Andor.cz - Dračí doupě online

Nevím, co jí pohánělo. Jestli to byla její víra v cokoliv nebo tvrdohlavost. Rozhodl jsem se, že se protentokrát tím nechám nakazit.
Nemluvě o tom, že měla pravdu, byla zima a bude lepší přenocovat v nějaké chatce.

Jenže nebyla lovec, kdybych šel první dával bych větší pozor.
Poté, co jsem zavrtěl hlavou s úmyslem ji dohnat a zase být ten, kdo nás vede, jsem zaslechl výkřik a pak se po ní slehla zem.
Vykopaná jáma, past na zvířata. Rozeběhl jsem se a u jámy začal opatrně našlapovat.
Musela být zamaskovaná a ten všudypřítomný sníh taky moc nepomáhá.

"Hodím ti jeden konec lano, ten si dej kolem pasu. Vytáhnu tě ven." Neptám se hloupě, jestli je v pořádku. Nejspíš není, jáma je zhruba tři metry vysoká. Naštěstí není o nic obohacená, jako například o nějaké nebezpečné hroty rašící ze země. I tak věřím, že se musela solidně natlouct. Jen doufám, že neutrpěla žádné vážnější zranění. Což nezjistím jinak, než když ji vytáhnu ven. To proto se jí tak hloupě neptám a rovnou konám.
Hodím ji provaz, který jsem pořádně zauzloval. Stačilo si do něj navléct a zároveň se ho pevně držet.

Jakmile to udělala, tak jsem jí začal táhnout nahoru. Překvapilo mně, že vůbec tolik nevážila. Proto ani ne po pěti minutách byla z jámy venku a já si ji mohl prohlédnout.
"Máš něco zlomeného?"
Bylo otázkou zda ten kotník byl zlomený nebo jen vyvrtnutý. Důležité bylo, že se na něj nemohla postavit.

Na to, že je život prostě nefér raději nic neřeknu. Vážně se snažím mu to celé nezazlívat, ale samozřejmě, že nemám hezké vzpomínky na to, jak jsem byla zatčena a vlečena městem. Opět odhodlaně čelím jeho pohledu a snažím se z jeho tváře něco vyčíst. Jenže pak sklouzne jeho pohled na ruku, kterou mu držím, a já najednou zapochybuji, zda jsem udělala správně. Zatím se ale neodtáhl, a tak nesmíš už se mě tolik nebojí jako předtím. Nebojí a neštítí. Jak malý krok pro normální lidi a velký pro něj. Jeho pochmurný úsměv je tísnivý a téměř díky němu vidím temné mraky pochmurného myšlení kolem Kristopherovi hlavy.

"Hm," unikne mi přes semknuté rty. Ví vůbec někdo, co skutečně podnikne se svým životem kromě těch, co cítí poslání...? Jednu ruku pustím z jeho zápěstí, druhou tam stále nechám a jemně mu ji položím na rameno a stisknu. "Mladí muži tvého věku dost často chodí na zkušenou. Pokud se nebojíš práce, jsem si jistá, že si najdeš ve světě místo," poradím mu konejšivě a pak jej pustím.

"Navíc si říkal, že rád vaříš, takže to i umíš, ne? Co začít tam? Já jsem taky jen obyčejná hloupá griša. A tak jsem vypomáhala v hostinci jako obsluha. A taky to šlo. Vydělala jsem si na živobytí a měla stále možnost si to kdykoliv rozmyslet a najít si jinou práci," zeptám se jej přes rameno, protože se sama už rozejdu. "A pojď vůbec je tu vážně zima. Pokud je to jen trochu možné, tak bych dnešní noc raději strávila v nějaké chatě, než venku na sněhu," pobídnu jej a ačkoliv nezastavuji, aspoň naslouchám, jestli se rozejde za mnou.

”Nebylo fér, že jsem tě unesl.” Oplatím jí pro změnu já. Upřeně ji hledím do očí.
”Ale stalo se. A já se rozhodl napravit onu chybu.” Můj pohled sklouzne k její ruce. Je to opravdu zvláštní pocit. Jsme u sebe tak blízko. Ani jeden toho druhého nechceme zabít. Stali jsme se něčím víc, než nepřáteli. Spojenci.

