Andor.cz - Dračí doupě online

Nechávám ji ať mluví. Zaskočila mně se slovy, že by byl o problém méně, kdyby umrzla. Nesouhlasím s ní, ale nevím co bych řekl, abych to třeba ještě víc nepokazil.
Zatraceně, Kristophe, tohle ti fakt nejde.

"Jenže ani jedna nebyla silná, aby se mohla bránit. A tys mohla…" Začnu a nevím, jestli to je správně. Jen mám pocit, že musím něco říct.

Cítil jsem však čím dál tím větší zimu. Bylo mi jasné, že dlouho tady nevydržíme a za to, jak tu už jsme, si koledujeme o nachlazení.
"Prosím pojďme dovnitř. Přece mně nechceš mít na svědomí, protože bez tebe se nevrátím." Pronesu naprosto odhodlaně, jak to jen jde s drkotajícími zuby.
Znovu k ní natáhnu ruku. Odhodlaně se přitom tvářím.

Venku se do mě zakousl hlad s vervou vlka, co právě dohnal svou kořist. A tak jsem se taky cítila - uštvaná. Zvládla jsem udělat pár kroků kolem chaty, než se mi do mě zakousla s novou vervou bolest nohy tak intenzivně, že jsem se musela zastavit a opřít zády o chatku, abych noze ulevila. Schovám si na okamžik obličej do rukou a nechávám volný průchod slzám a vzlykům. Jenže po pár vteřinách samoty, chladu a probouzející se bolesti uslyším dveře. Automaticky odvrátím pohled od dveří a ruce si založím na hrudi. Kousnu se do rtu, abych před ním nevzlykala. Na moment zavřu oči a další slzy mi stečou po tváři, když se omluví. Nic neprovedl, jen mi připomněl pravdu. Vím to. Otevřu pak oči a dívám se pořád směrem na pustinu. Oči mi těkají po bílé pustině a zoufale hledají záchytný bod. Stejně tak jako já.

"A bylo by o problém méně," vydechnu a polknu. Pak uvolním jednu ze svých rukou, jimiž se křečovitě objímám, a otřu si tváře. A pak ji stáhnu zpět.

"Víš, nejtěžší je přesvědčovat samu sebe, že jsem to musela udělat," přiznám pak po chvíli. Zavrtím hlavou. "Celý život se snažím přesvědčit sebe, že navzdory tomu, co o mně říká okolí, nejsem vraždící stroj. Že nejsem zlá příšera, co se schovává v temných koutech, co vraždí lidi na potkání. Proto jsem šla žít mezi lidi." Musím se odmlčet, abych utlumila další vzlyk, co se mi vydral z hrdla.

"A pak se to stalo," snažím se pokračovat a cítím, že to bolí o to víc, co ta slova říkám. "A něco ve mě mi říká, že jsem to udělat neměla, že jsem ho měla nechat. Vím, že je mnoho žen, co bylo znásilněno. A ony nikoho nezabili, naučily se s tím žít. Pobrečely si a šly se svým životem dál a tu muži také. Ale já... já... nemohla..." Krk mám stažený a nejsem schopná říct další slova. Rukou si rychle zakryji ústa, abych utlumila další vzlyk.

Chvíli na ní nechápavě hledím. Onu reakci jsem nečekal. Kdo ví, co jsem čekal.
Zdá se, že jsem měl pravdu. A ta pravda ji však zranila. Nechtěl jsem to. Neměl jsem ji v úmyslu ublížit.
Možná, kdybych byl střízlivý, tak bych si dal větší pozor na pusu. Jenže škoda už byla napáchaná.

A tak jsem mlčky hleděl na to, jak se zvedá. Naprosto bezradný tím, že jsem neměl nejmenší tušení, jak na to reagovat. Neměla by na tu nohu stoupat. Jenže jsem měl pocit, že potřebuje být, co nejdál od toho kdo ji ublížil.
Tenhle pocit jsem však ignoroval a vydal se za ní ven.

