzlé k lebce, řekla bych, že mi obočí vyletělo opravdu vysoko.

"Aha, takže to není nic, co by se dalo naučit. Rozumím. Jsi prostě rozený seveřan," poznamenám prostě a pokrčím rameny. Všimnu si, jak zrychlil krok a donutím se s ním srovnat krok, což zvládám jen díky tomu, že chodím v jeho šlépějích, ačkoliv to znamená značně natáhnout krok.

"Uh. Huh," vydechnu v první chvíli. "Myslím, že cíl neměli. Vždy nějak šli a když narazili na městečko nebo nějakou ves, co se jim líbila, nebo se jim chtělo, tak se zastavili a rozbili tábor... Ah, ano, nazývali to, že jejich cesta je jejich cíl. Celý svět byl jejich domovem." Zavzpomínám a mírně se pousměji při tom, co si vybavím veselé snědé tváře. "Chyběla jim spousta zubů a dalších věcí, ale temperament a veselí z nich nikdo nikdy nezvládl vymámit. I jejich pohřby byly veselé a velkolepé. Když mohli tak tančili, zpívali a pili."

Její otázka mně překvapí, i když se dala čekat. Chvíli mlčím a přemýšlím, co bych jí vlastně řekl. Sám si totiž nejsem jistý odpovědí.
Byl jsem zhruba dvakrát na tomto místě, takže ho mám nějakým způsobem prochozený. Učili nás, že když se někde ztratíme, tak máme jít stále na sever a určitě se dostaneme k nějaké vesnici. Nikdy jsem však nepochopil proč tomu tak je. Hvězdy v noci jsou také nápomocné, nemluvě o lišejnících, které rostou na stromech na severní straně.
V neposlední řadě bych řekl, že za to může instinkt na který se soustředím.
”Netuším. Řekl bych, že v tom hraje roli fakt, že jsem tady byl. Zároveň se soustředím na vnitřní hlas, který mi napovídá kam mám jít… a taky se pořádně rozhlížím kolem.” Sdělím jí nakonec svou odpověď a pokrčím přitom rameny. Dojím zbytek svého masa a přidám trochu do kroku.
”Jak se orientovala ta kočovná společnost u které jsi byla? Nebo jenom bezcílně bloumala?” Přemáhá mně zvědavost a musím se zeptat. Myšlenka toho, že bych někam šel bez cíle a pouze unášen svým srdcem se mi neskutečně zamlouvá.

Z výrazu jeho obličeje snadno poznám, že sám vnímá, že jeho výslovnost není správná a že je tím trochu překvapen. Není to zase tak překvapivé, neboť můj jazyk vyžaduje jinou práci s hlasivkami, než používají oni. Ovšem, musí se mu nechat, že má výdrž. Čekala jsem, že s tím sekne už třikrát, než se konečně vzdal a naprosto prakticky poznamenal, že je čas vyrazit na cestu.

"Dobře, jdeme," souhlasím bez valného přemlouvání. To si totiž nechám na sebe samotnou. Protože sotva se vynořím z vody o píď, zatoužím zůstat v té teplé lázni třeba do konce svých dnů. Zatnu pomyslně i skutečně zuby a donutím své rozehřáté tělo čelit nepříjemnému chladnému větru této nehostinné země.

Je to těžký zápas, kdy se snažím najít kompromis mezi rychlostí, neustálým zakrytím svého těla a zároveň nenamočení svého suchého oblečení. Nutno dodat, že to nejde tak, jak bych chtěla. Ale co se dá dělat. Po chvíli, která mi stejně přijde jako věčnost, jsem už ve svém suchém oblečení a omotávám si šátkem krk a obličej, jak to jen jde. Tentokrát mě ani nenapadne se na Kristophera podívat, během celého procesu, ani po něm. I po té si totiž popotahuji rukávy, co nejvíce to jde.

"Hm, dobře," zamumlám v odpověď přes šátek. Tou dobou si jsem už poměrně jistá, že všechny kousky kůže, co mohu chránit oblečením, jsou již zakryté a mokrou košili naposledy ždímám, než ji přivážu bokem k vaku. Snažím se, aby byla trochu prověšená a nedotýkala se vaku. Ale nechci přijít o drahocenný kousek oblečení. "Už můžu," dodám pak a když souhlasně zabručí i on, otočím se k němu již se zavazadlem na zádech.

"Děkuji," řeknu nejdřív svou řečí a pak tou jeho. Je to totiž jedno z těch prvních slov, co jsem jej učila. Překonám svou touhu být zahalená do poslední pídě, stáhnu si trochu šátek, abych se mohla do kousku sušeného masa zakousnout.

"Tak pojďme, ať to máme za sebou," pronesu nevesele, protože chození sněhem mě vážně nebaví. A jako správný pesimista dost pochybuji i o tom, že v jeskyni bude dřevo na oheň.

"Jak se vůbec dokážeš v téhle pustině vyznat, jak ... udržíš směr?" zeptám se jej místo stěžování si než se vůbec rozejdeme a Kristopher než přepne do mlčícího modu.