Andor.cz - Dračí doupě online

Rozeznávám hlasy. Muže a ženy. Jsou mi povědomé, ale nejde mi se soustředit, abych rozluštila, komu přesně patří. Nejsem schopná formovat vjemy do myšlenek ani dedukcí. Dokáži sotva vnímat. Možná mezitím opět ztratím vědomí, možná hned zachytím další vjemy. Netuším. Ale pak se moje mysl zaměří na měkkost matrace. Hřejivé teplo mne celou obklopuje, téměř až pod bradu. Je mi dobře. Ale něco na tom nesedí. Cosi škrábe uvnitř mojí lebky a snaží se mě upozornit, že je tu něco v tomhle perfektním pohodlí něco špatně s velkým Š.

Neměla bych se cítit, tak dobře. Neměla bych cítit měkkost postele. Tuším, že mi má být zima, že mi má být nepříjemně a úzko. Měla bych se strachovat, přímo se zalykat strachem. Námahou nakrčím obočí a ucítím, jak se mi těžce stáhne kůže na čele. Kůže se po dlouhé době natahuje a já cítím to pnutí u hranice vlasů a nad obočím.

Odkdy jsem takhle negativní? Proč čekám špatné věci?

První myšlenka zrozená v mojí hlavě je tím posledním dílkem skládačky k tomu, abych se začala skutečně probouzet. Otevřu oči. Pomalu mrkám a ještě pomaleji se rozhlížím kolem. Nejdřív jenom očima, pak pohnu hlavou a pečlivě prozkoumávám neznámou místnost, která se tak rozjímavě a pomalu naklání tam a zpět. Skoro mě to znovu uspí. Ostatně Kris spí v posteli o kus vedle.

Počkat, Kris v posteli? Vždyť v hostinci spal na zemi...

Tato myšlenka mě zase o kus posune ke vědomí. Odvrátím od klidně spícího Krise pohled a začnu se pomalu protahovat, zatímco se vytahuji do sedu. Shodím nohy z postele a opřu se o ruku, abych se zvedla do sedu. Zarazím se v půlce pohledu, když zahlédnu na dlani obvaz. Zůstanu sedět a zamračeně si začnu prohlížet provaz. Pomalu opatrně přejíždím prsty po hrubé struktuře obinadla. Jemně šimrání z vlastního doteku mi pouze tlumeně doputovává k mozku.

Proč mám obvázané ruce? Proč mám obvázané dlaně?

Prstem zajedu za okraj obvazu a pokusím se jej trochu odhrnout, když se mi najednou všechno vrátí. Chlad, strach, bolest. Vzpomínky na to nejkrutější, co jsem kdy zažila. Postel najednou není ani měkká, ani teplá a pohodlná. V ústech mám vyschlo a dech přerývaný.

Bohové, tohle se mi všechno stalo. A... já žiju?

Nejde mi to zpracovat. Nechápu, jak se to mohlo stát. Tohle musel být nějaký blud. Seskočím z postele a zavrávorám, jak se nohy jen těžce učí zpětně fungovat. Za pomocí předmětů v místnosti se dobelhám k druhé posteli, na jejíž okraj si sednu.

"Krisy? Krisy, prosím tě, prober se," zachraptím na něj a stisknu mu paži, abych ho probrala. Hlas mě bolí, jak jsem hlasivky předtím namáhala.

"Krisy, vstávej, něco se stalo," pokouším se jej naléhavě probudit. Však, co mám jiného dělat? Jsem někde ani nevím kde a mám v hlavě dost šílených představ. Potřebuju další názor na věc. Potřebuju vědět, jestli jsem zešílela.

"Jak jsou na tom?"
"Stále v bezvědomí. Ošetřila jsem všechny její zranění, které jí ohrožovali na životě. S tím co si podle nich vytrpěla se divím, že je stále naživu. A v jeho případě, nevnímám žádné zranění."
"Nejspíš ho vyčerpala jeho… přeměna. Sakra, ani bych se tomu nedivil. Tohle bylo fakt něco."

