Andor.cz - Dračí doupě online

”Já ehm…” Rozpačitě se na ni pohlédnu.
Nemám tušení, co pořádně dělám a proč to dělám.
”... asi chci nejdříve poznat, to co odsuzuji.” Nevím ji lépe vysvětlit. Zároveň tím naražím na fakt, že i jí jsem lépe poznal a momentálně k ní chovám jisté sympatie.
”Taky by mně zajímalo, co na tom alkoholu všichni vidí.” Dodám a pokrčím přitom rameny.
Nevím jestli to je pro ni dobré vysvětlení. Mně to připadá docela chabé. Ale prostě mám teď možnost poznávat nepoznané a zakázané. Cítím se konečně velice zvláštním způsobem volný.
”A jak říkáš, je to i oslava toho, že víme kam jdeme.” Pokud nenamítá, tak si od ní vezmu měch.
”Co se říká o druhém loku?” S pousmátí vyčkávám, zda mi to prozradí. Vnitřně se přitom připravuji na tu zvláštní chuť a fakt, že mi to vypálí hrdlo.
Doufám, že existuje i jiný alkohol, který není tak… ehm silný.

Napůl očekávám, že tou jeho pochvalou na nějaký čas opět skončí naše rozmluva, nebo že maximálně přidá další plán, nebo tak něco. A právě proto jsem si přechytla jehlu v prstech a připravila se, že se opět skloním k drobné práci. Avšak Kristopher mě překvapí, když nejenže promluví, ale dokonce se mi i omluví. Zmateně na něj pohlédnu a nechápavě na něj hledím. O to víc, když se chopí vaku s alkoholem. Nadechuji se, abych ho varovala, že je v tom alkohol, avšak dle jeho nakrčení nosu vím, že moc dobře obsah poznal.

"Omluvu za co?" zeptám se ho v mezičase, než se stihne vůbec napít. Bohové a vědmáci ví, za kolik věcí, bychom se sami sobě mohli omlouvat. Trochu mám taky problém si uvědomit, co bylo včera. Mé unavené hlavě se objevují automaticky pohledy jen na cestu a sníh a sníh. Uf, už se vážně těším, až z téhle pustiny zmizím.

V dalším rozjímání nad okolním prostředím mě však zarazí zase Kristopher. Automaticky převezmu od něj měch, ale stále na něj koukám dost překvapeně a značně zmateně. Divím se tomu, že si to pamatoval a ještě víc tomu, že se skutečně napil. Vzhledem k tomu, jak se proti alkoholu stavil ještě včera.

*Co tím sleduje?* napadne tu grišu, která se stále schovává pod mou kůží. A já jí musím dát za pravdu aspoň to, že je to dost překvapivý zvrat. Uvědomuji si však, že nejlépe se rozmluví, když budu spolupracovat. Mírně se pousměji nad jeho ušklíbnutím. Skutečně to vypadá, že je to jeho první doušek alkoholu. A tak bezpečně zabodnu jehlu do kožešiny a krátce se napiji z vaku. Nešklebím se jako on, i když cítím, jak mi alkohol zahřívá jícen a krk.

"Neber si to špatně, ale ty teď nevypadáš, že bys potřeboval zvednout morálku..." poznamenám opatrně a zastrčím si pramen vlasů za ucho. Snažím se nepůsobit nedůvěřivě, ačkoliv má slova nechám vyplynout trochu jako otázku. "Myslela jsem, že alkohol kategoricky odsuzuješ... A nebo... to bereš jako oslavu toho, že víš teď, kde jsme?"

”To je moc dobrý nápad.” Pronesu s úsměvem, mezitím co se snažím zahřát u ohně.
Můj pohled se stočí k batohům a jsem opravdu mile překvapen, že se takto činila i přes to její zranění. Je to neskutečně obdivuhodné.
”Dlužím ti omluvu za včerejšek.” Vychrlím z nenadání. Přejdu k měchu s alkoholem a odšroubuju víčko. Následně si k tomu čuchnu a obličej se mi přitom nelibě stáhne.
”Jeden lok na zvednutí morálky? Tak to říkával?” S tím si dopřeju lok. Třeba by mně to mohlo o trochu více zahřát.
Nikdy jsem nepil, takže jsem vůbec nečekal, že mi to vypálí hrdlo. Tvář se mi překvapeně nepříjemně zkřiví a začnu kašlat.
”Zatraceně…” Zaúpím a podám jí měch. Nicméně nevím, zda si to namlouvám, ale řekl bych, že mi je o něco tepleji.

