Andor.cz - Dračí doupě online

Zbláznil jsem se. Znělo mi celou dobu v hlavě jako nějaká mantra. Ignoroval jsem to. Možná to byla pravda. Vždyť jsme měli oba umřít a nestalo se to. Jako jediní jsme přežili tu pohromu. Možná to tak osud chtěl. Možná to byla jeho vůle, že jí pomůžu a ukážu tak, že chladnokrevné vraždění není jediné, co mi dokážeme. Co já dokážu. Faktem je, že nemohu mluvit za ostatní. Budou mnou za to opovrhovat. Možná dostanu stejný terč. Tento fakt mnou lehce otřásl. Jako kdyby mně někdo probral ze snu a já se setkal s realitou. Můj národ unášel a vraždil lidi. Tohle uvědomění bolelo. Na nějakou dobu udupalo tvrzení, že to co jsme dělali bylo správné. Chtěl jsem tomu věřit a proto jsem uvěřil.

Po jídle jsme začali s přípravami, které nám zabrali celý den.
Znovu a důkladně jsme prohledali chatku. Všechno potřebné naházeli na jednu hromadu. Náhradní oblečení, kožešiny, konzervy s jídlem jež byly umístěny na horních šuplících kam se nemohla pořádně dostat. Sebral jsem i nějaké nádobí, které se nám bude hodit na vaření. Měch na vodu, jsem naplnil sněhem a nechal jej roztát.
Dokonce mi i přálo štěstí v podobě luku s šípy, které se budou hodit na lov.
(Jestli tě ještě něco napadne, tak to klidně připiš)

Dlouhou chvíli, téměř polovinu dne, jsem vytvářel na papír mapu, kde bych odhadoval civilizaci a doufal jsem přitom, že nás tím nepovedu k záhubě. Po cestě by mělo být pár loveckých chatek, kam bychom se mohli schovat. Pak-li že nějakou nenajdeme, bude to jasné.
Povečeřeli jsme opět to jediné, co jsme měli a po jídle jsme se uložili k spánku. Byla potřeba nabrat energii.

***

Stejně jako předchozího dne i nyní jsem se probral jako první. Chvíli jsem jí se zájmem prohlížel. Tentokrát jsem se na ní nedíval jako na monstrum nebo nepřítele. Byla mým spojencem. Byla mým zachráncem.
Štěstí nám přálo, vichřice přestala. Byl nejvyšší čas vyrazit.
Ještě jsme posnídali, posbírali věci a opustili bezpečí tohoto místa, doufajíc že se nám podaří najít další.
”No tak, nemlč na mně…” Pronesl jsem po nějakém čase tiché cesty, kdy se o mně pokoušeli pochybnosti. Opět se snažící mně dostat na tu “správnou” cestu. Cestu, kde bych si měl zahrát sám na porotu a soudce, popravit svého nepřítele. Neposlouchal jsem, ale šlo to těžce v tom tíživém tichu, kdy se snažíme kráčet daným směrem u kterého doufáme, že je ten správný.
”Zpíváš ráda? Co kdybys mi zazpívala? Musíte mít nějakou odrhovačku.” Nevím, proč mně napadlo zrovna toto. Na druhou stranu jsem musel uznat, že to nebyl vlastně vůbec špatný nápad.

Snažím se netvářit příliš nadšeně, když mi slíbí, že mě dovede zpět do civilizace, ale přitom mě nenechá v rukou lovců. Snažím se sama svoje nadšení klidnit kritickými myšlenkami o tom, že slibovat může, ale pravdivost jeho slov zjistím až tehdy, kdy se k té civilizaci dostaneme. Ale i přes to všechno se mi na tváři objeví úsměv.

*Aspoň má moje naděje jasnější podobu...*

"Rozhodně je to krok správným směrem," souhlasím s tou nabídkou i nahlas, když se zvedá do stoje. Najednou už se na něj nemusím dívat dolů, ale mírně nahoru, jak je o něco vyšší než já. Jakmile se postaví, pustím se jeho ruky. Nemusím se příliš zamýšlet nad odpovědí na jeho otázku. Jde vidět, že on nikdy nebyl vytipováván kvůli tomu, kým byl, nebo čím se živil. Nikdy nenosil cejch. Na druhou stranu má pravdu, že mnoho griš by nebylo tak velkorysých jako jsem já ve své schopnosti vnímat a odpouštět.

