Andor.cz - Dračí doupě online

”Zajímavé. Takže alkohol tedy zlepšuje představivost?” Zní to jako otázka. Spíše je to zamyšlení nad tím, jestli je něco takového možné. Možná to také brzy zjistím. Zatím však nemám pocit, že by na mně měl alkohol vliv. Třeba to není tak rychlé. Opravdu stačí počkat a pak se něco stane.

Vím, co jsem předtím řekl. Jenže to bylo naučené. Říkával to ten, co mně vychoval. Ale i přesto jsem jej viděl, jak si dal pár skleniček. Tehdy jsem to neřešil. Když se však nad tím pozastavím, tak byl jen další pokrytec. Kázal o vodě a přitom pil víno. Zapřísáhl jsem se, že takový nebudu. Že budu lepší. Jenže teď, když jsem se dozvěděl, že celý můj život byla lež, nevím kde je nahoře a kde dole. Mám pocit, že bloudím a hledám správný směr. Jsem ztracený s nefungujícím kompasem.
Větší šrámy překryje a nechá hnít… Nutí mně to nad tím zamyslet se. Nechci se stát otrokem alkoholu. Jenže teď bych dal cokoliv za to, co by umlčelo tu bolest, která mně vnitřně mučí.

Nad její otázkou ohledně toho, zda to bude pět dní i s faktem, že bude chodit o berlích, se musím zamyslet. S tím jsem nepočítal. Jako kdybych zapomněl na její zranění.
”Hm… to zřejmě uvidíme až půjdeme. Možná to bude trvat dvojnásobek.” Povzdechnu si. Teorie je něco jiného než praxe. Řekl jsem to odhadem. Samozřejmě, že se všechno může změnit. Štěstí nám zatím přálo, ale také se může rozhodnout, že už toho bylo prostě dost. Sám momentálně netuším, jestli mám být nešťasten nebo vlastně rád.

”A ty se nebojíš, co se ti stane?” Věnuji ji nechápavý pohled. Dostal jsem jí. Kdokoliv jiný to může zopakovat a nebude takový jako já. Nerozhodne se, že místo toho, aby jí dotáhl ke katovi, jí místo toho pomoct. Je tak odvážná nebo hloupá?
”Opravdu si myslíš, že bych mohl mít nějaké možnosti? Opravdu si myslíš, že si zasloužím druhou šanci?” Nemůžu si pomoct. Potřebuji znát odpověď a právě od ní. Jenom ona může rozhodnout o mém osudu. Zachránila mně, otevřela mi oči a změnila život.

Mírně se pousměji při Kristopherově otázce, protože tehdy jsem se ptala v duchu na to samé. Až jsem jednou sebrala odvahu a zeptala jsem se toho muže.

"Rád poslouchal příběhy. A díky alkoholu, si to vše uměl prý lépe představit," vysvětlím to, co sama jsem nechápala. Netuším, zda to bylo tak, nebo si jen něco vymyslel, aby mu ta copatá holka dala pokoj. Když však Kristopher přišel s dalším důvodem, proč je alkohol tak oblíbený, tak mlčky přikývnu.

"Ano, to dělají velmi často," souhlasím. "Viděla jsem pár lidí, kteří se před svým osudem schovali na dně láhve. A uměli být šťastní jen když pili. Ale takovému štěstí já nefandím. Člověk si vykupoval minuty klidu za roky života. Jak jsi sám řekl, alkohol není odpověď na všechno. Drobné rány na duši umí zahojit, ale větší šrámy jen překryje a nechá hnít..."

Převzala jsem si od něj měch a krátce se napila. Nechtěla jsem se přiopít, chtěla jsem zůstat při smyslech, a tak jsem to s těmi doušky nepřeháněla. A na rozdíl od Kristophera jsem znala svoje hranice. Měch jsem pak zavřela a nechala ležet na zemi kousek od sebe, tak aby se pro něj mohl za chvíli natáhnout. Až pak jsem si všimla jeho tázavého, zkoumavého pohledu, kterým na ně upřeně hleděl. Netušila jsem, co po mně chce, ale měla jsem takové... podezření, že mě o něco prosí, ale neumí to říct. Bylo mi z toho trochu úzko, a tak jsem odvrátila zrak a raději přiložila polínko do ohně. A čekala, až se změní téma.

