Andor.cz - Dračí doupě online

Rozpoznala jsem snadno řečnickou otázku, a tak jsem jen vyčkávavě na něj hleděla. Cítila jsem, že stále drží mou ruku, a proto jsem ji k sobě ani nestahovala. Oplácela jsem mu statečně upřený přímý pohled do očí a čekala. Jakmile mou ruku pustil, stáhla jsem ji pomalu k sobě a dala si záležet, abych se potěšeně na Luciana usmála.

"Dobře," hlesnu a přikývnu. "To by mělo být poměrně jednoduché na zařízení."

Zamyšleně nakloním hlavu ke straně, než přikývnu při jeho vyjmenovávání cest, jak se dostat k informacím. Tedy, ona je to asi hlavně jedna cesta; mít spousty kontaktů a mít, co za to nabídnout. Hádám, že reputace ďábla dost napomáhala tomu, aby mu lidi chtěli drobnou laskavostí posloužit.

"Nedokáži si ani představit, jak dlouho ti trvalo vytvořit tak rozsáhlou síť informátorů a vytvořit si takovou pozici," pronesu upřímně něco, co mě napadlo. Nechám na něm, jestli to hodlá využít jako pobídku k doplnění informací, nebo ne.

"Ano, povídá se o tobě toho hodně. Nejčastěji šeptem a předtím se dotyčný stejně ještě obezřetně rozhlédne kolem," přiznám mu něco, co nejspíš bude lichotit jeho postavení. "Někdo dokonce říkal, že jsi samotný ďábel..." dodám a pak se lehce pousměji, než polohlasem dodám: "A musím uznat, že z profesního hlediska, že tu roli hraješ velmi dobře. Ještě před pár dny jsem z jakékoliv interakce s tebou byla vyděšená k smrti."

Z nějakého důvodu to zvláštně zabolí, když mě nazve jeho dcerou. Má samozřejmě pravdu. Jsem jeho dcera, nositelka jeho příjmení a dědička jeho... no v současné době hlavně dluhů, ale stejně to označení má teď bodavou příměs. Trochu se přitom ošiji a dál to raději nekomentuji, protože sama nevím, jak to vysvětlit sobě, natož jemu. Proto jsem ostatně velmi vděčná za to, že dorazíme na místo. Nechám si pomoct Lucianem z vozu a ihned přijmu jeho rámě, když jej nabídne. Uvítám pohled na známé prostory divadla a hloučky lidí postávajících porůznu v chodbách a místnostech, čekající na začátek představení. Zkušeně rozevřu ihned vějíř, abych drobnými pohyby zápěstí trochu vířila vzduch před svým obličejem, když procházíme obzvlášť zakouřenou částí prostorů.

"Chceš dovést rovnou do lóže, nebo se chceš porozhlédnout kolem a najít ho?" zeptám se polohlasně.

”To bych byl opravdu moc rád.” S tím si s ní potřesu rukou, abych onu dohodu stvrdil. ”Nejspíš tě zajímá, proč něco takového dělám, že?” Položím ji řečnickou otázku a vzápětí se jí rozhodnu svěřit se svými úmysly.
”Už tě nechci z povzdálí sledovat a bez tvého vědomí. Takže jsem ti velice vděčný za to, že budu mít na seznamu své jméno.” Celou dobu jí přitom hledím upřeně do jejich očích. Myslím to naprosto upřímně. S tím ji pustím ruku. Musím se přiznat, že to bylo velmi příjemné, i když se jednalo o svým způsobem pošetilé gesto.

”Mám různé kontakty. Stačilo říct potřebným lidem a ty se o to postarali. Takové to známí známých. Cena je za to pokaždé různá. Někdy jsou to peníze. Jindy službičky. A samozřejmě z velké části za to může moje jméno. Má reputace mně předchází.” Při posledních slovech se lehce uchechntu a nonšalantně pokrčím rameny, jako kdyby o nic nešlo. Trvalo mi strašně dlouho než jsem si na to zvykl, že o mně lidé vykládají různé lži. Ze začátku jsem se to pokoušel vyvracet, než jsem se s tím smířil a rozhodl se to použít jako svou zbraň.
”Stejně jako ostatní jsi o mně toho určitě musela slyšet hodně. Nedivil bych se, kdyby někdo tvrdil, že jsem kanibal. Nebo že jsem skutečně upsal svou duši ďáblu a teď chodím jeho jménem po světě. Zvěsti jsou různé, že?” Jenže je to snad poprvé v mém životě, co mně opravdu zajímá, co si o mně jedna osoba myslí.

