Andor.cz - Dračí doupě online

Jeho ustrnutí a překvapení mi neujde. To bych musela být naprosto slepá a ještě k tomu blbá. A byť nejsem nějakým extra velkým myslitelem, na tohle jsem stačila. Vydechnu a zavrtím hlavou. Lehce se pousměji jedním koutkem úst.

"Trefila jsem se, co?" zeptám se, aniž bych opět čekala na jeho odpověď, pokračuji: "Netvař se tak překvapeně. Je to vlastně docela logické. Někdo s tvým postavením nesmí nechat okolí na pochybách, že si poradí vždy a za všech okolností. A vzhledem k tomu v jak krutém a násilném světě jsi se vypracoval, je snadné si odvodit, že násilí řeší dost věcí. Na to mi stačilo i to krátké nahlédnutí za oponu, čeho se mi v posledních týdnech dostalo." Úsměv se mezitím vytratí.

"Jen mě prosím tě netrestej za to, že jsem si dala tyhle dvě a dvě dohromady," dodám tiše a pohlédnu mu do očí. "Právě proto, že se umím do lidí vcítit ze mě dělá dobrou herečku. Prostě umím pochopit náhledy na svět ostatních... Většinou."

Mírný úsměv na jeho tváři mě přesvědčuje o tom, že zatím jsem nešlápla vedle. Zatím se proti mě neobrátil, i když jsem trochu odhalila některé svoje karty. Esa ale bezpečně schovávám v rukávu. Oplácím mu pohled do očí.

"Jak jsem slíbila. Nemíním ti ublížit. Cením si tvojí důvěry," přikývnu pomalu. Pak s jeho další odpovědí se opět pousměji. Tentokrát zcela, byť mírně.

"Vidíš. Cíle máme podobné. Tak bychom mohli mít hezký večer oba," podpořím onu představu dál. To, že se to může zvrtnout více než jedním způsobem, si jsem palčivě vědoma, ale nehodlám to zmiňovat. Jsem si jistá, že Luciana takových možností ještě víc. Přesto - a nebo proto - se Lucian rozhodne rychle přepnout do uvolněného režimu. Samotná rychlost mě docela překvapí. Ale pak si vzpomenu, že i on obstojně hrál, když jsme měli jednu z prvních pochůzek. Proto se při jeho další otázce zarazím a zkoumavě se na něj zahledím.

"Proč mám pocit, že je tohle nějaká tvoje zkouška?" nadhodím, ale pak pokračuji: "Znám jich několik. Hlavní herec je naprosto skvělý, má libozvučný hlas a pro ztvárnění zamilovaného, ale zmateného prince se naprosto hodí. Co se týče hlavní herečky. To je trochu divoká karta. Vůbec si nejsem jistá, kde na tu dámu přišli, je to nová tvář. A dát ji hned do hlavní role, je no... Buď je extrémně talentovaná, jejich původní obsazení ochořelo, a nebo... má ... zpřísněné duše u tohoto divadla." Kulantně se snažím říct, že její role nejspíš nebyla zasloužená hereckými výkony. Ale nechci být tak krutá, abych to řekla napřímo. A navíc ráda se nechám přesvědčit o opaku.

"Celkově mám ale důvěru v to představení. Všechna ostatní díle tvůrce tohoto scénáře se mi vždy líbila. Vlastně se chci přihlásit do dalšího jeho ztvárnění. Pokud tedy mi na to vyzbude čas a nějaká zajímavá role se tam najde, co bych mohla ztvárnit já," přiznám nakonec skutečnost, kterou jsem ještě nezmínila ani před rodiči. Nevím, zda jsem to udělala pro získání důvěryhodnosti, nebo protože jsem prostě byla ráda, že jsem měla s kým si povídat o divadle.

"A co ty? Co sis o tom představení zjišťoval, ty?"

