Andor.cz - Dračí doupě online

"Hm, to je důvod, který moje hrdost dovoluje," pousměji se na něj, když prohlásí, že je to kořením. Nejde si nevšimnout jak je vaření a jídlo jeho první věc, o které se sám rozpovídá. Navíc, pozorovat rozpaky na tváři lovce je opravdu... nezvyklé a tím pádem o dost víc do očí bijící. Fascinuje mne jaká drobnost může i tak silného, dospělého a schopného muže rozhodit. Jeho následné vysvětlení je drobným nahlédnutím do jeho tak odlišného světa, a já mám najednou trochu pocit, že se zachytávám prvního stébla pochopení, co se mi ke kultuře lovců nabízí.

Kdyby to byl kdokoliv jiný, byla bych nejspíš vřelejší a konejšivě bych jej vzala za ruku, nebo se dotkla jeho ramene. Ale s ním se nemám k tomu tuto myšlenku zrealizovat. Snad protože se pořád nemohu oprostit od toho že je lovec, a asi i kvůli tomu, že jsem se jej včera pokusila zabít. Dotek mi přijde tím víc nepatřičný, a tak raději zůstanu sedět a nic neudělám.

"Ve všech kulturách to tak není. U nás se stále jsou císařem oblíbení právě muži kuchaři," odvětím po chvíli ticha. V domácnostech často vaří ženy, ale nemyslím si, že by se kdokoliv díval špatně na muže, co dá na stůl teplé dobré jídlo. Vyškrábnu zbytek jídla a odložím misku s jídlem vedle sebe. Ruce si složím na klíně, protože nevím co s nimi a jeho rozpaky mě znervózňují.

"Chtěl jsi být užitečný, na tom není nic špatného," pokrčím rameny rázněji, než bylo zapotřebí. A pak pronese to o mých vlasech. Vidím, jak na mě pohlédne, jak zrudne ve tvářích a jak pak stydlivě sklopí pohled k zemi. Žaludek se mi sevře cítím, jak se mi krev stáhne z tváří. Čas se vleče a utíká zároveň rychle. Netuším, co říct, ale vím, že tohle je nebezpečné pro mě.

"Děkuju, ale... jsou to jenom vlasy," zamumlám na půl úst, ale to už se zvedám a beru si svou misku do ruky i s příborem a natáhnu se i pro tu jeho. "Asi je načase, abych byla taky užitečná. Očistím to." A s tím popojdu těch pár kroků k vchodovým dveřím a vyklouznu ven do té ledové vánice, abych s trochou sněhu očistila misky, zatímco mi rychle rudnou ruce chladem. Ale právě onen chlad mi pomáhá uklidnit můj panikařící mozek.

*Nic se neděje. Nic na tebe nezkusil. Ani se tě nedotkl. Jen ti pochválil vlasy. Nic se ti nestalo. Není jako tamten... Není? Opravdu není? Jen proto, že se k tobě prozatím chová slušně a ohřál jídlo? Muži nebývají cudní! Červenají se, jen když hledají odvahu. Sakra, Ingrid, nebuď blbá. Uklidni se. Vrať se zpátky. Jsi velká. Jsi zatraceně griša. Když tě napadne, budeš se bránit. To jsi sama řekla při té dohodě. Tak nebuď jak malá naivní holka. Svět není růžovej..* pohledem jsem přelétla pusté pláně zmítané vichřicí. *Nepanikař. Cítíš ten chlad? To je mrtvá země. A stejně mrtvá budeš i ty, když se nedáš do kupy. Musíš si dávat jen pozor. Pár dní a pak budete odsud pryč. Pár dní a budeš v civilizaci a nějak se zkusíš zachránit. Budeš mezi lidmi. Ztratíš se, zachráníš se, nějak. Jsi bojovnice. Bojovala jsi při útěku z lodi s tou ledovou vodou. Bojovala jsi, když jsi se přepínala, abys vás dva udržela naživu. Bojovala, když si někdo myslel, že o tobě může rozhodovat. Tak se seber. Nemůžeš se tu schovávat jak malá.*

S posledním ledovým nádechem se vydám zpět do chatky. Sotva vejdu, už cítím, to příjemné hřejivé teplo. Roztřeseně vydechnu a pousměji se, i když cítím, jak mám ramena napnutá. Odložím misky na jejich místo, aby roztály a oschly.

