Andor.cz - Dračí doupě online

Dlouho chvíli plavu po jejím boku. Je to zhruba šest délek, než se nakonec zastavím.
”Ani, když jsem byl starší, tak jsem neměl dost sil na toho ho konfrontovat za to, co udělal.” Nemůžu si pomoct, potřebuji to dostat ze sebe ven. Už to dál nejsem schopen v sobě dusit. Ona mi v tom bude rozumět. Nebyla sice dítě, ale bylo jí stejně ublíženo. Je to stejný šrám na duši, který jen tak nic nevymaže. Možná nás tato skutečnost sblíží víc než by cokoliv jiného mohlo.
”Samozřejmě, když jsem byl už větší, tak si nic takového nedovolil. Měl strach, že bych mu ublížil. Byl jsem mnohem silnější…” Zavrtím hlavou. ”Mohl jsem se mu pomstít. Ublížit mu, ale nešlo to. Jako kdybych byl stále tím malým chlapcem.” Když to říkám cítím se o něco lehčí.
”Možná to bude znít hloupě, ale teď chápu důvod proč jsem po tobě ze začátku tak urputně šel. Záviděl jsem tomu, že jsi byla schopná se útočníkovi ubránit a zabila si ho. Hluboce se ti za to omlouvám.” Pohlédnu jí upřímně do očí a sám si nejsem jistý, co v nich hledám.

I tentokrát je pro mě mlčení náročné. Ticho je teď takové hutné, skoro až dusí a já zoufale hledám, čím bych mohla změnit téma. Opět jsem příliš pomalá, moje myšlenky se točí v kruzích, když Kristopher vypustí tu hrozivou bombu. Zarazím se, na chvíli i zapomenu dýchat a upřeně a překvapeně se na něj zadívám. Ta tam je moje stydlivost a hanba z naražení na nevhodné téma. Teď prostě jen zírám

*Vždyť je to dospělý muž, těm se tyhle věci nedějí! Ach! Ale ne, to myslí jako dítě?! O bože, jak mohl být někdo schopné takové věci...*

Zděsím se tou představou. To, že muži zneužijí ženy, je téměř normální v některých končinách. Téměř. Ale to, že si někdo dovolí na děti - dětí! - je naprosto zrůdné a nechutné. Nechápu, jak se tenhle svět mohl stát reálným, nechápu, že skutečně vidím muže, který si něčem takovým prošel. Čemu bohužel rozumím je to, jak viní i po těch letech sám sebe. A také bohužel vím, že není nic, co bych mohla říct, aby to bylo lepší. Vzhledem k tomu, jak se tváří je vzpomínka stále ještě pořád živá, a tak se ani neodvážím k němu natáhnout, abych mu stiskla ruku, nebo rameno. Jestli je jen trochu po tom zážitku jako já, tak je dotek někoho dalšího to poslední, co by chtěl. A tak jen mlčky a se srdcem zatíženým další křivdou světa se dívám, jak začne plavat. Je sám a já nemám žádnou sílu, kterou bych mu mohla jeho bolest sebrat. Je to zvláštní a zničující pocit, nemoct pomoci.

*Je na té cestě sám, nemůžu k němu proniknout, ale... mohu být poblíž. Ano, to je ono, to je to jediné, co můžu udělat.*

Sice si mnohdy nerozumíme a já ho skutečně neznám, ale tohle by se v překladu ztratit nemuselo. Dvakrát nezkoumám, jestli to je dobrý nápad nebo ne, ale odrazím se od mělčí části a vytyčím si plaveckou trasu kousek od té jeho. Umím docela obstojně plavat, ale hádám, že když bude chtít a potřebovat, snadno mi uplave, i přesto se snažím. Plavu vedle a nic neříkám. Je sice na své pocity sám, ale není v tom sám. Ačkoliv mlčení nesnáším, navíc mi přijde mlčet ve společnosti někoho, tentokrát jej striktně dodržuji a nehodlám mlčení porušit.