”Ano, opravdu tak působí. Jsem rád, že to mám potvrzené od jeho dcery. ” Nemyslím to vůbec zle. Jen kdo jiný by mohl znát lépe toho muže, než někdo z jeho příbuzných. A přesto skrývá jisté tajemství, stejně jako všichni vlivní muži. Osobně mám jisté podezření s kým by se mohl setkat. Nesvěřím se však se svou teorii, protože si jí nejsem naprosto jistý. Na seznamu totiž bylo jisté jméno, které jsem si hned nespojil s jistou organizací. Pokud jej přeci jen spatříme spolu, mohl bych toho muže zmáčknout a dostat z něj potřebné informace. Konečně by se mi mohla potvrdit moje teorie.
"Myslím, že se to za chvíli dozvíme." Kočár právě zastavil a tak z něj vystoupím jako první, abych mohl pomoci dámě jak se sluší a patří z vozu. Následně jí nabídnu rámě a vyrazíme vstříc divadlu.

"Naopak?" zopakuji po něm a pozvednu jedno obočí, jak se nad tím zamýšlím. "Takže mám zkoušet já tebe?"

Pozvolna, opatrně můj obličej pomalu roztává jako studené ruce nad právě roztopeným krbem. Na rozdíl od Luciana není změna v mém chování tak náhlá, ale postupná. Stále si jej trochu zkoumavě měřím, když pokračuje ve svém vysvětlení. Překvapí mne až jeho další nabídka. Nakrčím obočí, než se mi na tváře usadí jistější úsměv. Dám pramen vlasů za ucho a krátce se zahledím na vějíř ve své ruce, než pohled opět zvednu k němu.

"To je nabídka, kterou nemohu odmítnout," řeknu po té chvilce a napřáhnu k němu ruku k zpečetění té nečekaně příjemné dohody. "Nechám tě klidně napsat i na seznam u mého jména s přístupem na zkoušky, i když věřím, že by ses tam dostal i sám, kdybys chtěl."

Dávám si záležet, abych se mu dívala do očí, když tuhle dohodu zavíráme. Snažím se v něm opět číst. Uvědomuje si sám, jak prázdná ta dohoda byla? Ví moc dobře, že by se dostal do jakéhokoliv divadla, kdykoliv by chtěl. Však kolikrát se objevil na hrách, aniž bych o tom věděla. A jsem si jistá, že při tom nevyužil všechny možnosti, co měl. A teď chce výměnou za to, že se budu moct věnovat víc své práci to, že se na mě může dívat, i když mu v tom více méně nic nebrání? Tím zkoumavým a upřeným pohledem se snažím z něj vyčíst, jestli si nalhává sám něco do kapsy, jestli to je nějaký trik, nebo jestli se jen snaží být gentleman a požádat o tu možnost chodit se na mě dívat.

"O to víc si cením toho, že se takto ptáš," dodám ještě než pustím jeho ruku. "Dám ti vědět, jak se nějaká taková role objeví."

Pak se vrátíme pomalu k výmluvě pro dnešní návštěvu divadla. Potřesu hlavou a lehce se uchechtnu.

"Jak jsi mohl stihnout si cokoliv zjistit, než jsi mě vyzvedl? Natož celý seznam hostů? Já se sotva zvládla upravit a převléci do něčeho, v čem mě do divadla vůbec pustí," pronesu s neskrývaným obdivem a podivením. A skutečně mě zajímá odpověď. Informací, co by musel nosit v hlavě by bylo nepřeberné množství. Ocením jeho humorné dramatické odmlčení při závěru pobaveným úsměvem.