"Je tam fakt příšerná zima. Nechápu, jak jsme to sem včera mohli dojít," poznamenám a pousměji se na něj jen krátce, než si dýchnu do rukou. Nechci, aby viděl, jak moc mě děsí. Nechci mu dávat tu moc. "Takovou zimu u nás neznáme. Občas napadne sníh, ale vydrží sotva pár dní..." dodám ještě lehce konverzačně a přejdu zpět k ohni, abych si ohřála zmrzlé ruce.

"Pověz mi, co je tak speciálního na tom koření? Je to nějaký výtažek z bylin, co rostou jen tady na severu?"

Zaskočí mně trochu, že se pokoušela dělat také onu polévku a asi vím, proč se jí to nepovedlo pořádně dochutit.
”Možná to bylo z toho důvodu, že ti chybělo koření, kterým je specifická a které se pěstuje tady. Určitě se dováží dál, ale je to dost drahé. Samozřejmě jsem slyšel o způsobech, kterými se to dalo nahradit. Jenže to pak není Lohikeitto.” Nechám se trochu unést.

A svým způsobem tak odpovídám na její další otázku ohledně toho, jestli rád vařím. Sklopím pohled a na tváři se mi objeví rozpaky. Trochu se za totiž za tento svůj koníček stydím.
”Uklidňuje mně to.” Přiznám a následně na ní pohlédnu. ”V naší kultuře je špatné, když muž vaří. Vaření je totiž záležitostí ženy, stejně jako starání se o domácnost. Muž se stará o jiné záležitosti.” Pokusím se jí vysvětlit proč se vlastně za něco takového stydím.
”Jenže já prostě nemohl nečinně přihlížet. Potřeboval jsem pomáhat. Byl jsem vděčný za to, že se mně ujali…” Povzdechnu si. Jako kdyby se opět ve mně probudil ten chlapec, který doufá, že se mu za to jeho přiznání, krásné děvče nevysměje.

”Máš pěkné vlasy.” Neplánoval jsem to říct nahlas, ale stalo se. Rozpačitě se na ní podívám, neb mi dojde, že to slyšela a na tváři se mi během chvíle objeví ruměnec.
Raději hbitě sklopím pohled, jako kdyby mně strašně zaujala zem.
Vůbec nevím, co s tím mám dělat. Jak se dál zachovat. Připadám si jako naprostý hlupák.
Máme sice nějakou dohodu, ale stále je to nepřítel. Stále se mně včera pokoušela zabít. Snaží se zapůsobit opět můj vnitřní hlásek, díky kterému jsem ještě více zmaten.

Byla škoda, že jsem nic z toho, na co vzpomínal, neslyšela, neboť ty myšlenky nepřevedl na řeč. Takhle jsem byla o to víc překvapená, že se začal omlouvat a vysvětlovat, že umí vařit. Pomalu jsem rozkousala sousto v ústech a vymýšlela, co mu na to říct. Byl snad nervózní? Chtěl vypadat stejně jako já v lepším světle než jsme se do dnes prezentovali?

"Lohikeitto není zrovna jednoduchá polévka," začnu uznale a pousměji se na něj ve snaze působit přátelsky. "Tu se mi nikdy nepovedlo správně dochutit..." přiznám se, ale vynechám fakt, že jsem ji vlastně zkoušela možná tak dvakrát. Promíchám přemýšlivě zbytek jídla ve své misce.