Je to právě tento rozhovor mezi mužem a ženou, kteří jsou ti povědomí. Je to právě on, který tě přivede zpátky mezi bdělé. Na malou chvíli si užíváš měkkou matraci pod sebou. Příjemné teplo.
Mírné houpání ze strany na stranu tě uspává. Nic tě nebolí a všechno se zdá být v naprostém pořádku.
Nic tě nebolí a přesto máš pocit, že by mělo. Máš pocit, že se ti stalo něco špatného. Jako kdyby ti něco uniklo. Možná by ses neměla cítit tak dobře.
Opatrně otevřeš oči a rozhledneš se kolem sebe. Vůbec to tu nepoznáváš. Kdo ví, kde jsi čekala, že se objevíš. Možná doma, předtím než tě unesli lovci. Nebo v hostinci, kde jsi trávila nějaký čas s Krisem.
Kris. Leží tady na druhé posteli, zdá se že ještě spí. Nejspíš je unavený z těch dvou prací, co dělá.

Cítíš, že se s ním něco důležitého stalo. Vlastně cítíš, že jste spolu něco zvláštního prožili. Něco co vaše životy navždy změnilo. Máš pocit, že ti to něco momentálně uniká.
Rozespale se protahneš a tvůj pohled tak padne na obvázané ruce. Máš je takto obě. Nebolí tolik, jak by možná měli.

Co se ti vlastně stalo?
Chvíli si lámeš nad tím hlavu, než se tvá mysl konečně probere a ty si vzpomeneš na únos, následné mučení. Na to že s tebou komunikoval Kris, i když by to nemělo být možné. Na následný fakt, že jsi viděla zatraceného draka, který s tebou v myšlenkách promlouval.
Tahle skutečnost tě polije jako studená voda. Ty jsi okamžitě vzhůru a naprosto ničemu nerozumíš. Měla bys být mrtvá, ale nejsi. Místo toho můžeš doufat, že jsi v bezpečí. Z toho rozhovoru, co jsi slyšela, je Kristopher v bezvědomí.
Pokud jsi skutečně viděla, to co jsi viděla. Můžeš tomu důvěřovat a nemůže za to tvá příležitost. Nebo jsi se zbláznila… Tak Kris je zatracený drak

Je to smutné, že hlas, co mě vyprovází z tohoto světa, hlas, co měl patřit někomu z mých nejbližších lidí v životě, patřil někomu, kdo mě ještě před pár měsíci nenáviděl. Na druhou stranu, byl to taky jediný člověk, co skutečně o měl věděl mnohé, i mých schopnostech, a i přes to, si myslel, že můj život stojí za to zachránit. Jen mě mrzí, že ani samotné záhrobí nedonutí mou matku se mnou znovu promluvit...

"K-kristophere?" zašeptám jeho jméno, když se má bolest odplaví a nahradí ji životní síla. Zvládnu už pomalu skládat myšlenky k sobě a předávat příkazy svalů a rtům. Zvládnu tak promluvit. Vyslovit jeho jméno. Postavím se znovu s novou silou na nohy a zvednu hlavu. Zmateně zamžourám po okolí a ještě s větším překvapením spatřím děs v očích těch, co se přišli dívat na mou smrt. Velmi pomalu a zmámeně obrátím hlavu tím směrem, co se dívají.

Drak. Zatracený legendární drak. Pohádkový drak. Prapředek všech griš. Bože, já opravdu už blouzním...

Vydechnu. Unaveně, klidně, smířeně. Už je to jasné, umírám. A tohle je jen můj mozek vymýšlející pohádky na dobrou věčnou noc. Přesto je to dechberoucí podívaná. Je to skutečně majestátní a krásný tvor. Nedivím se, že byly v pohádkách popisováni jako mocní jedinci s magickou silou. Jeho mocné zařvání otřese okolím a já jej vnímám i v kostech. Je to hluboký a silný zvuk opět podporující monumentálnost tohoto bájného tvora.

Jen s obtížemi odtrhnu pohled od draka, co dosedl na zem kus ode mne. Je to tak neskutečná podívaná. Lehce se usměji. Bylo by přeci tak hezké, kdyby ty dětské pohádky byly aspoň trochu pravdivé. Necítila bych se tak mizerně za to, že jsem, to co jsem. Přesto se mi podaří zachytil koutkem oka pohyb. Kapitán a další muži. Běží ke mně. Ztuhle otáčím hlavou, abych mohla sledovat, jak se mě snaží dostat dolů.

