Andor.cz - Dračí doupě online

”A kdyby ne, stále bych mohl něco ulovit. Třeba zajíce nebo tak.” Dodám rozhodně a snažím se jí tak vysvětlit, že podle mého názoru s jídlem nemusí být problém.
Dám se raději do přípravy jídla. Už začínám mít trochu hlad. Začnu si u toho broukat melodii ke které bohužel neznám slova.
Když z jejich úst zaslechnu své jméno, zarazím se. Rozpačitě na ní pohlédnu. Doufám přitom, že nemá nějaká větší bolesti nebo že nebroukám zas tak moc falešně.
Poděkování je vážně něco, co jsem opravdu nečekal.
”Ehm… v pořádku. Ty bys určitě udělala to stejné na mém místě.” Hlesnu a dál pokračuji v předchozí činnosti.
Je fakt, že by mně asi nebyla schopná vytáhnout, na to jsem dost těžký. Jenže určitě by si nějak poradila. Věřím tomu, že kdyby to bylo naopak, tak by mně nenechala na pospas mému osudu. Potřebuje mně. Snažím se uklidnit. I když mně to lehce děsí, že by tomu bylo naopak. Na druhou stranu stalo se to, tak jak se to stát asi mělo. Ne, že bych jí přál zranění. Raději nad tím nebudu víc přemýšlet. Ještě bych se do toho zbytečně víc zamotal.

”Prosím…” S tím ji opatrně podávám jídlo. ”Zvládneš to?” Zeptám se, vzhledem k jejím zraněním na rukou. Když odpoví ne, tak jí snad budeš krmit? Kupodivu jsem ochoten na svou otázku odpovědět ano. Nemám s tím žádný problém se o ni starat, až takhle.
Dřív bys měl. Jenže teď v ní konečně nevidíš netvora, nýbrž člověka

Přikývnu.

"Už jsem svůj díl škrábanců a modřin měla. Ani moje vlastní máma mě neošetřovala takhle opatrně," ujistím ho, že to myslím vážně. I když mi přijde zvláštní, že zrovna tahle věc - z toho všeho co jsem mu řekla - ho zaujme. Další položka do seznamu věcí, proč je Kristopher výjimečný. Tedy, nehodlám mu stavit modlu, ale musím objektivně uznat, že jen tak se vzdát své víry je dost těžké. Mít otevřenou mysl po té, co ji léta kalili doktrínou a zkreslenými informacemi, není vůbec jednoduché. A pak tu máme samozřejmě jeho měkké skryté jádro, do kterého jsem jen koutkem oka nahlédla na okamžik, když se přiznal, že rád vaří a zpívá.

"Ničemu by to nepomohlo, kdybych omdlela," pokrčím rameny nad jeho lichotkou. V mé hlavě to bylo prostě nepřípustné. Ačkoliv vím moc dobře, jak na mále jsem s tím měla - chatka opravdu přišla jako záchrana na poslední chvíli - tak mu to nechci přiznat. Hlavně tedy kvůli sobě, nerada jsem přítěž. Jeden z mnoha důvodů, proč jsem odešla z domova.

Zachmuřím se, po jeho ostrém odmítnutí a nechám jej, ať tedy vaří jídlo. Je naprosto jasné, že teď nic dělat nemusím. Nebudu lhát, jsem za to ráda, cítím se naprosto vysílená.

"Dobře, snad ano. V té poslední toho bude dost..." potvrdím jeho naději, že toho bude dost, abychom se tu den či dva mohli zůstat. Nevím, jestli to tak nadějně řekl kvůli mě, abych se špatně necítila, ale nepřijde mi to moc pravděpodobné. Spíš tomu skutečně věří.

"Kristophere?" oslovím ho po chvíli a dívám se na něj. "Děkuju."

”Myslíš?” Zarazím se překvapeně. Musím uznat, že mně to vlastně i docela baví se o někoho starat. Díky tomu, jak jsem se soustředil na její ošetřování, tak jsem vlastně naprosto zapomněl na všechno své trápení.
”Možná bych to mohl zkusit. Uvidíme až se z toho dostaneme, jestli dostanu tvé doporučení.” Při posledních slovech ji oplatím úsměv.

