Andor.cz - Dračí doupě online

Naslouchám kapitánově vyprávění a mrazí mě z toho, že to, co jsem považovala za předsmrtné bláhové snění, může být opravdu skutečnost. Moje představivost je dostatečná na to, aby se mi před očima odehrálo to, co by se stalo, kdyby se na draka začal měnit uvnitř lodi. Probohy, když mě vzal v dračí podobě do pracek bez problémů jako hadrovou panenku!

Provinile se podívám po Kristopherovi, když začne kapitán vyprávět o tom, jak se málem zřítil k zemi kvůli paralyzující bolesti, která zdánlivě neměla žádný důvod. Jakkoliv jsem se tomu zdráhala uvěřit, začala jsem se domnívat, že ta bolest nebyla Kristopherova, ale moje. Něco podobného jsem s ním přeci zažila, když jsem jeho vědomí ucítila poprvé. Tehdy jsem si myslela, že je to nějaká forma bezvědomí, nebo deziluzí, ale teď už si tak jistá nejsem.

„Převzal moji bolest,“ zašeptám tiše svoji domněnku. „Nevím jak, ale vzal si část na sebe, abych to vydržela… To je… absurdní, o tom jsem nikdy neslyšela, a to s bolestí pracuji už nějakou dobu…“

Těžko se mi věří, že to tak skutečně je, že je vůbec něco takového možné. Natož, že něčeho takového byl intuitivně schopný Kristopher. Nejraději bych potřásla hlavou, abych vydechla, že nechápu, proč to udělal, ale hluboko uvnitř cítím bolestivé provinilé píchnutí. Bylo to přesně kvůli tomu, jak se na mne upnul a kvůli tomu, jak jsem na něj křičela. Semknu rty. Pohlédnu na zarmouceného kapitána. Zřejmě se také musí s tím vším vypořádat. Jestli byl na drakovi, zatímco se řídil k zemi, divím se, že kdy na něj znovu dobrovolně vlezl.

„To ano, ale nikdy jsem nevěřila, že skutečně máme magii od draků. Myslela jsem, že je to pohádka kvůli prvním grišám pracujícím s ohněm…“ zavrtím hlavou a jsem ráda, že mluvení už tolik nebolí. Naprosto rozumím té únavě v jeho obličeji. Jediné, co mě překvapí, je to, jak snadno čitelná je ta únava čitelná z jeho tváře.

Možná ví, že já jsem zničená a vyděšená ještě víc, než on? Nebo ví, že jsem mu teď zavázaná a není třeba se bát, že bych jej jakkoliv zradila? napadne mne. A pak se zarazím a rozhlédnu se znovu po kajutě. Teprve teď mi začne docházet, jak prostorná a zařízená tato místnost je. Tohle nevypadalo jako společná místnost pro posádku, ani kajuty cestujících, nebo dokonce ošetřovna. Byli jsme v kapitánově kajutě. Vlna absolutního nepochopení opadne, když začne kapitán vysvětlovat, jak jsou důležitá správná spojenectví.

Jo, vůbec to teď nezní, že ty si nás taky kupuješ...

Možná jsem cynická, možná mám nějaký problém v hlavě, ale najednou jsem pochybovala o všech těch milých gestech - jakože nám pomohl, poskytl svou kajutu, ochotně nosil vodu. Všechno z toho bylo víc než musel dělat kapitán lodi, ale přesto tu byl a hledal mi knihu s odpovědmi na některé palčivé otázky.

"Hm... zajisté..." utrousím. Nic lepšího mě nenapadne.

"Ale... kapitáne, stejně by bylo nejlepší, kdyby se o tom nikdo moc nerozšiřoval, co se tam dnes stalo..." poznamenám opatrně, zatímco svírám knihu ve svých rukou.

Žaludek se rozhodne odpovědět za mě hlasitým protestem. Okamžitě se zastydím, ale bolestný stah kolem prázdného orgánu doprovázející ten zvuk mi připomene, že jsem měla prázdný žaludek už dlouho. Přitáhnu si knihu před břicho a omluvně se pousměji. Dám si krátký pramen vlasů za ucho.

"Kdyby to nebyl problém... mám příšerný hlad," souhlasím s jeho nabídkou. Opět se zachová neskutečně galantně a ochotně a pro to jídlo mi dojde. Dopiji sklenici vody s bylinkami, která zdá se, opravdu funguje. Pohlédnu na spícího Krise a usoudím, že jemu teď skutečně nemohu nijak pomoci. A že by bylo záhodno se držet svého předsevzetí.

