Andor.cz - Dračí doupě online

Soustředím se, abych jídlo nespálil. Avšak pozorně naslouchám jejímu vzpomínání a následnou pohádku.
Samotného mně to vrátí zpátky v čase, kdy jsem byl malý chlapec. Kdy jsem neměl žádnou rodinu. Kdy mi nikdo nevyprávěl pohádky.
Na to co se dělo do mých šesti let si nevzpomínám. Možná jsem měl v té době rodinu, ale jejich obličeje už odvlála minulost. Nikdy jsem se nezajímal, co se s nimi stalo a proč jsem se octl sám napospas svému osudu.
V šesti letech jsem totiž skončil na ulici. Vyrůstal tam, žebral o jídlo a kradl. Spal jsem, kde se dalo. Nejčastěji pod mostem. Zimy byly příšerné, ale nějak jsem je vždycky zvládl přežít. Vzpomínám si, že jedna zima byla tak ukrutná, že jsem těžce onemocněl. Mohlo mi být v té době deset let. Ze zoufalství takhle nemocný jsem se pokusil okrást vysoce postaveného lovce. Místo toho aby mě potrestal za tuhle hloupost, se mně ujal.
Bylo to právě silný rybí vývar, který mně postavil na nohy.

”Polévky nejsou špatné. Znám recept na jeden silný rybí vývar, který dokáže vyléčit nemocného.” Jídlo je hotové, takže jej položím na zem a vydám se do kuchyně pro další nádobí s příborem, abych jídlo mohl rozdělit.
”Ale asi mám celkově rád jídla z ryb. Abych pravdu přiznal, tak jiné maso jsem nikdy moc neměl.” Rozdělím dvě porce a jednu misku jí podám.
”Jako starší, nás učí základům přežití. Řekl bych, že bych možná byl schopen ulovit nějakého zajíce a zpracovat jej.” Dodám, aby nemusela mít starost, co bude když nám konzervy dojdou.
S tím se pustím do jídla. Není to nic extra, ale je to jídlo a to je hlavní.
”Víš neznám pořádně svou rodinu. Kdyby se mně tehdy v mých deseti letech neujal lovec, kvůli kterému jsem se stal tím, co ty nenávidíš. Nejspíš bych zemřel na zápal plic. Byla tehdy krutá zima a já spal pod mostem…” Odmlčím se, protože jsem řekl víc než dost. Nemám nejmenší tušení, proč jsem to udělal.. Možná snad, aby pochopila… Aby pochopila co? Že nejsi špatný člověk?

*No, zjevně neví, co na to říct. Když už nic, tak by takové přiznání mohlo způsobit, že by mi začal věřit, že mluvím pravdu... A no v nejhorším... to bude fakt krátký soudní proces,* napadne mne, když vidím, jak se v jeho tváři zračí zmatení. Soustředěně foukám do hrnku s kávou a pak pomalu opět upiji. Jeho neochota mluvit o lovcích mě jen utvrdí v tom, že si zcela nevěříme. Ne kompletně. Což je pochopitelné, znamená to totiž jen to, že nejsme kompletní naivní idioti. Možná jen trochu...

*Jídlo?* pomyslím si pochybovačně a má nejistota se mi zračí v obličeji. Avšak když vidím, že začne připravovat snídani, tak chápu, jak na to téma přišel.

"Nejraději mám polévky. Nevím moc proč. Nejsou příliš výživné, ale zahřejí a když je k tomu správný pecen chleba, je to pro mě to nejlepší jídlo na světě," odpovím mu po chvíli ticha. Snažím se odpovídat upřímně. Po spaní mám vlasy trochu rozčepýřené, ale nechci si je ještě před snídaní rozplétat, a tak žmoulám mezi prsty mezi ukazováčkem a palcem. V druhé ruce držím hrnek. Podívám se krátce z ohně na něj. Najednou si vzpomenu na to, jak jsem byla malá a svět byl jednodušší. Při té vzpomínce se poprvé za těch pár dní, co působí jako věčnost, upřímně usměji. Uhnu pohledem k hrnku s kávou.