”Už jdu na to.” Když je práce hotová a o to nejhorší zranění je postaráno, začnu připravovat jídlo pro oba. Nedělá mi to žádné potíže. Stejně bych ohříval jídlo sobě. Nemluvě o tom, že si nemyslím, že by bylo správné, aby se kvůli tomu nějak víc hýbala. Teď je důležité, aby odpočívala a její zranění se tak mohlo hojit.
”Neomdlela jsi. To je dost obdivuhodné.” Pokusím se na oplátku zalichotit a myslím to fakt vážně.
”Nebudu ti jíst tvou porci, tvoje tělo teď taky potřebuje energii.” Pronesu rázně a je na mně vidět, že o tom nehodlám debatovat. Ač je to od ní milé gesto, je to naprosto hloupé.
”Ráno se tu porozhlédnu. Určitě tu budou další zásoby jídla.” Věřím tomu. Vlastně fakt, že se nacházíme v bezpečí chatky, mně pořádně povzbudil na duchu. Cítím se díky tomu o něco líp. Nevedu nás na smrt, ale do bezpečí.

Jeho odpověď mi kompletně sebere vzduch z plic. Měla to být krásná nahrávka na to, že bych mu řekla, že jsme si navzájem zachránili život, a tak že nám stačí jeden lok, nebo něco takového patetického - bolest mi zakazuje pořádně nad takovými věcmi přemýšlet - ale on místo toho mě akorát shodí. S tím jak vyjde ven, zlehka bouchnu temenem do stěny za mnou a unaveně vydechnu.

*No nic, tak to se nepovedlo...* Pak si přeci jen rychle odšroubuji měch a krátce se napiji. Alkohol příjemně hřeje. Ale víc si nedopřeju. Zatím. Na bolest hlavy by mi nejspíš pomohla samotná voda. A tak si vsedě přitáhnu k sobě batoh a donutím se aspoň pořádně napít. Teď, když máme oheň a sněhu je kolem stále dost, se nemusí být o množství vody. Pak si začnu prohlížet si ruce...

Zamračím se na sníh v misce. Nemám ráda studené věci a je mi jasné, že tohle bude příšerně ledové. Což je něco, co po celodenním trmácení se v chladu, nechci. Zhluboka se nadechnu a podívám se na něj. Zní, jakože ví, co dělá. A já musím uznat, že to má svou logiku. Velmi neochotně přikývnu. Jsem vzorný pacient, ale vůbec se mi to nelíbí. Až si skoro říkám, jestli jsem vlastně na té lodi neutonula a tohle není můj očistec. Když mi začne čistit ránu na ruce, už mi jenom cukne jednou oko, ale jinak nevydám ani hlásku. Tahle drobná štiplavá bolest není vůbec nic v porovnání s tím, co jsem cítila celé odpoledne.

"Jde ti to," řeknu tiše, když pozoruji, jak obratně, ale zároveň opatrně ošetřuje mojí ruku. Cítím se jako hadrová panenka bez vůle, a tak si svou bdělost musím připomínat aspoň tím, že mluvím. "Jako ošetřovatel by ses taky uživil." Pousměji se na něj vlídně. Zhluboka vydechnu a přikývnu. Sice se mi to vůbec nelíbí, ale opět má Kristopher nejspíš pravdu.

"Dobře, tak jo, jak to uznáš za vhodné," souhlasím a hlavu opět opřu o stěnu za sebou. "Ale ty by ses měl najíst a odpočinout si. Dneska jsi to oddřel celé ty. Klidně si vem část mojí porce..." To je tak to jediné, co mu mohu nabídnout.

”Dobře.” Rozhodnu se přistoupit na hru, že jí to opravdu věřím. Je bílá jako stěna. Ale neomdlela. Stoupla o něco víc v mých očích. Nešlo si nevšimnout, jak zavírala oči a i když se snažila sebevíc, tak jsem slyšel jak těžce dýchala a ze rtů jí občas unikl bolestivý sten. Ta noha jí musela šíleně bolet. Jenže to zvládla. Zvládla dojít až sem.
Sám za sebe jsem s takto zraněnou nohou neměl pořádné zkušenosti. Ale žena, která mně vychovala ano. To díky ní jsem se naučil dělat dlahu.
A díky bohu za ty dary, jsem si teď vzpomněl i na další věci, které by se nám mohli hodit.
”Nemyslím si, že ten alkohol je odpověď na všechno.” I přestože s ní v tomto nesouhlasím, tak jí ho podám.
Následně vytáhnu misku z batohu, abych do ní mohl nabrat sníh, který budu používat na ledování poraněných míst.

