Andor.cz - Dračí doupě online

”Dobře.” Rozhodnu se přistoupit na hru, že jí to opravdu věřím. Je bílá jako stěna. Ale neomdlela. Stoupla o něco víc v mých očích. Nešlo si nevšimnout, jak zavírala oči a i když se snažila sebevíc, tak jsem slyšel jak těžce dýchala a ze rtů jí občas unikl bolestivý sten. Ta noha jí musela šíleně bolet. Jenže to zvládla. Zvládla dojít až sem.
Sám za sebe jsem s takto zraněnou nohou neměl pořádné zkušenosti. Ale žena, která mně vychovala ano. To díky ní jsem se naučil dělat dlahu.
A díky bohu za ty dary, jsem si teď vzpomněl i na další věci, které by se nám mohli hodit.
”Nemyslím si, že ten alkohol je odpověď na všechno.” I přestože s ní v tomto nesouhlasím, tak jí ho podám.
Následně vytáhnu misku z batohu, abych do ní mohl nabrat sníh, který budu používat na ledování poraněných míst.

S naplněnou nádobou si k ní kleknu.
”Opatrně ti sundám dlahu. Abych ti mohl nohu ochladit. To by mělo zmírnit bolest.” Začnu jí vysvětlovat, proč jsem vlastně šel ven. Pokud nějak neprotestuje, tak se dám do práce. Nejdřív si připravím látku do které dám část sněhu, následně opatrně sundám dlahu a nakonec tu nohu obalím sněhovou látkou. Stejný obklad udělám i v případě její nateklé ruky. Co se týče té řezné rány, tak si od ní vypůjčím alkohol, abych mohl nakapat pár kapek na další látku.
”Tohle bude trochu štípat.” Opatrně jí přiložím látku namočenou do alkoholu na ránu a co nejjemněji to jde, jí ruku začnu čistit.
”Dneska ti budu nohu ledovat a nejspíš zítra. Vypadá to, že tu budeme muset přečkat nějaký ten čas. Nemyslím si, že by bylo rozumné tu nohu zatěžovat dalším pochodem.”

"Neomdlím, zvládnu to," odmítnu tu možnost, že bych byla až natolik bezbranná a přítěž. V duchu mě ta představa opravdu děsí. Protože když budu jako přítěž příliš... bude pro něj jedině rozumným řešením se takové přítěže zbavit. Nedivila bych se a nevinila bych ho. Ale to neznamená, že se nebudu ze všech sil snažit, aby k tomu nedošlo.

*Zatracená práce! Už nám dochází i světlo!* vyděsí mě to uvědomění, když zamrkám a dojde mi, že se zešeřuje. Pot na zádech už mám téměř permanentní a v hlavě mi tluče škodolibý skřítek na poplach.

"Ne, můžu, klidně můžeme přidat," odvětím, ačkoliv netuším, jak to chci zvládnout. Polknu na sucho a zkusím pokračovat dál s vyšším tempem. Bolest už je téměř konstantní a já pro ni skoro už ani nevidím. Nerozhlížím se. Ale snažím se věřit jeho slovům. Třeba je to jen způsob jak mě motivovat, ale už i pro tu naději, kterou si chci udržet, se snažím jít dál. Vydržet. Pevně stisknu čelisti k sobě, vnímám další kapku potu, co mi stéká po zádech. Až když si všimnu, že naše nohy došlápnou na dřevo, začnu věřit tomu, že chata je skutečně před námi.

*Nebo je to jenom halucinace?* pomyslím si, ale když mě Kristopher posadí ke zdi do sucha chatky, dojde mi, že tohle je skutečné. Unaveně oddechuji a přejíždím zamyšleně rukama po dřevě kolem. Je to skutečné! Musím se o tom dotekem přesvědčovat, abych tomu mohla opravdu uvěřit. Zvládli jsme najít další chatu. Vede nás správným směrem. Skoro bych se usmála, kdyby mi netepalo v noze spalující bolestí. Oni mají felčaři dobrý důvod, když radí, že se na zranění kotník nemá došlapovat. Chce se mi brečet únavou a bolestí. Ale neudělám to, jen bezmyšlenkovitě sleduji Kristophera, jak připravuje lůžko a oheň. Až když se objeví malý plamínek, začnu se svlékat z kožešinového kabátu. Sice je tu pořád ještě zima, ale aspoň mám pocit, že jsem udělala... něco.

Stáhnu si rukávy haleny, abych viděla na svoje předloktí a podívala se, co dalšího jsem utržila. Naštěstí mám jen jedno mělké říznutí na hřbetu ruky. Méně šťastné je pak to, že moje předloktí vypadá, jako kdybych se s ním vyválela v kopřivách, je napuchlé a zarudlé. Ani se mi nechce počítat, kolik modřin to bude.

