Andor.cz - Dračí doupě online

”Mluvit k těm, kdo chtějí poslouchat, je ten nejlepší začátek.” Pronesu povzbudivě. Nemusíme hned začít mluvit k davu. Stačí, když se nám podaří mluvit k těm pár, co potřebují popostrčit správným směrem. Věřím, že pokud se nám to podaří, tak s odstupem času by jich mohlo být víc. Jestli je to bláhová naděje? Možná ano. Jenže díky ní se cítím po prvé tak neskutečně naživu. Nenechám si ji za nic na světě vzít.
”Tak to vyzkoušíme.” Dodám s povzbudivým úsměvem, u kterého jsem ani netušil, že jsem schopen jej na své tváři vyčarovat. Je to úsměv někoho, kdo konečně našel to, co potřeboval. Nikdy bych nevěřil, že něco takového najdu uprostřed lovecké chatky, kdy mi společnost dělá můj bývalý nepřítel a nynější společník.
Dám jí chvíli, aby to celé mohla zpracovat. Vlastně i já sám se to snažím nějakým způsobem uchopit.
Samozřejmě nejsem naivní a určitě se najdou tací, kdo nás bude chtít umlčet. Že si tím možná tvoříme mocné nepřátelé. Nezáleží mi na tom však. Pokud se nám podaří stvořit lepší svět, jsem ochoten se pro něj obětovat.

”Co se říká o třetím loku?” Promluvím po dlouhé době mlčení. Myslím, že jsem připraven si dát další.

Dívám se na něj a opět si všimnu toho, jak se tváří, když přemýšlí. Opět mi dokládá důkaz o tom, že je o dost chytřejší a přemýšlivější, než by se od lovce dalo čekat. Jak jej mlčky pozoruji, připadá mi, že skoro vidím nitě myšlenek, než se mu rozbíhají z hlavy a pak se opět vrací. Samozřejmě, že to tak ve skutečnosti není, ale je zajímavé vnímat ty drobné grimasy jeho tváře a rozklíčovat, co která z nich znamená.

Polknu a chvíli netuším, jestli jsem právě slyšela to, co si myslím, že jsem slyšela. Jeho oči však vyzařují tolik nadšení a odhodlání, že se začínám přesvědčovat, že opravdu to tak je. On chce jít se mnou, chce společně hlásat o světě, kde mohou existovat lovci a griši vedle sebe. O světě, kde není potřeba ta dlouhotrvající a obě místa vyčerpávající válka. Stáhne se mi krk a já mám na chvíli pocit, že mi někdo ukradl hlasivky. Otevřu ústa a nadechnu se, abych mu vysvětlila, jak je to bláhové, avšak to jeho odhodlání v očích, mě opět umlčí.

"Víš... já... neslibuji ti, že chci dělat revoluci. Jen... mluvit k těm, kdo chtějí poslouchat," přinutím se nakonec znovu promluvit, hlas se mi trochu třese. Odkašlu si mírně, abych mohla pokračovat. Promnu si krk ze strany. "Nejsem žádný prorok... Ale... asi bychom to měli zkusit. Jestli o to stojíš... Tak... Ano. Můžeme to zkusit... Měli bychom."

”V tom případě…” Začnu a na chvíli se zarazím. Když mi říkala svůj plán, cítil jsem, že to je ta cesta po které bych se rád vydal. Jít se podívat na údajné nepřátelé, ne však s úmyslem je pochytat a zavraždit, ale s úmyslem je poznat. Stejně jak se teď snažím pochopit, co je na tom alkoholu tak zvláštního.
Co když opravdu existuje naděje, že by se nám podařilo tohle šílenství ukončit? Možná je to až moc troufalé. Na druhou stranu, proč by osud jinak zachraňoval nás dva, grišu a lovce.
”... my dovol ti pomoct, jim zkusit otevřít oči. Dovol mi být tvým důkazem, který se rozhodl být proti svým zvykům.” V mých očích se zračí odhodlání.
Myslím, že jsem našel svůj cíl, po kterém se chci vydat.

”Dovol mi ti stát po tvém boku ve snaze pokusit se vytvořit lepší svět pro budoucí generaci.”

odkaz

Podívám se na něj když pronáší přísahu, kterou jsem po něm nechtěla. Dívám se na něj trochu zkroušeně, protože pořád cítím na sobě ten tlak z toho, že jsem za to zodpovědná. I když jen kvůli tomu, že se chce omluvit mne.