"Ale já si myslím, že tam nějakou schůzku mít bude," přidám nakonec svůj názor. "Je to účelný člověk, nerad ztrácí čas nad věcmi, co k ničemu nejsou. A divadlo je sice hezký podkres, ale minimálně nějaký vzkaz tam obdrží. Kdyby to byla společenská akce, vzal by matku s sebou." Přidám k tomu všemu i vysvětlení.

Dám ruce v obranném gestu vzhůru.
"Uznávám, že to tak může na první pohled vypadat. Nicméně opravdu se o žádnou zkoušku z mé strany nejedná. Vlastně naopak…" Lehce se pousměju.
"Tentokrát jsem se nějak závažně nepřipravoval a rozhodl jsem se to nechat čistě ve tvé režii. Alespoň co se týče té divadelní části." Je pravdou, že jediné, co jsem si nějakým způsobem zjišťoval byl seznam hostů. Snažil jsem se tak zjistit, jestli se tam objeví někdo zajímavý a zároveň jsem přemýšlel nad tím, kdo by mohl mít zájem se sejít s jejím otcem.
O divadle a hercích jsem toho moc nezjišťoval.
Po jejich slovech začínám být ohledně té hlavní herečky poměrně nejistý. Snad kvůli ní nebude zničené představení. Avšak abych pravdu přiznal, celkem pochybuji o tom, že mně cokoliv přesvědčí o opaku, že by právě ta hlavní role Ophélii slušela nejvíc.
Nahlas to však nepřiznám. Už tak jsem toho předtím řekl dost.

"Pokud bys potřebovala více času na zkoušení, jsem ochoten ti ho dát. Avšak výměnou za to, že bych občas mohl zajít na zkoušku." Samozřejmě, že to je něco za něco. I přestože se snažím být jejím přítelem, stále jsem ďábel a zadarmo nic nefunguje.
”Nicméně přesně jak říkáš, musela by se tam objevit zajímavá role.” Může se to na první pohled zdát, jako kdybych věděl něco víc než sám říkám, ale skutečně tomu tak není.

”Musím říct, že mezi hosty tohoto skromného představení, bude pár významných lidí. Nejsem si tedy vůbec jistý zda s někým z nich bude mít tvůj otec onu schůzku. Nesmím však pominout jistý fakt…” Na chvíli se dramaticky odmlčím a dlouze si povzdechnu.
”Že může do divadla opravdu chodit pouze na představení.”

Jeho ustrnutí a překvapení mi neujde. To bych musela být naprosto slepá a ještě k tomu blbá. A byť nejsem nějakým extra velkým myslitelem, na tohle jsem stačila. Vydechnu a zavrtím hlavou. Lehce se pousměji jedním koutkem úst.

"Trefila jsem se, co?" zeptám se, aniž bych opět čekala na jeho odpověď, pokračuji: "Netvař se tak překvapeně. Je to vlastně docela logické. Někdo s tvým postavením nesmí nechat okolí na pochybách, že si poradí vždy a za všech okolností. A vzhledem k tomu v jak krutém a násilném světě jsi se vypracoval, je snadné si odvodit, že násilí řeší dost věcí. Na to mi stačilo i to krátké nahlédnutí za oponu, čeho se mi v posledních týdnech dostalo." Úsměv se mezitím vytratí.

"Jen mě prosím tě netrestej za to, že jsem si dala tyhle dvě a dvě dohromady," dodám tiše a pohlédnu mu do očí. "Právě proto, že se umím do lidí vcítit ze mě dělá dobrou herečku. Prostě umím pochopit náhledy na svět ostatních... Většinou."

Mírný úsměv na jeho tváři mě přesvědčuje o tom, že zatím jsem nešlápla vedle. Zatím se proti mě neobrátil, i když jsem trochu odhalila některé svoje karty. Esa ale bezpečně schovávám v rukávu. Oplácím mu pohled do očí.

"Jak jsem slíbila. Nemíním ti ublížit. Cením si tvojí důvěry," přikývnu pomalu. Pak s jeho další odpovědí se opět pousměji. Tentokrát zcela, byť mírně.

