Andor.cz - Dračí doupě online

Byl jsem překvapený tím, jak mně vystřídala ve zpěvu.
Ten text mně naprosto zasáhl. Tak takhle nás vnímají. Na sucho jsem polkl a měl problém se soustředit na chůzi a vlastně celkově na cokoliv. Nevím, zda za to mohl její hlas nebo prostě i to o čem zpívala, ale vehnalo mi to slzy do tváře. Byl jsem rád, že jsem byl napřed a tak jsem si je mohl nepozorovaně setřít.
Seber se, zatraceně!
Zase jsem se raději soustředil na cestu. Medvědí stopy jsem už pár metrů neviděl, takže to vypadalo, že jsme se konečně dostali mimo jeho stezku. A krásně včas, protože i Shea dozpívala.
”Už můžeme jít normálně.” Oznámil jsem sušeji, než jsem chtěl. Na druhou stranu jsem jí nechtěl ukázat své slabošství.
”Ta písnička pochází ze tvé země?” Odpověď jsem tak nějak tušil, ale i přesto jsem se zeptal. Hlas jsem měl už klidný a byl jsem za to neskutečně rád.
Kdysi dávno bych se vůči té písničce ohradil, že to jsou jen pouhé výmysly a že mi nejsme takový sadisti. Jenže to nebyla pravda. Viděl jsem to na vlastní oči. Hloupě věřil, že to je správně.
”Možná bychom si měli dát pauzu a najíst se.” Navrhnu jí a rozhodnu se tak změnit téma.

Absolutně nechápu to jeho nutkání přerušit naše mlčení zpíváním. Nakrčím nechápavě obočím nad tím, jak odmítá hovor a místo toho chce si zpívat. Je to snad nějaký zvyk lovců? Zpívající si při pochodování? Je to něco, co se třeba dělá v armádě? Mám v hlavě spousty myšlenek, ale všechny utichnou, když ukáže na stopu medvěda. Nadechuji se k otázce, proč na sebe chceme upozorňovat, avšak, když mi podá hrnek s větvičkou, dojde mi, že se medvěda snažíme spíše odehnat, než abychom doufali, že půjde jinou cestou.

"Dobře... to mi nedošlo," přiznám trochu zaraženě, když se dívám na neobvyklý hudební nástroj.

Je to naprosto zvláštní pocit, sotva krok za ním a poslouchat ho, jak zpívá v tomhle opuštěném kraji. Moje instinkty hloupé kořisti radí se tvářit tak nenápadně, jak to jen jde. Ale strategie, se kterou Kristoph přišel, je opačného ražení. Tvářit se, že jsme daleko nebezpečnější, než jsme. Je to přesný opak toho, co jsem se snažila vždy dělat. Já se snažila tvářit méně nebezpečná, než jsem. Ale vzhledem k tomu, že opravdu netoužím potkat medvěda, tak jsem začala relativně do rytmu bouchat do hrnce. Nedělalo mi to bůhvíjakou radost, což se nedalo říct o Kristopherovi. Když jsem zahlédla, jak při zpívání jeho rysy povolily a on působil jaksi skutečněji, dost mě to překvapilo.

*Stejně jako když mluvil o vaření... Dvě věci, co asi u Lovců nemají u mužů moc velký obdiv... Že bych viděla střípky člověka a ne jen jednolitou masku lovců? Je možné, že pod většinou těch masek by se dal najít člověk tak podobný nám? Který by třeba pochopil...?*

Vždycky si ze mě doma dělali šprýmy, že jsem příliš naivní a mám příliš fantaskní představy. Teď se přistihnu, že uprostřed mrtvolné cizí země se snažím najít nějakou naději. Chladný vítr se sice snaží svát všechno teplé a hřejivé, ale mé myšlenky se přesto nenechají odvát. A tak, když vidím, že Kristopherovi dochází dech a nebo i repertoár, zhluboka se nadechnu, zadívám se na obzor před námi a začnu zpívat pak já.

*Než začnu věřit všem Lovcům, nejdřív bych měla dát důvěru aspoň tomuhle jednomu. A uvidíme, jak to dopadne...*

A jako obvykle, když jsem se dostala k třetí sloce, naskočila mi husí kůže, i přes to, že vítr mi nepronikl pod oblečení.

"Tak Zuzanu hned před tribunál předvést nechali,
a když ji vedli městem, všichni kolem volali:
"Už konec je s tvým řáděním, už nám neuškodíš,
teď na své cestě poslední, do pekla poletíš!"."