"Celý život se snažím dokázat světu a sobě, že nejsem ta děsivá představa, kterou o mně mají jen kvůli tomu, že jsem Smrtička," odvětím a krátce se odmlčím. A odolám nutkání si zase začít hrát se svými vlasy. "Podle mě je jedině fér, abych se snažila tak chovat k ostatním, když bych si přála, aby se tak oni chovali ke mně." Pokrčím rameny.

Rozpačitě pohlédnu na její ruku.
Musím jejím slovům dát za pravdu. Jsem hlupák, že si myslím, že moje omluva smyje všechny moje hříchy. Měl bych něco vykonat. Ale co? A pak mi to dojde. Vždyť začátek mé spásy stojí přímo přede mnou.
”Dovedu tě bezpečně do města, ne však k soudu, ale tak aby ses mohla vrátit zpátky.” S tím ji podám ruku, abych svá slova částečně stvrdil a zároveň se postavím.
Cítím se najednou jako nový člověk, který snad konečně poprvé ve svém životě objevil cestu po které se může vydat.
”Já to, ale stále jen nechápu.” Zavrtím hlavou. ”Máš pro mně pochopení i přestože můžu za to, že jsi tady, kde jsem tě chtěl přivést na smrt. Kdyby nebylo toho ztroskotání lodi, tak bych tě nejspíš poslušně zavedl na smrt.” V mém hlase je slyšet zvědavost, ale zároveň jí neskutečně za to jaká je, obdivuji.

Sotva se zastavím u ohně, abych k němu natáhla ruce, začne Kristopher mluvit. Jeho omluva je dost nečekaná pro mě, předpokládala jsem, že jeho poznámka pro něj skutečně nic neznamenala, natož aby měl pocit, že by se za něco tak triviálního jako je pochválení mých vlasů, měl omlouvat. Zarazím se tak s rukama nataženýma k ohni, když přede mnou poklekne a začne se omlouvat. Zírám na něj dost překvapeně. Chvíli nevím, co si myslet, ani vlastně, jak se správně dýchá. Můj mozek mi radí, že je to nějaká past, nebo že mě šálí smysly. Ale i když zamrkám, stále tu přede mnou klečí Kristopher. Nevím, jak si to přebrat. Je to divný pocit stát a mít před sebou někoho klečet. Částečně je to takový opojný pocit moci a zároveň se cítím špatně. Já nikdy nechtěla vtisknout tolik zoufalství do tváře jiného člověka, nikdy jsem netoužila po tom, aby po mě zoufale prahnul nějaký muž. A nikdy jsem se v životě ani nepřiblížila k tomu, abych někoho viděla před sebou klečet. Natož pak lovce.

*Vidět tě nějaká griša, tak o tobě začnou vyprávět historky, jak jsi donutila lovce se omlouvat...* napadne mne automaticky. Vždyť už jako malí jsme si hráli na griši a lovce a užívali jsme si, když jsme lovce pokořili a oni se vzdávali. Učili nás, že tak to má být. A přesto, teď když se na něj dívám, nejsem na sebe hrdá. Jen mě mrzí, že nevím, co na to říct. Stáhnu si ruce k hrudi.

"Kristophere," vydechnu jeho jméno. Je mi ho tak líto. Vím, jaké to je litovat svých rozhodnutí a ptát se sám sebe, jestli je jeden dobrý člověk. Od doby, co jsem zjistila, že jsem Smrtička, jsem si tuto otázku pokládala mnohokrát. Povzdechnu si a natáhnu k němu ruku, aby se opět mohl postavit. Z toho, jak se na něj dívám svrchu mám téměř závratě.

"Omluva díru v lodi nezalepí, ale činy ano," vzpomenu si na jedno pořekadlo. "Uvědomuješ si, co je špatně. A to je víc, než jsem kdy slyšela lovce říct... A není stále pozdě být dobrým člověkem. Na rozdíl od griš není to být lovcem nic vrozeného, nic co bys nemohl skrýt, nebo čeho se zříct. Pomůžu ti, najít si jiné místo ve světě, jestli o to vážně stojíš."

