Andor.cz - Dračí doupě online

"To si ani nedovedeš představit, jak..." Na malou chvíli se vrátím v čase, kdy jsem se ho snažil naučit naprosto jednoduchý povel a to sedni. Trvalo to neskutečně dlouhou dobu, ale nakonec se to naučil. Chtělo to spoustu dobrot jako motivaci.
"Abych pravdu řekl, tak mi to tak nepřišlo..." Pokrčím rameny. Vlastně mám takový pocit, že jsem tak nějak tušil, že mně nechce zabít. Byla to zkouška, kterou jsem zvládl.
"Kdyby mně chtěl zabít, tak by mně poranil jinak a jinde." Pokusím se upřesnit tónem hlasu, jako kdybych se jí snažil vysvětlit rozdíl mezi černým a zeleným čajem.
Na rány osudu jsem byl už zvyklý. Muž, který si mne vzal pod ochranná křídla zastával tvrdou lásku. Snažil se ze mně vymlátit rebelství a udělat ze mně poslušného muže na kterého by mohla být rodina hrdá. Řekl bych, že se mu to skoro i podařilo do posledních událostí. Řekl bych, že moje celé tělo je poseté takovými vzpomínkami. Takže pokud se při oné příležitosti, kdy jsme se převlékali do suchého oblečení nepodívala na mé tělo, tak pravděpodobně až se budeme koupat, bude mít příležitost si prohlédnout část mého příběhu.

"Říkal jsem mu Villi. To je v překladu divoký." Nebylo to moc originální jméno, ale skvěle se na něj hodilo.
"Ještě než jsem odjel, tak jí měl. Rozloučil jsem se s ním, nechal mu jeho oblíbenou pochoutku v podobě uzeného lososa." Odkašlu si, jak mi najednou hlas smutkem klesne a zavrtím hlavou. Zatraceně nebudu tady brečet jako nějaký slaboch.
"Možná máš pravdu... možná se ještě uvidíme." Jen bych nerad, aby to bylo ve chvíli, kdy bychom stáli na opačných stranách a byli nepřáteli. Doufám, že se něco takového nikdy nestane.

Musím uznat, že to, že se na jeho tváři začaly přes den objevovat občasné úsměvy, z něj dělalo sympatičtějšího člověka. Skoro jsem nemohla věřit tomu, že to byl ten samý morous, který mě lovil po celém tom prokletém městě a nasadil mi magická pouta. Ale jen skoro. Ty vzpomínky mám stále v sobě, ale teď víc vidím celý ten obraz, kterým Kristopher byl.

"I kdybys neslíbil, řada je na tobě, tak se nezdráhej a začni. Nebo ti začnu klást otázky a věř mi, že umím být dost všetečná," odvětím mu s lžící namířenou varovně na něj. Ne, nehodlám se jen tak nechat odbýt. Navíc, když se zdá, že si mě jen trochu dobírá.

Naštěstí vzápětí zjistím, že jsem ho rozklíčovala tentokrát správně, a Kristopher začne vyprávět. Raději mlčím, když začne popisovat to, jak Lovci mívají svého vlka jako společníka. Z grišovských poučných pohádek jsem slyšela až dost strašidelných příběhů o těch bílých přízracích, co dokáží uštvat dospělého grišu a roztrhat ho na místě na cucky během chvíle. Nejednu noc jsem se jako menší budila z děsivých snů, jak se ke mně přibližuje krví zbarvená morda právě takového tvora. Doufám, že Kristpherův příběh se k takovému honu nestočí. Naštěstí, jeho historka je mnohem zajímavější než takový horor. Přesto, když se dostane k popisu toho boje s daným vlkem, přestanu i jíst, napjatě jej poslouchám a hledím na něj. Polknu při představě toho, jak se vlk vrátil k těžce zraněnému Kristopherovi.

