Andor.cz - Dračí doupě online

Bývali jsme nepřátelé. To ano a není to tak dlouho… jenže něco se prostě změnilo a já na ni nejsem schopen hledět tak jako dřív. Už mi nepřijde jako vraždící monstrum. Ne, potom co jsem viděl před chvílí.
Mlčky ji chytnu za ruku, abych potvrdil, že to tak je. Lehce ji přejdu palcem po hřbetu ruky. Je to chvilkový počin a ani nevím, proč to dělám.

"A…ano, dobře." Od teď si budu dávat větší pozor na to, co řeknu.
Náhle přes pouhý její dotek se do mého těla vlije tolik postradatelné teplo. Předtím jsem to vnímal jako něco špatného, čarodějného.
Ale teď to vidím jinak.
"Mirakel." Vydechnu tiše s neskrývaným úžasem.

"Víš. Já nikdy neměl přátelé. Kolegy to ano, ale všichni mně měli za podivína. A ten koho jsem považoval za přítele se mnou držel krok, protože jsem byl z nejsilnějších a to se hodilo." Rozhodnu se jí svěřit a zároveň se jí pokouším vysvětlit, proč se chovám tak jak se chovám.
"Zvykl jsem si na samotu. Tohle je prostě něco nového."

Nechám se k němu přitáhnout a ani neprotestuji. V tu chvíli mi ani nepřijde na mysl, že by mi mohl jakkoliv ublížit. Nechám se odvést k ohni a opatrně si k němu sednu. S tichým poděkováním si přetáhnu kožešinu přes ramena a mlčky se choulím a křečovitě svítám okraje kožešiny. Je to zvláštní, ale teď, když sedíme u ohně je ta zima ještě o něco větší. Nebo si ji uvědomuji právě díky teplu, co vytváří oheň. Téměř mě pálí v nohách, jež mám ohni nejblíž.

Unaveně se po něm podívám, když mi vysvětluje, že další moje sebevražedné pokusy napodobí. Takže ho budu mít na svědomí, pokud se o něco takového šíleného pokusím. Chvíli vydržím jeho pohled mlčky, než zavrtím hlavou a uhnu pohledem.

"Nepokoušela jsem se zabít," upřesním zase já. "Bolelo to a já zpanikařila. Nepřemýšlela jsem. Potřebovala jsem si to jen v hlavě přebrat. Sama." Hájím se dál. Ošiju se, když pokračuje a opakuje to, že jsme zemřeli na té lodi. Nejsem si jistá, jestli umím své já jen tak vyměnit za jiné. Říct si, že je konec.

"Bývali jsme nepřátelé," zamumlám po chvíli a podívám se po něm. Musím mu nechat, že zatím se o mně opravdu stará. Hlavně kvůli tomu, že chce odčinit činy toho muže. Ale na tom nesejde. Nechce, aby se mi něco stalo. Riskoval kvůli mě už několikrát. Vytáhnu ruku zpod své kožešiny a natáhnu ji k němu s náznakem, aby mě za ni vzal. "A už nejsme," pokračuji v tom, v čem s ním souhlasím.

"Nechci umřít, nechci svou šanci na život promarnit. Ale... pořád to bolí. Ještě jsem neměla šanci, abych se zahojila," snažím se vysvětlit, co se stalo a jak to je. "Už o tom nebudeme mluvit, ano?" požádám.

Pokud mě Kristopher vezme za ruku, lehce ji stisknu a přitom použiji svoji schopnost, abych jej zahřála. Vidím totiž, že se klepe zimou mnohem víc, než já.

Napětím ani nedýchám. Čekám, že se začne se mnou o tom dohadovat. Vůbec netuším co mám, z toho jak se na mně dívá, vyčíst.
Rozhodnu se raději mlčet a jen jí věnuji odhodlaný pohled. Z toho, jak mi drkotají zuby, by mi stejně nerozuměla.
No tak, jsme v tom společně.
Naštěstí po chvíli, se chytne mé ruky, abych jí k sobě mohl přitáhnout a pořádně jí podepřít. Společně se začneme potácet zpátky do tepla chatky. Snažím se přitom, aby tu nohu namáhala co nejméně. I když je nejspíše škoda již napáchaná.
Posadím ji, co nejblíže k ohništi a přehodím přes ní kožešinu. Následně ještě přiložím dostatečné množství dřeva do ohně a s přehozenou kožešinou se posadím vedle ní.

