Andor.cz - Dračí doupě online

Všimnu si jeho smutného úsměvu. Vidím, že o těch věcech asi dost přemýšlí. Sice mě mrzí, že opět naše konverzace rychle utichá, ale začínám si zvykat. Ani jeden z nás není hold řečník. Ale nějak mi to nedá a já se zeptám. Kristopher na mě zavrčí, jako kdybych právě urazila jeho matku, či jej proklela do třetího kolene. Nakrčím nespokojeně obočí nad jeho způsobem odpovědi. Avšak cítím, že jsem uhodila hřebíček na hlavičku. Protože jestli něco, tak jeho popudlivost nejspíš pramenní z toho, že je to pro něj ožehavé téma. Rozhodnu se to akceptovat a dál do toho nešťourat. Ujídám suché placky a odvrátím pozornost opět k horizontu.

*Co tam na nás čeká? Snad nějaká chatka! A žádný medvěd...*

Znenadání se ozve opět Kristopher a pokračuje v tématu, co předtím sám tak vrčivě uzavřel. Pohlédnu na něj a vyslechnu si jeho slova. Ujím kousek své porci a polknu.

"Muž, který umí vařit, není o nic méně mužem než ten, co do kuchyně nikdy nezabloudil," pronesu s pokrčením ramen. Mně samotné to přijde na hlavu, ale rozumím tomu, že v jeho společnosti to je jinak. Zkusím v tom najít další vysvětlení, co by mohl pochopit i lovec. "Však, co by to bylo za muže, který umí ulovit zvěř, ale pak neví, jak ji stáhnout a připravit, aby se z toho mohl najíst? A když k jídlu umí přidat i víc chutě, aby se lépe jedlo, tak tím jen podporuje chuť k jídlu a tím i sílu na další práci..." povím zatímco si utrhnu další kousek placky. Znovu pokrčím rameny.

"U nás je jeden hodnocen podle toho, jak silnou má schopnost. Ve chvíli, kdy se v jednom probudí schopnosti, tak dostaneme své oficiální grišovské jméno, protože od té doby už nejsme jen děti, ale griši..." neúmyslně prozradím mnohem víc, než jsem chtěla. Zkusím to tedy zamluvít. "Teda, tím chci říct, že si nemyslím, že by se člověk měl hodnotit jen podle výkonu a schopností. V civilizované společnosti by se měl brát i jaký je a ne jen, komu se narodil a s jakou silou... Ach promiň, asi to zní, že plácám... " povzdechnu si nakonec zoufalá z toho, že se mi zase nepovedlo delegovat myšlenky tak, jak jsem chtěla.

"Jak dlouho myslíš, že dneska ještě půjdeme?" zkusím změnit téma.

Začínal jsem mít pomalu představu.
Děti byly tímto skvělým způsobem varovány před nebezpečnými lovci. Stejně tak tomu bylo však i u nás. Tady se vyprávěly hrůzostrašné pohádky o čarodějnicích unášejících neposlušné děti, aby je mohly uvařit a sníst. Nebo tu byla i pohádka, kdy se dvě děti zatoulaly až narazily na chaloupku uprostřed lesa, která byla celá k jídlu. Varování jasné. Dávej pozor na to, co děláš jinak tě dostanou čarodějnici.
Bylo to opravdu zvláštní. Mostra, která se bojí monster. Bude tomu snad někdy konec? Mohli bychom my s tím něco udělat?
Na mé tváři se objeví jen smutné pousmání jako reakce na její slova.

Cítím její pátravý pohled upřený na sebe, stejně tak mám pocit, že ve vzduchu visí jasná otázka. Nezeptá se však. Místo toho se rozhodne zamířit někam úplně jinam.
”Ano.” Utrousím vrčivě. Jako kdybych snad očekával výsměch. Vím, kam tím míří. Nevypadá, že by se však smála. Možná jí to vážně zajímá. Zarazím se s tímto vědomím. Ani předtím se nesmála.
”Já omlouvám se… vždycky jsem byl kvůli tomu, co mám rád terčem posměchu.” S tím se raději pustím do jídla. Dopřávám si tak chvíli.
”V mém světě s těmito “koníčky” bych nebyl vůbec dobrou partii. Pochybovali by o mém mužství. Muž je tvrdý jako skála.” U posledních slov se na mé tváři objeví úšklebek. Ta slova mi byla stále mlacena o hlavu.