Chvěju se, ne však zimou, ale onou vzpomínkou a dělá se mi nevolno, když si vzpomenu na onu pachuť na jazyku. Musím několikrát těžce polknout, soustředím se na dýchání.
Nikomu jsem o tom, co se dělo neřekl. Nemám na mysli ono bičování. To se nedalo zatajit a má náhradní matka, jej vždycky ošetřovala. Utrápeně mně prosila, abych jej neprovokoval. Abych udělal to, co chce. Říkala, že to není špatný člověk. A já neměl to srdce jí říct, co kromě toho bití mi udělal. Tušil jsem, že by mi nevěřila. Byla až příliš přesvědčená o tom, že je to správný muž. Nemluvě o tom, že jsem se ho příliš bál a věřil jsem, že by to mohlo dopadnout ještě hůř. A tak jsem se rozhodl být hodný a poslušný jak chce.
”Já… já vím, jaké to je, když tě někdo zneužije.” Ani nevím, proč to vlastně říkám. Jako kdyby mi v tomhle mohl konečně někdo uvěřit. Jsme přeci daleko od něj a já jsem už mnohem starší.
”Ještě nikomu jsem to neřekl.” Zašeptám tiše a žaludek se mi ještě víc sevře.
”Nevím, jestli to dělají všichni, nebo já jsem byl tak strašné dítě.” S tím zavrtím hlavou a je na mně vidět, že už o tom nechcí víc mluvit.
Místo toho tentokrát nad hladinou začnu plavat na délku a soustředím se pouze na tuto činnost. Vnímám své tělo a snažím se ignorovat ty pomyslné ruce, které mně stahují dolů, abych si klekl mezitím, co si on rozepíná poklopec.

Je docela roztomilé, jak mě opět Kristopher nepochopí. Hádám, že jedna z věcí, co se u Lovců moc nešlechtí, tak je to humor a jemné pošťuchování. Ovšem moje zvědavost překoná moje jiné charakterové rysy, a tak se rozhovor stočí k nemilejším věcem.

"To mě mrzí," hlesnu sotva slyšitelně, když mi oznámí, že takto se trestali příliš živé děti. Když však pokračuje dál a já vidím, že se noří do vzpomínek, bojuje ve mě touha mlčky naslouchat a ihned se začít omluvit a poprosit jej o změnu tématu. Ovšem než se rozhoupu k té či oné možnosti, Kristopher se uzavře sám do sebe a ponoří se pod vodu. Mně se rozbuší hlasitě srdce, když začne odplavávat pryč. Rychle se rozhlédnu kolem, jestli tu skutečně nikdo není, než se pohledem upřu na tu siluetu plavoucí pod vodou. Doba od jeho ponoru se mi zdá nebezpečně dlouhá. Několikrát uvažuji, jestli se za ním nevydám. Několikrát k němu dokonce natáhnu ruku, ale nakonec si opět stáhnu k sobě a místo toho obejmu sama sebe. Osamění v horských pramenech, jakkoliv sám Kristopher není vůbec mnohomluvný, se do mě zakousne mnohem silněji než bych čekala. Nervózně se několikrát rozhlédnu po okolí, abych se ujistila, že se skutečně nikdo a nic neblíží, než opět vyhledám Kristopherovu siluetu, abych se znovu začala o něj strachovat a opět uvažovat o tom, zda bych jej neměla zkontrolovat, než celý cyklus proběhne znovu.

*Nebuď hloupá, sama jsi skoro celý svůj život! Samota není nic, čeho by ses musela bát! A navíc, on se vrátí!* uklidňuji se, leč planě. I když se Kristopher už vynoří, stále se cítím rozechvělá tím starým strachem umocněným touto nebezpečnou pustinou.

"Samozřejmě, omlouvám se. Nechtěla jsem... nevěděla jsem... To je jedno. Omlouvám se, už se nebudu ptát," zamumlám odpověď, aniž bych se mu podívala do očí a místo toho se ponořím do vody ještě o něco víc.

Když začne lézt do vody můj pohled se stočí k jejím odhalením nohám. Cítím jak mi tělem projede vlna vzrušení a já raději svůj zrak přesunu jinam. Přijdu si naprosto hloupě, že jsem něco takového cítil z obnažených nohou. Nechci ani pomyslet, co se stane, když spatřím nahou ženu. Nikdy jsem s žádnou ženou nic neměl. Nemohl jsem si dovolit ztrácet něčím takovým čas, který jsem místo toho věnoval do důležitějších věcí. Investoval jsem velkou část svého života do lži. Dojde mi hořce.
Je však k ničemu bědovat nad něčím, co už se stalo a to obzvláště ve chvíli, kdy bych si měl užívat tohoto dokonalého okamžiku odpočinku.