"V rámci možností..." zamumlám nepřesvědčivě. Cítím, jak jsem bledá a vyčerpaná. "V batohu mám měch z té minulé chaty s alkoholem. Myslíš, že bys mi ho mohl podat? Jen trochu... na zvednutí morálky," požádám jej a odhrnu si z tváře pramínek vlasů. "Tak to říkával děda. Jednoho loka na zvednutí morálky. Druhého na seznámení. Třetí je na vyprávění historek a čtvrtý je na nové přátelství na život a na smrt." Zavzpomínám zničeho nic a krátce a jemně se pousměji. Tehdy to byli jiné časy.

”Dobře. Ale pokud omdlíš bolestí, stejně mi nic jiného nezbyde.”
Soustředím se na cestu ještě víc než předtím. Sleduji cokoliv, co by mi mohlo naznačit, že tu jsou další pasti.
Jdeme pomalu, ještě víc než předtím a začíná se pomalu stmívat. Nebrzdí nás jenom její zranění, ale i ta opatrnost.
Krucinál. Potřebujeme co nejdřív najít nějaký úkryt. Pokračovat dál ve tmě není rozumné.

Po dvou kilometrech chůze cítím, že jí už pomalu nesu než podpírám. Vidím vypětí její vůle, ale bolest nohy je zřejmě silnější. Na druhou stranu ušla velký kus cesty.
”Už nemůžeš?” Zeptám se jí a je to normální otázka. Není v tom žádný výsměch. Vlastně se jí plánuji přiznat k tomu, že jsem na tom dost podobně. Nosím dvě zavazadla a z velké části i ji samotnou. To jednoho opravdu vyčerpá.
Proto mi hned nedojde, že se blížíme k další lovecké chatce.
”Jdeme správně.” Pronesu s neskrývanou radostí, která mi vlila další energii do žil.
”Už jsme skoro tam.” Snažím se ji co nejvíc podpořit. Ještě pár metrů a jsme tam.

Uvnitř ji opatrně posadím na zem, tak aby se zády opřela o zeď. Sundám oba dva batohy, následně začnu připravovat lůžko. Jako předtím rozdělám oheň, aby nám bylo teplo.
”Jak ti je?” Až teď si k ní sednu a začnu si prohlížet, jaké další zranění utrpěla.

"Jo," souhlasím s Kristopherovou nadávkou a nechám si pomoci sundat batoh. Vím, že by se noha v takovém případě měla nějak zpevnit. Rozhlížím se kolem, jestli tu není poblíž nějaký klacík, či cokoliv. Mezitím se mu podaří najít triko, co rychle rozpáře a připraví na to, aby mi stáhnul tu nohu.

"Myslím, že ne. Chránila jsem si hlavu rukama," odpovím po chvíli zamyšlení. O to víc mám drobných pohmožděnin na rukou, ale ty se, zdají být zatím funkční. Přikývnu na jeho upozornění, že to bude asi trochu bolet.

"Jen do toho," pobídnu jej. Je mi jasné, že mi stejně nic jiného nezbývá, než to celé nějak vydržet. Není tu nikdo, kdo by nás zachránit kromě nás samotných. Snažím se tak při ošetření držet a nedat na sobě znát, jak moc to bolí. Kousnu se raději do rtu a dívám se jinam, abych mohla k sobě tisknout oči, když zrovna uvazuje uzle.

Přijmu jeho ruku a tentokrát ho u toho nepropaluji pohledem, ani jej nečastuji poznámkami. Pevně se ho držím a soustředěně se mračím, abych nohu příliš nezatížila. Beze studu a nějakého rozmýšlení se jej chytnu a přitisknu se k němu, abych se o něj mohla opírat.

"Nějak to zvládnu. Nemůžeš mě ještě nést," zaprotestuji tiše a raději si to ani nepředstavuji. Už takhle se cítím hloupě, že mi nese můj batoh a takto mě podpírá. Procedím bolestivě vzduch přes zatnuté zuby při prvních pár krocích. Raději dál nemluvím a soustředím se na chůzi. Jak se potlačuje bolest?! Proč to není něco, co by mohli umět Smrtičky? Nadávám v duchu a tisknu pomocnou ruku.