S naplněnou nádobou si k ní kleknu.
”Opatrně ti sundám dlahu. Abych ti mohl nohu ochladit. To by mělo zmírnit bolest.” Začnu jí vysvětlovat, proč jsem vlastně šel ven. Pokud nějak neprotestuje, tak se dám do práce. Nejdřív si připravím látku do které dám část sněhu, následně opatrně sundám dlahu a nakonec tu nohu obalím sněhovou látkou. Stejný obklad udělám i v případě její nateklé ruky. Co se týče té řezné rány, tak si od ní vypůjčím alkohol, abych mohl nakapat pár kapek na další látku.
”Tohle bude trochu štípat.” Opatrně jí přiložím látku namočenou do alkoholu na ránu a co nejjemněji to jde, jí ruku začnu čistit.
”Dneska ti budu nohu ledovat a nejspíš zítra. Vypadá to, že tu budeme muset přečkat nějaký ten čas. Nemyslím si, že by bylo rozumné tu nohu zatěžovat dalším pochodem.”

"Neomdlím, zvládnu to," odmítnu tu možnost, že bych byla až natolik bezbranná a přítěž. V duchu mě ta představa opravdu děsí. Protože když budu jako přítěž příliš... bude pro něj jedině rozumným řešením se takové přítěže zbavit. Nedivila bych se a nevinila bych ho. Ale to neznamená, že se nebudu ze všech sil snažit, aby k tomu nedošlo.

*Zatracená práce! Už nám dochází i světlo!* vyděsí mě to uvědomění, když zamrkám a dojde mi, že se zešeřuje. Pot na zádech už mám téměř permanentní a v hlavě mi tluče škodolibý skřítek na poplach.

"Ne, můžu, klidně můžeme přidat," odvětím, ačkoliv netuším, jak to chci zvládnout. Polknu na sucho a zkusím pokračovat dál s vyšším tempem. Bolest už je téměř konstantní a já pro ni skoro už ani nevidím. Nerozhlížím se. Ale snažím se věřit jeho slovům. Třeba je to jen způsob jak mě motivovat, ale už i pro tu naději, kterou si chci udržet, se snažím jít dál. Vydržet. Pevně stisknu čelisti k sobě, vnímám další kapku potu, co mi stéká po zádech. Až když si všimnu, že naše nohy došlápnou na dřevo, začnu věřit tomu, že chata je skutečně před námi.

*Nebo je to jenom halucinace?* pomyslím si, ale když mě Kristopher posadí ke zdi do sucha chatky, dojde mi, že tohle je skutečné. Unaveně oddechuji a přejíždím zamyšleně rukama po dřevě kolem. Je to skutečné! Musím se o tom dotekem přesvědčovat, abych tomu mohla opravdu uvěřit. Zvládli jsme najít další chatu. Vede nás správným směrem. Skoro bych se usmála, kdyby mi netepalo v noze spalující bolestí. Oni mají felčaři dobrý důvod, když radí, že se na zranění kotník nemá došlapovat. Chce se mi brečet únavou a bolestí. Ale neudělám to, jen bezmyšlenkovitě sleduji Kristophera, jak připravuje lůžko a oheň. Až když se objeví malý plamínek, začnu se svlékat z kožešinového kabátu. Sice je tu pořád ještě zima, ale aspoň mám pocit, že jsem udělala... něco.

Stáhnu si rukávy haleny, abych viděla na svoje předloktí a podívala se, co dalšího jsem utržila. Naštěstí mám jen jedno mělké říznutí na hřbetu ruky. Méně šťastné je pak to, že moje předloktí vypadá, jako kdybych se s ním vyválela v kopřivách, je napuchlé a zarudlé. Ani se mi nechce počítat, kolik modřin to bude.