"Pět dní zní ještě pořád jako dlouhá cesta," utrousím dřív, než se stihnu okřiknout, abych mu nebrala jeho optimismus a dobrou náladu. "Je to pět dnů, i když půjdu o berlích?" Až po těchto slovech se znovu odhodlám na něj podívat. Nevím ani proč mi ten jeho tápavý pohled tak sevřel hrdlo. Snad, že jsem netušila, jak pomoci. Těsně v souhře s tímto, si Kristopher povzdychl a zadíval se do ohně. Mlčela jsem, protože jsem netušila, jak se ho zeptat, a tak jsem mu nabídla pouze mlčení.

"Bojíš se toho, co se ti stane? " zeptám se ho opatrně po další chvilce mlčení. Slova důkladně volím. Nakloním lehce hlavu ke straně, jak nad tím přemýšlím a prohlížím si jej. Dost se bojím možnosti, že by mu skutečně hrozilo nebezpečí kvůli tomu, že se rozhodl mě ušetřit. Tiše pak dodám: "A nebo toho, že máš nekonečné množství možností a bude těžké si sám vybrat svou cestu?"

”Jak se mohl ohromě bavit, když po celou tu dobu zarytě mlčel?” Vůbec jsem tomu nerozumněl a toužil jsem vědět víc. Ani trochu mi to nedávalo smysl. Jak mohl někdo, kdo celou dobu mlčel, se mohl nakonec bavit?
Nebudu lhát, měl jsem strach, že bych mohl být zlí jako ten, který jí ublížil. Ten strach z toho byl částečným důvodem, proč jsem se alkoholu vyhýbal. Hlavním důvodem byl můj strach, že nebudu mít nic pod kontrolou. Jenže teď potom, co jsme to všechno přežili, mi připadalo, že se nic nedalo kontrolovat. Vždyť byla zraněná jenom kvůli tomu, že šla jako první a spadla do jámy. Možná jsem si to svým způsobem stále vyčítal, že jsem jí nechal jít jako první. Měl jsem jí předběhnout. Jenže už je pozdě nad tím přemýšlet.
”Slyšel jsem, že mnozí také pijí, aby zapomněli na své strasti.” Nevím, zda to bylo také můj případ. Vůbec jsem nerozuměl tomu, proč jsem to dělal. Ale cítil jsem, že to chci vyzkoušet, ať důvod byl jakýkoliv.

”Druhý lok je na seznámení.” Zopakol jsem po ní a tentokrát se o něco opatrněji napil. Měch ji následně podal. Rozhodl jsem se jí poslechnout a s dalším lokem tedy počkat. Pohodlněji jsem se usadil a upřeně se jí díval do očí. Jako kdybych toužil, aby byla schopna číst v mých myšlenkách. Aby mně z toho rozbouřeného moře opět vytáhla a znovu mě zachránila.

”Vypadá to tak.” Pronesl jsem a lehce se pousmál. Soustředil jsem se na její hlas. Byl krásný. Dokázal bych si jej představit, že by vábil námořníky, aby skončili svůj osud v náručí hlubin.
”Viděl bych to ještě na pět dní cesty s přenocováním.” Možná to zní až moc optimisticky. Samozřejmě, pokud se nám ještě něco po cestě nestane. To by se naše cesta mohla o něco prodloužit. Na druhou stranu netuším, co bude pak, až konečně dojdeme do cíle. Co bude se mnou? Dlouze jsem si povzdechl a stočil pohled k plamenům. Jako kdyby tančili na nějakou jim známou melodii.
”Víš…já…” Zarazím se. Opět se ve mně zvedne známá vlna. Je můj nepřítel a neměl bych ji prozrazovat své slabé místo. Rozhodnu se to však ignorovat. Zadupu do země, co nejhlouběji to jde, ten prokletý hlásek. Nic už není, tak jak to bývalo.
”... mám strach. Bojím se toho, co se mnou bude, až se dostaneme do cíle.”

Nedává vůbec žádný smysl, napadne mne, když se tak na něj dívám a z něj pomalu lezou slova. Avšak když zmíní, že chce poznat nejdřív to, co odsuzuje, mírně se pousměji. Nevím tedy, jestli se do té kategorie mohu také počítat - minimálně mě vytáhl z jámy a pomáhá mi i přes to že před pár dny by mě na potkání nejraději zabil - ale rozhodně přístup je to mnohem otevřenější, než bych od lovce mohla normálně čekat.