*Cože uděláš, Ingrid? Vždyť sama jsi nenašla ani místo pro sebe! Další smutné oči, kterým neumíš říct ne. Další průšvih, do kterého se kvůli tomu ženeš. Jako ten starý muž, kterého jsi odvedla z tohoto světa. Koukni kam tě tehdy taková laskavost zavedla. Ach, Ingrid, kdy ty se poučíš, holka?*

Ale přesto jsem tam dál stála a měla k němu nataženou ruku, abych mu pomohla na nohy.

Díky ní jsem si uvědomil to, že jsem znal pouze naší kulturu. O jiné jsem se nezajímal. Nemluvě o tom, že začínám pochybovat o tom, že bych snad měl nějakou možnost se něco dozvědět. Možná proto jsem věděl o grišách jenom to, co jsem slyšel. Nikdy o nich nemluvili v dobrém světle. A až teď jsem schopen nad tím víc přemýšlet. Teď, když tu se mnou jedna z nich sedí a říká mi, že se nemusím stydět za to, že umím vařit. Jde mi z toho hlava kolem.

Možná to je důvod, že jsem řekl nahlas svou myšlenku k jejím vlasům.
Zatraceně. Dojde mi, jak poděkuje a zvedá se. Mám chuť se propadnou do země. Takhle se to nedělá. Jenže já se nikdy nezajímal o děvčata. Když se nad tím zamyslím, tak je fakt, že ze mně některé byly hotové.
Byl jsem však tak pohlcen svým úkolem a tím, že jsem chtěl, aby na mně byly hrdí. Nelitovali toho, že mně vzali do své rodiny a vychovali mně. Dělal jsem všechno pro to. Plnil úkoly a nikdy o nich nepochyboval.
Jenže teď, když nejsem zahleděný do své práce, tak vůbec nevím, jak se s ženou bavit.
Byla to nevinná lichotka. S tím jsem se postavil na nohy, poté co odešla umývat nádobí. Mohla v tom vidět něco jiného? Zatraceně. Samozřejmě, že mohla. Možná si myslí, že jsi jako ten co jí ublížil. Začal jsem pochodovat. Nedokázal jsem stát na jednom místě. Ale já ji nechci ublížit. Chtěl jsem… ale teď nechci. Co když to všechno je fakt špatně? Chce se mi křičet, že tohle všechno je špatně. Jenže nevím, co je vlastně správně.
Jsem snad dobrý člověk? Začínám pochybovat o celém svém životě. Chtěl jsem být dobrý. Chtěl jsem, aby na mně byli hrdí. Je však možné, že jsem to bylo však pro špatnou věc.
Loví lidi. Možná mají schopnosti, ale stále jsou to lidi. Oběma rukama se chytím za hlavu.
Zatraceně. Zatraceně. Najednou mám problém dýchat. Divoce mi boží srdce. Nevím, co s tím mám dělat.

Když se vrátí zpátky jsem štěstím bez sebe. Díky její přítomnosti, začnu zase normálně dýchat.
Soustředím se na to, jak mluví. Sám nerozumím tomu, že jsme to zvládli.
Možná to opravdu osud chtěl. Možná chtěl, abych otevřel oči.
”Já…” Začnu. Musím to říct. Když budu mlčet, tak mně to zničí. Sice jsem postřehl, že se mně ptala na koření. O tom se mi však nechce mluvit. Potřebuji to ze sebe dostat. Nezáleží mi na tom, že to slyší můj nepřítel. Nepřítel? Není to nepřítel. Ne, můj.
”... omlouvám se… Moc se omlouvám.” Pronesu a kleknu si na kolena.
”Měla jsi pravdu. Jen já ji neviděl. Neznám žádného grišu, který by vyvázl. Vraždíme vás a hrajeme si na porotu. Myslíme si, že jsme v právu a chráníme lidi. Jenže před čím? Vámi?” Pohlédnu na ní upřímně s veškerým zoufalstvím vytesaným v očích. Doufající snad, že to oplatí. Že udělá stejný hřích jako my. Dokonči to, co včera začala.
”Já nejsem špatný člověk. Už nechci…” Spíše to hlesnu a čekám. Vlastně sám nevím na co.