Musím se nejdřív postarat o sebe, než se zvládnu starat o tebe...

S tím využiji pohostinství kapitána, vlezu se opatrně opět pod deku, ale zůstanu sedět v posteli, abych náhodou neusnula. Nejsem žádná hrdinka. Pohodlí postele si vychutnávám, stejně jako příjemné teplo i měkkou matraci. Možná si nás tím kapitán kupuje, ale prozatím hodlám jeho pohostinnosti využít. Pod peřinou se cítím bezpečněji. A tak se v klidu prázdné místnosti mohu začíst do starých legend o dracích, co možná vůbec nejsou jen legendy...

”Já vím, těžko se tomu věří. Ale opravdu se to stalo. V jeden moment to byl Kristopher, v dalším se jeho tělo svíralo bolestí a pak mrknutím oka se z něj stal drak. Sám mám problém tomu uvěřit a to jsem to viděl na vlastní oči. Abych byl upřímný, byl jsem rád, že jsme v té době byli venku. Těžko si dovedu představit, co by se stalo s lodí.””[/b] Dál ti popíše to jak na něj Kris promluvil a jak na něj vlezl, pomocí lan se k němu připoutal. Následně když byli ve vzduchu tak slyšel jak bolestivě zařval a na chvíli to vypadalo, že se řítí k záhubě. Přitom neviděl, že by je něco napadlo.
V jeho hlase slyšíš, že je stále z toho, co viděl lehce otřesený.
Co se týče bylinek, po pár locích ucítíš úlevu. Už to tolik nebolí, když mluvíš.
”Víte za dobu, co jsem na této lodi kapitánem. A čím vším jsem si prošel, jsem si myslel, že už mně nic nemůže překvapit. No a opak je pravdou. Nicméně víte co se o legendách říká, že mají alespoň trochu historické pravdy.” S tím si povzdechne a promne si tvář. Neskrývá před tebou únavu. Vlastně to tak vypadá, že se právě nacházíš v jeho kapitánské kajutě.
”Rád bych vám dal přátelskou radu. Najdou se tací, kteří budou chtít vašeho přítele využít ve svůj prospěch. Udělat z něj zbraň. Bylo by moudré si vybírat své spojence. A pokud jde o mně, rád bych se mezi ně řadil. Mám takový pocit, že s vámi se jeden nudit nebude.” Lehce se pousměje. Následně přejde k menší knihovně, která se tady nachází a vytáhne jednu knihu. Opatrně ti ji předá.
”Myslím, že by vám možná mohla pomoct to pochopit a zároveň by vám mohla zkrátit chvíle, kdy budete odpočívat.” Když se podíváš na název, zjistíš, že je to právě jedna z legend o dracích, které jsi kdysi dávno četla.
”Půjdu vám pro něco k jídlu. Jistě musíte mít hlad.” S tím se zvedne a opět tě na malou chvíli nechá o samotě se spícím Krisem.

Nic. Absolutně a vůbec nic. Nedočkám se žádné reakce od Krise. Probuzení vystřídává panika. Co mám teď dělat? Uklidňuje mě pouze to, že Kristopher dýchá, takže je naživu. Jen nevnímá. Neodvážím se sáhnout pro svou sílu, abych jej zkontrolovala. Moje síla na léčení nebyla stavěná a vždy mě to neskutečně vyčerpalo a musela jsem se soustředit. Nechtěla jsem se o to pokoušet teď, když mám v hlavě bordel. Neuměla bych se dost dobře soustředit. A tak si zajedu rukou do vlasů a zavadím o obvaz. Pohlédnu na tu obvázanou ruku. Mrazivá vzpomínka na to, jak jsem pozorovala toho lovce, jak mi hřebem proradil dlaň, mou projela a mne se sevřel žaludek.

Tohle bylo skutečné?! ječí ve mě vyděšený hlas.

Zatřepu hlavou a rozhlédnu se po místnosti. Potřebuju se na něco soustředit. Na něco z toho, kde jsem teď. Jinak slzy v koutcích oka mi zamlží celý pohled a já se sesypu. Vím to. A tak si začnu obhlížet místnost. Snažím se poznat, kde jsem. Uklidní mě, že tu máme postele, čisto a žádné divné nakládající stoly, nebo tak něco. Lovci nás tedy nezajali. Skládám si dohromady útržky vzpomínek. Poslední je to, jak letím. Žaludek se opět zhoupne. Ta vzpomínka je kouzelná, ale přesto děsivá.

