Andor.cz - Dračí doupě online

Když mi začne odpovídat na mou otázku, dojde mi z toho jak těžce dýchá, že bych mohl tempo zase zpomalit. Ani na chvíli mně nenapadlo, že by to mohlo být pro ni náročné.
Obzvláště poté, co si zranila kotník. Hlupáku.
Sice se jí podařilo s ním něco udělat, aby mohla lépe chodit. Nebylo by však vhodné, aby si s ním kvůli zbytečně rychlé chůzi něco udělala. Zpomalím tedy svou chůzi a pokusím se ji přizpůsobit té její.
Na jejich slovech něco skutečně je. Každou mou otázkou se dozvím odpověď, kterou bych opravdu nečekal. Znovu už po několikáté se stydím za to, co náš lid s jejím provádí. Jak tvrdí, že nejsou vůbec lidmi a považují je za monstra bez kapky myšlení. Celou dobu, co tu s ní hovořím si přijdu jako nějaký barbar bez špetky rozumu. A ani jednou by mně nenapadlo jí z toho nařknout.
”Jsi tak moudrá.” Povzdechnu si a zavrtím hlavou. Stále ve mně ta část, které se bohužel jen tak nezbavím, nevěřím tomu co vidí.
”Po celou dobu, co s tebou jsem na cestách, boříš to, co nás o vás učili.” Zhluboka se nadechnu a vydechnu.
”Omlouvám se, že se tak hloupě ptám. Jsou všichni takový jako ty?” Přijdu si blbě, že jí takový otázky pokládám. Možná by přeci jen bylo lepší, kdybych mlčel.

*Chce mě zničit,* napadne mě zoufale, když vidím, že natahuje krok. Tedy, ne že bych si myslela, že to tak skutečně je, ale přijde mi, že Kristopher se ponořil do svého mlčenlivé verze soustředící se na cestu ještě víc než předtím, že snad dokonce zapomněl, že s ním jde jižan a ne další seveřan, co sněhem umí chodit od batolete. Zajímavé, už se nazývám jen jižankou, ale ne grišou... Ale něco mi říká, že i v tomhle ohledu budou mezi námi problémy a nedorozumění...

Nechám myšlenky vířit a místo toho přidám do kroku, ačkoliv je mi jasné, že tohle ostré tempo nevydržím celou cestu. Ovšem odmítám zatím přiznat, že mu nestačím. Bohové ví proč. A tak to je Kristopher, který poruší naše několikaminutové mlčení, když prohodí tu otázku, co si nejsem jistá, jestli je řečnická, upřímná, a nebo zpochybňující. Pokrčím rameny, i když mě nemůže vidět.

"Poznala jsem různé lidi. Ty, co považovali za domov to, co mělo střechu, postel a místo, kde se dalo vařit. Jiní popisovali jako domov místo, kde jsou lidé na nichž jim záleží. A pak byli tací, kteří to popsali jako místo, kam patří. Většinou to byla ves, ve které se i sami narodili..." vysvětlím s menšími odmlkami mezi větami, jak se snažím při tom mluvení i jít. "Takže nevím. Asi záleží koho se zeptáš. Ale dost často jsem pak viděla v těch lidech pýchu, ať už šlo o palác, nebo o obyčejnou chajdu. Když mluvili o svém domově, jakkoliv měl spousty problémů, byli rádi, že jej mají." Ukončím s výdechem a už se soustředím opět jen na správné dýchání a cestu. Opět pokrčím rameny.

Ta její slova mně na chvíli zarazí. Nedám jí však žádnou odpověď.
Ptá se mně na to, protože mi nevěří, že jí chci pomoct a chtěla by utéct? Měl bych snad od ní očekávat bodnutí do zad? Otře se to o mou mysl slizce jako had.
To je hlavním důvodem, proč zrychlím svůj krok. Takhle nesmím přemýšlet. Dal jsem jí své slovo a hodlám ho dodržet nehledě na cenu, kterou budu muset zaplatit.
V tom případě jsi hlupák. Mrtvý hlupák. Vysmívá se tiše hlásek v mé hlavě.