Sám jsem ze začátku nechápal, proč jsem vůbec zmiňoval zpěv. Bylo to tak absurdní. Netušil jsem, proč jsem to vůbec nadhodil. Došlo mi to vlastně až po pár dalších krocích, kdy jsem narazil na medvědí stopu.
Krucinál. Tak proto… Můj lovecký instinkt zřejmě fugnoval na jedničku.
”Dobře, když nebudeš zpívat ty, tak budu já. Ale varuji tě, že nezpívám vůbec dobře.” S tím jsem jí ukázal na stopu. Zároveň jsem se zastavil, abych z batohu našel hrnec a ten jsem ji podal i s větvičkami, co jsem našel na zemi.
”Mlať do něj a udělej co největší hluk. Medvěd se nám tak bude muset vyhnout. Varujeme ho, že tímto místem jdeme.” Vysvětlím jí a začnu lovit v paměti nějakou písničku. Vzhledem k tomu, jak nám komunikace vázne bude zpívání jistější.

”Dech noci zpívá, do prázdných tváří
Hranice vzplály jasným žárem
Do očí šílených, plamínky září
Těla se svíjí, na prastarých kamenech
Masku si dáš svou, Divoký hon
Ohniví koně teď na obloze poletí
Bubny už víří, Divoký hon
Roh už tě volá, nad ránem zdá se ti”

Začnu zpívat, není to uši rvoucí jak jsem jí děsil. Pokračuji v chůzi potřebným směrem. Doufám, že to zabere. Vím však, že znám zhruba tři písně a to je všechno. Nemluvě o tom, že je to opravdu vyčerpávající. Co bych však neudělal pro to, abychom se vyhnuli onomu možnému střetnutí.

Jakkoliv bylo jeho odhodlání a slib pěkné, nakonec to dopadlo tak, že jsme zbytek dne spíše mlčeli. Pořád jsme nemohli najít ta správná slova, která by nás nějak víc sblížila. Pořád jsme byli prostě jen dva lidi – ať si říkají obě dvě strany co chtějí – kteří se vlivem náhody a osudu ocitli na jednom místě a vzájemně se neznali. A navíc asi ani jeden z nás nebyl taková osobnost, aby dokázala tu druhou strhnout k sdílení. Přemýšlela jsem o tom, zatímco mi podával z horních poliček věci, jež jsme třídili a vybírali na další cestu. Já pro sebe našla vhodné akorát tak velkou cívku nitě a jehlu a menší nožík, který se maximálně tak hodil na krájení jídla.

*Ale hádám, že trochu odtažitá jsem byla vždy. Když si vzpomenu, jak mi trvalo, než jsem si udělala známé ve městě… Až se divím tomu, že s takovou povahou jsem si troufla do naprosto cizího města a země…* dojde mi, když dle instrukcí pokládám papír a tuž na stolek, aby si k tomu mohl Kristopher pak sednout a začít kreslit mapy.

***

Ale ani po pročištění vzduchu mezi námi jsem nebyla schopna usnout dřív než on. Podvědomě jsem se držela vzhůru dokud jsem nezaregistrovala, že pravidelně a klidně oddechuje. Nedůvěřivost, jež se mi vytesala do kostí, mi dovolila usnout jen opět v té pozici čelem do místnosti, tak abych měla vše pod dohledem. Trvalo to ještě dobrou půl hodinu, než jsem i já nakonec směla odplout do světa spánku a odpočinku.

I když vichřice přestala, celé tohle místo mi přišlo velmi nehostinné, když jsem koukala z okna. I proto jsem se rozhodla nechat si na sobě to chlapecké oblečení, co jsem našla v chatce. Svoje staré věci jsem pečlivě zabalila to vaku, jež jsem si pak nesla přes rameno. Bylo mnohem lepší, že jsme nebyli tentokrát mokří, ale za to, jsme s sebou táhli věci. Nepoužívala jsem zatím ani svou sílu, snažila jsem se šetřit svoje síly na to, až skutečně budou potřeba. Celkově mi přišlo, že jsem se nastavila do nějakého úsporného režimu, kdy jsem prostě mlčky šla, moc jsem se nerozhlížela a soustředila se prostě jen na jeden krok za druhým.

„Cože?“ zeptala jsem se překvapeně, když znenadání Kristopherův hlas prořízl mlčení mezi námi. Zamračeně jsem se na něj podívala, jak jsem nechápala, co jsem provedla.