"Rozhodně to zní jakože tenhle .. společník je mnohem chytřejší než obyčejný vlk," dostanu ze sebe se zavrtěním hlavou. "To musel být příšerný zážitek..." dodám stále trochu ustrnutě a přetáhnu si přes ramena víc jednu z kožešin, abych se zbavila té živé a děsivé představy. Oči mi těknou automaticky ke Kristopherovi. Dojde mi, že po tom musí mít značné jizvy po celém těle. Další věc, co se mi vybaví je fakt, že jsem vlastně nikdy neviděla víc, než jeho předloktí, ale nikdy mě nenapadlo, že bude mít tělo poseté jizvami. Nehodlala jsem se však ptát, jestli nějaké jizvy má. Nepřišlo mi to vůbec správné se o něčem takovém vůbec zmínit. Vlastně si všimnu jeho zamyšleného pohledu a zaslechnu jeho tichá poslední slova. Chvíli mlčím.

"Jak se vůbec jmenoval? Nebo... jak jsi mu říkal?" zeptám se jej opatrně. "Říkal jsi ale, že má vlastní smečku." Snažím se znít povzbudivě, ale nechci mu dávat plané naděje. "A kdo ví, třeba se vaše cesty ještě protnou..." dodám nakonec, protože nic lepšího mě nenapadne, co říct a nechci mu kazit jeho truchlení.

"Neboj se. Nezapomněl jsem." Pronesu s úsměvem hrajícím mi na tváři, který se tam poslední dobu objevoval dost často. Neměl jsem potřebu se mračit na svět. Jako kdybych konečně byl schopen žít život s plnými doušky a stačilo k tomu jen skoro zemřít. Musím říct, že osud má opravdu zvláštní smysl humoru a tak vůbec. Nestěžuji si. Vlastně bych řekl, že jsem i vděčný. Neměnil bych. Mám totiž jisté pochybnosti o tom, že kdyby bylo cokoliv jinak, tak bych se takto rozhodl. Muselo dojít k velikému narušení, abych konečně prozřel, že to není vlastně takové jaké se na první pohled zdá. Tohle uvědomění mně však vede k jistým pochybnostem o tom, jestli bude někdo ochoten poslouchat a věřit tomu, aniž by si musel něco takového prožít. Tohle je však problém budoucnosti, která počítá, že se z toho tady dostaneme živí a zdraví.

"Opravdu, slíbil?" Chvíli si pohrávám s myšlenkou, že bych to zkusil zahrát na to, že co si nepamatuji, to se nestalo. Zároveň přitom přemýšlím nad tím, co bych jí tak vyprávěl.
Musím říct, že jsem se celou dobu vyhýbal jednomu tématu a vůbec proto netuším, proč cítím touhu zrovna nyní o tom začít vyprávět.
"Nejsem si jistý, jestli jsi obeznámena s tím, že každý lovec v jistém věku je přípraven na svého společníka v podobě bílého vlka doprovázejícího na jeho cestě." Začnu a dám se do vysvětlování toho, že tito velcí bílí vlci jsou vyšlechtěni jednou rodinou, která to dělá už generace a že ne všichni měli takové štěstí, aby mohli mít svého společníka, protože bylo opravdu na tom jaký byl v danou dobu vrh a ne vždy se na každého dostalo.
"Vlastně ani já jsem málem žádného neměl. A ano říkám málem." Příběh byl o tom, jak jsem se dostal k tomu svému, když na mně vlastně nezbylo.
"Existovala historka o tom, že jim jeden vlk utekl a žil divokým životem v lesích. Občas vylézal do vesnic a lovil drobný dobytek nebo jej z dlouhé chvíle proháněl. Vrátil se prostě ke svým divokým předchůdcům." Věřil jsem tě historce a tak jsem se rozhodl ji na vlastní pěst prozkoumat. Vydal jsem se po jeho stopách.
"Našel jsem ho. Byl skutečný. Vůdce vlastní smečky, která mně zastoupila cestu. Myslel jsem v té chvíli, že bude po mně." Jenže on mně svým způsobem vyzval na souboj a já to přijal.
"Šíleně mně pokousal, ale já jsem na sobě nedal znát bolest, i když byla nesnesitelná. Díval jsem se mu upřeně do očí, mezitím co jsem šíleně krvácel." Když se ostatní vlci pokusili ze mně něco ukrást pro sebe, tak mně pustil a svedl s nimi souboj, jež vyhrál.
"Jakmile bylo po boji a já myslel, že se vrací mně dorazit, modlil jsem se… nevím, proč, přišlo mi to v té chvíli jako dobrý nápad. Zarazilo ho to, že jsem tam stále byl a nepokusil se o útěk." No a tak se ke mně přiblížil, avšak ne s touhou po krvi.
"Pomohl mi se dostat zpátky do vesnice, když jsem omdlel ze ztráty, doslova mně tam dotáhl." A tak vznikl náš bratrský vztah.
Nechal jsem ho, aby chodil do lesa, který byl jeho domovem a on se vracel vždycky, když jsem potřeboval.

