Andor.cz - Dračí doupě online

Snažím se po ní opakovat každé slovo, co mi říká. V mé hlavě to zní správně, ale když to vypustím z úst, tak to není ono. Jako kdyby se to ztratilo někde na půli cesty.
Musím ji tedy dát za pravdu, že mi to bude nějakou dobu trvat než se to pořádně naučím. Na druhou stranu si myslím, že jsme konečně našli něco díky čemu nebudeme mít takový problém s tichem.

"Myslím, že bychom měli vylézt z vody, jestli se chceme dostat za světla do jeskyně." Přeruším najednou naše učení. Je to zhruba hodina, co jsme byli ve vodě a ač jsem něco takového začal, mám sám problém z té příjemně teplé vody vylézt.
Po chvilkovém přemlouvání jsem venku a rychle se oblékám. Vůbec to není příjemné. Ještě ke všemu, kdy si musím sundat spodní prádlo, které je mokré.
Otočen zády s oblečenou košilí, abych zamezil jejímu pohledu na zmrzačená záda, může během té chvíli očumovat akorát tak můj zadek. Což netrvá dlouho, protože si kalhoty rychle natáhnu. Je to zvláštní pocit být bez té další vrstvy navíc.
Abych nezmrznul tak na sebe hodím ještě deku.
Část mně přitom touží po čarodějném zahřívacím doteku. Nahlas to však nepřiznám a raději se otočím zády, rozhlížím se kolem a dávám jí prostor se také obléct.

"Jeskyně odsud není daleko. Zhruba půlhodina cesty, tam bychom mohli rozdělat oheň." Zhodnotím a vezmu si kousek sušeného masa, protože z té vody jsem najednou dostal hlad.
Vyčkávám přitom než mi dá vědět, že je hotová a já se budu moct otočit k ní, abych jí také nabídl.

O předešlých večerech mě Kristopher také pozorně poslouchal, ale dnes, když mu vyprávím krátce o svých cestách, se mi zdá, že mi téměř visí na rtech. Podobně, jak se děti dívají na cukrátka. Uvědomím si, že být lovcem znamená asi mnohem víc, než jen to mít jako práci. Čím dál tím víc začínám chápat, že to mají spíše jako poslání, jemuž podrobují vše v jejich životě. Měla bych pár otázek na ten životní styl, ale po dnešních zkušenostech se neodhodlám zeptat. Když čelil střípku své minulosti, Kristopher vypadal, že nemá moc daleko k tomu rozsypat se na kousky.

"Ne, nic nepotřebuji. Učit tě číst a psát můžeme až potom, až uvidíš nápisy ve městech. Pro můj národ je důležitější mluva než psané slovo. Dost lidí pořádně číst neumí u nás..." vysvětlím, že můžeme začít hned. Nechám mu nejdřív ale čas, aby odpověděl na mojí otázku ohledně polohy. Těknu krátce pohledem k jeho prstům na hladině, jak poklepávají po vodě s usoudím, že to možná bude jeden z projevů toho, že je zamyšlený.

"Dobře, v nejlepším případě čtyři dny," zopakuji po něm a snažím se přitom přesvědčit sama sebe, že to půjde. Že čtyři další dny v téhle zmrzlé pustině zvládnu. A co víc, že zvládnu jít celodenní pochod. Ale nic jiného mi stejně nezbývá. A tak potlačím myšlenky na to, žekdyž budou komplikace, bude to mnohem delší cesta, na které nám klidně mohou dojít zásoby.

"Takže začnem, nejdůležitější slova, ano - ne," obrátím se raději k něčemu neutrálnímu jako je vyučování jazyka. Je zvláštní slyšet můj jazyk v tomhle ledovém pekle, ale zjišťuji, že čím více slov s ním procházím a opravuji jeho výslovnost, že mě to vlastně uklidňuje a baví. Připadám si o něco blíže světu, co znám. Navíc, svět díky tomu přestane být mlčícím hrobem, ale je naplněn našimi slovy, byť nemluvíme nijak nahlas.