Je to zvláštní. Strach z medvěda se zmenšil sotva jsem se dostala přes první sloku a měla jsem pocit jako kdyby někdo sundal trochu váhy z mých ramenou společně s tím, jak jsem přicházela o dech před koncem další a pak i té další a další sloky. Píseň, kterou jsem znala zpaměti déle, než sahá moje paměť, působila zvláštní uklidňujícím dojmem, a to i přes to, že se v ní zpívalo o vraždění nevinné ženy. Zrovna jsem dospívala a chtěla jsem Kristopherovi říct, o tom zvláštním jevu, když utkl můj hlas dřív než začal.

*A teď mu snad vadilo, že jsem zpívala? Nebo ta písnička samotná?* napadlo mě, když zněl tak popudlivě. Nicméně jsem se tím příliš nezabývala a místo toho jsem přestala i dělat rachot hrncem a větvičkou.

"Nevím, odkud pochází, ale u nás ji zná každé malé dítě. U Griš se docela dost pohádek nahradilo písněmi, děti se to snáze naučí a vnímají lépe ono poselství," odvětím mu upřímně. "Máme jich spoustu, o schopnostech, o tom, jak je důležité se ovládat, o lásce, neštěstí,... cokoliv tě napadne."

*Proč jsi takový?* chci se zeptat se do ticha po té, co se zastaví, že si dáme oběd. Shodím svůj vak na zem a pátravě se na něj dívám. Ale místo toho mlčím.

"Mezi lovci se dost uctívá síla a odvaha a poslušnost, že?" zeptám se místo toho, než si vytáhnu skromné jídlo. "Cokoliv, co je spojeno s lovením je glorifikované, že?"

Byl jsem překvapený tím, jak mně vystřídala ve zpěvu.
Ten text mně naprosto zasáhl. Tak takhle nás vnímají. Na sucho jsem polkl a měl problém se soustředit na chůzi a vlastně celkově na cokoliv. Nevím, zda za to mohl její hlas nebo prostě i to o čem zpívala, ale vehnalo mi to slzy do tváře. Byl jsem rád, že jsem byl napřed a tak jsem si je mohl nepozorovaně setřít.
Seber se, zatraceně!
Zase jsem se raději soustředil na cestu. Medvědí stopy jsem už pár metrů neviděl, takže to vypadalo, že jsme se konečně dostali mimo jeho stezku. A krásně včas, protože i Shea dozpívala.
”Už můžeme jít normálně.” Oznámil jsem sušeji, než jsem chtěl. Na druhou stranu jsem jí nechtěl ukázat své slabošství.
”Ta písnička pochází ze tvé země?” Odpověď jsem tak nějak tušil, ale i přesto jsem se zeptal. Hlas jsem měl už klidný a byl jsem za to neskutečně rád.
Kdysi dávno bych se vůči té písničce ohradil, že to jsou jen pouhé výmysly a že mi nejsme takový sadisti. Jenže to nebyla pravda. Viděl jsem to na vlastní oči. Hloupě věřil, že to je správně.
”Možná bychom si měli dát pauzu a najíst se.” Navrhnu jí a rozhodnu se tak změnit téma.

Absolutně nechápu to jeho nutkání přerušit naše mlčení zpíváním. Nakrčím nechápavě obočím nad tím, jak odmítá hovor a místo toho chce si zpívat. Je to snad nějaký zvyk lovců? Zpívající si při pochodování? Je to něco, co se třeba dělá v armádě? Mám v hlavě spousty myšlenek, ale všechny utichnou, když ukáže na stopu medvěda. Nadechuji se k otázce, proč na sebe chceme upozorňovat, avšak, když mi podá hrnek s větvičkou, dojde mi, že se medvěda snažíme spíše odehnat, než abychom doufali, že půjde jinou cestou.

"Dobře... to mi nedošlo," přiznám trochu zaraženě, když se dívám na neobvyklý hudební nástroj.