Jakmile na její tváři spatřím ublížený výraz, necítím jako obvykle pocit zadostiučinění. Nedělá mi to klasickou radost. Všechno jako kdyby bylo úplně špatně. Nahoře už není nahoře.
Mám zvláštní pocit. Ještě nikdy jsem se takto necítil nebo pokud ano, tak to bylo před neskutečně dlouhou dobou a zvládl jsem na to zapomenout. Je těžké ho popsat. Nejblíže snad k tomu má slovo provinění a ani to není úplně přesné.
Zatraceně. Co se to se mnou děje? Proč se vlastně tak toužím kvůli ní změnit?
Otázky ze kterých pravděpodobně brzo zešílím, protože na ně neznám odpověď. A zrovna v té chvíli mi položí onu naprosto přesnou řečnickou otázku. Zarazím se a opět se na ní upřeně podívám. Onoho cuknutí a překvapení v očích si nelze nevšimnout. Jako kdyby mě měla přečteného. Nevím, proč se to stalo a ani v nejmenším se mi to nelíbí. Jsem ze sebe naprosto zmatený, protože zároveň toužím potom, abych aspoň před jedním člověkem byl schopen sundat masky a být sám sebou.
Takže takové to je. Dochází mi však, že je moc brzy na to, abych z toho dělal nějaké závěry. Bude to chtít ještě nějaký čas.

Neskáču jí do řeči tentokrát jí nechám domluvit a věnuji jí plně svou pozornost. Zvláštním způsobem si užívám ten pocit provinění. Je to poměrně osvěžující oproti tomu, co jsem doposud cítil.
Na tváři se mi objeví mírný úsměv, není to však myšleno z toho, že bych měl v úmyslu se jí vysmívat. Spíše naopak jsem vlastně naprosto spokojený. Jsem rád, že se ozvala. Jsem jí vděčný za to, že mi dává i samotný příklad.
"Děkuji." Myslím to opravdu upřímně. Muže to jako jediná vyčíst v mých očích, že to opravdu tak skutečně cítím. Zbavil jsem se v její přítomnosti svého brnění a masek, stojím před ní obrazně řečeno nahý. Mohla toho využít a použít to pro mně, což neudělala. Za což jsem jí vděčný a vážím si toho.

"Myslím si, že to co jsi uvedla jako příklad, vlastně zní naprosto trefně a je to velmi postačující." Dovolím si o něco víc uvolnit, jako kdybych ze sebe shodil veškeré svoje břemeno. Zhluboka se nadechnu a vydechnu.
"Znáš někoho z těch herců? Máš nějaký prvotní odhad, jestli ta hra bude dobrá?" Nesnažím se nějak intrikovat. Neříkám jí, co vím na některé z herců. Vlastně svým způsobem nechávám zazářit jí a to tím, že je ona sama herečka.
Mohu na první dobrou působit, jako kdyby mě někdo mávnutím hůlky vyměnil za moje lepší já. Jsem najednou uvolněný, mou věčně rozmrzelou tvář teď zdobí lehký úsměv. V očích mi hrají jiskry pobavení.

Jeho zmatení mi pomůže udržet úsměv na tváři. Zavrtím hlavou.

"Ne," hlesnu, abych jej ubezpečila, že nic zázračného od něj nečekám.

Jenže pak na mě vychrlí zbytek otázek. Společně s proměnou v jeho výrazu je teď na mne, abych se zatvářila zmateně. I tentokrát se rozhodnu pro stejné slovo na začátek mé odpovědi:

"Ne, to jsem-" začnu, ale jeho další poznámka mě přeruší. Pootevřená ústa zavřu a zatvářím se trochu ublíženě, než od něj odvrátím pohled. Zahledím se ven z kočáru a nechám mezi nás vstoupit ticho. Ticho, které pro svoje myšlenky neslyším.

Jak moc jsem mu tyhle řeči měla nechat procházet? Jak moc jsem mu měla kývat na vše, co říkal, abych zůstala v jeho přízni? Bylo by vhodné, abych toho ublížení využila? Nemůže to využít on proti mě?

Najednou si připadám v těchto hrách až příliš nezkušená. Příliš mnoho psů, zajícova smrt. Tady najednou je příliš mnoho možností...

"Nijak se nevyžívám ve vlastním ponižování, ani v bolesti, jestli je tohle uspokojivá odpověď na tvojí otázku," odpovím mu, aniž bych odvrátila pohled od světa venku. Proč život vypadá vždy naprosto jinak, když se na něj díváme zpovzdálí? Vějíř v rukou už svírám tak silně, že hrozí, že si budu muset na místě koupit jeden z těch nekvalitních, neskládacích verzí, abych měla čím pak osvěžovat vzduch. Zhluboka se nadechnu a donutím se podívat na svoje ruce. Tehdy si uvědomím, jak křečovitě vějíř v rukou svírám. Konejšivou ruku z té jeho jsem totiž stáhla téměř okamžitě při té jeho naježené reakci. Uvolním sevření vějíře a počkám si na omluvu i na vysvětlení. Mlčení opravdu někdy taky řekne víc než dost.