"Já..." vydechnu, ale vlastně nevím, co na to mám říct. Kdyby to byl někdo mně blízký, nebo kdybych jej znala jen o něco více, asi bych jej vděčně objala. Ale takhle si neodvážím zkrátit vzdálenost mezi námi. Hlavně kvůli tomu, aby si to nevyložil jinak, než to je míněné. A tak udělám to jediné možné, abych vyjádřila, svou vděčnost. Pousměji se na něj mírně, přikývnu a řeknu pouhé: "Děkuji, věřím ti." Nikdy bych nevěřila, že tato slova řeknu lovci. Ale Kristopher mě opravdu neustále přesvědčuje o tom, že není jako všichni ostatní lovci, co jsem kdy potkala a o kterých jsem slyšela.

"Není to tvoje vina, není to ničí chyba. Byla to obyčejná nehoda. A zas tak nic moc se mi stejně nestalo. Nech to být," ujišťuji jej vzápětí, když vidím, jak si pořád vyčítá tu jámu. Já šla kupředu bez pozorného prohlížení si cesty. Není to tak, že mě nechal jít úmyslně první.
Zamračím se a pozastavím se nad tím, když řekne, že možná nás osud ušetřil, protože chce, abychom si navzájem pomohli. Možná jsme se měli udržet naživu a dovést zpět k zbytku světa.

"Víš, až dojdeme zpět k civilizaci," nadechnu se a sama tápu v tom, zda mám pokračovat, protože to zní jako něco naprosto naivního a předčasného. Ale mám pocit, že Kristopher to potřebuje slyšet. Nebo si to jen namlouvám a já to potřebuji slyšet. Kdo ví. "Budu jiná než když jsem civilizaci opustila naposledy. Pokud jsou aspoň někteří lovci zpola tak ochotní naslouchat a přemýšlet jako ty. Mám naději, že skutečně svět je dost velké místo pro nás pro všechny. Asi nezačnu nějakou velkou revoluci, ale budu mít minimálně příběh, který by mohl některým grišám otevřít oči. Ale neboj, nebudu tě jmenovat." Ujistím ho ještě rychle, aby se nebál, že bych mu chtěla zkomplikovat život.

”Rozumím…” Hlesnu a vážně se na ní zadívám. Chci jí aspoň jeden strach vzít. Protože jsem se rozhodl jí chránit. Je to teď to, co mně žene vpřed. Nenechám si to jen tak vzít.
”Dávám ti své čestné slovo, že ač se stane cokoliv, udělám všechno pro to, abys nepadla do jejich rukou. Dostanu tě do bezpečí, i kdyby mně to mělo stát život.” Jsem si tím slibem smrtelně jistý. Předtím jsem bránil tuto zemi a teď budu bránit jí.

Vím, že není soudce. Jenže vzhledem k mému předchozímu slibu, je pro mně opravdu důležité slyšet něco takového.
”Udělal jsem to proto, že jsem ti dal slib. Budu tě chránit. Budu se o tebe starat. Budu dělat všechno pro to, abys byla v pořádku.” Na chvíli se zarazím. ”Avšak jsem stejně nezabránil tvému zranění. Neměl jsem ti dovolit, abys šla jako první.” Je na mně vidět, že ten na koho mám největší vztek, jsem já sám.

”Možná… ale osud zachránil nás dva. Nepozastavila ses nad tím, že s námi dvěma má nějaký vyšší záměr? Že ty jsi pro mně důležitá, stejně jako já pro tebe?” Nemyslím tím však něco mileneckého. Myslím tím to, že mně potřebuje, aby se dostala do bezpečí a já ji budu potřebovat na své pouti za novým životem. Přeci jen se ve světě lépe vyzná než já. Pokud mám nějak začít potřebuji mít za začátku někoho, který by mně aspoň někam navedl.

Fascinovaně sleduji, jak si hraje s vlasy. Z ničeho nic mně najednou napadne, že by možná s těmi dlouhými vlasy, mohla potřebovat hřeben. Taková obyčejná věc, která by jí mohla udělat radost. Rád bych jí udělal radost.
Jednou jsem zkoušel vyřezávat spoustu věcí ze dřeva a mezitím patřil i hřeben. Jeden jsem vyřezal pro ženu, která se mně ujala jako poděkování. Říkala mi, že je to její nejoblíbenější hřeben. Nebyl nějak zdobený. Byl úplně obyčejný. Je však pravdou, že se jím česala. Ovšem jestli byl skutečně nejlepší, to byla otázka. Nicméně bych se mohl pokusit znovu o něco takového. Takové věci se nezapomínají. Snad. Možná když se zase ráno probudím dřív, než ona, mohl bych se o to pokusit.

