Andor.cz - Dračí doupě online

”Hmm…” Musím se na chvíli zamyslet. Má pravdu, berličky by to opravdu chtělo a dávali by naprosto skvělý smysl. Možná bych se mohl podívat kolem chaty jestli se mi nepodaří najít nějaký pořádný kus větve, co by se na to hodil a který bych mohl případně obalit látkou, aby jí to tolik netlačilo.
”Ano, to dává smysl. Hned jak se nasnídám, tak na tom zapracuji.” Úsměv na tváři se mi ještě o něco rozšíří.

Zdá se, že dneska Shae opravdu srší skvělými nápady a to vypadá, že se ještě pořádně neprobrala. Má díky tomu můj velký obdiv. Začíná se mi díky ní vytvářet plán na dnešní den.
”Když se půjdu ven podívat po nějakém tom kusu dřeva, které bych použil na berle. Mohl bych zrovna prozkoumat, zda je nějak chatka označená nebo prostě zkusím najít něco, co by nám mohlo pomoct.” S tím se přesunu k ohništi, kde se nám připravuje snídaně, abych nám následně do misek rozdělil konzervu. Jednu jí podám a sám se pustím do jídla, které následně zapíjím kávou.
”Pokud jdeme směrem, kterým si myslím, že jdeme. Tak kousek odsud by měli být teplé prameny… mohli bychom je navštívit, kdybys chtěla.” Nadhodím.

"Když jsem s ní nevrtěla, tak byla v pohodě, jen v ní občas tepe," popíšu poslušně jako vzorný pacient, kterým také hodlám být. Asi se nezvládnu tvářit nadšeně, nebo aspoň neutrálně, když zmíní další obklad. Hádám, že proto přidal další větu o tom, že je tu jiná možnost léčby. Pozvednu obočí, abych se zeptala, co ta léčba bude obnášet, ale když zmíní, že věci na ni musí ještě najít, rozhodnu se v rámci svého nového přesvědčení, nenutit jej mluvit, a čekám, co z toho nakonec bude.

Prohrábnu si rukama vlasy. Dojde mi, že včera jsem si ani nestačila rozplést vlasy, nebo si je jakkoliv upravit, a tak jsem dnes musela vypadat jako zmatený vrabčák. S tím, že Kristopher si našel nějakou práci a cosi hledal, a já potřebovala ještě trochu času, abych se ráno nastartovala, tak jsem si začala vlasy pomalu rozplétat. Opět v duchu zalituji toho, že lovci nejsou dámičky a nemají ve svých chatkách hřebeny. Snažím se přesvědčit, že je to jedno, ale stále cítím, že mě to trochu mrzí. No jo, v něčem jsem hold marnivá ženská.

*Ale stejně je vtipné, že tě to trápí uprostřed ledové pustiny, kde není jisté, zda přežiješ...* pomyslím si, zatímco si prsty opět pročesávám vlasy. A musím uznat, že je to skutečně zajímavé. *Asi je jednoduší pro mě řešit chybějící hřeben, než možnost na smrt...*

Moje úvahy po nějaké době utne Kristopher, který si uvědomil, že jsem se ho já před časem na něco ptala. Všimnu si, že se dokonce usmál. A usoudím, že je to možná poprvé, co ho vidím skutečně se usmívat. Přisoudím to tomu, že se asi opravdu dobře vyspal. A že ho, narozdíl ode mě, nic nebolí. Koukám, jak kmitá, přelévá kávu a jeden kalíšek mi donese. S poděkováním hrníček přijdu a přivoním si. Nejsem žádný gurmán, ale teplá vůně kávy mi aspoň na chvíli dává pocit, že jsem jinde. I já se trochu pousměji.

Upíjím sporadicky kávu, ale většinu času si pročesávám vlasy a sleduji jeho kmitání. Různorodost jeho úlovků u ohniště mě trochu děsí, ačkoliv jednotlivé komponenty samy o sobě děsivé nejsou. Až když mi vysvětlí o co jde, rozšíří se mi oči poznáním. V duchu musím uznat, že je to lepší než kdybych měla dostat další ledový obklad.

"Myslím, že oba dva už značně jdeme cítit potem, takže ten ocet to už moc nemůže zhoršit," poznamenám. "Třeba se nám kvůli tomu ten medvěd vyhne." Zavtipkuji a nechám jej, ať mi to nohu opět ošetří.