"Pomáhá překonat zábrany. Lidé většinou bývají veselejší, upovídanější, ochotněji tančí a nebo jsou upřímnější. Tedy, když má jeden štěstí," odvyprávím klidně a stále příliš nerozumím tomu, co do něj vjelo. Možná ho tak opila naděje? "A v tom horším jsou smutní a zlí. A jednou jsem potkala v našem městě muže, který se vždy opil, a pak zarytě mlčel. Ale vždy pak střízlivý říkával, že se ohromně bavil.." zavzpomínám. Vlastně se snažím o svém životě před ním tolik nemluvit, protože to zřejmě nemá rád, ale nechtěl a jsem myšlenkou skončit na násilí spojeném s alkoholem.

Když se ke mně natáhne pro měch, podám mu jej. Překvapuje mne i to, že chce pokračovat v pití. Umíním si, že jej nenechám vypít toho moc najednou. Jestli nikdy nepil, tak ani netuší, co s ním alkohol udělá. Tak bych za něj měla převzít aspoň na dnešek soudnost v této oblasti.

"Druhý lok je na seznámení. Po tom už se obyčejně lidem rozvazuje jazyk. S třetím počkej chvíli. Než zjistíš, co to s tebou vůbec dělá," upozorním jej mírně. "Kdybychom byli někde v civilizaci, bylo by pravděpodobně lepší začít na něčem méně ostrém... Na druhou stranu, stačí pár loků a velmi záhy zjistíš, co všechno alkohol umí." Nějak začínám mít pocit, že Kristopher by mohl být tím upovídaným typem opilce. Byl by to krásný vtipný kontrast k jeho mlčenlivému já za střízliva.

"Takže... jsme vlastně na hodně dobré cestě?" ptám se dál. "Dle tvého veselí soudím, že nejen prameny ti dělají radost...?"

”Já ehm…” Rozpačitě se na ni pohlédnu.
Nemám tušení, co pořádně dělám a proč to dělám.
”... asi chci nejdříve poznat, to co odsuzuji.” Nevím ji lépe vysvětlit. Zároveň tím naražím na fakt, že i jí jsem lépe poznal a momentálně k ní chovám jisté sympatie.
”Taky by mně zajímalo, co na tom alkoholu všichni vidí.” Dodám a pokrčím přitom rameny.
Nevím jestli to je pro ni dobré vysvětlení. Mně to připadá docela chabé. Ale prostě mám teď možnost poznávat nepoznané a zakázané. Cítím se konečně velice zvláštním způsobem volný.
”A jak říkáš, je to i oslava toho, že víme kam jdeme.” Pokud nenamítá, tak si od ní vezmu měch.
”Co se říká o druhém loku?” S pousmátí vyčkávám, zda mi to prozradí. Vnitřně se přitom připravuji na tu zvláštní chuť a fakt, že mi to vypálí hrdlo.
Doufám, že existuje i jiný alkohol, který není tak… ehm silný.

Napůl očekávám, že tou jeho pochvalou na nějaký čas opět skončí naše rozmluva, nebo že maximálně přidá další plán, nebo tak něco. A právě proto jsem si přechytla jehlu v prstech a připravila se, že se opět skloním k drobné práci. Avšak Kristopher mě překvapí, když nejenže promluví, ale dokonce se mi i omluví. Zmateně na něj pohlédnu a nechápavě na něj hledím. O to víc, když se chopí vaku s alkoholem. Nadechuji se, abych ho varovala, že je v tom alkohol, avšak dle jeho nakrčení nosu vím, že moc dobře obsah poznal.

"Omluvu za co?" zeptám se ho v mezičase, než se stihne vůbec napít. Bohové a vědmáci ví, za kolik věcí, bychom se sami sobě mohli omlouvat. Trochu mám taky problém si uvědomit, co bylo včera. Mé unavené hlavě se objevují automaticky pohledy jen na cestu a sníh a sníh. Uf, už se vážně těším, až z téhle pustiny zmizím.