"Řekl bych, že on je asi to jediné, co mi na tomhle životě bude chybět." Pronesu zamyšleně a upřeně hledíc do plamenů pronáším ve své hlavě tichou modlitbu za svého společníka.
Měj se skvěle, ač jsi kdekoliv.

Poslední dva dny byly vlastně příjemné. Od té doby, co jsem mu začala vyprávět o životě griš, ne o nějakých taktických strategiích, ale o jejich každodenním životě, tradicích a rituálech spojených se schopnostmi, jsem se cítila uvolněněji. A nejvíc se to zlomilo, když u mého vyprávění usnul ten první večer. Ano, možná bych si to jindy vzala špatně, že jsem ho unudila ke spánku, ale viděla jsem, že ještě před chvílí mi kladl otázky a pak už prostě podlehl vyčerpání. Můj vnitřní hlas mi napovídal, že to jasně vypovídá o tom, že to skutečně není nějaký promyšlený podvod, jak ze mě vytáhnout informace o grišách, ale že je mu u poslouchání možná tak stejně příjemně jako je mně u vyprávění. Protože po dlouhé době byl Kristopher někdo, kdo byl ochotný poslouchat a učit se o kultuře toho druhého. Někdo, kdo nechtěl nás sprovodit ze světa, ale porozumět problému. Najít společnou řeč. A to mi pomáhalo prolomit poslední zbytky zábran o mluvení o našem národu, ale i o životě obecně. Nevím, jestli jsem se v něm začala více orientovat, a nebo se jen teď začal také méně hlídat, ale poznala jsem na něm bezpečně, když mu něco přišlo velmi divné. Tak trochu se mu krčila kůže kolem kořenu nosu a jeho pohled se změnil na přemýšlivý.

Přes den jsem se věnovala opravám našich oděvů a dávala pozor na oheň, aby nevyhasl a my tak měli v chatce pořád teplo. Hodlala jsem být vzorný pacient a nehnula jsem se z místa pokud jsem opravdu nemusela, abych nechala zranění zahojit a nepřidělávala Kristopherovi starosti. A musím uznat, že mi vůbec nevadilo, že se o mně tak staral. Cítila jsem se stále trochu ostražitá, když mě ošetřoval, ale kvůli tomu jsem o to víc vnímala, jak byl opatrný a pečlivý.

*Jo, myslím si, že nebude mít problém najít si práci jako ošetřovatel...*

Ale i přes to všechno pohodlí a klid, co jsme tady zažívali, jsem cítila jistý tlak. Neviditelná síla, která mě varovala, že takhle nemůžeme zůstat dlouho. Hádám, že to bylo kvůli vědomí, že zásob tu není nekonečně a my budeme brzy muset vyrazit na cestu. A já neviděla už důvod, proč to tady prodlužovat. Už jsem se přestávala bát toho, že by se proti mě Kristopher obrátil sotva dojdeme do civilizace.

"Cítím se jakože neexistuje už žádná pozice na sezení, která by mě nebolela," odpověděla jsem mu pohotově a s mírným úsměvem, když jsem si od něj přebrala misku. Ano, posedávání na jednom místě je svým způsobem náročné. Teď už to vím.

"Vyrazíme zítra," ujistila jsem jej ještě než jsem si nabrala první sousto. "Noha je už v pořádku díky mému osobnímu ošetřovateli... To jsi chtěl slyšet ne?" rýpnu si do něj maličko dobrosrdečně a začnu pomalu jíst.