"Možná by pomohlo, kdybych měla něco, čím bych si mohla pak cestou pomáhat... Nějaké... berličky," navrhnu ještě, jak vylepšit ten plán a jak být co nejvíce pohybu schopná, až se opět dostaneme na cestu.

Pak mlčky popíjím kávu.

"Takže... když jsme našli tuhle chatku... Je nějak možné, jak poznat, která chatka je která a kterým směrem jít dál? Chci říct... víme, jak tedy přesně jdeme?" zkusím udržet konverzaci aspoň na jeho úrovni komfortu - na čistě pracovní konverzaci.

”Noha moc nebolela?”
Chvíli si její nohu prohlížím. Vypadá o něco méně natekleji, než včera. Takže to fungovalo. Jsem se sebou spokojený. Možná bych se mohl opravdu mohl takto pomáhat lidem. Nejsem jenom lovec. Můžu být třeba i doktor. Samozřejmě, po správném studiu. Mohl bych se vyučit? Není na to už pozdě? Na tu otázku budu znát odpověď, až se odsud dostaneme. Teď je důležité, že se noha uzdravuje.
”Asi bych udělal ještě jeden obklad.” Zhodnotím po chvíli. Neušlo mi, že obklady ty obklady nemá zrovna dvakrát v lásce. Což mi svým způsobem potvrdí svými slovy. Je však dobře, že s tím hýbat může.
”Dobře. Je tu i jiná možnost léčby. Ale záleží na tom, jestli to tady najdu.” Dodám následně. Vím, že nejdřív byla potřeba zranění ledovat a až potom dělat octový zábal. Takže teď to chce najít ocet.
”Porozhlédnu se kolem.” S tím nechám její nohu na chvíli v klidu a postavím se na nohy.
Následně mi dojde, že se mně ptala na můj spánek a já jsem jí na to ještě neodpověděl, protože jsem byl až moc zabraný do práce ošetřovatele.
”Docela dobře.” Pronesu a pokusím se vykouzlit na své tváři úsměv.
”Udělal jsem kávu. Hned ti ji donesu.”
Poté, co jsem nám rozdělil kávu do obou hrníčků a jeden ji podal, jsem se dal do práce a začal to tu prohledávat.
Štěstí nám přeje, protože láhev s octem skutečně najdu. A ještě k tomu naleznu další konzervy a dva pytlíky sušenek. To by mohlo udělat radost.
Všechno naskládám na zem k ohni. Ještě jednou se tu budu muset porozhlédnout, ale nejdřív mám v plánu důležitější věci.

Dojdu ven, abych nabral do hrníčku sníh, protože nic mi nebrání v tom začít s jinou metodou léčení. Sníh ohřeju nad ohněm. Vezmu láhev s octem a tu naliji do hrnku. Jsem opravdu rád, že láhev s alkoholem, který teď má u sebe není vůbec stejná jako ta s octem. Na druhou stranu bylo by vtipné, kdyby se napila octa místo alkoholu. Chvíli si pohrávám s tím, jestli jí takto dětinsky nenapálit.
Když mám tyhle věci smíchané, najdu další kus látky a ten ponořím do hrníčku: Nechám ať se chvíli namáčí.
”Tentokrát jsem ti připravil jiný obklad, který by měl zmírnit otoky a pomoct od bolesti. Akorát trošku bude smrdět.” Začnu jí vysvětlovat, co jsem vlastně chystal. Pokud nějak neprotestuje, tak se dám opět do práce.
”Viděl bych to, že to budeme dělat celý dnešní den. A uvidíme, jak na tom bude noha zítra. Možná bys už mohla být schopna chodit, za předpokladu, že by se nějak stáhla.”

Probudila jsem se zmatená. Když jsem se chtěla přetočit na bok, píchlo mě v kotníku, do kterého jsem si omylem ťukla. Trvalo mi pár vteřin, než jsem pochopila kde jsem, jak jsem se sem dostala a co se mi stalo. Automaticky jsem se zvedla na rukou, abych se rozhlédla. A se zamračením jsem vnímala drobné a větší bolesti mého těla. Vzpomínky se mi připomněly a když mě Kristopher pozdravil, věděla jsem už i kdo je on. To stejně ale nezabránilo tomu, abych stále nevypadala trochu zmateně. Promnu si jednou ruku spánek a zajedu jí do pocuchaných vlasů. V první chvíli ze mě vyleze jen nepříliš oduševnělé "Huhm". Pak dlouze zamrkám a trochu potřesu hlavou.

"Dobré ráno," zahuhlám, když si vzpomenu, jak fungují a jak se formují na slova. "Šlo to," vydechnu.