Jsem neskutečně rád, že mi začne více vyprávět o té kočovné společnosti. Potřebuji ten hlásek v hlavě umlčet a tohle je ten nejlepší způsob. Myslet na něco jiného. Něco, co mně tak neskutečně zaujalo. Ten jejich způsob života je tolik fascinující.
Celý svět byl jejich domovem. Zopakuji si v duchu.
Nikdy jsem neměl skutečný domov. Na ten skutečný z dětství si nejsem schopen vzpomenout. Pak tu byla ulice, která možná nebyla tak špatná, když si vezmu jakou cenu jsem musel zaplatit za klam. Měl jsem sice střechu nad hlavou, bylo mi teplo… jenže to nebylo všechno.
Celý svět byl jejich domovem. Zní mi to jako rajská hudba. Jako neskutečně krásný sen.
”Co je to domov?” Ani si nejsem jistý, proč jsem to řekl nahlas. Myšlenku, která mi tlačila na mysl a nedala mi pokoj.
Zatřepu hlavou, jako kdybych se probral z mrákoty. Část mně chce slyšet odpověď na mou otázku a ta další se odpovědi bojí.

*Ah, už jsme opět módu mlčenlivého Kristophera...* poznamenám si pro sebe v duchu, když si všimnu, jak na jak dlouho se můj společník odmlčím. Začnu se tedy soustředit na cestu a soustředit se na krok za krokem, aniž bych se příliš rozhlížela, neboť bych snadno mohla propadnout trudomyslnosti s pohledem na tom bílé nekonečné peklo. Takže když Kristopher skutečně znovu promluví, jsem to já, kdo se zatváří překvapeně. A kdybych si nebyla téměř jistá, že mám obočí přimrzlé k lebce, řekla bych, že mi obočí vyletělo opravdu vysoko.

"Aha, takže to není nic, co by se dalo naučit. Rozumím. Jsi prostě rozený seveřan," poznamenám prostě a pokrčím rameny. Všimnu si, jak zrychlil krok a donutím se s ním srovnat krok, což zvládám jen díky tomu, že chodím v jeho šlépějích, ačkoliv to znamená značně natáhnout krok.

"Uh. Huh," vydechnu v první chvíli. "Myslím, že cíl neměli. Vždy nějak šli a když narazili na městečko nebo nějakou ves, co se jim líbila, nebo se jim chtělo, tak se zastavili a rozbili tábor... Ah, ano, nazývali to, že jejich cesta je jejich cíl. Celý svět byl jejich domovem." Zavzpomínám a mírně se pousměji při tom, co si vybavím veselé snědé tváře. "Chyběla jim spousta zubů a dalších věcí, ale temperament a veselí z nich nikdo nikdy nezvládl vymámit. I jejich pohřby byly veselé a velkolepé. Když mohli tak tančili, zpívali a pili."

Její otázka mně překvapí, i když se dala čekat. Chvíli mlčím a přemýšlím, co bych jí vlastně řekl. Sám si totiž nejsem jistý odpovědí.
Byl jsem zhruba dvakrát na tomto místě, takže ho mám nějakým způsobem prochozený. Učili nás, že když se někde ztratíme, tak máme jít stále na sever a určitě se dostaneme k nějaké vesnici. Nikdy jsem však nepochopil proč tomu tak je. Hvězdy v noci jsou také nápomocné, nemluvě o lišejnících, které rostou na stromech na severní straně.
V neposlední řadě bych řekl, že za to může instinkt na který se soustředím.
”Netuším. Řekl bych, že v tom hraje roli fakt, že jsem tady byl. Zároveň se soustředím na vnitřní hlas, který mi napovídá kam mám jít… a taky se pořádně rozhlížím kolem.” Sdělím jí nakonec svou odpověď a pokrčím přitom rameny. Dojím zbytek svého masa a přidám trochu do kroku.
”Jak se orientovala ta kočovná společnost u které jsi byla? Nebo jenom bezcílně bloumala?” Přemáhá mně zvědavost a musím se zeptat. Myšlenka toho, že bych někam šel bez cíle a pouze unášen svým srdcem se mi neskutečně zamlouvá.

