Andor.cz - Dračí doupě online

Byl jsem opravdu rád, že se mi nevysmála za mou troufalou prosbu. Bylo to sice čistě z praktického hlediska, abych byl schopen se dorozumět a nemohl se nechat podvést díky neznalosti jejich jazyka. Obzvláště se budu potřebovat dorozumět, když si budu hledat nějakou práci. Nicméně to už v myšlenkách předbíhám. Prostě a jednoduše jsem rád za její ochotnou pomoc.
"Myslím, že mi stačí se nějak domluvit. Nepotřebuji být rodilý mluvčí." Tím jak to říkám tak zároveň vlastně vyjadřuji obdiv k tomu, jak skvěle se naučila naši řeč. Nepoznal bych skrz to, že se sem pouze přestěhovala.
"Umíš kromě naší řeči, nějakou další?" Zeptám se s neskrývanou zvědavostí a s tím se posadím poblíž ní.
Nevím čím to je, jestli tímto místem nebo vyřčené bolesti, ale cítím se uvolněnější než kdy předtím.
A musím říct, že mně má společnice na cestách vždycky zajímala, jen jsem do této chvíle sbíral odvahu s ní takto otevřeně mluvit.

Hlasitě si povzdychnu, když se bez dalších slov opět ponoří a odplave pryč. Tentokrát už se po něm nesnažím ani natáhnout. Soustředím se na ten rozrůstající pocit samoty v tomhle bohy opuštěném kraji. Rozhlédnu se kolem po té sněhové pustině než skloním hlavu a mírně jí zavrtím, zatímco se rukama obejmu. Takhle osamělá jsem se necítila snad od té doby, co jsem odešla z mé domoviny. Chybí mi temperament tamních lidí, jejich výřečnost a schopnost bavit se i o barvě jablka klidně celé hodiny. Chybí mi být součástí nějaké skupiny přátel, či známých, jejichž život je spjat místem nebo životem.

Místo teplých slunečných paprsků a hřejivé lidské společnosti mám pouze teplé prameny, ve kterých se máčím. Znovu si povzdechnu, když hledím na rozčeřenou hladinu tím, jak Kristopher dál plave. Snažím se mu to nemít za zlé. Sám se přece vypořádává se svými démony minulosti. Hold to dělá jen naprosto jinak než já...

"Samozřejmě," odtuším když se konečně vynoří a chce udělat tečku za tím vším. To, že to stejně nejde a že to tam, tady, pořád bude, vůbec nezmiňuji. "Nezkazil, neměla jsem se ptát." Odmítnu jeho omluvu s mírným zavrtěním hlavy a unaveným prchavým úsměvem.

S vděkem přijmu změnu tématu. Rozhlédnu se znovu po okolí a pomalu zavrtím hlavou. Tentokrát zamyšleně.

"Tohle ne. Horké prameny u nás nejsou. Spíš se dá najít nějaké jezírko v lese a nebo skryté jeskyně s jezírky, ze kterých se dá proplavat většinou až do oceánu," vysvětlím naši verzi příjemných přírodních oáz na koupele. Na rozdíl od Kristophera ve vodě spíše sedím a opírám se, než že bych se hrnula do dalšího pohybu.

"Hm?" pohlédnu na něj, když má na mě prosbu. Překvapí mě to jenom trochu. Kristopher je praktický člověk a uvažuje už určitě o tom, že v téhle zemi nemůže dlouho vydržet, aniž by ho tu začali hledat. Takže je samozřejmé, že si chce rozšířit svoje možnosti. Přikývnu.

"Jistě, když se nenecháš odradit výslovností, tak tě to zvládnu naučit aspoň tak, abys rozuměl," souhlasím s jeho přáním.

