Andor.cz - Dračí doupě online

Nevím, jestli její víru obdivovat nebo si klepat na čelo. Naprosto mně tím zaskočí a tak chvíli na ní hledím. Snažím se v její tváři cokoliv jiného vyčíst.
Ještě před týdnem jsem měl svou neochvějnou víru a hnal se za ní. Uvědomím si smutně. Jídlo má najednou zvláštní hořkou chuť. Přemáhám se, abych ještě spořádal pár soust. Mít dostatek energie je potřeba. Energii na co? Zavrtím hlavou. Takhle to nejde.
Má pravdu, že to celé od samotného začátku byl jeden velký zázrak. To, že jsme se vůbec oba dva dostali z lodi až k tomu, že jsme se ocitli tady.
”Dobře.” Hlesnu. Rozhodnu se tedy také něčeho chopit. Nevěřím, že nám bude štěstí přát. Štěstěna je vrtkavá. Takže to, co mně teď bude držet ve střehu, bude její víra ve mně.
”...vystopoval jsi mě, nemůžeš být tak marný lovec” Rozhodnu se z jejich slov učinit mantru.

Poté, co dojíme. Opláchnu nádobí sněhem. Sklidím věci zase zpátky na místo.
Pokračujeme zase po cestě, které věřím, že je ta správná.
”Přemýšlel jsem…” Pronesu zase po dlouhé době ticha, kdy jsem se snažil soustředit na cestu a poslouchal les.
”... jelikož jsem se rozhodl ti pomoct a místo toho, abych tě dostal před soud… prostě tím, co dělám si kopu v této zemi hrob. Jsem zrádcem…” Hlas se mi zlomí. Myslím, že to hlavní, co jsem měl na mysli bylo řečeno. Je to pro mně nový a strašný pocit. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel. Vůbec nevím, jak se s tím pořádně vypořádat. Přišel jsem o všechno.
Nezastavuji se, naopak bych řekl, že přidávám do kroku. Nechci, aby mi viděla do tváře. Opět jsem jí u po několikáté odhaluji svou slabost.
Měl jsem to nechat na vhodnou chvíli... jenže kdy by ta vhodná chvíle byla?

Chápavě přikývnu na to, že lovit a čisti zvěř je pro ně v pořádku. Na tu část, kdy muž nesmí vařit, raději už jen mlčím, přesto že s tím stále nesouhlasím. Prošla jsem teprve kousek světa, ale jednoznačně jsem zjistila, že jídlo chutná stejně dobře jako od muže či ženy. A že po dlouhém dni jsem ráda, že ještě nemusím stát u plotny, abych měla co jíst.

Kdyby se mě zeptal, tak bych mu vyvrátila jeho úsudek o naší společnosti. Nicméně se nezeptal, a tak jsem to na pravou míru nemohla uvést. Ovšem stejně veškerou mojí pozornost pak strhla jeho další odpověď. Nečekala jsem, že mi přizná takhle zvostra, že vlastně si není vůbec jistý a dost možná ho následuji dál do pustili a nakonec i do smrti. Taková myšlenka mě vyděsila. Jistě, můj život není nic moc, ale stále je to můj život. A i přes těch několik hrozných dní, co jsem teď zažívala, jsem chtěla věřit, že se jednou vrátím k normálu. I když jsem plula spoutaná ke svému soudu na té potopení lodi, tak jsem pořád doufala. A teď mi Kristopher řekne, že vlastně máme zase malé šance...

Chvilku mi to trvá, než se vzpamatuji a ovládnu svůj strach. Polknu.

*Ne, zatím žijeme. Zatím je naděje,* ujišťuji se v duchu. Ze všech vnitřních sil se pousměji.

"A taky byl zázrak, že jsme se dostali z lodi. A další, že jsme doplavali na břeh. A další to, že jsme se nepovraždili na místě a naučili se spolupracovat," pozvednu obočí a zadívám se na něj, jestli chápe, co tím chci říct. Mírně se na něj usměji a snažím se tvářit sebejistěji, než se cítím. "Můžeme tomu říkat zázraky a nebo prostě přijmout fakt, že tak trochu jsme za to zodpovědní my sami. A navíc, vystopoval jsi mě, nemůžeš být tak marný lovec," pokračuji povzbudivě, než sklopím pohled opět k jídlu a donutím se sníst dalších pár soust.