"Vidíš. Cíle máme podobné. Tak bychom mohli mít hezký večer oba," podpořím onu představu dál. To, že se to může zvrtnout více než jedním způsobem, si jsem palčivě vědoma, ale nehodlám to zmiňovat. Jsem si jistá, že Luciana takových možností ještě víc. Přesto - a nebo proto - se Lucian rozhodne rychle přepnout do uvolněného režimu. Samotná rychlost mě docela překvapí. Ale pak si vzpomenu, že i on obstojně hrál, když jsme měli jednu z prvních pochůzek. Proto se při jeho další otázce zarazím a zkoumavě se na něj zahledím.

"Proč mám pocit, že je tohle nějaká tvoje zkouška?" nadhodím, ale pak pokračuji: "Znám jich několik. Hlavní herec je naprosto skvělý, má libozvučný hlas a pro ztvárnění zamilovaného, ale zmateného prince se naprosto hodí. Co se týče hlavní herečky. To je trochu divoká karta. Vůbec si nejsem jistá, kde na tu dámu přišli, je to nová tvář. A dát ji hned do hlavní role, je no... Buď je extrémně talentovaná, jejich původní obsazení ochořelo, a nebo... má ... zpřísněné duše u tohoto divadla." Kulantně se snažím říct, že její role nejspíš nebyla zasloužená hereckými výkony. Ale nechci být tak krutá, abych to řekla napřímo. A navíc ráda se nechám přesvědčit o opaku.

"Celkově mám ale důvěru v to představení. Všechna ostatní díle tvůrce tohoto scénáře se mi vždy líbila. Vlastně se chci přihlásit do dalšího jeho ztvárnění. Pokud tedy mi na to vyzbude čas a nějaká zajímavá role se tam najde, co bych mohla ztvárnit já," přiznám nakonec skutečnost, kterou jsem ještě nezmínila ani před rodiči. Nevím, zda jsem to udělala pro získání důvěryhodnosti, nebo protože jsem prostě byla ráda, že jsem měla s kým si povídat o divadle.

"A co ty? Co sis o tom představení zjišťoval, ty?"

Jakmile na její tváři spatřím ublížený výraz, necítím jako obvykle pocit zadostiučinění. Nedělá mi to klasickou radost. Všechno jako kdyby bylo úplně špatně. Nahoře už není nahoře.
Mám zvláštní pocit. Ještě nikdy jsem se takto necítil nebo pokud ano, tak to bylo před neskutečně dlouhou dobou a zvládl jsem na to zapomenout. Je těžké ho popsat. Nejblíže snad k tomu má slovo provinění a ani to není úplně přesné.
Zatraceně. Co se to se mnou děje? Proč se vlastně tak toužím kvůli ní změnit?
Otázky ze kterých pravděpodobně brzo zešílím, protože na ně neznám odpověď. A zrovna v té chvíli mi položí onu naprosto přesnou řečnickou otázku. Zarazím se a opět se na ní upřeně podívám. Onoho cuknutí a překvapení v očích si nelze nevšimnout. Jako kdyby mě měla přečteného. Nevím, proč se to stalo a ani v nejmenším se mi to nelíbí. Jsem ze sebe naprosto zmatený, protože zároveň toužím potom, abych aspoň před jedním člověkem byl schopen sundat masky a být sám sebou.
Takže takové to je. Dochází mi však, že je moc brzy na to, abych z toho dělal nějaké závěry. Bude to chtít ještě nějaký čas.

Neskáču jí do řeči tentokrát jí nechám domluvit a věnuji jí plně svou pozornost. Zvláštním způsobem si užívám ten pocit provinění. Je to poměrně osvěžující oproti tomu, co jsem doposud cítil.
Na tváři se mi objeví mírný úsměv, není to však myšleno z toho, že bych měl v úmyslu se jí vysmívat. Spíše naopak jsem vlastně naprosto spokojený. Jsem rád, že se ozvala. Jsem jí vděčný za to, že mi dává i samotný příklad.
"Děkuji." Myslím to opravdu upřímně. Muže to jako jediná vyčíst v mých očích, že to opravdu tak skutečně cítím. Zbavil jsem se v její přítomnosti svého brnění a masek, stojím před ní obrazně řečeno nahý. Mohla toho využít a použít to pro mně, což neudělala. Za což jsem jí vděčný a vážím si toho.