No, nebylo by to pěkné, kdyby to tak skutečně bylo? Kdyby mě přišli zachránit? napadne mne a se směsicí něžnosti a smutku sleduji jejich počínání. To, že necítím bolest, ani když mě sundavají, mi jen potvrdí, že jsem už mrtvá, nebo blízko smrti. Jinak bych musela cítit bolest. Chvěji se zimou, mlčím a čekám, kam to celé bude pokračovat. V koutcích očí mě opět pálí slzy. Je to dojemné. Někdo kdo pro mě přišel. Někdo, kdo mi přišel pomoci.

Usměji se na kapitána, když mě odváže a začne mě ošetřovat. Tvář mám strhanou, promodralou, rty prokousané, oči uslzené. A to je samozřejmě to nejmenší. Vím stále naprosto přesně, kde bych měla mít spálené maso od zásahu té blesko-tyče a vnímám pohledem díry, ve svých rukách.

"Přišli jste, kapitáne, to je to hlavní. To ještě nikdo neudělal. A nebojte, ono už to nebolí," odvětím chraplavým hlasem. Krk mám rozbolavělý z toho všeho křiku a proseb o život. Zvláštní, že to stále ještě lehce cítím i teď po smrti. Sleduji, jak omotává moje ruce obvazem a fascinovaně hledím na tu jasně čistě bílou, jak kontrastuje s mou zešedlou, ušmudlanou kůží na rukou se stopami usychající či již zaschlé krve. Jsem malátná, zpomalená, je to jako ve snu. Takže nic nedělám, sleduji svoje ošetření s nahrbenými zády a svěšenými rameny.

Zamrkám a zvednu hlavu, když uslyším opět Krisův hlas ve své hlavě. Najdu pohledem draka, který se vrhnul na nepřátele a spálil je svým ohněm. Zvednu se s pomocí ze země a jdu směrem, kam přistál drak. Nepřátelé byli rozprášeni rychle. Nohy mě studí od věčného sněhu, mrznu kvůli nedostatku oblečení, ale to je jen nepodstatná doplňující informace pro moji hlavu. V téhle předsmrtné představě to není důležité prožívat to intenzivně.

Já vím, že jo, Krisi. A vím, že bys udělal cokoliv, co bys mohl, abys mě zachránil, promluvím na něj v myšlenkách zatímco se na majestátnou bytost dívám a jdu blíž. Jak humorná představa, že Kris by byl skutečně nejen grišou, ale i samotným potomkem draků! Lehce se usmívám nad tou představou a kochám se těmi neskutečnými detaily draka.

Já vím, že ne. Jsi to přece ty, Krisi, odpovím mu klidně v myšlenkách.

Natáhnu se rukou k pracce, kterou ke mně zvedá, abych se mohla bříšky prstů dotknout jeho šupin. Zajímá mě pouze, jestli jeho šupiny jsou tak hladké a chladné, jak vypadají, a nebo ne. Opatrně, přesně jak bych čekala a nevěřila, že takový obrovský tvor zvládne, mne vezme do tlapy. Zahlédnu kapitána a pomocníky, jak vylezou na draka. A pak se vzneseme a svět se pod námi začne zmenšovat. Je to krásný pohled. Jímala by mě hrůza, kdyby to byla pravda, ale teď, když už vím, že se mi nic stát nemůže, si ten pohled mohu užít. Sleduji pohasínající plamen po drakovo útoku, zmenšující se domky a bílou, která se táhne do nekonečna. Není mi konečně po dlouhé době zima. Nesužujeme mne bolest. A tak se mi po pár minutách začnou zavírat oči. Tělo se vytrpělo příliš, dožadovalo se konečně svého spánku. Nezlobím se, že to končí. Byl to hezký poslední pohled. A tak se podvolím těžkým víčkům, zavřu oči a brzy přestanu vnímat svět.

odkaz

”Dnes není tvůj čas. Ty tady neumřeš, rozumíš!” Slyšíš povědomý hlas. Musíš blouznit ze ztráty krve a bolesti.
Vlastně když se nad tím na chvíli zamyslíš, tak jsi slyšela zvěsti o tom, že když umíráš tak tě na tvé poslední cestě někdo z tvých blízkých doprovází. Je to svým způsobem zvláštní, že by to mohl být právě on.