Notnou chvíli mlčím a snažím se zahřát. Je mi příšerná zima. Tohle byl opravdu šílený nápad. Takto pokoušet svoje štěstí.
”Aby bylo jasno. Jsme v tom spolu. Kam jdeš ty, tam jdu já. Když ty skočíš z okna, tak za tebou skočím já. Nehledě na výšku. Jasný?” Přeruším naše mlčení. Upřeně se na ní podívám. Čekám, že mi potvrdí, že má slova pochopila.
”To co se stalo, se už nedá změnit. Nemluvě o tom, že ti lidé, co jsme byli předtím, zemřeli v té bouři na lodi. Teď jsme někdo jiný.” Doufám, že už mně bude tentokrát poslouchat a nebude zase vymýšlet nějaké ztřeštěné sebevražedné nápady. Protože tak bude riskovat, že je samozřejmě zopakuji.

Kristopher si hraje na mého advokáta a to je přesně to, co potřebuji slyšet. Nicméně i tak dále pláču a jsem od něj odvrácená. Je to stále dost čerstvé a hádám, že ten alkohol se mnou zamával víc, než jsem čekala. A taky jsem byla unavená a jídlem jsme šetřili. A ano, je to spousta výmluv a omluv na to, proč jsem tam stála jako malé ubrečené kuře.

Překvapí mě jeho další slova. Tedy to, že se odmítá odsud hnout. Nechápavě nad tím jeho gestem se k němu obrátím tváří. Hned v něm vidím odhodlanost svoje slovo dodržet, i když mu určitě byla zima asi tak stejná jako mě. Zaraženě se podívám na nataženou ruku a pak opět na jeho tvář.

*I přes to všechno, by tu zůstal, aby se ujistil, že tu neumrznu? Protože nechce, aby se mi něco stalo?* snažím se to pochopit. *On skutečně nepůjde dovnitř, dokud nepůjdu já. A přitom tu mrzne. Skoro mu drkotají zuby. Nechci ho mít na svědomí. Jeho můžu snadno zachránit. Aspoň pro teď...*

S tím, jak mi to dojde, odsunu stranou vlastní strach a všechny ty negativní emoce, co cítím vzhledem k sobě. A soustředím se na to, že opravdu nechci, aby kvůli mě trpěl. Opatrně vložím svou ruku do té jeho a přestanu se opírat o stěnu chatky. Rozejdu se k němu a tedy i k chatce. Noha mě opravdu bolí, a tentokrát si tu bolest opravdu uvědomuji.

"Promiň... já... Promiň," vysoukám ze sebe, když jsem u něj. Nic lepšího mě nenapadne a dochází mi, jaká je tu zima, takže další proslovy nechávám být a místo toho se vydám s ním do chatky.

Nechávám ji ať mluví. Zaskočila mně se slovy, že by byl o problém méně, kdyby umrzla. Nesouhlasím s ní, ale nevím co bych řekl, abych to třeba ještě víc nepokazil.
Zatraceně, Kristophe, tohle ti fakt nejde.

"Jenže ani jedna nebyla silná, aby se mohla bránit. A tys mohla…" Začnu a nevím, jestli to je správně. Jen mám pocit, že musím něco říct.

Cítil jsem však čím dál tím větší zimu. Bylo mi jasné, že dlouho tady nevydržíme a za to, jak tu už jsme, si koledujeme o nachlazení.
"Prosím pojďme dovnitř. Přece mně nechceš mít na svědomí, protože bez tebe se nevrátím." Pronesu naprosto odhodlaně, jak to jen jde s drkotajícími zuby.
Znovu k ní natáhnu ruku. Odhodlaně se přitom tvářím.

