Andor.cz - Dračí doupě online

Přehnal jsem to. Možná. Jenže zatraceně, stále je to pro mně nové. Ty roky vtloukání a to naprosto doslovně, jen tak nejsem schopen smazat, protože teď to cítím jinak.
Rozhodnu se raději mlčet, než se oba uklidníme. Je mi jasné, že bych pravděpodobně v tomto stavu řekl něco dalšího, co by mohlo vyprovokovat hádku. Cítil jsem tu potřebu jí něco ošklivého odseknout a proto jsem to raději neudělal.
Hleděl jsem chvíli raději někam jinam než na ní. Snažil se dýchat. Soustředil jsem se na to. Na nádech a následný výdech.

Až když na mně začne mluvit, tak se na ní také podívám.
”Děkuji za vysvětlení.” Začnu naprosto klidným hlasem. ”Víš… ehm… je to prostě těžké. Roky jsem byl učen v tom, že vaše schopnosti jsou špatné. Díky tobě jsem zjistil, že to není tak úplně pravda… jenže já prostě nezměním během chvíle něco, co je neskutečně hluboko zakořeněné. Potřebuji prostě čas a trpělivost… Omlouvám se.” Pokusil jsem se vysvětlit naprosto zoufale a zároveň jsem doufal, že přijme mou omluvu. Nemůžu jí zaručit, že už se to nebude opakovat. Mohu ji zaručit však to, že jí za to nebudu chtít zabít. Když se nad tím pozastavím, nezní to nejlépe, ale je to něco.

”Takže jinak… pokud si myslíš, že to zvládneš udělat a mohlo by to pomoct. Tak to můžeme zkusit.” Dodám po chvíli. Což jsem měl udělat hned, ale co už se dá dělat. Prostě to zřejmě chce krůček po krůčku.

"Ugh, to asi raději ne. Ta delší cesta bude v pohodě, jen asi potřebuju pár minut pauzu," odpovím mu, že slevuji ze svých nároků na cestu. Odpovím docela rychle, protože je mi jasné, že na lezení skal mě neužije. Nehodlám mu to vysvětlovat, ale výšky já vůbec nemám ráda. Asi tak moc, že kdybyste mě postavili na okraj propasti, tak do ní sama spadnu, protože omdlím.

Jeho zamračení mě donutí se okamžitě taky zamračit. A když se začne bránit jako kdybych ho chtěla snad sežehnout, mou vlastní otázkou, tak jsem najednou dost popuzená. Sevřu ruce v pěst a nejraději bych vyskočila na nohy a vyhubovala mu, co se tak hned ježí na mě. Pociťuji chuť se bránit před ním, protože vím, že jsem nic neprovedla.

"Jenom jsem chtěla znát další názor," odseknu mu dřív, než se stihnu krotit. Pak si napnutýma rukama sevřené v pěst ještě stále s kouskem masa v jedné z nich opírám o svoje kolena. Hlavou otočím od něj a dívám se nasupěně na horizont.

*Není to nakažlivá nemoc, ty pitomče!* zanadávám si v duchu na něj. Nepatrně při tom vrtím hlavou, jak se snažím potlačit vlastní vztek. *Klid, Ingrid. Je to jen tou bolestí, že jsi tak podrážděná a tím, že ti připomíná všechny ty tupohlavce, co se tě bezdůvodně báli. A ty sis naivně myslela, že najednou už takový není.*

Trvá mi to další notnou chvíli než dokážu uvolnit čelisti od sebe, abych znovu mohla promluvit a nebýt to samá nadávka.

"Není to tak jednoduché. Odkud pocházím, je docela tabu používat sílu na sebe. Jednak je to jako když operuješ sám sebe. A jednak to stále starší generace berou jako... já nevím, kdyby ses sám ukájel. Sílu jsem na sebe před tebou použila jen dvakrát. Jednou když jsme málem umrzli a podruhé, když jsem venku prochladla tak, že bych z toho měla správně chytit minimálně zápal plic," odpovím mu velmi pomalu, protože se snažím nezním na něj naštvaně, i když stále to popuzení v sobě cítím.