Její slova mně zaskočí a nechápavě se podívám jejím směrem.
”Já jsem to nemyslel takhle.” Chvíli přemýšlím nad tím, jak bych jí to vysvětlil. Ale ten moment hledání vhodných slov je náhle přerušen otázkou. Tou otázkou, která jednoho vrací zpátky do minulosti.
”Byl jsem moc živé dítě a neposlušné. Takto je neposlušné dítě trestáno.” Odpovím jí zastřeně něco, co mi vždycky říkal, když vytahoval opasek a na záda dopadla první rána.
”Ale bylo to nic v porovnání s tím, co se dělo potom.” Dodám a cítím, jak mně stahují vzpomínky. Jako kdybych byl zase bezmocný hoch, který po tak bolestivém výprasku musel udělat ještě něco bolestivějšího.
”Ne, prosím, ne.” Zašeptám tiše a snažím se dál nepokračovat ve svém vzpomínce. Místo toho se raději potopím, pod vodou plavu od ní dál a držím se pod hladím do doby, než mi dojde vzduch. Což je zhruba šest minut a poté se zase vynořím v dostatečné vzdálenosti. Dávám si přitom pozor, abych byl k ní otočený čelem.
”Je to minulost. Nechci o tom mluvit.”

Ačkoliv jsem si nohu uzdravila, stejně jsem si nemohla pomoct a snažila jsem se ji tolik nezatěžovat. Což způsobilo, že mě nakonec bolela víc ta druhá noha a navíc jsem cítila mírný tupý tlak v zádech. Nicméně mě tohle trápilo jenom trochu. Ačkoliv nebyla vichřice, cítila jsem pálení mrazu na tvářích z toho, jak jsme dlouho byli mimo chatu. Všechny kusy látky, co šly utáhnout, jsem utáhla a nenechala jsem koukat ani centimetr kůže navíc, než bylo nutné.

*Opravdu nechápu, jak v takovém prostředí může někdo přežít, nebo dokonce žít...* napadne mě mrzoucky, když jsem jsem musela vytáhnout ruku z rukávu a opřít se rukou o studenou skálu při stoupání do kopce.

Jsem si jistá, že by se mi šlo lépe, kdybych mohla svoje myšlenky stočit naprosto jiným směrem, například kdybych si měla s kým povídat. Ale můj současný společník byl v tomhle ohledu můj naprostý opak, během chůze odpovídal jen sporadicky, pokud vůbec. Zároveň jsem neuměla ani vypnout a nemyslet vůbec. A tak jsem se zabírala znovu všemi rozhovory, co jsme s Kristopherem měli a mém životě předtím a po potopení té lodi. Jako ve smyčce se mi přehrávali scény z mého života, jež mě určili na tuhle osamocenou cestu životem. A když už se zdálo, že moje myšlenky utečou pryč od téhle bídné současnosti, tak se objevilo stoupání, nebo sníh v bodě, nebo poryv větru, co se mi zakousl do tváří, nebo píchnutí v boku, a já byla opět tady a teď v té mrznoucí pustině.

*Jak moc chci jižní kraje!* zazoufala jsem si a vzpomněla si na léta v mém rodném městě, kde se umíralo spíše na úpal než na umrznutí.

Naštěstí, tohle utrpení pro teď mělo konec. Uchvácená pohledem na několik teplých pramenů, co naplňovalo tůňky a pak proudilo dál, než zmizelo kdesi opět v hloubi země, jsem přejížděla pohledem po okolí. Stoupající mlha z nich mi téměř vehnala slzy do očí. Když Kristopher oznámí, že jsme tady, podívám se automaticky na něj. Překvapená z toho, že vůbec zase slyším jeho hlas. Těch pár hodin na cestě mi dnes přišlo spíše jako několik dní. Nestihnu si ani dát vak na zem a Kristopher se začne již svlékat. S překvapením sleduji s jakou bezstarostností si hodil svršky na hromadu na vak a bez rozpaků odhodil i kalhoty a košili. Ani mi nedojde, že zírám na jeho záda. Množství jizev na jeho kůži mi vypoví o jeho životě mnohem více, než zvládl kdy on říct.

*Jsou lovci tak zlí, protože nepoznali nic jiného než takové zlo a bolest?* napadne mne, aniž bych té myšlence věnovala příliš velkou pozornost. Místo toho sleduji, jak jeho ruce zajedou k okraji jeho spodního prádla a palci za za jejich okraj zahákne a... Zarazí se a místo toho vleze do vody. Hned, jak si namočí první nohu do vody, odvrátím obličej k zemi a sundám si svoje zavazadlo ze zad. Ačkoliv jsem cítila celý den, že mám červené tváře mrazem, mám pocit, že teď mi vyloženě hoří. A ten zklamaný pocit, co se rozlil mým tělem jako povodeň je určitě z něčeho jiného než z toho, že se Kristopher zarazil pře svlékání a nedokončil jej kompletně! Rychle ze sebe sundám kabát a další svlékání z mé strany probíhá ještě rychleji, protože se do mě okamžitě zakousne zima. Vysvleču se až do košile, kterou jsem si ozkoušela, že je mi příliš velká, a tak jsem ji mohla použít jako takové... šaty do vody. I tak jsem si ale přidržovala dole okraje té košile, když jsem lezla do té slastně teplé vody. Je to tak příjemný pocit, že mi unikne tichý slastný povzdech, když se ponořím až po bradu. Rukama si hned udržuji košili, aby se z ní vyfoukl vzduch a nenadouvala se.