Z výrazu jeho obličeje snadno poznám, že sám vnímá, že jeho výslovnost není správná a že je tím trochu překvapen. Není to zase tak překvapivé, neboť můj jazyk vyžaduje jinou práci s hlasivkami, než používají oni. Ovšem, musí se mu nechat, že má výdrž. Čekala jsem, že s tím sekne už třikrát, než se konečně vzdal a naprosto prakticky poznamenal, že je čas vyrazit na cestu.

"Dobře, jdeme," souhlasím bez valného přemlouvání. To si totiž nechám na sebe samotnou. Protože sotva se vynořím z vody o píď, zatoužím zůstat v té teplé lázni třeba do konce svých dnů. Zatnu pomyslně i skutečně zuby a donutím své rozehřáté tělo čelit nepříjemnému chladnému větru této nehostinné země.

Je to těžký zápas, kdy se snažím najít kompromis mezi rychlostí, neustálým zakrytím svého těla a zároveň nenamočení svého suchého oblečení. Nutno dodat, že to nejde tak, jak bych chtěla. Ale co se dá dělat. Po chvíli, která mi stejně přijde jako věčnost, jsem už ve svém suchém oblečení a omotávám si šátkem krk a obličej, jak to jen jde. Tentokrát mě ani nenapadne se na Kristophera podívat, během celého procesu, ani po něm. I po té si totiž popotahuji rukávy, co nejvíce to jde.

"Hm, dobře," zamumlám v odpověď přes šátek. Tou dobou si jsem už poměrně jistá, že všechny kousky kůže, co mohu chránit oblečením, jsou již zakryté a mokrou košili naposledy ždímám, než ji přivážu bokem k vaku. Snažím se, aby byla trochu prověšená a nedotýkala se vaku. Ale nechci přijít o drahocenný kousek oblečení. "Už můžu," dodám pak a když souhlasně zabručí i on, otočím se k němu již se zavazadlem na zádech.

"Děkuji," řeknu nejdřív svou řečí a pak tou jeho. Je to totiž jedno z těch prvních slov, co jsem jej učila. Překonám svou touhu být zahalená do poslední pídě, stáhnu si trochu šátek, abych se mohla do kousku sušeného masa zakousnout.

"Tak pojďme, ať to máme za sebou," pronesu nevesele, protože chození sněhem mě vážně nebaví. A jako správný pesimista dost pochybuji i o tom, že v jeskyni bude dřevo na oheň.

"Jak se vůbec dokážeš v téhle pustině vyznat, jak ... udržíš směr?" zeptám se jej místo stěžování si než se vůbec rozejdeme a Kristopher než přepne do mlčícího modu.

Snažím se po ní opakovat každé slovo, co mi říká. V mé hlavě to zní správně, ale když to vypustím z úst, tak to není ono. Jako kdyby se to ztratilo někde na půli cesty.
Musím ji tedy dát za pravdu, že mi to bude nějakou dobu trvat než se to pořádně naučím. Na druhou stranu si myslím, že jsme konečně našli něco díky čemu nebudeme mít takový problém s tichem.