"A cokoliv, co ti nejde, nebo nemáš pevně v rukou, tak tě neskutečně irituje, že?" nadhodím, ale ptát se ve skutečnosti nemusím. Tohle je rozhodně něco, na co jsem už přišla dříve. "A když jsi si něčím nejistý, tak to maskuješ tím, že jsi nepříjemnější, děsivější a bojovnější." Tiše pokračuji a pohlédnu na nervózního muže vedle mne. Teď a tady vypadá mnohem mladší než kdykoliv jindy.

"Co jsem předtím chtěla říct je, že mám pochopení pro to, že je toto pro tebe nové, a že mi dochází, že se některé věci musíš teprve naučit," pronesu v dalším pokusu o smířlivý tón. Přesto si neodpustím další poznámku. "Ale jestli chceš tip do začátku, bylo by příjemné, kdybys nebyl na mě tak útočný. A jako takové nepsané pravidlo pro to, jak se chovat, navrhuji si říct, jak bys vlastně chtěl se ke mně chovat, nebo jak bys chtěl, abych se chovala já k tobě."

Chvíli se na něj zkoumavě dívám.

"Jak bys chtěl, aby dnešní večer probíhal?" zeptám se ho po té. "Já bych například byla ráda, kdybychom se podívali na tu hru a trochu... se nechali do toho vtáhnout. Po očku sledovali, zda se v jeho loži někdo zajímavý neobjeví... a pak bychom si mohli o tom divadle promluvit. Porovnat, co se komu líbilo a co ne. Přátelsky. Otevřeně. Upřímně." Dívám se mu do tváře. Vlastně ani nemusím hrát. To všechno bych chtěla. Jen klidně s někým jiným. Ale to mu povědět nechci. "Prostě trochu žít." Pousměji se slabě.

”Ehm…” Odkašlu si, jak jinak než nervózně a poposednu si.
Krásná ukázka toho, jak nejsem vůbec nervózní.
Přijdu si v tu chvíli jako v nějaké pohádce o princezně na hrášku. Využiji toho, kdy na mně mluví, dávám si čas na to abych se uklidnil. Utřídil si myšlenky a následně byl schopen s ní nějakým způsobem mluvit.

”Opravdu neočekáváš?” Zaskřehotám a nechápavě se na ní podívám s povytaženým obočím. Zároveň se pokouším v její tváři vyčíst cokoliv, co by mi mohlo být nápomocné. Jestli to myslí vážně nebo si ze mně střílí.
”Přiznal jsem se ti snad k tomu, že mi na tobě záleží. Bylo by tedy na místě, abych se tak začal chovat, není-liž pravda? Nebo by podle tebe bylo správné, kdybych se k tobě choval stále jako ďábel?” S těmito slovy se mi pomalu vrací pevná půda pod nohama. Propaluji ji svým upřeným pohledem, který už však nemá tu sílu co míval.
”Nechci se podobat tvým obohým nanicovatým rodičům.” Zarazím se, protože mi dojde, co jsem to vlastně vypustil z úst a že jsem jí svými slovy mohl zranit. Rukou si zoufale zajedu do vlasů a chvíli jako kdybych zvažoval, že si je ze zoufalství vytrhám.
”Omlouvám se.” Hlesnu tiše odpověď.

”Pravdou je, že vlastně nemám sebemenší tušení, co mám dělat. A to se mi ani trochu nelíbí.” Přiznám se jí, povzdechnu si a stočím svůj pohled raději na své ruce. Cítím se hloupě, že mi něco tak svým způsobem triviálního nejde.
Krom Michell je Ophélie druhá osoba, před kterou se snažím být víc Lucianem než ďáblem. Jenže v případě Michell to byla hlavně ona, kdo mluvil a snažil se mně rozmluvit. A ač mi na ní záleží dost, nevyrovná se to v ničem tomu, co cítím k Ophélii. S ním si přijdu jako na tenkém ledě, kdy musím opatrně našlapovat, aby se pod ní nepodlomil led.
Chtěl bych se stát kvůli ní lepší člověkem. Rád bych pro ni udělal první a poslední. Jen se obávám, že jediné co jí jsem momentálně schopen nabídnout je spousta mrtvol. Nejsem si jistý, jestli by o něco takového stála. A mám jisté pochybnosti, že by něčí smrt považovala za romantické gesto. Stačí mi si vzpomenout na to, jak reagovala na můj původní plán ohledně zničení tohoto města. Díky čemuž přijala mou výzvu kvůli které sedíme právě v kočáře, směřujíc do divadla.
”Já bych se opravdu rád pro tebe stal lepším člověkem. Já jen nevím jak…” Zašeptám, zavrtím hlavou a smutně se pousměji.