Sněhová bouře opravdu řádila. Byla neskutečná zima. Mohla by prochladnout a tak jsem k ní váhavě natáhl ruku. Ale nechytil jsem ji, nechtěl jsem ji vylekat.
Chladný vzduch mně trochu probral a já začal o něco více vnímat.
"Omlouvám se." Vychrlím ze sebe.
"Prosím, pojď zpátky do tepla. Vždyť zmrzneš." Pronesu starostlivě a stále mám k ní nataženou ruku. Nechávám na ní, jestli ji chytne. Jsem připravený ji podpírat, kdyby náhodou potřebovala.
Držím si však od ní dostatečný odstup, aby neměla pocit, že ji chci stejně ublížit.

V duchu se uchechtnu nad tím jeho vtipem a sebevědomím. Opilí Kristopher je rozhodně veselejší, vtipnější a přátelštější než ten střízlivý. Rozhodně působí víc jako někdo s kým bych se mohla bavit i normálně a ne jen za těch okolností, že jsme jediní dva lidé na desítky kilometrů daleko v nehostinné pustině.

Překvapí mě, že ví o té ne tolik veselé verzi příběhu. Otevřu ústa, abych protestovala s úsměvem, avšak než mě napadne, co říct, Kristopher mě obviní bez ostychů z toho, proč jsem to udělala. Zarazím se a úsměv mi okamžitě zmizí z tváře. Najednou pocítím uvnitř sebe silnou bolest jako kdyby mi někdo otevřel čerstvou ránu a hrabal se v ní rozžhaveným kusem železa. Před očima se mi objeví znovu ta scéna, znovu cítím ten dech na své tváři, znovu mě bolí v krku z toho křičení o pomoc a znovu cítím svou bezmoc. Slzy si otřu hřbetem ukazováčku ještě dřív, než mi stačí stéct po tváři. Měl pravdu. Zatraceně měl naprostou pravdu. Ale já na ni nebyla připravená. Nebyla jsem připravená na tu vzpomínku v celé její kráse. Nebyla jsem připravená to zažít znovu. Ne při tom, kdy jsme se tak dobře bavili.

"Vyprávěla jsem to, protože je v tom poučení, že není všechno zlato, co se třpytí. A že můžeš být obklopen drahokamy a přitom být nešťastný, protože si zamčený. Jako jsi byl ty..." odporuji mu slabým hlasem. Ani nevím, kdy se mi povedlo vstát, ale najednou vidím místnost z normální perspektivy. Bolest v kotníku ignoruju. Stejně jako jeho řeči o budoucnosti. Projdu ke dveřím a přitom si ani nevšimnu té bolesti v noze. V hlavě mi bije na poplach škodolibý trpaslík.

*Nikdo se o tebe nezajímal, protože jsi byla sama. Tak jako vždycky. Hrdinný bratr nepřišel, protože od rodiny jsi odešla a na světě není nikdo, kdo by se o tebe zajímal. Život není jako pohádka pro děti. Proto měl ten příběh dva konce. Jeden pro děti a jeden pro dospělé. Měl pravdu, je to varování pro to, že se nemůžeš na nikoho spolehnout a zůstaneš zase sama.*

Pokud se mě Kristopher zeptá kam jdu, odvětím polohlasně že nasbírat sníh na vodu, ovšem to, že nemám žádný kýblík v ruce neřeším. Potřebuju ven, kde budu sama v sněhové bouři, kde mě snad chlad probere z toho zoufalství, co mě tak nečekaně, ale silně přepadlo a sevřelo.

Ze rtů mi unikne uchechtnutí.
”Nemyslím si, že bych to potřeboval. Vím, jak se na mně ženy dívají. Nejsem slepý.” V očích mi objeví jiskra, kterou zatím nespatřila. Není to však v špatném. Naopak se cítím vážně uvolněně. Jako kdyby ta tíha posledních dnů, to zjištění, že všechno není takové jak se na první pohled může zdát, ze mně náhle spadlo a já se mohl konečně pořádně nadechnout. Cítím se podivně volný, jako pták. Možná to je právě to, co na tom alkoholu všichni vidí. Sejme z vás zátěž a vymění to za něho příjemného.

