Andor.cz - Dračí doupě online

”A co když ano?” Pronesu vážně, ale cukají mi přitom koutky úst. Toť k té vážnosti.

”Nevím, možná všechno dohromady.” Pokrčím následně rameny.
”Když jsme u toho vyprávění, tak co… máš ty nějaký příběh?” Rozhodnu se stočit téma hovoru jiným směrem. Nejsem schopen odpovědět ani sám sobě, proč jsem si zrovna vybral jeho. Možná se teď vidím jako příšera.
Upřeně se na ní podívám. Myslím, že mi to dluží. Docela mně rozmluvila.
Nemluvě o tom, že jsem zvědavý, co by mohla vyprávět.
”Zajímalo by mně zda si zvolíš něco vtipného nebo ještě smutnějšího. Ale tipoval bych tě na někoho, kdo se každou cenu snaží všechny povzbudit na duchu.”

Převezmu si od něj měch a taktéž se napiji, i tentokrát zavřu měch a odloží jej na zem. V teple ohně a po několika locích jsem vážně ráda, že sedím a nikam nemusím vstávat. Společně s mírným alkoholovým opojením a překvapivě výřečným společníkem, se opřu zády o roh skříňky a mlčky jej poslouchám a dívám se na něj.

"Hm," ohodnotím příběh, když jej ukončí. Smutný konec tak trochu očekávám. Láska nevyhrává nad zlostí a zlými lidmi. Jeden může vyhrát jen a pouze pokud je silnější a nebo lstivější. Avšak jsem natolik při smyslech, abych to neřekla nahlas. Mohlo by to opět vést k debatě o griších a lovcích a zabíjení. A o tom se bavit nechci.

"Zajímavý příběh. Proč sis vybral zrovna tenhle na vyprávění?" položím mu otázku. "Pro příšery, co mohou být zachráněni a opět se stát lidmi? Pro to, že dívat se očima někdy nestačí? A nebo proto, že pomsta si lidi najde? A nebo mi chceš naznačit, že jsi marnotratný a rád se díváš do zrcadla?" Při poslední otázce se široce usměji o dost víc, než jsem se doteď s ním usmála. A je to proto, že jsem udělala vtip, rýpla jsem si do něj. Což je něco, co jsem také doteď nezkoušela. Ne takto v dobrém. A nebýt alkoholu, tak tuto otázku rozhodně nepoložím.

Chtěl jsem namítat, že nejsem dobrý ve vypravování příběhů. Jenže tomu jejímu upřenému pohledu a úsměvu, který ji zdobil tvář, se nešlo moc vzpírat. Byla tak kouzelná, úžasná. Nemohl jsem tu chvíli zkazit. A tak jsem využil chvíle, kdy jsem se napil, abych vybral jeden z příběhů, který jsem znal.

S podáním měchu jsem se pustil do vypravování příběhu. Byl to příběh o muži, který byl tak zaslepený svou láskou ke všemu krásnému a ke krásným lidem, že se obklopoval krásou a vše, co krásné nebylo to odsuzoval. Jmenoval se Konstantin. Sám byl poměrně krásný a hodiny se díval do zrcadla, nemohl se na sebe vynadívat.
Když pořádal jednu ze svých slavností, tak na ní pozval své obvyklé krásné hosty, ale nikoho ošklivého. Jedli, pili a bavili se. Když byla zábava v tom nejlepším, vyrušilo je zaklepání na dveře. Konstantin dveře s nelibostí otevřel. Spatřil, že jej otevřel kvůli někomu kdo byl špinavý od hlavy až k patě od bahna a díky tomu byl tak ošklivý. Nevyslechl si příběh toho nebožáka, nepustil jej dovnitř, okamžitě mu zabouchl dveře před nosem a pokračoval v zábavě.
Další den se u jeho dveří opět objevil návštěvník, tentokrát čistý a naprosto ze škatulky. Za to, jak se k němu nehostině Konstantin zachoval, tak jej stihne trest. Vezme Konstantinovi něco, co má tolik rád a to jeho krásu. A tak se stalo, že Konstantin již nebyl pohledný mladý mladík, ale stvůrou. Už ho nikdo nenavštěvoval. Zůstal sám. Až do jednoho osudného dne, kdy k jeho domu zabloudila dívka. Snažila se uniknout svým pronásledovatelům, kteří jí chtěli okrást a provést jí ošklivé věci. Konstantin jí svým řevem zachránil, ta vyčerpáním z útěku a možnosti, že se nachází na bezpečném místě, omdlela. Něco v něm mu zabránilo nechat dívku na pospas jejímu osudu a tak se rozhodl jí vzít k sobě do svého domu.
Když se dívka probrala s křikem neutekla, byla vděčná svému zachránci a k jeho překvapení se dozvěděl, že je dívka slepá a tak nevidí, jak zohavený je. Staral se o ní a ona o něj. Až se stalo něco velmi nečekaného a oba dva se do sebe zamilovali. Byl to právě polibek, který mu navrátil jeho krásu zpátky.