Na můj vkus se pohybuje příliš rychle a příliš rychle také mluví. Nestihnu se ani zeptat, jak se vyspal on. Potřesu hlavou a přikývnu. Poodtáhnu přikrývku z inkriminované nohy. Nechám ho, aby se na tu nohu podíval. S mírným napětím čekám, co na to řekne. Mě samotné přijde, že to horší není. Ale bez dalšího obkladu bych se obešla. Tedy, vím, že pomáhají, ale to neustálé ledování prostě není nic pro mě.

"Můžu s tím hýbat, takže to asi není zlomené..." dodám po chvilce, co se na tu nohu dívá. "Co ty? Nemáš něco nataženého, nebo tak něco ze včera?" zeptám se aspoň na oplátku, když se mi mozek pomalu rozjíždí.

Opět se probouzím jako první. Jsem si docela jistý, že za to může můj výcvik. Je pravdou, že vstávání v brzkých hodinách jsem nikdy moc neměl rád. Jenže jak se to jednou naučíš, asi na to jen tak těžko zapomeneš.
Můj pohled se stočí ke spící pacientce. Nemůžu si pomoct, ale neomrzelo mně pozorovat její spící tvář. Je to zvláštně uklidňující. Obzvláště nyní, když ji ani trochu nevidím jako svého nepřítele. Zatím však nevím, jak bych charakterizoval svůj vztah k ní.
Možná jsem včera neměl být tak hrubý. Napadne mně z ničeho nic. Nezpívala špatně a ta písnička neměla vůbec špatný text. Jenže jsem měl pocit, že mně to stahuje někam, kam se nechci podívat. Mohlo by to souvist s mojí pravou rodinou? Zarazím se na chvíli. Ne. Blbost. Na svou skutečnou rodinu si nevzpomínám.
Začnu raději uvažovat nad něčím jiným. Je přátelská. Snaží se. Uvědomuji si, že jí to moc neulehčuji. Jenže já prostě nevím jak na to. Nikdy jsem neměl žádné opravdové přátele. A ten koho jsem považoval za přítele, tak jí ublížil. Zatraceně… co to pak vypovídá o mně? Opět blbé myšlenky dotírají na mou mysl. Zavrtím hlavou. Takhle přemýšlet nemůžu. Je to minulost, kterou nevrátím. Musím myslet na to, co je teď.

Raději se zvednu, začnu opět připravovat snídani. Ale nejdřív musím rozdělat oheň, docela se tu ochladilo. Mám plán a tak se soustředím na něj. Začínám mít praxi v rozdělávání ohně. Jde mi to pokaždé rychleji. Když oheň hoří, začnu se přehrabovat v batohu, abych z něj vytáhl všechno potřebné na snídani. Stejně jako minule připravím nejdříve kafe. Následně dám ohřát konzervy.
”Dobré ráno. Jak ses vyspala?” Promluvím, jakmile si všimnu, že je vzhůru.
”Co noha? Můžu se na ni podívat?” Pokud neprotestuje, tak nejdříve sundám obvaz, abych se mohl podívat jak se zranění daří. Mám pocit, že to není tak nateklé jako předešlého dne. Nejsem však žádný felčar.

Nedozpívám tu píseň do konce. Když vidím, jak se mračí a jak má pevně založené ruce na hrudi, dojde mi, že se mu to nelíbí. Dost možná ho to popuzuje. A tak po druhé sloce skončím. Netuším, zda je ta píseň pro něj nějak nepříjemná, nebo mu přijde hloupé, že zpívám. Dojde mi, že možná ta píseň pro něj něco představovala a já jsem mu to zkazila tím, že jsem ji zpívala jinak, než ji znal. Ani jeho ohodnocení písně nezní v jeho podání kladně. A jak se okamžitě zvedne, aby došel pro sníh, vím, že jsem něco pokazila. Netuším co.

Na okamžik, když otvírá dveře a vychází ven, mi dojde, že je pro mě stejně nečitelný a stejně chladný jako je krajina tady kolem nás. Z ledovců se nedá vykřesat teplo, a stejně tak z Kristophera se nedá vykřesat příliš citu či vřelého přátelství.

*Možná to je jedna z těch věcí, co vytvořila první rozdíly mezi našimi národy. Máme jinačí povahy...* napadne mne a já se raději zahledím do ohně, který je pro mě příjemnější než další ledový obklad. Opět mu poděkuji za péči, ale jinak to nekomentuji.