Zdá se, že jsem svými posledními slovy, udeřil hřebíček na hlavičku. Nelze si nevšimnout, jak se upne ke svým vlasům, jak si s nimi hraje. Začínám mít pocit, že to dělá vždycky, když je nějak nervózní. Zkusím se na to zaměřit. Třeba se o ní dozvím něco víc. Usmyslím si.
Nic však dalšího neříkám. Raději se rozhodnu být užitečný a přiložím pár dřívek do ohně.
Když se dá do vyprávění poslouchám mlčky a její hlas mi zní opravdu příjemně.

”Samozřejmě. Řekla jsi mi totiž tu pěknou verzi příběhu. Nikoliv tu druhou, tragickou.” Odpovím jí na její otázku.
”Chtěla bys, aby tě někdo tehdy zachránil a tys nemusela toho lovce zabít.” Konstatuji následně. Až potom, co jsou slova vyřčena, si uvědomím, že jsem možná ťal do živého.
Možná, kdybych byl o něco rychlejší, mohl bych být jejím zachráncem. Místo toho se to všechno tak strašlivě zvrtlo.
”Až se odsud dostaneme, tak jako nový lidé. Shae a Kristopher zemřeli v té lodi. Nemůžeme změnit, co se nám stalo. Můžeme jen změnit, to co bude následovat.”
Nevím, jak se cítí. Jak strašné to je být v blízkosti muže, potom co se jí stalo. Věřit mi, že nejsem jako ostatní a že jí nebudu chtít stejně podobně ublížit.

odkaz

"Tak nic," ujistím ho. "Ale obávám se, že nejseš dost bohatý na to, aby sis mohl dovolit se šperky, aby ti to pomohlo."

Řeknu to mnohem dřív, než si stačím uvědomit, že takové rýpnutí je daleko odvážnější, než by bylo vhodné. Přeci jen, uměl se urazit kvůli o dost méně vážným poznámkám z mé strany. Ovšem alkoholem rozjařené já si z toho příliš nedělá. Pozvedne pouze zvědavě obočí, když si uvědomí, že uhýbá otázce, protože na ni nechce odpovídat. Chvíli vzdoruji jeho pohledu, když mě vyzve, abych také vyprávěla příběh. Ale pak najednou cítím, že je ten jeho pohled mnohem víc než snesu. Je to asi v té chvíli, kdy začne uvažovat o tom, o čem nejspíš budu vyprávět.

*Trefil se,* poznamenám v duchu a pohledem uhnu ke konečkům vlasů, co držím mezi prsty. Kdybych v něm viděla jen zlého lovce, už bych mu najust vyprávěla něco, co nečekal. Ale teď...? *To mě už tak moc zná..? Ví, že jsem vlastně hodná...? Ale no tak, Shae... A co když ti jen podkuřuje? Co když ty chceš taková být i když nejseš? Když ptáčka lapají, krásně mu zpívají, děvče!*

Netuším, proč mám pořád pocit, že se dostávám s Kristopherem do nějaké pasti, že jsem kamsi vtahována. Ale ať to bylo z jakéhokoliv důvodu, najednou si vzpomenu na jeden příběh.

"V jednom přímořském městě žila švadleny dcera..." začnu vyprávět a dál si hraji s vlasy zatímco zvednu pohled aspoň k ohni. Ramenem se opřu o bok skříňky, abych seděla pohodlněji. Příběh je o dívce, co měla doručit balíček jedné staré paní. Otec s matkou na ni naléhali, aby byla opatrná a nechodila kolem zlatníka. Onen zlatník uměl krásně lákat do svého obchodu a dokázal prodat i slepému brýle na čtení. A ona dívka tak ráda chodila kolem jeho vitrín, neboť tam byly všechny ty krásné věci, co se třpytily a ona moc chtěla. A tak rodiče neposlechla, zlatník ji nalákal dovnitř a uzamknul ji v jedné ze zadních místností jeho honosného domu, protože dívka byla krásná a mladá.