Doma jsem se chovala zdvořile a tiše. Pozdravila jsem matku i otce, vysvětlila jim, že jsem byla na pochůzkách s ním. Je zajímavé, jak někdy opravdu není třeba jmenovat a přesto všichni zúčastnění ví o kom se přesně mluví. Otec lehce zrudl ve tváři a napil se pořádně ze sklenky, matka pobledla, semkla rty a kriticky mě přejela pohledem.

"Vypadáš jako kdyby ses někde válela. Šaty máš špinavé a paruku jako rozvrkočené ptačí hnízdo."

"Já...Omlouvám se, upadla jsem," přiznala jsem omluvně. Sepnula jsem si ruce před sebou na suknici, abych se donutila stát bez pohnutí, dokud nebudu propuštěna.

"Je to ostudné nechat se takto vidět na veřejnosti," odsoudila můj vzhled matka a štípalo to jako prásknutí biče. Téměř jsem při tom sebou trhla. Otec stále seděl a naslouchal, ale nezapojoval se do toho, jak matka řídí domácnost. Ostatně jako vždy.

"Nikdo známý mě neviděl, proto ta paruka," pokusím se sama sebe omluvit, ale nespokojené mlasknutí z úst té postarší dámy mi dává jasně najevo, že to není správná odpověď. "Šaty očistím a dám se do pořádku než budu muset zase na další práci pro něj." Pohled na matku mě nabádá, že to stejně nestačí. "A dám si pozor, aby se to již neopakovalo. Omluvte mne prosím. Drahá matko, otče." Kývnu jim na pozdrav, než se rychle přesunu ke dveřím pokoje. To, že mám lehce rozklepané ruce si uvědomím až ve chvíli, kdy za sebou zavírám dveře.

Sundám si šaty a jen v tenké spodní košili si sednu před toaletní stolek se zrcadlem. Zapálím olejovou lampu a paruku si sundám z hlavy. V zrcadle koutkem oka zahlédnu, jak rozcuchané spletené zrzavé vlasy mi zasvítí ve tmě pokoje. Pohlédnu na paruku, která docela určitě potřebovala pořádně upravit, aby vypadala slušně do společnosti. Odložím ji na držadlo za stolem a naliji si vodu do mísy, abych se mohla očistit a osvěžit. Můj pohled se konečně střetne s obrazem v zrcadle. A já vidím tu bledou dívku s rovnými zády, jak v ruce drží kousek hadru na to, aby se mohla očistit. Roztřese se mi spodní ret. Oči se mi zaplní slzami. A já se schoulím na stolek a tiše se rozvzlykám. Dneska toho na mě bylo prostě už moc.

***

"Čeká v hale."

Byla jsem už téměř hotová, když přišla matka a po zaklepání na dveře mi sdělila tuto informaci. Překvapilo mě to. Tedy ne to, že přišel a že byl na čas, tím jsem si byla jistá, že tak bude, ale že přišel až nahoru a nečeká v kočáře, to rozhodně bylo mimo jeho charakter. Pohlédnu na sebe v zrcadle již v čistých tmavě červených šatech, co jsem si pořídila. Nejsou příliš vyzývavé, ani příliš přitahující pozornost. Ale mám z nich příjemný pocit. Navíc krásně ladí k mým zrzavým vlasům, které protentokrát nijak nezakrývám. Zvlněné a vyčesané nahoru odhalují můj útlý krk, ale přitom mi v osamělých spirálkách rámují obličej. K tomu si přidám i drobné šperky. Ať vypadám jako někdo, kdo jde skutečně do divadla a ne na... sledovací misi.

Chvilku ještě zůstanu sedět a zhluboka dýchat, než se zvládnu postavit na nohy. Čistý černý plášť si hodím přes ramena, ale ještě nedopnu. Chci, aby ty šaty viděl hned na začátku. Žaludek mám mírně sevřený, ale rozhodně už nejde o tak intenzivní strach, co jsem z každé naší společné interakce měla.