"Pamatuju si, že když jsem byla malá, mohlo mi být tak pět. A nechtělo se mi pomáhat mámě při vaření polévky, začala si vymýšlet příběhy, aby mě to začalo zajímat. Vzpomínám si, jak vyprávěla o udatném Honzovi, který obelstil zlou vílu tím, že ji přesvědčil, že umí udělat polévku ze sekerky. Víla byla na takovou polévku tak zvědavá, že jej pustila ze své moci a nechala jej, aby jí polévku uvařil. Nechal si dát do kotle vodu. Pak do ní vložil sekerku...." začnu vyprávět mámy přiběh. Pohádka je to prostá, ale při jejím vyprávění se mi drží úsměv na tváři. Dokonce si přestanu i nervózně hrát s vlasy. Na konci zavrtím hlavou a slastně si povzdechnu nad čirou radostí, kterou jsem tehdy cítila, když mě ji maminka naučila.

"Už jsem si na to tak dlouho nevzpomněla," připustím tiše. Dám si neposlušný pramen vlasů za ucho a zhluboka se nadechnu.

"No, hádám, že i kvůli tomu mám polévky ráda..." dodám. "Co ty a jídlo?"

Její vyprávění mně zaskočí. Vůbec nevím, co bych měl říct. Nejsem schopen reagovat. Strašně se to ve mně pere.
Dá se to vůbec považovat za vraždu, když byla o to požádána? Nejsem na svou otázku schopen odpovědět.

”Ano a ano. Záleží hlavně na tom, kde nás bude potřeba.” Nemám v úmyslu zacházet dál do detailů. Už tak porušuji všechno, co mně učili. Zrazuji až příliš svůj národ, nehodlám ji ještě ke všemu prozrazovat tajné informace. Co kdyby byla přeci jen velmi dobrá agentka? Neodpustil bych si to pak, že jsem jí skočil na lep

Věděl jsem, že mám pravdu, zároveň mně nenapadlo nic, o čem bychom se měli bavit. Dojde mi, že jsem měl v úmyslu ohřát konzervu fazolí, abychom se mohli nasnídat a tak mně nenapadlo nic lepšího, než stočit debatu k jídlu.
”Co třeba o jídle? Co máš ráda?” Navrhnu a s tím začnu dělat jídlo.

Převezmu si od něj kávu a tichým poděkováním. Opatrně si kávu přechytnu za ucho hrnku, abych se přes nádobu nespálila. Stočím si nohy pod sebe a pomalu foukám, než se vůbec z hrnku napiji. Kristopher se mezitím už stihl napít a nedá se nevšimnout, jak ho černá teplá tekutina potěšila. Bylo to roztomilé, jak se usmíval. Upřímně, příliš kávě neholduji, ale teplý nápoj se teď dost hodí.

"Za předpokladu, že jsem se běžně v noci neprocházela městem, abych nelovila nevinné lidi a lovce ve městě?" zeptám se, ale tentokrát to není ostře vyslovené, spíš jen jemná narážka. "Asi bych ti to neměla říkat... Rozhodně to nepomůže mému stání, ale vracela jsem té noci z pracovní pochůzky. Nebo spíš... laskavosti. Jedna... známá mě požádala, jestli bych nemohla ulevit jejímu otci. Doktor ho diagnostikoval jako neléčitelný případ a chtěl rodině předepsat léčiva, jež by mu měla usnadnit umírání. Jenže rodina sotva vyžila a takové prášky si nemohli dovolit. Protože věděla, čím jsem, požádala mě, jestli bych otci nemohla pomoct. Nechala jsem ho toho večera se s rodinou rozloučit. Proto bylo už tak pozdě, a pak jsem mu pomohla zemřít bez další bolesti."

Ano, úmyslně to nazývám nechat zemřít a ne zabít. Nechci si sama sebe představovat jako vražedkyni, i když jsem to já, kdo zastavil jeho srdce a způsobil, že jeho duše odešla na věčnost. Odkašlu si mírně a pohlédnu na něj, jak se bude po této informaci chovat.