Pokrčím rameny.

"Nejspíš některým jo. Netvrdím, že všem," upřesním a znovu pokrčím rameny. Hádám, že alkohol působí na lidi různě, ale hlavně jde o jakési uvolnění.

Zřejmě na mou nohu naprosto zapomněl, uvědomím si. Moc mě to nepotěší, ale přičtu toto opomenutí na vrub tomu, že se už prostě těšil na to, že se dostane do civilizace. Že se brzy nebude muset tolik bát o svůj život jako tedy v téhle pustině. Tedy, tak jsem to cítila aspoň já. Skoro je mi líto, že jsem brzdila jeho nadšení. Jeho další otázka mě donutí si dát pomyslný pramínek vlasů za ucho a pokrčit opět rameny.

"Samozřejmě, že se bojím," odvětím prostě. "Bojím se spousty věcí, toho že změníš názor, až budeme mezi lidmi, že potkáme lovce a ty tě opět přesvědčí, že to v co jsi věříval, je pravda. Toho, že tady umřu. Toho, že nenajdu klidné místo na život..." vydechnu a smutně se pousměji. Možná jsem začala mluvit až moc. Možná jsem se odklonila od jeho otázky.

"Ale bála jsem se odejít i z domova. Začít život jinde. Ale přesto jsem se nenechala tím strachem pohltit. Já strach beru jako upozornění. Je to pocit, že chceš žít a zvažuješ množství nebezpečí. Něco jako se to říká o ohni, je to dobrý pomocník, ale zlý pán..." vzpomenu si při pohledu do ohně.

A pak mě požádá Kristopher o rozhřešení. Pohlédnu na něj a zadržím dech. Už zase má ten pohled.

"Nejsem žádný soudce," bráním se tiše a trochu se zavrtím, jak mi tato role není sympatická. "Každý, kdo se chce změnit, by měl mít tu možnost se změnit. A navíc... zachránil jsi mě. Vytáhl jsi mě z té jámy a staral ses o mně daleko víc, než ti kázala slušnost či povinnost." Vezmu si mimoděk koneček pramínků vlasů mezi prsty a začnu jej žmoulat, jak nevím, co říct. "Máš jedinečný výcvik a zkušenost, kterou můžeš využít k dobru, když jen budeš chtít. A to by byla škoda nevyužít. Ale... je to tvůj život. Ty si musíš rozhodnout, co chceš a nechceš. Co ti za to stojí. Já za tebe nemohu rozhodovat, jakkoliv si myslíš, že tím mým rozhodnutím získáš rozhřešení..." Raději se na něj už ani nedívám a mluvím tiše. Nejsem žádný rádce, nejsem vůdce, soudce, nebo vidoucí, abych mohla mu dát správné odpovědi.

”Zajímavé. Takže alkohol tedy zlepšuje představivost?” Zní to jako otázka. Spíše je to zamyšlení nad tím, jestli je něco takového možné. Možná to také brzy zjistím. Zatím však nemám pocit, že by na mně měl alkohol vliv. Třeba to není tak rychlé. Opravdu stačí počkat a pak se něco stane.

Vím, co jsem předtím řekl. Jenže to bylo naučené. Říkával to ten, co mně vychoval. Ale i přesto jsem jej viděl, jak si dal pár skleniček. Tehdy jsem to neřešil. Když se však nad tím pozastavím, tak byl jen další pokrytec. Kázal o vodě a přitom pil víno. Zapřísáhl jsem se, že takový nebudu. Že budu lepší. Jenže teď, když jsem se dozvěděl, že celý můj život byla lež, nevím kde je nahoře a kde dole. Mám pocit, že bloudím a hledám správný směr. Jsem ztracený s nefungujícím kompasem.
Větší šrámy překryje a nechá hnít… Nutí mně to nad tím zamyslet se. Nechci se stát otrokem alkoholu. Jenže teď bych dal cokoliv za to, co by umlčelo tu bolest, která mně vnitřně mučí.

Nad její otázkou ohledně toho, zda to bude pět dní i s faktem, že bude chodit o berlích, se musím zamyslet. S tím jsem nepočítal. Jako kdybych zapomněl na její zranění.
”Hm… to zřejmě uvidíme až půjdeme. Možná to bude trvat dvojnásobek.” Povzdechnu si. Teorie je něco jiného než praxe. Řekl jsem to odhadem. Samozřejmě, že se všechno může změnit. Štěstí nám zatím přálo, ale také se může rozhodnout, že už toho bylo prostě dost. Sám momentálně netuším, jestli mám být nešťasten nebo vlastně rád.

