Andor.cz - Dračí doupě online

Ráno se probudím jako první, zřejmě kvůli tomu, že jsem šel spát dřív než ona. Zároveň za to do určité míry může výcvik, jež mně naučil vstávat brzo.
Nemám v úmyslu hned vstávat, jen se otočím, abych viděl její spící tvář.
Nevypadá jako zabiják. Dojde mi po chvíli pozorování.
Vypadá tak mírumilovně. Dokonce až roztomile. To jak je zachumlaná do kožešiny, až je skoro v nich ztracená. Poprvé se uvědomuji, jak má drobnou a křehkou postavu.
A přitom je to vraždící zabiják. Ozve se opět moje lovecký výcvik.
Je právě to kvůli čemu jsou grišové lovení. Má pravdu s tím, že onen spravedlivý soud, není tak spravedlivý? Hlavou se mi ženou protichůdné myšlenky. Měl bych se stydět. Pár si vrazit. Takhle začít pochybovat o svém poslání.
Jenže od útlého dětství mně takto vychovali. Neznám nic jiného. Nemám žádné pochybnosti.
Na sucho polknu. Proč toho nemůžu nechat?. Možná za to může její přítomnost. Možná za to může fakt, že jsem s grišou poprvé více mluvil a otevřeně. V hlavě mám naprostý chaos. Až se mi z toho chce křičet.
Vždyť mně málem zabila? Sice to neudělala, ale nebyla daleko od toho. Prudce se posadím. Potřebuji se projít. Nějak se zaměstnat. Už mi nezáleží na tom, jestli bych ji mohl vzbudit. Vlastně to, že bude vzhůru a nebudu sám se sebou uvítám.
Zbláznil jsem se? Možné to je, když jsem jako jediný přežil. Postavím se s úmyslem ještě prošmejdit kuchyňku. Pochybuji o tom, že to sušené maso bylo jediné, co měli k jídlu.

Jelikož jsem vyšší než ona, tak se mi podařilo v těch šuplících kam nedosáhla najít konzervy s fazolemi. Teplá snídaně, proč ne. A k mému štěstí jsem našel i… Kafe. To je naprosto dokonalé. Zaměstnám se přípravou jídla a kávy k snídani. Ze všeho nejdříve rozdělám oheň, aby bylo na čem to dělat.

"Samozřejmě," přikývnu na jeho žádost, abych udržovala oheň a na noc jej ještě přiživila. Je to dobrý nápad. Navíc si všimnu, že mě opravdu požádal.

*Je to tím strachem? Co myslíš. Je to tím, proč proti grišám tak moc zbrojí? Právě proto, že se prostě jen bojí, co bychom jim mohli udělat?* napadne mne.

Nepopřeji mu dobrou noc, ani na něj dál nepromluvím, když ulehá ke spaní. Myšlenky se mi honí hlavou a skáčí jedna přes druhou. Okolní ticho jim dodává hlasitosti a se mohu plně soustředit na to, abych si to celé urovnala. Každý uzlík, který cítím, ve svých vlasech, mě donutí odhlédnout od ohně a soustředěně se pak pokusím jej rozmotat podobně jako je to s myšlenkami. Jednoduché pohyby a úkoly mi skutečně pomáhají. Občas přiložím do ohně, aby nevyhasl předčasně. Cítím, že už je v chatě o dost tepleji než bylo před tím, než jsme sem došli.

*Dneska jsi málem umřela na té lodi. Byl to zákrok osudu, nebo opravdu jen štěstí, že ses dostala z podpalubí? A proč jsi zachránila právě jeho? Byl by bezejmenný neznámý lovčí méně ochotný ti pomoci? Byl by ochoten přijmout teplo z doteku Smrtičky? Byla tato kombinace tebe a Kristophera ta jediná, která mohla přežít?*

Vlasy už jsem měla rozmotané. Ještě párkrát jsem si je pročísla prsty, abych se ujistila, že tomu tak je. Pohlédla jsem na lovce, ale viděla jsem, že už spí. To bylo to rozumné řešení. Nejspíše zítra půjdeme zase dlouho. Automaticky se natáhnu pro kousek sušeného masa, abych zahnala aspoň trochu hlad, jež svíral moje útroby. Na rozdíl od něj jsem ze svého přídělu příliš nejedla. Šetřila jsem si jej. Pomalu žvýkám maso a dívám se opět do ohně. Vlasy si spletu do copu.