"Co to znamená plnohodnotný lovec? To, že můžeš být součástí armády, nebo že lovíš aktivně...?" zeptám se ho na oplátku, aby nevzniklo dlouho a nepříjemné ticho.

Zamyslím se pak nad jeho poznámkou, že jsme první griša a lovec, co spolu mluví. Když tedy vynecháme vyslýchání jednou či druhou stranou a případné věznění. Není to moc hezká představa a zároveň je děsivé, že my bychom měli být ti první, co spolu mluví. A dost možná i jediní, na další dlouhá desetiletí.

"Máš pravdu, o lovcích a grišách jsem toho slýchala dost, ale nikdy žádnou zvěst o jejich spolupráci," přiznám, že má pravdu. Avšak neumím o naší současnosti myslet jen jako o oddělené části našeho života. Pokud přežijeme, čeká nás nějaké potom. A budou tu následky.

"Dobře... A o čem by ses chtěl bavit?" zeptám se, protože mě nic pořádně nenapadá.

”Dobře, za předpokladu, že mluvíš pravdu…” Začnu a rozliji přitom kávu do pohárků, abych následně jeden podal.
”... jsi prostě byla na špatném místě ve špatný čas.” Zhodnotím a opatrně usrknu ze svého pohárku. Je opravdu výborná. Na mé tváři se rozlije blažený výraz. Chvíli mlčím a jen si užívám doušky tohoto skvělého nápoje.
”Tohle byla moje první akce. Byla to zkouška a kdybych uspěl, stal bych se konečně plnohodnotným lovcem.” Když jsme v tom svěřování se, rozhodnu se být také upřímný. Zatím nejsem schopen s jistotou říct, zda mluvila pravdu či nikoliv. To myslím, že ukáže čas. Na druhou stranu…
”Dnes ráno jsem si uvědomil jednu věc. V situaci ve které se nacházíme je vlastně jedno, co bylo a co bude. Oběma nám momentálně jde o to, abychom přežili. Byla nám dána druhá šance a já jí nechci promarnit.” Dlouze si povzdechnu a promnu si obličej.
”Osud nás oba uštědřil a já bych chtěl vědět proč. Je možné, že to je poprvé, co se dva nepřátelé rozhodli hned při první příležitosti nezabít a naopak spolupracovat. Nevím jak ty, ale neslyšel jsem u nás, že by se to už někdy stalo.” Dovolím si zariskovat a být k ní až takto otevřený. Opět se napiju ze svého pohárku.
”Takže co tak zkusit se bavit o něčem, jako dva lidé?”

Mlčky opět přikývnu. Vážně netuším, co na to říkat. Krátce se zamračím, když jej slyším se zasmát. Čemu se jako směje? Nikdo neřekl přece žádný vtip! Navíc to zní strašně zvláštně, slyšet lovce se smát. Nutí mě to k ostražitosti. Jakmile ale přidá vysvětlení, povolím své zamračení. Zarazím se a s mírným úsměvem mu musím dát za pravdu.

"Hádám, že stejně jako já, netušíš, o čem bychom spolu měli mluvit," poznamenám a přehodím si cop přes rameno, abych si mohla případně s vlasy hrát. Povzdychnu si tiše, i tohle je jedna z těch věcí, co dělám, když jsem nervózní. Dokud jsem jej nebrala jako někoho jiného než lovce, tak mi bylo jedno, co si o mně myslí, naopak se mi snáze odpovídalo, když jsem neměla už nic moc co ztratit.

Pozorovala jsem jej, jak připravoval kávu. Při otevření dveří jsem se ještě více zachumlala do kožešin. Do toho mrazu se mi opravdu z tepla nechtělo. Pak bylo na mě, abych se pobaveně aspoň ušklíbla.

"Hádám, že budeme mít dost času, abychom si tu konverzaci procvičili, co?" poznamenám. Skoro to vypadá jako kdyby svět chtěl otestovat naše příměří, jestli zvládneme být zavření a bez kontaktu se zbytkem světa. Jenže dostáváme se opět k tomu stejnému problému. O čem s ním mám sakra mluvit?!

