Andor.cz - Dračí doupě online

Zarazím se. Nejdříve jí obdařím nechápavým pohledem, který následně z ní sjede na sáček v její ruce. Pozvednu obočí.
Ona jim tu chce nechat nějaké jídlo?
Její vysvětlování mi rázem odpoví na nevyřčenou otázku.
Je mnohem lepší než já... Já bych s tím neměl problém… Vždyť jsem chtěl jen tak odejít…
”Fajn.” Po chvíli mlčení ze mně vypadne pouze toto.
Stále si nejsem jistý, jak bych se měl cítit a rozhodnu se to raději nechat na dobu, kdy na to budu mít čas. Až se odsud dostaneme a já tak budu mít od těchto věcí dostatečný odstup. Stále je to všechno docela čerstvé. Jsem z toho všeho zmatený a nevím, jak se mám cítit.

”Tak tedy směr horké prameny.” Pronesu o něco živěji, než předtím. Zavřu za námi chatku a dám se do kroku. Snažím se aby tempo chůze bylo přiměřené tomu jejímu a vybírám cestu, aby pro její nohu nebyla tolik náročná. Je jasné, že tímhle způsobem tam dojdeme za delší čas než bych rád, ale to zas tak moc nevadí.
Vlastně jsem celkově vybral cestu tak, abychom následně neměli problém se přespáním. Tentokrát to sice nebude pohodlí chatky, budeme totiž přenocovávat v jeskyni, která je poblíž pramenů.
Přijde mi to lepší než při cestě k další chatce riskovat, že se nám nakonec nepodaří nic najít a následně vymýšlet nějaký nouzový plán. V batohu máme dostatek přikrývek a věcí na spaní, nasbíraných z chatek právě k těmto příležitostem. A když se nám podaří udělat oheň, nebude to zas takový problém.
Tohle plánování mé myšlenky zaměstnalo natolik, že jsem opět prohodil pouze pár slov. Dával jsem však pozor na případné nebezpečí možných pastí či čehokoliv jiného.
Bylo na čase, abychom si dali malou chvíli a odpočinuli si. Našel jsem nám místo, kde na zemi leželo pár spadlých stromů, na které se dalo v klidu si sednout a nemuseli jste sedět ve sněhu.
Podal jsem jí kousek sušeného masa na doplnění energie.
”Jsme za půlkou. Jak to zvládáš?”

Upřímně si užívám to, že mohu víc používat nohu. Snažím se opatrně na ni postupně přesouvat váhu a zkoušet, jak moc mobilní je, abych věděla, co mám cestou čekat. Vak mám připravený vcelku rychle, i když vlastně s balením nepospíchám. I když mám pár otázek na cestu, po Kristopherově prvním hm mi dojde, že s ním teď moc řeč nebude. Je evidentní, že se na svou práci - a nejspíš i plánování - soustředí natolik, že nemá už kapacitu na to se věnovat mým dotazům. Je to pro mě sice trochu zvláštní mlčet, když je poblíž někdo jiný, nicméně zjišťuji, že to není zase tak těžké si na to zvyknout. Proto pro mě je pak překvapením, když najednou uslyším jeho hlas. Chviličku mi trvá, než si uvědomím, že skutečně promluvil a že to nebyly jen moje myšlenky.

"Myslím, že ano," odpovím upřímně po další chvilce, kdy se zadívám na zmiňovanou nohu. Skutečně o tom přemýšlím, i když předem vím, že si chci svůj batoh nést sama. "Chci to aspoň zkusit. Když to nepůjde, řeknu ti. Ale nemyslím si, že by to bylo potřeba. Zhojilo se to dobře..." Pokusím se jej ujistit. Vidím, že si o to dělá starosti. Nejspíše kalkuluje, jak moc nás tímhle zpomalím.

"Jinak, až budeš hotový, já můžu jít," dodám ještě a poklepu na připravené zavazadlo.