"V rámci možností..." zamumlám nepřesvědčivě. Cítím, jak jsem bledá a vyčerpaná. "V batohu mám měch z té minulé chaty s alkoholem. Myslíš, že bys mi ho mohl podat? Jen trochu... na zvednutí morálky," požádám jej a odhrnu si z tváře pramínek vlasů. "Tak to říkával děda. Jednoho loka na zvednutí morálky. Druhého na seznámení. Třetí je na vyprávění historek a čtvrtý je na nové přátelství na život a na smrt." Zavzpomínám zničeho nic a krátce a jemně se pousměji. Tehdy to byli jiné časy.

”Dobře. Ale pokud omdlíš bolestí, stejně mi nic jiného nezbyde.”
Soustředím se na cestu ještě víc než předtím. Sleduji cokoliv, co by mi mohlo naznačit, že tu jsou další pasti.
Jdeme pomalu, ještě víc než předtím a začíná se pomalu stmívat. Nebrzdí nás jenom její zranění, ale i ta opatrnost.
Krucinál. Potřebujeme co nejdřív najít nějaký úkryt. Pokračovat dál ve tmě není rozumné.

Po dvou kilometrech chůze cítím, že jí už pomalu nesu než podpírám. Vidím vypětí její vůle, ale bolest nohy je zřejmě silnější. Na druhou stranu ušla velký kus cesty.
”Už nemůžeš?” Zeptám se jí a je to normální otázka. Není v tom žádný výsměch. Vlastně se jí plánuji přiznat k tomu, že jsem na tom dost podobně. Nosím dvě zavazadla a z velké části i ji samotnou. To jednoho opravdu vyčerpá.
Proto mi hned nedojde, že se blížíme k další lovecké chatce.
”Jdeme správně.” Pronesu s neskrývanou radostí, která mi vlila další energii do žil.
”Už jsme skoro tam.” Snažím se ji co nejvíc podpořit. Ještě pár metrů a jsme tam.

Uvnitř ji opatrně posadím na zem, tak aby se zády opřela o zeď. Sundám oba dva batohy, následně začnu připravovat lůžko. Jako předtím rozdělám oheň, aby nám bylo teplo.
”Jak ti je?” Až teď si k ní sednu a začnu si prohlížet, jaké další zranění utrpěla.

"Jo," souhlasím s Kristopherovou nadávkou a nechám si pomoci sundat batoh. Vím, že by se noha v takovém případě měla nějak zpevnit. Rozhlížím se kolem, jestli tu není poblíž nějaký klacík, či cokoliv. Mezitím se mu podaří najít triko, co rychle rozpáře a připraví na to, aby mi stáhnul tu nohu.

"Myslím, že ne. Chránila jsem si hlavu rukama," odpovím po chvíli zamyšlení. O to víc mám drobných pohmožděnin na rukou, ale ty se, zdají být zatím funkční. Přikývnu na jeho upozornění, že to bude asi trochu bolet.

"Jen do toho," pobídnu jej. Je mi jasné, že mi stejně nic jiného nezbývá, než to celé nějak vydržet. Není tu nikdo, kdo by nás zachránit kromě nás samotných. Snažím se tak při ošetření držet a nedat na sobě znát, jak moc to bolí. Kousnu se raději do rtu a dívám se jinam, abych mohla k sobě tisknout oči, když zrovna uvazuje uzle.

Přijmu jeho ruku a tentokrát ho u toho nepropaluji pohledem, ani jej nečastuji poznámkami. Pevně se ho držím a soustředěně se mračím, abych nohu příliš nezatížila. Beze studu a nějakého rozmýšlení se jej chytnu a přitisknu se k němu, abych se o něj mohla opírat.

"Nějak to zvládnu. Nemůžeš mě ještě nést," zaprotestuji tiše a raději si to ani nepředstavuji. Už takhle se cítím hloupě, že mi nese můj batoh a takto mě podpírá. Procedím bolestivě vzduch přes zatnuté zuby při prvních pár krocích. Raději dál nemluvím a soustředím se na chůzi. Jak se potlačuje bolest?! Proč to není něco, co by mohli umět Smrtičky? Nadávám v duchu a tisknu pomocnou ruku.