"Včera to bylo snazší. Věděla jsem, že tě mám nesnášet a že jsme na nože. Takže bylo snadné být drzá a odmítavá," přiznám se. "Ale zároveň se nemohu odhodlat k tomu být příliš upřímná a otevřená, protože nevím, jak to celé dopadne. Tedy, rovnou ti řeknu, že neznám žádné vysoce postavené griši, ani nejsem členem nějaké tajné infiltrující organizace griš. Šla jsem na Kontinent prostě proto, že jsem chtěla žít na neutrálním území.... " pokrčím rameny. "Ale hádám, že to bych měla tvrdit i když bych byla. Takže to moc nepomůže, co?" povzdechnu si a zavrtím hlavou. Jak se někomu dokazuje nezapletení se, do válečných věcí?

”To je vlastně dobrý nápad. Už jsem přemýšlel nad tím, že by bylo dobré se tady ještě porozhlédnout. Za denního světla možná nalezneme další věci, které by se nám mohly hodit.” Snažil jsem se to říct tak, aby neměla opět důvod se mi omlouvat. Proč jí to vlastně popadá? Nemůžu si pomoct, ale vůbec tomu nerozumím.

”Ano, také tak.” Zdá se, že jsme oba touto naprosto jednoduchou konverzací natolik rozhození, až je to pro nás náročné. Mluvíme tak neohrabaně. Naprosto komicky. Ze rtů mi tak unikne krátké zasmání.
”Omlouvám se. Jen je to naprosto přirozená debata a oběma to jde příšerně.” Teď pro změnu mám já potřebu vysvětlovat.

Je možné, že je to snad poprvé v historii, co griša a lovec se nemají v úmyslu okamžitě povraždit? Dojde mi tento fakt, který na to celé vnáší naprosto nový pohled.
To co se stalo včera je historii. Záleží teď na tom jak uchopíme dnešní den a tím se hodlám řídit.
Předtím jsme vykročili špatnou nohou. Netuším, co se potom stane až naše putování bude u konce. Může se změnit tolik věcí. Ani tím však nemám v úmyslu se zabývat. Důležité je to co bude teď. Carpe diem. Už nevím, kde přesně jsem se s tímto slovním spojením setkal. Je však trefné.

Nejdřív nasypu do hrníčku kávu, poté se zvednu a dojdu ven nabrat sníh. Jakmile otevřu dveře, spatřím, že stále řádí vichřice. Jasně tak dává najevo, že tento den budeme muset zůstat uvnitř.
”No… tak za prvé mám špatné zprávy. Stále řádí vichřice a nevypadá, že by měla v úmyslu přestat. Budeme tu muset zůstat a doufat, že se to zítra změní.” Zabouchnu těžce dveře a začnu s ne zrovna pozitivními zprávami.
”Nicméně za předpokladu pokud odhaduji správně, tak bychom se měli dát stále na sever. Nevím s jistotou, zda se nám podaří najít další chatku. Nemám tuhle oblast tolik prochozenou. Ale věřím, že bychom mohli najít alespoň nějakou jeskyni.” Možná jsem moc pozitivní. Mohlo za to štěstí, které nám přálo, že jsme našli tuto chatku. Příště se na nás nemusí usmát.

Přikývnu, že chápu. Konzerva musela být až úplně nahoře, že jsem na ni neviděla ani nedosáhla. Přikývnu opět zatímco si přidržuju pokrývku u těla, ohledně ohně. Dochází mi, že jsem se obhajovala kvůli tomu, aby si nemyslel, že na mě není spolehnutí. Byl by to špatný první důkaz mé ochoty spolupracovat.

"Pokud najdeme, nějakou nit a jehlu, dali by se dvě kožešiny k sobě sešít a udělat z nich pytel," navrhnu po chvíli. Nemyslím si, že je to moc pravděpodobné, ale co, kdybychom měli znovu štěstí, pomohlo by to. On, zřejmě ve snaze o konverzaci, mi položí otázku, kterou jsem od něj rozhodně nečekala. Jsem tak překvapená, že netuším, co říct.