*Jestli chceš někoho změnit v myšlení, musíš s ním mluvit. A ne mu omlátit hlavu o kládu, na které sedí, i když se ti tak moc chce to udělat.*

Hned jsem se k tomu nevyjadřoval. Nechal jsem ji, aby si ulevila a místo toho mlčky žvýkal svou porci sušeného masa.
”Obávám se, že ano. Znám sice o něco kratší cestu, ale ta by pro tvůj kotník nebyla dobrá. A obsahovalo by to lezení po skále.” Odpovím jí nakonec ne zrovna dobrou zprávu.
Svým způsobem jsem rozuměl její frustraci. Když jsem byl mladší a byla to moje první výprava k pramenům, byl jsem nedočkavý a už jsem se viděl jak plavu v té úžasné vodě. Tehdy o tom hodně vyprávěli, aby nás všechny navnadili. Na rozdíl od ní jsem nebyl takhle zraněný.
Při její další otázce pohledem sjedu na její obvázaný kotník a potom na berle, na mé tváři se objeví zamračení.
Při jejich posledních slovech ohledně použití sebou reflexně cuknu. Avšak potlačím nutkání vyslovit cokoliv hanlivého.
”Proč se ptáš zrovna mně na použití své moci? Tohle jde mimo mně…” S tím dožvýkám maso a povzdechnu si.
”Když si myslíš, že to bez berlí zvládneš, tak si je mohu hodit na batoh. Úplně bych je nezahazoval. Mohli by se hodit.” Pronesu rezignovaně.
”Samozřejmě by mi nedělalo problém tě podpírat.”

Jeho jednoslovná odpověď, jakkoliv je strohá, mě potěší. Je to to nejlepší, co jsem očekávala jako vývin té situace. Ani on ani já jsme se v tom dále napatlali. Navíc nic nenamítal, ani po mně nevrhal naprosto znechucené či výsměšné pohledy, což mi stačilo. A pak se vyrazilo na cestu. I za to jsem byla ráda. Nedokázala jsem si představit, že bych tu měla strávit delší dobu, už i tak jsem v duchu lezla téměř po stěně, když jsem se den co den budila a přežívala v té chatce. Znát všechny suky v místnosti mi opravdu nedělalo dobře. Možná by to bylo jiné, kdybych měla pořádně, co dělat a s kým mluvit, ale takto jen s omezenými možnostmi činností a mezilidské interakce, toho na mě už bylo až příliš.

Nadšení z cestování se ze mě vytrácelo ale velmi rychle. Bylo to komplikované chodit s berlemi v tom sněhu, i když jsem viděla, jak důkladně Kristopher vybírá cestu. Snažila jsem se rozhlížet kolem, najít nějaké zajímavosti, co bych mohla obdivovat, čím bych se mohla zabavit, ale v téhle pustině nebylo vůbec nic, čím bych se mohla zabavit a odtáhnout svou mysl od chůze a nepříjemností s ní spojených.

Frustrovaně vydechnu, když uslyším, že jsme teprve v půlce. Je to naprosto čistá emoce, protože jsem zalitovala, že jsem ji ze sebe vůbec propustila, když jsem tak seděla na jednom ze spadlých stromů.

"Promiň, jen jsem čekala, že jsme už skoro tam. Je to náročnější, než jsem čekala," přiznám se nakonec a zatvářím se omluvně. Bylo mi nepříjemně, že jsem to tak celé komplikovala. Nicméně stačil mi jeden pohled na berle ležící vedle mě, aby se ve mě zdvihla vlna nevole. "Jaká je ta cesta před náma. Taky takhle kopcovitá, nebo se to už trochu umoudří?" Mlčky začnu cucat na sušeném mase.

"Nešlo by to bez těch berlí? Ty mě zpomalují nejvíc. Nemohla bych... já nevím, se jen o tebe trochu opírat, až půjdeme dál? A nebo ten kotník můžu zkusit nějak vystužit. Možná bych to mohla zvládnout svou mocí..." navrhnu možnosti, abych se necítila jako takový ukňouraný ňouma.

Zarazím se. Nejdříve jí obdařím nechápavým pohledem, který následně z ní sjede na sáček v její ruce. Pozvednu obočí.
Ona jim tu chce nechat nějaké jídlo?
Její vysvětlování mi rázem odpoví na nevyřčenou otázku.
Je mnohem lepší než já... Já bych s tím neměl problém… Vždyť jsem chtěl jen tak odejít…
”Fajn.” Po chvíli mlčení ze mně vypadne pouze toto.
Stále si nejsem jistý, jak bych se měl cítit a rozhodnu se to raději nechat na dobu, kdy na to budu mít čas. Až se odsud dostaneme a já tak budu mít od těchto věcí dostatečný odstup. Stále je to všechno docela čerstvé. Jsem z toho všeho zmatený a nevím, jak se mám cítit.