"Myslím, že bychom měli vylézt z vody, jestli se chceme dostat za světla do jeskyně." Přeruším najednou naše učení. Je to zhruba hodina, co jsme byli ve vodě a ač jsem něco takového začal, mám sám problém z té příjemně teplé vody vylézt.
Po chvilkovém přemlouvání jsem venku a rychle se oblékám. Vůbec to není příjemné. Ještě ke všemu, kdy si musím sundat spodní prádlo, které je mokré.
Otočen zády s oblečenou košilí, abych zamezil jejímu pohledu na zmrzačená záda, může během té chvíli očumovat akorát tak můj zadek. Což netrvá dlouho, protože si kalhoty rychle natáhnu. Je to zvláštní pocit být bez té další vrstvy navíc.
Abych nezmrznul tak na sebe hodím ještě deku.
Část mně přitom touží po čarodějném zahřívacím doteku. Nahlas to však nepřiznám a raději se otočím zády, rozhlížím se kolem a dávám jí prostor se také obléct.

"Jeskyně odsud není daleko. Zhruba půlhodina cesty, tam bychom mohli rozdělat oheň." Zhodnotím a vezmu si kousek sušeného masa, protože z té vody jsem najednou dostal hlad.
Vyčkávám přitom než mi dá vědět, že je hotová a já se budu moct otočit k ní, abych jí také nabídl.

O předešlých večerech mě Kristopher také pozorně poslouchal, ale dnes, když mu vyprávím krátce o svých cestách, se mi zdá, že mi téměř visí na rtech. Podobně, jak se děti dívají na cukrátka. Uvědomím si, že být lovcem znamená asi mnohem víc, než jen to mít jako práci. Čím dál tím víc začínám chápat, že to mají spíše jako poslání, jemuž podrobují vše v jejich životě. Měla bych pár otázek na ten životní styl, ale po dnešních zkušenostech se neodhodlám zeptat. Když čelil střípku své minulosti, Kristopher vypadal, že nemá moc daleko k tomu rozsypat se na kousky.

"Ne, nic nepotřebuji. Učit tě číst a psát můžeme až potom, až uvidíš nápisy ve městech. Pro můj národ je důležitější mluva než psané slovo. Dost lidí pořádně číst neumí u nás..." vysvětlím, že můžeme začít hned. Nechám mu nejdřív ale čas, aby odpověděl na mojí otázku ohledně polohy. Těknu krátce pohledem k jeho prstům na hladině, jak poklepávají po vodě s usoudím, že to možná bude jeden z projevů toho, že je zamyšlený.

"Dobře, v nejlepším případě čtyři dny," zopakuji po něm a snažím se přitom přesvědčit sama sebe, že to půjde. Že čtyři další dny v téhle zmrzlé pustině zvládnu. A co víc, že zvládnu jít celodenní pochod. Ale nic jiného mi stejně nezbývá. A tak potlačím myšlenky na to, žekdyž budou komplikace, bude to mnohem delší cesta, na které nám klidně mohou dojít zásoby.

"Takže začnem, nejdůležitější slova, ano - ne," obrátím se raději k něčemu neutrálnímu jako je vyučování jazyka. Je zvláštní slyšet můj jazyk v tomhle ledovém pekle, ale zjišťuji, že čím více slov s ním procházím a opravuji jeho výslovnost, že mě to vlastně uklidňuje a baví. Připadám si o něco blíže světu, co znám. Navíc, svět díky tomu přestane být mlčícím hrobem, ale je naplněn našimi slovy, byť nemluvíme nijak nahlas.

Díky jejímu vyprávění si uvědomuji, že je mnoho míst, které jsem nenavštívil a vnitřně zatoužím se tam podívat. Fakt, že mně teď nic nesvazuje a nikdo neurčí kam se mé kroky vydají, je uvolňující. Smiřuji se s tím pocitem svobody a objevuji skutečnost, že na to nemusím hledět pouze jako na něco špatného. Ale je v tom vlastně i dost pozitivního. Na mé tváři se opět objeví spokojený výraz a lehký úsměv.
Hlavně mně zaujme ta kočovná divadelní společnost. Vůbec netuším jak si to představit. Chtěl bych něco takového vidět. Neskutečně se mi to zamlouvá.
Je na mně vidět, že jsem jejím vyprávěním zaujatý a dalo by se říct, že i visím na každém jejím slově.