"Myslím si, že to co jsi uvedla jako příklad, vlastně zní naprosto trefně a je to velmi postačující." Dovolím si o něco víc uvolnit, jako kdybych ze sebe shodil veškeré svoje břemeno. Zhluboka se nadechnu a vydechnu.
"Znáš někoho z těch herců? Máš nějaký prvotní odhad, jestli ta hra bude dobrá?" Nesnažím se nějak intrikovat. Neříkám jí, co vím na některé z herců. Vlastně svým způsobem nechávám zazářit jí a to tím, že je ona sama herečka.
Mohu na první dobrou působit, jako kdyby mě někdo mávnutím hůlky vyměnil za moje lepší já. Jsem najednou uvolněný, mou věčně rozmrzelou tvář teď zdobí lehký úsměv. V očích mi hrají jiskry pobavení.

Jeho zmatení mi pomůže udržet úsměv na tváři. Zavrtím hlavou.

"Ne," hlesnu, abych jej ubezpečila, že nic zázračného od něj nečekám.

Jenže pak na mě vychrlí zbytek otázek. Společně s proměnou v jeho výrazu je teď na mne, abych se zatvářila zmateně. I tentokrát se rozhodnu pro stejné slovo na začátek mé odpovědi:

"Ne, to jsem-" začnu, ale jeho další poznámka mě přeruší. Pootevřená ústa zavřu a zatvářím se trochu ublíženě, než od něj odvrátím pohled. Zahledím se ven z kočáru a nechám mezi nás vstoupit ticho. Ticho, které pro svoje myšlenky neslyším.

Jak moc jsem mu tyhle řeči měla nechat procházet? Jak moc jsem mu měla kývat na vše, co říkal, abych zůstala v jeho přízni? Bylo by vhodné, abych toho ublížení využila? Nemůže to využít on proti mě?

Najednou si připadám v těchto hrách až příliš nezkušená. Příliš mnoho psů, zajícova smrt. Tady najednou je příliš mnoho možností...

"Nijak se nevyžívám ve vlastním ponižování, ani v bolesti, jestli je tohle uspokojivá odpověď na tvojí otázku," odpovím mu, aniž bych odvrátila pohled od světa venku. Proč život vypadá vždy naprosto jinak, když se na něj díváme zpovzdálí? Vějíř v rukou už svírám tak silně, že hrozí, že si budu muset na místě koupit jeden z těch nekvalitních, neskládacích verzí, abych měla čím pak osvěžovat vzduch. Zhluboka se nadechnu a donutím se podívat na svoje ruce. Tehdy si uvědomím, jak křečovitě vějíř v rukou svírám. Konejšivou ruku z té jeho jsem totiž stáhla téměř okamžitě při té jeho naježené reakci. Uvolním sevření vějíře a počkám si na omluvu i na vysvětlení. Mlčení opravdu někdy taky řekne víc než dost.

"A cokoliv, co ti nejde, nebo nemáš pevně v rukou, tak tě neskutečně irituje, že?" nadhodím, ale ptát se ve skutečnosti nemusím. Tohle je rozhodně něco, na co jsem už přišla dříve. "A když jsi si něčím nejistý, tak to maskuješ tím, že jsi nepříjemnější, děsivější a bojovnější." Tiše pokračuji a pohlédnu na nervózního muže vedle mne. Teď a tady vypadá mnohem mladší než kdykoliv jindy.

"Co jsem předtím chtěla říct je, že mám pochopení pro to, že je toto pro tebe nové, a že mi dochází, že se některé věci musíš teprve naučit," pronesu v dalším pokusu o smířlivý tón. Přesto si neodpustím další poznámku. "Ale jestli chceš tip do začátku, bylo by příjemné, kdybys nebyl na mě tak útočný. A jako takové nepsané pravidlo pro to, jak se chovat, navrhuji si říct, jak bys vlastně chtěl se ke mně chovat, nebo jak bys chtěl, abych se chovala já k tobě."

Chvíli se na něj zkoumavě dívám.

