Andor.cz - Dračí doupě online

Když začne lézt do vody můj pohled se stočí k jejím odhalením nohám. Cítím jak mi tělem projede vlna vzrušení a já raději svůj zrak přesunu jinam. Přijdu si naprosto hloupě, že jsem něco takového cítil z obnažených nohou. Nechci ani pomyslet, co se stane, když spatřím nahou ženu. Nikdy jsem s žádnou ženou nic neměl. Nemohl jsem si dovolit ztrácet něčím takovým čas, který jsem místo toho věnoval do důležitějších věcí. Investoval jsem velkou část svého života do lži. Dojde mi hořce.
Je však k ničemu bědovat nad něčím, co už se stalo a to obzvláště ve chvíli, kdy bych si měl užívat tohoto dokonalého okamžiku odpočinku.

Její slova mně zaskočí a nechápavě se podívám jejím směrem.
”Já jsem to nemyslel takhle.” Chvíli přemýšlím nad tím, jak bych jí to vysvětlil. Ale ten moment hledání vhodných slov je náhle přerušen otázkou. Tou otázkou, která jednoho vrací zpátky do minulosti.
”Byl jsem moc živé dítě a neposlušné. Takto je neposlušné dítě trestáno.” Odpovím jí zastřeně něco, co mi vždycky říkal, když vytahoval opasek a na záda dopadla první rána.
”Ale bylo to nic v porovnání s tím, co se dělo potom.” Dodám a cítím, jak mně stahují vzpomínky. Jako kdybych byl zase bezmocný hoch, který po tak bolestivém výprasku musel udělat ještě něco bolestivějšího.
”Ne, prosím, ne.” Zašeptám tiše a snažím se dál nepokračovat ve svém vzpomínce. Místo toho se raději potopím, pod vodou plavu od ní dál a držím se pod hladím do doby, než mi dojde vzduch. Což je zhruba šest minut a poté se zase vynořím v dostatečné vzdálenosti. Dávám si přitom pozor, abych byl k ní otočený čelem.
”Je to minulost. Nechci o tom mluvit.”

Ačkoliv jsem si nohu uzdravila, stejně jsem si nemohla pomoct a snažila jsem se ji tolik nezatěžovat. Což způsobilo, že mě nakonec bolela víc ta druhá noha a navíc jsem cítila mírný tupý tlak v zádech. Nicméně mě tohle trápilo jenom trochu. Ačkoliv nebyla vichřice, cítila jsem pálení mrazu na tvářích z toho, jak jsme dlouho byli mimo chatu. Všechny kusy látky, co šly utáhnout, jsem utáhla a nenechala jsem koukat ani centimetr kůže navíc, než bylo nutné.

*Opravdu nechápu, jak v takovém prostředí může někdo přežít, nebo dokonce žít...* napadne mě mrzoucky, když jsem jsem musela vytáhnout ruku z rukávu a opřít se rukou o studenou skálu při stoupání do kopce.

Jsem si jistá, že by se mi šlo lépe, kdybych mohla svoje myšlenky stočit naprosto jiným směrem, například kdybych si měla s kým povídat. Ale můj současný společník byl v tomhle ohledu můj naprostý opak, během chůze odpovídal jen sporadicky, pokud vůbec. Zároveň jsem neuměla ani vypnout a nemyslet vůbec. A tak jsem se zabírala znovu všemi rozhovory, co jsme s Kristopherem měli a mém životě předtím a po potopení té lodi. Jako ve smyčce se mi přehrávali scény z mého života, jež mě určili na tuhle osamocenou cestu životem. A když už se zdálo, že moje myšlenky utečou pryč od téhle bídné současnosti, tak se objevilo stoupání, nebo sníh v bodě, nebo poryv větru, co se mi zakousl do tváří, nebo píchnutí v boku, a já byla opět tady a teď v té mrznoucí pustině.

*Jak moc chci jižní kraje!* zazoufala jsem si a vzpomněla si na léta v mém rodném městě, kde se umíralo spíše na úpal než na umrznutí.

Naštěstí, tohle utrpení pro teď mělo konec. Uchvácená pohledem na několik teplých pramenů, co naplňovalo tůňky a pak proudilo dál, než zmizelo kdesi opět v hloubi země, jsem přejížděla pohledem po okolí. Stoupající mlha z nich mi téměř vehnala slzy do očí. Když Kristopher oznámí, že jsme tady, podívám se automaticky na něj. Překvapená z toho, že vůbec zase slyším jeho hlas. Těch pár hodin na cestě mi dnes přišlo spíše jako několik dní. Nestihnu si ani dát vak na zem a Kristopher se začne již svlékat. S překvapením sleduji s jakou bezstarostností si hodil svršky na hromadu na vak a bez rozpaků odhodil i kalhoty a košili. Ani mi nedojde, že zírám na jeho záda. Množství jizev na jeho kůži mi vypoví o jeho životě mnohem více, než zvládl kdy on říct.