"Omlouvám se za zdržení, už jsem připravená," pronesu sotva vejdu do haly, kde skutečně postává Lucian. Rozhodně teď nepůsobí jako zaměstnavatel, ale spíš jako muž, co přišel vyzvednout ženu na společný večer. Mám dojem, že to je přesně ten důvod, proč nečekal v kočáře. Vychování, či snad pocit, že něco teď musí být jinak, ho donutilo jít až sem a čekat na mě tak, jak by se to mělo stát, kdyby se jednalo o schůzku. Neujde mi, jak si mě prohlíží než si zapnu plášť.

"Kdybych se opozdila, dám vám vědět," pronesu k matce úslužně, než se vydám k Lucianovi a přijmu jeho hbitě nabídnuté rámě. Mlčela jsem celou cestu, co mě vedl dolů po schodech, i když mi pomáhal do kočáru. Musím se soustředit na to, abych nedala najevo pobavení nad tím, jak se změnilo jeho chování ke mně. Ještě před týdnem bych dostala kopu jedovatých poznámek a několik výhružek ještě dřív, než by se otevřely dveře kočáru.

Pátravě se na něj podívám, když prolomí ticho.

"Žádný další incident se mi nestal. Ani nevidím věci, co tu skutečně nejsou," odpovím polopravdu tiše. Nechce se mi zmiňovat před ním, jak se to celé na mě podepsalo. Snažím se tvářit, že se nic neděje. Nechci mu vyprávět o matce a jejích jedovatých poznámkách, ani o tom, jak jsem se zhroutila jako malá slabá holčička před zrcadlem. Jen tak tak odolám pohledu na svoje ruce skryté v rukavičkách, ve kterých třímám trochu křečovitě k šatům ladící vějířek. V divadlech bývá těžký vzduch, a tak nebylo neobvyklé používat tento doplněk. A navíc se za ním dobře skrývá obličej. Nečekám sice, že by otec příliš kontroloval svoje okolí, ale jistota je jistota.

"Jmenuje se to Pouštní květina," prozradím mu a jeho vrtění se a ošívání se mi neujde. Lehce se pousměji a pozvednu obočí.

"Jsi nervózní," poznamenám tiše, jako důkaz toho, že vím, že i toto je jedno z tajemství, které nehodlám prozradit světu. A když zaregistruji jeho dechové cvičení, položím na jeho ruku tu svou, abych jej uklidnila. Je teď řada na mě, abych se zeptala:

"Luciane, je... všechno v pořádku?"

Nakloním přitom hlavu lehce ke straně, když si ho ztrápeného a nervózního jako školáčka prohlížím.

"Nechci znít... domýšlivě, ale... je tohle kvůli mě? Protože jestli je, není důvod. Nic neočekávám. Nic nemusíš," pronesu k němu laskavým tónem.

Poprvé ve svém životě jsem se cítil tak neskutečně nervózní a tuto nervozitu způsobila jiná osoba. Bylo to právě to, co mně nejvíce děsilo.
Neměl jsem sebemenší tušení, co vlastně od dnešního večera mám očekávat. Máme v plánu jít do divadla na představení a zároveň přitom sledovat jejího otce. Ještě včera bych s tím byl naprosto v pořádku. Jenže teď se necítím tolik jistý v kramflecích.
A tak tu velmi napjatě stojím v hale domu jejich rodičů a čekám až bude připravena.
Snažím se přitom na sobě nic nedat znát, protože vnímám jak jsem z povzdálí pozorován její matkou. Nemluvě o tom, že je pro mně neskutečně náročné se držet a prostě její matce opakovaně jednu nevrazit. Nebo jiné další velmi ošklivé věci, které bych ji velmi rád provedl. Jen aby pocítila jaké to je.
Sám vlastně nevím, proč jsem se rozhodl vlézt dovnitř, když jsem mohl čekat venku.

Naštěstí to moc dlouho netrvalo, než se objevila v hale v nových překrásných šatech. S velkými obtížemi jsem potlačil úsměv. Mlčky jí nabídl hbitě své rámě a bok po boku jsme vyšli ven, kde na nás čekal už připravený kočár.
Pomohl jsem jí do něj nasednout. Jakmile jsme se rozjeli, tak jsem mohl klidně vydechnout.

"Takže to bychom měli." Řeknu spíš sám pro sebe, když se o něco pohodlněji usadím na sedadle.
"Jsi v pořádku?" S neskrývaným zájmem v očích si ji prohlížím a hledám sebemenší známky, které by mi prozradili, že se něco děje.