"Jak bys chtěl, aby dnešní večer probíhal?" zeptám se ho po té. "Já bych například byla ráda, kdybychom se podívali na tu hru a trochu... se nechali do toho vtáhnout. Po očku sledovali, zda se v jeho loži někdo zajímavý neobjeví... a pak bychom si mohli o tom divadle promluvit. Porovnat, co se komu líbilo a co ne. Přátelsky. Otevřeně. Upřímně." Dívám se mu do tváře. Vlastně ani nemusím hrát. To všechno bych chtěla. Jen klidně s někým jiným. Ale to mu povědět nechci. "Prostě trochu žít." Pousměji se slabě.

”Ehm…” Odkašlu si, jak jinak než nervózně a poposednu si.
Krásná ukázka toho, jak nejsem vůbec nervózní.
Přijdu si v tu chvíli jako v nějaké pohádce o princezně na hrášku. Využiji toho, kdy na mně mluví, dávám si čas na to abych se uklidnil. Utřídil si myšlenky a následně byl schopen s ní nějakým způsobem mluvit.

”Opravdu neočekáváš?” Zaskřehotám a nechápavě se na ní podívám s povytaženým obočím. Zároveň se pokouším v její tváři vyčíst cokoliv, co by mi mohlo být nápomocné. Jestli to myslí vážně nebo si ze mně střílí.
”Přiznal jsem se ti snad k tomu, že mi na tobě záleží. Bylo by tedy na místě, abych se tak začal chovat, není-liž pravda? Nebo by podle tebe bylo správné, kdybych se k tobě choval stále jako ďábel?” S těmito slovy se mi pomalu vrací pevná půda pod nohama. Propaluji ji svým upřeným pohledem, který už však nemá tu sílu co míval.
”Nechci se podobat tvým obohým nanicovatým rodičům.” Zarazím se, protože mi dojde, co jsem to vlastně vypustil z úst a že jsem jí svými slovy mohl zranit. Rukou si zoufale zajedu do vlasů a chvíli jako kdybych zvažoval, že si je ze zoufalství vytrhám.
”Omlouvám se.” Hlesnu tiše odpověď.

”Pravdou je, že vlastně nemám sebemenší tušení, co mám dělat. A to se mi ani trochu nelíbí.” Přiznám se jí, povzdechnu si a stočím svůj pohled raději na své ruce. Cítím se hloupě, že mi něco tak svým způsobem triviálního nejde.
Krom Michell je Ophélie druhá osoba, před kterou se snažím být víc Lucianem než ďáblem. Jenže v případě Michell to byla hlavně ona, kdo mluvil a snažil se mně rozmluvit. A ač mi na ní záleží dost, nevyrovná se to v ničem tomu, co cítím k Ophélii. S ním si přijdu jako na tenkém ledě, kdy musím opatrně našlapovat, aby se pod ní nepodlomil led.
Chtěl bych se stát kvůli ní lepší člověkem. Rád bych pro ni udělal první a poslední. Jen se obávám, že jediné co jí jsem momentálně schopen nabídnout je spousta mrtvol. Nejsem si jistý, jestli by o něco takového stála. A mám jisté pochybnosti, že by něčí smrt považovala za romantické gesto. Stačí mi si vzpomenout na to, jak reagovala na můj původní plán ohledně zničení tohoto města. Díky čemuž přijala mou výzvu kvůli které sedíme právě v kočáře, směřujíc do divadla.
”Já bych se opravdu rád pro tebe stal lepším člověkem. Já jen nevím jak…” Zašeptám, zavrtím hlavou a smutně se pousměji.

Doma jsem se chovala zdvořile a tiše. Pozdravila jsem matku i otce, vysvětlila jim, že jsem byla na pochůzkách s ním. Je zajímavé, jak někdy opravdu není třeba jmenovat a přesto všichni zúčastnění ví o kom se přesně mluví. Otec lehce zrudl ve tváři a napil se pořádně ze sklenky, matka pobledla, semkla rty a kriticky mě přejela pohledem.

"Vypadáš jako kdyby ses někde válela. Šaty máš špinavé a paruku jako rozvrkočené ptačí hnízdo."

"Já...Omlouvám se, upadla jsem," přiznala jsem omluvně. Sepnula jsem si ruce před sebou na suknici, abych se donutila stát bez pohnutí, dokud nebudu propuštěna.