Rád bych jejím slovům věřil. Jenže stále tu je fakt, že jsem jí lovil a dostal jsem ji sem. To kvůli mně je teď tady. Nikdo jiný, než já, za to nemůže. Něco ve mně mi však brání jí v tom rozporovat. Přijdu si v této chvíli tak neskutečně křehký. Stačilo by fouknout a roztříštil bych se.
Rozhodnu se raději mlčet a jen na ní upřeně hledím.

Zatraceně… opravdu jsem to musel říct? Ptám se sám sebe, mezitím co mě pochopitelně musí uvést v opak.
Nejsem si jist, co mám dělat a tak se zase rozhodnu jako předtím opět potopit. Uplavat pod vodou zase o kousek dál, než se opět vynořím. Přijdu si jako naprostý zbabělec, který před tím vším raději uteče. Rozhlédnu se kolem sebe. Voda je naprosto skvělá a moje tělo se díky ní cítím neskutečně příjemně. Kdo ví, jestli se nám ještě podaří si užít něco tak naprosto skvělého? Místo toho, abychom si tu chvíli vychutnávali, tady trpíme.
”Měli bychom pro tuto chvíli raději nechat minulost, minulostí. Přišli jsme na toto krásné místo, kdo ví kdy ještě něco takového spatříme. ” Rukama ukážu na to úžasné čím jsme obklopeni.
”Omlouvám se, že jsem to zkazil.” Dodám a smutně se pousměji.
”Máte tam u vás taky něco takového?” Pokusím se změnit téma. Zdá se, že nám komunikace stále nejde. Kupodivu to není problém toho, že bychom měli odlišnou řeč. Vlastně musím říct, že umí skvěle po našem. Což mně přivádí k tomu, že pokud půjdeme do její země. Možná by bylo dobré, kdybych se naučil já její řeč.
”Mohl bych tě o něco poprosit? Naučila bys mně vaši řeč?”

"Nemusím tomu věřit. Vím to," pronesu přesvědčeně a dívám se na něj, ačkoliv stále mluvím tiše.

"Nemyslím, že by takový zážitek mohl formulovat charakter k čemukoliv dobrému," odporuji mu tiše. V duchu si dodám, že nic jako osud neexistuje, ale u Kristophera jsem si všimla, že je víra v osud silná, a nechci mu ji brát. Chvíli hledám další slova.

"Podle mě je taky důležité to, kým ses stal přestože se ti něco stalo... a ne jen protože," dodám po chvíli, ale nakonec se sama nad tím zamračím a zavrtím hlavou. Na nějaké to filosofování mě nikdy moc neužilo. "Tím chci říct, nestal ses tím agresorem, který ti tohle udělal. Kdyby ano, nikdy by ses o mne nestaral, když jsem spadla do té jámy. A i kdyby ano a bylo to jenom kvůli přežití, dávno bys využil příležitosti. Tvoji i moji bohové vědí, že příležitosti jsi měl víc než dost." Snažím se rozvést svojí myšlenku. Ale tak trochu mám pocit, že stejně jenom plácám. Tyto věty jsou důsledkem toho, jak jsem se snažila sama sebe přesvědčit o tom, jak se mám s celou věcí vypořádat. Ale prostě mi to nejde. Všechno je ještě pořád moc čerstvé a já jen prostě tak na světě přežívám. Předtím jsem utíkala o svůj život před Kristopherem, a teď se snažím utíkat za svůj život společně s ním. Ale co pak? A co s těmi vzpomínkami? Jak se zvládnu s tím vypořádat? Vůbec netuším. Možná proto se tak snažím najít nějaká slova, hlubší myšlenku, co bych mohla rozvinout, protože když pomůžu sobě, možná to pak pomůže mně..?

Než stihnu vymyslet nějakou další kravinu, co bych mohla plácnout, pronese tak trochu blbost Kristopher. Překvapeně se na něj podívám.

"My dva?" zeptám se tak trochu nechápavě a tázavě si jej prohlédnu. "Nechci tě urazit, ale zatím mi nepřišlo, že bychom to měli moc společného, kromě toho ztroskotání a jednoho traumatu."