Bylo těžké najít něco, díky čemuž bych se tady cítila užitečná a ne jenom jako závaží, co táhne tonoucího ke dnu. Nicméně jsem si vyhlédla kousek kožešiny a látky, co tu byl a použila jsem jehlu a nit, co jsme našli v minulé chatě. Nejdřív jsem si nepříliš umělecky vyřízla kusy na berle, aby dřevo v podpírajících místech - ach jak mi chybí správná slovní zásoba! - nebylo příliš tvrdé. Hádám, že to bude jako s příliš tvrdými botami. Prostě je to nepříjemné a cestování se tak snadno může změnit v peklo. A protože jsem měla na rukou dost volného času, zatímco Kristopher procházel okolí chatky a orientoval se, tak jsem udělala dva kožešinové a vystlané obaly na jeho popruhy k batohům. Sama jsem cítila, jak se mi popruhy zařezávají do ramenou, neboť byly velmi tenké. A tak jsem se pokusila tomu předejít, že jsem vytvořila tyto vycpávky na popruhy.

Došívala jsem zrovna obaly na moje popruhy, když vešel do chatky rozjařený Kristopher. Tedy... Na normálního člověka, byl stále zamlklý a vlastně nepříliš výrazivě čitelný... Ale na stále stejně se tvářícího Kristophera - když odhlédneme od hněvu a nenávisti z počátků našeho seznámení - to působilo dost energicky a nadšeně. Zvědavě jej pozoruji, jak si sedá k ohni, jež jsem zodpovědně udržovala, a vysvětluje mi situaci. Brzy se po jeho slovech začnu usmívat.

"To zní opravdu skvěle," souhlasím s těmi prameny. Ta představa mi opravdu zvedla náladu.

"Udělala jsem si... něco jako výstelku na to dřevo, co bude v podpaží..." vysvětlím a pokynu hlavou k dvěma kožešinovým plochám, jež měly u sebe volné kožené provázky jimiž se daly uchytit na místě. Mírně se ušklíbnu, když se zeptá, zda je tady vše v pořádku. Je těžké potlačit některé svoje charakteristiky. Avšak, kousnu se včas do jazyka, abych poznámku o návštěvě ledního medvěda neřekla. Místo toho jen pokrčím rameny.

"Jen jsem zkusila upravit popruhy na batozích. Myslím... že by se teď mohly nést lépe. A kdyby ti to vadilo, dají se sundat," vysvětlím ještě a ukážu směrem k jeho batohu. "Jinak... se tu nic neudálo."

Bylo skvělé mít plán. Takže jsem se do něj ponořil. Udržovalo mně to příčetného a bránilo to tak zbytečným myšlenkám, které vedly jenom do záhuby.
Po snídani jsem se vydal na průzkumnou trasu kolem chatky, kde jsem hledal něco, co by mi pomohlo si upřesnit v jaké se nacházíme.
Mezitím, co budu pryč, jsem jí dal do blízkosti co nejvíc dřeva. Aby tak mohla počas toho, co jsem pryč, udržovat teplo.

Trvalo to zhruba čtvrt hodiny, než jsem si potvrdil, že opravdu jsme u té chatky, která je kousek u pramenů.
Přesně jak jsem si to pamatoval. Už jsem tady jednou totiž byl s dalšími lovci. Měli jsme cvičení a po strašně náročném dni, jsme si vždycky šli odpočinout k pramenům.
Místo, abych se zase ponořil do zbytečných vzpomínek, tak jsem začal hledat cestou zpátky něco, co bychom použili jako berle.
Vzal jsem těch větví raději víc, abych s tím byl schopen pracovat lépe.