”Zatraceně.” Procedím. Pomůžu jí sundat batoh a poslouží jako něco o co se může opřít. Začnu se svým batohem přehrabovat a snažím se najít cokoliv k rychlému ošetření. Nohu bude potřeba zpevnit. Ta je teď důležitá. Na další bolístky bude čas až se dostaneme do bezpečí.
Musím nás tam dostat. Jestli jsem předtím cítil nějaký tlak, tak byl naprosto nicotný vůči tomu, co cítím nyní.
”Konečně.” Hlesnu, když se mi podaří najít něco. Tričko. Rozříznu jej tak, abych udělal dostatečně velký kus látky. Začnu kolem nás hledat správné kusy klacků.
”Co hlava? Nepraštila ses?” Dojde mi po chvíli něco o co jsem se měl zajímat hned na samotném začátku. Neřešil jsem to, protože na mně reagovala a byla při vědomí.
Konečně se mi podařilo najít správné klacky. S nimi v ruce si zase kleknu k Shae.
”Udělám ti provizorní dlahu. Bude to pravděpodobně bolet, ale je to potřeba.” Dal jsem jí chvíli a pak se pustil do práce.

Jakmile provizorní dlaha byla hotová, začnu hledat něco o co by se mohla opřít. Bohužel nemám takové štěstí, ale po cestě se snad něco podaří najít.
Vezmu si na záda svůj batoh, na hruď si dám její batoh a následně jí pomůžu vstát.
”Budu tě podpírat, ale musíme jít. Když to ani tak nepůjde. Budu muset vymyslet, jak bych tě mohl nést.”
Opatrně jsem se přitom dal do krku a doufal, že aspoň nějaký kus cesty zvládneme jít.
Prosím chatko, nebuď daleko. A hlavně buď tam.

Soustředila jsem se na rozpohybování se a získání opět tempa, které by nás snad brzy dostala do nějaké chaty, jeskyně, či čehokoliv, co by nás poskytlo teplo a bezpečí. Dýchla jsem si ještě jednou do rukou a je pravda, že jsem cestě nevěnovala skoro žádnou pozornost. Však jdeme kupředu, no ne? Moje hloupost se mi rychle vymstí. Stihnu překvapeně vykřiknout, když mi zem pod nohama povolí a já se jednou řítím k zemi. Vykašlu trochu sněhu a hlíny z úst. Se sykotem bolesti se snažím zvednou na rukou, ale protože mi můj vak dopadl na záda, zvládnu se pouze přetočit na záda. Ruce mám pohmožděné a cítím asi tak tisíc drobných nepříjemných zraněních. A tak tiše ale bolestivě zasténám. To už se ale nad jámou objeví Kristopherova hlava a pak i zbytek těla.

S námahou se zvednu do sedu a rozhlédnu se kolem sebe. Žiju. To je první dobrý poznatek. Druhý je, že moje tělo není pošpikované žádnými kůly nebo tak něco. Chvíli mi tak trvá, než přikývnu.

"Dobře," houknu k němu nahoru.

Vysoké opracované stěny jámy mě děsí. Je mi naprosto jasné, že bez Kristopherovy pomoci se odsud nedostanu. Naštěstí má velmi rychle připravené lano i se smyčkou, do které se mohu navléct. Stoupnu si v jámě na nohy, abych na lano lépe dosáhla, ale ihned přenesu váhu jen na jednu nohu a znovu syknu bolestí. Hned je mi jasné, že to není dobré. Ale při opakování si své mantry jeden krok za druhým, se soustředím teď na to, jak se dostat ven a i se svými věcmi. Ačkoliv Kristopherovi moc nepomáhám - nemám se pořádně čeho chytit - jsem z jámy velmi rychle venku. Zatímco sedím ve sněhu kousek od jámy, vrtím hlavou na jeho otázku.

"Nevím, asi kotník," odvětím nejistě. Zatímco pravou nohu ovládám bez potíží a mám ji pokrčenou, levou mám rovně nataženou. Jedinou dobrou zprávu, co poznám je to, že netrčí v nějakém zvláštním úhlu. "Nemůžu se na něj postavit," doplním teskně na vysvětlenou, protože ještě teď cítím doznívající bolest z toho, jak jsem se o ni při lezení pokusila zapřít.

"Blbá past," zamumlám zamračeně na okraj jámy, do které jsem tak hloupě vlezla. Jo, teď už chápu ten důvod, proč Kristopher chtěl jít vždycky přede mnou.

Nevím, co jí pohánělo. Jestli to byla její víra v cokoliv nebo tvrdohlavost. Rozhodl jsem se, že se protentokrát tím nechám nakazit.
Nemluvě o tom, že měla pravdu, byla zima a bude lepší přenocovat v nějaké chatce.