Měla pravdu, že o tom zatím nikdo neví. Je mi však jasné, že se to brzy někdo dozví a já se nemůžu vrátit zpátky. Nemohl bych lhát. Ale to není ten hlavní důvod, proč už nemůžu. Probral jsem se. Otevřel jsem oči. Nemůžu už to dál dělat. Lovit je a tvářit se přitom, že jsme něco víc. Protože mi nejsme.
”Já vím, že je…” Vykouzlím přitom na své tváři pochmurný úsměv.
”Jenže lovení tvého lidu je jediné, co jsem znal Nevím, kde bych měl začít. Nevím, co bych měl dělat. ” Přiznám se a odvrátím od ní svůj pohled. Další věc za kterou se stydím.
Když jsem byl lovcem, měl jsem jasnou budoucnost. Nemusel jsem nad ničím přemýšlet. Všechno bylo rozhodnuto.
Tohle bylo prostě něco naprosto jiného a já neměl nejmenší tušení, co mám dělat. Čím mám začít. Samozřejmě, že bych měl nejdřív myslet na tu nejdůležitější věc a to přežít. Pak si můžu zkoušet přemýšlet, co budu dělat.
Jo to by šlo. Kousek po kousku. Nejdřív přežít a potom se uvidí.

Trpělivě snáším jeho zádumčivý pohled. Vnímám, jak o mých slovech přemýšlí, jak je zkoumá. Teď, když slepě nenásleduje veškerou víru lovců, se mi zdá Kristopher jako vážně chytrý a přemýšlivý člověk. Já se tvářím vážně, ale jistě. Vlastně netuším, co všechno zvládne z mé tváře vyčíst, ani co z té mé tváře samo o sobě vyzařuje, ale doufám, že moje vlastní pochybnosti jsou pro tuto chvíli schované někde hluboko ve mně. Všímám si i toho, jak pomalu a metodicky jí. Netuším, zda mu to jídlo nechutná, a nebo stejně jako já se do jídla nutí, protože ví, že je to třeba, ale zároveň má stažený žaludek obavami. Ať tak či tak, vypadá to, že oba dva umíme dost hospodařit se zásobami, aspoň že tak.

Snažím se chopit každého možného kladného bodu, co se tu najde. Kristopherovo dobře nezní moc sebejistě, ale zároveň nemám pocit, že bych z něj cítila kapitulaci. Kdyby neměl vůli pokračovat, moje šance na přežití by se dost dramaticky snížily. A to ani teď nebyly zrovna velké.

Mechanicky, těsně před Kristoperem, umyji a sklidím svoje věci, a pak se vydáme zase na cestu. Snažím se nepřipouštět si, jak jsem ztuhlá a unavená a jak moje tělo není na takové pochody zvyklé. Prostě se soustředím na jeden krok a pak na ten další a další. Nemyslím, prostě jdu. Takže je to opět Kristopher, který prolomí naše ticho. Pohlédnu na něj a čekám, co chce říct. A jeho slova mě zasáhnou. Do téhle chvíle jsem si neuvědomila, že moje záchrana ho bude stát tak hodně.

*Můj život za jeho. Stojí to vůbec za to?*

Upřímně si nejsem jistá, zda bych na tohle dokázala odpovědět kladně. Nejsem ničím výjimečná. Jsem prostě jedna z mnoha griš. Nejsem ani nijak výjimečně schopná Smrtička, nejsem ani nejkrásnější, nejvědoucnější, nejzcestovalejší. Jsem prostě... jen já. Nemám čím obohatit svět kromě toho, že prostě jsem a snažím se dělat, co nejlepší rozhodnutí v životě. A on? Co on mohl nabídnout? Byl lovec, co možná změnil své myšlení... Mohl by snad přemluvit další lovce, aby začali myslet jinak? Měl co jiného v životě nabídnout? Byl výjimečný?

"Kristophere," vydechnu a všimnu si, jak přidává do kroku. Zmobilzuji svoje síly a doženu ho a popadnu jej za zápěstí, abych jej zastavila. Držím ho pevně za zápěstí oběma rukama, pokud se teda nesnaží mi vytrhnout. Boj mi nic neříká, takže vím, že v tomhle ohledu nemám šanci. Sklopím zrak k zemi a snažím se popadnout dech. Popobíhat v tomhle prostředí nebyl moc dobrý nápad. A také hledám slova, jak jej utěšit, jak jej přesvědčit, že se rozhodl správně.