*Jsou lovci tak zlí, protože nepoznali nic jiného než takové zlo a bolest?* napadne mne, aniž bych té myšlence věnovala příliš velkou pozornost. Místo toho sleduji, jak jeho ruce zajedou k okraji jeho spodního prádla a palci za za jejich okraj zahákne a... Zarazí se a místo toho vleze do vody. Hned, jak si namočí první nohu do vody, odvrátím obličej k zemi a sundám si svoje zavazadlo ze zad. Ačkoliv jsem cítila celý den, že mám červené tváře mrazem, mám pocit, že teď mi vyloženě hoří. A ten zklamaný pocit, co se rozlil mým tělem jako povodeň je určitě z něčeho jiného než z toho, že se Kristopher zarazil pře svlékání a nedokončil jej kompletně! Rychle ze sebe sundám kabát a další svlékání z mé strany probíhá ještě rychleji, protože se do mě okamžitě zakousne zima. Vysvleču se až do košile, kterou jsem si ozkoušela, že je mi příliš velká, a tak jsem ji mohla použít jako takové... šaty do vody. I tak jsem si ale přidržovala dole okraje té košile, když jsem lezla do té slastně teplé vody. Je to tak příjemný pocit, že mi unikne tichý slastný povzdech, když se ponořím až po bradu. Rukama si hned udržuji košili, aby se z ní vyfoukl vzduch a nenadouvala se.

"Ne, abys byl moc namyšlenej, ale jo, je dobře, že jsi tuhle zastávku zakomponoval do naší cesty," pousměji se na něj krátce. Pohled mi však padne na jeho obnažené rameno a ihned si vzpomenu na jizvy na jeho těle. Chci chvíli mlčet a vychutnat si teplo z vody, ale nedá mi to.

"Omlouvám se, ale viděla jsem tvoje záda," přiznám se trochu tiše, ačkoliv tu není nikdo, kdo by to mohl slyšet. "Je... to obvyklé ve společenství lovců takhle se chovat k dětem?" zeptám se ho vážným a trochu smutným tónem.

”A jsme tu.” Pronesu když dorazíme k našemu cíly po dlouhé pouti. Na tváři mi hraje úsměv. Dokázali jsme to.
Je pravdou, že cesta potom, co si vyléčila zázračně kotník, byla mnohem rychlejší. Štěstěna nám přála i v tom, že se nic po cestě neudálo. Nyní jsme konečně mohli spočinout před dalším zázrakem.
Položím svůj batoh na zem a začnu se pomalu zbavovat oblečení. Vždyť jsme přišli hlavně kvůli tomu se vykoupat. Nějak se nad tím nepozastavuji, když jsem si svlékl vrchní část oděvu a následně pokračuji v kalhotech. Neřeším to natolik, že jak jsem k ní otočen zády, tak může spatřit na nich mé jizvy po bičování, když jsem byl menší. Mohla si toho všimnout předtím v chatce, ale to jsme oba zřejmě byli otočeni zády a hleděli si svého.

Když jsem byl s ostatními lovci, tak jsme byli úplně nazí. Už to vypadá, že i poslední část mého odění dopadne na zem, ale v ten moment si uvědomím jaká je moje společnost a tak toho raději ponechám. Rozpačitě si odkašlu a raději si okamžitě vlezu do vody, která je potom všem naprosto dokonalá.
”Opravdu byl skvělý nápad sem zajít.” S tím se letmo podívám na Shae. Křivdil jsem jí. Ze začátku jsem to považoval za naprostou malichernost a nyní mohu říct, že to byl naprosto ten nejlepší nápad.
Cestou jsem toho moc nepromluvil. Tolik jsem se soustředil na cestu a zároveň spousta mých myšlenek zaměstnávala mou mysl. Jako kdyby se dva moji vnitřní vlci dali do boje a já byl plně zaměstnán, kdo z nich vyhraje. Jenže teď, když jsem byli tady tak jako kdyby to ta voda ze mně všechno smyla a já zase měl své myšlenky pod kontrolou.

Chvilku se koukám na jeho napřaženou ruku. Nemám ráda prázdná slova a žádné podání ruky mi nikdy nezaručilo nic, kromě možná zvednutí ze země. A to jen občas.