Jenže nebyla lovec, kdybych šel první dával bych větší pozor.
Poté, co jsem zavrtěl hlavou s úmyslem ji dohnat a zase být ten, kdo nás vede, jsem zaslechl výkřik a pak se po ní slehla zem.
Vykopaná jáma, past na zvířata. Rozeběhl jsem se a u jámy začal opatrně našlapovat.
Musela být zamaskovaná a ten všudypřítomný sníh taky moc nepomáhá.

"Hodím ti jeden konec lano, ten si dej kolem pasu. Vytáhnu tě ven." Neptám se hloupě, jestli je v pořádku. Nejspíš není, jáma je zhruba tři metry vysoká. Naštěstí není o nic obohacená, jako například o nějaké nebezpečné hroty rašící ze země. I tak věřím, že se musela solidně natlouct. Jen doufám, že neutrpěla žádné vážnější zranění. Což nezjistím jinak, než když ji vytáhnu ven. To proto se jí tak hloupě neptám a rovnou konám.
Hodím ji provaz, který jsem pořádně zauzloval. Stačilo si do něj navléct a zároveň se ho pevně držet.

Jakmile to udělala, tak jsem jí začal táhnout nahoru. Překvapilo mně, že vůbec tolik nevážila. Proto ani ne po pěti minutách byla z jámy venku a já si ji mohl prohlédnout.
"Máš něco zlomeného?"
Bylo otázkou zda ten kotník byl zlomený nebo jen vyvrtnutý. Důležité bylo, že se na něj nemohla postavit.

Na to, že je život prostě nefér raději nic neřeknu. Vážně se snažím mu to celé nezazlívat, ale samozřejmě, že nemám hezké vzpomínky na to, jak jsem byla zatčena a vlečena městem. Opět odhodlaně čelím jeho pohledu a snažím se z jeho tváře něco vyčíst. Jenže pak sklouzne jeho pohled na ruku, kterou mu držím, a já najednou zapochybuji, zda jsem udělala správně. Zatím se ale neodtáhl, a tak nesmíš už se mě tolik nebojí jako předtím. Nebojí a neštítí. Jak malý krok pro normální lidi a velký pro něj. Jeho pochmurný úsměv je tísnivý a téměř díky němu vidím temné mraky pochmurného myšlení kolem Kristopherovi hlavy.

"Hm," unikne mi přes semknuté rty. Ví vůbec někdo, co skutečně podnikne se svým životem kromě těch, co cítí poslání...? Jednu ruku pustím z jeho zápěstí, druhou tam stále nechám a jemně mu ji položím na rameno a stisknu. "Mladí muži tvého věku dost často chodí na zkušenou. Pokud se nebojíš práce, jsem si jistá, že si najdeš ve světě místo," poradím mu konejšivě a pak jej pustím.

"Navíc si říkal, že rád vaříš, takže to i umíš, ne? Co začít tam? Já jsem taky jen obyčejná hloupá griša. A tak jsem vypomáhala v hostinci jako obsluha. A taky to šlo. Vydělala jsem si na živobytí a měla stále možnost si to kdykoliv rozmyslet a najít si jinou práci," zeptám se jej přes rameno, protože se sama už rozejdu. "A pojď vůbec je tu vážně zima. Pokud je to jen trochu možné, tak bych dnešní noc raději strávila v nějaké chatě, než venku na sněhu," pobídnu jej a ačkoliv nezastavuji, aspoň naslouchám, jestli se rozejde za mnou.

”Nebylo fér, že jsem tě unesl.” Oplatím jí pro změnu já. Upřeně ji hledím do očí.
”Ale stalo se. A já se rozhodl napravit onu chybu.” Můj pohled sklouzne k její ruce. Je to opravdu zvláštní pocit. Jsme u sebe tak blízko. Ani jeden toho druhého nechceme zabít. Stali jsme se něčím víc, než nepřáteli. Spojenci.

Měla pravdu, že o tom zatím nikdo neví. Je mi však jasné, že se to brzy někdo dozví a já se nemůžu vrátit zpátky. Nemohl bych lhát. Ale to není ten hlavní důvod, proč už nemůžu. Probral jsem se. Otevřel jsem oči. Nemůžu už to dál dělat. Lovit je a tvářit se přitom, že jsme něco víc. Protože mi nejsme.
”Já vím, že je…” Vykouzlím přitom na své tváři pochmurný úsměv.
”Jenže lovení tvého lidu je jediné, co jsem znal Nevím, kde bych měl začít. Nevím, co bych měl dělat. ” Přiznám se a odvrátím od ní svůj pohled. Další věc za kterou se stydím.
Když jsem byl lovcem, měl jsem jasnou budoucnost. Nemusel jsem nad ničím přemýšlet. Všechno bylo rozhodnuto.
Tohle bylo prostě něco naprosto jiného a já neměl nejmenší tušení, co mám dělat. Čím mám začít. Samozřejmě, že bych měl nejdřív myslet na tu nejdůležitější věc a to přežít. Pak si můžu zkoušet přemýšlet, co budu dělat.
Jo to by šlo. Kousek po kousku. Nejdřív přežít a potom se uvidí.