Venku se do mě zakousl hlad s vervou vlka, co právě dohnal svou kořist. A tak jsem se taky cítila - uštvaná. Zvládla jsem udělat pár kroků kolem chaty, než se mi do mě zakousla s novou vervou bolest nohy tak intenzivně, že jsem se musela zastavit a opřít zády o chatku, abych noze ulevila. Schovám si na okamžik obličej do rukou a nechávám volný průchod slzám a vzlykům. Jenže po pár vteřinách samoty, chladu a probouzející se bolesti uslyším dveře. Automaticky odvrátím pohled od dveří a ruce si založím na hrudi. Kousnu se do rtu, abych před ním nevzlykala. Na moment zavřu oči a další slzy mi stečou po tváři, když se omluví. Nic neprovedl, jen mi připomněl pravdu. Vím to. Otevřu pak oči a dívám se pořád směrem na pustinu. Oči mi těkají po bílé pustině a zoufale hledají záchytný bod. Stejně tak jako já.

"A bylo by o problém méně," vydechnu a polknu. Pak uvolním jednu ze svých rukou, jimiž se křečovitě objímám, a otřu si tváře. A pak ji stáhnu zpět.

"Víš, nejtěžší je přesvědčovat samu sebe, že jsem to musela udělat," přiznám pak po chvíli. Zavrtím hlavou. "Celý život se snažím přesvědčit sebe, že navzdory tomu, co o mně říká okolí, nejsem vraždící stroj. Že nejsem zlá příšera, co se schovává v temných koutech, co vraždí lidi na potkání. Proto jsem šla žít mezi lidi." Musím se odmlčet, abych utlumila další vzlyk, co se mi vydral z hrdla.

"A pak se to stalo," snažím se pokračovat a cítím, že to bolí o to víc, co ta slova říkám. "A něco ve mě mi říká, že jsem to udělat neměla, že jsem ho měla nechat. Vím, že je mnoho žen, co bylo znásilněno. A ony nikoho nezabili, naučily se s tím žít. Pobrečely si a šly se svým životem dál a tu muži také. Ale já... já... nemohla..." Krk mám stažený a nejsem schopná říct další slova. Rukou si rychle zakryji ústa, abych utlumila další vzlyk.

Chvíli na ní nechápavě hledím. Onu reakci jsem nečekal. Kdo ví, co jsem čekal.
Zdá se, že jsem měl pravdu. A ta pravda ji však zranila. Nechtěl jsem to. Neměl jsem ji v úmyslu ublížit.
Možná, kdybych byl střízlivý, tak bych si dal větší pozor na pusu. Jenže škoda už byla napáchaná.

A tak jsem mlčky hleděl na to, jak se zvedá. Naprosto bezradný tím, že jsem neměl nejmenší tušení, jak na to reagovat. Neměla by na tu nohu stoupat. Jenže jsem měl pocit, že potřebuje být, co nejdál od toho kdo ji ublížil.
Tenhle pocit jsem však ignoroval a vydal se za ní ven.

Sněhová bouře opravdu řádila. Byla neskutečná zima. Mohla by prochladnout a tak jsem k ní váhavě natáhl ruku. Ale nechytil jsem ji, nechtěl jsem ji vylekat.
Chladný vzduch mně trochu probral a já začal o něco více vnímat.
"Omlouvám se." Vychrlím ze sebe.
"Prosím, pojď zpátky do tepla. Vždyť zmrzneš." Pronesu starostlivě a stále mám k ní nataženou ruku. Nechávám na ní, jestli ji chytne. Jsem připravený ji podpírat, kdyby náhodou potřebovala.
Držím si však od ní dostatečný odstup, aby neměla pocit, že ji chci stejně ublížit.

V duchu se uchechtnu nad tím jeho vtipem a sebevědomím. Opilí Kristopher je rozhodně veselejší, vtipnější a přátelštější než ten střízlivý. Rozhodně působí víc jako někdo s kým bych se mohla bavit i normálně a ne jen za těch okolností, že jsme jediní dva lidé na desítky kilometrů daleko v nehostinné pustině.