"Je to ostudné nechat se takto vidět na veřejnosti," odsoudila můj vzhled matka a štípalo to jako prásknutí biče. Téměř jsem při tom sebou trhla. Otec stále seděl a naslouchal, ale nezapojoval se do toho, jak matka řídí domácnost. Ostatně jako vždy.

"Nikdo známý mě neviděl, proto ta paruka," pokusím se sama sebe omluvit, ale nespokojené mlasknutí z úst té postarší dámy mi dává jasně najevo, že to není správná odpověď. "Šaty očistím a dám se do pořádku než budu muset zase na další práci pro něj." Pohled na matku mě nabádá, že to stejně nestačí. "A dám si pozor, aby se to již neopakovalo. Omluvte mne prosím. Drahá matko, otče." Kývnu jim na pozdrav, než se rychle přesunu ke dveřím pokoje. To, že mám lehce rozklepané ruce si uvědomím až ve chvíli, kdy za sebou zavírám dveře.

Sundám si šaty a jen v tenké spodní košili si sednu před toaletní stolek se zrcadlem. Zapálím olejovou lampu a paruku si sundám z hlavy. V zrcadle koutkem oka zahlédnu, jak rozcuchané spletené zrzavé vlasy mi zasvítí ve tmě pokoje. Pohlédnu na paruku, která docela určitě potřebovala pořádně upravit, aby vypadala slušně do společnosti. Odložím ji na držadlo za stolem a naliji si vodu do mísy, abych se mohla očistit a osvěžit. Můj pohled se konečně střetne s obrazem v zrcadle. A já vidím tu bledou dívku s rovnými zády, jak v ruce drží kousek hadru na to, aby se mohla očistit. Roztřese se mi spodní ret. Oči se mi zaplní slzami. A já se schoulím na stolek a tiše se rozvzlykám. Dneska toho na mě bylo prostě už moc.

***

"Čeká v hale."

Byla jsem už téměř hotová, když přišla matka a po zaklepání na dveře mi sdělila tuto informaci. Překvapilo mě to. Tedy ne to, že přišel a že byl na čas, tím jsem si byla jistá, že tak bude, ale že přišel až nahoru a nečeká v kočáře, to rozhodně bylo mimo jeho charakter. Pohlédnu na sebe v zrcadle již v čistých tmavě červených šatech, co jsem si pořídila. Nejsou příliš vyzývavé, ani příliš přitahující pozornost. Ale mám z nich příjemný pocit. Navíc krásně ladí k mým zrzavým vlasům, které protentokrát nijak nezakrývám. Zvlněné a vyčesané nahoru odhalují můj útlý krk, ale přitom mi v osamělých spirálkách rámují obličej. K tomu si přidám i drobné šperky. Ať vypadám jako někdo, kdo jde skutečně do divadla a ne na... sledovací misi.

Chvilku ještě zůstanu sedět a zhluboka dýchat, než se zvládnu postavit na nohy. Čistý černý plášť si hodím přes ramena, ale ještě nedopnu. Chci, aby ty šaty viděl hned na začátku. Žaludek mám mírně sevřený, ale rozhodně už nejde o tak intenzivní strach, co jsem z každé naší společné interakce měla.

"Omlouvám se za zdržení, už jsem připravená," pronesu sotva vejdu do haly, kde skutečně postává Lucian. Rozhodně teď nepůsobí jako zaměstnavatel, ale spíš jako muž, co přišel vyzvednout ženu na společný večer. Mám dojem, že to je přesně ten důvod, proč nečekal v kočáře. Vychování, či snad pocit, že něco teď musí být jinak, ho donutilo jít až sem a čekat na mě tak, jak by se to mělo stát, kdyby se jednalo o schůzku. Neujde mi, jak si mě prohlíží než si zapnu plášť.

"Kdybych se opozdila, dám vám vědět," pronesu k matce úslužně, než se vydám k Lucianovi a přijmu jeho hbitě nabídnuté rámě. Mlčela jsem celou cestu, co mě vedl dolů po schodech, i když mi pomáhal do kočáru. Musím se soustředit na to, abych nedala najevo pobavení nad tím, jak se změnilo jeho chování ke mně. Ještě před týdnem bych dostala kopu jedovatých poznámek a několik výhružek ještě dřív, než by se otevřely dveře kočáru.