”Existují však dvě verze toho, jak ten příběh končí. Pro děti se pochopitelně vypráví to, jak žili šťastně až do smrti.” Na chvíli se odmlčím a přidám ještě pár dřívek do ohně.
”Když se dozvěděli, že Konstantin už není příšera a tudíž není nebezpečný jako předtím. Osmělili si ti mládenci s úmyslem se mu pomstít a dostat tu slepou dívku. Konstantin proti nim neměl šanci a asi si dovedeš představit, jak to dopadlo.” Skončím své vyprávění sklíčeně.
”No… nejsem zrovna nejlepší vypravěč a jistě se to vypravuje jinak.”

Nechápu, kde se to v něm bere. Doteď byl tak chladný, pragmatický, naprosto ztracený a odtažitý. Ale od té doby, co se chytil myšlenky pomoct ostatním lovcům a grišám procitnout, je jako vyměněný. Ačkoliv vypadá pořád stejně, jeho oči jsou jiné. Září odhodláním a radostí ze života. Ze života, co má cíl. Já nic takového necítím. Vnímám jen stažený žaludek z obav do čeho se to zase uvrtávám. A ovšemže se bojím, jestli to vůbec bude k ničemu. Zda se zbytečně nevydáme tímto rozhodnutím na cestu plnou nebezpečí a bojů s větrnými mlýny.

Věříš mu, co se týče cesty pustinou, tak proč bys jeho odhodlání a přesvědčení v tuhle dobrou věc nemohla věřit taky?

Myšlenka to byla jednoduchá. Hádám, že hodně tomu pomohl i ten jeho úsměv. Byl téměř nakažlivý a pro něj tak zvláštní. Doteď jsem nevěřila, že je vůbec schopný se usmívat. Nejsem stále tak nadšená pro věc a odhodlaná ani tak zpola jako on, ale přistihnu se, že v duchu s ním souhlasím. Než však promluvím, abych znovu odsouhlasila, že tak tedy uděláme, tak prořízne nečekaně dlouhé mlčení on. Zamrkám a usměji se na něj.

"Třetí je na vyprávění historek," odpovím na jeho otázku a podám mu měch. "Tak pij a povídej. Jazyk už bys měl mít rozvázaný dost." Pobídnu jej s mírným úsměvem. Je pravda, že za posledních pár minut toho Kristopher namluvil mnohem víc, než kdykoliv předtím.

”Mluvit k těm, kdo chtějí poslouchat, je ten nejlepší začátek.” Pronesu povzbudivě. Nemusíme hned začít mluvit k davu. Stačí, když se nám podaří mluvit k těm pár, co potřebují popostrčit správným směrem. Věřím, že pokud se nám to podaří, tak s odstupem času by jich mohlo být víc. Jestli je to bláhová naděje? Možná ano. Jenže díky ní se cítím po prvé tak neskutečně naživu. Nenechám si ji za nic na světě vzít.
”Tak to vyzkoušíme.” Dodám s povzbudivým úsměvem, u kterého jsem ani netušil, že jsem schopen jej na své tváři vyčarovat. Je to úsměv někoho, kdo konečně našel to, co potřeboval. Nikdy bych nevěřil, že něco takového najdu uprostřed lovecké chatky, kdy mi společnost dělá můj bývalý nepřítel a nynější společník.
Dám jí chvíli, aby to celé mohla zpracovat. Vlastně i já sám se to snažím nějakým způsobem uchopit.
Samozřejmě nejsem naivní a určitě se najdou tací, kdo nás bude chtít umlčet. Že si tím možná tvoříme mocné nepřátelé. Nezáleží mi na tom však. Pokud se nám podaří stvořit lepší svět, jsem ochoten se pro něj obětovat.

”Co se říká o třetím loku?” Promluvím po dlouhé době mlčení. Myslím, že jsem připraven si dát další.

Dívám se na něj a opět si všimnu toho, jak se tváří, když přemýšlí. Opět mi dokládá důkaz o tom, že je o dost chytřejší a přemýšlivější, než by se od lovce dalo čekat. Jak jej mlčky pozoruji, připadá mi, že skoro vidím nitě myšlenek, než se mu rozbíhají z hlavy a pak se opět vrací. Samozřejmě, že to tak ve skutečnosti není, ale je zajímavé vnímat ty drobné grimasy jeho tváře a rozklíčovat, co která z nich znamená.

