Andor.cz - Dračí doupě online

Opět se probouzím jako první. Jsem si docela jistý, že za to může můj výcvik. Je pravdou, že vstávání v brzkých hodinách jsem nikdy moc neměl rád. Jenže jak se to jednou naučíš, asi na to jen tak těžko zapomeneš.
Můj pohled se stočí ke spící pacientce. Nemůžu si pomoct, ale neomrzelo mně pozorovat její spící tvář. Je to zvláštně uklidňující. Obzvláště nyní, když ji ani trochu nevidím jako svého nepřítele. Zatím však nevím, jak bych charakterizoval svůj vztah k ní.
Možná jsem včera neměl být tak hrubý. Napadne mně z ničeho nic. Nezpívala špatně a ta písnička neměla vůbec špatný text. Jenže jsem měl pocit, že mně to stahuje někam, kam se nechci podívat. Mohlo by to souvist s mojí pravou rodinou? Zarazím se na chvíli. Ne. Blbost. Na svou skutečnou rodinu si nevzpomínám.
Začnu raději uvažovat nad něčím jiným. Je přátelská. Snaží se. Uvědomuji si, že jí to moc neulehčuji. Jenže já prostě nevím jak na to. Nikdy jsem neměl žádné opravdové přátele. A ten koho jsem považoval za přítele, tak jí ublížil. Zatraceně… co to pak vypovídá o mně? Opět blbé myšlenky dotírají na mou mysl. Zavrtím hlavou. Takhle přemýšlet nemůžu. Je to minulost, kterou nevrátím. Musím myslet na to, co je teď.

Raději se zvednu, začnu opět připravovat snídani. Ale nejdřív musím rozdělat oheň, docela se tu ochladilo. Mám plán a tak se soustředím na něj. Začínám mít praxi v rozdělávání ohně. Jde mi to pokaždé rychleji. Když oheň hoří, začnu se přehrabovat v batohu, abych z něj vytáhl všechno potřebné na snídani. Stejně jako minule připravím nejdříve kafe. Následně dám ohřát konzervy.
”Dobré ráno. Jak ses vyspala?” Promluvím, jakmile si všimnu, že je vzhůru.
”Co noha? Můžu se na ni podívat?” Pokud neprotestuje, tak nejdříve sundám obvaz, abych se mohl podívat jak se zranění daří. Mám pocit, že to není tak nateklé jako předešlého dne. Nejsem však žádný felčar.

Nedozpívám tu píseň do konce. Když vidím, jak se mračí a jak má pevně založené ruce na hrudi, dojde mi, že se mu to nelíbí. Dost možná ho to popuzuje. A tak po druhé sloce skončím. Netuším, zda je ta píseň pro něj nějak nepříjemná, nebo mu přijde hloupé, že zpívám. Dojde mi, že možná ta píseň pro něj něco představovala a já jsem mu to zkazila tím, že jsem ji zpívala jinak, než ji znal. Ani jeho ohodnocení písně nezní v jeho podání kladně. A jak se okamžitě zvedne, aby došel pro sníh, vím, že jsem něco pokazila. Netuším co.

Na okamžik, když otvírá dveře a vychází ven, mi dojde, že je pro mě stejně nečitelný a stejně chladný jako je krajina tady kolem nás. Z ledovců se nedá vykřesat teplo, a stejně tak z Kristophera se nedá vykřesat příliš citu či vřelého přátelství.

*Možná to je jedna z těch věcí, co vytvořila první rozdíly mezi našimi národy. Máme jinačí povahy...* napadne mne a já se raději zahledím do ohně, který je pro mě příjemnější než další ledový obklad. Opět mu poděkuji za péči, ale jinak to nekomentuji.

"Ne, půjdu už spát," zavrtím krátce hlavou. Kristopher mě opět překvapí, když mi pomůže se přesunout do kožešin pro mě připravených. Jeho chlad plynoucí ze slov a našich umírajících konverzací ostře kontrastoval s tím, s jakou péčí a opatrností se o mne staral. Zatímco on si lehne a brzy usne, já ještě notnou chvíli zírám na něj a na stěny vymalované třepetavými odrazů z ohně.