Je to naprosto zvláštní pocit, sotva krok za ním a poslouchat ho, jak zpívá v tomhle opuštěném kraji. Moje instinkty hloupé kořisti radí se tvářit tak nenápadně, jak to jen jde. Ale strategie, se kterou Kristoph přišel, je opačného ražení. Tvářit se, že jsme daleko nebezpečnější, než jsme. Je to přesný opak toho, co jsem se snažila vždy dělat. Já se snažila tvářit méně nebezpečná, než jsem. Ale vzhledem k tomu, že opravdu netoužím potkat medvěda, tak jsem začala relativně do rytmu bouchat do hrnce. Nedělalo mi to bůhvíjakou radost, což se nedalo říct o Kristopherovi. Když jsem zahlédla, jak při zpívání jeho rysy povolily a on působil jaksi skutečněji, dost mě to překvapilo.

*Stejně jako když mluvil o vaření... Dvě věci, co asi u Lovců nemají u mužů moc velký obdiv... Že bych viděla střípky člověka a ne jen jednolitou masku lovců? Je možné, že pod většinou těch masek by se dal najít člověk tak podobný nám? Který by třeba pochopil...?*

Vždycky si ze mě doma dělali šprýmy, že jsem příliš naivní a mám příliš fantaskní představy. Teď se přistihnu, že uprostřed mrtvolné cizí země se snažím najít nějakou naději. Chladný vítr se sice snaží svát všechno teplé a hřejivé, ale mé myšlenky se přesto nenechají odvát. A tak, když vidím, že Kristopherovi dochází dech a nebo i repertoár, zhluboka se nadechnu, zadívám se na obzor před námi a začnu zpívat pak já.

*Než začnu věřit všem Lovcům, nejdřív bych měla dát důvěru aspoň tomuhle jednomu. A uvidíme, jak to dopadne...*

A jako obvykle, když jsem se dostala k třetí sloce, naskočila mi husí kůže, i přes to, že vítr mi nepronikl pod oblečení.

"Tak Zuzanu hned před tribunál předvést nechali,
a když ji vedli městem, všichni kolem volali:
"Už konec je s tvým řáděním, už nám neuškodíš,
teď na své cestě poslední, do pekla poletíš!"."

Sám jsem ze začátku nechápal, proč jsem vůbec zmiňoval zpěv. Bylo to tak absurdní. Netušil jsem, proč jsem to vůbec nadhodil. Došlo mi to vlastně až po pár dalších krocích, kdy jsem narazil na medvědí stopu.
Krucinál. Tak proto… Můj lovecký instinkt zřejmě fugnoval na jedničku.
”Dobře, když nebudeš zpívat ty, tak budu já. Ale varuji tě, že nezpívám vůbec dobře.” S tím jsem jí ukázal na stopu. Zároveň jsem se zastavil, abych z batohu našel hrnec a ten jsem ji podal i s větvičkami, co jsem našel na zemi.
”Mlať do něj a udělej co největší hluk. Medvěd se nám tak bude muset vyhnout. Varujeme ho, že tímto místem jdeme.” Vysvětlím jí a začnu lovit v paměti nějakou písničku. Vzhledem k tomu, jak nám komunikace vázne bude zpívání jistější.

”Dech noci zpívá, do prázdných tváří
Hranice vzplály jasným žárem
Do očí šílených, plamínky září
Těla se svíjí, na prastarých kamenech
Masku si dáš svou, Divoký hon
Ohniví koně teď na obloze poletí
Bubny už víří, Divoký hon
Roh už tě volá, nad ránem zdá se ti”

Začnu zpívat, není to uši rvoucí jak jsem jí děsil. Pokračuji v chůzi potřebným směrem. Doufám, že to zabere. Vím však, že znám zhruba tři písně a to je všechno. Nemluvě o tom, že je to opravdu vyčerpávající. Co bych však neudělal pro to, abychom se vyhnuli onomu možnému střetnutí.