Celý ten výlet mi mohl zabrat zhruba hodinu a něco.
”Mám opravdu dobré zprávy. Skutečně jsme kousek od toho pramene. Takže není vůbec problém tam zajít.” Bylo první, co jsem řekl, když jsem vešel dovnitř a okamžitě se posadil k ohni, abych se ohřál. Venku je stále příšerná zima. Nebyl jsem tam naštěstí zas tak dlouho.
”Až se trochu ohřeji, tak bychom se mohli pustit do výroby těch berlí. Měl bych sice nějakou hrubou představu, ale jestli bys měla nějaké nápady sem s nimi. Berle jsem ještě nikdy nedělal.” Uznávám, že jsem za dnešní den toho promluvil víc, než doposud.
”Všechno tady jinak v pořádku?”

Jsem ráda, že konečně nějaký můj nápad není hned zamítnut a dokonce bude nejspíš převeden do praxe. Přikývnu a opětuji mu mírný úsměv. Zatím to vypadá, že můj plán hovořit pouze o konstruktivních věcech, důležitých pro přežití, na něj skutečně funguje a reaguje na to lépe než na to moje tlachání.

"Dobře," přikývnu i na jeho další odsouhlasení mého nápadu, nebo tedy spíše otázky ohledně našeho směru a této chatky. Vypadá to, že dnes má Kristopher opravdu dobrou náladu a spousty energie na rozdávání. Snad se dobře vyspal, nebo si jeho mysl už zvyká na jeho rozhodnutí.

"Děkuju," převezmu si snídani a opatrně do jídla foukám, než vůbec zkusím ujíst. Stáhnu si vlasy aspoň do volného culíku, aby mi nepadaly do misky. Hlad sice mám, ale nemám ráda ten pocit popáleného jazyka, když sním jídlo příliš horké. I když se zdá, že moje obavy jsou asi zbytečné, vzhledem k tomu, jak to do sebe hází můj průvodce.

*Hm, průvodce. Jo to zní mnohem lépe než lovec...*

Při slovech "teplé prameny" zpozorním a zarazím se při jídle. Automaticky pokračuji v krátkém promíchání jídla.

"No, kdyby to nebyla příliš velká zacházka..." začnu opatrně, ale rty se mi již kroutí do nedočkavého úsměvu. "Tak bych se tam ráda zastavila. Po všem tom mrznutí a lopotění se, by mi to přišlo vážně vhod." Krotím se a nezačnu mu vyprávět o tom, jak horké prameny jsou u nás běžné v horách, a jak mi chybí slunce a teplo našeho císařství.

"Nevadilo by to?"

”Hmm…” Musím se na chvíli zamyslet. Má pravdu, berličky by to opravdu chtělo a dávali by naprosto skvělý smysl. Možná bych se mohl podívat kolem chaty jestli se mi nepodaří najít nějaký pořádný kus větve, co by se na to hodil a který bych mohl případně obalit látkou, aby jí to tolik netlačilo.
”Ano, to dává smysl. Hned jak se nasnídám, tak na tom zapracuji.” Úsměv na tváři se mi ještě o něco rozšíří.

Zdá se, že dneska Shae opravdu srší skvělými nápady a to vypadá, že se ještě pořádně neprobrala. Má díky tomu můj velký obdiv. Začíná se mi díky ní vytvářet plán na dnešní den.
”Když se půjdu ven podívat po nějakém tom kusu dřeva, které bych použil na berle. Mohl bych zrovna prozkoumat, zda je nějak chatka označená nebo prostě zkusím najít něco, co by nám mohlo pomoct.” S tím se přesunu k ohništi, kde se nám připravuje snídaně, abych nám následně do misek rozdělil konzervu. Jednu jí podám a sám se pustím do jídla, které následně zapíjím kávou.
”Pokud jdeme směrem, kterým si myslím, že jdeme. Tak kousek odsud by měli být teplé prameny… mohli bychom je navštívit, kdybys chtěla.” Nadhodím.