"Uhm, jo... Docela jsem se vyspala... Uhm, ty?" zeptám se nejistě nazpět. Připadám si divně. Jak se můžu ptát na to, jak se vyspal? Nejsme přátelé a nově nejsme ani nepřátelé. Jsme ... Co jsme?

Když se oheň rozhoří, přisednu si blíž k ohni, kožešinu mám stále přetaženou přes ramena. Opět přikývnu.

"Ano, dala." Pak se na chvíli odmlčím, ale dojde mi, že na konverzaci jsou potřeba dva. A to ticho mezi námi má divnou pachuť. "No... a ... co bude teď? Chci říct, víš kam máme dál jít? Máte něco jako systém chatek směrem k nějakým městům, nebo tak něco, čeho bychom se mohli chytit? Nebo víš kudy jít...?"

”Ano, byla nahoře. Je pochopitelné, že jsi na ni nedosáhla.” Vysvětlím. Nepohlédnu však na ní, soustředím se na oheň a na jeho zapálení.
Její snaha se ospravedlnit mně naprosto zaskočí. Proč se omlouvá? Nechám na chvíli svou činnost a konečně jí věnuji plnou pozornost.
”To je naprosto v pořádku. Nepočítal jsem vůbec s tím, že by ten oheň vydržel. Díky tomu, že jsi tak učinila, tu není zima jako venku.” Poslední slova jsou nejblíže ke snaze poděkovat.
Rozhodnu se zase vrátit ke své předchozí činnosti.
”Těch konzerv je docela dost. Vezmeme je s sebou na cestu. Stejně i nějaké kožešiny.” Mám v plánu se tu po snídani ještě porozhlédnout. Třeba najdu ještě něco, co by se nám mohlo hodit. Včera se soustředila hlavně na suché oblečení a jídlo. Její hledání bylo úspěšné.
Jenže by to chtělo ještě něco do čeho bychom ty věci dali. Taky by se hodil nějaký lovecký nůž. Prostě a jednoduše za světla chatku prohledat znova, vůbec nezní jako špatný nápad.
”Vyspala ses aspoň trochu?” Jsem naprosto zaskočený tím, že jí pokládám tuto otázku a nejspíš nebudu jediný. Na mou obranu nejsem špatný člověk, i když si to o mně nejspíš musí myslet. Nemám jí to však za zlé. Ona si o mně určitě nemyslí o nic lepší věci.
Oheň se konečně rozhořel a to mi zvedne o něco víc náladu.
”Budeš chtít také kafe?”

Šramocení kolem mne vytrhne z lehkého spánku. Neochotně rozlepím oči a rychle najdu zdroj toho lomozu. Lovec v kuchyni. Kristopher. Opravím se v duchu a jinak se vůbec nepohnu. Mlčky jej chvíli pozoruji a snažím se pořádně probrat. Na tváři cítím, že v chatce je již opět chladno, ačkoliv se oheň snažil, do rána nevydržel. Raději si ani nepředstavuji jaká zima musí být venku. I kvůli tomu raději zůstanu o něco déle v pokrývkách.

Překvapí mě, že se mu v rukách objevila plechovka s jídlem. Přísahala bych, že jsem se tam dívala a zkoušela tam sahat. Ale asi jsem nebyla jednoduše dost dlouhá na to, abych tu plechovku tam nahmatala. A pak vytáhne druhou plechovku. Zvědavost mě donutí, že se s přikrývkou přes sebe zvednu aspoň do sedu. Kdybych byla kdekoliv jinde s kýmkoliv jiným, popřála bych mu dobré ráno, ale pro teď, pro tuhle situaci se mi ta slova zdají nevhodná.

"Koukám, že jsi měl šťastnější ruku než já včera," poznamenám lehce odměřeně. Pak, když vidím, jak si kleká k ohništi a pokouší se znovu vykřesat oheň, pocítím potřebu se obhájit. "Já jsem včera přikládala. Ještě před tím, než jsem šla spát," téměř vyhrknu.