Jakkoliv bylo jeho odhodlání a slib pěkné, nakonec to dopadlo tak, že jsme zbytek dne spíše mlčeli. Pořád jsme nemohli najít ta správná slova, která by nás nějak víc sblížila. Pořád jsme byli prostě jen dva lidi – ať si říkají obě dvě strany co chtějí – kteří se vlivem náhody a osudu ocitli na jednom místě a vzájemně se neznali. A navíc asi ani jeden z nás nebyl taková osobnost, aby dokázala tu druhou strhnout k sdílení. Přemýšlela jsem o tom, zatímco mi podával z horních poliček věci, jež jsme třídili a vybírali na další cestu. Já pro sebe našla vhodné akorát tak velkou cívku nitě a jehlu a menší nožík, který se maximálně tak hodil na krájení jídla.

*Ale hádám, že trochu odtažitá jsem byla vždy. Když si vzpomenu, jak mi trvalo, než jsem si udělala známé ve městě… Až se divím tomu, že s takovou povahou jsem si troufla do naprosto cizího města a země…* dojde mi, když dle instrukcí pokládám papír a tuž na stolek, aby si k tomu mohl Kristopher pak sednout a začít kreslit mapy.

***

Ale ani po pročištění vzduchu mezi námi jsem nebyla schopna usnout dřív než on. Podvědomě jsem se držela vzhůru dokud jsem nezaregistrovala, že pravidelně a klidně oddechuje. Nedůvěřivost, jež se mi vytesala do kostí, mi dovolila usnout jen opět v té pozici čelem do místnosti, tak abych měla vše pod dohledem. Trvalo to ještě dobrou půl hodinu, než jsem i já nakonec směla odplout do světa spánku a odpočinku.

I když vichřice přestala, celé tohle místo mi přišlo velmi nehostinné, když jsem koukala z okna. I proto jsem se rozhodla nechat si na sobě to chlapecké oblečení, co jsem našla v chatce. Svoje staré věci jsem pečlivě zabalila to vaku, jež jsem si pak nesla přes rameno. Bylo mnohem lepší, že jsme nebyli tentokrát mokří, ale za to, jsme s sebou táhli věci. Nepoužívala jsem zatím ani svou sílu, snažila jsem se šetřit svoje síly na to, až skutečně budou potřeba. Celkově mi přišlo, že jsem se nastavila do nějakého úsporného režimu, kdy jsem prostě mlčky šla, moc jsem se nerozhlížela a soustředila se prostě jen na jeden krok za druhým.

„Cože?“ zeptala jsem se překvapeně, když znenadání Kristopherův hlas prořízl mlčení mezi námi. Zamračeně jsem se na něj podívala, jak jsem nechápala, co jsem provedla.

„Já… No, asi máme, ale… nic mě nenapadá,“ odvětím nejistě a pevněji sevřu popruh svého vaku. Pohledem jsem přelétla okolí, abych se nemusela dívat na něj. „Nemůžeme si raději jen povídat, jestli teda nechceš mlčet?“ požádám.

Zbláznil jsem se. Znělo mi celou dobu v hlavě jako nějaká mantra. Ignoroval jsem to. Možná to byla pravda. Vždyť jsme měli oba umřít a nestalo se to. Jako jediní jsme přežili tu pohromu. Možná to tak osud chtěl. Možná to byla jeho vůle, že jí pomůžu a ukážu tak, že chladnokrevné vraždění není jediné, co mi dokážeme. Co já dokážu. Faktem je, že nemohu mluvit za ostatní. Budou mnou za to opovrhovat. Možná dostanu stejný terč. Tento fakt mnou lehce otřásl. Jako kdyby mně někdo probral ze snu a já se setkal s realitou. Můj národ unášel a vraždil lidi. Tohle uvědomění bolelo. Na nějakou dobu udupalo tvrzení, že to co jsme dělali bylo správné. Chtěl jsem tomu věřit a proto jsem uvěřil.

Po jídle jsme začali s přípravami, které nám zabrali celý den.
Znovu a důkladně jsme prohledali chatku. Všechno potřebné naházeli na jednu hromadu. Náhradní oblečení, kožešiny, konzervy s jídlem jež byly umístěny na horních šuplících kam se nemohla pořádně dostat. Sebral jsem i nějaké nádobí, které se nám bude hodit na vaření. Měch na vodu, jsem naplnil sněhem a nechal jej roztát.
Dokonce mi i přálo štěstí v podobě luku s šípy, které se budou hodit na lov.
(Jestli tě ještě něco napadne, tak to klidně připiš)

Dlouhou chvíli, téměř polovinu dne, jsem vytvářel na papír mapu, kde bych odhadoval civilizaci a doufal jsem přitom, že nás tím nepovedu k záhubě. Po cestě by mělo být pár loveckých chatek, kam bychom se mohli schovat. Pak-li že nějakou nenajdeme, bude to jasné.
Povečeřeli jsme opět to jediné, co jsme měli a po jídle jsme se uložili k spánku. Byla potřeba nabrat energii.