Ne, já se prostě odmítám vzdát své naděje na život.

"Stáhnout a zpracovat zvěř, nás učí. To je v pořádku. Počítá se s tím, že když nějakou dobu nebudeme doma, tak budeme odkázáni sami na sebe." Rozhodnu se jí na chvíli skočit do řeči a uvést to na pravou míru. Asi mně blbě pochopila, protože o tom mám problém mluvit.
"Špatné je, když muž se rozhodne vařit ve svém volném čase a převezme tak práci ženy." Dodám ještě a doufám, že jsem to tentokrát lépe vysvětlil.

Jejím dalším slovům moc nerozumím. Rozhodnu se to radši nekomentovat, obzvláště poté co sama uzná, že plácá nesmysly.
Nicméně i přesto jsem asi pochopil to, že v její zemi je jedno, kdo co dělá pokud to dělá dobře.
Snad.

"Minimálně dvě či tři hodiny. Maximálně, kdo ví." Dlouze si povzdechnu. Potřeboval bych nějaké znamení, které mi řekne, že jdeme správným směrem.
"Myslím, že hodně záleží jakým půjdeme tempem a taky na tom, zda jdeme správně. Slunce nám zatím svítí na cestu a dokud bude, tak půjdeme."
Je těžké věřit sobě a ve své instinkty poté, když si člověk uvědomí, že celou tu dobu žil ve lži.
"Já omlouvám se, ale opravdu netuším. To, že se nám podařilo najít chatu napoprvé byl zázrak. Nevím, jestli se znovu zopakuje." Dokončím chmurně a pokračuji dál v jídle.

Všimnu si jeho smutného úsměvu. Vidím, že o těch věcech asi dost přemýšlí. Sice mě mrzí, že opět naše konverzace rychle utichá, ale začínám si zvykat. Ani jeden z nás není hold řečník. Ale nějak mi to nedá a já se zeptám. Kristopher na mě zavrčí, jako kdybych právě urazila jeho matku, či jej proklela do třetího kolene. Nakrčím nespokojeně obočí nad jeho způsobem odpovědi. Avšak cítím, že jsem uhodila hřebíček na hlavičku. Protože jestli něco, tak jeho popudlivost nejspíš pramenní z toho, že je to pro něj ožehavé téma. Rozhodnu se to akceptovat a dál do toho nešťourat. Ujídám suché placky a odvrátím pozornost opět k horizontu.

*Co tam na nás čeká? Snad nějaká chatka! A žádný medvěd...*

Znenadání se ozve opět Kristopher a pokračuje v tématu, co předtím sám tak vrčivě uzavřel. Pohlédnu na něj a vyslechnu si jeho slova. Ujím kousek své porci a polknu.

"Muž, který umí vařit, není o nic méně mužem než ten, co do kuchyně nikdy nezabloudil," pronesu s pokrčením ramen. Mně samotné to přijde na hlavu, ale rozumím tomu, že v jeho společnosti to je jinak. Zkusím v tom najít další vysvětlení, co by mohl pochopit i lovec. "Však, co by to bylo za muže, který umí ulovit zvěř, ale pak neví, jak ji stáhnout a připravit, aby se z toho mohl najíst? A když k jídlu umí přidat i víc chutě, aby se lépe jedlo, tak tím jen podporuje chuť k jídlu a tím i sílu na další práci..." povím zatímco si utrhnu další kousek placky. Znovu pokrčím rameny.

"U nás je jeden hodnocen podle toho, jak silnou má schopnost. Ve chvíli, kdy se v jednom probudí schopnosti, tak dostaneme své oficiální grišovské jméno, protože od té doby už nejsme jen děti, ale griši..." neúmyslně prozradím mnohem víc, než jsem chtěla. Zkusím to tedy zamluvít. "Teda, tím chci říct, že si nemyslím, že by se člověk měl hodnotit jen podle výkonu a schopností. V civilizované společnosti by se měl brát i jaký je a ne jen, komu se narodil a s jakou silou... Ach promiň, asi to zní, že plácám... " povzdechnu si nakonec zoufalá z toho, že se mi zase nepovedlo delegovat myšlenky tak, jak jsem chtěla.