Takže jsme se dostali pryč... Takže jsme na lodi? zamyslím se, když mi konečně dojde, co znamená to pravidelné houpání. To, že mám pravdu se ukáže hned vzápětí, kdy dovnitř vstoupí kapitán. Okamžitě ho poznám a úlevně vydechnu. Kapitán byl součástí záchranné akce, a to mě uklidňuje.

"Kapitáne," vydechnu unaveně na pozdrav. Hlas mám skřípavý a bolest v krku se vrací. Zamračím se a polknu.

"Děkuji," zaskřípu v odpověď, když řekne, že jsme u něj na lodi v bezpečí. Karafa s vodou vypadá teď neskutečně lahodně, a tak se zvednu a opatrně dojdu zpět ke své posteli, u které tác odložil. Překvapí mě barva tekutiny i vůně bylinek, zarazím se tedy se šálkem v ruce a začichám. Čehož si očividně kapitán všimne a dodá vysvětlení na otázku, kterou jsem ani nemusela položit. Zaváhám pak už jen krátce, než se napiji. Mám vůbec v tomhle stavu co ztratit, když mu budu věřit? Sednu si na postel. Pohlédnu na kapitána a pak na Kristophera, když o něm promluví.

"Skutečně se to stalo? Skutečně se Kristopher proměnil v draka?" zeptám se šeptem, ne z obavy, abych Krise neprobudila, ale abych si šetřila hlasivky, co to půjde. Znovu upiji bylinek a zavrtím hlavou než se podívám na kapitána.

"Neměl ani tušení o tom, že je griša. Ale viděla jsem oheň na něj reagovat. Ale tohle... Myslela jsem, že jsou draci jako předchůdci griš jen legendy," promluvím opět šeptem na něj. Snažím se to celé zpracovat. Je toho na mě hodně, že mě ani nenapadají jiné otázky. Prostě... stalo se to všechno vůbec? A jak to?

Kris se ani nehne. Neotevře svoje oči. Na jeho tváři se neobjeví úsměv. Jeho hruď se pomalu zvedá a zase klesá. Je naživu a to je hlavní. Když se na něj plně zaměříš, možná i s použitím schopností, zjistíš že to není obyčejný spánek. Je v něčem co by se dalo nazvat bezvědomí, ale i přesto to není úplně nejlepší přirovnání.

V té chvíli se dveře otevřou a dovnitř opatrně vejde kapitán v rukou drží tác na kterém je karafa a pohár ve kterém je taková nažloutlá tekutina.
"Jsem rád, že jste vzhůru. Měli jsme o vás obavy. V prvé řadě bych chtěl říct, že na mé lodi jste v bezpečí." S tím opatrně přejde ke křeslu, které se nachází u postele ve které jsi ležela.
"Jistě musíte být zmatená a mít spoustu otázek. Pokusím se vám jej, co nejlépe zodpovědět." S tím do poháru nalije tekutinu a podá ti ji. Cítíš vůni bylinek.
"Aspoň z toho, co řekla Milá, tak by to mělo pomoct zklidnit bolest krku." Jako kdyby ti snad vyčetl z výrazu. O něco pohodlněji se usadí, očekávajíc, že tu bude delší dobu. Mezitím, co se napiješ, aby si utišila bolavé hlasivky se jeho pohled přesune na spícího.
"Rád bych řekl, že váš přítel je v pořádku. Jenže to co ho zužuje není úplně běžné. Za svůj život jsem se ještě s něčím takovým nesetkal. Myslel jsem, že vymřeli. Že poslední potomci byli vyvražděni." V jeho hlase slyšíš úžas.

Rozeznávám hlasy. Muže a ženy. Jsou mi povědomé, ale nejde mi se soustředit, abych rozluštila, komu přesně patří. Nejsem schopná formovat vjemy do myšlenek ani dedukcí. Dokáži sotva vnímat. Možná mezitím opět ztratím vědomí, možná hned zachytím další vjemy. Netuším. Ale pak se moje mysl zaměří na měkkost matrace. Hřejivé teplo mne celou obklopuje, téměř až pod bradu. Je mi dobře. Ale něco na tom nesedí. Cosi škrábe uvnitř mojí lebky a snaží se mě upozornit, že je tu něco v tomhle perfektním pohodlí něco špatně s velkým Š.