"A navíc jsi mi slíbil ty horké prameny. Nemysli si, že si to nepamatuju. Myslím na to celou dobu. Potřebuju ze sebe smýt ten octovej smrad," vysvětlím mu a opatrně upiju z hrnku s vodou. Po alkoholu už nesahám. Raději ne. "Hm... takže, pokud se nepletu, tak jsi včera slíbit předtím než jsi usnul v půlce otázky, že dneska vyprávíš ty..." připomenu mu a s očekáváním se na něj podívám. I mě neskutečně zajímá ten jeho cizí a prapodivný svět lovců.

Bylo velice zvláštní s ní o tom takto otevřeně mluvit. Čím víc jsem toho od ní slyšel, tím víc mi bylo líto toho, že jsem ji nedal předtím šanci se jakkoliv obhájit.
Tahle nenávist musí přestat. Bylo skvělé cítit takové odhodlání. Dalo mi to potřebnou energii a sílu, abych vytrval ve snaze nás odsud dostat.

Rozhovor jsem s ní pokračoval ještě v podobném duchu, než se mi v půlce věty podařilo usnout. Byl jsem tak strašně unavený, že jsem s tím nemohl víc bojovat.

Dva následné dny se nesly ve stejném duchu. Prioritou nejvyšší byla snaha, aby se její kotník uzdravil. Což bych hodlal říct, že se mi docela dařilo obstát jako ošetřovatel. Byl jsem opravdu velice pečlivý a musím přiznat, že mně docela bavilo se o ní starat. Je skvělý pacient, to se jí musí nechat.
Zároveň jsem připravoval věci, abychom byli schopni se další den přesunout. Samozřejmě, že jsem nezapomněl na to, že se půjdeme vykoupat do horkých pramenů. Počasí také vypadalo, že by mi nám mělo v úmyslu přát. A já doufal, že se nic během dalšího dne markantně nezmění.

”Jak se cítíš po dvou dnech pořádného odpočinku?” Zeptal jsem se, poté co jsem se posadil k ohni a oběma nandal večeři.
”Pokud se nebudeš cítit na zítřejší cestu, klidně to můžeme přesunout.” Navrhnu jí a následně se pustím do jídla.
Je mi jasné, že po jídle jsem na řadě s vypravováním příběhu. Takhle jsem si dokonale zkracovali dva předchozí večery. Musím říct, že mně její příběhy fascinují a zároveň mně to seznamuje s jejim národem.

Nevěřícně a tak trochu pobaveně si uchechtnu.

"Vůbec. Něco takového není přece u žen žádoucí, ty se mají usmívat, vařit, uklízet, starat se o manželi a rodit děti," vysvětlím mu základní společenské postavení žen. Zvládnu dokonce potlačit i hořkost ve svém hlase, když to říkám. Jistě, většinou to tak chodí. A většině žen to nevadí. Ale já ... vždycky chtěla něco víc. Přišlo mi to jako děsně svazující. A i proto jsem odešla od rodiny hledat nový život mimo tato obvyklá pravidla. "Jen já byla neposedná a .. jak jsi to tak kulantně nazval? Jo, dobrodružná... Jo byla jsem dobrodružná až běda. Co si pamatuji, tak máma o mě zlomila minimálně tucet dřevěných vařeček a na kolenou mám docela jistě ještě ztvrdlou kůži, jak jsem klečívala na hrachu v koutě." Pousměji se té dávné vzpomínce. Bolest z ní už vyprchala. Brala jsem to jako něco, co prostě bylo.

"Hm," zamrkám a zamyslím se nad jeho otázkou s pohledem do ohně. Chvíli jenom mlčím. "Když jsem zjistila, že jsem Smrtička, tak jsem se zprvu dost bála. Prvních pár týdnů jsem se uzavřela do sebe a snažila se to nějak pochopit. Víš... pamatuješ na to období, kdy jsi najednou začal strašně růst? Takové to, jak najednou jsi o několik centimetrů vyšší než jsi býval a těžko se ti koordinují pohyby? Občas narazíš do něčeho, co tam nebylo, někdy prostě chceš něco vzít a ruka tě neposlouchá? No, tak se schopností je to podobné. Je to jako... no, schopnost, které ale moc nerozumíš. Ostatní ti sice mohou radit, co s tím máš dělat, ale hlavně to musíš pochopit a srovnat si to v hlavě. Nikdo ti nemůže vzít ruku a udělat s ní ten správný pohyb, protože o pohyby nejde, jde o myšlenky. Vůli. A právě proto, jak je to ... no téměř intuitivní, tak lidi se schopnostmi jsou o něco nebezpečnější. Právě proto jak snadno k tomu použití mohou sáhnout... A jak je to napojené i na emoce... " snažím se mu to co, nejlépe popsat, ale je to těžké, když nic takového nezná.