Ke tvému překvapení tě však žádný konec nečeká. Cítíš jak se do tvého zmučeného těla opět vrací síla, abys ještě vydržela. Aby jsi to celé přežila. Bolest, která zmítala tvé tělo se úplně vypařila. Vnímáš ono spojení, které spolu máte a je ti jasné, že si ji od tebe vzal.
Na chvíli máš tak možnost se kolem sebe rozhlédnout a spatříš překvapené muže, jak hledí nahoru k nebi. Jejich zbraně leží na zemi. V jejich tvářích vidíš strach. Vlastně čirou hrůzu.
Jakmile se podíváš stejný směrem, spatříš něco obrovského. Něco, co by nemělo skutečně existovat. Něco, co ti vyrazí dech.

Doposud sis myslela, že to jsou pouhé povídačky. Legendy o tom, že tyto bytosti kdysi obývali tuto zemi a že právě jejich potomci jsou grišové. Jenže z ničeho nic zmizeli a slehla se po nich zem. A přece tu jedna bytost z legend je a pomalu klesá dolů, z jeho hrdla se ozve vzteklé zařvání. Mělo by tě to děsit stejně jako je, ale neděsí. Vlastně naopak.
Není sám, což ti dojde ve chvíli kdy se před tvým zorným polem objeví kapitán lodi společně s dalším mužem. Opatrně tě sundají z kříže dolů. Ani v tomto případě se nedostaví očekávaná bolest.
”Zdá se, že je záchranná mise splněna.” Pronese kapitán z jehož hlasu slyšíš strach. Nemůžeš se mu taky divit.
Vytáhne ze své brašny čisté obvazy a provizorně tě ošetří. Bolest stále vnímáš někde na pozadí, jako kdyby stále nebyla tvou součástí.

”Slíbil jsem, že si pro tebe přijdu.” Ozve se ti znovu v hlavě velmi známý hlas, který nepatří nikomu jinému než Krisovi.
Mohutné tělo draka dopadne na zem a plamen který vychrlí, pohltí tvé mučitele. A další, kteří se rozhodnou se s ním v tomto dávno prohraném boji, utkat.
Nemají proti němu sebemenší šanci.

”Odnesu tě do bezpečí. Věř mi prosím. Nechci ti ublížit.” A tak se stane, že tě drak vezme do svých předních pařátů. Vnímáš, jak se snaží pracovat, co nejvíce opatrně to jen jde. Oba dva zachránci mu přitom pomáhají. Následně i oni si na draka vlezou.
Poté se společně vznesete k nebi.
Měla by ti být neskutečná zima, ale nic z toho nevnímáš. Jako kdyby tě nějakým způsobem chránil.
Stále si však nejsi úplně jistá tím, jestli se to skutečně děje a nebo to je jenom ve tvé zmučené představě.
S ničím podobným ses ve svém životě ještě nesetkala. Žádná z griš by něčeho takového neměla být schopná.

Pohlédla jsem do očí, kde jsem čekala spásu, zrnko lidství, či snad pochopení nebo soucitu. Dostalo se mi jen plné dávky nenávisti a vhled do člověka tak ztraceného ve své vlastní víře, že jedná správně, až mi to sebralo veškerou naději. Někdo takový nikdy nemohl vidět v někom jako já cokoliv jiného než monstrum. Co na tom, že jsem ostatní lovce nezabila, když nás chytali, co na tom, že jsem nikdy nezabila pokud jsem absolutně nemusela. I kdybych měnila vodu ve víno, i kdybych spřádala zlato ze slámy, pořád bych nebyla nic jiného než monstrum, co si zaslouží utrpení a smrt. Ten pohled do jeho očí mi sebral nejen naději, ale i dech.

Jsi tak ztracen v té nenávisti, že rád vidíš moje utrpení? napadne mne, nebo to možná vyslovím, nejsem si jistá. Ale vím, že tělo se mi třese dvakrát tak intenzivně.

"Snad ti tvůj bůh odpustí," hlesnu vzlykavě a dál si jej prohlížím. Chci vidět do detailů, jak vypadá takové skutečné monstrum, co se vyžívá v bolestech druhých. Proč nemá rohy? Proč nemá kopyto a nesmrdí sírou? Proč nemá nějaký výrazný rys, kromě toho bezbřehého šílenství v očích?