Po té, co se i Kristopher ujistí, že má vše, co si s sebou chtěl vzít, nahodíme si na záda svá obtěžkaná zavazadla a já si připravím berle. S malým sáčkem se sušeným masem v ruce zaváhám. Napůl jsem byla odhodlaná nechat ho tady nenápadně, aby o tom Kristopher nevěděl, protože si o mně bude myslet, že jsem naprosto hloupá a nelogická. Ale... nechci zatěžkávat naše křehké přátelství lží.

"Chci tady něco málo nechat. Je to porce na minimálně jedno jídlo. Nepřijde mi správné nenechat tu nic. Může to někomu zachránit život a já si stejně myslím, že mi dáváš příliš velké porce. Rozdělila jsem si zbytek a jsem si jistá, že na ty čtyři dny mi to i tak vystačí," začnu zčistajasna argumentovat, aniž bych dala Kristopherovi prostor protestovat. Přitom odložím tu porci jídla na stolek.

"Tak. K horkým pramenům, prosím," pobídnu jej, aby tohle téma raději příliš nerozebíral a místo toho se vydal na cestu. Jsem rozhodnutá za sebe. Vím, že bych se cítila špatně, kdybych to neudělala. I když se tím trochu ohrožuji, i když je to pro Lovce.

Ráno je stejné, jako poslední jiná. Probudím se o něco dřív než Shae. Připravím nám oběma snídani. Když začnu vyrábět kafe, které ho už je poměrně málo, tak se má společnice probudí. Popřeji ji dobré ráno, podám její příděl snídaně a sám se pustím do svého.
Jakmile jsme najedeni a nádobí je umyto, začnu tady uklízet a zahlazovat stopy, aby na první pohled nebylo patrné, že jsme zde byli. Samozřejmě, že stejně nakonec zjistí, že tu někdo byl, jelikož jim budou chybět zásoby jídla.
Kdysi bych se kvůli tomu cítil špatně, možná se i nenáviděl. Připadal bych si jako ten největší zloduch. Vlastně, abych pravdu přiznal, by mně ani nenapadlo něco takového udělat. Jenže si teď vlastně nejsem jistý, jak se mám cítit nyní. Nemluvě o tom, že sem chodí lovci hlavně lovit zvěř. Takže bude mít aspoň větší motivaci.
Proto jsem se rozhodl raději zahnat tyhle myšlenky a místo toho jsem se soustředil na to, zda máme všeho dostatek. Kritickým okem jsem zhodnotil, že by nám mělo jídlo vydržet na tři či čtyři dny. To by jsme se teoreticky měli dostat do další chatky i se zastávkou v horkých pramenech.

"Jsi si jistá, že zvládneš mít na zádech batoh?" Zazní z mých úst konečně delší doba. Tolik jsem se na všechno soustředil, že jsem zvládl prohodit pouze pár slov. V mém hlase je patrná obava a také rozhodnost jí při negativní odpovědi, její věci bez problému nést. Nohu jsem jí sice stáhl a opírala se provizorní berle, jenže jsem se chtěl vyvarovat nepříjemnostem.
Vlastně, neřekl jsem to nahlas a asi bych to ani teď nepřiznal, ale celou tu zastávku v horkých pramenech, jsem vítal s otevřenou náručí. Něco takového jsem i já potřeboval. Na chvíli se uvolnit a nechat své tělo odpočinout. Možná o to víc bych si přál, aby cesta tam probíhala bez problémů. Horké prameny byly vždycky za odměnu, ale věřil jsem, že my už zaplatili značnou sumu dopředu.

Mám co dělat, abych se sama nezačala smát, když vidím Kristoherův zmatený výraz. Zároveň se mi v duchu uleví, že ten děsivý příběh, co mi jednou kdysi takhle o lovcích na těchto děsivých zvířatech, byl lživý. Jakkoliv absurdně to znělo, jistá část mě tomu věřila. Lovci přeci byli tak nebezpeční a všehoschopní! Je fascinující, jak jde na něm poznat přesně ten okamžik, kdy mu to dojde. Je to sice překvapivá, ale za to velmi milé, když se i on začne té představě smát. A já se tak krátce zasměji s ním.