"Hm, to je důvod, který moje hrdost dovoluje," pousměji se na něj, když prohlásí, že je to kořením. Nejde si nevšimnout jak je vaření a jídlo jeho první věc, o které se sám rozpovídá. Navíc, pozorovat rozpaky na tváři lovce je opravdu... nezvyklé a tím pádem o dost víc do očí bijící. Fascinuje mne jaká drobnost může i tak silného, dospělého a schopného muže rozhodit. Jeho následné vysvětlení je drobným nahlédnutím do jeho tak odlišného světa, a já mám najednou trochu pocit, že se zachytávám prvního stébla pochopení, co se mi ke kultuře lovců nabízí.

Kdyby to byl kdokoliv jiný, byla bych nejspíš vřelejší a konejšivě bych jej vzala za ruku, nebo se dotkla jeho ramene. Ale s ním se nemám k tomu tuto myšlenku zrealizovat. Snad protože se pořád nemohu oprostit od toho že je lovec, a asi i kvůli tomu, že jsem se jej včera pokusila zabít. Dotek mi přijde tím víc nepatřičný, a tak raději zůstanu sedět a nic neudělám.

"Ve všech kulturách to tak není. U nás se stále jsou císařem oblíbení právě muži kuchaři," odvětím po chvíli ticha. V domácnostech často vaří ženy, ale nemyslím si, že by se kdokoliv díval špatně na muže, co dá na stůl teplé dobré jídlo. Vyškrábnu zbytek jídla a odložím misku s jídlem vedle sebe. Ruce si složím na klíně, protože nevím co s nimi a jeho rozpaky mě znervózňují.

"Chtěl jsi být užitečný, na tom není nic špatného," pokrčím rameny rázněji, než bylo zapotřebí. A pak pronese to o mých vlasech. Vidím, jak na mě pohlédne, jak zrudne ve tvářích a jak pak stydlivě sklopí pohled k zemi. Žaludek se mi sevře cítím, jak se mi krev stáhne z tváří. Čas se vleče a utíká zároveň rychle. Netuším, co říct, ale vím, že tohle je nebezpečné pro mě.

"Děkuju, ale... jsou to jenom vlasy," zamumlám na půl úst, ale to už se zvedám a beru si svou misku do ruky i s příborem a natáhnu se i pro tu jeho. "Asi je načase, abych byla taky užitečná. Očistím to." A s tím popojdu těch pár kroků k vchodovým dveřím a vyklouznu ven do té ledové vánice, abych s trochou sněhu očistila misky, zatímco mi rychle rudnou ruce chladem. Ale právě onen chlad mi pomáhá uklidnit můj panikařící mozek.

*Nic se neděje. Nic na tebe nezkusil. Ani se tě nedotkl. Jen ti pochválil vlasy. Nic se ti nestalo. Není jako tamten... Není? Opravdu není? Jen proto, že se k tobě prozatím chová slušně a ohřál jídlo? Muži nebývají cudní! Červenají se, jen když hledají odvahu. Sakra, Ingrid, nebuď blbá. Uklidni se. Vrať se zpátky. Jsi velká. Jsi zatraceně griša. Když tě napadne, budeš se bránit. To jsi sama řekla při té dohodě. Tak nebuď jak malá naivní holka. Svět není růžovej..* pohledem jsem přelétla pusté pláně zmítané vichřicí. *Nepanikař. Cítíš ten chlad? To je mrtvá země. A stejně mrtvá budeš i ty, když se nedáš do kupy. Musíš si dávat jen pozor. Pár dní a pak budete odsud pryč. Pár dní a budeš v civilizaci a nějak se zkusíš zachránit. Budeš mezi lidmi. Ztratíš se, zachráníš se, nějak. Jsi bojovnice. Bojovala jsi při útěku z lodi s tou ledovou vodou. Bojovala jsi, když jsi se přepínala, abys vás dva udržela naživu. Bojovala, když si někdo myslel, že o tobě může rozhodovat. Tak se seber. Nemůžeš se tu schovávat jak malá.*

S posledním ledovým nádechem se vydám zpět do chatky. Sotva vejdu, už cítím, to příjemné hřejivé teplo. Roztřeseně vydechnu a pousměji se, i když cítím, jak mám ramena napnutá. Odložím misky na jejich místo, aby roztály a oschly.