Neměla bych se cítit, tak dobře. Neměla bych cítit měkkost postele. Tuším, že mi má být zima, že mi má být nepříjemně a úzko. Měla bych se strachovat, přímo se zalykat strachem. Námahou nakrčím obočí a ucítím, jak se mi těžce stáhne kůže na čele. Kůže se po dlouhé době natahuje a já cítím to pnutí u hranice vlasů a nad obočím.

Odkdy jsem takhle negativní? Proč čekám špatné věci?

První myšlenka zrozená v mojí hlavě je tím posledním dílkem skládačky k tomu, abych se začala skutečně probouzet. Otevřu oči. Pomalu mrkám a ještě pomaleji se rozhlížím kolem. Nejdřív jenom očima, pak pohnu hlavou a pečlivě prozkoumávám neznámou místnost, která se tak rozjímavě a pomalu naklání tam a zpět. Skoro mě to znovu uspí. Ostatně Kris spí v posteli o kus vedle.

Počkat, Kris v posteli? Vždyť v hostinci spal na zemi...

Tato myšlenka mě zase o kus posune ke vědomí. Odvrátím od klidně spícího Krise pohled a začnu se pomalu protahovat, zatímco se vytahuji do sedu. Shodím nohy z postele a opřu se o ruku, abych se zvedla do sedu. Zarazím se v půlce pohledu, když zahlédnu na dlani obvaz. Zůstanu sedět a zamračeně si začnu prohlížet provaz. Pomalu opatrně přejíždím prsty po hrubé struktuře obinadla. Jemně šimrání z vlastního doteku mi pouze tlumeně doputovává k mozku.

Proč mám obvázané ruce? Proč mám obvázané dlaně?

Prstem zajedu za okraj obvazu a pokusím se jej trochu odhrnout, když se mi najednou všechno vrátí. Chlad, strach, bolest. Vzpomínky na to nejkrutější, co jsem kdy zažila. Postel najednou není ani měkká, ani teplá a pohodlná. V ústech mám vyschlo a dech přerývaný.

Bohové, tohle se mi všechno stalo. A... já žiju?

Nejde mi to zpracovat. Nechápu, jak se to mohlo stát. Tohle musel být nějaký blud. Seskočím z postele a zavrávorám, jak se nohy jen těžce učí zpětně fungovat. Za pomocí předmětů v místnosti se dobelhám k druhé posteli, na jejíž okraj si sednu.

"Krisy? Krisy, prosím tě, prober se," zachraptím na něj a stisknu mu paži, abych ho probrala. Hlas mě bolí, jak jsem hlasivky předtím namáhala.

"Krisy, vstávej, něco se stalo," pokouším se jej naléhavě probudit. Však, co mám jiného dělat? Jsem někde ani nevím kde a mám v hlavě dost šílených představ. Potřebuju další názor na věc. Potřebuju vědět, jestli jsem zešílela.

"Jak jsou na tom?"
"Stále v bezvědomí. Ošetřila jsem všechny její zranění, které jí ohrožovali na životě. S tím co si podle nich vytrpěla se divím, že je stále naživu. A v jeho případě, nevnímám žádné zranění."
"Nejspíš ho vyčerpala jeho… přeměna. Sakra, ani bych se tomu nedivil. Tohle bylo fakt něco."

Je to právě tento rozhovor mezi mužem a ženou, kteří jsou ti povědomí. Je to právě on, který tě přivede zpátky mezi bdělé. Na malou chvíli si užíváš měkkou matraci pod sebou. Příjemné teplo.
Mírné houpání ze strany na stranu tě uspává. Nic tě nebolí a všechno se zdá být v naprostém pořádku.
Nic tě nebolí a přesto máš pocit, že by mělo. Máš pocit, že se ti stalo něco špatného. Jako kdyby ti něco uniklo. Možná by ses neměla cítit tak dobře.
Opatrně otevřeš oči a rozhledneš se kolem sebe. Vůbec to tu nepoznáváš. Kdo ví, kde jsi čekala, že se objevíš. Možná doma, předtím než tě unesli lovci. Nebo v hostinci, kde jsi trávila nějaký čas s Krisem.
Kris. Leží tady na druhé posteli, zdá se že ještě spí. Nejspíš je unavený z těch dvou prací, co dělá.