*Uf, jak je to dlouho, co jsem se nahlas zasmála?* napadne mne, když už na tváři mám jen pobavený úsměv. Donutím se posléze i v nastalém tichu dojíst svoje jídlo. Nemám sice hlad, ale vím, že hlad by se mi mohl vymstít zítra na cestě.

"Jistě, klidně jdi spát, já ještě chvíli budu vzhůru..." přikývnu chápavě. Bylo to zvláštní, skoro jako kdybychom si rozdělili hlídky. Ale já prostě vždy chodila spát, nebo i usínala, později než on a naopak ráno jsem to byla já, kdo začal vnímat až jako druhý. Vezmu do ruky misky, abych je ještě umyla v kýbly s rozpuštěným sněhem, když mě Kristopher opět překvapí. Nechápavě se na něj podívám.

"Já... uhm, díky?" dostanu ze sebe překvapeně. Vůbec netuším, co na to říct. "A uhm.. nápodobně." Sice bych byla raději, kdyby na žádné ztroskotání ani nic z téhle životní epizody s lovci se nikdy nestalo, ale hádám, že má pravdu, že jsme oba dva mohli vytáhnout černého Petra při slosování náhody pro partnera na tuhle pouť. Zároveň si vzpomenu na to, jak v tom Kristopher viděl Osud. Musím v duchu přiznat, že dva lovci by neměli šanci přežít kvůli prochladnutí z vody. A dvě griši by zase nedokázali najít cestu.

"Dobrou noc," dodám, když si ulehne. Rozhodnu se tyhle příliš velké myšlenky, ze kterých se točí hlava a stahuje žaludek, nechat být. Vzhledem k tomu, že ještě než jsem domyla misky, tak Kristopher spal, jsem věděla, že mám teď svou malou meditační chvilku pro sebe. Sice jsem se ho už nebála, ale stejně jsem před ním nebyla ještě zcela... uvolněná? Svá? Prostě jsem byla stále obklopeny jistými pochybnostmi, ačkoliv nyní již byly značně zředěné. Přesto jsem si užívala to ticho chaty na konci světa, kde jsem si mohla sednout, pozorovat oheň a pomalu se probírat vlasy, abych oddálila chvíli, kdy budou tak zamotané, že je budu muset ostříhat. Trvá to ještě dobrou půlhodinu, než skončím s tou bezmyšlenkovou titěrnou prací, ale pak se cítím uvolněněji a příjemně unaveně, jak se moje hlava soustředila jen na takovou drobnost. A pak i já zalezu na svoje spací místo, zavřu oči a brzy se ponořím také do říše snů.

Nějak mě nepřekvapuje, že ví o těch koních. U toho dalšího se zarazím. Slyšel jsem dobře?
”Cože jedovaté ještěrky?” Zeptám se nahlas a měřím si jí zkoumavým pohledem. Nepraštila se do hlavy, když jsem byl pryč?
”Taková blbost… hlavně to, že chrlí oheň… tady kde je to skoro samý led.” A zrovna v této chvíli mi to dojde o co se to snaží. Proto se ani nepokouším potlačit smích při té představě, jak jezdíme na těch jí popisovaných monstrech.
”Děkuji.”