"Dobrá," pronesu nakonec a tu ruku mu podám a stisknu ji krátce. Normálně bych tu ruku nechala viset, ale on si sotva zvyká na to, že se griši může dotknout, aniž by ho smetl boží blesk. A tak své přesvědčení polknu. "Beru tě za slovo. Uvidíme, jestli to skutečně dodržíš." Neodpustím si.

S tím, že by byly berle dobrá zbraň nesouhlasím. Přijde mi to jen jako další zátěž na cestu, ale vhledem k tomu, že sám se nabídne, že je ponese, tak jen pokrčím rameny. To je jeho rozhodnutí a já mu to vymlouvat nebudu. Odpočívám, naslouchám jeho vyprávění a uždibuji ještě sněhu, abych trochu doplnila zase zásoby energie a vody na cestu. Nepříjemně brzo se ke mně Kristopher otočí a nabídne mi ruku, abych vstala. S tichým povzdechnutím si otřu ruce do kalhot, ruku přijmu a postavím se na nohy. Zkusmo se opatrně postavím na nohu a na krátkou chvíli se opět usměji. Jsem vážně na sebe pyšná. Jakkoliv to Kristopher neumí ocenit, ale já v duchu vím, že se mi povedlo něco velkého. Něco takového dost často nedělali ani naše léčitelky. Rozhodně ne ty, kterým bylo pod čtyřicet.

"Tak jdeme na to," pronesu odhodlaněji ke Kristopherovi, přestože s bytostnou nelibostí si dávám na záda své zavazadlo. "Horké prameny čekají." Pobídnu tím hlavně sebe, ale tentokrát neudělám tu chybu, kdy bych vyšla první, ale počkám si, až Kristopher vyjde a bude nadále ukazovat cestu. Další zranění kotníku riskovat nehodlám.

”Beru. Budeš mít na to naprosté právo.” Pronesu a nepatrně se pousměju. Věřím, že zároveň pro ni to musí být náročné být po boku někoho jako jsem já. Takže má opravdu plné právo mně upozornit na to, že se chovám jako idiot.
”Dávám ti svou ruku na to.” Což také udělám, abych svá slova stvrdil podanou rukou. Je to znamení toho, že to nejsou pro mě pouze prázdné řeči, ale uzavřel jsem s ní jakýsi pakt, který hodlám ctít.
Pokud bude ona mít se mnou trpělivost a bude se snažit to respektovat. Není vůbec špatné, když mně poukáže na mé nevhodné chování.

”Já ty berle kdyžtak ponesu. Nikdy nevíme, na co se nám mohou hodit. Furt by to mohla být skvělá zbraň.” Pokusím se vysvětlit proč bych je nerad vyhazoval. Jakmile začne s léčením, vlastně mně nemusí ponoukat. Pohled už mám dávno odvrácený. Popojdu i pár kroků, abych se rozhlédl po cestě a prostě celkově se jí snažím dát potřebný prostor.

”Působivé.” Nevím, co bych měl přesně říct, tak se zmůžu pouze na to a vrátím se zpátky k ní. Pokud to funguje a jí to o něco zrychlí, je to opravdu velmi skvělý výsledek.

”Dalo by se říct, že pomocí bylinek. Zároveň se teď pracuje na efektivnějším léčení za pomocí… ehm vědy. Abych se přiznal, tak tomu pořádně nerozumím. Moc jsem se o to nezajímal.” Pokrčím rameny. Sundám si batoh, abych si na něj mohl připevnit berle. Následně ji podám ruku, aby se mohla opřít. V případě, že už sama od sebe nevstala, jsem připraven jí podepřít.
”Takže připravena?”

"Hm," ohodnotím jeho poděkováním a ukousnu si další kousek masa. Vztek ze mě pomalu odtéká, ale stále ve mě trochu zbývá. Jeho omluva zní upřímně a dává mi to smysl. Ale to neznamená, že to hned dokážu smést pod koberec.

"Přijímám," dodám po chvilce a naberu si sníh do ruky, abych si trochu svlažila hrdlo vysušené solí z masa. "Ale nečekej, že tě nechám se na mě pro nic za nic obořovat. Když budeš na facku, pošlu tě do háje bez rozpakování se." Uvedu na pravou míru, že nehodlám být jeho fackovací panák. Pak si ale povzdechnu. On se snaží, měla bych taky. Ale omluva mi přes rty nejde. Pořád si myslím, že jsem nic neprovedla.