Cítíš, že se s ním něco důležitého stalo. Vlastně cítíš, že jste spolu něco zvláštního prožili. Něco co vaše životy navždy změnilo. Máš pocit, že ti to něco momentálně uniká.
Rozespale se protahneš a tvůj pohled tak padne na obvázané ruce. Máš je takto obě. Nebolí tolik, jak by možná měli.

Co se ti vlastně stalo?
Chvíli si lámeš nad tím hlavu, než se tvá mysl konečně probere a ty si vzpomeneš na únos, následné mučení. Na to že s tebou komunikoval Kris, i když by to nemělo být možné. Na následný fakt, že jsi viděla zatraceného draka, který s tebou v myšlenkách promlouval.
Tahle skutečnost tě polije jako studená voda. Ty jsi okamžitě vzhůru a naprosto ničemu nerozumíš. Měla bys být mrtvá, ale nejsi. Místo toho můžeš doufat, že jsi v bezpečí. Z toho rozhovoru, co jsi slyšela, je Kristopher v bezvědomí.
Pokud jsi skutečně viděla, to co jsi viděla. Můžeš tomu důvěřovat a nemůže za to tvá příležitost. Nebo jsi se zbláznila… Tak Kris je zatracený drak

Je to smutné, že hlas, co mě vyprovází z tohoto světa, hlas, co měl patřit někomu z mých nejbližších lidí v životě, patřil někomu, kdo mě ještě před pár měsíci nenáviděl. Na druhou stranu, byl to taky jediný člověk, co skutečně o měl věděl mnohé, i mých schopnostech, a i přes to, si myslel, že můj život stojí za to zachránit. Jen mě mrzí, že ani samotné záhrobí nedonutí mou matku se mnou znovu promluvit...

"K-kristophere?" zašeptám jeho jméno, když se má bolest odplaví a nahradí ji životní síla. Zvládnu už pomalu skládat myšlenky k sobě a předávat příkazy svalů a rtům. Zvládnu tak promluvit. Vyslovit jeho jméno. Postavím se znovu s novou silou na nohy a zvednu hlavu. Zmateně zamžourám po okolí a ještě s větším překvapením spatřím děs v očích těch, co se přišli dívat na mou smrt. Velmi pomalu a zmámeně obrátím hlavu tím směrem, co se dívají.

Drak. Zatracený legendární drak. Pohádkový drak. Prapředek všech griš. Bože, já opravdu už blouzním...

Vydechnu. Unaveně, klidně, smířeně. Už je to jasné, umírám. A tohle je jen můj mozek vymýšlející pohádky na dobrou věčnou noc. Přesto je to dechberoucí podívaná. Je to skutečně majestátní a krásný tvor. Nedivím se, že byly v pohádkách popisováni jako mocní jedinci s magickou silou. Jeho mocné zařvání otřese okolím a já jej vnímám i v kostech. Je to hluboký a silný zvuk opět podporující monumentálnost tohoto bájného tvora.

Jen s obtížemi odtrhnu pohled od draka, co dosedl na zem kus ode mne. Je to tak neskutečná podívaná. Lehce se usměji. Bylo by přeci tak hezké, kdyby ty dětské pohádky byly aspoň trochu pravdivé. Necítila bych se tak mizerně za to, že jsem, to co jsem. Přesto se mi podaří zachytil koutkem oka pohyb. Kapitán a další muži. Běží ke mně. Ztuhle otáčím hlavou, abych mohla sledovat, jak se mě snaží dostat dolů.

No, nebylo by to pěkné, kdyby to tak skutečně bylo? Kdyby mě přišli zachránit? napadne mne a se směsicí něžnosti a smutku sleduji jejich počínání. To, že necítím bolest, ani když mě sundavají, mi jen potvrdí, že jsem už mrtvá, nebo blízko smrti. Jinak bych musela cítit bolest. Chvěji se zimou, mlčím a čekám, kam to celé bude pokračovat. V koutcích očí mě opět pálí slzy. Je to dojemné. Někdo kdo pro mě přišel. Někdo, kdo mi přišel pomoci.

Usměji se na kapitána, když mě odváže a začne mě ošetřovat. Tvář mám strhanou, promodralou, rty prokousané, oči uslzené. A to je samozřejmě to nejmenší. Vím stále naprosto přesně, kde bych měla mít spálené maso od zásahu té blesko-tyče a vnímám pohledem díry, ve svých rukách.