Notnou chvíli mlčím a nechám ji mluvit. Sám stále nerozumím tomu, že jsem své potupné přiznání vyslovil nahlas. Stejně tak jsem se jí svěřil se svou bolestivou minulostí a jako kdybych část váhy, která na mně spočinula, naložil právě na její hřbet. Něco ve mně by se jí chtělo za to omluvit. Zalhat, že se nic z toho nestalo a všechno je to naprostá lež. Ani jedno však neudělám.

"Opravdu tomu věříš?" Můj hlas zní až příliš chraplavě a tolik cize.
"Co když se to muselo stát, abych byl tím kým jsem teď? Co když to všechno bylo dávno předurčeno?" Na mé tváři se objeví bolestivý úšklebek.
"Jsme si vlastně dost podobní, když se to tak nakonec vezme." Dlouze si povzdechnu a pohlédnu k nebi, jako kdybych snad doufal, že tam najdu odpovědi na mé otázky. Ničeho se samozřejmě nedočkám.

Ačkoliv jsem kdysi plavání milovala, dneska mi každé tempo připadá spíše povinnost, než jakákoliv radost. Ovšem i tak cítím, jak se mi příjemně prohřívají svaly a uvolňují se ta zablokovaná záda. Uvítám, když Kristopher nakonec zastaví. Jsem ráda za možnost si sednout a trochu si v té teplé vodě odpočinout a vydechnout. Když jsem se na něj podívala, netušila jsem, jestli bude o tom dále mluvit, a nebo změní téma. Respektovala bych každou z možností. Semknu rty k sobě a nepatrně pokývnu hlavou na znamení toho, že tomu rozumím, byť mi to přijde smutné. Cítím, jak se mi derou slzy do očí, když vypráví, jak uvažoval o pomstě. Rozumím tak moc jeho bolesti, až mám pocit, že popisuje přesně tu mou. Po tom nečekaném přiznání se rozechvěle nadechnu a rychle jeho pohledu uhnu a zadívám se na vlnky vody mezi námi. Bojím se, že hledal v mých očích nějaké dobro, o němž pochybuji, nebo snad nějaký morální vzor. Tím rozhodně nejsem. Pomalu zavrtím hlavou a smutně se usměji.

"Necítil by ses po tom ani o mák lépe," vydechnu tiše. "On by si trest zasloužil, ale je důvod, proč není soudce není katem a ten obětí. Noční můry stejně nepřestanou, jen ty sám máš na rukou víc krve." hlesnu tiše. Vzpomenu si na vyhasínající život v jeho očích a vmáčknu se zády do okraje tůňky. Ale ani zarývající se ostré hrany do zad nepomohou potlačit vzpomínky. Klidně bych přísahala, že doteď cítím ty doteky, ten jeho stisk...

"A neomlouvej se. Honil jsi tehdy vraha a toho jsi taky chytil," dodám stále tím rozechvělým hlasem. Pravda mě stále bolí vyslovit, je to tak nepříjemně blízko tomu, s čím jsem celý život bojovala.

*A trest jsem obdržela mnohem dříve, než jsme vůbec vypluli směrem k mému soudu...*

Dlouze se nadechnu a skelnýma očima se donutím podívat do těch jeho. A řeknu tu jedinou větu, kterou jsem vlastně chtěla od té doby slyšet.

"Mrzí mě, že sis něco takového musel zažít," hlas se mi zadrhne v krku, bojuji s pláčem, ale věřím, že on to potřebuje slyšet. Obzvlášť jestli jsem první s kým o tom mluví. "Není na světě nic, co bys musel udělat, aby sis něco takového zasloužil. Byl jsi jeho nevinná oběť, Kristophere. Nemohl jsi za to," slova šeptám, jak mám sevřený krk, ale vím, že mě slyší.