„Já… No, asi máme, ale… nic mě nenapadá,“ odvětím nejistě a pevněji sevřu popruh svého vaku. Pohledem jsem přelétla okolí, abych se nemusela dívat na něj. „Nemůžeme si raději jen povídat, jestli teda nechceš mlčet?“ požádám.

Zbláznil jsem se. Znělo mi celou dobu v hlavě jako nějaká mantra. Ignoroval jsem to. Možná to byla pravda. Vždyť jsme měli oba umřít a nestalo se to. Jako jediní jsme přežili tu pohromu. Možná to tak osud chtěl. Možná to byla jeho vůle, že jí pomůžu a ukážu tak, že chladnokrevné vraždění není jediné, co mi dokážeme. Co já dokážu. Faktem je, že nemohu mluvit za ostatní. Budou mnou za to opovrhovat. Možná dostanu stejný terč. Tento fakt mnou lehce otřásl. Jako kdyby mně někdo probral ze snu a já se setkal s realitou. Můj národ unášel a vraždil lidi. Tohle uvědomění bolelo. Na nějakou dobu udupalo tvrzení, že to co jsme dělali bylo správné. Chtěl jsem tomu věřit a proto jsem uvěřil.

Po jídle jsme začali s přípravami, které nám zabrali celý den.
Znovu a důkladně jsme prohledali chatku. Všechno potřebné naházeli na jednu hromadu. Náhradní oblečení, kožešiny, konzervy s jídlem jež byly umístěny na horních šuplících kam se nemohla pořádně dostat. Sebral jsem i nějaké nádobí, které se nám bude hodit na vaření. Měch na vodu, jsem naplnil sněhem a nechal jej roztát.
Dokonce mi i přálo štěstí v podobě luku s šípy, které se budou hodit na lov.
(Jestli tě ještě něco napadne, tak to klidně připiš)

Dlouhou chvíli, téměř polovinu dne, jsem vytvářel na papír mapu, kde bych odhadoval civilizaci a doufal jsem přitom, že nás tím nepovedu k záhubě. Po cestě by mělo být pár loveckých chatek, kam bychom se mohli schovat. Pak-li že nějakou nenajdeme, bude to jasné.
Povečeřeli jsme opět to jediné, co jsme měli a po jídle jsme se uložili k spánku. Byla potřeba nabrat energii.

***

Stejně jako předchozího dne i nyní jsem se probral jako první. Chvíli jsem jí se zájmem prohlížel. Tentokrát jsem se na ní nedíval jako na monstrum nebo nepřítele. Byla mým spojencem. Byla mým zachráncem.
Štěstí nám přálo, vichřice přestala. Byl nejvyšší čas vyrazit.
Ještě jsme posnídali, posbírali věci a opustili bezpečí tohoto místa, doufajíc že se nám podaří najít další.
”No tak, nemlč na mně…” Pronesl jsem po nějakém čase tiché cesty, kdy se o mně pokoušeli pochybnosti. Opět se snažící mně dostat na tu “správnou” cestu. Cestu, kde bych si měl zahrát sám na porotu a soudce, popravit svého nepřítele. Neposlouchal jsem, ale šlo to těžce v tom tíživém tichu, kdy se snažíme kráčet daným směrem u kterého doufáme, že je ten správný.
”Zpíváš ráda? Co kdybys mi zazpívala? Musíte mít nějakou odrhovačku.” Nevím, proč mně napadlo zrovna toto. Na druhou stranu jsem musel uznat, že to nebyl vlastně vůbec špatný nápad.

Snažím se netvářit příliš nadšeně, když mi slíbí, že mě dovede zpět do civilizace, ale přitom mě nenechá v rukou lovců. Snažím se sama svoje nadšení klidnit kritickými myšlenkami o tom, že slibovat může, ale pravdivost jeho slov zjistím až tehdy, kdy se k té civilizaci dostaneme. Ale i přes to všechno se mi na tváři objeví úsměv.

*Aspoň má moje naděje jasnější podobu...*

"Rozhodně je to krok správným směrem," souhlasím s tou nabídkou i nahlas, když se zvedá do stoje. Najednou už se na něj nemusím dívat dolů, ale mírně nahoru, jak je o něco vyšší než já. Jakmile se postaví, pustím se jeho ruky. Nemusím se příliš zamýšlet nad odpovědí na jeho otázku. Jde vidět, že on nikdy nebyl vytipováván kvůli tomu, kým byl, nebo čím se živil. Nikdy nenosil cejch. Na druhou stranu má pravdu, že mnoho griš by nebylo tak velkorysých jako jsem já ve své schopnosti vnímat a odpouštět.