"Přišli jste, kapitáne, to je to hlavní. To ještě nikdo neudělal. A nebojte, ono už to nebolí," odvětím chraplavým hlasem. Krk mám rozbolavělý z toho všeho křiku a proseb o život. Zvláštní, že to stále ještě lehce cítím i teď po smrti. Sleduji, jak omotává moje ruce obvazem a fascinovaně hledím na tu jasně čistě bílou, jak kontrastuje s mou zešedlou, ušmudlanou kůží na rukou se stopami usychající či již zaschlé krve. Jsem malátná, zpomalená, je to jako ve snu. Takže nic nedělám, sleduji svoje ošetření s nahrbenými zády a svěšenými rameny.

Zamrkám a zvednu hlavu, když uslyším opět Krisův hlas ve své hlavě. Najdu pohledem draka, který se vrhnul na nepřátele a spálil je svým ohněm. Zvednu se s pomocí ze země a jdu směrem, kam přistál drak. Nepřátelé byli rozprášeni rychle. Nohy mě studí od věčného sněhu, mrznu kvůli nedostatku oblečení, ale to je jen nepodstatná doplňující informace pro moji hlavu. V téhle předsmrtné představě to není důležité prožívat to intenzivně.

Já vím, že jo, Krisi. A vím, že bys udělal cokoliv, co bys mohl, abys mě zachránil, promluvím na něj v myšlenkách zatímco se na majestátnou bytost dívám a jdu blíž. Jak humorná představa, že Kris by byl skutečně nejen grišou, ale i samotným potomkem draků! Lehce se usmívám nad tou představou a kochám se těmi neskutečnými detaily draka.

Já vím, že ne. Jsi to přece ty, Krisi, odpovím mu klidně v myšlenkách.

Natáhnu se rukou k pracce, kterou ke mně zvedá, abych se mohla bříšky prstů dotknout jeho šupin. Zajímá mě pouze, jestli jeho šupiny jsou tak hladké a chladné, jak vypadají, a nebo ne. Opatrně, přesně jak bych čekala a nevěřila, že takový obrovský tvor zvládne, mne vezme do tlapy. Zahlédnu kapitána a pomocníky, jak vylezou na draka. A pak se vzneseme a svět se pod námi začne zmenšovat. Je to krásný pohled. Jímala by mě hrůza, kdyby to byla pravda, ale teď, když už vím, že se mi nic stát nemůže, si ten pohled mohu užít. Sleduji pohasínající plamen po drakovo útoku, zmenšující se domky a bílou, která se táhne do nekonečna. Není mi konečně po dlouhé době zima. Nesužujeme mne bolest. A tak se mi po pár minutách začnou zavírat oči. Tělo se vytrpělo příliš, dožadovalo se konečně svého spánku. Nezlobím se, že to končí. Byl to hezký poslední pohled. A tak se podvolím těžkým víčkům, zavřu oči a brzy přestanu vnímat svět.

odkaz

”Dnes není tvůj čas. Ty tady neumřeš, rozumíš!” Slyšíš povědomý hlas. Musíš blouznit ze ztráty krve a bolesti.
Vlastně když se nad tím na chvíli zamyslíš, tak jsi slyšela zvěsti o tom, že když umíráš tak tě na tvé poslední cestě někdo z tvých blízkých doprovází. Je to svým způsobem zvláštní, že by to mohl být právě on.

Ke tvému překvapení tě však žádný konec nečeká. Cítíš jak se do tvého zmučeného těla opět vrací síla, abys ještě vydržela. Aby jsi to celé přežila. Bolest, která zmítala tvé tělo se úplně vypařila. Vnímáš ono spojení, které spolu máte a je ti jasné, že si ji od tebe vzal.
Na chvíli máš tak možnost se kolem sebe rozhlédnout a spatříš překvapené muže, jak hledí nahoru k nebi. Jejich zbraně leží na zemi. V jejich tvářích vidíš strach. Vlastně čirou hrůzu.
Jakmile se podíváš stejný směrem, spatříš něco obrovského. Něco, co by nemělo skutečně existovat. Něco, co ti vyrazí dech.