"Promiň, nikdy bych nechtěla, aby někdo musel ohrožovat svůj život kvůli tomu mému," hlesnu nakonec a vrtím hlavou. Moje sevření jeho zápěstí trochu zesílí. "Není fér, že se musíš takhle rozhodovat." Znovu zavrtím hlavou a zvednu k němu pohled. Sakra, lituji, že nejsem jeden z těch řečníků, co umí vše tak krásně zaobalit. Třeba jako ti, co rekrutují do války. Ty vše tak krásně zaobalí a překroutí, že jim jeden snadno upíše svůj život.

"Zatím nikdo neví, že jsme stále naživu. A ani to, že jsi mi pomohl..." dojde mi, kde tkví jiskřička naděje pro něj. Pomalu vrtím hlavou a lehce se na něj usměji, jak mu nabízím další naději. "A jestli nechceš dál pokračovat v tom být lovcem griš... Svět je dost velké místo a je v něm několik zemí, kde můžeš začít nový život bez takových povinností a ideologií..."

Nevím, jestli její víru obdivovat nebo si klepat na čelo. Naprosto mně tím zaskočí a tak chvíli na ní hledím. Snažím se v její tváři cokoliv jiného vyčíst.
Ještě před týdnem jsem měl svou neochvějnou víru a hnal se za ní. Uvědomím si smutně. Jídlo má najednou zvláštní hořkou chuť. Přemáhám se, abych ještě spořádal pár soust. Mít dostatek energie je potřeba. Energii na co? Zavrtím hlavou. Takhle to nejde.
Má pravdu, že to celé od samotného začátku byl jeden velký zázrak. To, že jsme se vůbec oba dva dostali z lodi až k tomu, že jsme se ocitli tady.
”Dobře.” Hlesnu. Rozhodnu se tedy také něčeho chopit. Nevěřím, že nám bude štěstí přát. Štěstěna je vrtkavá. Takže to, co mně teď bude držet ve střehu, bude její víra ve mně.
”...vystopoval jsi mě, nemůžeš být tak marný lovec” Rozhodnu se z jejich slov učinit mantru.

Poté, co dojíme. Opláchnu nádobí sněhem. Sklidím věci zase zpátky na místo.
Pokračujeme zase po cestě, které věřím, že je ta správná.
”Přemýšlel jsem…” Pronesu zase po dlouhé době ticha, kdy jsem se snažil soustředit na cestu a poslouchal les.
”... jelikož jsem se rozhodl ti pomoct a místo toho, abych tě dostal před soud… prostě tím, co dělám si kopu v této zemi hrob. Jsem zrádcem…” Hlas se mi zlomí. Myslím, že to hlavní, co jsem měl na mysli bylo řečeno. Je to pro mně nový a strašný pocit. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel. Vůbec nevím, jak se s tím pořádně vypořádat. Přišel jsem o všechno.
Nezastavuji se, naopak bych řekl, že přidávám do kroku. Nechci, aby mi viděla do tváře. Opět jsem jí u po několikáté odhaluji svou slabost.
Měl jsem to nechat na vhodnou chvíli... jenže kdy by ta vhodná chvíle byla?

Chápavě přikývnu na to, že lovit a čisti zvěř je pro ně v pořádku. Na tu část, kdy muž nesmí vařit, raději už jen mlčím, přesto že s tím stále nesouhlasím. Prošla jsem teprve kousek světa, ale jednoznačně jsem zjistila, že jídlo chutná stejně dobře jako od muže či ženy. A že po dlouhém dni jsem ráda, že ještě nemusím stát u plotny, abych měla co jíst.

Kdyby se mě zeptal, tak bych mu vyvrátila jeho úsudek o naší společnosti. Nicméně se nezeptal, a tak jsem to na pravou míru nemohla uvést. Ovšem stejně veškerou mojí pozornost pak strhla jeho další odpověď. Nečekala jsem, že mi přizná takhle zvostra, že vlastně si není vůbec jistý a dost možná ho následuji dál do pustili a nakonec i do smrti. Taková myšlenka mě vyděsila. Jistě, můj život není nic moc, ale stále je to můj život. A i přes těch několik hrozných dní, co jsem teď zažívala, jsem chtěla věřit, že se jednou vrátím k normálu. I když jsem plula spoutaná ke svému soudu na té potopení lodi, tak jsem pořád doufala. A teď mi Kristopher řekne, že vlastně máme zase malé šance...