"Celý život se snažím dokázat světu a sobě, že nejsem ta děsivá představa, kterou o mně mají jen kvůli tomu, že jsem Smrtička," odvětím a krátce se odmlčím. A odolám nutkání si zase začít hrát se svými vlasy. "Podle mě je jedině fér, abych se snažila tak chovat k ostatním, když bych si přála, aby se tak oni chovali ke mně." Pokrčím rameny.

Rozpačitě pohlédnu na její ruku.
Musím jejím slovům dát za pravdu. Jsem hlupák, že si myslím, že moje omluva smyje všechny moje hříchy. Měl bych něco vykonat. Ale co? A pak mi to dojde. Vždyť začátek mé spásy stojí přímo přede mnou.
”Dovedu tě bezpečně do města, ne však k soudu, ale tak aby ses mohla vrátit zpátky.” S tím ji podám ruku, abych svá slova částečně stvrdil a zároveň se postavím.
Cítím se najednou jako nový člověk, který snad konečně poprvé ve svém životě objevil cestu po které se může vydat.
”Já to, ale stále jen nechápu.” Zavrtím hlavou. ”Máš pro mně pochopení i přestože můžu za to, že jsi tady, kde jsem tě chtěl přivést na smrt. Kdyby nebylo toho ztroskotání lodi, tak bych tě nejspíš poslušně zavedl na smrt.” V mém hlase je slyšet zvědavost, ale zároveň jí neskutečně za to jaká je, obdivuji.

Sotva se zastavím u ohně, abych k němu natáhla ruce, začne Kristopher mluvit. Jeho omluva je dost nečekaná pro mě, předpokládala jsem, že jeho poznámka pro něj skutečně nic neznamenala, natož aby měl pocit, že by se za něco tak triviálního jako je pochválení mých vlasů, měl omlouvat. Zarazím se tak s rukama nataženýma k ohni, když přede mnou poklekne a začne se omlouvat. Zírám na něj dost překvapeně. Chvíli nevím, co si myslet, ani vlastně, jak se správně dýchá. Můj mozek mi radí, že je to nějaká past, nebo že mě šálí smysly. Ale i když zamrkám, stále tu přede mnou klečí Kristopher. Nevím, jak si to přebrat. Je to divný pocit stát a mít před sebou někoho klečet. Částečně je to takový opojný pocit moci a zároveň se cítím špatně. Já nikdy nechtěla vtisknout tolik zoufalství do tváře jiného člověka, nikdy jsem netoužila po tom, aby po mě zoufale prahnul nějaký muž. A nikdy jsem se v životě ani nepřiblížila k tomu, abych někoho viděla před sebou klečet. Natož pak lovce.

*Vidět tě nějaká griša, tak o tobě začnou vyprávět historky, jak jsi donutila lovce se omlouvat...* napadne mne automaticky. Vždyť už jako malí jsme si hráli na griši a lovce a užívali jsme si, když jsme lovce pokořili a oni se vzdávali. Učili nás, že tak to má být. A přesto, teď když se na něj dívám, nejsem na sebe hrdá. Jen mě mrzí, že nevím, co na to říct. Stáhnu si ruce k hrudi.

"Kristophere," vydechnu jeho jméno. Je mi ho tak líto. Vím, jaké to je litovat svých rozhodnutí a ptát se sám sebe, jestli je jeden dobrý člověk. Od doby, co jsem zjistila, že jsem Smrtička, jsem si tuto otázku pokládala mnohokrát. Povzdechnu si a natáhnu k němu ruku, aby se opět mohl postavit. Z toho, jak se na něj dívám svrchu mám téměř závratě.

"Omluva díru v lodi nezalepí, ale činy ano," vzpomenu si na jedno pořekadlo. "Uvědomuješ si, co je špatně. A to je víc, než jsem kdy slyšela lovce říct... A není stále pozdě být dobrým člověkem. Na rozdíl od griš není to být lovcem nic vrozeného, nic co bys nemohl skrýt, nebo čeho se zříct. Pomůžu ti, najít si jiné místo ve světě, jestli o to vážně stojíš."