"Jak dlouho myslíš, že dneska ještě půjdeme?" zkusím změnit téma.

Začínal jsem mít pomalu představu.
Děti byly tímto skvělým způsobem varovány před nebezpečnými lovci. Stejně tak tomu bylo však i u nás. Tady se vyprávěly hrůzostrašné pohádky o čarodějnicích unášejících neposlušné děti, aby je mohly uvařit a sníst. Nebo tu byla i pohádka, kdy se dvě děti zatoulaly až narazily na chaloupku uprostřed lesa, která byla celá k jídlu. Varování jasné. Dávej pozor na to, co děláš jinak tě dostanou čarodějnici.
Bylo to opravdu zvláštní. Mostra, která se bojí monster. Bude tomu snad někdy konec? Mohli bychom my s tím něco udělat?
Na mé tváři se objeví jen smutné pousmání jako reakce na její slova.

Cítím její pátravý pohled upřený na sebe, stejně tak mám pocit, že ve vzduchu visí jasná otázka. Nezeptá se však. Místo toho se rozhodne zamířit někam úplně jinam.
”Ano.” Utrousím vrčivě. Jako kdybych snad očekával výsměch. Vím, kam tím míří. Nevypadá, že by se však smála. Možná jí to vážně zajímá. Zarazím se s tímto vědomím. Ani předtím se nesmála.
”Já omlouvám se… vždycky jsem byl kvůli tomu, co mám rád terčem posměchu.” S tím se raději pustím do jídla. Dopřávám si tak chvíli.
”V mém světě s těmito “koníčky” bych nebyl vůbec dobrou partii. Pochybovali by o mém mužství. Muž je tvrdý jako skála.” U posledních slov se na mé tváři objeví úšklebek. Ta slova mi byla stále mlacena o hlavu.

Je to zvláštní. Strach z medvěda se zmenšil sotva jsem se dostala přes první sloku a měla jsem pocit jako kdyby někdo sundal trochu váhy z mých ramenou společně s tím, jak jsem přicházela o dech před koncem další a pak i té další a další sloky. Píseň, kterou jsem znala zpaměti déle, než sahá moje paměť, působila zvláštní uklidňujícím dojmem, a to i přes to, že se v ní zpívalo o vraždění nevinné ženy. Zrovna jsem dospívala a chtěla jsem Kristopherovi říct, o tom zvláštním jevu, když utkl můj hlas dřív než začal.

*A teď mu snad vadilo, že jsem zpívala? Nebo ta písnička samotná?* napadlo mě, když zněl tak popudlivě. Nicméně jsem se tím příliš nezabývala a místo toho jsem přestala i dělat rachot hrncem a větvičkou.

"Nevím, odkud pochází, ale u nás ji zná každé malé dítě. U Griš se docela dost pohádek nahradilo písněmi, děti se to snáze naučí a vnímají lépe ono poselství," odvětím mu upřímně. "Máme jich spoustu, o schopnostech, o tom, jak je důležité se ovládat, o lásce, neštěstí,... cokoliv tě napadne."

*Proč jsi takový?* chci se zeptat se do ticha po té, co se zastaví, že si dáme oběd. Shodím svůj vak na zem a pátravě se na něj dívám. Ale místo toho mlčím.

"Mezi lovci se dost uctívá síla a odvaha a poslušnost, že?" zeptám se místo toho, než si vytáhnu skromné jídlo. "Cokoliv, co je spojeno s lovením je glorifikované, že?"