”A ty se nebojíš, co se ti stane?” Věnuji ji nechápavý pohled. Dostal jsem jí. Kdokoliv jiný to může zopakovat a nebude takový jako já. Nerozhodne se, že místo toho, aby jí dotáhl ke katovi, jí místo toho pomoct. Je tak odvážná nebo hloupá?
”Opravdu si myslíš, že bych mohl mít nějaké možnosti? Opravdu si myslíš, že si zasloužím druhou šanci?” Nemůžu si pomoct. Potřebuji znát odpověď a právě od ní. Jenom ona může rozhodnout o mém osudu. Zachránila mně, otevřela mi oči a změnila život.

Mírně se pousměji při Kristopherově otázce, protože tehdy jsem se ptala v duchu na to samé. Až jsem jednou sebrala odvahu a zeptala jsem se toho muže.

"Rád poslouchal příběhy. A díky alkoholu, si to vše uměl prý lépe představit," vysvětlím to, co sama jsem nechápala. Netuším, zda to bylo tak, nebo si jen něco vymyslel, aby mu ta copatá holka dala pokoj. Když však Kristopher přišel s dalším důvodem, proč je alkohol tak oblíbený, tak mlčky přikývnu.

"Ano, to dělají velmi často," souhlasím. "Viděla jsem pár lidí, kteří se před svým osudem schovali na dně láhve. A uměli být šťastní jen když pili. Ale takovému štěstí já nefandím. Člověk si vykupoval minuty klidu za roky života. Jak jsi sám řekl, alkohol není odpověď na všechno. Drobné rány na duši umí zahojit, ale větší šrámy jen překryje a nechá hnít..."

Převzala jsem si od něj měch a krátce se napila. Nechtěla jsem se přiopít, chtěla jsem zůstat při smyslech, a tak jsem to s těmi doušky nepřeháněla. A na rozdíl od Kristophera jsem znala svoje hranice. Měch jsem pak zavřela a nechala ležet na zemi kousek od sebe, tak aby se pro něj mohl za chvíli natáhnout. Až pak jsem si všimla jeho tázavého, zkoumavého pohledu, kterým na ně upřeně hleděl. Netušila jsem, co po mně chce, ale měla jsem takové... podezření, že mě o něco prosí, ale neumí to říct. Bylo mi z toho trochu úzko, a tak jsem odvrátila zrak a raději přiložila polínko do ohně. A čekala, až se změní téma.

"Pět dní zní ještě pořád jako dlouhá cesta," utrousím dřív, než se stihnu okřiknout, abych mu nebrala jeho optimismus a dobrou náladu. "Je to pět dnů, i když půjdu o berlích?" Až po těchto slovech se znovu odhodlám na něj podívat. Nevím ani proč mi ten jeho tápavý pohled tak sevřel hrdlo. Snad, že jsem netušila, jak pomoci. Těsně v souhře s tímto, si Kristopher povzdychl a zadíval se do ohně. Mlčela jsem, protože jsem netušila, jak se ho zeptat, a tak jsem mu nabídla pouze mlčení.

"Bojíš se toho, co se ti stane? " zeptám se ho opatrně po další chvilce mlčení. Slova důkladně volím. Nakloním lehce hlavu ke straně, jak nad tím přemýšlím a prohlížím si jej. Dost se bojím možnosti, že by mu skutečně hrozilo nebezpečí kvůli tomu, že se rozhodl mě ušetřit. Tiše pak dodám: "A nebo toho, že máš nekonečné množství možností a bude těžké si sám vybrat svou cestu?"

”Jak se mohl ohromě bavit, když po celou tu dobu zarytě mlčel?” Vůbec jsem tomu nerozumněl a toužil jsem vědět víc. Ani trochu mi to nedávalo smysl. Jak mohl někdo, kdo celou dobu mlčel, se mohl nakonec bavit?
Nebudu lhát, měl jsem strach, že bych mohl být zlí jako ten, který jí ublížil. Ten strach z toho byl částečným důvodem, proč jsem se alkoholu vyhýbal. Hlavním důvodem byl můj strach, že nebudu mít nic pod kontrolou. Jenže teď potom, co jsme to všechno přežili, mi připadalo, že se nic nedalo kontrolovat. Vždyť byla zraněná jenom kvůli tomu, že šla jako první a spadla do jámy. Možná jsem si to svým způsobem stále vyčítal, že jsem jí nechal jít jako první. Měl jsem jí předběhnout. Jenže už je pozdě nad tím přemýšlet.
”Slyšel jsem, že mnozí také pijí, aby zapomněli na své strasti.” Nevím, zda to bylo také můj případ. Vůbec jsem nerozuměl tomu, proč jsem to dělal. Ale cítil jsem, že to chci vyzkoušet, ať důvod byl jakýkoliv.