"Když jsem s ní nevrtěla, tak byla v pohodě, jen v ní občas tepe," popíšu poslušně jako vzorný pacient, kterým také hodlám být. Asi se nezvládnu tvářit nadšeně, nebo aspoň neutrálně, když zmíní další obklad. Hádám, že proto přidal další větu o tom, že je tu jiná možnost léčby. Pozvednu obočí, abych se zeptala, co ta léčba bude obnášet, ale když zmíní, že věci na ni musí ještě najít, rozhodnu se v rámci svého nového přesvědčení, nenutit jej mluvit, a čekám, co z toho nakonec bude.

Prohrábnu si rukama vlasy. Dojde mi, že včera jsem si ani nestačila rozplést vlasy, nebo si je jakkoliv upravit, a tak jsem dnes musela vypadat jako zmatený vrabčák. S tím, že Kristopher si našel nějakou práci a cosi hledal, a já potřebovala ještě trochu času, abych se ráno nastartovala, tak jsem si začala vlasy pomalu rozplétat. Opět v duchu zalituji toho, že lovci nejsou dámičky a nemají ve svých chatkách hřebeny. Snažím se přesvědčit, že je to jedno, ale stále cítím, že mě to trochu mrzí. No jo, v něčem jsem hold marnivá ženská.

*Ale stejně je vtipné, že tě to trápí uprostřed ledové pustiny, kde není jisté, zda přežiješ...* pomyslím si, zatímco si prsty opět pročesávám vlasy. A musím uznat, že je to skutečně zajímavé. *Asi je jednoduší pro mě řešit chybějící hřeben, než možnost na smrt...*

Moje úvahy po nějaké době utne Kristopher, který si uvědomil, že jsem se ho já před časem na něco ptala. Všimnu si, že se dokonce usmál. A usoudím, že je to možná poprvé, co ho vidím skutečně se usmívat. Přisoudím to tomu, že se asi opravdu dobře vyspal. A že ho, narozdíl ode mě, nic nebolí. Koukám, jak kmitá, přelévá kávu a jeden kalíšek mi donese. S poděkováním hrníček přijdu a přivoním si. Nejsem žádný gurmán, ale teplá vůně kávy mi aspoň na chvíli dává pocit, že jsem jinde. I já se trochu pousměji.

Upíjím sporadicky kávu, ale většinu času si pročesávám vlasy a sleduji jeho kmitání. Různorodost jeho úlovků u ohniště mě trochu děsí, ačkoliv jednotlivé komponenty samy o sobě děsivé nejsou. Až když mi vysvětlí o co jde, rozšíří se mi oči poznáním. V duchu musím uznat, že je to lepší než kdybych měla dostat další ledový obklad.

"Myslím, že oba dva už značně jdeme cítit potem, takže ten ocet to už moc nemůže zhoršit," poznamenám. "Třeba se nám kvůli tomu ten medvěd vyhne." Zavtipkuji a nechám jej, ať mi to nohu opět ošetří.

"Možná by pomohlo, kdybych měla něco, čím bych si mohla pak cestou pomáhat... Nějaké... berličky," navrhnu ještě, jak vylepšit ten plán a jak být co nejvíce pohybu schopná, až se opět dostaneme na cestu.

Pak mlčky popíjím kávu.

"Takže... když jsme našli tuhle chatku... Je nějak možné, jak poznat, která chatka je která a kterým směrem jít dál? Chci říct... víme, jak tedy přesně jdeme?" zkusím udržet konverzaci aspoň na jeho úrovni komfortu - na čistě pracovní konverzaci.