Polknu a chvíli netuším, jestli jsem právě slyšela to, co si myslím, že jsem slyšela. Jeho oči však vyzařují tolik nadšení a odhodlání, že se začínám přesvědčovat, že opravdu to tak je. On chce jít se mnou, chce společně hlásat o světě, kde mohou existovat lovci a griši vedle sebe. O světě, kde není potřeba ta dlouhotrvající a obě místa vyčerpávající válka. Stáhne se mi krk a já mám na chvíli pocit, že mi někdo ukradl hlasivky. Otevřu ústa a nadechnu se, abych mu vysvětlila, jak je to bláhové, avšak to jeho odhodlání v očích, mě opět umlčí.

"Víš... já... neslibuji ti, že chci dělat revoluci. Jen... mluvit k těm, kdo chtějí poslouchat," přinutím se nakonec znovu promluvit, hlas se mi trochu třese. Odkašlu si mírně, abych mohla pokračovat. Promnu si krk ze strany. "Nejsem žádný prorok... Ale... asi bychom to měli zkusit. Jestli o to stojíš... Tak... Ano. Můžeme to zkusit... Měli bychom."

”V tom případě…” Začnu a na chvíli se zarazím. Když mi říkala svůj plán, cítil jsem, že to je ta cesta po které bych se rád vydal. Jít se podívat na údajné nepřátelé, ne však s úmyslem je pochytat a zavraždit, ale s úmyslem je poznat. Stejně jak se teď snažím pochopit, co je na tom alkoholu tak zvláštního.
Co když opravdu existuje naděje, že by se nám podařilo tohle šílenství ukončit? Možná je to až moc troufalé. Na druhou stranu, proč by osud jinak zachraňoval nás dva, grišu a lovce.
”... my dovol ti pomoct, jim zkusit otevřít oči. Dovol mi být tvým důkazem, který se rozhodl být proti svým zvykům.” V mých očích se zračí odhodlání.
Myslím, že jsem našel svůj cíl, po kterém se chci vydat.

”Dovol mi ti stát po tvém boku ve snaze pokusit se vytvořit lepší svět pro budoucí generaci.”

odkaz

Podívám se na něj když pronáší přísahu, kterou jsem po něm nechtěla. Dívám se na něj trochu zkroušeně, protože pořád cítím na sobě ten tlak z toho, že jsem za to zodpovědná. I když jen kvůli tomu, že se chce omluvit mne.

"Já..." vydechnu, ale vlastně nevím, co na to mám říct. Kdyby to byl někdo mně blízký, nebo kdybych jej znala jen o něco více, asi bych jej vděčně objala. Ale takhle si neodvážím zkrátit vzdálenost mezi námi. Hlavně kvůli tomu, aby si to nevyložil jinak, než to je míněné. A tak udělám to jediné možné, abych vyjádřila, svou vděčnost. Pousměji se na něj mírně, přikývnu a řeknu pouhé: "Děkuji, věřím ti." Nikdy bych nevěřila, že tato slova řeknu lovci. Ale Kristopher mě opravdu neustále přesvědčuje o tom, že není jako všichni ostatní lovci, co jsem kdy potkala a o kterých jsem slyšela.

"Není to tvoje vina, není to ničí chyba. Byla to obyčejná nehoda. A zas tak nic moc se mi stejně nestalo. Nech to být," ujišťuji jej vzápětí, když vidím, jak si pořád vyčítá tu jámu. Já šla kupředu bez pozorného prohlížení si cesty. Není to tak, že mě nechal jít úmyslně první.
Zamračím se a pozastavím se nad tím, když řekne, že možná nás osud ušetřil, protože chce, abychom si navzájem pomohli. Možná jsme se měli udržet naživu a dovést zpět k zbytku světa.

"Víš, až dojdeme zpět k civilizaci," nadechnu se a sama tápu v tom, zda mám pokračovat, protože to zní jako něco naprosto naivního a předčasného. Ale mám pocit, že Kristopher to potřebuje slyšet. Nebo si to jen namlouvám a já to potřebuji slyšet. Kdo ví. "Budu jiná než když jsem civilizaci opustila naposledy. Pokud jsou aspoň někteří lovci zpola tak ochotní naslouchat a přemýšlet jako ty. Mám naději, že skutečně svět je dost velké místo pro nás pro všechny. Asi nezačnu nějakou velkou revoluci, ale budu mít minimálně příběh, který by mohl některým grišám otevřít oči. Ale neboj, nebudu tě jmenovat." Ujistím ho ještě rychle, aby se nebál, že bych mu chtěla zkomplikovat život.

”Rozumím…” Hlesnu a vážně se na ní zadívám. Chci jí aspoň jeden strach vzít. Protože jsem se rozhodl jí chránit. Je to teď to, co mně žene vpřed. Nenechám si to jen tak vzít.
”Dávám ti své čestné slovo, že ač se stane cokoliv, udělám všechno pro to, abys nepadla do jejich rukou. Dostanu tě do bezpečí, i kdyby mně to mělo stát život.” Jsem si tím slibem smrtelně jistý. Předtím jsem bránil tuto zemi a teď budu bránit jí.