”Myslím, že pokud se chceme zítra někam hnout, bylo by nejlepší si jít už teď lehnout.” Nadhodím po chvíli a začnu jako pokaždé připravovat ležení. Všechny věci už máme dávno nachystané. Jsem rád, že když jsem byl pryč, tak se snažila také něco dělat.
”Víš, nevím, jestli jsem ti to už řekl… ale jsem opravdu rád, že jsem ztroskotal s tebou.” Myslel jsem to upřímně a dalo by se to považovat docela i za lichotku.
Nemluvě o tom, že si těžko dokážu představit někoho jiného. Něco mi říká, že někdo jiný na jejím místě by se mně nepokoušel zachránit a pokud ano, tak by se mně při první příležitosti pokusil zabít. Samozřejmě se to skoro i v jejím případě stalo. Avšak svým způsobem jsem si za to mohl já sám. Vyprovokoval jsem jí.
Nikdy bych nevěřil, že se jí budu potom snažit zastávat. Nepatrně se uchechtnu této skutečnosti.
”Takže… dobrou.” S tím si lehnu, uvelebím se na své obvyklé místo a během chvíle usnu.
Dneska mně to docela vyčerpalo.

Při tom, jak začne vysvětlovat, že je rozdíl v tom jestli tě někdo pokouše a nebo se tě pokusí zabít se na něj nechápavě podívám. Neumím si ani představit, jak by ten rozdíl měl vypadat, vzhledem k tomu, že Kristopher předtím říkal, že tam málem vykrvácel. To mu vážně přišlo normální snést tolik ran, cítit tolik bolesti? Udělalo se mi špatně, jen jsem si to představila. A pak se mi udělalo ještě hůř, když jsem si vybavila jeho smířený výraz, když jsem držela jeho srdce ve své moci. Taková smrt by ho nepřekvapila. Bylo by to jen normální pokračování jeho života. Oproti takovému smutnému životnímu příběhu vypadá moje osamocené putování a živoření jako procházka růžovým sadem. Cítím se kvůli tomu provinile.

"Jo," usměji se smutně a raději odvrátím pohled, protože i já mám problém se slzami v očích, ačkoliv sama tomu moc nerozumím proč. "Nějak mi nedělá problém si představit, že svému zvířecímu příteli na rozloučenou děláš takovou pochoutku." Uchechtnu se a dlouze odkládám misku s jídlem vedle sebe, protože mě hlad přešel. Jak je to dlouho, co jsem cítila takovou vazbu na někoho jako jsem cítila z Kristopherova vyprávění? Ten chladivý pocit v hrudi a knedlík v krku mi napověděl, že je to už zoufale dlouho.

"Já slyšela vyprávění, že lovci jezdí na speciálních koních vyšlechtěných na zimu a že když jsou na poušti tak jezdí na vobřích jedovatých ještěrkách, co chrlí oheň... proč mám pocit, že jen část toho vyprávění zní jako pravda?" rozhodnu se pokusit změnit téma, protože netuším, jak bych Kristopherovi mohla jinak pomoct. A jak sobě. a možnost toho, že by mohl dál vyprávět a o něčem trochu jiném, se mi prostě zdála jako nejlepší možnost.

"To si ani nedovedeš představit, jak..." Na malou chvíli se vrátím v čase, kdy jsem se ho snažil naučit naprosto jednoduchý povel a to sedni. Trvalo to neskutečně dlouhou dobu, ale nakonec se to naučil. Chtělo to spoustu dobrot jako motivaci.
"Abych pravdu řekl, tak mi to tak nepřišlo..." Pokrčím rameny. Vlastně mám takový pocit, že jsem tak nějak tušil, že mně nechce zabít. Byla to zkouška, kterou jsem zvládl.
"Kdyby mně chtěl zabít, tak by mně poranil jinak a jinde." Pokusím se upřesnit tónem hlasu, jako kdybych se jí snažil vysvětlit rozdíl mezi černým a zeleným čajem.
Na rány osudu jsem byl už zvyklý. Muž, který si mne vzal pod ochranná křídla zastával tvrdou lásku. Snažil se ze mně vymlátit rebelství a udělat ze mně poslušného muže na kterého by mohla být rodina hrdá. Řekl bych, že se mu to skoro i podařilo do posledních událostí. Řekl bych, že moje celé tělo je poseté takovými vzpomínkami. Takže pokud se při oné příležitosti, kdy jsme se převlékali do suchého oblečení nepodívala na mé tělo, tak pravděpodobně až se budeme koupat, bude mít příležitost si prohlédnout část mého příběhu.