*Nejspíš to celé bere jen jako další úkol. A to ty si příliš rychle snažíš dělat z lidí přátele. Možná to tak neumí vidět, nebo nechce. Přece jen jsi griša a on lovec - ať už se teď cítí jakkoliv odděleně. Možná je toho na něj příliš. Jenže, co teď s tím? Mám ho dál přesvědčovat, že nejsme tak rozdílní? Nebo naopak mu dát prostor a nechat to jen na nejnutnější konverzaci?* přemítám zatímco se snažím najít pohodlnou bezbolestnou pozici. Poslední myšlenka, kterou si pamatuji, patří tomu, že se asi podvolím a nebudu ho zatahovat do dalších nepříjemností jako je zpěv na podobnou melodii, co zná.

*Ostatně... uvidíme, co další den přinese...* pomyslím si, když usínám a přestávám tak ostražitě sledovat zbytek chatky. Oči se mi zavřou a já tentokrát usínám na zádech.

Zná? Nechápavě se na ní podívám. Vůbec tomu nerozumím. Určitě to musí být nějaká melodická shoda. Jenže ona se dá následně do zpěva.
Nechápavě na ní hledím, pak už se jen mračím. Položím talíř na zem. Myslím, že mně myšlenka na hlad přešla.
Text mi nic neříká, i když někde hluboko cítím, že je mi to nějak povědomé. Nemůžu si vzpomenout čím. Možná mi to opravdu někdo zpíval. Je to možné? Nemůžu si však vzpomenout kdo. Když se o to pokouším, tak vidím naprosté černo. Nic.
Možná jsem to prostě někde slyšel. Melodie je chytlavá. Rozhodnu se nakonec, že tohle je to nejlepší varianta.
Nechám jí to však dozpívat. Ruce mám zkřížené na hrudi.
”Pěkná píseň.” Zhodnotím, když píseň skončím a pokrčím rameny.
”Měl bych ti vyměnit obklad.” S tím vstanu, abych připravil další kus látky, který bude představovat obvaz. Venku zase naberu sníh tak jako předtím a stejně jako předtím k ní dojdu. Sednu si k ní a začnu věnovat plnou pozornost její noze.
”Mělo by to vydržet do rána. Udělám ti ještě na lůžku vyvýšení pro nohu.”
Což také činím, jakmile jsem hotov s obkladem.

”Budeš chtít být ještě vzhůru?” Zeptám se. Ptám se jí, abych jí případně teď pomohl do postele. Nevím, jestli to zvládne sama.
Sám však vypadám, že jsem naprosto vyčerpaný a nejlepší pro mně bude, když si půjdu lehnout. Neskrývám to před ní. Nehraji si na hrdinu. Za celou dobu, co jsem v její přítomnosti si užívám to, že mohu být sám sebou. Je to velmi příjemné. Nemuset se přetvařovat. Nemuset se zbytečně snažit být lepší. Prostě jen jsem.

Neumím v Kristopherovi číst, ale když se zasekne, poznám, že o něčem přemýšlí. Jemné nakrčení kůže nad kořenem nosu ho prozrazuje. Dopřeji mu čas a neskáču mu do řeči, ačkoliv mne napadne, s čím to zaseknutí asi má co dočinění. Ale nevypadá, že by o tom chtěl mluvit, a tak to nechávám být. Zvědavě naslouchám jeho vysvětlení. Přijde mi to zvláštní, nikdy mne nenapadlo se nad něčím takovým zamýšlet, natož používat aktivně a celou dobu víc smyslů na hledání cesty.

"Jo, rozhodně si budu pamatovat, že vždycky mám nechat vést tebe," pousměji se krátce na něj. Cítím se trochu lépe díky tomu, že mi v tom příliš nemáchá čumák a nevyčítá mi to. Naopak se zdá, že naprosto chápe, proč jsem tu past přehlédla. Cením si toho.

Pomalu ujídám ze své porce. Navzdory všemu mám problém se nutit do jídla. Nevím, čím to je. Každopádně se spíš mechanicky probírám jídlem a nutím se do žvýkání jen kvůli tomu, že vím, že to potřebuji k přežití.