Přestanu křičet a koušu se do rtů. Snažím se tlumit výkřiky a odvracím tvář. Nechci mu dopřát tu radost, aby mne takto viděl. Ale to bohůmžel neznamená, že mlčím a nebo, že to bolí o něco méně. Druhá ruka bolí stejně jako ta první, nebo ještě hůř, když ji přibíjí na kříž. Mám semknuté oči a vnímám jen tu bolest, která přichází a odchází v různých intervalech. Ale nemám ani čas se z ní vzpamatovat, když instruuje další muže, aby mu pomohli. Mysl zaplaví děs a já se pokusím připravit na to, co přijde. I když vím, že to nejde.

Zakňučím bolestí a ucítím železitou chuť ve svých ústech. Ale nepomáhá to. Nohama se zoufale snažím udržet na malém stupínku, které je krutě malé na to, abych se na něm udržela a odlehčila rukám a hřebům v nich. Skoro na ně chci křičet, že by udělali lépe, kdyby tam ten stupínek nebyl, dozajista bych umřela rychleji. Agónie by mě možná uspala a já nemusela být svědkem vlastní pomalé smrti v bolestech. Ale je mi jasné, že oni to ví. Právě proto tady ten stupínek je. Protože já se neumím vzdát a neumím skočit smrti vstříc, byť je tak lákavá.

Nemůžu, když jsou blízko. Nemůže to být pro nic. Nemůžu ho zklamat. Bude si to vyčítat.

Ale ani tohle přesvědčení rezonující hluboko v mém mozku rozsvíceném panikařícíjími buňkami bolestí, mi nijak nepomáhá. Ani okamžiky bezbolestné nicoty nepomáhají. Protože bolest pak o to víc vyniká, znovu a znovu mě pohltí. A já nemůžu nic než jen prožívat to až do samotného konce. Už nemám myšlenky. Už nemám plány. Zoufale střídám nohy na stání na malém stupínku a skláním hlavu. Proklínám se za to, že jsem si ostříhala vlasy, a tak nemohu zahalit svoje utrpení vepsané ve tváři. Nechci, aby se kochali. Ale nemůžu jim v tom zabránit. Dech se mi krátí. Plíce mě pálí. Ruce hoří bolestí. Uvědomuji si, že umírám.

Aspoň že příroda bude pro mě plakat.

Sípavě vzlyknu. A opět vyměním dřevěnící nohy s třískami zapichujícími do chodidel.

Já už nemůžu.

Moje tělo už je na svém limitu.

A já vím...

... že umírám.

”Mlč, ďáblova stvůro.”
Když se podíváš svému mučiteli do očí, spatříš v nich nenávist. Nenávist která ho celého pohlcuje a jediné, co musí dělat aby nebyl úplně ztracen je pokračovat ve své práci. V lovení griš, jejich mučení a následnému zabití. Nevidí tě jako lidskou bytost. Vidí tě jako netvora. A možná někde ve skrytu duše, vám vlastně závidí vaše schopnosti. A právě toto ještě zvětšuje jeho nenávist. Naprosto ignoruje tvé prosby a tvé nářky. Jako kdyby ho to vlastně živilo. Čím víc pocítíte bolest, tím víc bude on spokojený. Fanaticky věří, že je na té správné straně barikády. Ani v Kristopherovi na samotném začátku si něco takového neviděla. Toho spíš poháněl strach z neznáma. Ten měl ještě šanci na záchranu. Jenže tenhle je dávno ztracen a tu se nabízí otázka. Kdo je zde vlastně skutečný monstrem?

I tvou druhou ruku postihl stejný osud, jako tu první. Bolest zmítá tvým tělem a něco ti říká, že ještě není její konec. Mávne na další své noshledy a ti tě pomalu zvedají, přesněji kříž ke kterému jsi přibitá.
Pod nohama jsi měla sice nějaké opěrky, které tvé tělo aspoň trochu ulehčovali, aby tvé proděravělé ruce jeho tíhu vydrželi. Avšak i přesto je bolest odzbrojující.
Nikdy v životě si nepřemýšlela nad tím kolik má bolest vlastně podob. Že je vlastně neskutečně různorodá. Prožíváš agonii a začínáš pomalu pochybovat o tom, že tě snad stihne Kristopher zachránit. Určitě musíš zemřít tady na kříži.