"Takže to znamená, že rád vaříš, nebo je ta jedna z věcí, co tě naučili jako lovce, abyste byli víc soběstační?" zeptám se, ve snaze jej donutit víc mluvit. Ne tedy ze špionážních důvodů, ale z toho, že mi přijde, že by i chtěl mluvit a neví co. A já sama také moc nevím, co dalšího přidat, když i můj příběh o polévce vzbudil nemilé vzpomínky o jeho vlastním dětství.

"Každopádně ti to ráda věřím. Já jsem obvykle také užitečnější a upravenější než jsi mě za poslední dny viděl," pousměji se a zatahám za volnou halenu, ve které spíš vypadám jako kluk. Rozhodně nic, co bych si na sebe vzala pro parádu.

”Hmm… bylo.” Hlesnu překvapeně. Takovou reakci jsem od ní nečekal. Sám nevím, co by měla říct jiného. Raději se soustředím na jídlo, abych si následně spálil jazyk o jídlo, protože jsem zapomněl na to, že je teplé.

Díky jejím dalším slovům, z nějakého mně momentálně nepochopitelného důvodu, pocítím úlevu. Mysli to tak, že nejsem jako ostatní?
Raději mlčím, předstírám, že jsem zaměstnaný dalšími pokusy o to se najíst. Se spáleným jazykem si tu slabou chuť moc neužívám. Je to prostě jenom potrava, kterou potřebuji k životu.
Nemám tušení, co bych na to měl říct. A co když to myslela jinak, než jsem to pochopil? Další aspekt rozhodne, že by bylo vhodné raději změnit téma hovoru. Jenže o čem mám mluvit? Aniž by se to celé stočilo zase k tomu, co jsme. Oba stojíme na opačné straně barikády. Zarazím se, protože z nějakého mně neznámého důvodu, můj mozek začne přemýšlet nad něčím jiným.
Co kdybychom byly na stejné barikádě? Je pěkná… Ty její vlasy. Nikdy jsem nemyslel, že bych někdy mohl být něčím takovým okouzlem a přesto se tak stalo. Zaleknu se, že by snad mohla poznat nad čím přemýšlím. Z toho, co jsem slyšel, tak by neměla umět číst myšlenky.

”Omlouvám se, že to nebylo zrovna nejlepší. Věř mi, že jsem uvařit lepší, co má nějakou chuť. Třeba Lohikeitto,...” No to se ti povedlo. Teď si bude myslet, že nejsi správný pořádný chlap. Jenže vaření mně svým způsobem uklidňuje. Nejdříve jsem pozoroval jak žena, Inge, která se mně ujala vaří a jelikož jsem se cítil blbě, tak jsem jí pomáhal. Začínal jsem krájením cibule, až mi předala ten recept a nechala mně si tu polívku vyzkoušet. Valdemarovi jsme vždycky tvrdili, že jsem jen seděl a povídal si s ní. Podle něj je vaření pouze ženská práce, stejně jako starání se o domácnost. Jenže já potřeboval se jim nějak odvděčit.
Když tak na to vzpomínám, nikdy jsem ty dva neoslovil mami nebo tati. Oslovoval jsem je jmény a vykal jim. Prokazoval jim úctu a snažil se, aby byly na mně hrdí.

S poděkováním si převezmu od něj misku s jídlem. Nikdy by mě nenapadlo, že by mohl existovat lovec, co by moc nejedl maso zvěře, ale spíše ryby. Možná jeho rodina žila v nějakém rybářském městě, a tam se je neučil jíst pravidelně...

"To patří do vhodných schopností, co by jeden měl umět," okomentuji pouze to, když vypráví, jak se učil lovit a že je schopen možná nám něco ulovit. Tedy, když vůbec něco živého tady na mrazivém severu potkáme. O tom zase pochybuji já. Ale nahlas to neřeknu. Raději se pustím do jídla. Chuťově mě to nijak neokouzlí, ale už jen to, že můžu něco sníst, působí na můj žaludek téměř kouzelně. Pozvednu hlavu od jídla, když začne mluvit o svém životě. Olíznu si rty a polknu sousto.