"Ne, půjdu už spát," zavrtím krátce hlavou. Kristopher mě opět překvapí, když mi pomůže se přesunout do kožešin pro mě připravených. Jeho chlad plynoucí ze slov a našich umírajících konverzací ostře kontrastoval s tím, s jakou péčí a opatrností se o mne staral. Zatímco on si lehne a brzy usne, já ještě notnou chvíli zírám na něj a na stěny vymalované třepetavými odrazů z ohně.

*Nejspíš to celé bere jen jako další úkol. A to ty si příliš rychle snažíš dělat z lidí přátele. Možná to tak neumí vidět, nebo nechce. Přece jen jsi griša a on lovec - ať už se teď cítí jakkoliv odděleně. Možná je toho na něj příliš. Jenže, co teď s tím? Mám ho dál přesvědčovat, že nejsme tak rozdílní? Nebo naopak mu dát prostor a nechat to jen na nejnutnější konverzaci?* přemítám zatímco se snažím najít pohodlnou bezbolestnou pozici. Poslední myšlenka, kterou si pamatuji, patří tomu, že se asi podvolím a nebudu ho zatahovat do dalších nepříjemností jako je zpěv na podobnou melodii, co zná.

*Ostatně... uvidíme, co další den přinese...* pomyslím si, když usínám a přestávám tak ostražitě sledovat zbytek chatky. Oči se mi zavřou a já tentokrát usínám na zádech.

Zná? Nechápavě se na ní podívám. Vůbec tomu nerozumím. Určitě to musí být nějaká melodická shoda. Jenže ona se dá následně do zpěva.
Nechápavě na ní hledím, pak už se jen mračím. Položím talíř na zem. Myslím, že mně myšlenka na hlad přešla.
Text mi nic neříká, i když někde hluboko cítím, že je mi to nějak povědomé. Nemůžu si vzpomenout čím. Možná mi to opravdu někdo zpíval. Je to možné? Nemůžu si však vzpomenout kdo. Když se o to pokouším, tak vidím naprosté černo. Nic.
Možná jsem to prostě někde slyšel. Melodie je chytlavá. Rozhodnu se nakonec, že tohle je to nejlepší varianta.
Nechám jí to však dozpívat. Ruce mám zkřížené na hrudi.
”Pěkná píseň.” Zhodnotím, když píseň skončím a pokrčím rameny.
”Měl bych ti vyměnit obklad.” S tím vstanu, abych připravil další kus látky, který bude představovat obvaz. Venku zase naberu sníh tak jako předtím a stejně jako předtím k ní dojdu. Sednu si k ní a začnu věnovat plnou pozornost její noze.
”Mělo by to vydržet do rána. Udělám ti ještě na lůžku vyvýšení pro nohu.”
Což také činím, jakmile jsem hotov s obkladem.

”Budeš chtít být ještě vzhůru?” Zeptám se. Ptám se jí, abych jí případně teď pomohl do postele. Nevím, jestli to zvládne sama.
Sám však vypadám, že jsem naprosto vyčerpaný a nejlepší pro mně bude, když si půjdu lehnout. Neskrývám to před ní. Nehraji si na hrdinu. Za celou dobu, co jsem v její přítomnosti si užívám to, že mohu být sám sebou. Je to velmi příjemné. Nemuset se přetvařovat. Nemuset se zbytečně snažit být lepší. Prostě jen jsem.

Neumím v Kristopherovi číst, ale když se zasekne, poznám, že o něčem přemýšlí. Jemné nakrčení kůže nad kořenem nosu ho prozrazuje. Dopřeji mu čas a neskáču mu do řeči, ačkoliv mne napadne, s čím to zaseknutí asi má co dočinění. Ale nevypadá, že by o tom chtěl mluvit, a tak to nechávám být. Zvědavě naslouchám jeho vysvětlení. Přijde mi to zvláštní, nikdy mne nenapadlo se nad něčím takovým zamýšlet, natož používat aktivně a celou dobu víc smyslů na hledání cesty.

"Jo, rozhodně si budu pamatovat, že vždycky mám nechat vést tebe," pousměji se krátce na něj. Cítím se trochu lépe díky tomu, že mi v tom příliš nemáchá čumák a nevyčítá mi to. Naopak se zdá, že naprosto chápe, proč jsem tu past přehlédla. Cením si toho.

Pomalu ujídám ze své porce. Navzdory všemu mám problém se nutit do jídla. Nevím, čím to je. Každopádně se spíš mechanicky probírám jídlem a nutím se do žvýkání jen kvůli tomu, že vím, že to potřebuji k přežití.