”Tak tedy směr horké prameny.” Pronesu o něco živěji, než předtím. Zavřu za námi chatku a dám se do kroku. Snažím se aby tempo chůze bylo přiměřené tomu jejímu a vybírám cestu, aby pro její nohu nebyla tolik náročná. Je jasné, že tímhle způsobem tam dojdeme za delší čas než bych rád, ale to zas tak moc nevadí.
Vlastně jsem celkově vybral cestu tak, abychom následně neměli problém se přespáním. Tentokrát to sice nebude pohodlí chatky, budeme totiž přenocovávat v jeskyni, která je poblíž pramenů.
Přijde mi to lepší než při cestě k další chatce riskovat, že se nám nakonec nepodaří nic najít a následně vymýšlet nějaký nouzový plán. V batohu máme dostatek přikrývek a věcí na spaní, nasbíraných z chatek právě k těmto příležitostem. A když se nám podaří udělat oheň, nebude to zas takový problém.
Tohle plánování mé myšlenky zaměstnalo natolik, že jsem opět prohodil pouze pár slov. Dával jsem však pozor na případné nebezpečí možných pastí či čehokoliv jiného.
Bylo na čase, abychom si dali malou chvíli a odpočinuli si. Našel jsem nám místo, kde na zemi leželo pár spadlých stromů, na které se dalo v klidu si sednout a nemuseli jste sedět ve sněhu.
Podal jsem jí kousek sušeného masa na doplnění energie.
”Jsme za půlkou. Jak to zvládáš?”

Upřímně si užívám to, že mohu víc používat nohu. Snažím se opatrně na ni postupně přesouvat váhu a zkoušet, jak moc mobilní je, abych věděla, co mám cestou čekat. Vak mám připravený vcelku rychle, i když vlastně s balením nepospíchám. I když mám pár otázek na cestu, po Kristopherově prvním hm mi dojde, že s ním teď moc řeč nebude. Je evidentní, že se na svou práci - a nejspíš i plánování - soustředí natolik, že nemá už kapacitu na to se věnovat mým dotazům. Je to pro mě sice trochu zvláštní mlčet, když je poblíž někdo jiný, nicméně zjišťuji, že to není zase tak těžké si na to zvyknout. Proto pro mě je pak překvapením, když najednou uslyším jeho hlas. Chviličku mi trvá, než si uvědomím, že skutečně promluvil a že to nebyly jen moje myšlenky.

"Myslím, že ano," odpovím upřímně po další chvilce, kdy se zadívám na zmiňovanou nohu. Skutečně o tom přemýšlím, i když předem vím, že si chci svůj batoh nést sama. "Chci to aspoň zkusit. Když to nepůjde, řeknu ti. Ale nemyslím si, že by to bylo potřeba. Zhojilo se to dobře..." Pokusím se jej ujistit. Vidím, že si o to dělá starosti. Nejspíše kalkuluje, jak moc nás tímhle zpomalím.

"Jinak, až budeš hotový, já můžu jít," dodám ještě a poklepu na připravené zavazadlo.

Po té, co se i Kristopher ujistí, že má vše, co si s sebou chtěl vzít, nahodíme si na záda svá obtěžkaná zavazadla a já si připravím berle. S malým sáčkem se sušeným masem v ruce zaváhám. Napůl jsem byla odhodlaná nechat ho tady nenápadně, aby o tom Kristopher nevěděl, protože si o mně bude myslet, že jsem naprosto hloupá a nelogická. Ale... nechci zatěžkávat naše křehké přátelství lží.

"Chci tady něco málo nechat. Je to porce na minimálně jedno jídlo. Nepřijde mi správné nenechat tu nic. Může to někomu zachránit život a já si stejně myslím, že mi dáváš příliš velké porce. Rozdělila jsem si zbytek a jsem si jistá, že na ty čtyři dny mi to i tak vystačí," začnu zčistajasna argumentovat, aniž bych dala Kristopherovi prostor protestovat. Přitom odložím tu porci jídla na stolek.

"Tak. K horkým pramenům, prosím," pobídnu jej, aby tohle téma raději příliš nerozebíral a místo toho se vydal na cestu. Jsem rozhodnutá za sebe. Vím, že bych se cítila špatně, kdybych to neudělala. I když se tím trochu ohrožuji, i když je to pro Lovce.