*Ještě nikdy jsi nesáhla na život bezdůvodně. A tohle byla jen hloupá hádka. Jsi si jistá, Ingrid, že máš věci pod kontrolou? Chceš se snad stát vražedkyní jakou tě oni vidí? A nebo zkusíš se sebou něco dělat a ukázat světu druhou tvář griš? I když... nemusí to být celému světu. Prozatím by stačilo, kdyby jeden z nich pochopil.*

Dopletla jsem si cop spolu s poslední myšlenkou a znovu jsem se podívala po spícím Kristopherovi. Zvláštní, jak jsem znala jeho jméno, už mi nepřišel jako tak neústupný a strašidelný lovec. Už to byl člověk se jménem. Snad já pro něj už nebyla čarodějka. Naposledy jsem přiložila do ohně, než jsem se zvedla a tiše přešla na své lůžko. Vlezla jsem si do kožešin a lehla jsem si na bok, abych na něj viděla. Ne, že bych se chtěla dívat jak spí, ale můj instinkt mi radil neležet zády k místnosti, ve které někdo je. Zhluboka jsem se nadechla.

*Tak jo, ráno vykročíme lepší nohou... Snad...*

Zavřu oči a ještě dřív než dokončím tuto myšlenku, upadnu do spánku vyčerpaných.

"Jistě." Nepotřebuji slyšet vysvětlení. Potom, co jsem se dozvěděl o tom, co se jí stalo, se ani trochu nedivím. Nejsem hlupák a chápu, že se to na dotyčném podepíše. Je to neviditelný šlic. Kdo ví zda se někdy zahojí. Přál bych jí to.

Dávám ležení do dostatečné vzdálenosti od sebe, ale tak aby byly u ohně. Mám v plánu ještě přitopit, ať nás v noci něco zahřívá. Ale to mi oznámí, že bude ještě chvíli vzhůru.
"Mohl bych tě v tom případě poprosit, abys ještě než půjdeš spát, přiložila do ohně."
Vím, že jsem jí předtím poručil jako kdyby byla nějaká služka a je mi to líto. Bohužel se už stalo.
Lehnu si do svého lůžka a tak, abych na ní mohl vidět.
Nemůžu si pomoct, ale fascinuje mně její hraní si s vlasy. To jak je u toho hodně tomu dodává onu atmosféru.
Nevím jak dlouho ji pozoruji, než mně skolí únava. Možná jsem hloupý, ale věřím tomu, že se mne nepokusí během spánku zabít. Uzavřeli jsme přeci smír a tohle bude první zkouška.

odkaz

I tato neúplně a nejistá odpověď mi stačí. Je naprosto v pořádku, že je z toho všeho zmatený. Já rozhodně jsem zmatená taky. A zklamaná sama sebou. Ale nač plakat nad rozlitým mlékem na podlaze. Je třeba jej vytřít a pokračovat dál. Přikývnu na jeho odpověď a chápu, že jsem svými činy nevyvrátila zvěsti, co se o grišách tradují.

Všimnu si toho, jak málo mou ruku stiskne. Nevím, zda je to kvůli tomu, že se mě štítí, a nebo jen mi nechce ublížit. Jak cítím svou ruku v té jeho téměř medvědí ruce, dojde mi, jak jednoznačně vyhrává v jakýchkoliv fyzických parametrech. I pro to mě tehdy chytil. Moje fyzická síla nebyla nikdy mojí silnou stránkou. Proč by taky byla. Jsem sice griša, ale nikdy jsem se nepřidala k armádě. Chtěla jsem žít obyčejný život mezi lidmi a grišami.

*A podívej se, kam tě to dostalo. Měla jsi asi poslechnout matku a zůstat v naší zemi ...*

Úsměv mu neopětuji, ale zdráhavě přikývnu. Asi má pravdu, že je třeba se vyspat. Cítím, jak teď po té, co z mého těla zmizel hněv, zmizela z něj i poslední špetka sil. Nevím, jak dlouho jsme šli, ale pochod v zimě a za používání své síly mě vyčerpalo. Trochu mě překvapí, když uvidím, že chystá kožešiny pro nás pro oba. Povytáhnu obočí, ale pak si řeknu, že se snaží asi dát najevo, že s naší úmluvou souhlasí. První krok.