Dlouho chvíli plavu po jejím boku. Je to zhruba šest délek, než se nakonec zastavím.
”Ani, když jsem byl starší, tak jsem neměl dost sil na toho ho konfrontovat za to, co udělal.” Nemůžu si pomoct, potřebuji to dostat ze sebe ven. Už to dál nejsem schopen v sobě dusit. Ona mi v tom bude rozumět. Nebyla sice dítě, ale bylo jí stejně ublíženo. Je to stejný šrám na duši, který jen tak nic nevymaže. Možná nás tato skutečnost sblíží víc než by cokoliv jiného mohlo.
”Samozřejmě, když jsem byl už větší, tak si nic takového nedovolil. Měl strach, že bych mu ublížil. Byl jsem mnohem silnější…” Zavrtím hlavou. ”Mohl jsem se mu pomstít. Ublížit mu, ale nešlo to. Jako kdybych byl stále tím malým chlapcem.” Když to říkám cítím se o něco lehčí.
”Možná to bude znít hloupě, ale teď chápu důvod proč jsem po tobě ze začátku tak urputně šel. Záviděl jsem tomu, že jsi byla schopná se útočníkovi ubránit a zabila si ho. Hluboce se ti za to omlouvám.” Pohlédnu jí upřímně do očí a sám si nejsem jistý, co v nich hledám.

I tentokrát je pro mě mlčení náročné. Ticho je teď takové hutné, skoro až dusí a já zoufale hledám, čím bych mohla změnit téma. Opět jsem příliš pomalá, moje myšlenky se točí v kruzích, když Kristopher vypustí tu hrozivou bombu. Zarazím se, na chvíli i zapomenu dýchat a upřeně a překvapeně se na něj zadívám. Ta tam je moje stydlivost a hanba z naražení na nevhodné téma. Teď prostě jen zírám

*Vždyť je to dospělý muž, těm se tyhle věci nedějí! Ach! Ale ne, to myslí jako dítě?! O bože, jak mohl být někdo schopné takové věci...*

Zděsím se tou představou. To, že muži zneužijí ženy, je téměř normální v některých končinách. Téměř. Ale to, že si někdo dovolí na děti - dětí! - je naprosto zrůdné a nechutné. Nechápu, jak se tenhle svět mohl stát reálným, nechápu, že skutečně vidím muže, který si něčem takovým prošel. Čemu bohužel rozumím je to, jak viní i po těch letech sám sebe. A také bohužel vím, že není nic, co bych mohla říct, aby to bylo lepší. Vzhledem k tomu, jak se tváří je vzpomínka stále ještě pořád živá, a tak se ani neodvážím k němu natáhnout, abych mu stiskla ruku, nebo rameno. Jestli je jen trochu po tom zážitku jako já, tak je dotek někoho dalšího to poslední, co by chtěl. A tak jen mlčky a se srdcem zatíženým další křivdou světa se dívám, jak začne plavat. Je sám a já nemám žádnou sílu, kterou bych mu mohla jeho bolest sebrat. Je to zvláštní a zničující pocit, nemoct pomoci.

*Je na té cestě sám, nemůžu k němu proniknout, ale... mohu být poblíž. Ano, to je ono, to je to jediné, co můžu udělat.*

Sice si mnohdy nerozumíme a já ho skutečně neznám, ale tohle by se v překladu ztratit nemuselo. Dvakrát nezkoumám, jestli to je dobrý nápad nebo ne, ale odrazím se od mělčí části a vytyčím si plaveckou trasu kousek od té jeho. Umím docela obstojně plavat, ale hádám, že když bude chtít a potřebovat, snadno mi uplave, i přesto se snažím. Plavu vedle a nic neříkám. Je sice na své pocity sám, ale není v tom sám. Ačkoliv mlčení nesnáším, navíc mi přijde mlčet ve společnosti někoho, tentokrát jej striktně dodržuji a nehodlám mlčení porušit.