Díky jejímu vyprávění si uvědomuji, že je mnoho míst, které jsem nenavštívil a vnitřně zatoužím se tam podívat. Fakt, že mně teď nic nesvazuje a nikdo neurčí kam se mé kroky vydají, je uvolňující. Smiřuji se s tím pocitem svobody a objevuji skutečnost, že na to nemusím hledět pouze jako na něco špatného. Ale je v tom vlastně i dost pozitivního. Na mé tváři se opět objeví spokojený výraz a lehký úsměv.
Hlavně mně zaujme ta kočovná divadelní společnost. Vůbec netuším jak si to představit. Chtěl bych něco takového vidět. Neskutečně se mi to zamlouvá.
Je na mně vidět, že jsem jejím vyprávěním zaujatý a dalo by se říct, že i visím na každém jejím slově.

”Teoreticky můžeme začít teď, pokud k tomu nic nepotřebuješ.” Napadne mně. Pokud je jejich jazyk pro mně tak náročný, bylo by nejlepší začít co nejdříve a neodkládat to.
Nad její další otázkou se dlouze zamyslím.
Ve své mysli provádím výpočty a odhady, jak nám dlouho zabere se dostat do dalšího bodu a zároveň to, že přes noc bude lepší a bezpečnější se utábořit. Když to všechno spočtu, za předpokladu, že nám bude pochopitelně přát štěstí a nic špatného se nám nestane.
”Můj hrubý odhad je, že se do civilizace dostaneme za čtyři dny. Započetl jsem do toho i to, že nebudeme cestovat přes noc.” Dlaň mám položenou na hladině vody a prstama začnu klepat do vody.
”Tenhle odhad však počítá s tím, že nám bude přát štěstí.” Dodám. Na nic konkrétně nenarážím.

Přikývnu. A nedivím se mu, jestli kdy slyšel náš národ mluvit, muselo mu to připadat dost zvláštní a naprosto nesrozumitelné. Jedním totiž ze znaků naší řeči je, že se musí mluvit rychle.

"Nechci tě podceňovat, ale myslím, že se ti gorgoša zajura, jak se naší řeči doma říká, nebude vůbec líbit," poznamenám opatrně. "Na rozdíl od vaší řeči povídáme všechno rozvláčně a často musíš použít několik slov, abys vyjádřil třeba jednu činnost... Není to tak precizní, stručné a rázné jako vaše řeč. Na druhou stranu, myslím, že naše řeč je mnohem hezčí co se týče hudebního a básnického použití."

Krátce se zamyslím nad jeho otázkou. Jazyky mi docela šly, jakkoliv to bylo pro život v mojí domovině většinou zbytečné, neboť tam málokdy zavítal někdo z jiných krajů. Avšak sem tam nějaký starousedlík z jiných krajů tam byl. A dost často to byli ti chudší, kteří se pak nerozpakovali sáhnout po pomoci i k někomu jako jsem já...

"Rozumím trochu izuru z Jižních Skalnatých ostrovů," odpovím a vzpomenu si na populaci Izouritů, kteří se živili lovem perlorodek, ovšem jejich výdělky byly malé na celou komunitu, a jejich práce byla nebezpečná, a tak ti se stali dost častými příjemci mé pomoci. "Myslím, že docela obstojně se domluvím s gharky, z centrálních pouštních oblastí, slova tam jsou podobná, jen jiná struktura vět a přízvuk se dost liší... A no, netuším, jestli se to bere jako jazyk, ale rozumím slangu kočovných skupin. S jednou kočovnou divadelní společností jsem chvíli cestovala," rozvedu svoje zkušenosti a krátce se při tom pousměji. Jejich příliš hýřivý život založený na každodenních požitcích, byl na mě moc náročný, jinak se mi s nimi cestovalo vcelku dobře. Mezi vousatými ženami, čtyřrukým mužem a opicemi chodícími v šatech na laně, se i griša zdála poměrně normální věc.