"Na co to vlastně jdeme?" Lehce sebou ošiju. Tohle celé je pro mně najednou tak jiné a já s tím nevím rady, což se mi ani trochu nelíbí.
Nejsem si najednou ničím jistý. Nevím, kam dát ruce, klepu nohama. Je to neskutečně vzdálené tomu, co bylo dřív. Jako kdybych tím, že jsem jí dovolil nahlédnout pod masku, naprosto všechno rozbilo. Vůbec nevím, jak s tím pracovat. Zhluboka se nadechnu a poté vydechnu.

Naslouchám kapitánově vyprávění a mrazí mě z toho, že to, co jsem považovala za předsmrtné bláhové snění, může být opravdu skutečnost. Moje představivost je dostatečná na to, aby se mi před očima odehrálo to, co by se stalo, kdyby se na draka začal měnit uvnitř lodi. Probohy, když mě vzal v dračí podobě do pracek bez problémů jako hadrovou panenku!

Provinile se podívám po Kristopherovi, když začne kapitán vyprávět o tom, jak se málem zřítil k zemi kvůli paralyzující bolesti, která zdánlivě neměla žádný důvod. Jakkoliv jsem se tomu zdráhala uvěřit, začala jsem se domnívat, že ta bolest nebyla Kristopherova, ale moje. Něco podobného jsem s ním přeci zažila, když jsem jeho vědomí ucítila poprvé. Tehdy jsem si myslela, že je to nějaká forma bezvědomí, nebo deziluzí, ale teď už si tak jistá nejsem.

„Převzal moji bolest,“ zašeptám tiše svoji domněnku. „Nevím jak, ale vzal si část na sebe, abych to vydržela… To je… absurdní, o tom jsem nikdy neslyšela, a to s bolestí pracuji už nějakou dobu…“

Těžko se mi věří, že to tak skutečně je, že je vůbec něco takového možné. Natož, že něčeho takového byl intuitivně schopný Kristopher. Nejraději bych potřásla hlavou, abych vydechla, že nechápu, proč to udělal, ale hluboko uvnitř cítím bolestivé provinilé píchnutí. Bylo to přesně kvůli tomu, jak se na mne upnul a kvůli tomu, jak jsem na něj křičela. Semknu rty. Pohlédnu na zarmouceného kapitána. Zřejmě se také musí s tím vším vypořádat. Jestli byl na drakovi, zatímco se řídil k zemi, divím se, že kdy na něj znovu dobrovolně vlezl.

„To ano, ale nikdy jsem nevěřila, že skutečně máme magii od draků. Myslela jsem, že je to pohádka kvůli prvním grišám pracujícím s ohněm…“ zavrtím hlavou a jsem ráda, že mluvení už tolik nebolí. Naprosto rozumím té únavě v jeho obličeji. Jediné, co mě překvapí, je to, jak snadno čitelná je ta únava čitelná z jeho tváře.

Možná ví, že já jsem zničená a vyděšená ještě víc, než on? Nebo ví, že jsem mu teď zavázaná a není třeba se bát, že bych jej jakkoliv zradila? napadne mne. A pak se zarazím a rozhlédnu se znovu po kajutě. Teprve teď mi začne docházet, jak prostorná a zařízená tato místnost je. Tohle nevypadalo jako společná místnost pro posádku, ani kajuty cestujících, nebo dokonce ošetřovna. Byli jsme v kapitánově kajutě. Vlna absolutního nepochopení opadne, když začne kapitán vysvětlovat, jak jsou důležitá správná spojenectví.

Jo, vůbec to teď nezní, že ty si nás taky kupuješ...

Možná jsem cynická, možná mám nějaký problém v hlavě, ale najednou jsem pochybovala o všech těch milých gestech - jakože nám pomohl, poskytl svou kajutu, ochotně nosil vodu. Všechno z toho bylo víc než musel dělat kapitán lodi, ale přesto tu byl a hledal mi knihu s odpovědmi na některé palčivé otázky.

"Hm... zajisté..." utrousím. Nic lepšího mě nenapadne.

"Ale... kapitáne, stejně by bylo nejlepší, kdyby se o tom nikdo moc nerozšiřoval, co se tam dnes stalo..." poznamenám opatrně, zatímco svírám knihu ve svých rukou.