Překvapí mě, že ví o té ne tolik veselé verzi příběhu. Otevřu ústa, abych protestovala s úsměvem, avšak než mě napadne, co říct, Kristopher mě obviní bez ostychů z toho, proč jsem to udělala. Zarazím se a úsměv mi okamžitě zmizí z tváře. Najednou pocítím uvnitř sebe silnou bolest jako kdyby mi někdo otevřel čerstvou ránu a hrabal se v ní rozžhaveným kusem železa. Před očima se mi objeví znovu ta scéna, znovu cítím ten dech na své tváři, znovu mě bolí v krku z toho křičení o pomoc a znovu cítím svou bezmoc. Slzy si otřu hřbetem ukazováčku ještě dřív, než mi stačí stéct po tváři. Měl pravdu. Zatraceně měl naprostou pravdu. Ale já na ni nebyla připravená. Nebyla jsem připravená na tu vzpomínku v celé její kráse. Nebyla jsem připravená to zažít znovu. Ne při tom, kdy jsme se tak dobře bavili.

"Vyprávěla jsem to, protože je v tom poučení, že není všechno zlato, co se třpytí. A že můžeš být obklopen drahokamy a přitom být nešťastný, protože si zamčený. Jako jsi byl ty..." odporuji mu slabým hlasem. Ani nevím, kdy se mi povedlo vstát, ale najednou vidím místnost z normální perspektivy. Bolest v kotníku ignoruju. Stejně jako jeho řeči o budoucnosti. Projdu ke dveřím a přitom si ani nevšimnu té bolesti v noze. V hlavě mi bije na poplach škodolibý trpaslík.

*Nikdo se o tebe nezajímal, protože jsi byla sama. Tak jako vždycky. Hrdinný bratr nepřišel, protože od rodiny jsi odešla a na světě není nikdo, kdo by se o tebe zajímal. Život není jako pohádka pro děti. Proto měl ten příběh dva konce. Jeden pro děti a jeden pro dospělé. Měl pravdu, je to varování pro to, že se nemůžeš na nikoho spolehnout a zůstaneš zase sama.*

Pokud se mě Kristopher zeptá kam jdu, odvětím polohlasně že nasbírat sníh na vodu, ovšem to, že nemám žádný kýblík v ruce neřeším. Potřebuju ven, kde budu sama v sněhové bouři, kde mě snad chlad probere z toho zoufalství, co mě tak nečekaně, ale silně přepadlo a sevřelo.

Ze rtů mi unikne uchechtnutí.
”Nemyslím si, že bych to potřeboval. Vím, jak se na mně ženy dívají. Nejsem slepý.” V očích mi objeví jiskra, kterou zatím nespatřila. Není to však v špatném. Naopak se cítím vážně uvolněně. Jako kdyby ta tíha posledních dnů, to zjištění, že všechno není takové jak se na první pohled může zdát, ze mně náhle spadlo a já se mohl konečně pořádně nadechnout. Cítím se podivně volný, jako pták. Možná to je právě to, co na tom alkoholu všichni vidí. Sejme z vás zátěž a vymění to za něho příjemného.

Zdá se, že jsem svými posledními slovy, udeřil hřebíček na hlavičku. Nelze si nevšimnout, jak se upne ke svým vlasům, jak si s nimi hraje. Začínám mít pocit, že to dělá vždycky, když je nějak nervózní. Zkusím se na to zaměřit. Třeba se o ní dozvím něco víc. Usmyslím si.
Nic však dalšího neříkám. Raději se rozhodnu být užitečný a přiložím pár dřívek do ohně.
Když se dá do vyprávění poslouchám mlčky a její hlas mi zní opravdu příjemně.