Chvíle kdy vnímáš střídají chvíle, kdy jako kdybys nebyla. Máš raději však raději to, kdy jako kdyby tvá duše bloudila v černočerné tmě a ty máš to štěstí a necítíš bolest. Ne vždycky je ti však přáno a tvým tělem projede bolest. Těžko se ti dýchá. Probodnuté ruce tepají a krev po nich stéká. Nejsi si jistá na co z toho dřív umřeš. Vidíš rozmazaně, ale přesto vidíš svého trýznitele, jak si tě upřeně prohlíží. Nemáš sílu na to promluvit. A tak stejně jako on čekáš, kdy to tvé tělo vzdá. Možná doufáš, že to bude velmi brzy.

Z ničeho nic se změní počasí. Slunce je zakryto mraky, rozprší se. Začne zlověstně hřmít, jako kdyby varovalo před tím co přijde. A ty si momentálně nejsi jistá, jestli si s tebou nezahrává tvoje mučená mysl.

Snažím se vnímat co říká, ale nedává mi to moc smysl. Nakrčím obočí a soustředím se na něj ještě víc. Dojde mi naštěstí poměrně rychle, že vede nějaký vnitřní monolog a neříká úplně celou část nahlas. Nakonec se i dovtípím, že by mi nějak chtěl pomoci přes tohle překvapivé spojení.

"To je v pořádku, Kristophere," ujistím ho, i když nic na mé situaci se nedá popsat jako v pořádku. Už možná nebudu mučená, ale brzo mi začnou stavět hranici, aby mě mohli upálit. Raději na to nemyslím a soustředím se na něj.

"Nepřepínej tyhle síly. Používej to, co umíš, na co se můžeš spolehnout, zbraně a svaly. Hlavně opatrně, ať se vám nic nestane..."úpěnlivě jej prosím. Vím, jak snadno člověk podlehne představě, že s takovou silou zvládne všechno. Ale pokud není dostatečně cvičený v daném zacházení s touto silou, může se mu to dost ošklivě vymstím. Nejznámější a nejčastější projevem je, že síla přestane prostě fungovat, nebo že to zacílí na někoho jiného. Viděla jsem pár takových případů a nikdy to nebylo pak pěkné.

Tady v tomhle místě, bez fyzického těla, které by zažívalo bolest, se cítím velmi bezpečně. Je tu možná temnota, ve které může číhat cokoliv, ale během tohoto spojení s Kristopherem žádnou hrozbu necítím. Ani z něj ani z ničeho jiného. A tak, když mě políbí na hřbet ruky, necuknu s sebou, nevyškubnu se z jeho jemného sevření. Přesto mě jímá úzkost. Z toho, že se vracíme do té stejné řeky.

"Děkuju," zašeptám v odpověď se sevřeným hrdlem.

***

Pocit bezpečí se vytratí hned, jak se mi začnou vracet vjemy z okolí. Nejdřív ten zápach, kvůli kterému okamžitě nakrčím nos, nespokojeně zamručím a zavrtím hlavou v marné snaze ten pach vytřást z nosu. Následuje ostré denní světlo, které mě oslepuje. Mrkám a mhouřím oči, abych si na to zvykla a opět něco viděla. Opatrně pohnu rukama, ale ty jsou opět připoutané, i když... jinak. Pojme mě panika a já začnu mrkat ještě rychleji a pokusím se rozhlížet. Zima se do mě opět zakousne a celé tělo se roztřese chladem studících až v morku kostí. Mám pocit, jako kdyby mi už nikdy nemohlo být teplo. Začnu zrychleně dýchat. A pak s nečekanou ukrutnou bolestí vykřiknu. Zděšeně se podívám na svou ruku, z skrz níž prochází hřeb kolem kterého se začíná objevovat moje krev.

"Pro boha, nedělejte to! Prosím vás, nedělejte to!" žadoním jeho řečí. Snažím se vytrhnout nezraněnou rukou z uvázání, tělo propínám bolestí a po tvářích mi stékají další a další slzy. Byla bych snad i překvapená, že ještě mohu brečet, kdyby ta bolest nebyla tak nová a intenzivní a já si se zděšením neuvědomovala, že mu nic nebrání v tom pokračovat.

"Smilujte se. Jsem taky jeho člověk. Jestli mě chcete tak moc zabít, tak to udělejte aspoň rychle, prosím," pokračuji v žadonění přes vzlyky a snažím se vyhledat jeho očí. Třeba, kdyby se konečně podíval do mých očí, pochopil by, že jsem skutečně taky jenom člověk jako on. Že si tohle nezasloužím, že si tohle nezaslouží nikdo.