Chvilku mi to trvá, než se vzpamatuji a ovládnu svůj strach. Polknu.

*Ne, zatím žijeme. Zatím je naděje,* ujišťuji se v duchu. Ze všech vnitřních sil se pousměji.

"A taky byl zázrak, že jsme se dostali z lodi. A další, že jsme doplavali na břeh. A další to, že jsme se nepovraždili na místě a naučili se spolupracovat," pozvednu obočí a zadívám se na něj, jestli chápe, co tím chci říct. Mírně se na něj usměji a snažím se tvářit sebejistěji, než se cítím. "Můžeme tomu říkat zázraky a nebo prostě přijmout fakt, že tak trochu jsme za to zodpovědní my sami. A navíc, vystopoval jsi mě, nemůžeš být tak marný lovec," pokračuji povzbudivě, než sklopím pohled opět k jídlu a donutím se sníst dalších pár soust.

Ne, já se prostě odmítám vzdát své naděje na život.

"Stáhnout a zpracovat zvěř, nás učí. To je v pořádku. Počítá se s tím, že když nějakou dobu nebudeme doma, tak budeme odkázáni sami na sebe." Rozhodnu se jí na chvíli skočit do řeči a uvést to na pravou míru. Asi mně blbě pochopila, protože o tom mám problém mluvit.
"Špatné je, když muž se rozhodne vařit ve svém volném čase a převezme tak práci ženy." Dodám ještě a doufám, že jsem to tentokrát lépe vysvětlil.

Jejím dalším slovům moc nerozumím. Rozhodnu se to radši nekomentovat, obzvláště poté co sama uzná, že plácá nesmysly.
Nicméně i přesto jsem asi pochopil to, že v její zemi je jedno, kdo co dělá pokud to dělá dobře.
Snad.

"Minimálně dvě či tři hodiny. Maximálně, kdo ví." Dlouze si povzdechnu. Potřeboval bych nějaké znamení, které mi řekne, že jdeme správným směrem.
"Myslím, že hodně záleží jakým půjdeme tempem a taky na tom, zda jdeme správně. Slunce nám zatím svítí na cestu a dokud bude, tak půjdeme."
Je těžké věřit sobě a ve své instinkty poté, když si člověk uvědomí, že celou tu dobu žil ve lži.
"Já omlouvám se, ale opravdu netuším. To, že se nám podařilo najít chatu napoprvé byl zázrak. Nevím, jestli se znovu zopakuje." Dokončím chmurně a pokračuji dál v jídle.

Všimnu si jeho smutného úsměvu. Vidím, že o těch věcech asi dost přemýšlí. Sice mě mrzí, že opět naše konverzace rychle utichá, ale začínám si zvykat. Ani jeden z nás není hold řečník. Ale nějak mi to nedá a já se zeptám. Kristopher na mě zavrčí, jako kdybych právě urazila jeho matku, či jej proklela do třetího kolene. Nakrčím nespokojeně obočí nad jeho způsobem odpovědi. Avšak cítím, že jsem uhodila hřebíček na hlavičku. Protože jestli něco, tak jeho popudlivost nejspíš pramenní z toho, že je to pro něj ožehavé téma. Rozhodnu se to akceptovat a dál do toho nešťourat. Ujídám suché placky a odvrátím pozornost opět k horizontu.

*Co tam na nás čeká? Snad nějaká chatka! A žádný medvěd...*

Znenadání se ozve opět Kristopher a pokračuje v tématu, co předtím sám tak vrčivě uzavřel. Pohlédnu na něj a vyslechnu si jeho slova. Ujím kousek své porci a polknu.

"Muž, který umí vařit, není o nic méně mužem než ten, co do kuchyně nikdy nezabloudil," pronesu s pokrčením ramen. Mně samotné to přijde na hlavu, ale rozumím tomu, že v jeho společnosti to je jinak. Zkusím v tom najít další vysvětlení, co by mohl pochopit i lovec. "Však, co by to bylo za muže, který umí ulovit zvěř, ale pak neví, jak ji stáhnout a připravit, aby se z toho mohl najíst? A když k jídlu umí přidat i víc chutě, aby se lépe jedlo, tak tím jen podporuje chuť k jídlu a tím i sílu na další práci..." povím zatímco si utrhnu další kousek placky. Znovu pokrčím rameny.