”Samozřejmě. Řekla jsi mi totiž tu pěknou verzi příběhu. Nikoliv tu druhou, tragickou.” Odpovím jí na její otázku.
”Chtěla bys, aby tě někdo tehdy zachránil a tys nemusela toho lovce zabít.” Konstatuji následně. Až potom, co jsou slova vyřčena, si uvědomím, že jsem možná ťal do živého.
Možná, kdybych byl o něco rychlejší, mohl bych být jejím zachráncem. Místo toho se to všechno tak strašlivě zvrtlo.
”Až se odsud dostaneme, tak jako nový lidé. Shae a Kristopher zemřeli v té lodi. Nemůžeme změnit, co se nám stalo. Můžeme jen změnit, to co bude následovat.”
Nevím, jak se cítí. Jak strašné to je být v blízkosti muže, potom co se jí stalo. Věřit mi, že nejsem jako ostatní a že jí nebudu chtít stejně podobně ublížit.

odkaz

"Tak nic," ujistím ho. "Ale obávám se, že nejseš dost bohatý na to, aby sis mohl dovolit se šperky, aby ti to pomohlo."

Řeknu to mnohem dřív, než si stačím uvědomit, že takové rýpnutí je daleko odvážnější, než by bylo vhodné. Přeci jen, uměl se urazit kvůli o dost méně vážným poznámkám z mé strany. Ovšem alkoholem rozjařené já si z toho příliš nedělá. Pozvedne pouze zvědavě obočí, když si uvědomí, že uhýbá otázce, protože na ni nechce odpovídat. Chvíli vzdoruji jeho pohledu, když mě vyzve, abych také vyprávěla příběh. Ale pak najednou cítím, že je ten jeho pohled mnohem víc než snesu. Je to asi v té chvíli, kdy začne uvažovat o tom, o čem nejspíš budu vyprávět.

*Trefil se,* poznamenám v duchu a pohledem uhnu ke konečkům vlasů, co držím mezi prsty. Kdybych v něm viděla jen zlého lovce, už bych mu najust vyprávěla něco, co nečekal. Ale teď...? *To mě už tak moc zná..? Ví, že jsem vlastně hodná...? Ale no tak, Shae... A co když ti jen podkuřuje? Co když ty chceš taková být i když nejseš? Když ptáčka lapají, krásně mu zpívají, děvče!*

Netuším, proč mám pořád pocit, že se dostávám s Kristopherem do nějaké pasti, že jsem kamsi vtahována. Ale ať to bylo z jakéhokoliv důvodu, najednou si vzpomenu na jeden příběh.

"V jednom přímořském městě žila švadleny dcera..." začnu vyprávět a dál si hraji s vlasy zatímco zvednu pohled aspoň k ohni. Ramenem se opřu o bok skříňky, abych seděla pohodlněji. Příběh je o dívce, co měla doručit balíček jedné staré paní. Otec s matkou na ni naléhali, aby byla opatrná a nechodila kolem zlatníka. Onen zlatník uměl krásně lákat do svého obchodu a dokázal prodat i slepému brýle na čtení. A ona dívka tak ráda chodila kolem jeho vitrín, neboť tam byly všechny ty krásné věci, co se třpytily a ona moc chtěla. A tak rodiče neposlechla, zlatník ji nalákal dovnitř a uzamknul ji v jedné ze zadních místností jeho honosného domu, protože dívka byla krásná a mladá.

"Ovšem když se toho večera dívka nevrátila, její bratr to nemohl nechat jen tak. Vzburcoval své přátele a začal procházet dům od domu cestu, kterou se dívka měla ten den vydat, aby doručila balíček. A když dorazili k zlatníkově domu, uslyšeli slabý křik dívky. Vtrhli do domu a dívku vysvobodili a muže ztloukli takovým způsobem, že celý týden pak neotevřel svůj obchod. Od té doby dívka už nikdy nešla kolem zlatníka, jednoho se provdala za bratrova kamaráda, jednoho z těch, kdo ji došel zachránit a nakonec žila pokojný život a dbala na varování rodičů a manžela." Dokončím vyprávění a úmyslně vyberu tu verzi, kde věci dopadnou lépe. I u tohoto příběhu se říkal druhý konec, ovšem já na něj raději nechci ani myslet. Po dokončení vyprávění se natáhnu pro vodu, abych si trochu svlažila hrdlo, protože jsem moc dobře věděla, že další alkohol už by nebyl dobrý.

"Tak co, splnil příběh očekávání?" zeptám se ho pak a obrátím ke Kristopherovi zrak. Byla jsem zvědavá, co z něj vyčetl on.