"Kdy budeš chtít s učením začít, až vyrazíme na cestu, nebo až dojdeme na místo přespání, nebo až v civilizaci?" zeptám se, abych se neutápěla ve vzpomínkách, jakkoliv to bylo lákavé. Rukama přejíždím po hladině a sleduji svoje již varhánkující bříška prstů. Dojde mi, že si přisedl a skoro to i vypadá, že si chce povídat. Tedy, o minulosti ne, to víme. "Což mi... připomíná, vzhledem k tomu, že jsme došli až sem, tak to vypadá, že už víš, kde jsme a kam přesně jdeme. Řekneš mi něco k tomu?" pobídnu ho k praktické rozmluvě, protože očekávám, že každá jiná by rychle opět umřela. Ponořím se do vody opět až těsně pod bradu, abych se pořádně zahřála.

Byl jsem opravdu rád, že se mi nevysmála za mou troufalou prosbu. Bylo to sice čistě z praktického hlediska, abych byl schopen se dorozumět a nemohl se nechat podvést díky neznalosti jejich jazyka. Obzvláště se budu potřebovat dorozumět, když si budu hledat nějakou práci. Nicméně to už v myšlenkách předbíhám. Prostě a jednoduše jsem rád za její ochotnou pomoc.
"Myslím, že mi stačí se nějak domluvit. Nepotřebuji být rodilý mluvčí." Tím jak to říkám tak zároveň vlastně vyjadřuji obdiv k tomu, jak skvěle se naučila naši řeč. Nepoznal bych skrz to, že se sem pouze přestěhovala.
"Umíš kromě naší řeči, nějakou další?" Zeptám se s neskrývanou zvědavostí a s tím se posadím poblíž ní.
Nevím čím to je, jestli tímto místem nebo vyřčené bolesti, ale cítím se uvolněnější než kdy předtím.
A musím říct, že mně má společnice na cestách vždycky zajímala, jen jsem do této chvíle sbíral odvahu s ní takto otevřeně mluvit.

Hlasitě si povzdychnu, když se bez dalších slov opět ponoří a odplave pryč. Tentokrát už se po něm nesnažím ani natáhnout. Soustředím se na ten rozrůstající pocit samoty v tomhle bohy opuštěném kraji. Rozhlédnu se kolem po té sněhové pustině než skloním hlavu a mírně jí zavrtím, zatímco se rukama obejmu. Takhle osamělá jsem se necítila snad od té doby, co jsem odešla z mé domoviny. Chybí mi temperament tamních lidí, jejich výřečnost a schopnost bavit se i o barvě jablka klidně celé hodiny. Chybí mi být součástí nějaké skupiny přátel, či známých, jejichž život je spjat místem nebo životem.

Místo teplých slunečných paprsků a hřejivé lidské společnosti mám pouze teplé prameny, ve kterých se máčím. Znovu si povzdechnu, když hledím na rozčeřenou hladinu tím, jak Kristopher dál plave. Snažím se mu to nemít za zlé. Sám se přece vypořádává se svými démony minulosti. Hold to dělá jen naprosto jinak než já...

"Samozřejmě," odtuším když se konečně vynoří a chce udělat tečku za tím vším. To, že to stejně nejde a že to tam, tady, pořád bude, vůbec nezmiňuji. "Nezkazil, neměla jsem se ptát." Odmítnu jeho omluvu s mírným zavrtěním hlavy a unaveným prchavým úsměvem.

S vděkem přijmu změnu tématu. Rozhlédnu se znovu po okolí a pomalu zavrtím hlavou. Tentokrát zamyšleně.

"Tohle ne. Horké prameny u nás nejsou. Spíš se dá najít nějaké jezírko v lese a nebo skryté jeskyně s jezírky, ze kterých se dá proplavat většinou až do oceánu," vysvětlím naši verzi příjemných přírodních oáz na koupele. Na rozdíl od Kristophera ve vodě spíše sedím a opírám se, než že bych se hrnula do dalšího pohybu.

"Hm?" pohlédnu na něj, když má na mě prosbu. Překvapí mě to jenom trochu. Kristopher je praktický člověk a uvažuje už určitě o tom, že v téhle zemi nemůže dlouho vydržet, aniž by ho tu začali hledat. Takže je samozřejmé, že si chce rozšířit svoje možnosti. Přikývnu.