Doposud sis myslela, že to jsou pouhé povídačky. Legendy o tom, že tyto bytosti kdysi obývali tuto zemi a že právě jejich potomci jsou grišové. Jenže z ničeho nic zmizeli a slehla se po nich zem. A přece tu jedna bytost z legend je a pomalu klesá dolů, z jeho hrdla se ozve vzteklé zařvání. Mělo by tě to děsit stejně jako je, ale neděsí. Vlastně naopak.
Není sám, což ti dojde ve chvíli kdy se před tvým zorným polem objeví kapitán lodi společně s dalším mužem. Opatrně tě sundají z kříže dolů. Ani v tomto případě se nedostaví očekávaná bolest.
”Zdá se, že je záchranná mise splněna.” Pronese kapitán z jehož hlasu slyšíš strach. Nemůžeš se mu taky divit.
Vytáhne ze své brašny čisté obvazy a provizorně tě ošetří. Bolest stále vnímáš někde na pozadí, jako kdyby stále nebyla tvou součástí.

”Slíbil jsem, že si pro tebe přijdu.” Ozve se ti znovu v hlavě velmi známý hlas, který nepatří nikomu jinému než Krisovi.
Mohutné tělo draka dopadne na zem a plamen který vychrlí, pohltí tvé mučitele. A další, kteří se rozhodnou se s ním v tomto dávno prohraném boji, utkat.
Nemají proti němu sebemenší šanci.

”Odnesu tě do bezpečí. Věř mi prosím. Nechci ti ublížit.” A tak se stane, že tě drak vezme do svých předních pařátů. Vnímáš, jak se snaží pracovat, co nejvíce opatrně to jen jde. Oba dva zachránci mu přitom pomáhají. Následně i oni si na draka vlezou.
Poté se společně vznesete k nebi.
Měla by ti být neskutečná zima, ale nic z toho nevnímáš. Jako kdyby tě nějakým způsobem chránil.
Stále si však nejsi úplně jistá tím, jestli se to skutečně děje a nebo to je jenom ve tvé zmučené představě.
S ničím podobným ses ve svém životě ještě nesetkala. Žádná z griš by něčeho takového neměla být schopná.

Pohlédla jsem do očí, kde jsem čekala spásu, zrnko lidství, či snad pochopení nebo soucitu. Dostalo se mi jen plné dávky nenávisti a vhled do člověka tak ztraceného ve své vlastní víře, že jedná správně, až mi to sebralo veškerou naději. Někdo takový nikdy nemohl vidět v někom jako já cokoliv jiného než monstrum. Co na tom, že jsem ostatní lovce nezabila, když nás chytali, co na tom, že jsem nikdy nezabila pokud jsem absolutně nemusela. I kdybych měnila vodu ve víno, i kdybych spřádala zlato ze slámy, pořád bych nebyla nic jiného než monstrum, co si zaslouží utrpení a smrt. Ten pohled do jeho očí mi sebral nejen naději, ale i dech.

Jsi tak ztracen v té nenávisti, že rád vidíš moje utrpení? napadne mne, nebo to možná vyslovím, nejsem si jistá. Ale vím, že tělo se mi třese dvakrát tak intenzivně.

"Snad ti tvůj bůh odpustí," hlesnu vzlykavě a dál si jej prohlížím. Chci vidět do detailů, jak vypadá takové skutečné monstrum, co se vyžívá v bolestech druhých. Proč nemá rohy? Proč nemá kopyto a nesmrdí sírou? Proč nemá nějaký výrazný rys, kromě toho bezbřehého šílenství v očích?

Přestanu křičet a koušu se do rtů. Snažím se tlumit výkřiky a odvracím tvář. Nechci mu dopřát tu radost, aby mne takto viděl. Ale to bohůmžel neznamená, že mlčím a nebo, že to bolí o něco méně. Druhá ruka bolí stejně jako ta první, nebo ještě hůř, když ji přibíjí na kříž. Mám semknuté oči a vnímám jen tu bolest, která přichází a odchází v různých intervalech. Ale nemám ani čas se z ní vzpamatovat, když instruuje další muže, aby mu pomohli. Mysl zaplaví děs a já se pokusím připravit na to, co přijde. I když vím, že to nejde.