"To bylo od něj velmi šlechetné, že si tě vzal k sobě a pomohl ti," pronesu. Nikdy jsem si nepředstavovala lovce jako člena rodiny, vždy jsem myslela, že sice mají nějaké ženy, ale že jsou to takoví ti otcové, co nejsou nikdy doma a když, tak působí spíš jako drezírovaní velitelé. Nechci se ptát na to, kde je ten lovec teď, nechci narazit totiž na možnost, že ho zabila nějaká griša.

"Nenávidět není to správné slovo," zaprotestuji po chvíli. "Spíš se lovců děsím... Nenávidím jen tu ideu. To, že musí existovat lidí, kteří se zaměřují na lovení a vraždění griš. A ne na válečných frontách. " Pokusím se vysvětlit a zároveň mu naznačit, že ne všichni jsou podle mě stejní. Nebo... v to chci věřit.

Soustředím se, abych jídlo nespálil. Avšak pozorně naslouchám jejímu vzpomínání a následnou pohádku.
Samotného mně to vrátí zpátky v čase, kdy jsem byl malý chlapec. Kdy jsem neměl žádnou rodinu. Kdy mi nikdo nevyprávěl pohádky.
Na to co se dělo do mých šesti let si nevzpomínám. Možná jsem měl v té době rodinu, ale jejich obličeje už odvlála minulost. Nikdy jsem se nezajímal, co se s nimi stalo a proč jsem se octl sám napospas svému osudu.
V šesti letech jsem totiž skončil na ulici. Vyrůstal tam, žebral o jídlo a kradl. Spal jsem, kde se dalo. Nejčastěji pod mostem. Zimy byly příšerné, ale nějak jsem je vždycky zvládl přežít. Vzpomínám si, že jedna zima byla tak ukrutná, že jsem těžce onemocněl. Mohlo mi být v té době deset let. Ze zoufalství takhle nemocný jsem se pokusil okrást vysoce postaveného lovce. Místo toho aby mě potrestal za tuhle hloupost, se mně ujal.
Bylo to právě silný rybí vývar, který mně postavil na nohy.

”Polévky nejsou špatné. Znám recept na jeden silný rybí vývar, který dokáže vyléčit nemocného.” Jídlo je hotové, takže jej položím na zem a vydám se do kuchyně pro další nádobí s příborem, abych jídlo mohl rozdělit.
”Ale asi mám celkově rád jídla z ryb. Abych pravdu přiznal, tak jiné maso jsem nikdy moc neměl.” Rozdělím dvě porce a jednu misku jí podám.
”Jako starší, nás učí základům přežití. Řekl bych, že bych možná byl schopen ulovit nějakého zajíce a zpracovat jej.” Dodám, aby nemusela mít starost, co bude když nám konzervy dojdou.
S tím se pustím do jídla. Není to nic extra, ale je to jídlo a to je hlavní.
”Víš neznám pořádně svou rodinu. Kdyby se mně tehdy v mých deseti letech neujal lovec, kvůli kterému jsem se stal tím, co ty nenávidíš. Nejspíš bych zemřel na zápal plic. Byla tehdy krutá zima a já spal pod mostem…” Odmlčím se, protože jsem řekl víc než dost. Nemám nejmenší tušení, proč jsem to udělal.. Možná snad, aby pochopila… Aby pochopila co? Že nejsi špatný člověk?

*No, zjevně neví, co na to říct. Když už nic, tak by takové přiznání mohlo způsobit, že by mi začal věřit, že mluvím pravdu... A no v nejhorším... to bude fakt krátký soudní proces,* napadne mne, když vidím, jak se v jeho tváři zračí zmatení. Soustředěně foukám do hrnku s kávou a pak pomalu opět upiji. Jeho neochota mluvit o lovcích mě jen utvrdí v tom, že si zcela nevěříme. Ne kompletně. Což je pochopitelné, znamená to totiž jen to, že nejsme kompletní naivní idioti. Možná jen trochu...