Byl jsem překvapený tím, jak mně vystřídala ve zpěvu.
Ten text mně naprosto zasáhl. Tak takhle nás vnímají. Na sucho jsem polkl a měl problém se soustředit na chůzi a vlastně celkově na cokoliv. Nevím, zda za to mohl její hlas nebo prostě i to o čem zpívala, ale vehnalo mi to slzy do tváře. Byl jsem rád, že jsem byl napřed a tak jsem si je mohl nepozorovaně setřít.
Seber se, zatraceně!
Zase jsem se raději soustředil na cestu. Medvědí stopy jsem už pár metrů neviděl, takže to vypadalo, že jsme se konečně dostali mimo jeho stezku. A krásně včas, protože i Shea dozpívala.
”Už můžeme jít normálně.” Oznámil jsem sušeji, než jsem chtěl. Na druhou stranu jsem jí nechtěl ukázat své slabošství.
”Ta písnička pochází ze tvé země?” Odpověď jsem tak nějak tušil, ale i přesto jsem se zeptal. Hlas jsem měl už klidný a byl jsem za to neskutečně rád.
Kdysi dávno bych se vůči té písničce ohradil, že to jsou jen pouhé výmysly a že mi nejsme takový sadisti. Jenže to nebyla pravda. Viděl jsem to na vlastní oči. Hloupě věřil, že to je správně.
”Možná bychom si měli dát pauzu a najíst se.” Navrhnu jí a rozhodnu se tak změnit téma.

Absolutně nechápu to jeho nutkání přerušit naše mlčení zpíváním. Nakrčím nechápavě obočím nad tím, jak odmítá hovor a místo toho chce si zpívat. Je to snad nějaký zvyk lovců? Zpívající si při pochodování? Je to něco, co se třeba dělá v armádě? Mám v hlavě spousty myšlenek, ale všechny utichnou, když ukáže na stopu medvěda. Nadechuji se k otázce, proč na sebe chceme upozorňovat, avšak, když mi podá hrnek s větvičkou, dojde mi, že se medvěda snažíme spíše odehnat, než abychom doufali, že půjde jinou cestou.

"Dobře... to mi nedošlo," přiznám trochu zaraženě, když se dívám na neobvyklý hudební nástroj.

Je to naprosto zvláštní pocit, sotva krok za ním a poslouchat ho, jak zpívá v tomhle opuštěném kraji. Moje instinkty hloupé kořisti radí se tvářit tak nenápadně, jak to jen jde. Ale strategie, se kterou Kristoph přišel, je opačného ražení. Tvářit se, že jsme daleko nebezpečnější, než jsme. Je to přesný opak toho, co jsem se snažila vždy dělat. Já se snažila tvářit méně nebezpečná, než jsem. Ale vzhledem k tomu, že opravdu netoužím potkat medvěda, tak jsem začala relativně do rytmu bouchat do hrnce. Nedělalo mi to bůhvíjakou radost, což se nedalo říct o Kristopherovi. Když jsem zahlédla, jak při zpívání jeho rysy povolily a on působil jaksi skutečněji, dost mě to překvapilo.

*Stejně jako když mluvil o vaření... Dvě věci, co asi u Lovců nemají u mužů moc velký obdiv... Že bych viděla střípky člověka a ne jen jednolitou masku lovců? Je možné, že pod většinou těch masek by se dal najít člověk tak podobný nám? Který by třeba pochopil...?*

Vždycky si ze mě doma dělali šprýmy, že jsem příliš naivní a mám příliš fantaskní představy. Teď se přistihnu, že uprostřed mrtvolné cizí země se snažím najít nějakou naději. Chladný vítr se sice snaží svát všechno teplé a hřejivé, ale mé myšlenky se přesto nenechají odvát. A tak, když vidím, že Kristopherovi dochází dech a nebo i repertoár, zhluboka se nadechnu, zadívám se na obzor před námi a začnu zpívat pak já.

*Než začnu věřit všem Lovcům, nejdřív bych měla dát důvěru aspoň tomuhle jednomu. A uvidíme, jak to dopadne...*

A jako obvykle, když jsem se dostala k třetí sloce, naskočila mi husí kůže, i přes to, že vítr mi nepronikl pod oblečení.

"Tak Zuzanu hned před tribunál předvést nechali,
a když ji vedli městem, všichni kolem volali:
"Už konec je s tvým řáděním, už nám neuškodíš,
teď na své cestě poslední, do pekla poletíš!"."