"Mohl bys je dát trochu dál od sebe?" požádám Kristophera, zatímco dojídám kus sušeného masa a jednou rukou se snažím se trochu víc si prosušit vlasy u ohně. Při té prosbě se zarazím. Nechce se mi mu říkat, že se mi zvedá žaludek jen z té představy, že bych cítila, že by se přetočil v noci a dotkl se mě. Není to jen jím, nebo tím, že je lovec. Tedy, částečně je, ale hlavně jde o to, že je muž. A mužům se nedá nikdy věřit, když jde o noci. Rozvířené vzpomínky předchozí hádkou tomu také nepomáhaly. Nic z toho mu ale nevysvětlím. Nechci. Nemůžu. Ať si myslí, co chce. "Prosím," dodám místo toho.

"Ještě chvíli budu u ohně, ještě mi neuschly vlasy a ještě jsem se moc nezahřála," dodám ještě k němu, když se nehrnu na připravené ležení. Pravda je to opět částečná. Chci se víc prohřát. Ale hlavně si potřebuji věci ještě urovnat ve své hlavě. A lépe mi to půjde, když si budu moct hrát s vlasy. Já vím, divný zlozvyk, ale je to tak. A teplo ohně mi rozhodně také pomůže čelit chmurným myšlenkám.

Její otázka mně překvapí. Chvíli mlčím, abych se se nad tím dlouze zamyslel a byl schopen odpovědět, co nejupřímněji.
Lhal bych, kdybych řekl, že její názorná ukázka moci, mně ani trochu nevyděsila. Ale neviděl bych to jako hlavní důvod, proč jsem se takto rozhodl.

”Abych byl upřímný, tak nevím. Možná obojí.” Pokrčím rameny.
Vteřinu hledím na její ruku, ale nakonec ji přijmu. Snažím se přitom, abych jí svým stiskem ruky neublížil. Následně svou ruku zase stáhnu. Jsem překvapen tím, jak byla její ruka hebká. Dochází mi fakt, že vlastně vypadá naprosto obyčejně. Obyčejná lidská ruka, žádný nástroj zkázy.
Na druhou stranu si však stále dobře vzpomínám, jak se mně pokusila zabít.
Jenže kdybych chtěl, tak bych jí také mohl ublížit. Tahle skutečnost se mnou poměrně zamává.

”To zní fér.” Dodám a přitom se na mé tváři objeví nepatrný úsměv.
”Měli bychom se prospat, když máme tu možnost.” S tím odložím hrníček a začnu připravovat pro oba lůžko z kožešin.

Mlčky jej poslouchám. Kolena mám stále přitažená k hrudi. Dívám se na něj, zatímco on pozoruje oheň. Hledám další emoce v jeho tváři. Chci vědět, jestli je to nějaká past. Ale hrdlo mám pořád dost stažené. Kvůli tomu má možnost mluvit, i když dělá větší prodlevy mezi svými slovy. Netuším, zda se spíš rozhoduje, jak ty věci říct, abych mu to věřila, a nebo se sám v tom snaží vyznat.

*Štěstí nebo jen prostě náhoda, nebo krutá hříčka světa? Proč nemohly přežít dvě griši? A nebo dva lovci? Proč musel z každé přežít jeden?*

Všimnu si, jak alibisticky prohlásil to o civilizaci. Znamená to, že naše příměří stojí jen do té doby, dokud nejsme závislí na pomoci toho druhého. Dokud on potřebuje mě a já potřebuju jeho. A pak... Kdo ví. Já tuším. Já se pokusím utéct. Nezabiju ho, dokud se nepokusí zabít on mě. Ale pokusím se utéct. Jeho slova o soudu a neschopnost mi odpovědět, jak by se griša mohla prokázat nevinnou, mě jen utvrdila v tom, že nic takového jako spravedlivý soud u Lovců neexistuje.

Chvíli přemýšlím. Ne o tom, zda přijmout příměří, ale proč to dělá.

"Nabízíš mi to protože se mě teď bojíš, a nebo proto že jedině spoluprácí máme šanci přežít v téhle ledové pustině?" zeptám se ho nakonec a počkám si na jeho odpověď. Nicméně ať je ta odpověď jakákoliv, přestanu si objímal nohy u těla a natáhnu k němu pravou ruku.