V dalším rozjímání nad okolním prostředím mě však zarazí zase Kristopher. Automaticky převezmu od něj měch, ale stále na něj koukám dost překvapeně a značně zmateně. Divím se tomu, že si to pamatoval a ještě víc tomu, že se skutečně napil. Vzhledem k tomu, jak se proti alkoholu stavil ještě včera.

*Co tím sleduje?* napadne tu grišu, která se stále schovává pod mou kůží. A já jí musím dát za pravdu aspoň to, že je to dost překvapivý zvrat. Uvědomuji si však, že nejlépe se rozmluví, když budu spolupracovat. Mírně se pousměji nad jeho ušklíbnutím. Skutečně to vypadá, že je to jeho první doušek alkoholu. A tak bezpečně zabodnu jehlu do kožešiny a krátce se napiji z vaku. Nešklebím se jako on, i když cítím, jak mi alkohol zahřívá jícen a krk.

"Neber si to špatně, ale ty teď nevypadáš, že bys potřeboval zvednout morálku..." poznamenám opatrně a zastrčím si pramen vlasů za ucho. Snažím se nepůsobit nedůvěřivě, ačkoliv má slova nechám vyplynout trochu jako otázku. "Myslela jsem, že alkohol kategoricky odsuzuješ... A nebo... to bereš jako oslavu toho, že víš teď, kde jsme?"

”To je moc dobrý nápad.” Pronesu s úsměvem, mezitím co se snažím zahřát u ohně.
Můj pohled se stočí k batohům a jsem opravdu mile překvapen, že se takto činila i přes to její zranění. Je to neskutečně obdivuhodné.
”Dlužím ti omluvu za včerejšek.” Vychrlím z nenadání. Přejdu k měchu s alkoholem a odšroubuju víčko. Následně si k tomu čuchnu a obličej se mi přitom nelibě stáhne.
”Jeden lok na zvednutí morálky? Tak to říkával?” S tím si dopřeju lok. Třeba by mně to mohlo o trochu více zahřát.
Nikdy jsem nepil, takže jsem vůbec nečekal, že mi to vypálí hrdlo. Tvář se mi překvapeně nepříjemně zkřiví a začnu kašlat.
”Zatraceně…” Zaúpím a podám jí měch. Nicméně nevím, zda si to namlouvám, ale řekl bych, že mi je o něco tepleji.

Bylo těžké najít něco, díky čemuž bych se tady cítila užitečná a ne jenom jako závaží, co táhne tonoucího ke dnu. Nicméně jsem si vyhlédla kousek kožešiny a látky, co tu byl a použila jsem jehlu a nit, co jsme našli v minulé chatě. Nejdřív jsem si nepříliš umělecky vyřízla kusy na berle, aby dřevo v podpírajících místech - ach jak mi chybí správná slovní zásoba! - nebylo příliš tvrdé. Hádám, že to bude jako s příliš tvrdými botami. Prostě je to nepříjemné a cestování se tak snadno může změnit v peklo. A protože jsem měla na rukou dost volného času, zatímco Kristopher procházel okolí chatky a orientoval se, tak jsem udělala dva kožešinové a vystlané obaly na jeho popruhy k batohům. Sama jsem cítila, jak se mi popruhy zařezávají do ramenou, neboť byly velmi tenké. A tak jsem se pokusila tomu předejít, že jsem vytvořila tyto vycpávky na popruhy.

Došívala jsem zrovna obaly na moje popruhy, když vešel do chatky rozjařený Kristopher. Tedy... Na normálního člověka, byl stále zamlklý a vlastně nepříliš výrazivě čitelný... Ale na stále stejně se tvářícího Kristophera - když odhlédneme od hněvu a nenávisti z počátků našeho seznámení - to působilo dost energicky a nadšeně. Zvědavě jej pozoruji, jak si sedá k ohni, jež jsem zodpovědně udržovala, a vysvětluje mi situaci. Brzy se po jeho slovech začnu usmívat.

"To zní opravdu skvěle," souhlasím s těmi prameny. Ta představa mi opravdu zvedla náladu.