"Jistě, když se nenecháš odradit výslovností, tak tě to zvládnu naučit aspoň tak, abys rozuměl," souhlasím s jeho přáním.

Rád bych jejím slovům věřil. Jenže stále tu je fakt, že jsem jí lovil a dostal jsem ji sem. To kvůli mně je teď tady. Nikdo jiný, než já, za to nemůže. Něco ve mně mi však brání jí v tom rozporovat. Přijdu si v této chvíli tak neskutečně křehký. Stačilo by fouknout a roztříštil bych se.
Rozhodnu se raději mlčet a jen na ní upřeně hledím.

Zatraceně… opravdu jsem to musel říct? Ptám se sám sebe, mezitím co mě pochopitelně musí uvést v opak.
Nejsem si jist, co mám dělat a tak se zase rozhodnu jako předtím opět potopit. Uplavat pod vodou zase o kousek dál, než se opět vynořím. Přijdu si jako naprostý zbabělec, který před tím vším raději uteče. Rozhlédnu se kolem sebe. Voda je naprosto skvělá a moje tělo se díky ní cítím neskutečně příjemně. Kdo ví, jestli se nám ještě podaří si užít něco tak naprosto skvělého? Místo toho, abychom si tu chvíli vychutnávali, tady trpíme.
”Měli bychom pro tuto chvíli raději nechat minulost, minulostí. Přišli jsme na toto krásné místo, kdo ví kdy ještě něco takového spatříme. ” Rukama ukážu na to úžasné čím jsme obklopeni.
”Omlouvám se, že jsem to zkazil.” Dodám a smutně se pousměji.
”Máte tam u vás taky něco takového?” Pokusím se změnit téma. Zdá se, že nám komunikace stále nejde. Kupodivu to není problém toho, že bychom měli odlišnou řeč. Vlastně musím říct, že umí skvěle po našem. Což mně přivádí k tomu, že pokud půjdeme do její země. Možná by bylo dobré, kdybych se naučil já její řeč.
”Mohl bych tě o něco poprosit? Naučila bys mně vaši řeč?”

"Nemusím tomu věřit. Vím to," pronesu přesvědčeně a dívám se na něj, ačkoliv stále mluvím tiše.

"Nemyslím, že by takový zážitek mohl formulovat charakter k čemukoliv dobrému," odporuji mu tiše. V duchu si dodám, že nic jako osud neexistuje, ale u Kristophera jsem si všimla, že je víra v osud silná, a nechci mu ji brát. Chvíli hledám další slova.

"Podle mě je taky důležité to, kým ses stal přestože se ti něco stalo... a ne jen protože," dodám po chvíli, ale nakonec se sama nad tím zamračím a zavrtím hlavou. Na nějaké to filosofování mě nikdy moc neužilo. "Tím chci říct, nestal ses tím agresorem, který ti tohle udělal. Kdyby ano, nikdy by ses o mne nestaral, když jsem spadla do té jámy. A i kdyby ano a bylo to jenom kvůli přežití, dávno bys využil příležitosti. Tvoji i moji bohové vědí, že příležitosti jsi měl víc než dost." Snažím se rozvést svojí myšlenku. Ale tak trochu mám pocit, že stejně jenom plácám. Tyto věty jsou důsledkem toho, jak jsem se snažila sama sebe přesvědčit o tom, jak se mám s celou věcí vypořádat. Ale prostě mi to nejde. Všechno je ještě pořád moc čerstvé a já jen prostě tak na světě přežívám. Předtím jsem utíkala o svůj život před Kristopherem, a teď se snažím utíkat za svůj život společně s ním. Ale co pak? A co s těmi vzpomínkami? Jak se zvládnu s tím vypořádat? Vůbec netuším. Možná proto se tak snažím najít nějaká slova, hlubší myšlenku, co bych mohla rozvinout, protože když pomůžu sobě, možná to pak pomůže mně..?

Než stihnu vymyslet nějakou další kravinu, co bych mohla plácnout, pronese tak trochu blbost Kristopher. Překvapeně se na něj podívám.