"Rád bych…" Na chvíli se odmlčím. Kdybych to jen byl schopen udělat, tak bych si s ní bez rozmyslů vyměnil místo. Raději ať trpím já. Ten, kdo si na bolest víceméně zvykl, protože pro něj byla skoro na denním pořádku. Čím víc nad tím přemýšlím, tím mi pomalu všechno do sebe začíná zapadat. Snažili se zničit mého ducha, aby se mnou lépe manipulovali. Byl jsem pro ně jenom experiment. Zničíme ducha, zbavíme jej prokletí. Možná by se jim to povedlo. Jenže to by se nesměli stát události, které můj osud zpečetili s jejím. S tou jenž mi otevřela oči, ukázala mi že život má více cest. Pomohla mi najít sebe samotného. Vzájemně jsme se ochraňovali, byli si podporou a právě díky tomu jsme to celé přežili. A já udělám vše proto, abych jí z toho pekla dostal.

"Ale obávám se, že nemůžu. Ještě nejsem schopen s tím pracovat natolik, abych mohl něco dělat i ve fyzickém světě. " Vnímám však, jako kdyby mi moje moc šeptala a možná za to částečně i svým způsobem může výcvik. Když se to budu snažit trénovat, tak bych něčeho takového byl časem schopen. Fungovat v dvou rovinách. Možná bych z toho měl být vyděšený. Jenže nejsem. Jako kdyby to bylo mou nedílnou součástí. Vlastně se poprvé ve svém životě cítím celý.

"Ano, jsou. A to díky tobě." Konečně mi dojde, že se na něco ptala a že to je vlastně pro ní velice důležité. Kdo ví, co by se stalo kdyby tam byli místo ní. Nejspíše by nedošlo k tomuto spojení a my bychom neměli šanci je zachránit. Nemluvě o tom, že pokud spolu sdílíme bolest tak by pro ně musela být mnohonásobná a nejspíš by nebyly schopné je svést z cesty. A tak nám dát vhodnou příležitost k útoku.
S těžkým srdcem se na ní podívám. Nechce se mi jí nechávat o samotě v temnotě, i když vím moc dobře, že je to nevyhnutelné. Vezmu její ruku, nadzvednu jí a políbím jí na hřbet ruky.
”Najdu si tě.” A s tím zmizím zpátky do hmotného světa.

***

Nezůstala jsi však v temnotě dlouho, protože jako první co jsi cítila byl nepříjemný zápach, který tě přivedl zpátky k vědomí. Otevřela si oči a tentokrát jsi neměla na hlavě pytel. Ze začátku to byl pro tebe šok, to všudypřítomné denní světlo. Cítila jsi jak na něčem velmi nepříjemném ležíš. Vnímáš, že tentokrát máš jinak ruce připoutané a to že je máš rozepjaté. Tvoje tělo se třáslo neskutečnou zimou a tobě poté co ses rozhlédla, došlo, že se nacházíš venku na dvoře. A přesně v tu chvíli, jsi pocítila neskutečnou bolest jak ti do ruky přesněji do dlaně zabodával tvůj trýznitel, kterého jsi konečně měla tu možnost spatřit, hřeb. A to stejné následně měl v úmyslu udělat tvé druhé ruce. Byla sis poměrně jistá, co se chystá udělat.

Netuším, jestli je to test, nebo past, ale tentokrát se Lucian neskrývá za žádnou maskou. Jako otevřená kniha ležící přede mnou na stole, se mi z té blízkosti dívá do očí a neuhýbá pohledem, ani když tím jeho prozařuje vlna zoufalství. Je to tak čiré a jasně zřetelné, až si říkám, jestli také není výborný herec. Jenže pak mne pohladí po ruce a já mám najednou jasno. On to skutečně nehraje. Nezvládl by tak do detailů zachytit jemné nuance nejistoty v tom drobném pohybu, netušil by, jak znázornit tak precizně nezkušenosti jemného doteku. Projede mnou zachvění při pomyšlení, že skutečně to jsou jeho ryzí city. A že skutečně a kompletně, jsem se dostala Luciani nejen pod kůži, ale nejspíš rovnou i do srdce. Tíha toho uvědomění ihned dosedla na moje ramena.