”Druhý lok je na seznámení.” Zopakol jsem po ní a tentokrát se o něco opatrněji napil. Měch ji následně podal. Rozhodl jsem se jí poslechnout a s dalším lokem tedy počkat. Pohodlněji jsem se usadil a upřeně se jí díval do očí. Jako kdybych toužil, aby byla schopna číst v mých myšlenkách. Aby mně z toho rozbouřeného moře opět vytáhla a znovu mě zachránila.

”Vypadá to tak.” Pronesl jsem a lehce se pousmál. Soustředil jsem se na její hlas. Byl krásný. Dokázal bych si jej představit, že by vábil námořníky, aby skončili svůj osud v náručí hlubin.
”Viděl bych to ještě na pět dní cesty s přenocováním.” Možná to zní až moc optimisticky. Samozřejmě, pokud se nám ještě něco po cestě nestane. To by se naše cesta mohla o něco prodloužit. Na druhou stranu netuším, co bude pak, až konečně dojdeme do cíle. Co bude se mnou? Dlouze jsem si povzdechl a stočil pohled k plamenům. Jako kdyby tančili na nějakou jim známou melodii.
”Víš…já…” Zarazím se. Opět se ve mně zvedne známá vlna. Je můj nepřítel a neměl bych ji prozrazovat své slabé místo. Rozhodnu se to však ignorovat. Zadupu do země, co nejhlouběji to jde, ten prokletý hlásek. Nic už není, tak jak to bývalo.
”... mám strach. Bojím se toho, co se mnou bude, až se dostaneme do cíle.”

Nedává vůbec žádný smysl, napadne mne, když se tak na něj dívám a z něj pomalu lezou slova. Avšak když zmíní, že chce poznat nejdřív to, co odsuzuje, mírně se pousměji. Nevím tedy, jestli se do té kategorie mohu také počítat - minimálně mě vytáhl z jámy a pomáhá mi i přes to že před pár dny by mě na potkání nejraději zabil - ale rozhodně přístup je to mnohem otevřenější, než bych od lovce mohla normálně čekat.

"Pomáhá překonat zábrany. Lidé většinou bývají veselejší, upovídanější, ochotněji tančí a nebo jsou upřímnější. Tedy, když má jeden štěstí," odvyprávím klidně a stále příliš nerozumím tomu, co do něj vjelo. Možná ho tak opila naděje? "A v tom horším jsou smutní a zlí. A jednou jsem potkala v našem městě muže, který se vždy opil, a pak zarytě mlčel. Ale vždy pak střízlivý říkával, že se ohromně bavil.." zavzpomínám. Vlastně se snažím o svém životě před ním tolik nemluvit, protože to zřejmě nemá rád, ale nechtěl a jsem myšlenkou skončit na násilí spojeném s alkoholem.

Když se ke mně natáhne pro měch, podám mu jej. Překvapuje mne i to, že chce pokračovat v pití. Umíním si, že jej nenechám vypít toho moc najednou. Jestli nikdy nepil, tak ani netuší, co s ním alkohol udělá. Tak bych za něj měla převzít aspoň na dnešek soudnost v této oblasti.

"Druhý lok je na seznámení. Po tom už se obyčejně lidem rozvazuje jazyk. S třetím počkej chvíli. Než zjistíš, co to s tebou vůbec dělá," upozorním jej mírně. "Kdybychom byli někde v civilizaci, bylo by pravděpodobně lepší začít na něčem méně ostrém... Na druhou stranu, stačí pár loků a velmi záhy zjistíš, co všechno alkohol umí." Nějak začínám mít pocit, že Kristopher by mohl být tím upovídaným typem opilce. Byl by to krásný vtipný kontrast k jeho mlčenlivému já za střízliva.

"Takže... jsme vlastně na hodně dobré cestě?" ptám se dál. "Dle tvého veselí soudím, že nejen prameny ti dělají radost...?"