"Jsem Shae. A slibuju, že dokud nedojdeme do civilizace, uzavírám s tebou příměří. Nepokusím se utéct, ani ti jinak ublížit, pokud neublížíš ty mě, Kristophe," pronesu tiše, ale vážně. Dívám se na něj trochu unavenýma, ale hlavně upřímnýma a smířenýma očima.

”Myslím, že jsme na to celou dobu šli špatně.” Začnu trošku chraplavě.
Tahle skutečnost mi došla, když jsem skoro umíral. Jeden si v té chvíli uvědomí spoustu věcí. Říká se, že se vám celý život přehraje před očima.
”Oba jsme přežili něco, co ostatní ne. Bylo jenom štěstí, že jsme se dostali až sem.” S tím hledím upřeně do plamenů a pozoruji, jak se ohřívá sníh v hrníčku, jak se mění ve vodu.
”Možná bychom měli zapomenout, že jsme nepřátelé. Ještě nás čeká dlouhá cesta a bylo by naprosto hloupé, kdybychom se vzájemně zabili. To, že jsme vyvázli… celé by to bylo k ničemu.” Opatrně vytáhnu hrníček s vodou, položím ho na zem a posadím se.
”Nevím, co bude až se dostaneme k civilizaci, ale zatím tam ještě nejsme a kdo ví, co se nám může ještě přihodit.” Třeba se toho nemusíme dožít. Může nás napadnout medvěd. Neříkám svou obavu nahlas, protože jí nechci vyděsit.
”Chci tím říct, že bychom mohli uzavřít příměří a nechat osud rozhodnout, co s námi bude dál.” S tím pozvednu svůj hrníček s vodou, jako kdybych pronášel nějaký přípitek.
”Jmenuji se Kristopher. A ty?” Řeknu jako kdyby se nechumelilo. Vychutnávám si dlouze doušek vody. Čekám. Ať se nad tím zamyslí. Uznávám, že mi už něco takového svým způsobem nabízela.

odkaz

Sesunu se mezitím na zem. Moje tělo najednou nemá ani sílu stát na vlastních nohou. Co jsem to právě málem udělala? Zabila bych dalšího lovce. A jen bych dokázala, že griši jsou taková vraždící monstra, za která nás oni považují. Před očima jsem stále viděla ten smířený pohled lovce, když jsem mu sáhla na srdce. Nechal by se zabít. Tvářil se jakože to vlastně čekal, že to jednou přijde. Jak smutné, učí je, že je brzy někdo nahradí...

Dlouho bylo ticho mezi námi. Jedinými zvuky bylo jeho lapání po dechu a venku dující vichřice. Utápěla jsem se v žalu a sebelítosti. Překvapilo mě, že ticho přerušil právě on. A o to víc mě překvapila jeho slova. Zarazila jsem se a zvedla pohled uslzených očí směrem k němu. Omlouval se proto, že se mě teď bál? Omlouval se, že skutečně chápal, že to nebylo vůči mě fér? Nebo jsem se přeslechla? Netušila jsem. Mlčky jsem sledovala, jak začíná prohrabávat věci a cosi hledá. Nalezne hrneček a pak s ním jde ven, aby nabral sníh. Jako nejusmrkanější parchant si otřu oči do rukávu. Krk mám stáhnutý takže se mi nepodaří promluvit. Zavrtím proto hlavou. Nechci jej žádat o laskavost. A voda by jednou z nich byla. Raději se mlčky natáhnu pro na zemi položený měch s alkoholem. Nechci to přehánět, ale pití snadno uklidní moje myšlenky. Mlčky se napiju krátce z měchu, než jej zase zašpuntuji a položím vedle sebe. Zahledím se do ohně a snažím se sama sebe ovládnout. Nechat slzy vyschnout a zapomenout tak snadno jako on na celou tuto hádku. Ale nešlo to. Kámen viny jsem měla uvázaný kolem krku.

"Nechtěla jsem... Neměla jsem..." pokusím se omluvit, ale nejde mi to. "Omlouvám se."

