Andor.cz - Dračí doupě online

Bylo velice zvláštní s ní o tom takto otevřeně mluvit. Čím víc jsem toho od ní slyšel, tím víc mi bylo líto toho, že jsem ji nedal předtím šanci se jakkoliv obhájit.
Tahle nenávist musí přestat. Bylo skvělé cítit takové odhodlání. Dalo mi to potřebnou energii a sílu, abych vytrval ve snaze nás odsud dostat.

Rozhovor jsem s ní pokračoval ještě v podobném duchu, než se mi v půlce věty podařilo usnout. Byl jsem tak strašně unavený, že jsem s tím nemohl víc bojovat.

Dva následné dny se nesly ve stejném duchu. Prioritou nejvyšší byla snaha, aby se její kotník uzdravil. Což bych hodlal říct, že se mi docela dařilo obstát jako ošetřovatel. Byl jsem opravdu velice pečlivý a musím přiznat, že mně docela bavilo se o ní starat. Je skvělý pacient, to se jí musí nechat.
Zároveň jsem připravoval věci, abychom byli schopni se další den přesunout. Samozřejmě, že jsem nezapomněl na to, že se půjdeme vykoupat do horkých pramenů. Počasí také vypadalo, že by mi nám mělo v úmyslu přát. A já doufal, že se nic během dalšího dne markantně nezmění.

”Jak se cítíš po dvou dnech pořádného odpočinku?” Zeptal jsem se, poté co jsem se posadil k ohni a oběma nandal večeři.
”Pokud se nebudeš cítit na zítřejší cestu, klidně to můžeme přesunout.” Navrhnu jí a následně se pustím do jídla.
Je mi jasné, že po jídle jsem na řadě s vypravováním příběhu. Takhle jsem si dokonale zkracovali dva předchozí večery. Musím říct, že mně její příběhy fascinují a zároveň mně to seznamuje s jejim národem.

Nevěřícně a tak trochu pobaveně si uchechtnu.

"Vůbec. Něco takového není přece u žen žádoucí, ty se mají usmívat, vařit, uklízet, starat se o manželi a rodit děti," vysvětlím mu základní společenské postavení žen. Zvládnu dokonce potlačit i hořkost ve svém hlase, když to říkám. Jistě, většinou to tak chodí. A většině žen to nevadí. Ale já ... vždycky chtěla něco víc. Přišlo mi to jako děsně svazující. A i proto jsem odešla od rodiny hledat nový život mimo tato obvyklá pravidla. "Jen já byla neposedná a .. jak jsi to tak kulantně nazval? Jo, dobrodružná... Jo byla jsem dobrodružná až běda. Co si pamatuji, tak máma o mě zlomila minimálně tucet dřevěných vařeček a na kolenou mám docela jistě ještě ztvrdlou kůži, jak jsem klečívala na hrachu v koutě." Pousměji se té dávné vzpomínce. Bolest z ní už vyprchala. Brala jsem to jako něco, co prostě bylo.

"Hm," zamrkám a zamyslím se nad jeho otázkou s pohledem do ohně. Chvíli jenom mlčím. "Když jsem zjistila, že jsem Smrtička, tak jsem se zprvu dost bála. Prvních pár týdnů jsem se uzavřela do sebe a snažila se to nějak pochopit. Víš... pamatuješ na to období, kdy jsi najednou začal strašně růst? Takové to, jak najednou jsi o několik centimetrů vyšší než jsi býval a těžko se ti koordinují pohyby? Občas narazíš do něčeho, co tam nebylo, někdy prostě chceš něco vzít a ruka tě neposlouchá? No, tak se schopností je to podobné. Je to jako... no, schopnost, které ale moc nerozumíš. Ostatní ti sice mohou radit, co s tím máš dělat, ale hlavně to musíš pochopit a srovnat si to v hlavě. Nikdo ti nemůže vzít ruku a udělat s ní ten správný pohyb, protože o pohyby nejde, jde o myšlenky. Vůli. A právě proto, jak je to ... no téměř intuitivní, tak lidi se schopnostmi jsou o něco nebezpečnější. Právě proto jak snadno k tomu použití mohou sáhnout... A jak je to napojené i na emoce... " snažím se mu to co, nejlépe popsat, ale je to těžké, když nic takového nezná.

"Nevadí mi, že se ptáš. Je to vlastně dobře. Kdyby možná lidi tušili, jak je to komplikované a co za tím je, třeba by koukali na griši shovívavěji..." pronesu myšlenku, kterou jsem v sobě měla už delší dobu, ale nikdy jsem ji nahlas nevyslovila. "Hm, víš třeba to, že když se projeví tvoje schopnosti, tak dostaneš nové jméno? Protože když se jeden stane grišou a dokáže, že nějaké schopnosti má, bere se jako jiný člověk. Takže já tehdy dostala druhé jméno - Shae. Od té doby mi nikdo jinak neřekl. A předtím jsem byla Ingrid." Nestihnu se ani zarazit, než mu řeknu své původní jméno. A vlastně ani po té se necítím nijak zvlášť odhalená. Je to jenom koneckonců jméno.