"Ovšem když se toho večera dívka nevrátila, její bratr to nemohl nechat jen tak. Vzburcoval své přátele a začal procházet dům od domu cestu, kterou se dívka měla ten den vydat, aby doručila balíček. A když dorazili k zlatníkově domu, uslyšeli slabý křik dívky. Vtrhli do domu a dívku vysvobodili a muže ztloukli takovým způsobem, že celý týden pak neotevřel svůj obchod. Od té doby dívka už nikdy nešla kolem zlatníka, jednoho se provdala za bratrova kamaráda, jednoho z těch, kdo ji došel zachránit a nakonec žila pokojný život a dbala na varování rodičů a manžela." Dokončím vyprávění a úmyslně vyberu tu verzi, kde věci dopadnou lépe. I u tohoto příběhu se říkal druhý konec, ovšem já na něj raději nechci ani myslet. Po dokončení vyprávění se natáhnu pro vodu, abych si trochu svlažila hrdlo, protože jsem moc dobře věděla, že další alkohol už by nebyl dobrý.

"Tak co, splnil příběh očekávání?" zeptám se ho pak a obrátím ke Kristopherovi zrak. Byla jsem zvědavá, co z něj vyčetl on.

”A co když ano?” Pronesu vážně, ale cukají mi přitom koutky úst. Toť k té vážnosti.

”Nevím, možná všechno dohromady.” Pokrčím následně rameny.
”Když jsme u toho vyprávění, tak co… máš ty nějaký příběh?” Rozhodnu se stočit téma hovoru jiným směrem. Nejsem schopen odpovědět ani sám sobě, proč jsem si zrovna vybral jeho. Možná se teď vidím jako příšera.
Upřeně se na ní podívám. Myslím, že mi to dluží. Docela mně rozmluvila.
Nemluvě o tom, že jsem zvědavý, co by mohla vyprávět.
”Zajímalo by mně zda si zvolíš něco vtipného nebo ještě smutnějšího. Ale tipoval bych tě na někoho, kdo se každou cenu snaží všechny povzbudit na duchu.”

Převezmu si od něj měch a taktéž se napiji, i tentokrát zavřu měch a odloží jej na zem. V teple ohně a po několika locích jsem vážně ráda, že sedím a nikam nemusím vstávat. Společně s mírným alkoholovým opojením a překvapivě výřečným společníkem, se opřu zády o roh skříňky a mlčky jej poslouchám a dívám se na něj.

"Hm," ohodnotím příběh, když jej ukončí. Smutný konec tak trochu očekávám. Láska nevyhrává nad zlostí a zlými lidmi. Jeden může vyhrát jen a pouze pokud je silnější a nebo lstivější. Avšak jsem natolik při smyslech, abych to neřekla nahlas. Mohlo by to opět vést k debatě o griších a lovcích a zabíjení. A o tom se bavit nechci.

"Zajímavý příběh. Proč sis vybral zrovna tenhle na vyprávění?" položím mu otázku. "Pro příšery, co mohou být zachráněni a opět se stát lidmi? Pro to, že dívat se očima někdy nestačí? A nebo proto, že pomsta si lidi najde? A nebo mi chceš naznačit, že jsi marnotratný a rád se díváš do zrcadla?" Při poslední otázce se široce usměji o dost víc, než jsem se doteď s ním usmála. A je to proto, že jsem udělala vtip, rýpla jsem si do něj. Což je něco, co jsem také doteď nezkoušela. Ne takto v dobrém. A nebýt alkoholu, tak tuto otázku rozhodně nepoložím.

Chtěl jsem namítat, že nejsem dobrý ve vypravování příběhů. Jenže tomu jejímu upřenému pohledu a úsměvu, který ji zdobil tvář, se nešlo moc vzpírat. Byla tak kouzelná, úžasná. Nemohl jsem tu chvíli zkazit. A tak jsem využil chvíle, kdy jsem se napil, abych vybral jeden z příběhů, který jsem znal.