Její slova mně zaskočila. Naprosto mi vrazila dech a to ještě předtím, než na mně použila ty svoje čáry.
Mohla mně zabít. Můj život byl v jejich rukou. Cítil jsem to. Svou bezmoc. Nemohl jsem tomu zabránit. Nemohl jsem udělat nic. Vytřeštěně jsem na ní pouze hleděl, bezmocně lapající po dechu. V očích však nespatřila strach. Smířil jsem se s tím, že jednou zemřu. A jestli to má být teď, budiž.
K mému překvapení však povolila sevření. Netuším, kdy jsem se skácel k zemi.
Notnou chvíli jsem se soustředil na dýchání. Nevěnoval jí pozornost.

Nemám ji v úmyslu jí to vrátit. Snížit se tam kam ona. Vlastně mně to celé donutilo se zamyslet.
Kdyby to udělala obyčejná žena na jejím místě a zabila by někoho, dívalo by se na to jako na sebeobranu. Došlo mi po chvíli. Neměl právo jí takto ublížit.
”Omlouvám se.” Pronesu tiše, protože sám nevěřím tomu, co říkám. Neměla by se spíše omlouvat ona mně?
”Já…” Zarazím se. Co já? Krucinál. Raději zase vstanu a hledám onen hrníček, abych udělal vodu. Nevšímám si jí. Co se to zatraceně stalo? Vždyť mně mohla zabít? Hrníček se mi najít podařilo a tak otevřu dveře, vypustím na chvíli dovnitř zimu. Naberu do hrnku sníh a zase vejdu dovnitř.
”Budeš chtít taky vodu nebo budeš pít ten alkohol?”

Jeho zlost rozdmýchává můj vlastní hněv. Ruce už nemám natažené k ohni, ale stažené k tělu. Čelím jeho pohledu bez sebemenšího zaváhání. Před někým jako jo on se nebudu omlouvat ani ukazovat pokoru. V tuhle chvíli bych uvítala možnost zastavit mu srdce. Slyším tlukot jeho srdce a cosi mi říká, že bych ještě našla tu sílu v sobě. Že bych pořád mohla...

"Tak tohle je ta tvá spravedlivost soudu?!" vyskočím na nohy hned po něm. "On mě znásilňoval, ale já jsem ta špatná, protože jsem se bránila? To on neposlouchal mé odmítnutí, ani moje prosby a naléhání! To on na mě vztáhl ruku! To on ze mě udělal méně než člověka! Ale já budu za to platit, že jsem se bránila?! Že jsem udělala tu jedinou věc, co ho zastavila, protože nic jiného nezabíralo?! Říkej si co chceš, ale nebyl jsi tam, když mi vykasal sukni až na boky! Když mi roztrhl halenu! A nebyl jsi tam, když mě začal škrtit, abych dál nekřičela!" Teď křičím na něj já a obviňujícím prstem na něj ukazuji. Jsem vzteky bez sebe. Jak nás mohou vidět jako jen obyčejnou věc, jíž nenáleží možnost se rozhodovat, jíž nenáleží říct ne, bránit se. Jak snadné by bylo teď sáhnout svou silou na jeho srdce. Téměř ho cítím ve své moci, jak rychle bije. Stačilo by chtít a zpomalila bych ho. Zastavila bych ho. A nemohl by pak o mně šířit tyhle lži a zvěsti! Měl by zemřít, jako ten druhý! Zřejmě jsou oba dva naprosto stejní, tenhle jen ještě neměl příležitost vytáhnout si ho z kalhot.

Každým úderem mého rozbolavělého srdce jsem víc a víc ujištěná, že to je přesně to, co bych měla udělat. V očích se mi zrcadlí Sahám silou na jeho srdce, dotýkám se ho. Chci jej zpomalit, cítím jak se mi podvoluje, jak stačí už jen kousek.

"Ne," hlesnu najednou a upustím sevření. Tlak mé vůle povolil a v očích se mi objeví slzy. Pozpátku jsem od něj ustoupila. "Nejsem zabiják," zašeptám zoufale a zavrtím hlavou. Pro slzy už nevidím. Jsem sama sebou znechucená, a tak je mi jedno, co mi udělá. Tohle jsem skutečně nebyla já. Černé vlasy mi spadly přes ramena, jak jsem se předkláněla a slzy mi tekly po tvářích a kapaly na zem. "Tohle nejsem já."

*Nestanu se vrahem jen proto, že mě oni tak vidí. Tohle nejsem já. Nejsem. Nestanu se. Neztratím se...*