"Je tam fakt příšerná zima. Nechápu, jak jsme to sem včera mohli dojít," poznamenám a pousměji se na něj jen krátce, než si dýchnu do rukou. Nechci, aby viděl, jak moc mě děsí. Nechci mu dávat tu moc. "Takovou zimu u nás neznáme. Občas napadne sníh, ale vydrží sotva pár dní..." dodám ještě lehce konverzačně a přejdu zpět k ohni, abych si ohřála zmrzlé ruce.

"Pověz mi, co je tak speciálního na tom koření? Je to nějaký výtažek z bylin, co rostou jen tady na severu?"

Zaskočí mně trochu, že se pokoušela dělat také onu polévku a asi vím, proč se jí to nepovedlo pořádně dochutit.
”Možná to bylo z toho důvodu, že ti chybělo koření, kterým je specifická a které se pěstuje tady. Určitě se dováží dál, ale je to dost drahé. Samozřejmě jsem slyšel o způsobech, kterými se to dalo nahradit. Jenže to pak není Lohikeitto.” Nechám se trochu unést.

A svým způsobem tak odpovídám na její další otázku ohledně toho, jestli rád vařím. Sklopím pohled a na tváři se mi objeví rozpaky. Trochu se za totiž za tento svůj koníček stydím.
”Uklidňuje mně to.” Přiznám a následně na ní pohlédnu. ”V naší kultuře je špatné, když muž vaří. Vaření je totiž záležitostí ženy, stejně jako starání se o domácnost. Muž se stará o jiné záležitosti.” Pokusím se jí vysvětlit proč se vlastně za něco takového stydím.
”Jenže já prostě nemohl nečinně přihlížet. Potřeboval jsem pomáhat. Byl jsem vděčný za to, že se mně ujali…” Povzdechnu si. Jako kdyby se opět ve mně probudil ten chlapec, který doufá, že se mu za to jeho přiznání, krásné děvče nevysměje.

”Máš pěkné vlasy.” Neplánoval jsem to říct nahlas, ale stalo se. Rozpačitě se na ní podívám, neb mi dojde, že to slyšela a na tváři se mi během chvíle objeví ruměnec.
Raději hbitě sklopím pohled, jako kdyby mně strašně zaujala zem.
Vůbec nevím, co s tím mám dělat. Jak se dál zachovat. Připadám si jako naprostý hlupák.
Máme sice nějakou dohodu, ale stále je to nepřítel. Stále se mně včera pokoušela zabít. Snaží se zapůsobit opět můj vnitřní hlásek, díky kterému jsem ještě více zmaten.

Byla škoda, že jsem nic z toho, na co vzpomínal, neslyšela, neboť ty myšlenky nepřevedl na řeč. Takhle jsem byla o to víc překvapená, že se začal omlouvat a vysvětlovat, že umí vařit. Pomalu jsem rozkousala sousto v ústech a vymýšlela, co mu na to říct. Byl snad nervózní? Chtěl vypadat stejně jako já v lepším světle než jsme se do dnes prezentovali?

"Lohikeitto není zrovna jednoduchá polévka," začnu uznale a pousměji se na něj ve snaze působit přátelsky. "Tu se mi nikdy nepovedlo správně dochutit..." přiznám se, ale vynechám fakt, že jsem ji vlastně zkoušela možná tak dvakrát. Promíchám přemýšlivě zbytek jídla ve své misce.

"Takže to znamená, že rád vaříš, nebo je ta jedna z věcí, co tě naučili jako lovce, abyste byli víc soběstační?" zeptám se, ve snaze jej donutit víc mluvit. Ne tedy ze špionážních důvodů, ale z toho, že mi přijde, že by i chtěl mluvit a neví co. A já sama také moc nevím, co dalšího přidat, když i můj příběh o polévce vzbudil nemilé vzpomínky o jeho vlastním dětství.

"Každopádně ti to ráda věřím. Já jsem obvykle také užitečnější a upravenější než jsi mě za poslední dny viděl," pousměji se a zatahám za volnou halenu, ve které spíš vypadám jako kluk. Rozhodně nic, co bych si na sebe vzala pro parádu.