Žaludek se rozhodne odpovědět za mě hlasitým protestem. Okamžitě se zastydím, ale bolestný stah kolem prázdného orgánu doprovázející ten zvuk mi připomene, že jsem měla prázdný žaludek už dlouho. Přitáhnu si knihu před břicho a omluvně se pousměji. Dám si krátký pramen vlasů za ucho.

"Kdyby to nebyl problém... mám příšerný hlad," souhlasím s jeho nabídkou. Opět se zachová neskutečně galantně a ochotně a pro to jídlo mi dojde. Dopiji sklenici vody s bylinkami, která zdá se, opravdu funguje. Pohlédnu na spícího Krise a usoudím, že jemu teď skutečně nemohu nijak pomoci. A že by bylo záhodno se držet svého předsevzetí.

Musím se nejdřív postarat o sebe, než se zvládnu starat o tebe...

S tím využiji pohostinství kapitána, vlezu se opatrně opět pod deku, ale zůstanu sedět v posteli, abych náhodou neusnula. Nejsem žádná hrdinka. Pohodlí postele si vychutnávám, stejně jako příjemné teplo i měkkou matraci. Možná si nás tím kapitán kupuje, ale prozatím hodlám jeho pohostinnosti využít. Pod peřinou se cítím bezpečněji. A tak se v klidu prázdné místnosti mohu začíst do starých legend o dracích, co možná vůbec nejsou jen legendy...

”Já vím, těžko se tomu věří. Ale opravdu se to stalo. V jeden moment to byl Kristopher, v dalším se jeho tělo svíralo bolestí a pak mrknutím oka se z něj stal drak. Sám mám problém tomu uvěřit a to jsem to viděl na vlastní oči. Abych byl upřímný, byl jsem rád, že jsme v té době byli venku. Těžko si dovedu představit, co by se stalo s lodí.””[/b] Dál ti popíše to jak na něj Kris promluvil a jak na něj vlezl, pomocí lan se k němu připoutal. Následně když byli ve vzduchu tak slyšel jak bolestivě zařval a na chvíli to vypadalo, že se řítí k záhubě. Přitom neviděl, že by je něco napadlo.
V jeho hlase slyšíš, že je stále z toho, co viděl lehce otřesený.
Co se týče bylinek, po pár locích ucítíš úlevu. Už to tolik nebolí, když mluvíš.
”Víte za dobu, co jsem na této lodi kapitánem. A čím vším jsem si prošel, jsem si myslel, že už mně nic nemůže překvapit. No a opak je pravdou. Nicméně víte co se o legendách říká, že mají alespoň trochu historické pravdy.” S tím si povzdechne a promne si tvář. Neskrývá před tebou únavu. Vlastně to tak vypadá, že se právě nacházíš v jeho kapitánské kajutě.
”Rád bych vám dal přátelskou radu. Najdou se tací, kteří budou chtít vašeho přítele využít ve svůj prospěch. Udělat z něj zbraň. Bylo by moudré si vybírat své spojence. A pokud jde o mně, rád bych se mezi ně řadil. Mám takový pocit, že s vámi se jeden nudit nebude.” Lehce se pousměje. Následně přejde k menší knihovně, která se tady nachází a vytáhne jednu knihu. Opatrně ti ji předá.
”Myslím, že by vám možná mohla pomoct to pochopit a zároveň by vám mohla zkrátit chvíle, kdy budete odpočívat.” Když se podíváš na název, zjistíš, že je to právě jedna z legend o dracích, které jsi kdysi dávno četla.
”Půjdu vám pro něco k jídlu. Jistě musíte mít hlad.” S tím se zvedne a opět tě na malou chvíli nechá o samotě se spícím Krisem.

Nic. Absolutně a vůbec nic. Nedočkám se žádné reakce od Krise. Probuzení vystřídává panika. Co mám teď dělat? Uklidňuje mě pouze to, že Kristopher dýchá, takže je naživu. Jen nevnímá. Neodvážím se sáhnout pro svou sílu, abych jej zkontrolovala. Moje síla na léčení nebyla stavěná a vždy mě to neskutečně vyčerpalo a musela jsem se soustředit. Nechtěla jsem se o to pokoušet teď, když mám v hlavě bordel. Neuměla bych se dost dobře soustředit. A tak si zajedu rukou do vlasů a zavadím o obvaz. Pohlédnu na tu obvázanou ruku. Mrazivá vzpomínka na to, jak jsem pozorovala toho lovce, jak mi hřebem proradil dlaň, mou projela a mne se sevřel žaludek.