Ráno je stejné, jako poslední jiná. Probudím se o něco dřív než Shae. Připravím nám oběma snídani. Když začnu vyrábět kafe, které ho už je poměrně málo, tak se má společnice probudí. Popřeji ji dobré ráno, podám její příděl snídaně a sám se pustím do svého.
Jakmile jsme najedeni a nádobí je umyto, začnu tady uklízet a zahlazovat stopy, aby na první pohled nebylo patrné, že jsme zde byli. Samozřejmě, že stejně nakonec zjistí, že tu někdo byl, jelikož jim budou chybět zásoby jídla.
Kdysi bych se kvůli tomu cítil špatně, možná se i nenáviděl. Připadal bych si jako ten největší zloduch. Vlastně, abych pravdu přiznal, by mně ani nenapadlo něco takového udělat. Jenže si teď vlastně nejsem jistý, jak se mám cítit nyní. Nemluvě o tom, že sem chodí lovci hlavně lovit zvěř. Takže bude mít aspoň větší motivaci.
Proto jsem se rozhodl raději zahnat tyhle myšlenky a místo toho jsem se soustředil na to, zda máme všeho dostatek. Kritickým okem jsem zhodnotil, že by nám mělo jídlo vydržet na tři či čtyři dny. To by jsme se teoreticky měli dostat do další chatky i se zastávkou v horkých pramenech.

"Jsi si jistá, že zvládneš mít na zádech batoh?" Zazní z mých úst konečně delší doba. Tolik jsem se na všechno soustředil, že jsem zvládl prohodit pouze pár slov. V mém hlase je patrná obava a také rozhodnost jí při negativní odpovědi, její věci bez problému nést. Nohu jsem jí sice stáhl a opírala se provizorní berle, jenže jsem se chtěl vyvarovat nepříjemnostem.
Vlastně, neřekl jsem to nahlas a asi bych to ani teď nepřiznal, ale celou tu zastávku v horkých pramenech, jsem vítal s otevřenou náručí. Něco takového jsem i já potřeboval. Na chvíli se uvolnit a nechat své tělo odpočinout. Možná o to víc bych si přál, aby cesta tam probíhala bez problémů. Horké prameny byly vždycky za odměnu, ale věřil jsem, že my už zaplatili značnou sumu dopředu.

Mám co dělat, abych se sama nezačala smát, když vidím Kristoherův zmatený výraz. Zároveň se mi v duchu uleví, že ten děsivý příběh, co mi jednou kdysi takhle o lovcích na těchto děsivých zvířatech, byl lživý. Jakkoliv absurdně to znělo, jistá část mě tomu věřila. Lovci přeci byli tak nebezpeční a všehoschopní! Je fascinující, jak jde na něm poznat přesně ten okamžik, kdy mu to dojde. Je to sice překvapivá, ale za to velmi milé, když se i on začne té představě smát. A já se tak krátce zasměji s ním.

*Uf, jak je to dlouho, co jsem se nahlas zasmála?* napadne mne, když už na tváři mám jen pobavený úsměv. Donutím se posléze i v nastalém tichu dojíst svoje jídlo. Nemám sice hlad, ale vím, že hlad by se mi mohl vymstít zítra na cestě.

"Jistě, klidně jdi spát, já ještě chvíli budu vzhůru..." přikývnu chápavě. Bylo to zvláštní, skoro jako kdybychom si rozdělili hlídky. Ale já prostě vždy chodila spát, nebo i usínala, později než on a naopak ráno jsem to byla já, kdo začal vnímat až jako druhý. Vezmu do ruky misky, abych je ještě umyla v kýbly s rozpuštěným sněhem, když mě Kristopher opět překvapí. Nechápavě se na něj podívám.

"Já... uhm, díky?" dostanu ze sebe překvapeně. Vůbec netuším, co na to říct. "A uhm.. nápodobně." Sice bych byla raději, kdyby na žádné ztroskotání ani nic z téhle životní epizody s lovci se nikdy nestalo, ale hádám, že má pravdu, že jsme oba dva mohli vytáhnout černého Petra při slosování náhody pro partnera na tuhle pouť. Zároveň si vzpomenu na to, jak v tom Kristopher viděl Osud. Musím v duchu přiznat, že dva lovci by neměli šanci přežít kvůli prochladnutí z vody. A dvě griši by zase nedokázali najít cestu.