Tak teď jsem tady a co dál?

Rozejdu se a Lucian se pár kroků nechá vést. Když k němu opět zalétnu pohledem, vypadá už zase jako Lucian jakého jsem ho znala dřív - nepřístupný, zamračený, nečitelný. I když... tentokrát už to poslední neplatí. Vidím naprosto jasně obrysy jeho masky, vím, že není odměřený, ale klidný nebo chladný. Má toho teď hodně na přemýšlení. Já ovšem také. Už i proto nenaléhám a dopřávám mu čas se vzpamatovat. I na jeho hlase poznám, že k obvyklému rozpoložení má daleko. Rozhlížím se po okolí, jako kdybychom tu nevedli neskutečně upřímný a nebezpečný rozhovor, ale skutečně společně jen někam šli na vycházku.

"Vždyť ani nevíš, co tam hrají," namítnu s mírným úsměvem a pohlédnu opět na Luciane, když zmíní své očekávání od divadla. Sice tuším, kam by tím mohl vést, ale chci vědět, jestli to skutečně přizná, a nebo jestli přistoupí na mnohoznačný úsměv, nebo nechá za sebe mluvit opět oči, nebo to kompletně popře.

"Och," vydechnu lehce překvapeně, než se potěšeně usměji a odvrátím lehce stydlivě zrak. Pravda je, že mě trochu zaskočil, nečekala jsem až takto otevřenou upřímnost z jeho úst. Nicméně většina je divadlo, ale troufám si říct, že neskutečně přesvědčivé.

"Tak to beru jako obrovskou poklonu," poznamenám po pár vteřinách stále s tím úsměvem kroutící mi koutky úst vzhůru.

"Hm... takže další zastávka mého přesvědčování tě, že tohle město stojí za to zachovat bude právě naše divadlo? Za pár dní bych měla zase vystupovat..." pronesu lehce pobaveně ohledně původní úmluvy, že jej provedu městem a ukáži mu zajímavosti města. To, že to stane katalyzátorem tolika výrazných a rychlých proměn u obou z nás, jsem vskutku nečekala.

Vidím, jak se Kristopher mračí, když si mě prohlíží, ale nemám pocit, že by se zlobil na mě. Vlastně, výraz jeho brunátnící tváře je tak čitelný, až se toho skoro bojím. Pro jednou se ani nemusím snažit číst jeho myšlenky, abych věděla, na co myslí. Ale nevím, jak mu v tom zabránit, a tak aspoň znovu stisknu jeho ruku.

"Kristophere," oslovím jej, abych přitáhla jeho pozornost. Pootevřu rty, ale pak nevím jak dál. Opravdu nechci, aby mě pomstil? Skutečně chci, aby jim to prošlo? Aby ten, který se tak vyžíval v mém mučení, byl stále naživu a na svobodě a mohl toto dělat dalším grišám? Nemohla jsem to vyslovit. Semknu proto rty do úzké čáry a raději mlčky přikývnu na poznámku, že je lepší, že jsem v bezvědomí.

Povzbudivá slova a úsměv, kvituji pochybovačným unaveným výdechem. Dívám se na něj a chci mu říct, že mě nemusí konejšit, že vím, že jsem teď absolutně a kompletně k ničemu. Jenže pak se natáhne a rukou mě něžně pohladí po tváři. Tázavě na něj hledím a kdybych mohla, tak se asi začnu červenat. Ale v tomto... stádiu, verzi sebe sama, projekci? Toho naštěstí nejsem schopná. Každé své buňce ve svém těle zakáži, aby se nepřilnula k té ruce, aby žádná moje část nešla té ruce vstříc a neprodlužovala ten neobvykle něžný dotek. Odvrátím pohled a konečně se pomalu vymaním z jeho náručí, zatímco pořád před sebou vidím ten jeho upřený pohled a cítím jemný dotek jeho ruky.

"Máš pravdu, teď to není podstatné," souhlasím a opět na něj pohlédnu. "Nemusíš tu se mnou zůstávat. Já to zvládnu... Jen mi řekni, jsou Míla a Julie v pořádku a bezpečí?" zeptám se na jednu věc, co mě tíží. Mám dojem, že když budu vědět, že těm dvěma se nic nestalo, budu mít dost síly vydržet i tuhle děsivou osamělou samotu a prázdnotu.