Chvěju se, ne však zimou, ale onou vzpomínkou a dělá se mi nevolno, když si vzpomenu na onu pachuť na jazyku. Musím několikrát těžce polknout, soustředím se na dýchání.
Nikomu jsem o tom, co se dělo neřekl. Nemám na mysli ono bičování. To se nedalo zatajit a má náhradní matka, jej vždycky ošetřovala. Utrápeně mně prosila, abych jej neprovokoval. Abych udělal to, co chce. Říkala, že to není špatný člověk. A já neměl to srdce jí říct, co kromě toho bití mi udělal. Tušil jsem, že by mi nevěřila. Byla až příliš přesvědčená o tom, že je to správný muž. Nemluvě o tom, že jsem se ho příliš bál a věřil jsem, že by to mohlo dopadnout ještě hůř. A tak jsem se rozhodl být hodný a poslušný jak chce.
”Já… já vím, jaké to je, když tě někdo zneužije.” Ani nevím, proč to vlastně říkám. Jako kdyby mi v tomhle mohl konečně někdo uvěřit. Jsme přeci daleko od něj a já jsem už mnohem starší.
”Ještě nikomu jsem to neřekl.” Zašeptám tiše a žaludek se mi ještě víc sevře.
”Nevím, jestli to dělají všichni, nebo já jsem byl tak strašné dítě.” S tím zavrtím hlavou a je na mně vidět, že už o tom nechcí víc mluvit.
Místo toho tentokrát nad hladinou začnu plavat na délku a soustředím se pouze na tuto činnost. Vnímám své tělo a snažím se ignorovat ty pomyslné ruce, které mně stahují dolů, abych si klekl mezitím, co si on rozepíná poklopec.

Je docela roztomilé, jak mě opět Kristopher nepochopí. Hádám, že jedna z věcí, co se u Lovců moc nešlechtí, tak je to humor a jemné pošťuchování. Ovšem moje zvědavost překoná moje jiné charakterové rysy, a tak se rozhovor stočí k nemilejším věcem.

"To mě mrzí," hlesnu sotva slyšitelně, když mi oznámí, že takto se trestali příliš živé děti. Když však pokračuje dál a já vidím, že se noří do vzpomínek, bojuje ve mě touha mlčky naslouchat a ihned se začít omluvit a poprosit jej o změnu tématu. Ovšem než se rozhoupu k té či oné možnosti, Kristopher se uzavře sám do sebe a ponoří se pod vodu. Mně se rozbuší hlasitě srdce, když začne odplavávat pryč. Rychle se rozhlédnu kolem, jestli tu skutečně nikdo není, než se pohledem upřu na tu siluetu plavoucí pod vodou. Doba od jeho ponoru se mi zdá nebezpečně dlouhá. Několikrát uvažuji, jestli se za ním nevydám. Několikrát k němu dokonce natáhnu ruku, ale nakonec si opět stáhnu k sobě a místo toho obejmu sama sebe. Osamění v horských pramenech, jakkoliv sám Kristopher není vůbec mnohomluvný, se do mě zakousne mnohem silněji než bych čekala. Nervózně se několikrát rozhlédnu po okolí, abych se ujistila, že se skutečně nikdo a nic neblíží, než opět vyhledám Kristopherovu siluetu, abych se znovu začala o něj strachovat a opět uvažovat o tom, zda bych jej neměla zkontrolovat, než celý cyklus proběhne znovu.

*Nebuď hloupá, sama jsi skoro celý svůj život! Samota není nic, čeho by ses musela bát! A navíc, on se vrátí!* uklidňuji se, leč planě. I když se Kristopher už vynoří, stále se cítím rozechvělá tím starým strachem umocněným touto nebezpečnou pustinou.

"Samozřejmě, omlouvám se. Nechtěla jsem... nevěděla jsem... To je jedno. Omlouvám se, už se nebudu ptát," zamumlám odpověď, aniž bych se mu podívala do očí a místo toho se ponořím do vody ještě o něco víc.