"Ne, abys byl moc namyšlenej, ale jo, je dobře, že jsi tuhle zastávku zakomponoval do naší cesty," pousměji se na něj krátce. Pohled mi však padne na jeho obnažené rameno a ihned si vzpomenu na jizvy na jeho těle. Chci chvíli mlčet a vychutnat si teplo z vody, ale nedá mi to.

"Omlouvám se, ale viděla jsem tvoje záda," přiznám se trochu tiše, ačkoliv tu není nikdo, kdo by to mohl slyšet. "Je... to obvyklé ve společenství lovců takhle se chovat k dětem?" zeptám se ho vážným a trochu smutným tónem.

”A jsme tu.” Pronesu když dorazíme k našemu cíly po dlouhé pouti. Na tváři mi hraje úsměv. Dokázali jsme to.
Je pravdou, že cesta potom, co si vyléčila zázračně kotník, byla mnohem rychlejší. Štěstěna nám přála i v tom, že se nic po cestě neudálo. Nyní jsme konečně mohli spočinout před dalším zázrakem.
Položím svůj batoh na zem a začnu se pomalu zbavovat oblečení. Vždyť jsme přišli hlavně kvůli tomu se vykoupat. Nějak se nad tím nepozastavuji, když jsem si svlékl vrchní část oděvu a následně pokračuji v kalhotech. Neřeším to natolik, že jak jsem k ní otočen zády, tak může spatřit na nich mé jizvy po bičování, když jsem byl menší. Mohla si toho všimnout předtím v chatce, ale to jsme oba zřejmě byli otočeni zády a hleděli si svého.

Když jsem byl s ostatními lovci, tak jsme byli úplně nazí. Už to vypadá, že i poslední část mého odění dopadne na zem, ale v ten moment si uvědomím jaká je moje společnost a tak toho raději ponechám. Rozpačitě si odkašlu a raději si okamžitě vlezu do vody, která je potom všem naprosto dokonalá.
”Opravdu byl skvělý nápad sem zajít.” S tím se letmo podívám na Shae. Křivdil jsem jí. Ze začátku jsem to považoval za naprostou malichernost a nyní mohu říct, že to byl naprosto ten nejlepší nápad.
Cestou jsem toho moc nepromluvil. Tolik jsem se soustředil na cestu a zároveň spousta mých myšlenek zaměstnávala mou mysl. Jako kdyby se dva moji vnitřní vlci dali do boje a já byl plně zaměstnán, kdo z nich vyhraje. Jenže teď, když jsem byli tady tak jako kdyby to ta voda ze mně všechno smyla a já zase měl své myšlenky pod kontrolou.

Chvilku se koukám na jeho napřaženou ruku. Nemám ráda prázdná slova a žádné podání ruky mi nikdy nezaručilo nic, kromě možná zvednutí ze země. A to jen občas.

"Dobrá," pronesu nakonec a tu ruku mu podám a stisknu ji krátce. Normálně bych tu ruku nechala viset, ale on si sotva zvyká na to, že se griši může dotknout, aniž by ho smetl boží blesk. A tak své přesvědčení polknu. "Beru tě za slovo. Uvidíme, jestli to skutečně dodržíš." Neodpustím si.

S tím, že by byly berle dobrá zbraň nesouhlasím. Přijde mi to jen jako další zátěž na cestu, ale vhledem k tomu, že sám se nabídne, že je ponese, tak jen pokrčím rameny. To je jeho rozhodnutí a já mu to vymlouvat nebudu. Odpočívám, naslouchám jeho vyprávění a uždibuji ještě sněhu, abych trochu doplnila zase zásoby energie a vody na cestu. Nepříjemně brzo se ke mně Kristopher otočí a nabídne mi ruku, abych vstala. S tichým povzdechnutím si otřu ruce do kalhot, ruku přijmu a postavím se na nohy. Zkusmo se opatrně postavím na nohu a na krátkou chvíli se opět usměji. Jsem vážně na sebe pyšná. Jakkoliv to Kristopher neumí ocenit, ale já v duchu vím, že se mi povedlo něco velkého. Něco takového dost často nedělali ani naše léčitelky. Rozhodně ne ty, kterým bylo pod čtyřicet.