”Hmm… bylo.” Hlesnu překvapeně. Takovou reakci jsem od ní nečekal. Sám nevím, co by měla říct jiného. Raději se soustředím na jídlo, abych si následně spálil jazyk o jídlo, protože jsem zapomněl na to, že je teplé.

Díky jejím dalším slovům, z nějakého mně momentálně nepochopitelného důvodu, pocítím úlevu. Mysli to tak, že nejsem jako ostatní?
Raději mlčím, předstírám, že jsem zaměstnaný dalšími pokusy o to se najíst. Se spáleným jazykem si tu slabou chuť moc neužívám. Je to prostě jenom potrava, kterou potřebuji k životu.
Nemám tušení, co bych na to měl říct. A co když to myslela jinak, než jsem to pochopil? Další aspekt rozhodne, že by bylo vhodné raději změnit téma hovoru. Jenže o čem mám mluvit? Aniž by se to celé stočilo zase k tomu, co jsme. Oba stojíme na opačné straně barikády. Zarazím se, protože z nějakého mně neznámého důvodu, můj mozek začne přemýšlet nad něčím jiným.
Co kdybychom byly na stejné barikádě? Je pěkná… Ty její vlasy. Nikdy jsem nemyslel, že bych někdy mohl být něčím takovým okouzlem a přesto se tak stalo. Zaleknu se, že by snad mohla poznat nad čím přemýšlím. Z toho, co jsem slyšel, tak by neměla umět číst myšlenky.

”Omlouvám se, že to nebylo zrovna nejlepší. Věř mi, že jsem uvařit lepší, co má nějakou chuť. Třeba Lohikeitto,...” No to se ti povedlo. Teď si bude myslet, že nejsi správný pořádný chlap. Jenže vaření mně svým způsobem uklidňuje. Nejdříve jsem pozoroval jak žena, Inge, která se mně ujala vaří a jelikož jsem se cítil blbě, tak jsem jí pomáhal. Začínal jsem krájením cibule, až mi předala ten recept a nechala mně si tu polívku vyzkoušet. Valdemarovi jsme vždycky tvrdili, že jsem jen seděl a povídal si s ní. Podle něj je vaření pouze ženská práce, stejně jako starání se o domácnost. Jenže já potřeboval se jim nějak odvděčit.
Když tak na to vzpomínám, nikdy jsem ty dva neoslovil mami nebo tati. Oslovoval jsem je jmény a vykal jim. Prokazoval jim úctu a snažil se, aby byly na mně hrdí.

S poděkováním si převezmu od něj misku s jídlem. Nikdy by mě nenapadlo, že by mohl existovat lovec, co by moc nejedl maso zvěře, ale spíše ryby. Možná jeho rodina žila v nějakém rybářském městě, a tam se je neučil jíst pravidelně...

"To patří do vhodných schopností, co by jeden měl umět," okomentuji pouze to, když vypráví, jak se učil lovit a že je schopen možná nám něco ulovit. Tedy, když vůbec něco živého tady na mrazivém severu potkáme. O tom zase pochybuji já. Ale nahlas to neřeknu. Raději se pustím do jídla. Chuťově mě to nijak neokouzlí, ale už jen to, že můžu něco sníst, působí na můj žaludek téměř kouzelně. Pozvednu hlavu od jídla, když začne mluvit o svém životě. Olíznu si rty a polknu sousto.

"To bylo od něj velmi šlechetné, že si tě vzal k sobě a pomohl ti," pronesu. Nikdy jsem si nepředstavovala lovce jako člena rodiny, vždy jsem myslela, že sice mají nějaké ženy, ale že jsou to takoví ti otcové, co nejsou nikdy doma a když, tak působí spíš jako drezírovaní velitelé. Nechci se ptát na to, kde je ten lovec teď, nechci narazit totiž na možnost, že ho zabila nějaká griša.

"Nenávidět není to správné slovo," zaprotestuji po chvíli. "Spíš se lovců děsím... Nenávidím jen tu ideu. To, že musí existovat lidí, kteří se zaměřují na lovení a vraždění griš. A ne na válečných frontách. " Pokusím se vysvětlit a zároveň mu naznačit, že ne všichni jsou podle mě stejní. Nebo... v to chci věřit.