"Dobře, asi máš pravdu... Asi to zkusím. Kdyžtak si ty berle nechám," zamumlám nenadšeně. "Tak... tak dobře. Budu se muset chvíli soustředit. Možná... Mohl by ses nedívat, trochu mě znervózňuješ" Poprosím Kristophera. Pak si přehodím nohu přes nohu, abych měla zraněný kotník blíže. Zasunu si ruce pod kalhoty a ponožky a dotknu se bolavého místa. Zavřu oči a představuji si, jak by to tam mělo vypadat. Stojí mě to dost sil, ale po asi deseti minutách, unaveně vydechnu a otevřu oči. Napjatě zakývám nohou a s úlevou na tváři se usměji.

"Fungovalo to. Nechám si to ještě stažené, ale myslím, že to vážně fungovalo," pronesu nadšeně směrem ke Kristopherovi. Výsledek byl mnohem lepší, než jsem čekala. Bylo zvláštní se něco takového na sobě učit, ale zároveň mám pocit, že jsem to skutečně pochopila (84% hod).

Úlevně zavrtím hlavou s úsměvem a začnu si nabírat sníh do rukou, abych si je očistila od neviditelné špíny a trochu je ochladila při tom, jak do nich proudila síla.

"Jak se vůbec léčí lovci? Jen pomocí bylinek a felčarů? Nebo máte aspoň šamany?" zeptám se na další otázku z jeho světa.

Přehnal jsem to. Možná. Jenže zatraceně, stále je to pro mně nové. Ty roky vtloukání a to naprosto doslovně, jen tak nejsem schopen smazat, protože teď to cítím jinak.
Rozhodnu se raději mlčet, než se oba uklidníme. Je mi jasné, že bych pravděpodobně v tomto stavu řekl něco dalšího, co by mohlo vyprovokovat hádku. Cítil jsem tu potřebu jí něco ošklivého odseknout a proto jsem to raději neudělal.
Hleděl jsem chvíli raději někam jinam než na ní. Snažil se dýchat. Soustředil jsem se na to. Na nádech a následný výdech.

Až když na mně začne mluvit, tak se na ní také podívám.
”Děkuji za vysvětlení.” Začnu naprosto klidným hlasem. ”Víš… ehm… je to prostě těžké. Roky jsem byl učen v tom, že vaše schopnosti jsou špatné. Díky tobě jsem zjistil, že to není tak úplně pravda… jenže já prostě nezměním během chvíle něco, co je neskutečně hluboko zakořeněné. Potřebuji prostě čas a trpělivost… Omlouvám se.” Pokusil jsem se vysvětlit naprosto zoufale a zároveň jsem doufal, že přijme mou omluvu. Nemůžu jí zaručit, že už se to nebude opakovat. Mohu ji zaručit však to, že jí za to nebudu chtít zabít. Když se nad tím pozastavím, nezní to nejlépe, ale je to něco.

”Takže jinak… pokud si myslíš, že to zvládneš udělat a mohlo by to pomoct. Tak to můžeme zkusit.” Dodám po chvíli. Což jsem měl udělat hned, ale co už se dá dělat. Prostě to zřejmě chce krůček po krůčku.

"Ugh, to asi raději ne. Ta delší cesta bude v pohodě, jen asi potřebuju pár minut pauzu," odpovím mu, že slevuji ze svých nároků na cestu. Odpovím docela rychle, protože je mi jasné, že na lezení skal mě neužije. Nehodlám mu to vysvětlovat, ale výšky já vůbec nemám ráda. Asi tak moc, že kdybyste mě postavili na okraj propasti, tak do ní sama spadnu, protože omdlím.

Jeho zamračení mě donutí se okamžitě taky zamračit. A když se začne bránit jako kdybych ho chtěla snad sežehnout, mou vlastní otázkou, tak jsem najednou dost popuzená. Sevřu ruce v pěst a nejraději bych vyskočila na nohy a vyhubovala mu, co se tak hned ježí na mě. Pociťuji chuť se bránit před ním, protože vím, že jsem nic neprovedla.

"Jenom jsem chtěla znát další názor," odseknu mu dřív, než se stihnu krotit. Pak si napnutýma rukama sevřené v pěst ještě stále s kouskem masa v jedné z nich opírám o svoje kolena. Hlavou otočím od něj a dívám se nasupěně na horizont.

*Není to nakažlivá nemoc, ty pitomče!* zanadávám si v duchu na něj. Nepatrně při tom vrtím hlavou, jak se snažím potlačit vlastní vztek. *Klid, Ingrid. Je to jen tou bolestí, že jsi tak podrážděná a tím, že ti připomíná všechny ty tupohlavce, co se tě bezdůvodně báli. A ty sis naivně myslela, že najednou už takový není.*

Trvá mi to další notnou chvíli než dokážu uvolnit čelisti od sebe, abych znovu mohla promluvit a nebýt to samá nadávka.