"Nevadí mi, že se ptáš. Je to vlastně dobře. Kdyby možná lidi tušili, jak je to komplikované a co za tím je, třeba by koukali na griši shovívavěji..." pronesu myšlenku, kterou jsem v sobě měla už delší dobu, ale nikdy jsem ji nahlas nevyslovila. "Hm, víš třeba to, že když se projeví tvoje schopnosti, tak dostaneš nové jméno? Protože když se jeden stane grišou a dokáže, že nějaké schopnosti má, bere se jako jiný člověk. Takže já tehdy dostala druhé jméno - Shae. Od té doby mi nikdo jinak neřekl. A předtím jsem byla Ingrid." Nestihnu se ani zarazit, než mu řeknu své původní jméno. A vlastně ani po té se necítím nijak zvlášť odhalená. Je to jenom koneckonců jméno.

"A vlastně je to dost velké tabu v naší komunitě. Říkat původní jméno by se nemělo. Vlastně nevím proč, ale většina griš je na to dost opatrná a dost si to střeží. Ty jsi vlastně první člověk, komu jsem to řekla od obdržení svého nového jména," upozorním ho, aby se nedopustil nějakého faux pas, co se týče griší komunity.

Jsem naprosto uchvácen jejím vyprávěním. Ještě nikdy jsem neslyšel, že by žena měla tak pestrou škálu zranění. Nebo celkově, že by byla tak divoká. Tady jsou ženy vychovány, aby byly poslušné a aby byly schopné prezentovat svou rodinu. Umí vařit, zvládají domácí práce, starají se o děti a ani ve snu nezažívají žádné dobrodružství mimo domov.

Těžko odolávám nutkání se dotknout oné jizvy, abych se ujistil, že to není pouhá iluze. Hlavou začnou naskakovat myšlenky týkající se hebkosti její tváře. O její ruce jsem se už přesvědčil, takže tvář na tom musí být stejně. Razantně si to však zakážu. Není na místě mít takové představy.

”Z toho, co vyprávíš to vypadá, že ženy měly o něco volnější a dobrodružnější život. Nebo jsi byla jediná?” Zeptám se s neskrývanou zvědavostí v hlase.

”Co se s tebou stalo potom, co se tvoje schopnosti projevili?… jaké to vlastně je?” Čím více vypráví, tím toužím vědět víc. Ještě před nedávnem mi to bylo naprosto jedno. Považoval jsem je za stvoření pekel a stačilo mi to. Nezajímal jsem se vůbec o to, co to vlastně s tou danou osobou udělá.
”Teda pokud mohu být tak smělý.” Dodám rozpačitě, poté co si uvědomuji ožehavost tématu.

Jeho upovídané já se už opět začalo vytrácet. Možná to bylo tím, jak mu vyprchával alkohol z těla. Ale já cítila, že za to asi mohu já. Příliš jsem si z něj utahovala když se mi svěřoval. Kousnu se zamyšleně do rtu, jak zaváhám. Rychle se snažím vymyslet, co s tím. Návrat mlčenlivého Kristophera mi bůhvíproč nebyl moc příjemný. Snad, že jsem se bála, že zase nebudu vědět na čem s ním jsem.

"Bude v pohodě," ujistím ho rychle, když se stáhne opět do klidných mělkých vod pracovní konverzace. Jako želva schovávající hlavu do svého krunýře.