"Tak jdeme na to," pronesu odhodlaněji ke Kristopherovi, přestože s bytostnou nelibostí si dávám na záda své zavazadlo. "Horké prameny čekají." Pobídnu tím hlavně sebe, ale tentokrát neudělám tu chybu, kdy bych vyšla první, ale počkám si, až Kristopher vyjde a bude nadále ukazovat cestu. Další zranění kotníku riskovat nehodlám.

”Beru. Budeš mít na to naprosté právo.” Pronesu a nepatrně se pousměju. Věřím, že zároveň pro ni to musí být náročné být po boku někoho jako jsem já. Takže má opravdu plné právo mně upozornit na to, že se chovám jako idiot.
”Dávám ti svou ruku na to.” Což také udělám, abych svá slova stvrdil podanou rukou. Je to znamení toho, že to nejsou pro mě pouze prázdné řeči, ale uzavřel jsem s ní jakýsi pakt, který hodlám ctít.
Pokud bude ona mít se mnou trpělivost a bude se snažit to respektovat. Není vůbec špatné, když mně poukáže na mé nevhodné chování.

”Já ty berle kdyžtak ponesu. Nikdy nevíme, na co se nám mohou hodit. Furt by to mohla být skvělá zbraň.” Pokusím se vysvětlit proč bych je nerad vyhazoval. Jakmile začne s léčením, vlastně mně nemusí ponoukat. Pohled už mám dávno odvrácený. Popojdu i pár kroků, abych se rozhlédl po cestě a prostě celkově se jí snažím dát potřebný prostor.

”Působivé.” Nevím, co bych měl přesně říct, tak se zmůžu pouze na to a vrátím se zpátky k ní. Pokud to funguje a jí to o něco zrychlí, je to opravdu velmi skvělý výsledek.

”Dalo by se říct, že pomocí bylinek. Zároveň se teď pracuje na efektivnějším léčení za pomocí… ehm vědy. Abych se přiznal, tak tomu pořádně nerozumím. Moc jsem se o to nezajímal.” Pokrčím rameny. Sundám si batoh, abych si na něj mohl připevnit berle. Následně ji podám ruku, aby se mohla opřít. V případě, že už sama od sebe nevstala, jsem připraven jí podepřít.
”Takže připravena?”

"Hm," ohodnotím jeho poděkováním a ukousnu si další kousek masa. Vztek ze mě pomalu odtéká, ale stále ve mě trochu zbývá. Jeho omluva zní upřímně a dává mi to smysl. Ale to neznamená, že to hned dokážu smést pod koberec.

"Přijímám," dodám po chvilce a naberu si sníh do ruky, abych si trochu svlažila hrdlo vysušené solí z masa. "Ale nečekej, že tě nechám se na mě pro nic za nic obořovat. Když budeš na facku, pošlu tě do háje bez rozpakování se." Uvedu na pravou míru, že nehodlám být jeho fackovací panák. Pak si ale povzdechnu. On se snaží, měla bych taky. Ale omluva mi přes rty nejde. Pořád si myslím, že jsem nic neprovedla.

"Dobře, asi máš pravdu... Asi to zkusím. Kdyžtak si ty berle nechám," zamumlám nenadšeně. "Tak... tak dobře. Budu se muset chvíli soustředit. Možná... Mohl by ses nedívat, trochu mě znervózňuješ" Poprosím Kristophera. Pak si přehodím nohu přes nohu, abych měla zraněný kotník blíže. Zasunu si ruce pod kalhoty a ponožky a dotknu se bolavého místa. Zavřu oči a představuji si, jak by to tam mělo vypadat. Stojí mě to dost sil, ale po asi deseti minutách, unaveně vydechnu a otevřu oči. Napjatě zakývám nohou a s úlevou na tváři se usměji.

"Fungovalo to. Nechám si to ještě stažené, ale myslím, že to vážně fungovalo," pronesu nadšeně směrem ke Kristopherovi. Výsledek byl mnohem lepší, než jsem čekala. Bylo zvláštní se něco takového na sobě učit, ale zároveň mám pocit, že jsem to skutečně pochopila (84% hod).

Úlevně zavrtím hlavou s úsměvem a začnu si nabírat sníh do rukou, abych si je očistila od neviditelné špíny a trochu je ochladila při tom, jak do nich proudila síla.

"Jak se vůbec léčí lovci? Jen pomocí bylinek a felčarů? Nebo máte aspoň šamany?" zeptám se na další otázku z jeho světa.