"Není to tak jednoduché. Odkud pocházím, je docela tabu používat sílu na sebe. Jednak je to jako když operuješ sám sebe. A jednak to stále starší generace berou jako... já nevím, kdyby ses sám ukájel. Sílu jsem na sebe před tebou použila jen dvakrát. Jednou když jsme málem umrzli a podruhé, když jsem venku prochladla tak, že bych z toho měla správně chytit minimálně zápal plic," odpovím mu velmi pomalu, protože se snažím nezním na něj naštvaně, i když stále to popuzení v sobě cítím.

*Jestli chceš někoho změnit v myšlení, musíš s ním mluvit. A ne mu omlátit hlavu o kládu, na které sedí, i když se ti tak moc chce to udělat.*

Hned jsem se k tomu nevyjadřoval. Nechal jsem ji, aby si ulevila a místo toho mlčky žvýkal svou porci sušeného masa.
”Obávám se, že ano. Znám sice o něco kratší cestu, ale ta by pro tvůj kotník nebyla dobrá. A obsahovalo by to lezení po skále.” Odpovím jí nakonec ne zrovna dobrou zprávu.
Svým způsobem jsem rozuměl její frustraci. Když jsem byl mladší a byla to moje první výprava k pramenům, byl jsem nedočkavý a už jsem se viděl jak plavu v té úžasné vodě. Tehdy o tom hodně vyprávěli, aby nás všechny navnadili. Na rozdíl od ní jsem nebyl takhle zraněný.
Při její další otázce pohledem sjedu na její obvázaný kotník a potom na berle, na mé tváři se objeví zamračení.
Při jejich posledních slovech ohledně použití sebou reflexně cuknu. Avšak potlačím nutkání vyslovit cokoliv hanlivého.
”Proč se ptáš zrovna mně na použití své moci? Tohle jde mimo mně…” S tím dožvýkám maso a povzdechnu si.
”Když si myslíš, že to bez berlí zvládneš, tak si je mohu hodit na batoh. Úplně bych je nezahazoval. Mohli by se hodit.” Pronesu rezignovaně.
”Samozřejmě by mi nedělalo problém tě podpírat.”

Jeho jednoslovná odpověď, jakkoliv je strohá, mě potěší. Je to to nejlepší, co jsem očekávala jako vývin té situace. Ani on ani já jsme se v tom dále napatlali. Navíc nic nenamítal, ani po mně nevrhal naprosto znechucené či výsměšné pohledy, což mi stačilo. A pak se vyrazilo na cestu. I za to jsem byla ráda. Nedokázala jsem si představit, že bych tu měla strávit delší dobu, už i tak jsem v duchu lezla téměř po stěně, když jsem se den co den budila a přežívala v té chatce. Znát všechny suky v místnosti mi opravdu nedělalo dobře. Možná by to bylo jiné, kdybych měla pořádně, co dělat a s kým mluvit, ale takto jen s omezenými možnostmi činností a mezilidské interakce, toho na mě už bylo až příliš.

Nadšení z cestování se ze mě vytrácelo ale velmi rychle. Bylo to komplikované chodit s berlemi v tom sněhu, i když jsem viděla, jak důkladně Kristopher vybírá cestu. Snažila jsem se rozhlížet kolem, najít nějaké zajímavosti, co bych mohla obdivovat, čím bych se mohla zabavit, ale v téhle pustině nebylo vůbec nic, čím bych se mohla zabavit a odtáhnout svou mysl od chůze a nepříjemností s ní spojených.

Frustrovaně vydechnu, když uslyším, že jsme teprve v půlce. Je to naprosto čistá emoce, protože jsem zalitovala, že jsem ji ze sebe vůbec propustila, když jsem tak seděla na jednom ze spadlých stromů.

"Promiň, jen jsem čekala, že jsme už skoro tam. Je to náročnější, než jsem čekala," přiznám se nakonec a zatvářím se omluvně. Bylo mi nepříjemně, že jsem to tak celé komplikovala. Nicméně stačil mi jeden pohled na berle ležící vedle mě, aby se ve mě zdvihla vlna nevole. "Jaká je ta cesta před náma. Taky takhle kopcovitá, nebo se to už trochu umoudří?" Mlčky začnu cucat na sušeném mase.

"Nešlo by to bez těch berlí? Ty mě zpomalují nejvíc. Nemohla bych... já nevím, se jen o tebe trochu opírat, až půjdeme dál? A nebo ten kotník můžu zkusit nějak vystužit. Možná bych to mohla zvládnout svou mocí..." navrhnu možnosti, abych se necítila jako takový ukňouraný ňouma.