"My dva?" zeptám se tak trochu nechápavě a tázavě si jej prohlédnu. "Nechci tě urazit, ale zatím mi nepřišlo, že bychom to měli moc společného, kromě toho ztroskotání a jednoho traumatu."

Notnou chvíli mlčím a nechám ji mluvit. Sám stále nerozumím tomu, že jsem své potupné přiznání vyslovil nahlas. Stejně tak jsem se jí svěřil se svou bolestivou minulostí a jako kdybych část váhy, která na mně spočinula, naložil právě na její hřbet. Něco ve mně by se jí chtělo za to omluvit. Zalhat, že se nic z toho nestalo a všechno je to naprostá lež. Ani jedno však neudělám.

"Opravdu tomu věříš?" Můj hlas zní až příliš chraplavě a tolik cize.
"Co když se to muselo stát, abych byl tím kým jsem teď? Co když to všechno bylo dávno předurčeno?" Na mé tváři se objeví bolestivý úšklebek.
"Jsme si vlastně dost podobní, když se to tak nakonec vezme." Dlouze si povzdechnu a pohlédnu k nebi, jako kdybych snad doufal, že tam najdu odpovědi na mé otázky. Ničeho se samozřejmě nedočkám.

Ačkoliv jsem kdysi plavání milovala, dneska mi každé tempo připadá spíše povinnost, než jakákoliv radost. Ovšem i tak cítím, jak se mi příjemně prohřívají svaly a uvolňují se ta zablokovaná záda. Uvítám, když Kristopher nakonec zastaví. Jsem ráda za možnost si sednout a trochu si v té teplé vodě odpočinout a vydechnout. Když jsem se na něj podívala, netušila jsem, jestli bude o tom dále mluvit, a nebo změní téma. Respektovala bych každou z možností. Semknu rty k sobě a nepatrně pokývnu hlavou na znamení toho, že tomu rozumím, byť mi to přijde smutné. Cítím, jak se mi derou slzy do očí, když vypráví, jak uvažoval o pomstě. Rozumím tak moc jeho bolesti, až mám pocit, že popisuje přesně tu mou. Po tom nečekaném přiznání se rozechvěle nadechnu a rychle jeho pohledu uhnu a zadívám se na vlnky vody mezi námi. Bojím se, že hledal v mých očích nějaké dobro, o němž pochybuji, nebo snad nějaký morální vzor. Tím rozhodně nejsem. Pomalu zavrtím hlavou a smutně se usměji.

"Necítil by ses po tom ani o mák lépe," vydechnu tiše. "On by si trest zasloužil, ale je důvod, proč není soudce není katem a ten obětí. Noční můry stejně nepřestanou, jen ty sám máš na rukou víc krve." hlesnu tiše. Vzpomenu si na vyhasínající život v jeho očích a vmáčknu se zády do okraje tůňky. Ale ani zarývající se ostré hrany do zad nepomohou potlačit vzpomínky. Klidně bych přísahala, že doteď cítím ty doteky, ten jeho stisk...

"A neomlouvej se. Honil jsi tehdy vraha a toho jsi taky chytil," dodám stále tím rozechvělým hlasem. Pravda mě stále bolí vyslovit, je to tak nepříjemně blízko tomu, s čím jsem celý život bojovala.

*A trest jsem obdržela mnohem dříve, než jsme vůbec vypluli směrem k mému soudu...*

Dlouze se nadechnu a skelnýma očima se donutím podívat do těch jeho. A řeknu tu jedinou větu, kterou jsem vlastně chtěla od té doby slyšet.

"Mrzí mě, že sis něco takového musel zažít," hlas se mi zadrhne v krku, bojuji s pláčem, ale věřím, že on to potřebuje slyšet. Obzvlášť jestli jsem první s kým o tom mluví. "Není na světě nic, co bys musel udělat, aby sis něco takového zasloužil. Byl jsi jeho nevinná oběť, Kristophere. Nemohl jsi za to," slova šeptám, jak mám sevřený krk, ale vím, že mě slyší.