"Hm, zvláštní..." poznamenám a dokoušu další sousto. "Myslím, že ji znám. Babička bývala z jednoho údolí, a tam byla ta píseň dost populární," vysvětlím po chvilce, odložím misku na zem a zavřu oči, jak se snažím vzpomenout. Nejdřív si tu melodii zabroukám, než si začnu vzpomínat na jednotlivá slova. A pak začnu tiše zpívat. Slova se vynořují z paměti znenadání, automaticky, skoro jako kdyby mi je na jazyk někdo vkládal. Když už jsem za refrénem, tak opět otevřu oči a s mírným úsměvem na tváři se podívám na Kristophera, jestli mu ta slova něco řeknou, nebo jestli řekne, že jsem padlá na hlavu.

”Nebyla jsi slepá. Jen jsi zvyklá se soustředit hlavně na zrak a nechala se jím oklamat. Nás lovce…” Na chvíli se zarazím. Už jsem přestal být lovcem v té minulé chatce. Asi bych se tak dál neměl nazývat. ”... odmalička učili, že mimo zrak existují jiné smysly.” Pokračuji dál a snažím se na sobě nedat znát důvod, proč jsem se zasekl.
”Takže když jdu, dívám se očima, ale zároveň ušima a nohama. Poznám, když je jinak udusaná zem… nebo když jsou tam hrbolky.” Dodám a pokrčím přitom rameny.
”Věřím, že když příště půjdeme, budeš dávat větší pozor… A nesoustředíš se jen na zrak. Takhle fungují chyby. Díky nim se učíme. ” Pokusím se jí vysvětlit. Nevím proč to dělám. Možná, aby se necítila tak blbě.

”Dobře. Dobrou chuť tedy.” Pustím se do jídla. Až teď si uvědomuji, že mám hlad jako vlk. Možná za to může právě ten hlad, protože bych i řekl, že mi to jídlo docela chutná.
Její následná otázka mně zaskočí. Sám nevím, co jsem si broukal. Není to žádná klasická píseň, kterou znám.
”Abych se pravdu přiznal, tak nevím.” Chvíli to vypadá, že nemám v úmyslu k tomu nic dalšího říct. Avšak na chvíli se nad tím pozastavím.
Broukám si jí pokaždé, když mám dobrou náladu. Jako kdyby mně v té náladě víc podporovala.
Ale vůbec netuším, kde jsem se k ní dostal.
”Navíc neznám slova. Jen tu melodii.”

“Dobře,” souhlasím s ním. Nechci mu vymlouvat jeho víru v to, že tu neumřeme hlady. Jsem ráda, že začal se na věci dívat s větší nadějí, i když můj motivační proslov byl rychle ukončen pádem do té zpropadené jámy. Všimnu si, jak jej to oslovení překvapí, přestane dokonce i broukat. O to vlídněji se snažím při tom poděkování usmát, aby nečekal nic špatného.

“Rozhodně,” ujistím ho rychle. “Ale ty bys v první řadě nebyl tak slepý na tu past…” dodám a mírně se pousměji. Je to pravda. Možná bych se měla cítit víc hloupě, že jsem ji neviděla, ale skutečně tam nebylo nic, čeho bych si mohla všimnout. Nejsem lovec, nikdy jsem nebyla, a tak si můžu nadávat jen za to, že jsem chtěla jít dramaticky sama vepředu, dokud se nerozešel taky.

“Ale stejně díky. Vím, že to celé není pro tebe vůbec lehké,” nenechám to celé děkování být. Když nic jiného nemůžu nabídnout.

“Díky,” zopakuji, když mi podá jídlo. Pozvednu obočí, když se zeptá, jestli to zvládnu. Jakýsi zvědavý a snad i trochu škodolibý hlásek ve mně se chce zeptat, jestli by mě skutečně krmil, kdybych mu řekla, že potřebuji pomoc. Ale opět se přihlásí o slovo moje hrdost, a tak nic takového ani nenaznačím.