*Jídlo?* pomyslím si pochybovačně a má nejistota se mi zračí v obličeji. Avšak když vidím, že začne připravovat snídani, tak chápu, jak na to téma přišel.

"Nejraději mám polévky. Nevím moc proč. Nejsou příliš výživné, ale zahřejí a když je k tomu správný pecen chleba, je to pro mě to nejlepší jídlo na světě," odpovím mu po chvíli ticha. Snažím se odpovídat upřímně. Po spaní mám vlasy trochu rozčepýřené, ale nechci si je ještě před snídaní rozplétat, a tak žmoulám mezi prsty mezi ukazováčkem a palcem. V druhé ruce držím hrnek. Podívám se krátce z ohně na něj. Najednou si vzpomenu na to, jak jsem byla malá a svět byl jednodušší. Při té vzpomínce se poprvé za těch pár dní, co působí jako věčnost, upřímně usměji. Uhnu pohledem k hrnku s kávou.

"Pamatuju si, že když jsem byla malá, mohlo mi být tak pět. A nechtělo se mi pomáhat mámě při vaření polévky, začala si vymýšlet příběhy, aby mě to začalo zajímat. Vzpomínám si, jak vyprávěla o udatném Honzovi, který obelstil zlou vílu tím, že ji přesvědčil, že umí udělat polévku ze sekerky. Víla byla na takovou polévku tak zvědavá, že jej pustila ze své moci a nechala jej, aby jí polévku uvařil. Nechal si dát do kotle vodu. Pak do ní vložil sekerku...." začnu vyprávět mámy přiběh. Pohádka je to prostá, ale při jejím vyprávění se mi drží úsměv na tváři. Dokonce si přestanu i nervózně hrát s vlasy. Na konci zavrtím hlavou a slastně si povzdechnu nad čirou radostí, kterou jsem tehdy cítila, když mě ji maminka naučila.

"Už jsem si na to tak dlouho nevzpomněla," připustím tiše. Dám si neposlušný pramen vlasů za ucho a zhluboka se nadechnu.

"No, hádám, že i kvůli tomu mám polévky ráda..." dodám. "Co ty a jídlo?"

Její vyprávění mně zaskočí. Vůbec nevím, co bych měl říct. Nejsem schopen reagovat. Strašně se to ve mně pere.
Dá se to vůbec považovat za vraždu, když byla o to požádána? Nejsem na svou otázku schopen odpovědět.

”Ano a ano. Záleží hlavně na tom, kde nás bude potřeba.” Nemám v úmyslu zacházet dál do detailů. Už tak porušuji všechno, co mně učili. Zrazuji až příliš svůj národ, nehodlám ji ještě ke všemu prozrazovat tajné informace. Co kdyby byla přeci jen velmi dobrá agentka? Neodpustil bych si to pak, že jsem jí skočil na lep

Věděl jsem, že mám pravdu, zároveň mně nenapadlo nic, o čem bychom se měli bavit. Dojde mi, že jsem měl v úmyslu ohřát konzervu fazolí, abychom se mohli nasnídat a tak mně nenapadlo nic lepšího, než stočit debatu k jídlu.
”Co třeba o jídle? Co máš ráda?” Navrhnu a s tím začnu dělat jídlo.

Převezmu si od něj kávu a tichým poděkováním. Opatrně si kávu přechytnu za ucho hrnku, abych se přes nádobu nespálila. Stočím si nohy pod sebe a pomalu foukám, než se vůbec z hrnku napiji. Kristopher se mezitím už stihl napít a nedá se nevšimnout, jak ho černá teplá tekutina potěšila. Bylo to roztomilé, jak se usmíval. Upřímně, příliš kávě neholduji, ale teplý nápoj se teď dost hodí.