"A vlastně je to dost velké tabu v naší komunitě. Říkat původní jméno by se nemělo. Vlastně nevím proč, ale většina griš je na to dost opatrná a dost si to střeží. Ty jsi vlastně první člověk, komu jsem to řekla od obdržení svého nového jména," upozorním ho, aby se nedopustil nějakého faux pas, co se týče griší komunity.

Jsem naprosto uchvácen jejím vyprávěním. Ještě nikdy jsem neslyšel, že by žena měla tak pestrou škálu zranění. Nebo celkově, že by byla tak divoká. Tady jsou ženy vychovány, aby byly poslušné a aby byly schopné prezentovat svou rodinu. Umí vařit, zvládají domácí práce, starají se o děti a ani ve snu nezažívají žádné dobrodružství mimo domov.

Těžko odolávám nutkání se dotknout oné jizvy, abych se ujistil, že to není pouhá iluze. Hlavou začnou naskakovat myšlenky týkající se hebkosti její tváře. O její ruce jsem se už přesvědčil, takže tvář na tom musí být stejně. Razantně si to však zakážu. Není na místě mít takové představy.

”Z toho, co vyprávíš to vypadá, že ženy měly o něco volnější a dobrodružnější život. Nebo jsi byla jediná?” Zeptám se s neskrývanou zvědavostí v hlase.

”Co se s tebou stalo potom, co se tvoje schopnosti projevili?… jaké to vlastně je?” Čím více vypráví, tím toužím vědět víc. Ještě před nedávnem mi to bylo naprosto jedno. Považoval jsem je za stvoření pekel a stačilo mi to. Nezajímal jsem se vůbec o to, co to vlastně s tou danou osobou udělá.
”Teda pokud mohu být tak smělý.” Dodám rozpačitě, poté co si uvědomuji ožehavost tématu.

Jeho upovídané já se už opět začalo vytrácet. Možná to bylo tím, jak mu vyprchával alkohol z těla. Ale já cítila, že za to asi mohu já. Příliš jsem si z něj utahovala když se mi svěřoval. Kousnu se zamyšleně do rtu, jak zaváhám. Rychle se snažím vymyslet, co s tím. Návrat mlčenlivého Kristophera mi bůhvíproč nebyl moc příjemný. Snad, že jsem se bála, že zase nebudu vědět na čem s ním jsem.

"Bude v pohodě," ujistím ho rychle, když se stáhne opět do klidných mělkých vod pracovní konverzace. Jako želva schovávající hlavu do svého krunýře.

"Když jsem byla menší, zvrkla jsem si oba kotníky několikrát," odvětím celkem jistě a pousměji se nad jednou ze vzpomínek. "Rodiče to se mnou měli těžké, byla jsem neposedné dítě. Otec vyprávěl, že jsem se naučila odmlouvat dřív, než opravdu mluvit. Strašně jsem se bránila autoritám a byla drzá až hrůza. Pořád jsem něco vyváděla a vymýšlela..." začnu se mu svěřovat na oplátku, ve snaze zachránit ještě co se dá, aby se Kristopher neskryl hned zase do své ulity. Odhrnu si vlasy na stranu a přejedu si prstem po hranici vlasů na levém spánku.

"Vidíš tuhle jizvu?" zeptám se ho a počkám, až se podívá. "Tehdy mě nabral kozel, se kterým jsem se pokoušela hrát na toreadora. Jenže ten rohatej ďábel byl mnohem rychlejší a zákeřnější, než jsem čekala. To mi bylo osm..." vysvětlím původ své jizvy, než ji opět schovám pod vlasy a pousměji se.

"A takových památek mám na sobě spousty. A většinu z nich z doby, než mi bylo čtrnáct zim," pokračuji a sama si nejsem jistá, jak mám pokračovat. "Vlastně až díky probuzení schopností jsem se uklidnila. Přestala jsem tolik vystrkovat hlavu a víc přemýšlet nad tím, co dělám." Uvědomím si, že mě schopnostmi dost změnily a zachránily mě od věčných přenic s otcem, které mnohdy neskončily bez trestu. I po tom bych našla na těle jistě nějaké památky. Tyto vzpomínky raději zaplaším. Ošiju se a přechytnu si kožešiny.