"Říkal jsem mu Villi. To je v překladu divoký." Nebylo to moc originální jméno, ale skvěle se na něj hodilo.
"Ještě než jsem odjel, tak jí měl. Rozloučil jsem se s ním, nechal mu jeho oblíbenou pochoutku v podobě uzeného lososa." Odkašlu si, jak mi najednou hlas smutkem klesne a zavrtím hlavou. Zatraceně nebudu tady brečet jako nějaký slaboch.
"Možná máš pravdu... možná se ještě uvidíme." Jen bych nerad, aby to bylo ve chvíli, kdy bychom stáli na opačných stranách a byli nepřáteli. Doufám, že se něco takového nikdy nestane.

Musím uznat, že to, že se na jeho tváři začaly přes den objevovat občasné úsměvy, z něj dělalo sympatičtějšího člověka. Skoro jsem nemohla věřit tomu, že to byl ten samý morous, který mě lovil po celém tom prokletém městě a nasadil mi magická pouta. Ale jen skoro. Ty vzpomínky mám stále v sobě, ale teď víc vidím celý ten obraz, kterým Kristopher byl.

"I kdybys neslíbil, řada je na tobě, tak se nezdráhej a začni. Nebo ti začnu klást otázky a věř mi, že umím být dost všetečná," odvětím mu s lžící namířenou varovně na něj. Ne, nehodlám se jen tak nechat odbýt. Navíc, když se zdá, že si mě jen trochu dobírá.

Naštěstí vzápětí zjistím, že jsem ho rozklíčovala tentokrát správně, a Kristopher začne vyprávět. Raději mlčím, když začne popisovat to, jak Lovci mívají svého vlka jako společníka. Z grišovských poučných pohádek jsem slyšela až dost strašidelných příběhů o těch bílých přízracích, co dokáží uštvat dospělého grišu a roztrhat ho na místě na cucky během chvíle. Nejednu noc jsem se jako menší budila z děsivých snů, jak se ke mně přibližuje krví zbarvená morda právě takového tvora. Doufám, že Kristpherův příběh se k takovému honu nestočí. Naštěstí, jeho historka je mnohem zajímavější než takový horor. Přesto, když se dostane k popisu toho boje s daným vlkem, přestanu i jíst, napjatě jej poslouchám a hledím na něj. Polknu při představě toho, jak se vlk vrátil k těžce zraněnému Kristopherovi.

"Rozhodně to zní jakože tenhle .. společník je mnohem chytřejší než obyčejný vlk," dostanu ze sebe se zavrtěním hlavou. "To musel být příšerný zážitek..." dodám stále trochu ustrnutě a přetáhnu si přes ramena víc jednu z kožešin, abych se zbavila té živé a děsivé představy. Oči mi těknou automaticky ke Kristopherovi. Dojde mi, že po tom musí mít značné jizvy po celém těle. Další věc, co se mi vybaví je fakt, že jsem vlastně nikdy neviděla víc, než jeho předloktí, ale nikdy mě nenapadlo, že bude mít tělo poseté jizvami. Nehodlala jsem se však ptát, jestli nějaké jizvy má. Nepřišlo mi to vůbec správné se o něčem takovém vůbec zmínit. Vlastně si všimnu jeho zamyšleného pohledu a zaslechnu jeho tichá poslední slova. Chvíli mlčím.

"Jak se vůbec jmenoval? Nebo... jak jsi mu říkal?" zeptám se jej opatrně. "Říkal jsi ale, že má vlastní smečku." Snažím se znít povzbudivě, ale nechci mu dávat plané naděje. "A kdo ví, třeba se vaše cesty ještě protnou..." dodám nakonec, protože nic lepšího mě nenapadne, co říct a nechci mu kazit jeho truchlení.