Tohle bylo skutečné?! ječí ve mě vyděšený hlas.

Zatřepu hlavou a rozhlédnu se po místnosti. Potřebuju se na něco soustředit. Na něco z toho, kde jsem teď. Jinak slzy v koutcích oka mi zamlží celý pohled a já se sesypu. Vím to. A tak si začnu obhlížet místnost. Snažím se poznat, kde jsem. Uklidní mě, že tu máme postele, čisto a žádné divné nakládající stoly, nebo tak něco. Lovci nás tedy nezajali. Skládám si dohromady útržky vzpomínek. Poslední je to, jak letím. Žaludek se opět zhoupne. Ta vzpomínka je kouzelná, ale přesto děsivá.

Takže jsme se dostali pryč... Takže jsme na lodi? zamyslím se, když mi konečně dojde, co znamená to pravidelné houpání. To, že mám pravdu se ukáže hned vzápětí, kdy dovnitř vstoupí kapitán. Okamžitě ho poznám a úlevně vydechnu. Kapitán byl součástí záchranné akce, a to mě uklidňuje.

"Kapitáne," vydechnu unaveně na pozdrav. Hlas mám skřípavý a bolest v krku se vrací. Zamračím se a polknu.

"Děkuji," zaskřípu v odpověď, když řekne, že jsme u něj na lodi v bezpečí. Karafa s vodou vypadá teď neskutečně lahodně, a tak se zvednu a opatrně dojdu zpět ke své posteli, u které tác odložil. Překvapí mě barva tekutiny i vůně bylinek, zarazím se tedy se šálkem v ruce a začichám. Čehož si očividně kapitán všimne a dodá vysvětlení na otázku, kterou jsem ani nemusela položit. Zaváhám pak už jen krátce, než se napiji. Mám vůbec v tomhle stavu co ztratit, když mu budu věřit? Sednu si na postel. Pohlédnu na kapitána a pak na Kristophera, když o něm promluví.

"Skutečně se to stalo? Skutečně se Kristopher proměnil v draka?" zeptám se šeptem, ne z obavy, abych Krise neprobudila, ale abych si šetřila hlasivky, co to půjde. Znovu upiji bylinek a zavrtím hlavou než se podívám na kapitána.

"Neměl ani tušení o tom, že je griša. Ale viděla jsem oheň na něj reagovat. Ale tohle... Myslela jsem, že jsou draci jako předchůdci griš jen legendy," promluvím opět šeptem na něj. Snažím se to celé zpracovat. Je toho na mě hodně, že mě ani nenapadají jiné otázky. Prostě... stalo se to všechno vůbec? A jak to?

Kris se ani nehne. Neotevře svoje oči. Na jeho tváři se neobjeví úsměv. Jeho hruď se pomalu zvedá a zase klesá. Je naživu a to je hlavní. Když se na něj plně zaměříš, možná i s použitím schopností, zjistíš že to není obyčejný spánek. Je v něčem co by se dalo nazvat bezvědomí, ale i přesto to není úplně nejlepší přirovnání.

V té chvíli se dveře otevřou a dovnitř opatrně vejde kapitán v rukou drží tác na kterém je karafa a pohár ve kterém je taková nažloutlá tekutina.
"Jsem rád, že jste vzhůru. Měli jsme o vás obavy. V prvé řadě bych chtěl říct, že na mé lodi jste v bezpečí." S tím opatrně přejde ke křeslu, které se nachází u postele ve které jsi ležela.
"Jistě musíte být zmatená a mít spoustu otázek. Pokusím se vám jej, co nejlépe zodpovědět." S tím do poháru nalije tekutinu a podá ti ji. Cítíš vůni bylinek.
"Aspoň z toho, co řekla Milá, tak by to mělo pomoct zklidnit bolest krku." Jako kdyby ti snad vyčetl z výrazu. O něco pohodlněji se usadí, očekávajíc, že tu bude delší dobu. Mezitím, co se napiješ, aby si utišila bolavé hlasivky se jeho pohled přesune na spícího.
"Rád bych řekl, že váš přítel je v pořádku. Jenže to co ho zužuje není úplně běžné. Za svůj život jsem se ještě s něčím takovým nesetkal. Myslel jsem, že vymřeli. Že poslední potomci byli vyvražděni." V jeho hlase slyšíš úžas.