"Za předpokladu, že jsem se běžně v noci neprocházela městem, abych nelovila nevinné lidi a lovce ve městě?" zeptám se, ale tentokrát to není ostře vyslovené, spíš jen jemná narážka. "Asi bych ti to neměla říkat... Rozhodně to nepomůže mému stání, ale vracela jsem té noci z pracovní pochůzky. Nebo spíš... laskavosti. Jedna... známá mě požádala, jestli bych nemohla ulevit jejímu otci. Doktor ho diagnostikoval jako neléčitelný případ a chtěl rodině předepsat léčiva, jež by mu měla usnadnit umírání. Jenže rodina sotva vyžila a takové prášky si nemohli dovolit. Protože věděla, čím jsem, požádala mě, jestli bych otci nemohla pomoct. Nechala jsem ho toho večera se s rodinou rozloučit. Proto bylo už tak pozdě, a pak jsem mu pomohla zemřít bez další bolesti."

Ano, úmyslně to nazývám nechat zemřít a ne zabít. Nechci si sama sebe představovat jako vražedkyni, i když jsem to já, kdo zastavil jeho srdce a způsobil, že jeho duše odešla na věčnost. Odkašlu si mírně a pohlédnu na něj, jak se bude po této informaci chovat.

"Co to znamená plnohodnotný lovec? To, že můžeš být součástí armády, nebo že lovíš aktivně...?" zeptám se ho na oplátku, aby nevzniklo dlouho a nepříjemné ticho.

Zamyslím se pak nad jeho poznámkou, že jsme první griša a lovec, co spolu mluví. Když tedy vynecháme vyslýchání jednou či druhou stranou a případné věznění. Není to moc hezká představa a zároveň je děsivé, že my bychom měli být ti první, co spolu mluví. A dost možná i jediní, na další dlouhá desetiletí.

"Máš pravdu, o lovcích a grišách jsem toho slýchala dost, ale nikdy žádnou zvěst o jejich spolupráci," přiznám, že má pravdu. Avšak neumím o naší současnosti myslet jen jako o oddělené části našeho života. Pokud přežijeme, čeká nás nějaké potom. A budou tu následky.

"Dobře... A o čem by ses chtěl bavit?" zeptám se, protože mě nic pořádně nenapadá.

”Dobře, za předpokladu, že mluvíš pravdu…” Začnu a rozliji přitom kávu do pohárků, abych následně jeden podal.
”... jsi prostě byla na špatném místě ve špatný čas.” Zhodnotím a opatrně usrknu ze svého pohárku. Je opravdu výborná. Na mé tváři se rozlije blažený výraz. Chvíli mlčím a jen si užívám doušky tohoto skvělého nápoje.
”Tohle byla moje první akce. Byla to zkouška a kdybych uspěl, stal bych se konečně plnohodnotným lovcem.” Když jsme v tom svěřování se, rozhodnu se být také upřímný. Zatím nejsem schopen s jistotou říct, zda mluvila pravdu či nikoliv. To myslím, že ukáže čas. Na druhou stranu…
”Dnes ráno jsem si uvědomil jednu věc. V situaci ve které se nacházíme je vlastně jedno, co bylo a co bude. Oběma nám momentálně jde o to, abychom přežili. Byla nám dána druhá šance a já jí nechci promarnit.” Dlouze si povzdechnu a promnu si obličej.
”Osud nás oba uštědřil a já bych chtěl vědět proč. Je možné, že to je poprvé, co se dva nepřátelé rozhodli hned při první příležitosti nezabít a naopak spolupracovat. Nevím jak ty, ale neslyšel jsem u nás, že by se to už někdy stalo.” Dovolím si zariskovat a být k ní až takto otevřený. Opět se napiju ze svého pohárku.
”Takže co tak zkusit se bavit o něčem, jako dva lidé?”