"Neboj se. Nezapomněl jsem." Pronesu s úsměvem hrajícím mi na tváři, který se tam poslední dobu objevoval dost často. Neměl jsem potřebu se mračit na svět. Jako kdybych konečně byl schopen žít život s plnými doušky a stačilo k tomu jen skoro zemřít. Musím říct, že osud má opravdu zvláštní smysl humoru a tak vůbec. Nestěžuji si. Vlastně bych řekl, že jsem i vděčný. Neměnil bych. Mám totiž jisté pochybnosti o tom, že kdyby bylo cokoliv jinak, tak bych se takto rozhodl. Muselo dojít k velikému narušení, abych konečně prozřel, že to není vlastně takové jaké se na první pohled zdá. Tohle uvědomění mně však vede k jistým pochybnostem o tom, jestli bude někdo ochoten poslouchat a věřit tomu, aniž by si musel něco takového prožít. Tohle je však problém budoucnosti, která počítá, že se z toho tady dostaneme živí a zdraví.

"Opravdu, slíbil?" Chvíli si pohrávám s myšlenkou, že bych to zkusil zahrát na to, že co si nepamatuji, to se nestalo. Zároveň přitom přemýšlím nad tím, co bych jí tak vyprávěl.
Musím říct, že jsem se celou dobu vyhýbal jednomu tématu a vůbec proto netuším, proč cítím touhu zrovna nyní o tom začít vyprávět.
"Nejsem si jistý, jestli jsi obeznámena s tím, že každý lovec v jistém věku je přípraven na svého společníka v podobě bílého vlka doprovázejícího na jeho cestě." Začnu a dám se do vysvětlování toho, že tito velcí bílí vlci jsou vyšlechtěni jednou rodinou, která to dělá už generace a že ne všichni měli takové štěstí, aby mohli mít svého společníka, protože bylo opravdu na tom jaký byl v danou dobu vrh a ne vždy se na každého dostalo.
"Vlastně ani já jsem málem žádného neměl. A ano říkám málem." Příběh byl o tom, jak jsem se dostal k tomu svému, když na mně vlastně nezbylo.
"Existovala historka o tom, že jim jeden vlk utekl a žil divokým životem v lesích. Občas vylézal do vesnic a lovil drobný dobytek nebo jej z dlouhé chvíle proháněl. Vrátil se prostě ke svým divokým předchůdcům." Věřil jsem tě historce a tak jsem se rozhodl ji na vlastní pěst prozkoumat. Vydal jsem se po jeho stopách.
"Našel jsem ho. Byl skutečný. Vůdce vlastní smečky, která mně zastoupila cestu. Myslel jsem v té chvíli, že bude po mně." Jenže on mně svým způsobem vyzval na souboj a já to přijal.
"Šíleně mně pokousal, ale já jsem na sobě nedal znát bolest, i když byla nesnesitelná. Díval jsem se mu upřeně do očí, mezitím co jsem šíleně krvácel." Když se ostatní vlci pokusili ze mně něco ukrást pro sebe, tak mně pustil a svedl s nimi souboj, jež vyhrál.
"Jakmile bylo po boji a já myslel, že se vrací mně dorazit, modlil jsem se… nevím, proč, přišlo mi to v té chvíli jako dobrý nápad. Zarazilo ho to, že jsem tam stále byl a nepokusil se o útěk." No a tak se ke mně přiblížil, avšak ne s touhou po krvi.
"Pomohl mi se dostat zpátky do vesnice, když jsem omdlel ze ztráty, doslova mně tam dotáhl." A tak vznikl náš bratrský vztah.
Nechal jsem ho, aby chodil do lesa, který byl jeho domovem a on se vracel vždycky, když jsem potřeboval.

"Řekl bych, že on je asi to jediné, co mi na tomhle životě bude chybět." Pronesu zamyšleně a upřeně hledíc do plamenů pronáším ve své hlavě tichou modlitbu za svého společníka.
Měj se skvěle, ač jsi kdekoliv.