"Když jsem byla menší, zvrkla jsem si oba kotníky několikrát," odvětím celkem jistě a pousměji se nad jednou ze vzpomínek. "Rodiče to se mnou měli těžké, byla jsem neposedné dítě. Otec vyprávěl, že jsem se naučila odmlouvat dřív, než opravdu mluvit. Strašně jsem se bránila autoritám a byla drzá až hrůza. Pořád jsem něco vyváděla a vymýšlela..." začnu se mu svěřovat na oplátku, ve snaze zachránit ještě co se dá, aby se Kristopher neskryl hned zase do své ulity. Odhrnu si vlasy na stranu a přejedu si prstem po hranici vlasů na levém spánku.

"Vidíš tuhle jizvu?" zeptám se ho a počkám, až se podívá. "Tehdy mě nabral kozel, se kterým jsem se pokoušela hrát na toreadora. Jenže ten rohatej ďábel byl mnohem rychlejší a zákeřnější, než jsem čekala. To mi bylo osm..." vysvětlím původ své jizvy, než ji opět schovám pod vlasy a pousměji se.

"A takových památek mám na sobě spousty. A většinu z nich z doby, než mi bylo čtrnáct zim," pokračuji a sama si nejsem jistá, jak mám pokračovat. "Vlastně až díky probuzení schopností jsem se uklidnila. Přestala jsem tolik vystrkovat hlavu a víc přemýšlet nad tím, co dělám." Uvědomím si, že mě schopnostmi dost změnily a zachránily mě od věčných přenic s otcem, které mnohdy neskončily bez trestu. I po tom bych našla na těle jistě nějaké památky. Tyto vzpomínky raději zaplaším. Ošiju se a přechytnu si kožešiny.

Dokonale mně odhadla. Přesně to jsem se jí snažil říct. Zároveň jsem se jí snažil omluvit za své předchozí chování, za onu odměřenost. Jenže jsem si nemohl pomoct. Bylo to pro mně tak nové. Když jsme se na začátku potřebovali pro přežití, naprosto jsem tomu rozuměl. Jenže to teď vypadá, že toužím po něčem víc a ztrácím se.
Vždycky jsem přemýšlel, jaké by to bylo mít skutečného přítele. Poté co se mně ujali, tak se mě ostatní děti vyhýbali, jako kdybych měl nějakou nakažlivou nemoc. Byl jsem dítě z ulice. Chudák divoch. Říkali, že je na mně něco divného. Nepřirozeného. Jako kdybych měl na čele vypálené znamení. A ani, když jsem vyrostl, tak tomu nebylo jinak.

”Měl bych se ti potom podívat na kotník a zjistit, jakou tvoje procházka na mráz napáchala škodu.” Pronesu po chvíli mlčení, kdy jsem upřeně zíral do plamenů a chvíli byl zaměstnán svou minulostí.

Pohlazení po hřbetu mojí ruky beru jako jeho gesto, kterým mě chce ujistit, že je to opravdu v pořádku. Příliš tomu nepřikládám důležitosti. Místo toho se soustředím na to, aby se rychle jeho tělo zahřálo na správnou tělesnou teplotu a jeho končetiny se prohřály ještě lépe než kdyby měl teplé jídlo a dlouhý odpočinek hned u ohně. Pousměji se nad tím, jak to nazve.

"To skoro zní, jako kdybys mi vymýšlel nové jméno," poznamenám a pustím se jeho ruky, když už cítím, že je na tom jeho tělo lépe.

Pak se opět zachumlám do své kožešiny a trochu zahřeji víc i sebe. Vždy, když používám svou sílu na sebe, cítím se trochu divně. Je to něco jako když doktor operuje sám sebe. Rozumí tomu, ale zároveň cítí, to, co dělá jako pacient. Kristopher zatím pokračuje v mluvení. Tentokrát to zní jakože on vysvětluje, proč se zase on choval, tak jak se choval.

"Tohle trochu teď znělo, jakože se vytahuješ," poznamenám a mírně se na něj usměji, když se na něj krátce podívám. Ale pak do něj jemně drknu ramenem do ramene, aby věděl, že to opravdu nemyslím vážně. "Začínám si ale říkat, že si rozumíš víc s divočinou a přežitím v nehostinném prostředí než ve městech a mezi lidmi. Hádám, že pak budu zachraňovat já tebe. Od alkoholu a dalších nástrah civilizace," pousměji se a zalétnu pohledem k tomu měchu, který jsme si předtím tak aktivně předávali.