Sám jsem ze začátku nechápal, proč jsem vůbec zmiňoval zpěv. Bylo to tak absurdní. Netušil jsem, proč jsem to vůbec nadhodil. Došlo mi to vlastně až po pár dalších krocích, kdy jsem narazil na medvědí stopu.
Krucinál. Tak proto… Můj lovecký instinkt zřejmě fugnoval na jedničku.
”Dobře, když nebudeš zpívat ty, tak budu já. Ale varuji tě, že nezpívám vůbec dobře.” S tím jsem jí ukázal na stopu. Zároveň jsem se zastavil, abych z batohu našel hrnec a ten jsem ji podal i s větvičkami, co jsem našel na zemi.
”Mlať do něj a udělej co největší hluk. Medvěd se nám tak bude muset vyhnout. Varujeme ho, že tímto místem jdeme.” Vysvětlím jí a začnu lovit v paměti nějakou písničku. Vzhledem k tomu, jak nám komunikace vázne bude zpívání jistější.

”Dech noci zpívá, do prázdných tváří
Hranice vzplály jasným žárem
Do očí šílených, plamínky září
Těla se svíjí, na prastarých kamenech
Masku si dáš svou, Divoký hon
Ohniví koně teď na obloze poletí
Bubny už víří, Divoký hon
Roh už tě volá, nad ránem zdá se ti”

Začnu zpívat, není to uši rvoucí jak jsem jí děsil. Pokračuji v chůzi potřebným směrem. Doufám, že to zabere. Vím však, že znám zhruba tři písně a to je všechno. Nemluvě o tom, že je to opravdu vyčerpávající. Co bych však neudělal pro to, abychom se vyhnuli onomu možnému střetnutí.

Jakkoliv bylo jeho odhodlání a slib pěkné, nakonec to dopadlo tak, že jsme zbytek dne spíše mlčeli. Pořád jsme nemohli najít ta správná slova, která by nás nějak víc sblížila. Pořád jsme byli prostě jen dva lidi – ať si říkají obě dvě strany co chtějí – kteří se vlivem náhody a osudu ocitli na jednom místě a vzájemně se neznali. A navíc asi ani jeden z nás nebyl taková osobnost, aby dokázala tu druhou strhnout k sdílení. Přemýšlela jsem o tom, zatímco mi podával z horních poliček věci, jež jsme třídili a vybírali na další cestu. Já pro sebe našla vhodné akorát tak velkou cívku nitě a jehlu a menší nožík, který se maximálně tak hodil na krájení jídla.

*Ale hádám, že trochu odtažitá jsem byla vždy. Když si vzpomenu, jak mi trvalo, než jsem si udělala známé ve městě… Až se divím tomu, že s takovou povahou jsem si troufla do naprosto cizího města a země…* dojde mi, když dle instrukcí pokládám papír a tuž na stolek, aby si k tomu mohl Kristopher pak sednout a začít kreslit mapy.

***

Ale ani po pročištění vzduchu mezi námi jsem nebyla schopna usnout dřív než on. Podvědomě jsem se držela vzhůru dokud jsem nezaregistrovala, že pravidelně a klidně oddechuje. Nedůvěřivost, jež se mi vytesala do kostí, mi dovolila usnout jen opět v té pozici čelem do místnosti, tak abych měla vše pod dohledem. Trvalo to ještě dobrou půl hodinu, než jsem i já nakonec směla odplout do světa spánku a odpočinku.

I když vichřice přestala, celé tohle místo mi přišlo velmi nehostinné, když jsem koukala z okna. I proto jsem se rozhodla nechat si na sobě to chlapecké oblečení, co jsem našla v chatce. Svoje staré věci jsem pečlivě zabalila to vaku, jež jsem si pak nesla přes rameno. Bylo mnohem lepší, že jsme nebyli tentokrát mokří, ale za to, jsme s sebou táhli věci. Nepoužívala jsem zatím ani svou sílu, snažila jsem se šetřit svoje síly na to, až skutečně budou potřeba. Celkově mi přišlo, že jsem se nastavila do nějakého úsporného režimu, kdy jsem prostě mlčky šla, moc jsem se nerozhlížela a soustředila se prostě jen na jeden krok za druhým.

„Cože?“ zeptala jsem se překvapeně, když znenadání Kristopherův hlas prořízl mlčení mezi námi. Zamračeně jsem se na něj podívala, jak jsem nechápala, co jsem provedla.

„Já… No, asi máme, ale… nic mě nenapadá,“ odvětím nejistě a pevněji sevřu popruh svého vaku. Pohledem jsem přelétla okolí, abych se nemusela dívat na něj. „Nemůžeme si raději jen povídat, jestli teda nechceš mlčet?“ požádám.