Zakňučím bolestí a ucítím železitou chuť ve svých ústech. Ale nepomáhá to. Nohama se zoufale snažím udržet na malém stupínku, které je krutě malé na to, abych se na něm udržela a odlehčila rukám a hřebům v nich. Skoro na ně chci křičet, že by udělali lépe, kdyby tam ten stupínek nebyl, dozajista bych umřela rychleji. Agónie by mě možná uspala a já nemusela být svědkem vlastní pomalé smrti v bolestech. Ale je mi jasné, že oni to ví. Právě proto tady ten stupínek je. Protože já se neumím vzdát a neumím skočit smrti vstříc, byť je tak lákavá.

Nemůžu, když jsou blízko. Nemůže to být pro nic. Nemůžu ho zklamat. Bude si to vyčítat.

Ale ani tohle přesvědčení rezonující hluboko v mém mozku rozsvíceném panikařícíjími buňkami bolestí, mi nijak nepomáhá. Ani okamžiky bezbolestné nicoty nepomáhají. Protože bolest pak o to víc vyniká, znovu a znovu mě pohltí. A já nemůžu nic než jen prožívat to až do samotného konce. Už nemám myšlenky. Už nemám plány. Zoufale střídám nohy na stání na malém stupínku a skláním hlavu. Proklínám se za to, že jsem si ostříhala vlasy, a tak nemohu zahalit svoje utrpení vepsané ve tváři. Nechci, aby se kochali. Ale nemůžu jim v tom zabránit. Dech se mi krátí. Plíce mě pálí. Ruce hoří bolestí. Uvědomuji si, že umírám.

Aspoň že příroda bude pro mě plakat.

Sípavě vzlyknu. A opět vyměním dřevěnící nohy s třískami zapichujícími do chodidel.

Já už nemůžu.

Moje tělo už je na svém limitu.

A já vím...

... že umírám.

”Mlč, ďáblova stvůro.”
Když se podíváš svému mučiteli do očí, spatříš v nich nenávist. Nenávist která ho celého pohlcuje a jediné, co musí dělat aby nebyl úplně ztracen je pokračovat ve své práci. V lovení griš, jejich mučení a následnému zabití. Nevidí tě jako lidskou bytost. Vidí tě jako netvora. A možná někde ve skrytu duše, vám vlastně závidí vaše schopnosti. A právě toto ještě zvětšuje jeho nenávist. Naprosto ignoruje tvé prosby a tvé nářky. Jako kdyby ho to vlastně živilo. Čím víc pocítíte bolest, tím víc bude on spokojený. Fanaticky věří, že je na té správné straně barikády. Ani v Kristopherovi na samotném začátku si něco takového neviděla. Toho spíš poháněl strach z neznáma. Ten měl ještě šanci na záchranu. Jenže tenhle je dávno ztracen a tu se nabízí otázka. Kdo je zde vlastně skutečný monstrem?

I tvou druhou ruku postihl stejný osud, jako tu první. Bolest zmítá tvým tělem a něco ti říká, že ještě není její konec. Mávne na další své noshledy a ti tě pomalu zvedají, přesněji kříž ke kterému jsi přibitá.
Pod nohama jsi měla sice nějaké opěrky, které tvé tělo aspoň trochu ulehčovali, aby tvé proděravělé ruce jeho tíhu vydrželi. Avšak i přesto je bolest odzbrojující.
Nikdy v životě si nepřemýšlela nad tím kolik má bolest vlastně podob. Že je vlastně neskutečně různorodá. Prožíváš agonii a začínáš pomalu pochybovat o tom, že tě snad stihne Kristopher zachránit. Určitě musíš zemřít tady na kříži.

Chvíle kdy vnímáš střídají chvíle, kdy jako kdybys nebyla. Máš raději však raději to, kdy jako kdyby tvá duše bloudila v černočerné tmě a ty máš to štěstí a necítíš bolest. Ne vždycky je ti však přáno a tvým tělem projede bolest. Těžko se ti dýchá. Probodnuté ruce tepají a krev po nich stéká. Nejsi si jistá na co z toho dřív umřeš. Vidíš rozmazaně, ale přesto vidíš svého trýznitele, jak si tě upřeně prohlíží. Nemáš sílu na to promluvit. A tak stejně jako on čekáš, kdy to tvé tělo vzdá. Možná doufáš, že to bude velmi brzy.

Z ničeho nic se změní počasí. Slunce je zakryto mraky, rozprší se. Začne zlověstně hřmít, jako kdyby varovalo před tím co přijde. A ty si momentálně nejsi jistá, jestli si s tebou nezahrává tvoje mučená mysl.