"Hm, zvláštní..." poznamenám a dokoušu další sousto. "Myslím, že ji znám. Babička bývala z jednoho údolí, a tam byla ta píseň dost populární," vysvětlím po chvilce, odložím misku na zem a zavřu oči, jak se snažím vzpomenout. Nejdřív si tu melodii zabroukám, než si začnu vzpomínat na jednotlivá slova. A pak začnu tiše zpívat. Slova se vynořují z paměti znenadání, automaticky, skoro jako kdyby mi je na jazyk někdo vkládal. Když už jsem za refrénem, tak opět otevřu oči a s mírným úsměvem na tváři se podívám na Kristophera, jestli mu ta slova něco řeknou, nebo jestli řekne, že jsem padlá na hlavu.

”Nebyla jsi slepá. Jen jsi zvyklá se soustředit hlavně na zrak a nechala se jím oklamat. Nás lovce…” Na chvíli se zarazím. Už jsem přestal být lovcem v té minulé chatce. Asi bych se tak dál neměl nazývat. ”... odmalička učili, že mimo zrak existují jiné smysly.” Pokračuji dál a snažím se na sobě nedat znát důvod, proč jsem se zasekl.
”Takže když jdu, dívám se očima, ale zároveň ušima a nohama. Poznám, když je jinak udusaná zem… nebo když jsou tam hrbolky.” Dodám a pokrčím přitom rameny.
”Věřím, že když příště půjdeme, budeš dávat větší pozor… A nesoustředíš se jen na zrak. Takhle fungují chyby. Díky nim se učíme. ” Pokusím se jí vysvětlit. Nevím proč to dělám. Možná, aby se necítila tak blbě.

”Dobře. Dobrou chuť tedy.” Pustím se do jídla. Až teď si uvědomuji, že mám hlad jako vlk. Možná za to může právě ten hlad, protože bych i řekl, že mi to jídlo docela chutná.
Její následná otázka mně zaskočí. Sám nevím, co jsem si broukal. Není to žádná klasická píseň, kterou znám.
”Abych se pravdu přiznal, tak nevím.” Chvíli to vypadá, že nemám v úmyslu k tomu nic dalšího říct. Avšak na chvíli se nad tím pozastavím.
Broukám si jí pokaždé, když mám dobrou náladu. Jako kdyby mně v té náladě víc podporovala.
Ale vůbec netuším, kde jsem se k ní dostal.
”Navíc neznám slova. Jen tu melodii.”

“Dobře,” souhlasím s ním. Nechci mu vymlouvat jeho víru v to, že tu neumřeme hlady. Jsem ráda, že začal se na věci dívat s větší nadějí, i když můj motivační proslov byl rychle ukončen pádem do té zpropadené jámy. Všimnu si, jak jej to oslovení překvapí, přestane dokonce i broukat. O to vlídněji se snažím při tom poděkování usmát, aby nečekal nic špatného.

“Rozhodně,” ujistím ho rychle. “Ale ty bys v první řadě nebyl tak slepý na tu past…” dodám a mírně se pousměji. Je to pravda. Možná bych se měla cítit víc hloupě, že jsem ji neviděla, ale skutečně tam nebylo nic, čeho bych si mohla všimnout. Nejsem lovec, nikdy jsem nebyla, a tak si můžu nadávat jen za to, že jsem chtěla jít dramaticky sama vepředu, dokud se nerozešel taky.

“Ale stejně díky. Vím, že to celé není pro tebe vůbec lehké,” nenechám to celé děkování být. Když nic jiného nemůžu nabídnout.

“Díky,” zopakuji, když mi podá jídlo. Pozvednu obočí, když se zeptá, jestli to zvládnu. Jakýsi zvědavý a snad i trochu škodolibý hlásek ve mně se chce zeptat, jestli by mě skutečně krmil, kdybych mu řekla, že potřebuji pomoc. Ale opět se přihlásí o slovo moje hrdost, a tak nic takového ani nenaznačím.

“Jo, zvládnu neboj,” ujistím ho s přikývnutím. “Jen se v klidu sám najez…”

Chvilku mezi námi nechám viset ticho, když si uvědomím, že mi v hlavě zní pořád ta melodie, co jsi broukal. A zní příšerně povědomě. Což mě dost udiví. Lovci a griši nemají moc provázanou kulturu.

“Poslyš. Ta píseň, co sis broukal. Odkud ji znáš…?”