Vím, že není soudce. Jenže vzhledem k mému předchozímu slibu, je pro mně opravdu důležité slyšet něco takového.
”Udělal jsem to proto, že jsem ti dal slib. Budu tě chránit. Budu se o tebe starat. Budu dělat všechno pro to, abys byla v pořádku.” Na chvíli se zarazím. ”Avšak jsem stejně nezabránil tvému zranění. Neměl jsem ti dovolit, abys šla jako první.” Je na mně vidět, že ten na koho mám největší vztek, jsem já sám.

”Možná… ale osud zachránil nás dva. Nepozastavila ses nad tím, že s námi dvěma má nějaký vyšší záměr? Že ty jsi pro mně důležitá, stejně jako já pro tebe?” Nemyslím tím však něco mileneckého. Myslím tím to, že mně potřebuje, aby se dostala do bezpečí a já ji budu potřebovat na své pouti za novým životem. Přeci jen se ve světě lépe vyzná než já. Pokud mám nějak začít potřebuji mít za začátku někoho, který by mně aspoň někam navedl.

Fascinovaně sleduji, jak si hraje s vlasy. Z ničeho nic mně najednou napadne, že by možná s těmi dlouhými vlasy, mohla potřebovat hřeben. Taková obyčejná věc, která by jí mohla udělat radost. Rád bych jí udělal radost.
Jednou jsem zkoušel vyřezávat spoustu věcí ze dřeva a mezitím patřil i hřeben. Jeden jsem vyřezal pro ženu, která se mně ujala jako poděkování. Říkala mi, že je to její nejoblíbenější hřeben. Nebyl nějak zdobený. Byl úplně obyčejný. Je však pravdou, že se jím česala. Ovšem jestli byl skutečně nejlepší, to byla otázka. Nicméně bych se mohl pokusit znovu o něco takového. Takové věci se nezapomínají. Snad. Možná když se zase ráno probudím dřív, než ona, mohl bych se o to pokusit.

Pokrčím rameny.

"Nejspíš některým jo. Netvrdím, že všem," upřesním a znovu pokrčím rameny. Hádám, že alkohol působí na lidi různě, ale hlavně jde o jakési uvolnění.

Zřejmě na mou nohu naprosto zapomněl, uvědomím si. Moc mě to nepotěší, ale přičtu toto opomenutí na vrub tomu, že se už prostě těšil na to, že se dostane do civilizace. Že se brzy nebude muset tolik bát o svůj život jako tedy v téhle pustině. Tedy, tak jsem to cítila aspoň já. Skoro je mi líto, že jsem brzdila jeho nadšení. Jeho další otázka mě donutí si dát pomyslný pramínek vlasů za ucho a pokrčit opět rameny.

"Samozřejmě, že se bojím," odvětím prostě. "Bojím se spousty věcí, toho že změníš názor, až budeme mezi lidmi, že potkáme lovce a ty tě opět přesvědčí, že to v co jsi věříval, je pravda. Toho, že tady umřu. Toho, že nenajdu klidné místo na život..." vydechnu a smutně se pousměji. Možná jsem začala mluvit až moc. Možná jsem se odklonila od jeho otázky.

"Ale bála jsem se odejít i z domova. Začít život jinde. Ale přesto jsem se nenechala tím strachem pohltit. Já strach beru jako upozornění. Je to pocit, že chceš žít a zvažuješ množství nebezpečí. Něco jako se to říká o ohni, je to dobrý pomocník, ale zlý pán..." vzpomenu si při pohledu do ohně.

A pak mě požádá Kristopher o rozhřešení. Pohlédnu na něj a zadržím dech. Už zase má ten pohled.

"Nejsem žádný soudce," bráním se tiše a trochu se zavrtím, jak mi tato role není sympatická. "Každý, kdo se chce změnit, by měl mít tu možnost se změnit. A navíc... zachránil jsi mě. Vytáhl jsi mě z té jámy a staral ses o mně daleko víc, než ti kázala slušnost či povinnost." Vezmu si mimoděk koneček pramínků vlasů mezi prsty a začnu jej žmoulat, jak nevím, co říct. "Máš jedinečný výcvik a zkušenost, kterou můžeš využít k dobru, když jen budeš chtít. A to by byla škoda nevyužít. Ale... je to tvůj život. Ty si musíš rozhodnout, co chceš a nechceš. Co ti za to stojí. Já za tebe nemohu rozhodovat, jakkoliv si myslíš, že tím mým rozhodnutím získáš rozhřešení..." Raději se na něj už ani nedívám a mluvím tiše. Nejsem žádný rádce, nejsem vůdce, soudce, nebo vidoucí, abych mohla mu dát správné odpovědi.