”Teoreticky můžeme začít teď, pokud k tomu nic nepotřebuješ.” Napadne mně. Pokud je jejich jazyk pro mně tak náročný, bylo by nejlepší začít co nejdříve a neodkládat to.
Nad její další otázkou se dlouze zamyslím.
Ve své mysli provádím výpočty a odhady, jak nám dlouho zabere se dostat do dalšího bodu a zároveň to, že přes noc bude lepší a bezpečnější se utábořit. Když to všechno spočtu, za předpokladu, že nám bude pochopitelně přát štěstí a nic špatného se nám nestane.
”Můj hrubý odhad je, že se do civilizace dostaneme za čtyři dny. Započetl jsem do toho i to, že nebudeme cestovat přes noc.” Dlaň mám položenou na hladině vody a prstama začnu klepat do vody.
”Tenhle odhad však počítá s tím, že nám bude přát štěstí.” Dodám. Na nic konkrétně nenarážím.

Přikývnu. A nedivím se mu, jestli kdy slyšel náš národ mluvit, muselo mu to připadat dost zvláštní a naprosto nesrozumitelné. Jedním totiž ze znaků naší řeči je, že se musí mluvit rychle.

"Nechci tě podceňovat, ale myslím, že se ti gorgoša zajura, jak se naší řeči doma říká, nebude vůbec líbit," poznamenám opatrně. "Na rozdíl od vaší řeči povídáme všechno rozvláčně a často musíš použít několik slov, abys vyjádřil třeba jednu činnost... Není to tak precizní, stručné a rázné jako vaše řeč. Na druhou stranu, myslím, že naše řeč je mnohem hezčí co se týče hudebního a básnického použití."

Krátce se zamyslím nad jeho otázkou. Jazyky mi docela šly, jakkoliv to bylo pro život v mojí domovině většinou zbytečné, neboť tam málokdy zavítal někdo z jiných krajů. Avšak sem tam nějaký starousedlík z jiných krajů tam byl. A dost často to byli ti chudší, kteří se pak nerozpakovali sáhnout po pomoci i k někomu jako jsem já...

"Rozumím trochu izuru z Jižních Skalnatých ostrovů," odpovím a vzpomenu si na populaci Izouritů, kteří se živili lovem perlorodek, ovšem jejich výdělky byly malé na celou komunitu, a jejich práce byla nebezpečná, a tak ti se stali dost častými příjemci mé pomoci. "Myslím, že docela obstojně se domluvím s gharky, z centrálních pouštních oblastí, slova tam jsou podobná, jen jiná struktura vět a přízvuk se dost liší... A no, netuším, jestli se to bere jako jazyk, ale rozumím slangu kočovných skupin. S jednou kočovnou divadelní společností jsem chvíli cestovala," rozvedu svoje zkušenosti a krátce se při tom pousměji. Jejich příliš hýřivý život založený na každodenních požitcích, byl na mě moc náročný, jinak se mi s nimi cestovalo vcelku dobře. Mezi vousatými ženami, čtyřrukým mužem a opicemi chodícími v šatech na laně, se i griša zdála poměrně normální věc.

"Kdy budeš chtít s učením začít, až vyrazíme na cestu, nebo až dojdeme na místo přespání, nebo až v civilizaci?" zeptám se, abych se neutápěla ve vzpomínkách, jakkoliv to bylo lákavé. Rukama přejíždím po hladině a sleduji svoje již varhánkující bříška prstů. Dojde mi, že si přisedl a skoro to i vypadá, že si chce povídat. Tedy, o minulosti ne, to víme. "Což mi... připomíná, vzhledem k tomu, že jsme došli až sem, tak to vypadá, že už víš, kde jsme a kam přesně jdeme. Řekneš mi něco k tomu?" pobídnu ho k praktické rozmluvě, protože očekávám, že každá jiná by rychle opět umřela. Ponořím se do vody opět až těsně pod bradu, abych se pořádně zahřála.