”Zatraceně.” Procedím. Pomůžu jí sundat batoh a poslouží jako něco o co se může opřít. Začnu se svým batohem přehrabovat a snažím se najít cokoliv k rychlému ošetření. Nohu bude potřeba zpevnit. Ta je teď důležitá. Na další bolístky bude čas až se dostaneme do bezpečí.
Musím nás tam dostat. Jestli jsem předtím cítil nějaký tlak, tak byl naprosto nicotný vůči tomu, co cítím nyní.
”Konečně.” Hlesnu, když se mi podaří najít něco. Tričko. Rozříznu jej tak, abych udělal dostatečně velký kus látky. Začnu kolem nás hledat správné kusy klacků.
”Co hlava? Nepraštila ses?” Dojde mi po chvíli něco o co jsem se měl zajímat hned na samotném začátku. Neřešil jsem to, protože na mně reagovala a byla při vědomí.
Konečně se mi podařilo najít správné klacky. S nimi v ruce si zase kleknu k Shae.
”Udělám ti provizorní dlahu. Bude to pravděpodobně bolet, ale je to potřeba.” Dal jsem jí chvíli a pak se pustil do práce.

Jakmile provizorní dlaha byla hotová, začnu hledat něco o co by se mohla opřít. Bohužel nemám takové štěstí, ale po cestě se snad něco podaří najít.
Vezmu si na záda svůj batoh, na hruď si dám její batoh a následně jí pomůžu vstát.
”Budu tě podpírat, ale musíme jít. Když to ani tak nepůjde. Budu muset vymyslet, jak bych tě mohl nést.”
Opatrně jsem se přitom dal do krku a doufal, že aspoň nějaký kus cesty zvládneme jít.
Prosím chatko, nebuď daleko. A hlavně buď tam.

Soustředila jsem se na rozpohybování se a získání opět tempa, které by nás snad brzy dostala do nějaké chaty, jeskyně, či čehokoliv, co by nás poskytlo teplo a bezpečí. Dýchla jsem si ještě jednou do rukou a je pravda, že jsem cestě nevěnovala skoro žádnou pozornost. Však jdeme kupředu, no ne? Moje hloupost se mi rychle vymstí. Stihnu překvapeně vykřiknout, když mi zem pod nohama povolí a já se jednou řítím k zemi. Vykašlu trochu sněhu a hlíny z úst. Se sykotem bolesti se snažím zvednou na rukou, ale protože mi můj vak dopadl na záda, zvládnu se pouze přetočit na záda. Ruce mám pohmožděné a cítím asi tak tisíc drobných nepříjemných zraněních. A tak tiše ale bolestivě zasténám. To už se ale nad jámou objeví Kristopherova hlava a pak i zbytek těla.

S námahou se zvednu do sedu a rozhlédnu se kolem sebe. Žiju. To je první dobrý poznatek. Druhý je, že moje tělo není pošpikované žádnými kůly nebo tak něco. Chvíli mi tak trvá, než přikývnu.

"Dobře," houknu k němu nahoru.

Vysoké opracované stěny jámy mě děsí. Je mi naprosto jasné, že bez Kristopherovy pomoci se odsud nedostanu. Naštěstí má velmi rychle připravené lano i se smyčkou, do které se mohu navléct. Stoupnu si v jámě na nohy, abych na lano lépe dosáhla, ale ihned přenesu váhu jen na jednu nohu a znovu syknu bolestí. Hned je mi jasné, že to není dobré. Ale při opakování si své mantry jeden krok za druhým, se soustředím teď na to, jak se dostat ven a i se svými věcmi. Ačkoliv Kristopherovi moc nepomáhám - nemám se pořádně čeho chytit - jsem z jámy velmi rychle venku. Zatímco sedím ve sněhu kousek od jámy, vrtím hlavou na jeho otázku.

"Nevím, asi kotník," odvětím nejistě. Zatímco pravou nohu ovládám bez potíží a mám ji pokrčenou, levou mám rovně nataženou. Jedinou dobrou zprávu, co poznám je to, že netrčí v nějakém zvláštním úhlu. "Nemůžu se na něj postavit," doplním teskně na vysvětlenou, protože ještě teď cítím doznívající bolest z toho, jak jsem se o ni při lezení pokusila zapřít.

"Blbá past," zamumlám zamračeně na okraj jámy, do které jsem tak hloupě vlezla. Jo, teď už chápu ten důvod, proč Kristopher chtěl jít vždycky přede mnou.