"Dobrou noc," dodám, když si ulehne. Rozhodnu se tyhle příliš velké myšlenky, ze kterých se točí hlava a stahuje žaludek, nechat být. Vzhledem k tomu, že ještě než jsem domyla misky, tak Kristopher spal, jsem věděla, že mám teď svou malou meditační chvilku pro sebe. Sice jsem se ho už nebála, ale stejně jsem před ním nebyla ještě zcela... uvolněná? Svá? Prostě jsem byla stále obklopeny jistými pochybnostmi, ačkoliv nyní již byly značně zředěné. Přesto jsem si užívala to ticho chaty na konci světa, kde jsem si mohla sednout, pozorovat oheň a pomalu se probírat vlasy, abych oddálila chvíli, kdy budou tak zamotané, že je budu muset ostříhat. Trvá to ještě dobrou půlhodinu, než skončím s tou bezmyšlenkovou titěrnou prací, ale pak se cítím uvolněněji a příjemně unaveně, jak se moje hlava soustředila jen na takovou drobnost. A pak i já zalezu na svoje spací místo, zavřu oči a brzy se ponořím také do říše snů.

Nějak mě nepřekvapuje, že ví o těch koních. U toho dalšího se zarazím. Slyšel jsem dobře?
”Cože jedovaté ještěrky?” Zeptám se nahlas a měřím si jí zkoumavým pohledem. Nepraštila se do hlavy, když jsem byl pryč?
”Taková blbost… hlavně to, že chrlí oheň… tady kde je to skoro samý led.” A zrovna v této chvíli mi to dojde o co se to snaží. Proto se ani nepokouším potlačit smích při té představě, jak jezdíme na těch jí popisovaných monstrech.
”Děkuji.”

”Myslím, že pokud se chceme zítra někam hnout, bylo by nejlepší si jít už teď lehnout.” Nadhodím po chvíli a začnu jako pokaždé připravovat ležení. Všechny věci už máme dávno nachystané. Jsem rád, že když jsem byl pryč, tak se snažila také něco dělat.
”Víš, nevím, jestli jsem ti to už řekl… ale jsem opravdu rád, že jsem ztroskotal s tebou.” Myslel jsem to upřímně a dalo by se to považovat docela i za lichotku.
Nemluvě o tom, že si těžko dokážu představit někoho jiného. Něco mi říká, že někdo jiný na jejím místě by se mně nepokoušel zachránit a pokud ano, tak by se mně při první příležitosti pokusil zabít. Samozřejmě se to skoro i v jejím případě stalo. Avšak svým způsobem jsem si za to mohl já sám. Vyprovokoval jsem jí.
Nikdy bych nevěřil, že se jí budu potom snažit zastávat. Nepatrně se uchechtnu této skutečnosti.
”Takže… dobrou.” S tím si lehnu, uvelebím se na své obvyklé místo a během chvíle usnu.
Dneska mně to docela vyčerpalo.

Při tom, jak začne vysvětlovat, že je rozdíl v tom jestli tě někdo pokouše a nebo se tě pokusí zabít se na něj nechápavě podívám. Neumím si ani představit, jak by ten rozdíl měl vypadat, vzhledem k tomu, že Kristopher předtím říkal, že tam málem vykrvácel. To mu vážně přišlo normální snést tolik ran, cítit tolik bolesti? Udělalo se mi špatně, jen jsem si to představila. A pak se mi udělalo ještě hůř, když jsem si vybavila jeho smířený výraz, když jsem držela jeho srdce ve své moci. Taková smrt by ho nepřekvapila. Bylo by to jen normální pokračování jeho života. Oproti takovému smutnému životnímu příběhu vypadá moje osamocené putování a živoření jako procházka růžovým sadem. Cítím se kvůli tomu provinile.

"Jo," usměji se smutně a raději odvrátím pohled, protože i já mám problém se slzami v očích, ačkoliv sama tomu moc nerozumím proč. "Nějak mi nedělá problém si představit, že svému zvířecímu příteli na rozloučenou děláš takovou pochoutku." Uchechtnu se a dlouze odkládám misku s jídlem vedle sebe, protože mě hlad přešel. Jak je to dlouho, co jsem cítila takovou vazbu na někoho jako jsem cítila z Kristopherova vyprávění? Ten chladivý pocit v hrudi a knedlík v krku mi napověděl, že je to už zoufale dlouho.

"Já slyšela vyprávění, že lovci jezdí na speciálních koních vyšlechtěných na zimu a že když jsou na poušti tak jezdí na vobřích jedovatých ještěrkách, co chrlí oheň... proč mám pocit, že jen část toho vyprávění zní jako pravda?" rozhodnu se pokusit změnit téma, protože netuším, jak bych Kristopherovi mohla jinak pomoct. A jak sobě. a možnost toho, že by mohl dál vyprávět a o něčem trochu jiném, se mi prostě zdála jako nejlepší možnost.