*Cože uděláš, Ingrid? Vždyť sama jsi nenašla ani místo pro sebe! Další smutné oči, kterým neumíš říct ne. Další průšvih, do kterého se kvůli tomu ženeš. Jako ten starý muž, kterého jsi odvedla z tohoto světa. Koukni kam tě tehdy taková laskavost zavedla. Ach, Ingrid, kdy ty se poučíš, holka?*

Ale přesto jsem tam dál stála a měla k němu nataženou ruku, abych mu pomohla na nohy.

Díky ní jsem si uvědomil to, že jsem znal pouze naší kulturu. O jiné jsem se nezajímal. Nemluvě o tom, že začínám pochybovat o tom, že bych snad měl nějakou možnost se něco dozvědět. Možná proto jsem věděl o grišách jenom to, co jsem slyšel. Nikdy o nich nemluvili v dobrém světle. A až teď jsem schopen nad tím víc přemýšlet. Teď, když tu se mnou jedna z nich sedí a říká mi, že se nemusím stydět za to, že umím vařit. Jde mi z toho hlava kolem.

Možná to je důvod, že jsem řekl nahlas svou myšlenku k jejím vlasům.
Zatraceně. Dojde mi, jak poděkuje a zvedá se. Mám chuť se propadnou do země. Takhle se to nedělá. Jenže já se nikdy nezajímal o děvčata. Když se nad tím zamyslím, tak je fakt, že ze mně některé byly hotové.
Byl jsem však tak pohlcen svým úkolem a tím, že jsem chtěl, aby na mně byly hrdí. Nelitovali toho, že mně vzali do své rodiny a vychovali mně. Dělal jsem všechno pro to. Plnil úkoly a nikdy o nich nepochyboval.
Jenže teď, když nejsem zahleděný do své práce, tak vůbec nevím, jak se s ženou bavit.
Byla to nevinná lichotka. S tím jsem se postavil na nohy, poté co odešla umývat nádobí. Mohla v tom vidět něco jiného? Zatraceně. Samozřejmě, že mohla. Možná si myslí, že jsi jako ten co jí ublížil. Začal jsem pochodovat. Nedokázal jsem stát na jednom místě. Ale já ji nechci ublížit. Chtěl jsem… ale teď nechci. Co když to všechno je fakt špatně? Chce se mi křičet, že tohle všechno je špatně. Jenže nevím, co je vlastně správně.
Jsem snad dobrý člověk? Začínám pochybovat o celém svém životě. Chtěl jsem být dobrý. Chtěl jsem, aby na mně byli hrdí. Je však možné, že jsem to bylo však pro špatnou věc.
Loví lidi. Možná mají schopnosti, ale stále jsou to lidi. Oběma rukama se chytím za hlavu.
Zatraceně. Zatraceně. Najednou mám problém dýchat. Divoce mi boží srdce. Nevím, co s tím mám dělat.

Když se vrátí zpátky jsem štěstím bez sebe. Díky její přítomnosti, začnu zase normálně dýchat.
Soustředím se na to, jak mluví. Sám nerozumím tomu, že jsme to zvládli.
Možná to opravdu osud chtěl. Možná chtěl, abych otevřel oči.
”Já…” Začnu. Musím to říct. Když budu mlčet, tak mně to zničí. Sice jsem postřehl, že se mně ptala na koření. O tom se mi však nechce mluvit. Potřebuji to ze sebe dostat. Nezáleží mi na tom, že to slyší můj nepřítel. Nepřítel? Není to nepřítel. Ne, můj.
”... omlouvám se… Moc se omlouvám.” Pronesu a kleknu si na kolena.
”Měla jsi pravdu. Jen já ji neviděl. Neznám žádného grišu, který by vyvázl. Vraždíme vás a hrajeme si na porotu. Myslíme si, že jsme v právu a chráníme lidi. Jenže před čím? Vámi?” Pohlédnu na ní upřímně s veškerým zoufalstvím vytesaným v očích. Doufající snad, že to oplatí. Že udělá stejný hřích jako my. Dokonči to, co včera začala.
”Já nejsem špatný člověk. Už nechci…” Spíše to hlesnu a čekám. Vlastně sám nevím na co.

"Hm, to je důvod, který moje hrdost dovoluje," pousměji se na něj, když prohlásí, že je to kořením. Nejde si nevšimnout jak je vaření a jídlo jeho první věc, o které se sám rozpovídá. Navíc, pozorovat rozpaky na tváři lovce je opravdu... nezvyklé a tím pádem o dost víc do očí bijící. Fascinuje mne jaká drobnost může i tak silného, dospělého a schopného muže rozhodit. Jeho následné vysvětlení je drobným nahlédnutím do jeho tak odlišného světa, a já mám najednou trochu pocit, že se zachytávám prvního stébla pochopení, co se mi ke kultuře lovců nabízí.