Dokonale mně odhadla. Přesně to jsem se jí snažil říct. Zároveň jsem se jí snažil omluvit za své předchozí chování, za onu odměřenost. Jenže jsem si nemohl pomoct. Bylo to pro mně tak nové. Když jsme se na začátku potřebovali pro přežití, naprosto jsem tomu rozuměl. Jenže to teď vypadá, že toužím po něčem víc a ztrácím se.
Vždycky jsem přemýšlel, jaké by to bylo mít skutečného přítele. Poté co se mně ujali, tak se mě ostatní děti vyhýbali, jako kdybych měl nějakou nakažlivou nemoc. Byl jsem dítě z ulice. Chudák divoch. Říkali, že je na mně něco divného. Nepřirozeného. Jako kdybych měl na čele vypálené znamení. A ani, když jsem vyrostl, tak tomu nebylo jinak.

”Měl bych se ti potom podívat na kotník a zjistit, jakou tvoje procházka na mráz napáchala škodu.” Pronesu po chvíli mlčení, kdy jsem upřeně zíral do plamenů a chvíli byl zaměstnán svou minulostí.

Pohlazení po hřbetu mojí ruky beru jako jeho gesto, kterým mě chce ujistit, že je to opravdu v pořádku. Příliš tomu nepřikládám důležitosti. Místo toho se soustředím na to, aby se rychle jeho tělo zahřálo na správnou tělesnou teplotu a jeho končetiny se prohřály ještě lépe než kdyby měl teplé jídlo a dlouhý odpočinek hned u ohně. Pousměji se nad tím, jak to nazve.

"To skoro zní, jako kdybys mi vymýšlel nové jméno," poznamenám a pustím se jeho ruky, když už cítím, že je na tom jeho tělo lépe.

Pak se opět zachumlám do své kožešiny a trochu zahřeji víc i sebe. Vždy, když používám svou sílu na sebe, cítím se trochu divně. Je to něco jako když doktor operuje sám sebe. Rozumí tomu, ale zároveň cítí, to, co dělá jako pacient. Kristopher zatím pokračuje v mluvení. Tentokrát to zní jakože on vysvětluje, proč se zase on choval, tak jak se choval.

"Tohle trochu teď znělo, jakože se vytahuješ," poznamenám a mírně se na něj usměji, když se na něj krátce podívám. Ale pak do něj jemně drknu ramenem do ramene, aby věděl, že to opravdu nemyslím vážně. "Začínám si ale říkat, že si rozumíš víc s divočinou a přežitím v nehostinném prostředí než ve městech a mezi lidmi. Hádám, že pak budu zachraňovat já tebe. Od alkoholu a dalších nástrah civilizace," pousměji se a zalétnu pohledem k tomu měchu, který jsme si předtím tak aktivně předávali.

Bývali jsme nepřátelé. To ano a není to tak dlouho… jenže něco se prostě změnilo a já na ni nejsem schopen hledět tak jako dřív. Už mi nepřijde jako vraždící monstrum. Ne, potom co jsem viděl před chvílí.
Mlčky ji chytnu za ruku, abych potvrdil, že to tak je. Lehce ji přejdu palcem po hřbetu ruky. Je to chvilkový počin a ani nevím, proč to dělám.

"A…ano, dobře." Od teď si budu dávat větší pozor na to, co řeknu.
Náhle přes pouhý její dotek se do mého těla vlije tolik postradatelné teplo. Předtím jsem to vnímal jako něco špatného, čarodějného.
Ale teď to vidím jinak.
"Mirakel." Vydechnu tiše s neskrývaným úžasem.

"Víš. Já nikdy neměl přátelé. Kolegy to ano, ale všichni mně měli za podivína. A ten koho jsem považoval za přítele se mnou držel krok, protože jsem byl z nejsilnějších a to se hodilo." Rozhodnu se jí svěřit a zároveň se jí pokouším vysvětlit, proč se chovám tak jak se chovám.
"Zvykl jsem si na samotu. Tohle je prostě něco nového."

Nechám se k němu přitáhnout a ani neprotestuji. V tu chvíli mi ani nepřijde na mysl, že by mi mohl jakkoliv ublížit. Nechám se odvést k ohni a opatrně si k němu sednu. S tichým poděkováním si přetáhnu kožešinu přes ramena a mlčky se choulím a křečovitě svítám okraje kožešiny. Je to zvláštní, ale teď, když sedíme u ohně je ta zima ještě o něco větší. Nebo si ji uvědomuji právě díky teplu, co vytváří oheň. Téměř mě pálí v nohách, jež mám ohni nejblíž.

Unaveně se po něm podívám, když mi vysvětluje, že další moje sebevražedné pokusy napodobí. Takže ho budu mít na svědomí, pokud se o něco takového šíleného pokusím. Chvíli vydržím jeho pohled mlčky, než zavrtím hlavou a uhnu pohledem.