S podáním měchu jsem se pustil do vypravování příběhu. Byl to příběh o muži, který byl tak zaslepený svou láskou ke všemu krásnému a ke krásným lidem, že se obklopoval krásou a vše, co krásné nebylo to odsuzoval. Jmenoval se Konstantin. Sám byl poměrně krásný a hodiny se díval do zrcadla, nemohl se na sebe vynadívat.
Když pořádal jednu ze svých slavností, tak na ní pozval své obvyklé krásné hosty, ale nikoho ošklivého. Jedli, pili a bavili se. Když byla zábava v tom nejlepším, vyrušilo je zaklepání na dveře. Konstantin dveře s nelibostí otevřel. Spatřil, že jej otevřel kvůli někomu kdo byl špinavý od hlavy až k patě od bahna a díky tomu byl tak ošklivý. Nevyslechl si příběh toho nebožáka, nepustil jej dovnitř, okamžitě mu zabouchl dveře před nosem a pokračoval v zábavě.
Další den se u jeho dveří opět objevil návštěvník, tentokrát čistý a naprosto ze škatulky. Za to, jak se k němu nehostině Konstantin zachoval, tak jej stihne trest. Vezme Konstantinovi něco, co má tolik rád a to jeho krásu. A tak se stalo, že Konstantin již nebyl pohledný mladý mladík, ale stvůrou. Už ho nikdo nenavštěvoval. Zůstal sám. Až do jednoho osudného dne, kdy k jeho domu zabloudila dívka. Snažila se uniknout svým pronásledovatelům, kteří jí chtěli okrást a provést jí ošklivé věci. Konstantin jí svým řevem zachránil, ta vyčerpáním z útěku a možnosti, že se nachází na bezpečném místě, omdlela. Něco v něm mu zabránilo nechat dívku na pospas jejímu osudu a tak se rozhodl jí vzít k sobě do svého domu.
Když se dívka probrala s křikem neutekla, byla vděčná svému zachránci a k jeho překvapení se dozvěděl, že je dívka slepá a tak nevidí, jak zohavený je. Staral se o ní a ona o něj. Až se stalo něco velmi nečekaného a oba dva se do sebe zamilovali. Byl to právě polibek, který mu navrátil jeho krásu zpátky.

”Existují však dvě verze toho, jak ten příběh končí. Pro děti se pochopitelně vypráví to, jak žili šťastně až do smrti.” Na chvíli se odmlčím a přidám ještě pár dřívek do ohně.
”Když se dozvěděli, že Konstantin už není příšera a tudíž není nebezpečný jako předtím. Osmělili si ti mládenci s úmyslem se mu pomstít a dostat tu slepou dívku. Konstantin proti nim neměl šanci a asi si dovedeš představit, jak to dopadlo.” Skončím své vyprávění sklíčeně.
”No… nejsem zrovna nejlepší vypravěč a jistě se to vypravuje jinak.”

Nechápu, kde se to v něm bere. Doteď byl tak chladný, pragmatický, naprosto ztracený a odtažitý. Ale od té doby, co se chytil myšlenky pomoct ostatním lovcům a grišám procitnout, je jako vyměněný. Ačkoliv vypadá pořád stejně, jeho oči jsou jiné. Září odhodláním a radostí ze života. Ze života, co má cíl. Já nic takového necítím. Vnímám jen stažený žaludek z obav do čeho se to zase uvrtávám. A ovšemže se bojím, jestli to vůbec bude k ničemu. Zda se zbytečně nevydáme tímto rozhodnutím na cestu plnou nebezpečí a bojů s větrnými mlýny.

Věříš mu, co se týče cesty pustinou, tak proč bys jeho odhodlání a přesvědčení v tuhle dobrou věc nemohla věřit taky?

Myšlenka to byla jednoduchá. Hádám, že hodně tomu pomohl i ten jeho úsměv. Byl téměř nakažlivý a pro něj tak zvláštní. Doteď jsem nevěřila, že je vůbec schopný se usmívat. Nejsem stále tak nadšená pro věc a odhodlaná ani tak zpola jako on, ale přistihnu se, že v duchu s ním souhlasím. Než však promluvím, abych znovu odsouhlasila, že tak tedy uděláme, tak prořízne nečekaně dlouhé mlčení on. Zamrkám a usměji se na něj.

"Třetí je na vyprávění historek," odpovím na jeho otázku a podám mu měch. "Tak pij a povídej. Jazyk už bys měl mít rozvázaný dost." Pobídnu jej s mírným úsměvem. Je pravda, že za posledních pár minut toho Kristopher namluvil mnohem víc, než kdykoliv předtím.