"U nás je jeden hodnocen podle toho, jak silnou má schopnost. Ve chvíli, kdy se v jednom probudí schopnosti, tak dostaneme své oficiální grišovské jméno, protože od té doby už nejsme jen děti, ale griši..." neúmyslně prozradím mnohem víc, než jsem chtěla. Zkusím to tedy zamluvít. "Teda, tím chci říct, že si nemyslím, že by se člověk měl hodnotit jen podle výkonu a schopností. V civilizované společnosti by se měl brát i jaký je a ne jen, komu se narodil a s jakou silou... Ach promiň, asi to zní, že plácám... " povzdechnu si nakonec zoufalá z toho, že se mi zase nepovedlo delegovat myšlenky tak, jak jsem chtěla.

"Jak dlouho myslíš, že dneska ještě půjdeme?" zkusím změnit téma.

Začínal jsem mít pomalu představu.
Děti byly tímto skvělým způsobem varovány před nebezpečnými lovci. Stejně tak tomu bylo však i u nás. Tady se vyprávěly hrůzostrašné pohádky o čarodějnicích unášejících neposlušné děti, aby je mohly uvařit a sníst. Nebo tu byla i pohádka, kdy se dvě děti zatoulaly až narazily na chaloupku uprostřed lesa, která byla celá k jídlu. Varování jasné. Dávej pozor na to, co děláš jinak tě dostanou čarodějnici.
Bylo to opravdu zvláštní. Mostra, která se bojí monster. Bude tomu snad někdy konec? Mohli bychom my s tím něco udělat?
Na mé tváři se objeví jen smutné pousmání jako reakce na její slova.

Cítím její pátravý pohled upřený na sebe, stejně tak mám pocit, že ve vzduchu visí jasná otázka. Nezeptá se však. Místo toho se rozhodne zamířit někam úplně jinam.
”Ano.” Utrousím vrčivě. Jako kdybych snad očekával výsměch. Vím, kam tím míří. Nevypadá, že by se však smála. Možná jí to vážně zajímá. Zarazím se s tímto vědomím. Ani předtím se nesmála.
”Já omlouvám se… vždycky jsem byl kvůli tomu, co mám rád terčem posměchu.” S tím se raději pustím do jídla. Dopřávám si tak chvíli.
”V mém světě s těmito “koníčky” bych nebyl vůbec dobrou partii. Pochybovali by o mém mužství. Muž je tvrdý jako skála.” U posledních slov se na mé tváři objeví úšklebek. Ta slova mi byla stále mlacena o hlavu.

Je to zvláštní. Strach z medvěda se zmenšil sotva jsem se dostala přes první sloku a měla jsem pocit jako kdyby někdo sundal trochu váhy z mých ramenou společně s tím, jak jsem přicházela o dech před koncem další a pak i té další a další sloky. Píseň, kterou jsem znala zpaměti déle, než sahá moje paměť, působila zvláštní uklidňujícím dojmem, a to i přes to, že se v ní zpívalo o vraždění nevinné ženy. Zrovna jsem dospívala a chtěla jsem Kristopherovi říct, o tom zvláštním jevu, když utkl můj hlas dřív než začal.

*A teď mu snad vadilo, že jsem zpívala? Nebo ta písnička samotná?* napadlo mě, když zněl tak popudlivě. Nicméně jsem se tím příliš nezabývala a místo toho jsem přestala i dělat rachot hrncem a větvičkou.

"Nevím, odkud pochází, ale u nás ji zná každé malé dítě. U Griš se docela dost pohádek nahradilo písněmi, děti se to snáze naučí a vnímají lépe ono poselství," odvětím mu upřímně. "Máme jich spoustu, o schopnostech, o tom, jak je důležité se ovládat, o lásce, neštěstí,... cokoliv tě napadne."

*Proč jsi takový?* chci se zeptat se do ticha po té, co se zastaví, že si dáme oběd. Shodím svůj vak na zem a pátravě se na něj dívám. Ale místo toho mlčím.

"Mezi lovci se dost uctívá síla a odvaha a poslušnost, že?" zeptám se místo toho, než si vytáhnu skromné jídlo. "Cokoliv, co je spojeno s lovením je glorifikované, že?"