“Jo, zvládnu neboj,” ujistím ho s přikývnutím. “Jen se v klidu sám najez…”

Chvilku mezi námi nechám viset ticho, když si uvědomím, že mi v hlavě zní pořád ta melodie, co jsi broukal. A zní příšerně povědomě. Což mě dost udiví. Lovci a griši nemají moc provázanou kulturu.

“Poslyš. Ta píseň, co sis broukal. Odkud ji znáš…?”

”A kdyby ne, stále bych mohl něco ulovit. Třeba zajíce nebo tak.” Dodám rozhodně a snažím se jí tak vysvětlit, že podle mého názoru s jídlem nemusí být problém.
Dám se raději do přípravy jídla. Už začínám mít trochu hlad. Začnu si u toho broukat melodii ke které bohužel neznám slova.
Když z jejich úst zaslechnu své jméno, zarazím se. Rozpačitě na ní pohlédnu. Doufám přitom, že nemá nějaká větší bolesti nebo že nebroukám zas tak moc falešně.
Poděkování je vážně něco, co jsem opravdu nečekal.
”Ehm… v pořádku. Ty bys určitě udělala to stejné na mém místě.” Hlesnu a dál pokračuji v předchozí činnosti.
Je fakt, že by mně asi nebyla schopná vytáhnout, na to jsem dost těžký. Jenže určitě by si nějak poradila. Věřím tomu, že kdyby to bylo naopak, tak by mně nenechala na pospas mému osudu. Potřebuje mně. Snažím se uklidnit. I když mně to lehce děsí, že by tomu bylo naopak. Na druhou stranu stalo se to, tak jak se to stát asi mělo. Ne, že bych jí přál zranění. Raději nad tím nebudu víc přemýšlet. Ještě bych se do toho zbytečně víc zamotal.

”Prosím…” S tím ji opatrně podávám jídlo. ”Zvládneš to?” Zeptám se, vzhledem k jejím zraněním na rukou. Když odpoví ne, tak jí snad budeš krmit? Kupodivu jsem ochoten na svou otázku odpovědět ano. Nemám s tím žádný problém se o ni starat, až takhle.
Dřív bys měl. Jenže teď v ní konečně nevidíš netvora, nýbrž člověka

Přikývnu.

"Už jsem svůj díl škrábanců a modřin měla. Ani moje vlastní máma mě neošetřovala takhle opatrně," ujistím ho, že to myslím vážně. I když mi přijde zvláštní, že zrovna tahle věc - z toho všeho co jsem mu řekla - ho zaujme. Další položka do seznamu věcí, proč je Kristopher výjimečný. Tedy, nehodlám mu stavit modlu, ale musím objektivně uznat, že jen tak se vzdát své víry je dost těžké. Mít otevřenou mysl po té, co ji léta kalili doktrínou a zkreslenými informacemi, není vůbec jednoduché. A pak tu máme samozřejmě jeho měkké skryté jádro, do kterého jsem jen koutkem oka nahlédla na okamžik, když se přiznal, že rád vaří a zpívá.

"Ničemu by to nepomohlo, kdybych omdlela," pokrčím rameny nad jeho lichotkou. V mé hlavě to bylo prostě nepřípustné. Ačkoliv vím moc dobře, jak na mále jsem s tím měla - chatka opravdu přišla jako záchrana na poslední chvíli - tak mu to nechci přiznat. Hlavně tedy kvůli sobě, nerada jsem přítěž. Jeden z mnoha důvodů, proč jsem odešla z domova.

Zachmuřím se, po jeho ostrém odmítnutí a nechám jej, ať tedy vaří jídlo. Je naprosto jasné, že teď nic dělat nemusím. Nebudu lhát, jsem za to ráda, cítím se naprosto vysílená.

"Dobře, snad ano. V té poslední toho bude dost..." potvrdím jeho naději, že toho bude dost, abychom se tu den či dva mohli zůstat. Nevím, jestli to tak nadějně řekl kvůli mě, abych se špatně necítila, ale nepřijde mi to moc pravděpodobné. Spíš tomu skutečně věří.