"Nepokoušela jsem se zabít," upřesním zase já. "Bolelo to a já zpanikařila. Nepřemýšlela jsem. Potřebovala jsem si to jen v hlavě přebrat. Sama." Hájím se dál. Ošiju se, když pokračuje a opakuje to, že jsme zemřeli na té lodi. Nejsem si jistá, jestli umím své já jen tak vyměnit za jiné. Říct si, že je konec.

"Bývali jsme nepřátelé," zamumlám po chvíli a podívám se po něm. Musím mu nechat, že zatím se o mně opravdu stará. Hlavně kvůli tomu, že chce odčinit činy toho muže. Ale na tom nesejde. Nechce, aby se mi něco stalo. Riskoval kvůli mě už několikrát. Vytáhnu ruku zpod své kožešiny a natáhnu ji k němu s náznakem, aby mě za ni vzal. "A už nejsme," pokračuji v tom, v čem s ním souhlasím.

"Nechci umřít, nechci svou šanci na život promarnit. Ale... pořád to bolí. Ještě jsem neměla šanci, abych se zahojila," snažím se vysvětlit, co se stalo a jak to je. "Už o tom nebudeme mluvit, ano?" požádám.

Pokud mě Kristopher vezme za ruku, lehce ji stisknu a přitom použiji svoji schopnost, abych jej zahřála. Vidím totiž, že se klepe zimou mnohem víc, než já.

Napětím ani nedýchám. Čekám, že se začne se mnou o tom dohadovat. Vůbec netuším co mám, z toho jak se na mně dívá, vyčíst.
Rozhodnu se raději mlčet a jen jí věnuji odhodlaný pohled. Z toho, jak mi drkotají zuby, by mi stejně nerozuměla.
No tak, jsme v tom společně.
Naštěstí po chvíli, se chytne mé ruky, abych jí k sobě mohl přitáhnout a pořádně jí podepřít. Společně se začneme potácet zpátky do tepla chatky. Snažím se přitom, aby tu nohu namáhala co nejméně. I když je nejspíše škoda již napáchaná.
Posadím ji, co nejblíže k ohništi a přehodím přes ní kožešinu. Následně ještě přiložím dostatečné množství dřeva do ohně a s přehozenou kožešinou se posadím vedle ní.

Notnou chvíli mlčím a snažím se zahřát. Je mi příšerná zima. Tohle byl opravdu šílený nápad. Takto pokoušet svoje štěstí.
”Aby bylo jasno. Jsme v tom spolu. Kam jdeš ty, tam jdu já. Když ty skočíš z okna, tak za tebou skočím já. Nehledě na výšku. Jasný?” Přeruším naše mlčení. Upřeně se na ní podívám. Čekám, že mi potvrdí, že má slova pochopila.
”To co se stalo, se už nedá změnit. Nemluvě o tom, že ti lidé, co jsme byli předtím, zemřeli v té bouři na lodi. Teď jsme někdo jiný.” Doufám, že už mně bude tentokrát poslouchat a nebude zase vymýšlet nějaké ztřeštěné sebevražedné nápady. Protože tak bude riskovat, že je samozřejmě zopakuji.

Kristopher si hraje na mého advokáta a to je přesně to, co potřebuji slyšet. Nicméně i tak dále pláču a jsem od něj odvrácená. Je to stále dost čerstvé a hádám, že ten alkohol se mnou zamával víc, než jsem čekala. A taky jsem byla unavená a jídlem jsme šetřili. A ano, je to spousta výmluv a omluv na to, proč jsem tam stála jako malé ubrečené kuře.

Překvapí mě jeho další slova. Tedy to, že se odmítá odsud hnout. Nechápavě nad tím jeho gestem se k němu obrátím tváří. Hned v něm vidím odhodlanost svoje slovo dodržet, i když mu určitě byla zima asi tak stejná jako mě. Zaraženě se podívám na nataženou ruku a pak opět na jeho tvář.

*I přes to všechno, by tu zůstal, aby se ujistil, že tu neumrznu? Protože nechce, aby se mi něco stalo?* snažím se to pochopit. *On skutečně nepůjde dovnitř, dokud nepůjdu já. A přitom tu mrzne. Skoro mu drkotají zuby. Nechci ho mít na svědomí. Jeho můžu snadno zachránit. Aspoň pro teď...*

S tím, jak mi to dojde, odsunu stranou vlastní strach a všechny ty negativní emoce, co cítím vzhledem k sobě. A soustředím se na to, že opravdu nechci, aby kvůli mě trpěl. Opatrně vložím svou ruku do té jeho a přestanu se opírat o stěnu chatky. Rozejdu se k němu a tedy i k chatce. Noha mě opravdu bolí, a tentokrát si tu bolest opravdu uvědomuji.

"Promiň... já... Promiň," vysoukám ze sebe, když jsem u něj. Nic lepšího mě nenapadne a dochází mi, jaká je tu zima, takže další proslovy nechávám být a místo toho se vydám s ním do chatky.