Pátravě se na něj podívám, když prolomí ticho.

"Žádný další incident se mi nestal. Ani nevidím věci, co tu skutečně nejsou," odpovím polopravdu tiše. Nechce se mi zmiňovat před ním, jak se to celé na mě podepsalo. Snažím se tvářit, že se nic neděje. Nechci mu vyprávět o matce a jejích jedovatých poznámkách, ani o tom, jak jsem se zhroutila jako malá slabá holčička před zrcadlem. Jen tak tak odolám pohledu na svoje ruce skryté v rukavičkách, ve kterých třímám trochu křečovitě k šatům ladící vějířek. V divadlech bývá těžký vzduch, a tak nebylo neobvyklé používat tento doplněk. A navíc se za ním dobře skrývá obličej. Nečekám sice, že by otec příliš kontroloval svoje okolí, ale jistota je jistota.

"Jmenuje se to Pouštní květina," prozradím mu a jeho vrtění se a ošívání se mi neujde. Lehce se pousměji a pozvednu obočí.

"Jsi nervózní," poznamenám tiše, jako důkaz toho, že vím, že i toto je jedno z tajemství, které nehodlám prozradit světu. A když zaregistruji jeho dechové cvičení, položím na jeho ruku tu svou, abych jej uklidnila. Je teď řada na mě, abych se zeptala:

"Luciane, je... všechno v pořádku?"

Nakloním přitom hlavu lehce ke straně, když si ho ztrápeného a nervózního jako školáčka prohlížím.

"Nechci znít... domýšlivě, ale... je tohle kvůli mě? Protože jestli je, není důvod. Nic neočekávám. Nic nemusíš," pronesu k němu laskavým tónem.

Poprvé ve svém životě jsem se cítil tak neskutečně nervózní a tuto nervozitu způsobila jiná osoba. Bylo to právě to, co mně nejvíce děsilo.
Neměl jsem sebemenší tušení, co vlastně od dnešního večera mám očekávat. Máme v plánu jít do divadla na představení a zároveň přitom sledovat jejího otce. Ještě včera bych s tím byl naprosto v pořádku. Jenže teď se necítím tolik jistý v kramflecích.
A tak tu velmi napjatě stojím v hale domu jejich rodičů a čekám až bude připravena.
Snažím se přitom na sobě nic nedat znát, protože vnímám jak jsem z povzdálí pozorován její matkou. Nemluvě o tom, že je pro mně neskutečně náročné se držet a prostě její matce opakovaně jednu nevrazit. Nebo jiné další velmi ošklivé věci, které bych ji velmi rád provedl. Jen aby pocítila jaké to je.
Sám vlastně nevím, proč jsem se rozhodl vlézt dovnitř, když jsem mohl čekat venku.

Naštěstí to moc dlouho netrvalo, než se objevila v hale v nových překrásných šatech. S velkými obtížemi jsem potlačil úsměv. Mlčky jí nabídl hbitě své rámě a bok po boku jsme vyšli ven, kde na nás čekal už připravený kočár.
Pomohl jsem jí do něj nasednout. Jakmile jsme se rozjeli, tak jsem mohl klidně vydechnout.

"Takže to bychom měli." Řeknu spíš sám pro sebe, když se o něco pohodlněji usadím na sedadle.
"Jsi v pořádku?" S neskrývaným zájmem v očích si ji prohlížím a hledám sebemenší známky, které by mi prozradili, že se něco děje.

"Na co to vlastně jdeme?" Lehce sebou ošiju. Tohle celé je pro mně najednou tak jiné a já s tím nevím rady, což se mi ani trochu nelíbí.
Nejsem si najednou ničím jistý. Nevím, kam dát ruce, klepu nohama. Je to neskutečně vzdálené tomu, co bylo dřív. Jako kdybych tím, že jsem jí dovolil nahlédnout pod masku, naprosto všechno rozbilo. Vůbec nevím, jak s tím pracovat. Zhluboka se nadechnu a poté vydechnu.