”Noha moc nebolela?”
Chvíli si její nohu prohlížím. Vypadá o něco méně natekleji, než včera. Takže to fungovalo. Jsem se sebou spokojený. Možná bych se mohl opravdu mohl takto pomáhat lidem. Nejsem jenom lovec. Můžu být třeba i doktor. Samozřejmě, po správném studiu. Mohl bych se vyučit? Není na to už pozdě? Na tu otázku budu znát odpověď, až se odsud dostaneme. Teď je důležité, že se noha uzdravuje.
”Asi bych udělal ještě jeden obklad.” Zhodnotím po chvíli. Neušlo mi, že obklady ty obklady nemá zrovna dvakrát v lásce. Což mi svým způsobem potvrdí svými slovy. Je však dobře, že s tím hýbat může.
”Dobře. Je tu i jiná možnost léčby. Ale záleží na tom, jestli to tady najdu.” Dodám následně. Vím, že nejdřív byla potřeba zranění ledovat a až potom dělat octový zábal. Takže teď to chce najít ocet.
”Porozhlédnu se kolem.” S tím nechám její nohu na chvíli v klidu a postavím se na nohy.
Následně mi dojde, že se mně ptala na můj spánek a já jsem jí na to ještě neodpověděl, protože jsem byl až moc zabraný do práce ošetřovatele.
”Docela dobře.” Pronesu a pokusím se vykouzlit na své tváři úsměv.
”Udělal jsem kávu. Hned ti ji donesu.”
Poté, co jsem nám rozdělil kávu do obou hrníčků a jeden ji podal, jsem se dal do práce a začal to tu prohledávat.
Štěstí nám přeje, protože láhev s octem skutečně najdu. A ještě k tomu naleznu další konzervy a dva pytlíky sušenek. To by mohlo udělat radost.
Všechno naskládám na zem k ohni. Ještě jednou se tu budu muset porozhlédnout, ale nejdřív mám v plánu důležitější věci.

Dojdu ven, abych nabral do hrníčku sníh, protože nic mi nebrání v tom začít s jinou metodou léčení. Sníh ohřeju nad ohněm. Vezmu láhev s octem a tu naliji do hrnku. Jsem opravdu rád, že láhev s alkoholem, který teď má u sebe není vůbec stejná jako ta s octem. Na druhou stranu bylo by vtipné, kdyby se napila octa místo alkoholu. Chvíli si pohrávám s tím, jestli jí takto dětinsky nenapálit.
Když mám tyhle věci smíchané, najdu další kus látky a ten ponořím do hrníčku: Nechám ať se chvíli namáčí.
”Tentokrát jsem ti připravil jiný obklad, který by měl zmírnit otoky a pomoct od bolesti. Akorát trošku bude smrdět.” Začnu jí vysvětlovat, co jsem vlastně chystal. Pokud nějak neprotestuje, tak se dám opět do práce.
”Viděl bych to, že to budeme dělat celý dnešní den. A uvidíme, jak na tom bude noha zítra. Možná bys už mohla být schopna chodit, za předpokladu, že by se nějak stáhla.”

Probudila jsem se zmatená. Když jsem se chtěla přetočit na bok, píchlo mě v kotníku, do kterého jsem si omylem ťukla. Trvalo mi pár vteřin, než jsem pochopila kde jsem, jak jsem se sem dostala a co se mi stalo. Automaticky jsem se zvedla na rukou, abych se rozhlédla. A se zamračením jsem vnímala drobné a větší bolesti mého těla. Vzpomínky se mi připomněly a když mě Kristopher pozdravil, věděla jsem už i kdo je on. To stejně ale nezabránilo tomu, abych stále nevypadala trochu zmateně. Promnu si jednou ruku spánek a zajedu jí do pocuchaných vlasů. V první chvíli ze mě vyleze jen nepříliš oduševnělé "Huhm". Pak dlouze zamrkám a trochu potřesu hlavou.

"Dobré ráno," zahuhlám, když si vzpomenu, jak fungují a jak se formují na slova. "Šlo to," vydechnu.

Na můj vkus se pohybuje příliš rychle a příliš rychle také mluví. Nestihnu se ani zeptat, jak se vyspal on. Potřesu hlavou a přikývnu. Poodtáhnu přikrývku z inkriminované nohy. Nechám ho, aby se na tu nohu podíval. S mírným napětím čekám, co na to řekne. Mě samotné přijde, že to horší není. Ale bez dalšího obkladu bych se obešla. Tedy, vím, že pomáhají, ale to neustálé ledování prostě není nic pro mě.

"Můžu s tím hýbat, takže to asi není zlomené..." dodám po chvilce, co se na tu nohu dívá. "Co ty? Nemáš něco nataženého, nebo tak něco ze včera?" zeptám se aspoň na oplátku, když se mi mozek pomalu rozjíždí.