***

Stejně jako předchozího dne i nyní jsem se probral jako první. Chvíli jsem jí se zájmem prohlížel. Tentokrát jsem se na ní nedíval jako na monstrum nebo nepřítele. Byla mým spojencem. Byla mým zachráncem.
Štěstí nám přálo, vichřice přestala. Byl nejvyšší čas vyrazit.
Ještě jsme posnídali, posbírali věci a opustili bezpečí tohoto místa, doufajíc že se nám podaří najít další.
”No tak, nemlč na mně…” Pronesl jsem po nějakém čase tiché cesty, kdy se o mně pokoušeli pochybnosti. Opět se snažící mně dostat na tu “správnou” cestu. Cestu, kde bych si měl zahrát sám na porotu a soudce, popravit svého nepřítele. Neposlouchal jsem, ale šlo to těžce v tom tíživém tichu, kdy se snažíme kráčet daným směrem u kterého doufáme, že je ten správný.
”Zpíváš ráda? Co kdybys mi zazpívala? Musíte mít nějakou odrhovačku.” Nevím, proč mně napadlo zrovna toto. Na druhou stranu jsem musel uznat, že to nebyl vlastně vůbec špatný nápad.

Snažím se netvářit příliš nadšeně, když mi slíbí, že mě dovede zpět do civilizace, ale přitom mě nenechá v rukou lovců. Snažím se sama svoje nadšení klidnit kritickými myšlenkami o tom, že slibovat může, ale pravdivost jeho slov zjistím až tehdy, kdy se k té civilizaci dostaneme. Ale i přes to všechno se mi na tváři objeví úsměv.

*Aspoň má moje naděje jasnější podobu...*

"Rozhodně je to krok správným směrem," souhlasím s tou nabídkou i nahlas, když se zvedá do stoje. Najednou už se na něj nemusím dívat dolů, ale mírně nahoru, jak je o něco vyšší než já. Jakmile se postaví, pustím se jeho ruky. Nemusím se příliš zamýšlet nad odpovědí na jeho otázku. Jde vidět, že on nikdy nebyl vytipováván kvůli tomu, kým byl, nebo čím se živil. Nikdy nenosil cejch. Na druhou stranu má pravdu, že mnoho griš by nebylo tak velkorysých jako jsem já ve své schopnosti vnímat a odpouštět.

"Celý život se snažím dokázat světu a sobě, že nejsem ta děsivá představa, kterou o mně mají jen kvůli tomu, že jsem Smrtička," odvětím a krátce se odmlčím. A odolám nutkání si zase začít hrát se svými vlasy. "Podle mě je jedině fér, abych se snažila tak chovat k ostatním, když bych si přála, aby se tak oni chovali ke mně." Pokrčím rameny.

Rozpačitě pohlédnu na její ruku.
Musím jejím slovům dát za pravdu. Jsem hlupák, že si myslím, že moje omluva smyje všechny moje hříchy. Měl bych něco vykonat. Ale co? A pak mi to dojde. Vždyť začátek mé spásy stojí přímo přede mnou.
”Dovedu tě bezpečně do města, ne však k soudu, ale tak aby ses mohla vrátit zpátky.” S tím ji podám ruku, abych svá slova částečně stvrdil a zároveň se postavím.
Cítím se najednou jako nový člověk, který snad konečně poprvé ve svém životě objevil cestu po které se může vydat.
”Já to, ale stále jen nechápu.” Zavrtím hlavou. ”Máš pro mně pochopení i přestože můžu za to, že jsi tady, kde jsem tě chtěl přivést na smrt. Kdyby nebylo toho ztroskotání lodi, tak bych tě nejspíš poslušně zavedl na smrt.” V mém hlase je slyšet zvědavost, ale zároveň jí neskutečně za to jaká je, obdivuji.