Kdyby to byl kdokoliv jiný, byla bych nejspíš vřelejší a konejšivě bych jej vzala za ruku, nebo se dotkla jeho ramene. Ale s ním se nemám k tomu tuto myšlenku zrealizovat. Snad protože se pořád nemohu oprostit od toho že je lovec, a asi i kvůli tomu, že jsem se jej včera pokusila zabít. Dotek mi přijde tím víc nepatřičný, a tak raději zůstanu sedět a nic neudělám.

"Ve všech kulturách to tak není. U nás se stále jsou císařem oblíbení právě muži kuchaři," odvětím po chvíli ticha. V domácnostech často vaří ženy, ale nemyslím si, že by se kdokoliv díval špatně na muže, co dá na stůl teplé dobré jídlo. Vyškrábnu zbytek jídla a odložím misku s jídlem vedle sebe. Ruce si složím na klíně, protože nevím co s nimi a jeho rozpaky mě znervózňují.

"Chtěl jsi být užitečný, na tom není nic špatného," pokrčím rameny rázněji, než bylo zapotřebí. A pak pronese to o mých vlasech. Vidím, jak na mě pohlédne, jak zrudne ve tvářích a jak pak stydlivě sklopí pohled k zemi. Žaludek se mi sevře cítím, jak se mi krev stáhne z tváří. Čas se vleče a utíká zároveň rychle. Netuším, co říct, ale vím, že tohle je nebezpečné pro mě.

"Děkuju, ale... jsou to jenom vlasy," zamumlám na půl úst, ale to už se zvedám a beru si svou misku do ruky i s příborem a natáhnu se i pro tu jeho. "Asi je načase, abych byla taky užitečná. Očistím to." A s tím popojdu těch pár kroků k vchodovým dveřím a vyklouznu ven do té ledové vánice, abych s trochou sněhu očistila misky, zatímco mi rychle rudnou ruce chladem. Ale právě onen chlad mi pomáhá uklidnit můj panikařící mozek.

*Nic se neděje. Nic na tebe nezkusil. Ani se tě nedotkl. Jen ti pochválil vlasy. Nic se ti nestalo. Není jako tamten... Není? Opravdu není? Jen proto, že se k tobě prozatím chová slušně a ohřál jídlo? Muži nebývají cudní! Červenají se, jen když hledají odvahu. Sakra, Ingrid, nebuď blbá. Uklidni se. Vrať se zpátky. Jsi velká. Jsi zatraceně griša. Když tě napadne, budeš se bránit. To jsi sama řekla při té dohodě. Tak nebuď jak malá naivní holka. Svět není růžovej..* pohledem jsem přelétla pusté pláně zmítané vichřicí. *Nepanikař. Cítíš ten chlad? To je mrtvá země. A stejně mrtvá budeš i ty, když se nedáš do kupy. Musíš si dávat jen pozor. Pár dní a pak budete odsud pryč. Pár dní a budeš v civilizaci a nějak se zkusíš zachránit. Budeš mezi lidmi. Ztratíš se, zachráníš se, nějak. Jsi bojovnice. Bojovala jsi při útěku z lodi s tou ledovou vodou. Bojovala jsi, když jsi se přepínala, abys vás dva udržela naživu. Bojovala, když si někdo myslel, že o tobě může rozhodovat. Tak se seber. Nemůžeš se tu schovávat jak malá.*

S posledním ledovým nádechem se vydám zpět do chatky. Sotva vejdu, už cítím, to příjemné hřejivé teplo. Roztřeseně vydechnu a pousměji se, i když cítím, jak mám ramena napnutá. Odložím misky na jejich místo, aby roztály a oschly.

"Je tam fakt příšerná zima. Nechápu, jak jsme to sem včera mohli dojít," poznamenám a pousměji se na něj jen krátce, než si dýchnu do rukou. Nechci, aby viděl, jak moc mě děsí. Nechci mu dávat tu moc. "Takovou zimu u nás neznáme. Občas napadne sníh, ale vydrží sotva pár dní..." dodám ještě lehce konverzačně a přejdu zpět k ohni, abych si ohřála zmrzlé ruce.

"Pověz mi, co je tak speciálního na tom koření? Je to nějaký výtažek z bylin, co rostou jen tady na severu?"