"Udělala jsem si... něco jako výstelku na to dřevo, co bude v podpaží..." vysvětlím a pokynu hlavou k dvěma kožešinovým plochám, jež měly u sebe volné kožené provázky jimiž se daly uchytit na místě. Mírně se ušklíbnu, když se zeptá, zda je tady vše v pořádku. Je těžké potlačit některé svoje charakteristiky. Avšak, kousnu se včas do jazyka, abych poznámku o návštěvě ledního medvěda neřekla. Místo toho jen pokrčím rameny.

"Jen jsem zkusila upravit popruhy na batozích. Myslím... že by se teď mohly nést lépe. A kdyby ti to vadilo, dají se sundat," vysvětlím ještě a ukážu směrem k jeho batohu. "Jinak... se tu nic neudálo."

Bylo skvělé mít plán. Takže jsem se do něj ponořil. Udržovalo mně to příčetného a bránilo to tak zbytečným myšlenkám, které vedly jenom do záhuby.
Po snídani jsem se vydal na průzkumnou trasu kolem chatky, kde jsem hledal něco, co by mi pomohlo si upřesnit v jaké se nacházíme.
Mezitím, co budu pryč, jsem jí dal do blízkosti co nejvíc dřeva. Aby tak mohla počas toho, co jsem pryč, udržovat teplo.

Trvalo to zhruba čtvrt hodiny, než jsem si potvrdil, že opravdu jsme u té chatky, která je kousek u pramenů.
Přesně jak jsem si to pamatoval. Už jsem tady jednou totiž byl s dalšími lovci. Měli jsme cvičení a po strašně náročném dni, jsme si vždycky šli odpočinout k pramenům.
Místo, abych se zase ponořil do zbytečných vzpomínek, tak jsem začal hledat cestou zpátky něco, co bychom použili jako berle.
Vzal jsem těch větví raději víc, abych s tím byl schopen pracovat lépe.

Celý ten výlet mi mohl zabrat zhruba hodinu a něco.
”Mám opravdu dobré zprávy. Skutečně jsme kousek od toho pramene. Takže není vůbec problém tam zajít.” Bylo první, co jsem řekl, když jsem vešel dovnitř a okamžitě se posadil k ohni, abych se ohřál. Venku je stále příšerná zima. Nebyl jsem tam naštěstí zas tak dlouho.
”Až se trochu ohřeji, tak bychom se mohli pustit do výroby těch berlí. Měl bych sice nějakou hrubou představu, ale jestli bys měla nějaké nápady sem s nimi. Berle jsem ještě nikdy nedělal.” Uznávám, že jsem za dnešní den toho promluvil víc, než doposud.
”Všechno tady jinak v pořádku?”

Jsem ráda, že konečně nějaký můj nápad není hned zamítnut a dokonce bude nejspíš převeden do praxe. Přikývnu a opětuji mu mírný úsměv. Zatím to vypadá, že můj plán hovořit pouze o konstruktivních věcech, důležitých pro přežití, na něj skutečně funguje a reaguje na to lépe než na to moje tlachání.

"Dobře," přikývnu i na jeho další odsouhlasení mého nápadu, nebo tedy spíše otázky ohledně našeho směru a této chatky. Vypadá to, že dnes má Kristopher opravdu dobrou náladu a spousty energie na rozdávání. Snad se dobře vyspal, nebo si jeho mysl už zvyká na jeho rozhodnutí.

"Děkuju," převezmu si snídani a opatrně do jídla foukám, než vůbec zkusím ujíst. Stáhnu si vlasy aspoň do volného culíku, aby mi nepadaly do misky. Hlad sice mám, ale nemám ráda ten pocit popáleného jazyka, když sním jídlo příliš horké. I když se zdá, že moje obavy jsou asi zbytečné, vzhledem k tomu, jak to do sebe hází můj průvodce.

*Hm, průvodce. Jo to zní mnohem lépe než lovec...*

Při slovech "teplé prameny" zpozorním a zarazím se při jídle. Automaticky pokračuji v krátkém promíchání jídla.

"No, kdyby to nebyla příliš velká zacházka..." začnu opatrně, ale rty se mi již kroutí do nedočkavého úsměvu. "Tak bych se tam ráda zastavila. Po všem tom mrznutí a lopotění se, by mi to přišlo vážně vhod." Krotím se a nezačnu mu vyprávět o tom, jak horké prameny jsou u nás běžné v horách, a jak mi chybí slunce a teplo našeho císařství.

"Nevadilo by to?"