Trpělivě snáším jeho zádumčivý pohled. Vnímám, jak o mých slovech přemýšlí, jak je zkoumá. Teď, když slepě nenásleduje veškerou víru lovců, se mi zdá Kristopher jako vážně chytrý a přemýšlivý člověk. Já se tvářím vážně, ale jistě. Vlastně netuším, co všechno zvládne z mé tváře vyčíst, ani co z té mé tváře samo o sobě vyzařuje, ale doufám, že moje vlastní pochybnosti jsou pro tuto chvíli schované někde hluboko ve mně. Všímám si i toho, jak pomalu a metodicky jí. Netuším, zda mu to jídlo nechutná, a nebo stejně jako já se do jídla nutí, protože ví, že je to třeba, ale zároveň má stažený žaludek obavami. Ať tak či tak, vypadá to, že oba dva umíme dost hospodařit se zásobami, aspoň že tak.

Snažím se chopit každého možného kladného bodu, co se tu najde. Kristopherovo dobře nezní moc sebejistě, ale zároveň nemám pocit, že bych z něj cítila kapitulaci. Kdyby neměl vůli pokračovat, moje šance na přežití by se dost dramaticky snížily. A to ani teď nebyly zrovna velké.

Mechanicky, těsně před Kristoperem, umyji a sklidím svoje věci, a pak se vydáme zase na cestu. Snažím se nepřipouštět si, jak jsem ztuhlá a unavená a jak moje tělo není na takové pochody zvyklé. Prostě se soustředím na jeden krok a pak na ten další a další. Nemyslím, prostě jdu. Takže je to opět Kristopher, který prolomí naše ticho. Pohlédnu na něj a čekám, co chce říct. A jeho slova mě zasáhnou. Do téhle chvíle jsem si neuvědomila, že moje záchrana ho bude stát tak hodně.

*Můj život za jeho. Stojí to vůbec za to?*

Upřímně si nejsem jistá, zda bych na tohle dokázala odpovědět kladně. Nejsem ničím výjimečná. Jsem prostě jedna z mnoha griš. Nejsem ani nijak výjimečně schopná Smrtička, nejsem ani nejkrásnější, nejvědoucnější, nejzcestovalejší. Jsem prostě... jen já. Nemám čím obohatit svět kromě toho, že prostě jsem a snažím se dělat, co nejlepší rozhodnutí v životě. A on? Co on mohl nabídnout? Byl lovec, co možná změnil své myšlení... Mohl by snad přemluvit další lovce, aby začali myslet jinak? Měl co jiného v životě nabídnout? Byl výjimečný?

"Kristophere," vydechnu a všimnu si, jak přidává do kroku. Zmobilzuji svoje síly a doženu ho a popadnu jej za zápěstí, abych jej zastavila. Držím ho pevně za zápěstí oběma rukama, pokud se teda nesnaží mi vytrhnout. Boj mi nic neříká, takže vím, že v tomhle ohledu nemám šanci. Sklopím zrak k zemi a snažím se popadnout dech. Popobíhat v tomhle prostředí nebyl moc dobrý nápad. A také hledám slova, jak jej utěšit, jak jej přesvědčit, že se rozhodl správně.

"Promiň, nikdy bych nechtěla, aby někdo musel ohrožovat svůj život kvůli tomu mému," hlesnu nakonec a vrtím hlavou. Moje sevření jeho zápěstí trochu zesílí. "Není fér, že se musíš takhle rozhodovat." Znovu zavrtím hlavou a zvednu k němu pohled. Sakra, lituji, že nejsem jeden z těch řečníků, co umí vše tak krásně zaobalit. Třeba jako ti, co rekrutují do války. Ty vše tak krásně zaobalí a překroutí, že jim jeden snadno upíše svůj život.

"Zatím nikdo neví, že jsme stále naživu. A ani to, že jsi mi pomohl..." dojde mi, kde tkví jiskřička naděje pro něj. Pomalu vrtím hlavou a lehce se na něj usměji, jak mu nabízím další naději. "A jestli nechceš dál pokračovat v tom být lovcem griš... Svět je dost velké místo a je v něm několik zemí, kde můžeš začít nový život bez takových povinností a ideologií..."