"Kristophere?" oslovím ho po chvíli a dívám se na něj. "Děkuju."

”Myslíš?” Zarazím se překvapeně. Musím uznat, že mně to vlastně i docela baví se o někoho starat. Díky tomu, jak jsem se soustředil na její ošetřování, tak jsem vlastně naprosto zapomněl na všechno své trápení.
”Možná bych to mohl zkusit. Uvidíme až se z toho dostaneme, jestli dostanu tvé doporučení.” Při posledních slovech ji oplatím úsměv.

”Už jdu na to.” Když je práce hotová a o to nejhorší zranění je postaráno, začnu připravovat jídlo pro oba. Nedělá mi to žádné potíže. Stejně bych ohříval jídlo sobě. Nemluvě o tom, že si nemyslím, že by bylo správné, aby se kvůli tomu nějak víc hýbala. Teď je důležité, aby odpočívala a její zranění se tak mohlo hojit.
”Neomdlela jsi. To je dost obdivuhodné.” Pokusím se na oplátku zalichotit a myslím to fakt vážně.
”Nebudu ti jíst tvou porci, tvoje tělo teď taky potřebuje energii.” Pronesu rázně a je na mně vidět, že o tom nehodlám debatovat. Ač je to od ní milé gesto, je to naprosto hloupé.
”Ráno se tu porozhlédnu. Určitě tu budou další zásoby jídla.” Věřím tomu. Vlastně fakt, že se nacházíme v bezpečí chatky, mně pořádně povzbudil na duchu. Cítím se díky tomu o něco líp. Nevedu nás na smrt, ale do bezpečí.

Jeho odpověď mi kompletně sebere vzduch z plic. Měla to být krásná nahrávka na to, že bych mu řekla, že jsme si navzájem zachránili život, a tak že nám stačí jeden lok, nebo něco takového patetického - bolest mi zakazuje pořádně nad takovými věcmi přemýšlet - ale on místo toho mě akorát shodí. S tím jak vyjde ven, zlehka bouchnu temenem do stěny za mnou a unaveně vydechnu.

*No nic, tak to se nepovedlo...* Pak si přeci jen rychle odšroubuji měch a krátce se napiji. Alkohol příjemně hřeje. Ale víc si nedopřeju. Zatím. Na bolest hlavy by mi nejspíš pomohla samotná voda. A tak si vsedě přitáhnu k sobě batoh a donutím se aspoň pořádně napít. Teď, když máme oheň a sněhu je kolem stále dost, se nemusí být o množství vody. Pak si začnu prohlížet si ruce...

Zamračím se na sníh v misce. Nemám ráda studené věci a je mi jasné, že tohle bude příšerně ledové. Což je něco, co po celodenním trmácení se v chladu, nechci. Zhluboka se nadechnu a podívám se na něj. Zní, jakože ví, co dělá. A já musím uznat, že to má svou logiku. Velmi neochotně přikývnu. Jsem vzorný pacient, ale vůbec se mi to nelíbí. Až si skoro říkám, jestli jsem vlastně na té lodi neutonula a tohle není můj očistec. Když mi začne čistit ránu na ruce, už mi jenom cukne jednou oko, ale jinak nevydám ani hlásku. Tahle drobná štiplavá bolest není vůbec nic v porovnání s tím, co jsem cítila celé odpoledne.

"Jde ti to," řeknu tiše, když pozoruji, jak obratně, ale zároveň opatrně ošetřuje mojí ruku. Cítím se jako hadrová panenka bez vůle, a tak si svou bdělost musím připomínat aspoň tím, že mluvím. "Jako ošetřovatel by ses taky uživil." Pousměji se na něj vlídně. Zhluboka vydechnu a přikývnu. Sice se mi to vůbec nelíbí, ale opět má Kristopher nejspíš pravdu.

"Dobře, tak jo, jak to uznáš za vhodné," souhlasím a hlavu opět opřu o stěnu za sebou. "Ale ty by ses měl najíst a odpočinout si. Dneska jsi to oddřel celé ty. Klidně si vem část mojí porce..." To je tak to jediné, co mu mohu nabídnout.