Poslední dva dny byly vlastně příjemné. Od té doby, co jsem mu začala vyprávět o životě griš, ne o nějakých taktických strategiích, ale o jejich každodenním životě, tradicích a rituálech spojených se schopnostmi, jsem se cítila uvolněněji. A nejvíc se to zlomilo, když u mého vyprávění usnul ten první večer. Ano, možná bych si to jindy vzala špatně, že jsem ho unudila ke spánku, ale viděla jsem, že ještě před chvílí mi kladl otázky a pak už prostě podlehl vyčerpání. Můj vnitřní hlas mi napovídal, že to jasně vypovídá o tom, že to skutečně není nějaký promyšlený podvod, jak ze mě vytáhnout informace o grišách, ale že je mu u poslouchání možná tak stejně příjemně jako je mně u vyprávění. Protože po dlouhé době byl Kristopher někdo, kdo byl ochotný poslouchat a učit se o kultuře toho druhého. Někdo, kdo nechtěl nás sprovodit ze světa, ale porozumět problému. Najít společnou řeč. A to mi pomáhalo prolomit poslední zbytky zábran o mluvení o našem národu, ale i o životě obecně. Nevím, jestli jsem se v něm začala více orientovat, a nebo se jen teď začal také méně hlídat, ale poznala jsem na něm bezpečně, když mu něco přišlo velmi divné. Tak trochu se mu krčila kůže kolem kořenu nosu a jeho pohled se změnil na přemýšlivý.

Přes den jsem se věnovala opravám našich oděvů a dávala pozor na oheň, aby nevyhasl a my tak měli v chatce pořád teplo. Hodlala jsem být vzorný pacient a nehnula jsem se z místa pokud jsem opravdu nemusela, abych nechala zranění zahojit a nepřidělávala Kristopherovi starosti. A musím uznat, že mi vůbec nevadilo, že se o mně tak staral. Cítila jsem se stále trochu ostražitá, když mě ošetřoval, ale kvůli tomu jsem o to víc vnímala, jak byl opatrný a pečlivý.

*Jo, myslím si, že nebude mít problém najít si práci jako ošetřovatel...*

Ale i přes to všechno pohodlí a klid, co jsme tady zažívali, jsem cítila jistý tlak. Neviditelná síla, která mě varovala, že takhle nemůžeme zůstat dlouho. Hádám, že to bylo kvůli vědomí, že zásob tu není nekonečně a my budeme brzy muset vyrazit na cestu. A já neviděla už důvod, proč to tady prodlužovat. Už jsem se přestávala bát toho, že by se proti mě Kristopher obrátil sotva dojdeme do civilizace.

"Cítím se jakože neexistuje už žádná pozice na sezení, která by mě nebolela," odpověděla jsem mu pohotově a s mírným úsměvem, když jsem si od něj přebrala misku. Ano, posedávání na jednom místě je svým způsobem náročné. Teď už to vím.

"Vyrazíme zítra," ujistila jsem jej ještě než jsem si nabrala první sousto. "Noha je už v pořádku díky mému osobnímu ošetřovateli... To jsi chtěl slyšet ne?" rýpnu si do něj maličko dobrosrdečně a začnu pomalu jíst.

"A navíc jsi mi slíbil ty horké prameny. Nemysli si, že si to nepamatuju. Myslím na to celou dobu. Potřebuju ze sebe smýt ten octovej smrad," vysvětlím mu a opatrně upiju z hrnku s vodou. Po alkoholu už nesahám. Raději ne. "Hm... takže, pokud se nepletu, tak jsi včera slíbit předtím než jsi usnul v půlce otázky, že dneska vyprávíš ty..." připomenu mu a s očekáváním se na něj podívám. I mě neskutečně zajímá ten jeho cizí a prapodivný svět lovců.